Chlapec mu provázek zařídit nechce, což jej na malý rozesmutní, ale jelikož se u něj špatná nálada udrží jen málokdy, hned to setřepe jako nějaký ohavný hmyz. Preclík mu stejně přetrhl jeho myšlenkovou nit a to už je věru mnohokrát horší! Přesto to téma už nechá ležet, a namísto toho hodí jednu ruku kolem ramen Preclíka - rozhodně to nemyslí zle, prostě jej fakticky hodlá bránit. A kdo ví, třeba se prcek bude někdy v budoucnu hodit. "Žádný strachy, když bude třeba, postarám se o tebe," breptne k Prestonovi a povzbudivě se na něj zazubí. "A taky ti můžu udělat průvodce po hradě a ochránit tě od takových, jako například tadyhle od Fredýny!" kývne k zrzce, přičemž na ni vyplázne jazyk.
"Pokud jde o mě, já jsem prvák. Teda teďkom už druhák a chodím do Havraspáru, i když tam jako tolik nepatřím. Ale letos bylo v Havraspáru vesměs dost lidí, co se tam nehodili," pronese zamyšleně k Preclíkovi. "Takže se neboj, když tě hodí do divný koleje. Prostě je už moc starej a rozbitej. A asi i ucpanej prachem," podotkne ještě, a pak rychle kývne. "Rytíř, si piš. Proč bych ti jinak nabízel ochranu? Je to ctnost!" křikne, přičemž z Prestona spustí ruku (pokud ji nesklepal dříve) a znovu se důležitě zadívá na Winifred. "No jasně, taky že vůbec jako trol nevypadám. Asi už má zkreslenou představu z těch knížek," utrousí ještě pobaveně, než se plně soustředí na slova dívčiny.
"Náhodou, já toho udělal. Vyzdobil jsem hrad novými rámy, sehnal jsem pro hladové zásobu sušenek, a tak podobně," řekne ještě ke svému rytířství. "A zábavičku... to bys chtěla vědět," utrousí jen. Nechce se mu moc zacházet do detailů. Nosí v hlavě ještě tunu nápadů, co udělá v Bradavicích až se vrátí. Svůj návrat bude muset velkolepě oslavit! Pak se na chvíli odmlčí a poté, co se Winifred dostane ke knihám, nakloní se k mladému chlapci a pošeptá mu do ouška: "Ono jí z těch knih už taky solidně hrabe."
Pak se zas zadívá na zrzku, ovšem ta udělá něco samé a také začne k chlapci šeptat. "Hlavně jí neposlouchej, beztak kecá!" řekne rychle na svou obranu.

_________________

Holly se byla zase jednou podívat do sirotčince, v němž kdysi žila a později pracovala. Ještě tohle léto totiž slíbila, že bude pomáhat, poněvadž přísun nových sirotků z rodin kouzelníků mudlovského původu byl čím dál větší, a upřímně, slečně Lullabyové se hodila každá volná ruka. Přeci jen to byla už stará dáma, a na některé věci nestačila. Nebylo proto s podivem, že i dnes zde Holly strávila celé dopoledne, pomohla uvařit dětem oběd, pohrála si s nimi, uklidila některé věci, a teď s pocitem dobře odvedené práce vycházela ven. Vypadalo to, že od rána se vyčasilo, takže se usmála na doposud svítící slunce a protáhla se. Plánovala, že se staví někde na něco k snědku a pak se ještě uvidí. Mohla by zajít navštívit Beckettovy, ale nevěděla. Měla volné odpoledne a to ji těšilo. Na sobě dnes měla jednoduché tmavě zelené šaty, ladící s jejíma očima, s širší sukní, končící docela odvážný kus nad koleny a odhalující tak její hezké nohy v páskových botách na podpatku. Vlasy měla rozpuštěné, takže se v rudozlatých vlnách spouštěly po jejích zádech, a nalíčená byla tak jako obvykle - dnes zvolila sice výrazné oči, ale upustila od experimentů s rtěnkami a rty přetřela jen leskem.
Protáhla se a pomalu vykročila, cíl cesty ještě nejasný. Hlavu měla očividně tak trochu v oblacích.

_________________

<<< Velkoprodejna Mžourov

Hned jak jsem vyšel z Mžourova, uvědomil jsem si, že pokud i on nemá všechno hotové, nemusí být nic lehkého v tom mnohohlavém davu tátu najít. Nemohl jsem počítat s tím, že se jen podívám a hned ho uvidím. V obou rukou opatruje klec se sovicí krahujovou a snažíce se udržovat pozornost, došel jsem tak asi půl cesty k prvotřídním potřebám pro famfrpál. Hlavu mi zaplňovaly několikery myšlenky. Do toho, co bude teď, jestli ještě zůstaneme na Příčné, nebo se vrátím k tátovi domů a tím co tam bylo předtím, se vkradla ještě myšlenka na to, jak svou novou zvířecí kamarádku pojmenuji. Hned první jméno, jež mě napadlo, znělo hrdě a k převážně nočním dravcům by mohlo dost dobře pasovat. Artemis… Snažil jsem se vybavit, co to jméno znamená. Patřilo ke starým příběhům. Bylo to jméno jakési bohyně… Další detaily se mi okamžitě nevybavovaly, ale ten zbytek jsem mohl dohledat snadno, zvlášť jestli to bylo jméno z některých těch bájí a příběhů, které jsem vždycky rád četl. „Dobře, budu ti říkat Artemis,“ oznámil jsem sovici, aby měla pocit, že se jí aspoň trochu věnuji, když na ní mluvím. Na chvíli jsem se zastavil, položil klec na zem a z pytlíku vytáhl několik kousků sovího mlsu. Podal jsem je Artemidě. Ta si je vzala a částečně jí to upokojilo. Její zvuky teď zněly o něco míň znepokojeně, i když ji všechny pamlsky zdaleka nemohly vynahradit trochu volnosti. „Pustím, tě hned, jak se dostaneme domů, opravdu…“ slíbil jsem ještě. Ale pro teď jsem víc udělat nemohl.
Následně jsem naznal, že jsem měl štěstí, Zmerčil jsem totiž tátu. Musel po mě pátrat ještě pozorněji, než já po něm. Uviděl mě a zamířil rovnou mým směrem. Jinak bych to neměl zdaleka tak snadné. „Zatím si vedeš dobře. Ta sova se mi taky líbí,“ ocenil mě, jakmile jsme se znovu ocitli spolu. „Ale zapamatuj si, že každý den nemusí být báječný jako tento. Že se musíš mít o to víc na pozoru. Teď se nic nestane a později…. Později se třeba může stát... no ledacos.“ Nebylo to první varování, jehož se mi dostalo přímo. Tentokrát to ale táta řekl bez obalu, bez jakýchkoliv snad něco skrývat, což málem trochu zkalilo dosavadní pociťovanou radost. Táta si to uvědomil a přispěchal s tím, nač jsem čekal. „Určitě se ti ještě nechce odejít, že?“ odhadnul zcela správně. Pryč odsud jsem zas tolik nepospíchal. „Nakoupil jsem všechno potřebné a teď mi zbývá už jen vyřídit dva vzkazy. Když budeš opatrný, sníš se podívat ještě někam…, kam budeš chtít. Setkáme se pak tady někde. Já už si tě najdu. A tu klec mi můžeš dát. Teď už mi nebude překážet,“ navrhnul velkoryse. Svým způsobem byla škoda, že se musím hned od Artemidy oddělit, ale přece jsem ji tátovi předal. Před výlohou Prvotřídních potřeb pro famfrpál by klec se sovou ani tak nevadila. Na jiných místech by ovšem bylo daleko méně praktické mít s sebou něco šitévho, co se dá snadno zašpinit a často dává najevo svou přítomnost. A tak jsme se s tátou ještě jedenkrát rozprchli, aby se každý z nás vydal někam trochu jinam.

>>> Hladový drak

Preclíkovi se líbil Vincent čím dál tím více. Vypadal vážně suprově a hlavně to byl rytíř, což bylo samozřejmě strašně super! Jen škoda, že se s někým tak úžasným teď nemohl bavit i jeho brácha Petřík, ale on ho už s rytířem Van De Kane seznámí! "To pro mě vážně uděláš? To bude super! Nějakého průvodce určitě budu potřebovat," kýval hlavinou a šťastně se na tmavovlasého chlapce zubil. Kdo by řekl, že během výletu pozná starší spolužáky! A ještě ke všemu jeden z nich byl rytíř. Rytíř! Až se jednou Prestona bude někdo snažit přesvědčit o tom, že Vincent vlastně žádný rytíř není, dá mu to hodně velikou práci. Jakmile ho Vincek obejme kolem ramen, o něco více se narovná a jeho úsměv se ještě rozšíří. Právě se ho dotkl rytíř!
"Samozřejmě, že to vím. Už mám uniformu dávno koupenou," odvětil směrem k Winifred, která se ho ptala jako by snad byl malý děcko a nic nevěděl. "Aisha s Anette chodily do Mrzimoru. Mně se líbí všechny koleje, takže mi je jedno kam budu zařazený," Preston rozhodně nedělal rozdíl mezi kolejemi a doopravdy mu bylo fuk do jaké bude nakonec zařazený. Vždyť každá měla své plusy i mínusy. "Ale byl bych moc rád, kdybych chodil do stejné koleje jako ty Vincente," broukl chlapce po chvilce s úsměvem. Vždyť by bylo strašně moc super, kdyby ho Moudrý klobouk hodil do stejné koleje s tímto rytířem! Takhle by se mohli vídat častěji!
"Děda má strašně velkou knihovnu, stejně jako druhý děda. Doma taky máme nějaké knihy, ale ne tolik jako jich mají dědové. Máš nějaké sebou? A jaké?" Zajímal se hned s širokým úsměvem o tašku Winifred, která tvrdila, že nějaké knihy má sebou. Preston knihy miloval, takže tímhle si ho krapet získala. Už se mu však tolik nelíbilo jak mu něco začala šeptat do ucha. Vždyť Vincent byl rytíř! Určitě by nepřevrátil celou knihovnu na ruby. Nebo ano? Chvíli na to už mu něco šeptal do ouška Vincek a on v tuhle chvíli nevěděl co by měl přesně udělat a co se od něho očekává. Má jim také něco pošeptat? Raději zvolil jen přikývnutí a menší úsměv, který věnoval oběma. Když mu Vincek řekl, že nemá Win poslechnou, protože kecá chvíli se rozmýšlel, ale nakonec znovu přikývl. Rytíř Van De Kane by určitě nepřevrátil celou knihovnu na ruby.
"Hele myslíte, že bych propašoval do Bradavic psa?" Optal se po chvilce krapet zvědavě, protože dost často přemýšlel nad tím jak dostat Merlina do kouzelnické školy. Peter mu sice jasně řekl, že ho musí nechat doma, ale pokusit se o to alespoň může, ne? A každý nápad jak psíka propašovat se hodil.

_________________

"Kristepane, Thorne, osvícení, bódhi, buddhismus, nic ti to neříká?" zakoulel Emery očima tak dramaticky, až měl chvilku dojem, že si přetrhl zrakový nerv. Jak může být někdo takhle tupý? Nevraživost mezi jmény Thorne a Warwick ovšem trvala už zhruba od druhého ročníku Bradavic, kdy mu Aidan vymáchal hlavu v záchodu, a Emery si tak skutečně užíval, že poslední roky může svému bývalému spolužákovi nevraživost vracet i s úroky. V tuhle chvíli už totiž platilo, že navrch měl ten, co uměl líp kouzlit, ne ten, co měl větší sílu v rukou.
Málem mu cuklo v koutku, když Aidan vyletěl jako čertík z krabičky při poznámce o váze. Že by konečně našel, z čeho Thorne tiká? Výborně. Emery povytáhnul obočí a nenápadně kul železo, dokud bylo žhavé. "Neříkám tlustý, ale možná by nebylo na škodu se tolik necpat," zvážil, maje na paměti Thorneovy stravovací návyky, nad kterými většinou ohrnovala nos celá civilizovaná společnost u havraspárského stolu. Podívejte, u komu... červeného stolu občas létaly uzenky vzduchem, bylo skutečně nad čím ohrnovat nos.
Že možná není nejlepší chvíle na škodolibé pošklebování mu došlo ve chvíli, kdy k nim přispěchal další člověk - tentokrát někdo, kdo mu byl matně povědomý. Nemihnul se náhodou jednou na škole? Emeryho podezření se jenom prohloubilo, když ze sebe neznámý člověk vysypal, že je lékouzelník. Už už otevíral pusu, aby se zeptal, když do toho zase skočil Thorne.
"To říká člověk, co málem neudělal NKÚ a nakonec odešel ze školy předtím, než ji vůbec zvládnul dokončit," zasyčel zpátky a přimhouřil oči. Druhý komentář raději nechal nepovšimnutý projít okolo, protože měl dojem, že by se mu mohlo hodit alespoň nějaké to nahazování vykloubeného ramene, případně spravování vyskočených plotének. "Pamatuju si vás dobře?" brouknul radši k lékouzelníkovi, který byl sice trochu zarostlejší, než jak si ho pamatoval - a řekněme si to takhle, Emery na té přednášce nebyl, jenom na přednášejícího slyšel spoustu ód a pak ho potkal na chodbě - ale ne úplně nepoznatelný.

_________________

...Někde v zapadlé uličce před Lullabyiným sirotčincem pro kouzelnické děti...

Protože to ráno vypadalo jako by mělo celý den propršet, rozhodl se Sebastian strávit většinu dne doma zalezlí v posteli. Lenošení mu rozhodně nevadilo, zvláště protože měl s kým lenošit. Jenže jeho dokonalý den skončil v momentě kdy mu Amber sdělila, že musí do práce. A nebo to byla Annie? Možná Anita.. Nad jménem raději dále nepřemýšlel, protože tušil, že se s tmavovlasou ženou stejně už znovu nesetká. A pokud ano, bude mu jméno muset hold připomenout. Možnost, že se mu totiž její jméno nakonec vybaví byla nulová, protože on většinu jmen zapomněl většinou v momentě kdy žena či muž opouštěli jeho byt či on opouštěl byt jejich.
Poté co tmavovlasá žena, jejíž jméno určitě začínalo na A, odešla začal Seb přemýšlet nad tím co zbytek dne bude dělat. No a protože venku vysvitlo mezitím sluníčko, rozhodl se přeci jen na chvíli vypadnout z bytu a provětrat se. Nezapomněl na sebe hodit jeden z dobře padnoucích obleků a jakmile si byl jist, že vypadá úžasně, vyrazil do ulic.
Sebastian se samozřejmě nezapomněl občas otočit za nějakou ženou či mužem, občas dokonce s někým prohodil i pár slov, ale nakonec stejně pokračoval v cestě přemýšlejíc z koho by mohl udělat svou další oběť. Tahle nevypadá zas tak špatně.. Seb se zastavil, aby si procházející Zrzku pořádně prohlédl. Byl si jist, že jí ještě rozhodně nezná a po pár vteřinách usilovného přemýšlení se rozhodl to změnit. Fakt, že ona žena musela být starší o několik let mu vlastně vůbec nevadilo. Teď už jen zbývalo vyřešit jak ženštinu oslovit..
"Sarah?" Nakonec zvolil způsob, který poslední dobou volil často. Bude dělat, že si jí s někým spletl. "Počkej.." Několika kroky Zrzku dohnal a pomalu jí položil ruku na rameno doufajíc, že se zas tak moc nelekne. "Dlouho jsme se neviděli," broukne se svým obvyklým pokřiveným úsměvem čekajíc jak žena na tohle všechno zareaguje.

_________________

Zapadlá ulička před sirotčincem...

Holly kráčela pomalu, zamyšleně, a mírně se u toho usmívala, což, přiznejme si, bylo v těchto těžkých časech poněkud nevídané. Jenže ona momentálně nemyslela na nic špatného. Pouze si hodlala užít krásného dne, který se zatím z čehosi podmračeně působícího vyloupl. Nad ošklivými věcmi si hlavu může lámat později.
Když jí náhle kdosi položil ruku na rameno, oslovujíc jí cizím jménem, s překvapeným výrazem se k onomu člověku otočila. Nevyděsil ji, spíš překvapil. Hodlala ho vyvést z omylu, ona rozhodně žádná Sarah nebyla. Když ale spatřila, jaký pohledný muž to na ní vlastně mluví, a možná ještě chvíli předtím, ucítila v místě, kde se jeho ruka dotkla jejího obnaženého ramena (šaty s ramínky, chápejte...) něco jako miniaturní výboje elektrického proudu. Upřela na něj své zelené oči, které snad klamně sváděly už pouhým pohledem, za což Holly skutečně nemohla! Dobrá, možná tomu maličko pomáhala líčením, ale jen krapet. Ona opravdu nebyla tenhle typ ženy. I ve svém věku totiž patřila spíše k těm milým a trochu naivním, ač to nechtěla dávat najevo. Ale to sem nepatří, vraťme se k nastalé situaci.
"Promiňte, ale asi si mě s někým pletete," odvětila, přičemž se usilovně snažila nemyslet na to, jak moc by si v tuhle chvíli přála být ta neznámá Sarah, poněvadž ten muž byl vážně tak hrozně hezký, "což už teď asi taky vidíte. Nejsem vaše, ehm, přítelkyně," když z ní vypadly ty další dvě věty, chvíli přemýšlela, jestli se má vzdálit a někde za rohem se něčím majznout po kebuli, nebo zda to stejně nepomůže. Nakonec ale odmítla pustit šanci s takovým fešákem. Co na tom, že muže k životu nepotřebuje? Mluvení přeci ještě nikoho nezabilo...
"Sarah by určitě mrzelo, že si ji pletete s náhodnými kolemjdoucími..." pousmála se, neuvědomujíc si, jak moc vyzývavě celá věta vlastně může působit.

Mimo herně:
Omlouvám se za retardovanost postu, polepším se

_________________

Mimo herně:
Ferula (+6)

Sheridan Lynch rolled 1d10:
4

Toho, jak se ti dva popichují, jsem si moc nevšímal, důležitější pro mne byla má práce. „U Munga sice už nepracuju, ale lékouzelník jsem a dokážu vás dát dohromady,“ zamumlal jsem s přikývnutím a zatěkal mezi mladíky pohledem. „Křupnout? No potěš koště,“ ušklíbl jsem se. „Nejdřív se podívám na vás,“ zadíval jsem se na Aidana, načež jsem se ohlédl k Emerymu, „vy chvilku počkejte a nikam mi neutíkejte.“
Sehnul jsem se k blonďákovi, abych nejdřív zhodnotil jeho celkový stav a shledal jsem, že kromě pár modřin mu zřejmě nic nebude. No a možná se praštil do hlavy, podle toho, jak mluvil. S tou nohou to ale bylo horší. Pokud měl Aidan nějaké vyšší boty, které by mi bránily v prohlédnutí kotníku, poručil jsem mu, aby si je sundal, a pak jsem kotník odborně prohlédl a prohmatal, což mohlo být docela bolestivé, ačkoliv jsem jednal profesionálně a opatrně. „Fajn. Zkusím vám to ošetřit, ale na ulici víc nezmůžu, měl byste si dojít do nemocnice,“ zamumlal jsem, zatímco jsem lovil hůlku. Tu jsem pak namířil na Aidanův kotník a pronesl: „Ferula.“ Tím moje práce skončila – kotník sevřela kouzelná dlaha a ovinuly jej obvazy, a já pro tuto chvíli nemohl udělat víc. „Hlavně tu nohu nenamáhejte. A jděte někam, kde se vám na ní můžou líp podívat,“ poradil jsem mu.
No a pak jsem se otočil k Emerymu. „Co vy, jste v pořádku?“ zeptal jsem se, protože tenhle mladík si zatím na nic nepostěžoval nahlas a já pod oblečení neviděl. Díkybohu. Když se mě zeptal, jestli si mě pamatuje dobře, znejistěl jsem. Já si ho totiž nepamatoval, takže první, co mě napadlo, bylo, že byl tehdy u Draka. „Hmm,“ protáhl jsem váhavě, „a odkud bych si vás měl pamatovat já?“ zeptal jsem se s mírně povytaženým obočím a horlivě přemýšlel, kde jsem tohohle kluka mohl vidět. Možná, že jsem ho někdy ošetřoval, čert ví.

_________________

Brook vyrušení nečekala, i když doufala, že tu narazí ně nějakou známou tvář, protože doma kolem sebe sice měla jiné známé, ale žádné kouzelníky, a když jste si za sedm let zvykli být po většinu roku jenom mezi kouzelníky... inu, stýskalo se jí. Překvapeně k Takashimu zvedla zrak, ale jakmile jej poznala, v typicky černém ohozu, tvář jí rozjasnil široký úsměv. "Ahoj. No, jak se to vezme, vcelku jo," řekla a zaklapla knížku, aby se mohla věnovat staršímu chlapci. Faktem bylo, že si říkala, jak asi po škole dopadl, ale nevypadal nijak zuboženě a vlastně vypadal dost podobně jako když ho viděla naposledy, takže si mohla v duchu trochu oddychnout. Někde vzadu v hlavě si uvědomila, že se bojí o každého mudlorodého spolužáka a že se tajně děsí, že se jednou dozví, že už nejsou mezi živými, ale to uvědomění zase honem zahnala. Na hluboké myšlenky bylo dost času doma, teď se jí přinesl kamarád přímo na podnose, a toho se muselo využít, než bude muset zase odjet domů. "Dobře, děkuji - ty taky nevypadáš, že by sis vedl špatně," zazubila se a upravila si krempu klobouku, aby na Takashiho pořádně viděla. "Pořád nad tebou prší i když je všude jinde slunce, nebo ta kletba pominula s odchodem ze školy?" nadhodila pobaveně, protože svým cigaretovým incidentem se Takashi svého času v Bradavicích proslavil.

_________________

"Já? Mohl bych na tom být hůře," povzdechl si Takashi s úšklebkem, když zmínila, že si nevedl špatně. "Samozřejmě bych mohl bručet v Azkabanu nebo být mrtvej, ale zatím se mi tomu podařilo vyhnout. Chce to jen trochu opatrnosti a hůlku v kapse. Co ty? Žádné velké obtíže?" zeptal se jí přímo, aniž by chodil kolem horké kaše. Mudlovským se vždycky snažil na škole pomoci, proč by s tím nemohl pokračovat i mimo studium? Bystrozorem být nemohl, tak proč si to nenahrazovat nějak jinak.
Pak přešla k poněkud volnějšímu tématu, připomněla jeho školní prokletí a on se musel zasmát. "Jo, to je pryč, doufám, že navždycky," odpověděl jí a vytáhl z kapsy krabičku cigaret, ze které kousek jedné vyklepl a pozvedl jí k ústům. Pak se však zastavil, vzpomněl si, že ona žila vždycky tím zdravým a sportovním životem, tudíž to zase odklidil do kapsy.
"Každopádně, jak jsi docvičila zvěromagii? Zaznamenala jsi nějaký pokrok?" zeptal se a vypadalo to, že se o to fakt zajímal. Od školy s ní pořádně ve spojení nebyl, vlastně naposledy jí pořádně viděl na onom tréninku, jenž vedla Mei. Tehdy to bylo ještě fajn, alespoň v jisté míře. "Pokud si pamatuji, přeměnila jsi se jen částečně, že?" zavzpomínal si trochu, až se tomu musel zasmát. Tehdy ti o rok mladší fakt vypadali komicky. Ale on nebyl jiný. Původně vypadal jak nějaký vlkodlak, než zvládl úplnou proměnu na vlka.
"Co jinak rodiče, vědí o potížích, které by mohl nastat?" zeptal se tichým hlasem, nikdy si nebyl jistý, kdo je může odposlouchávat. Pro jistotu se pomalu rozhlédl. "Co tě sem vlastně přivedlo?" optal se, protože ne každý se vydával na příčnou každý den, žejo.

_________________