Když se k Leslie ten hnědovlasý kluk ohlédl, usoudila, že to vážně byl on, kdo navrhl potkanovi jméno, a ne žádný boží hlas. Konec konců, ona nebyla věřící ani náhodou, takže vůbec netušila, jak jí vlastně napadlo, že k ní promluvil nějaký chlap sedící někde nahoře na obláčku a chlemtající víno. Prostě hloupost.
I ona si chlapce prohlédla pečlivěji, než předtím. Z té jeho stručné odpovědi usoudila, že toho moc nenapovídá, ale to jí ani trošku nevadilo. Rozhodně byl mlčenlivý kluk tisíckrát lepší než nějaká ukecaná holka navlečená do růžových šatiček. Ne, Leslie, oblečená do chlapeckých manšestráků a volné teplejší bundy, by si s žádným růžovým tvorem nerozuměla.
"Já myslím, že kočkám a sovám je úplně fuk, jak se jmenuje jejich oběd," usoudila pak a pokrčila rameny. Navíc svého potkánka rozhodně nehodlala nějaké sově či kočce obětovat - bude ho od těch nenažraných potvor držet dál. "Jo, chystám se do Bradavic, letos prvně," potvrdila jeho domněnku s přikývnutím a sjela ho zkoumavým pohledem od hlavy k patě. "Ty taky?" zeptala se nakonec. Třeba je to její budoucí spolužák. Bylo by fajn znát odjezdem do Bradavic někoho dalšího, než bratry.
Když chlapec prohlásil, že by měl sedět, Leslie přelétla očima ty jeho tašky. "Ty už máš všechno nakoupený?" optala se zvědavě. To ona měla většinu věcí po svých bratrech, třeba po Markovi měla letos dostat celkem nově vypadající kotlík. Její bratr nebyl na lektvary nikdy expert a seknul s nimi tak brzo, jak to šlo, takže ačkoliv jeho kotlík zažil nemálo výbuchů, vypadal ještě celkem dobře. Tak proč kupovat nový, že jo. Když se nad tím tak zamyslela, novou bude mít akorát uniformu, hůlku, pár maličkostí a Keksíka. Ale nestěžovala si.
Popošla k chlapci blíže, když se představil jako Brian, a potřásla si s ním rukou. "Já jsem Leslie, Leslie Abrahamsová," oplatila mu představení a pak se bez rozpaků usadila na kus volné lavičky, kde se zrovna nenacházela žádná z tašek. Klícku s Keksíkem si položila na klín.

_________________

"Jo, to máš pravdu," rezignoval Brian poslušně na otázku vhodnosti potkanova nového jména, "ale stejně ti nedoporučuju pobíhat po... kdesi a volat ho "Keksíku!". Vypadala bys jako cvok." Znovu se ušklíbl, pomalu v tom výrazu začínal nacházet zálibu. Když však dívka znovu promluvila, úšklebek se změnil v úsměv. "Tak to je skvělý, protože já taky!" vyhrkl mladý Slee s upřímnou radostí a byl by nadšeně vyskočil na nohy, kdyby už nestál.
Vrhl po hnědovlásce poslední rozzářený pohled, načež se uvelebil mezi taškami. "Jak můžeš vidět," přitakal, a s přehnanou důstojností ukázal jemným pohybem ruky na věci, které okupovaly téměř celou plochu dřevěné sedačky. "Ale myslím, že bez něčeho bych se klidně obešel." Poslední větu si zamumlal spíš sám sobě než komukoli jinému a slabě kopnul do kotlíku u svých nohou. Nechtěl ho podřít; táta by ho jinak zabil. Briana, samozřejmě; ne tu kovovou nestvůru.
Když se budoucí spolužačka představila, chlapec jí krátce stiskl dlaň, pak se ale rychle odtáhl. Leslie přece jen byla holka, tudíž ne tak úplně normální, ale zato poněkud děsivé stvoření, a to i přes to volné, jakoby klučičí oblečení a účes.
Ani ho moc nepřekvapilo, že si uzurpovala to jediné volné místečko, které nestačily zabrat tašky. Podivovat se přestal v tom okamžiku, kdy o rozhovor s ním projevila jakýs takýs zájem, a po uplynutí pěti vteřin se nezdálo, že by s tím chtěla na místě seknout.
"Takže," začal a provedl pokus o zvětšení Lesliina životního prostoru přitáhnutím jedné z tašek na klín, ačkoli se nezdálo, že by to dívka kdovíjak potřebovala, "mluvilas o nakupování. Tebe to teprve čeká, že máš u sebe jenom Keksíka?" Očekával souhlas. Tak nějak ho nenapadlo, že by někdo mohl pocházet z kouzelnické rodiny a pár věcí prostě zdědit. Jeho otec se mu neobtěžoval o kouzelnickém světě ani nic říct, dokud nedorazil Dopis.
A taky mu nic nepřenechal, protože se všeho s jistým zadostiučiněním zbavil. Vyjma hůlky.

"Jo, to máš pravdu," rezignoval Brian poslušně na otázku vhodnosti potkanova nového jména, "ale stejně ti nedoporučuju pobíhat po... kdesi a volat ho "Keksíku!". Vypadala bys jako cvok." Znovu se ušklíbl, pomalu v tom výrazu začínal nacházet zálibu. Když však dívka znovu promluvila, úšklebek se změnil v úsměv. "Tak to je skvělý, protože já taky!" vyhrkl mladý Slee s upřímnou radostí a byl by nadšeně vyskočil na nohy, kdyby už nestál.
Vrhl po hnědovlásce poslední rozzářený pohled, načež se uvelebil mezi taškami. "Jak můžeš vidět," přitakal, a s přehnanou důstojností ukázal jemným pohybem ruky na věci, které okupovaly téměř celou plochu dřevěné sedačky. "Ale myslím, že bez něčeho bych se klidně obešel." Poslední větu si zamumlal spíš sám sobě než komukoli jinému a slabě kopnul do kotlíku u svých nohou. Nechtěl ho podřít; táta by ho jinak zabil. Briana, samozřejmě; ne tu kovovou nestvůru.
Když se budoucí spolužačka představila, chlapec jí krátce stiskl dlaň, pak se ale rychle odtáhl. Leslie přece jen byla holka, tudíž ne tak úplně normální, ale zato poněkud děsivé stvoření, a to i přes to volné, jakoby klučičí oblečení a účes.
Ani ho moc nepřekvapilo, že si uzurpovala to jediné volné místečko, které nestačily zabrat tašky. Podivovat se přestal v tom okamžiku, kdy o rozhovor s ním projevila jakýs takýs zájem, a po uplynutí pěti vteřin se nezdálo, že by s tím chtěla na místě seknout.
"Takže," začal a provedl pokus o zvětšení Lesliina životního prostoru přitáhnutím jedné z tašek na klín, ačkoli se nezdálo, že by to dívka kdovíjak potřebovala, "mluvilas o nakupování. Tebe to teprve čeká, že máš u sebe jenom Keksíka?" Očekával souhlas. Tak nějak ho nenapadlo, že by někdo mohl pocházet z kouzelnické rodiny a pár věcí prostě zdědit. Jeho otec se mu neobtěžoval o kouzelnickém světě ani nic říct, dokud nedorazil Dopis.
A taky mu nic nepřenechal, protože se všeho s jistým zadostiučiněním zbavil. Vyjma hůlky.

Leslie se s přimhouřenýma očima zamyslela nad tím, jak moc potrefeně by to vypadalo, kdyby běhala po Bradavicích a volala "Keksíku! Keksíku!". Nakonec ale usoudila, že by se mezi všemi těmi cvoky třeba i dokázala ztratit. "Já myslím, že Bradavice jsou plný cvoků. Určitě bych mezi ně zapadla. Fakt, věř mi. Podle toho, co mi vždycky vypráví bráchové, je to tam jako v blázinci," pronesla přesvědčeně. Trošku jí mrzelo, že už tam nebude Mark, protože to byl cvok bezpochyby největší, obzvlášť, když měl po ruce Erasma. S těmi by si užila bžundu!
Široce se usmála, když Brian prohlásil, že do Bradavic letos taky pojede prvně. No, vypadal na to, soudě podle těch tašek. "To je super!" Znovu pohledem přelétla všechny ty tašky, kterých bylo hrozně moc. "Co myslíš tím něčím?" zeptala se pak, poněvadž jí nějak uniklo to nakopnutí nebohého kotlíku.
Poté, co si Brian vzal jednu z tašek na klín, se na lavičce uvelebila pohodlněji. Vůbec jí nepřišlo divné, že si k němu bez zeptání přisedla a ještě se tu rozvalovala jako královna, tedy v rámci možností. "Ne, já už mám nákupy za sebou," odpověděla. "Teda, jak se to vezme - byla jsem u tý příšerný ženský, Malkinový, a u Ollivandera. A víc kupovat nepotřebuju, protože to dostanu po bratrech. Ne, že bychom na to neměli peníze, ale proč kupovat nový věci, když z nich třeba pak půlku nebudu potřebovat, že jo. Třeba mi pak rodiče za ty ušetřený peníze koupí koště, to by bylo fajn," pronesla a zahoupala nohama ve vzduchu, div že klícka s Keksíkem nenadskočila a nespadla.

_________________

<<

Od chvíle, kdy s matkou vstoupili na Příčnou ulici připomínal Andres větrnou korouhvičku za bouřky. Toužil potom si to zde všechno prohlédnout a prozkoumat každý kout toho celého nového prapodivného světa, ale paní Mory kráčela svižnou rychlostí ke svému stanovenému cíli, ať už to bylo cokoliv, a tak mu nezbylo než jí povlávat v patách a snažit se otáčet hlavou tak rychle, jak jen to bylo možné. Nechápal, jak ho mohla tak dlouho ochuzovat o všechny ty věci, které viděl kolem sebe. A nebo vlastně docela ano. Ale stejně by si přál, aby mu to všechno ukázala dřív.
Což jeho myšlenky zavedlo zpět k otci.
"Bude táta v pořádku, žejo?" přestal na chvíli s otáčením hlavy a spočinul pohledem na zádech své matky.
"Samozřejmě, zlato, ty kruhy v obilí se zdají moc slibné..." zamumlala v odpověď a pak se dál věnovala seznamu, který držela v ruce.
Andres hlavně doufal, že neschovává v rukávu nějaké další překvapení, protože kdyby tátovi za patnáct let řekla, že je mimozemšťan, asi by to už nerozdýchal.
"Takže, hůlku, uniformu, kotlík, teleskop, váhy mám, lahvičky..." zepředu se ozývalo soustavné mumlání.
"A zvíře," vložil se do toho směle Andres. Maminka se na místě zastavila a než si to stihl uvědomit, ocitl se dobré dva metry před ní.
"To mít nemusíte. A nejsem si tak docela jistá, jestli si právě teď můžeme dovolit..."
"Ale mami!" nasadil ty nejlepší psí oči, které uměl, " všichni tam určitě budou mít nějaké zvíře. Co třeba sovu? Říkala si, že nosí poštu, byla by užitečná!"
"Obávám se, že přinést domů sovu, za stávající situace, by nebylo zrovna nejchytřejší," usmála se na něj a rozcuchala mu vlasy, čímž docílila toho, že byli o trochu víc srovnané, než před tím.
"Ale když budeš mít dobré vysvědčení,..." chlapec se rozzářil, on měl vždycky dobré vysvědčení "... slyšela jsem paní McQueenovou, že hledá někoho, kdo by se postaral o Kuličku."
Andrasův spokojený výraz velmi rychle vystřídal jeho šokovaný kolega, kterého si matka však již nemohla všimnout, protože se znovu dala do kroku.
Paní McQueenová byla jejich stará sousedka, se kterou se dalo poměrně dobře vyjít, pokud jste se od ní nenechali vlákat do pasti v podobě bytu plného prachu a starožitností, pod příslibem sušenek, které by měli lepší možnost kariérního růstu v kamenictví. A Kulička byla její asi dvacetikilová černá kočka, která celé dny strávila povalováním na posteli. Ani se příliš nedivil, že by se jí někdo chtěl zbavit, nejspíš už se jí pomalu nevešla do bytu.
"Co tam okouníš, musíme to dneska stihnout obejít všechno!" z děsivých představ možné budoucnosti ho probral autoritativní hlas, patřící osobě, která už mezitím, jak se zdálo, dosáhla svého dnešního prvního cíle.

Jakmile z Leslie vypadlo, že Bradavice jsou de facto blázinec, Brian se pobaveně uculil. "Právě jsi uznala, že jseš cvok," upozornil ji s vážným výrazem, ale do hlasu mu prosakoval úsměv. Nějak zapomněl zaregistrovat, z jakého že zdroje tu informaci o mentálně narušených studentech získala.
Potěšenou zmínku slova super chlapec doprovodil pouhým souhlasným kývnutím, jelikož měl takový pocit, že by nevypadal zrovna inteligentně, kdyby se věčně zubil jak žralok s bolavými zuby.
"Kotlík," odpověděl Slee lakonicky a znovu se o hroudu kovu otřel špičkou boty. "Šklebí se, jako by měl revma," dodal, aniž by si uvědomil, jak divně to vyznělo. Asi z něj mluvilo zdlouhavé pozorování ztuhle postávající seniorky.
Odpovědí na poslední otázku si hnědovláska vysloužila překvapeně vykulený pohled. "Ty jseš z kouzelnický rodiny!" obvinil ji Brian zapáleně, načež neklidně poposedl, když mu došlo, že mohl Leslie poplašit. Případně urazit. Omluvně na ni zamžoural, přičemž si cvičně vyzkoušel své lítostivé psí oči. Ty rozhodně potřeboval trošku protrénovat, protože mu moc nešly. "Chci říct, že toho musíš vědět spoustu. O celým tomhle praštěným světě," vysvětlil. "To já si ještě před týdnem myslel, že košťata jsou dobrá akorát tak na zametání dvorku." Na chvíli byl v pokušení vybalit na Leslie hned kupu otázek, které mu doposud nezodpověděl otec, nakonec ale došel k závěru, že ji nechce otravovat. Nebo aspoň ne víc než dosud.
Jelikož Leslie zřejmě nehodlala nic dalšího dodat (čímž nemilosrdně zadupala Sleeovo přesvědčení o holčičí ukecanosti do země), bylo i tentokrát na chlapci, aby se o něčem rozpovídal. Pro jednou si však nemusel lámat hlavu s výběrem; přesně věděl, čím zkusí malou čarodějku unudit k smrti.
"Jaký to vlastně je lítat na koštěti?" optal se s upřímným zájmem. "Mimochodem, kdybych tě nudil k smrti, nezapomeň se ozvat," neodolal, a culil se jako měsíček na hnoji. "To jen abych věděl, jestli mám šanci zdědit tady Keksiho."

Leslie pokrčila rameny a nepatrně se ušklíbla. Předstírat, že cvok není, když patřila do rodiny Abrahamsových, bylo naprosto zbytečné. "Třeba jsem, no. Aspoň v Bradavicích dobře zapadnu do kolektivu," pronesla přemoudřele a mrkla na Briana. Být cvok, to bude v Bradavicích určitě to nejlepší maskování a největší ctnost.
Očima sklouzla ke kotlíku, když o něj Brian zase zavadil botou, mírně povytáhla obočí a pohledem vystoupala zpět k majiteli kotlíku. "Šklebí se? A proto ti vadí?" prohodila pobaveně. A pak kdo je tu cvok. "Máš něco proti lektvarům, nebo tak? Já slyšela, že při těch hodinách běžně lítají kotlíky vzduchem. Představ si, brácha mi nedávno psal - on chodí do sedmáku - že jeho nejlepší kamarád vyrobil místo lektvaru zapomnění nějakou kyselinu, která málem rozežrala kotlík, lavici i půlku třídy. Lektvary určitě budou sranda." Obzvlášť, pokud budu stejný talent, jako Mark, dodala v duchu. Mark byl prostě postrach.
Kývla hlavou na souhlas, když Brian kápnul na to, z jaké rodiny pochází. "Jo, to jsem. Ty jsi... hm, z polokouzelnický? Teda jako že je jeden tvůj rodič mudla a druhej kouzelník?" tipla si. Kdyby byli mudlové oba, určitě by chlapce neopustili a nadšeně by s ním procházeli Příčnou a všechno pozorovali s očima navrch hlavy. A z kouzelnické rodiny Brian určitě také nebyl, to by to tak nadšeně nevyhrknul a možná by taky nepotřeboval kupovat všechny ty serepetičky. "Troufám si říct, že toho vím dost, jo," přikývla pak a široce se usmála. "Hm, mudlovský košťata jsou dobrý jenom k zametání. Ale ty kouzelnický... Kamaráde, to je špica. Fakt bych jednou chtěla mít svoje vlastní, nějaký super rychlý," prohlásila zasněně. Kéž by se jí tenhle sen někdy splnil.
"Lítat na koštěti je skvělý, je to fakt príma pocit. Já se málem zbláznila radostí, když jsem poprvý letěla, a to mě jenom vezl táta na svým koštěti, ani jsem to neřídila," rozpovídala se. "Ale doma máme pár starších košťat, na těch ve volných chvílích hrajeme famfrpál. Je to děsně príma. Až budu v Bradavicích, chtěla bych se přidat do kolejního družstva jako odrážečka. A jestli mi řeknou, že na to nemám postavu, tak jim zakroutím krkem!" V očích se jí bojovně zablesklo.

Mimo herně:
Zítra asi nezvládnu odepsat a v úterý zřejmě taky ne, fakt nevím. Tak buď vydrž, nebo klidně uteč, ať tě nezdržuju od hry s ostatními třeba

_________________

"Tak jseš, jo?" Brian se na její mrknutí lišácky uculil. "Tohle si budu pamatovat," slíbil, pobavený i zaujatý faktem, že Leslie ke svému potencionálnímu šílenství přistupuje tak klidně. Ne, zapadnutí do kolektivu nepovažoval za dostatečný důvod k takovému chování.
Aby byl upřímný, dívčino pobavení nad kotlíkovou problematikou se ho trošku dotklo. "Dokonale jsi to vystihla, ale," pozvedl varovně ukazovák, "myslím, že za tím úšklebkem je něco víc." Dramatická odmlka. Možná až moc dramatická. "Vsadím krk na to, že plánuje nějaké veledůležité spiknutí, třeba usmažení mojí maličkosti. Ostatně může být začarovanej," vysvětlil chlapec spiklenecky ztišeným hlasem, načež si s vážným výrazem vyslechl povídání o lektvarech. "Doteď jsem ani nevěděl, že takovej předmět vůbec je," odvětil, "ale jak tě tak poslouchám, řek bych, že lektvary moc rád nemám." Ušklíbl se. "A nebo to fakt bude sranda. Teda pokud se nějakej z těch kotlíků nerozhodne přistát někomu na hlavě. Nebo jestli nepotkám toho kamaráda tvýho bratra. " Následovalo zamyšlené podrbání se za uchem. Ne, Brianově kebulce by rozhodně neprospělo, kdyby mu na ni žuchla několikakilová hrouda kovu. A to tím spíš, kdyby byla plná kyseliny - a obzvlášť kyseliny, která je s to rozežrat kov.
Na Lesliinu otázku přikývl. "Táta kouzelník a máma... mudla." Bylo to divné slovo, mudla. Neznělo zrovna hezky. Tak nějak těžkopádně. Brian se rozhodl nemyslet na to, co to může znamenat.
Náladu mu znatelně zvedlo až hnědovlásčino nadšení pro košťata. Přestože chlapce poněkud zklamalo zjištění, že ta mudlovská jsou v tomto ohledu nepoužitelné - tak trochu doufal, že se doma prolítne na matčině starém, vypelichaném smetáku - představa létání ho nadchla. Pokud to byl aspoň z poloviny tak skvělý zážitek, jaký slibovala mladá čarodějka, měl se na co těšit.
Nejvíc ho však dostalo oslovení "kamaráde". Sice ho dívka nejspíš použila spíše z principu, než že by Sleea brala jako kámoše, a on to tak i chápal, ale stejně sebou škubl. Ostatně ho už dlouho nikdo nenazval kamarádem, pokud vůbec někdy.
"Ehm, jasně, famfrpál," přitakal Brian moudře, ačkoli netušil, oč běží, o kolejním mužstvu a pozici odrážečky nemluvě. Nechtěl se ptát na takové banality, jelikož by za a vypadal hloupě, a za b se určitě všechno potřebné dozví od otce. Když trošku přitlačí. Trošku víc.
Avšak při poznámce o postavě chlapec získal přinejmenším matnou představu, co ta odrážečka vlastně je - tedy něco, na co je potřeba fůra síly. "Neboj," konejšil Leslie spěšně, jelikož si nepřál, aby ji popadl amok v jeho těsné blízkosti, "ten post určo dostaneš. Ale kdyby ne - což se nestane -, bylo by hloupý je zaškrtit. Pak by totiž nemohli změnit názor, a tebe by nechali hodinu po škole." Nikdy by to nepřiznal, ale začínal mít z té malé holky nahnáno.
Najednou nějak nevěděl, co říct.

MH: Však já si počkám. :)

"No jo, my to šílenství asi máme v rodině," přiznala Leslie bez obalu a pokrčila rameny. Kdo znal Abrahamsovi, určitě by jí dal za pravdu. I když určitě nebyli zdaleka tak potrefení, jako třeba někteří Andersenovi. Tyhle dvě rodiny se hledaly, až se našly.
Založila si ruce na hrudi a kritickým pohledem Briana sledovala, zatímco rozebíral svou teorii o zákeřnosti kotlíku. "Nechci ti do toho kecat, ale myslíš, že by kotlík mohl naplánovat spiknutí?" prohlásila po chvilce skepticky. Ne, kdyby ho náhodou někdo očaroval, pořád by to nebyl ten kotlík, kdo plánuje spiknutí, ale ten zákeřný kouzelník, který ho očaroval. "Lektvary jsou povinný, budeš se s nima muset poprat. Já z nich taky nejsem zrovna dvakrát nadšená, ale snad nějak prolezu do dalších ročníků. Každopádně od bráchy Marka si nesmím nechat radit, až mi něco nepůjde," zamumlala, načež se na chviličku odmlčela. "No, Erasma - to je ten bráchovo kamarád - asi potkáš, ale jako profesora. On se totiž zbláznil do profesorky lektvarů a kvůli ní v Bradavicích zůstává, příští rok tam bude učit. Určitě to bude můj nejoblíbenější profesor," prohlásila Leslie přesvědčeně. Věděla, co říká, Ery byl prostě skvělý cvok a ona ho svým způsobem vždycky obdivovala. Akorát tím, že začal údajně randit s ledovou královnou McKayovou, si u ní udělal menší vroubek. I tak ho ale už teď považovala za nejvíc príma profáka. "Mimochodem, ta profesorka lektvarů je prej příšerná, i když brácha v posledním dopise psal, že to není zase úplně pravda. Ale radši bych si na ní dávala pozor," poradila ještě Brianovi. Jo, Leslie prostě měla přehled.
"Hm, hm, tak to jo. Mít jednoho rodiče kouzelníka a druhýho mudlu je celkem dost častý," broukla pak k Brianovi, aby ho ujistila, že to není nic zvláštního. V Bradavicích určitě bude spousta dětí z polokouzelnických rodin. Konec konců, i výše zmiňovaný Erasmus k nim patřil. Zkrátka nic neobvyklého.
Trošku se zarazila nad tónem, jakým Brian vyslovil slovo "famfrpál". Znělo to, jako by o nejpopulárnějším kouzelnickém sportu nikdy v životě neslyšel. "Počkej, ty máš tátu kouzelníka a nevíš o famfrpálu?" vykulila oči. "Famfrpál je nejpopulárnější kouzelnickej sport. Něco jako mudlovskej fotbal... I když se to fotbalu vlastně moc nepodobá," vysvětlila ochotně. Připadala si strašně chytrá, ale vychloubat se svými znalostmi rozhodně nechtěla. Jen chtěla Brianovi pomoct v orientování se v kouzelnickém světě. Pokud by neznal famfrpál, byl by to děsný lůzr. "Hodinu po škole? Čéče, ani nevím, jestli v Bradavicích něco takovýho vůbec praktikujou. Spíš strhávají kolejní body a dávají tresty, po škole bráchové snad nikdy nebyli, ale tresty mají snad každý měsíc nový." Abrahamsovi prostě byli nezkrotná banda. Brumbál už se určitě těší, až v prváku uvítá další živel.

_________________

Poznámku o rodinném šílenství se, pro jistotu, rozhodl nekomentovat. Nechtěl celou bůhvíjak početnou Lesliinu famílii odsoudit (nebo neodsoudit?) pouze na základě několika desítek minut strávených s jediným jejím členem. Počkat, desítek minut? Zamračeně si uvědomil, že otec by tu dle vlastních slov už dávno měl být. Briana napadlo, jestli celý tenhle výlet na Příčnou ulici nebyl vlastně jen promyšlený způsob, jak se zbavit jeho kouzelné maličkosti.
"Jasně!" vyhrkl opověď na skeptickou otázku s naprosto vážným výrazem ve tváři. Netrvalo však dlouho, a jeho odhodlání poněkud ochablo. "Zato ty si to nemyslíš," zabručel si pro sebe, načež po hnědovlásce loupl zpytavým pohledem. "Jen aby ses nepletla, nerad bych se probudil jako přísada v ňáký polívce." Kradmo mrkl směrem k ušklebenému kotlíku.
Na sdělení o lektvarech jen posmutněle zavrtěl hlavou, aniž by bylo poznat, jestli tak reaguje na povinnost onoho předmětu, nebo prohlášení o radách jistého staršího bratra. "Sama jsi říkala, že s lítajícími kotlíky by mohla bejt psina," připomněl jí nevinně. Trošku sebou zavrtěl, až igelitová taška na jeho klíně zašustila. "Myslim, že bys recepty svýho bráchy neměla tak úplně odepisovat."
Při výkladu o Erasmovi jakožto profesorovi poněkud pobledl. Najednou měl na jazyku spoustu možných věcí, mimo jiné i zbožné "panebože", nebo "ten člověk přece nemůže být tak cvoklý, když má být profesorem", nakonec ze sebe však vypravil pouhé: "Aha. A co bude učit?" Snažil se to říct aspoň trochu nadšeně, aby Leslie neurazil.
"Bezva," odvětil celkem spokojeně na poznámku o velkých počtech studentů s polokouzelnickým původem. Byl rád, že konečně dostal pořádnou šanci někam zapadnout bez toho, aby na něj pohlíželi jako na cosi divného. Než však stačila jeho úleva dosáhnout vrcholu, hnědovláska řekla cosi, co mu všechny iluze o relativní normálnosti nemilosrdně rozbořilo před očima. "Aby ti nevypadly oči," rýpl si pochmurným tónem.
Nutno dodat, že mu ta potemnělá nálada nevydržela dlouho; brzy ji vystřídalo cosi jako hysterická beznaděj. "Co-cože?" Leslie ho mohla dost dobře přetáhnout pánvičkou přes hlavu, vyšlo by to tak nastejno. "Jak může bejt něco jako fotbal, a přitom to jako fotbal nebejt?" nechápal Brian a přemýšlel, jaké alternativní verze ne-tak-docela-fotbalu-ale-fotbalu by mohly existovat.
Tuto snahu vzhledem k lásce vůči svému milovanému mozku brzy vzdal.
"Tak tresty." A to si Slee myslel, že ho po famfrpálu a létajících kotlících už nic nepřekvapí. Vlastně měl pravdu - připadal si příliš otupělý, než aby dokázal cítit cokoli víc než mírné zaujetí. Dokonce ani samotná škola ho neděsila tolik, jak by nově přijatých informacích měla. "Asi začínám chápat, proč táta o Bradavicích nikdy nemluvil. Bude to zázrak, jestli se dožiju konce prvního ročníku," uchechtl se chabě.