Emery byl připravený na všechno, protože viděl klobouk s vycpanou lasičkou - podívejte, nic nemůže být děsivější - když ho život přesvědčil, že na všechno rozhodně připravený nebyl. Tak třeba na případ, že by na něj někdo spadl ze střechy. Když jdete jako počestný chodec po ulici, většinou se nekoukáte nad sebe, ale pod nohy. V tuhle chvíli to byla evidentně klíčová chyba, usoudil Emery, když se jeho zátylek rozhodl blízce a intimně setkat s dlažebními kostkami.
Rozdrtil mezi zuby několik nadávek, protože navzdory tomu, že byl Emery Warwick, měl snad právo na nějaké vulgarismy, když ho něčí mrtvá váha prakticky smetla z chodníku, a pokusil se vytáhnout zpod jakéhosi... no, jakési osoby. Každá buňka jeho těla prskala nad tím, že se někdo dostal do zóny Emeryho osobního prostoru, a že by ten někdo měl co nejrychleji vypadnout. Emery měl rozhodně v plánu se o to postarat. Co nejdřív. Jenom kdyby se mu trochu míň motala hlava...
Když se konečně trochu zorientoval v prostoru a alespoň částečně se vykroutil zpod nadbytečné váhy vetřelcovy, rozpačitě se usmál na šokovaně vyhlížející hlouček oněch postarších kouzelnic, které už rozhodně neštěbetaly. Když si všimnul na zemi se válejícího klobouku s lasičkou - dílo Satanovo, vskutku! - co nejrychleji ozrůdnost popadl a podal právoplatné majitelce. Až když se hlouček přihlížejících alespoň trochu rozutekl, si dovolil opatrně zaostřit na člověka, co na něj spadl. A zasyčel spravedlivým vztekem.
"Co ty tu děláš, Thorne?" Z Emeryho hlasu šlo prakticky cítit nepřátelství, protože podívejte, nikdy si s Aidanem tak úplně nerozuměl, a teď ho ten ňouma na pozdrav zalehl.

_________________

„Myslím to vážně, Sheri, začínáš vypadat jako mánička,“ popíchla mě Clara a já si všimnul, že jí v očích přeskočily jiskřičky pobavení.
Zakroutil jsem hlavou a rty se mi zvlnily do jakéhosi škleboúsměvu. „Možná tak chci vypadat,“ pokrčil jsem rameny. „Je to maskování, víš. Aby mě nikdo nepoznal,“ dodal jsem v žertu, ale zase tak nalehko jsem to nebral. Možná jsem byl trochu paranoidní, ale někdy jsem se vážně bál, že ve mně někdo pozná týpka od Hladového draka, co stál na straně rebelů, a bude problém.
„Jasně, máničko,“ broukla ségra pobaveně a dloubla mě prstem do žeber, takže jsem sebou cuknul a hned jí to oplatil. „Hele, Sheri, musím tady ještě něco vyřídit, tak tě asi zanechám svému osudu,“ prohlásila po chvilce a zastavila se. „Dávej na sebe pozor, ano? A měj se hezky, bráško, ráda jsem tě zase viděla,“ pousmála se a objala mě.
„Měj se, Claro. A taky buď opatrná,“ rozloučil jsem se s ní nakonec a vyprovodil jí pohledem. Já ale z Příčné ulice odbočovat nemusel, a tak jsem se pomalu loudal dál a nepřestával jsem se rozhlížet kolem sebe.

Mimo herně:
Hmm, ještě tu Sheriho nechám, kdyby o něj náhodou chtěl někdo zakopnout...

_________________

Mimo herně:
já už nápadnějc zakopnout ve stejným topicu jako lékouzelník neumím

Aidan si uvědomil, kdo ho dole nevědomky chytal, opřel se o Emeryho rameno a se zafuněním se odstrčil, takže skončil vsedě u zdi. Že asi nevstane, to zjistil ještě dřív, než by to marně zkoušel - prostě odtud nehodlal skákat po jedné noze jako opičák. Navíc teď bylo dost obtížné dostat se zpátky k vikýři.
"Ježíš, Warwick? Myslel jsem, že tě v šesťáku někdo zašlápl ve sklenících," zahučel otráveně, ale zašklebil se a udělal rádoby salut. "Asi mám kliku, že ne, ale div že ses nerozsypal, mřenko. Proč se nezeptáš tý pitomý střechy?" zanadával. Na jeho vkus až příliš filozofická otázka: šel prostě domů, rozhodně se neplánoval rozplácnout na kočičích hlavách.

Emery se s kyselým výrazem znovu vytáhnul na nohy a pokusil se určit, kolik žeber má zlomených a kolik jenom natlučených. Vzhledem k tomu, že ho rozbitě bolelo prakticky celé tělo, vzdal to po deseti vteřinách. Alespoň už byla pryč ta kouzelnice s lasičkou na klobouku, ten pohled by Emery v tomhle stavu taky nemusel znovu přežít.
"Já zase doufal, že někoho konečně osvítilo a vykopli tě," zasyčel zpátky na Aidana a se zamračeně stáhnutým obočím zkonstatoval, že Thorne se nejspíš nějakou dobu hýbat nebude. Nepotřeboval být lékouzelník, aby si dal dohromady bolestný výraz a neobratné pohyby někoho, kdo byl za normálních okolností přesně jedním z těch lidí, kteří na pohyb nedali dopustit.
"To tak lidi většinou dělají, když na ně spadne metrák váhy," odseknul Emery a podezíravě si změřil pohledem tu Aidanovu nohu, která vypadala víc mrtvě. "Tobě člověk může vážně věřit, Thorne, když jde o padání z výšek a lámání vlastních kostí," zavrtěl nakonec hlavou, a kdyby to nebyl Emery, možná by se dalo mluvit o tom, že se mírně posměšně usmál. Aidan byl momentálně neschopný pohybu, takže ani nehrozilo, že by ho v příští vteřině zabil.

_________________

Bylo všeobecně známo, že lékouzelníky jejich práce pronásleduje všude, a já zřejmě nebyl výjimkou. Čísi pád ze střechy jsem sice neviděl, protože jsem k místu zrovna byl zády, ale zaslechl jsem, že se něco děje. Bez většího rozmýšlení jsem se otočil a povytáhl obočí, když jsem spatřil dva mladíky na jedné hromadě, a kousek od nich roztříštěnou střešní tašku. Nejdřív mě napadlo, že jednomu z nich spadla na hlavu a ten nebožák žuchnul na toho druhého, ale žádnou krev jsem nikde neviděl a oba vypadali při vědomí. Ten blonďák skákal po jedné noze.
Otočil jsem se na patě a zamířil k nim. Nešlo o nic jiného, než o profesní deformaci – ostatní lidé zase pokračovali v chůzi, když se ujistili, že těm dvěma nejde o život, ale já ne. Hodlal jsem obětovat kousek svého času, jen abych zjistil, že jsou oba v pořádku. Blonďák seděl u zdi domu a nevypadal, že by chtěl vstávat, takže asi tak oukej nebyl.
„Jste v pořádku?“ houknul jsem, jakmile jsem se dostal blíž. V pořádku nebyli, tedy aspoň jeden z nich ne, ale nějak jsem musel načít konverzaci, že. „Co se vám stalo?“ zeptal jsem se, pokud se netvářili moc nevraživě. Že ten zraněný před několika měsíci unesl Sybille od Draka, to jsem opravdu netušil, a bylo to jedině dobře. Kdybych to věděl, asi bych mu hůlku spíš vrazil do oka, než abych mu pomáhal. „Jsem lékouzelník, mrknu se vám na to, když mi to dovolíte,“ nabídl jsem se nakonec s ochotou sobě vlastní a kývnul hlavou k očividně zraněné noze. Stejně by se mu na to někdo podívat musel.

_________________

"Osvítilo? Tys jako vylezl někam ven, mezi lidi?" zašklebil se Aidan a nejspíš ani trochu nelitoval toho, že Emeryho právě nedopatřením zmrzačil. Obvyklá shazovačnost šprtů mu pomáhala, aby se nesoustředil na to, že ho něco bolí, protože Aidana Thorna nikdy nic nebolelo, do prkna dubovýho! Zatnul zuby a zůstal ještě chvíli sedět, protože ulice byla na odpočívání tak nesnesitelně pohodlná.
"Metrák?! Chceš říct, že jsem tlustý?" Zatvářil se výhružně a dost ho iritovalo, že kdyby se Warwick začal šklebit nazpátek, nemůže mu pořádnou ubalit. Opřel se o zeď a začal se sbírat, aby aspoň taky stál na vlastních nohou, když vtom se objevil neznámý zarostlý týpek.
"On je mentálně mimo od kolíbky, s tím už se nic dělat nedá," kývl k Emerymu a znovu se ušklíbl. "Fakt jste lékouzelník? A to byste ho složil jako puzzle? Asi jsem slyšel něco křupnout," zavrkal směrem k Warwickovi, i když u jiných lidí by asi natáhl aspoň pomocnou ruku a trochu se styděl za způsobené škody. Vtip byl v tom, že Warwick byl nicka. Nebyl by dobrý ani na nošení štítů a nárok na to být takové chcíplotinky měly leda holky.

<<<
Brook nebyla nadšená, že se vydala do Londýna zrovna v den, kdy to ráno vypadalo na vytrvalý déšť, každopádně pak se zamračená obloha roztáhla, a nakonec se den ukázal jako přívětivý. Kráčela po dláždění v pískových šortkách a černém vytahaném tričku s nápisem The Rolling Stones, v keckách, černém klobouku posazeném na rozpuštěných vlasech a s drobnou koženkovou kabelkou přes rameno. Jako vždy měla na tváři úsměv, protože od konce školy se na Příčnou nedostala, a i když se tu událo několik incidentů stále si tu připadala v bezpečí a zároveň jako malé děcko, které mohlo v září odjet zase zpátky do Bradavic, i když realita byla krutější. Tedy, pro ni zase tak moc ne, pomáhala rodičům s prací na pláži a v domově seniorů, chodila dobrovolničit do dětského a do útulku, ale představa, že někteří spolužáci se přidali k bojům a jiní začali poněkud dospělejší život, ji lehce děsila. Nehledě na to, že po večerech tajně poslouchala pirátská vysílání, aby věděla, co se v Británii děje, plus aby si dokázala zmapovat, jestli se komanda černokněžníků přibližují k jejímu domovu nebo ne. Jako jediná čarodějka v rodině byla v dosti riskantní pozici, a nechtěla nechat nic náhodě, každopádně do pouličních bojů se taky nehrnula, protože byla v rámci pacifista a nechtěla oplácet brutalitu další brutalitou. Stále doufala, že se to celé urovná, že Ministr dostane rozum a v zemi bude zase klid.
Bez toho, aby věděla, že pár kamarádů je od ní za rohem, a další je v Kotli, se usadila na jedné z laviček, kde na sebe nechala pražit sluníčko, a vytáhla novou knížku z Krucánků, pro kterou si sem vlastně jela. Taky potřebovala pár lektvarů do domácí zásoby a podobné drobnosti, které se mezi mudly nevyskytovaly.

_________________

Preclíček nespokojeně našpulil rtíky, když po něm chtěl Vincent provázek. "Nit za nit," pokrčil poté rameny, protože nehodlal platit něco na víc. A když Vincek ztratil kvůli němu nit, tak proč by mu on měl platit provázek? To bylo přeci nespravedlivé. Kdyby tady byl tak Petříček.. Neklidně se ošil a svůj pohled stočil k Zrzce, která na něho bafla jako na nějaké malé dítě. "Já se nebojím," dobře to nebyla zas taková pravda což prozrazovalo to, že udělal několik malinkých krůčků k Vincentovi, který mu byl o něco málo sympatičtější než dívčina.
"Letos společně s bráchou nastupuji," prohodí pyšně k oběma a vesele se zazubí. Do Bradavic se strašně těšil, podobně jako Peter. "A co vy dva? Už chodíte do Bradavic? A jestli jo, do jaké koleje?" Vyzvídal chlapec o něco veseleji koukajíc z jednoho na druhého. Všechno co se týkalo kouzelnické školy pro něho bylo nehorázně zajímavé a to i přesto, že většinu informací už od svých maminek měl.
Preston se otočil zpět k Vincentovi, který opět promluvil. "Jako opravdový rytíř?" Vykulil na něho očka a jeho úsměv se ještě o to více rozšířil. "Velice mě těší," pokýval hlavinou a jeho rtíky se opět zkroutili do širokého úsměvu. Až tohle bude vyprávět svému bratříčkovi! To bude něco. Určitě mu neuvěří!
Jejich dalším slovům zas tolik nerozuměl, protože oba mluvili o nějakém Ministerstvu, a protože vůbec nechápal o čem se to baví, koukal z jednoho na druhého a raději se nevyjadřoval. Co kdyby řekl něco špatně a oni by si o něm mysleli, že je hloupý?
"Samozřejmě, že jsem o famfrpálu slyšel. Jenže Aisha, Anette ani Roderic nemají čas, aby nás tam vzali. A dědové říkali, že nás tam taky nevezmou," pokrčil nad tím rameny a pohledem přejel od Winifred k Vinckovi. "A proč nejsi na famfrpále ty?" Pozvedl tázavě obočí a pousmál se. Zatím ho nenapadlo, že by se ti dva mohli ptát na to kdo jsou oni jmenovaní. "Mně tedy nepřipadá Vincent jako nějaký trol a to už jsem nějaké obrázky trolů viděl. A knihy jsou strašně super," dodal s pokrčením ramen věnujíc obou úsměv. Nezapomněl se samozřejmě ohlédnout po vchodu do banky, kdyby se náhodou vynořil jeho dědeček.

_________________

Příčná ulice, tak byl zase tady. Takashi se sem dostal směrem od Obrtlé, vyjimečně ve své normální podobě. Na sobě měl černé tílko, rukavice bez konečků prstů, černé kalhoty a zaprášené, černé tenisky. Černá byla vždycky jeho barva. Hůlku v jedné kapse, zapalovač a cigarety v druhé a zavírací nůž v jedné ze zadních. Nikdy nevěděl, kdy se na něj vrhne banda idiotů z ministerstva. A to chtěl jít na zácvik na bystrozora. A i přesto stále lezl do takovýchto oblastí, kde ho mohl vidět skoro každý. Ale, on rád trochu hazardu, tudíž tu prostě byl. Potřeboval nějaké přísady do lektvaru a třeba zase narazí na někoho známého. Sem tam se ohlédl, třeba by ho zase mohla překvapit Jocka nebo někdo podobný. Nebo hůř, někdo, koho by rozhodně nechtěl vidět. Naštěstí se zatím zdálo, že po něm nikdo nejde. Zatím měl docela štěstí.
Při chůzi po ulici si všiml jedné osoby sedící na lavičce. Tuhle neviděl od konce školy, tudíž zamířil pomalu k ní. "Zajímavé čtení?" zeptal se svým obvyklým hlasem a sedl si vedle ní na lavičku. Samozřejmě, že si přisedl k Brook. "Jak se daří?" zeptal se jí s úsměvem, který se mu na rtech od konce školy neobjevil. Docela ho zajímalo, jestli ona neměla nějaké problémy, přeci jen jejích původ byl... ne kouzelnický a to v dnešní době prý hrálo strašnou roli. Kéž by se s tím šli všichni vycpat a raději se věnovali rozlišení Kouzelník a Mudla. Kouzelník mohl do školy a mohl mít jakoukoliv pozici, mudla nikoliv.

_________________

"Haha, tak mocný rytíř povídáš?" zachichotala se Winifred a koukla se na to, jak tomu ten klučík pošetile věří - slepá víra to byla a navíc v někoho tak ňoumatého jako byl Vincent. " musel by jsi pořádně hledat v knížkách abys narazil na něco jako je tady pan rytíř, on ti totiž určitě rád povypráví jaké hrdinské činy ve svém životě dokázal, viď Vincente?" řekla mu Winifred a zašklebila se na tmavovlasého chlapce s určitým úškrnkem v tváři co byl jasně pobavený a ani ne tak škodolibý jako obvykle. Když už ze sebe udělal rytíře, ať si to taky pořádně obhájí, nebude mu to kazit, pro tentokráte ne. Však se o dříve či později něco mladší kluk dozví co že je pravda a co právě naopak.
"Hah tak nic pro mě pane Van de Kane? Tak mi teda povězte co je podle vás ta vaše zábavička?" řekla a zamračila se na něj že jí neudělal škodolibou radost co by jí obvykle vykouzlila úsměv na tváři. Následně se Winifred na Princetona mírně pousmála a popřemýšlela, jestli se někdy doslechl o pověstech v celku počestných kolejí...
"Já jsem ze Zmijozelu a tadyhle pan rytíř ti určitě řekne sám, kam chodí, však to stejně poznáš, víš přece že jsou v bradavicích uniformy, nebo ne? Mělo by to být na tom seznamu, co je třeba si koupit." optala se a usmála se na hocha, který se zdál velice natěšený na nadcházející bradavický rok. Taky se těšila, ona se těšila snad i celé prázniny - tak moc se těšila ! Další kouzla, další čáry a hlavně by byl skvělý famfrpál! Na ten školní na ten se panečku tak těšila !
" Já nejsem na famfrpále protože mě tam mamka nechtěla pustit a vůbec, málem se mnou nešla ani sem, ale bylo mi to slíbené, takže neměla snad ani jinou možnost." vysvětlila mladému žáčkovi jak se to ve skutečnosti má a mírně se na něj usmála. Takže on by tam teoreticky vlastně i mohl jít, což ji dokonce i za něj mrzelo. Famfrpál byl jedna z nejzáživnějších her vůbec.
" Knihy - jooo, ty jsou opravdu skvělé. Mám jich pár tady v tašce " souhlasila Winifred a bez toho že by se snad nechala někým přerušit pokračovala. " S tím trolem to bylo spíš takové že jsem chtěla vyjádřít, co je on za postrach." pošeptala mu do ouška tak aby to snad Vincent neslyšel. " On totiž obrátil celou knihovnu naruby, takže pak musel pomáhat za trest s něčím knihovnici." šeptala dál a pak se jen úsměvně na Vincenta usmála. Mohlo být někdy dost k naštvání mluvit takhle někomu za zády, nicméně Winifred by se dala považovat za provokatérku prvního stupně - však se to taky dalo dost dobře pochytit od jejích dvou sourozenců.

_________________

| +