Arisielle si jen chvilku po vyřčení toho návrhu pomyslela, že to je hloupost a co to udělala, a kdyby mohla, tak by to nejspíš vzala zpátky, ale stalo se. Podle Wyattova chvilkového mlčení si užuž myslela, že to odmítne, nicméně Arisielle byla překvapena. Z větší části možná tím úsměvem než souhlasem. „Dobře. Tak… se pak domluvíme,“ pronesla s drobným úsměvem, který ale působil jistěji než ty ostatní. Merlinvíproč.
Do Wyattových problémů s nejmladší Morganovou se tak úplně vcítit nedokázala, protože mladšího sourozence neměla a ti starší byli… no, normální. Nezabránilo jí to ovšem v tom, aby se alespoň zatvářila chápavě a soucitně. „Třeba se to zlepší, až dospěje.“ Ovšem do jaké míry se u podobných typů, jako byla Faye, dalo mluvit o dospívání, těžko říct.
Wyatt si mohl přijít nezajímavý, podobně si ovšem přišla i sama Arisielle. Ideální dvojice, dalo by se říct. Každopádně mu určitě nehodlala odsouhlasit, že by ji unudil, to se neslušelo, i kdyby to nakrásně pravda byla, namísto toho jen mírně zavrtěla hlavou. „Třeba zrovna ne,“ dodala, načež mírně svraštila obočí. Nevadilo jí celé léto trávit v nemocnici, což také jaksi měla v plánu, ale nějak se nezdálo správné to říct nahlas. Ale vymýšlet si také nehodlala. „Zatím nic naplánovaného nemám. Ale i kdyby to tak mělo dopadnout, tak mě to v práci baví.“ Na večírky nechodila, necestovala, přátel moc neměla. Vlastně skoro jinou možnost neměla. Což bylo v jistém ohledu docela smutné. Ale ona si nikdy nestěžovala.
Netrvalo dlouho, než jim byla přinesena objednávka, a když se tak stalo a před Arisielle přistál talíř s jejím obědem, vzhlédla nejprve k Wyattovi, aby mu popřála „dobrou chuť“.

_________________

Už v tuhle chvíli se začínal děsit toho, jak trapně budou na té domluvené schůzce mlčet, ale ustoupit nehodlal. Konečně měl totiž pocit, že se bude bavit s ženou, se kterou se bavit chce on sám, a ne se kterou mu domluvila schůzku jeho podnikavá matka. Ravinna to jistě myslela dobře, ale on by byl raději, kdyby se naplno věnovala Elijahově dcerce, a jeho nechala jeho vlastnímu osudu.
O tom, že Faye někdy dospěje, se opravdu dalo pochybovat. Wyatt si byl jistý, že zůstane navěky dítětem, které vidí hvězdy i při zamračené obloze, a které tančí přímo pod nimi s bytostmi utkanými z měsíčního třpytu v šatech z pavoučích sítí. Faye svému jménu dělala čest.
Navzdory tomu, že to mohlo působit nudně, Wyattovi připadalo na Arisielle zajímavé, že je tak oddaná své práci. „To je dobře, že máte svou práci ráda. Je to lepší, než se do ní nutit, ne?“ pokusil se navázat na další konverzaci, ačkoliv si měl brzy pusu ucpat jídlem. Ani nevěděl, co si objednal, a bylo mu to jedno. „Dobrou chuť,“ popřál jí obratem, ale i když jedl a snažil se soustředit na jídlo, sklouzával k Arisielle pohledem.

_________________

„To máte samozřejmě pravdu,“ přitakala Arisielle ohledně toho, že není moc dobré se do práce nutit. Člověk mohl vykonávat jakékoliv zaměstnání, i takové, které se druhým moc nepozdávalo nebo je nudilo, ale na těch druhých nezáleželo, hlavně že se nenudil ten dotyčný a dokázal se ve své práci najít. Arisielle si nedokázala představit, že by měla dělat… no, v podstatě cokoliv jiného než to lékouzelnictví. A ještě to přinášelo ten příjemný bonus, že to zároveň pomáhalo druhým.
Při samotném jídle byla Arisielle zastáncem ticha, a tak se nejspíš ozývalo jen cinkání příborů o talíř, ale přesto si nedokázala odpustit, aby se občas na Wyatta nepodívala. A když se jejich pohledy střetly, okamžitě ten svůj zase sklopila, protože si bůhvíproč přišla jako načapaná školačka.
Chtě nechtě se pak jejich talíře začaly pomalu vyprazdňovat, což znamenalo, že se přiblížil čas se rozloučit a jít si zase vlastními cestami. Ale tentokrát měli alespoň příslib toho, že se zase uvidí.

_________________

Oběd oba vedli mlčky jen v doprovodu těch kradmých pohledů. Když se náhodou stalo, že se jejich pohledy střetly, Wyattovy rty cukly do úsměvu, aniž by jim dal mozek pokyn, a popravdě mu to docela nahánělo hrůzu. On který se skoro vůbec nesmál, dnes rozdal úsměvů tolik jako za celý svůj život dohromady, a kdyby to viděl Jesse, určitě by si ho ještě dalšího půl roku dobíral. Minimálně.
Když už nebylo co jíst a byl čas odejít, Wyatt se Arisielle samozřejmě nabídl, že ji doprovodí k nemocnici, a pokud ho neodmítla, opravdu ji i doprovodil. Možná se i pokusil zapříst nějaký rozhovor, ale vzhledem k jeho povaze bylo až s podivem, že Arisielle došla do práce živá a ne unuděná k smrti.

>>>

_________________

Za doprovodu klapání vysokých podpatků a dvou hlasů, zabraných do hovoru, vstoupila do Monarchy, žena oblečená do drahého hábitu, který jí zřejmě byl ušit na míru. Nesla se jako holubice a svou chůzí dávala jasně najevo, kým je. Když míjela obsluhu, ani se neobtěžovala s pozdravem, jen proklouzla kolem, pokračujíc do jednoho z volných salonků, který brzy obsadila. Prsty pak rozepla sponu, aby ze sebe mohla sundat svrchní plášť, který pak nechala sklouznout na židli, na kterou se sama usadila, pokud ji tedy Alexei nepředběhl s nějakým tím gentlemanským gestem. "Opravdu zajímavé novinky, pane Udinove, jsem ráda, že jste se o ně se mnou podělil," pousmála se, přičemž si prsty uhladila tmavé vlasy a pozvedla k němu zrak. "A ano, málem bych to nedopověděla - zatím to vypadá na druhý ročník, nachází se tam pár studentů, kteří by snad mohli být nadaní, ale své nadání musí rozvíjet. A zajímavé osobnosti? Nu, například syn kolejního ředitele Zmijozelu, mladý pan Aldwinckle, ten se minulý rok velice snažil. Pak mladá slečna Morgan, ale ta bude mít s lektvary převeliké trápení. A je tam i jeden Američan, ale kdo ví, jestli bude pokračovat ve studiu. Jsou tak prchliví, nikde nevydrží, že ano," zasmála se zvučně, načež pozvedla zrak, když se v salonku objevil obsluhující. "Dám si koktejl Jednorožcova krej, děkuji," kývla na obsluhu, než se s úsměvem obrátila na Alexeie, snad v očekávání, co si objedná. Pak jen vyčkala, než se obsluha ztratí a s tím si sepnula prsty a lokty se opřela o stůl. "S Rheinalltem Nottem? Ano, ano, samozřejmě, o tom něco vím. Je zajímavé, že se objevil další Nott, nevypadalo to s nimi příliš dobře, ale... přeji jim oběma štěstí," pousmála se s kývnutím. Nad jeho slovy pak povytáhla obočí a hlavu naklonila ke straně. "Takže se čas od času objevíte v Bradavicích? Výborně, tak to doufám, že mě neopomenete navštívit, člověk vždy mezi hradními zdmi zaslechne tolik... zajímavého," pronesla tajemně a s dalším zachichotáním se opřela o opěradlo židle. Když dovnitř vstoupila obsluha, přikývla a mlčky k sobě přitáhla svůj nápoj, který uchopila do pravé ruky. "Takže... čekala jsem na nějakou vhodnější chvíli a myslím, že ta právě teď nastala. Myslím, že bychom si mohli tykat, co vy na to?" Otázala se, přičemž sklenku pozvedla. "Jsem Wilhelmine nebo Mina," představila se a vyčkávala, jestli on její nabídku příjme. Nečekala však, že by odmítl, když už spolu nějakou dobu hovořili a zatím vše vypadalo tak snadně. "Vím, že se moc nesetkáváme a nemluvíme spolu, ale to všechno se může snadno změnit," pokračovala tím svým měkkým hlasem, který spíše patřil nějaké hodně dívce, než stvůře, kterou doopravdy někde v nitru byla.

_________________

Do Monarchy vešel ve společnosti Wilhelmine a nezapomněl se u toho tvářit náležitě pyšně. Volný salónek skutečně dostali, ono se stačilo jedním slovem zmínit o tom, z jakého rodu je, a bylo to hotové. Jak už totiž bylo řečeno předtím, jeho rodina si jeden nechávala zarezervovaný skoro pořád - ona tady totiž celkově rodina Udinovů trávila celkem dost času. Hlavně prostřední syn. A protože Alexei gentleman byl, minimálně se tak tvářil, pomohl sundat Minnie plášť a dokonce jí odsunul židli, prostě přesně tak, jak se slušelo a patřilo. Sám si pak uhladil sako načež si zabral volné místo naproti ní.
"To vypadá na velice zajímavý ročník," přikývl souhlasně, i když mu chvíli trvalo než mu došlo, jakého Aldwinckla Wilhelmine myslí. "To je pravda," broukl pak ohledně Američanů a pousmál se. Jemu osobně bylo jedno, kdo kde bude studovat a jaké národnosti je, nevidělo se však moc často, aby jediný syn prezidenta kouzelnického kongresu studoval v Bradavicích. Ne, něco takového rozhodně Alexei nečekal a vlastně by ho vcelku zajímalo, jaký důvod vedl Barloweho k tomu, aby tohle udělal. Ono to však bylo konec konců fuk - s velkou pravděpodobností tam už letos nebude. Když pak došlo na objednávku, Alexei měl na jazyku slovíčko vodka, ale nakonec uznal, že ta se teď nehodí, a tak poprosil o bílé víno. Přeci jen, to měl o něco více radši než-li právě vodku. Ale jen o trochu.
Když řeč došla na Notta, Alexei se chtě nechtě ušklíbl. Nechápal co vedlo Julia k tomu, aby se svého jediného vnuka snažil vnutit zrovna k nim do rodiny, ale stalo se. A protože jeho dědeček znal Julia až moc dobře, ani se nedivil moc tomu, že mu to vyšlo. "Myslím, že všichni považovali tento rod za vymřelí. Že by se objevil další dědic, to vskutku očekávané nebylo." Přikývl souhlasně neb tohle prostě byla věc, kterou nemohl čekat nikdo. Co tak slyšel, Julius měl důvody k tomu se ukrývat, stejně jako měl důvody k tomu skrývat, že má vnuka. "Je to vcelku pravděpodobné a nebojte, na něco takového bych zapomenout vskutku nemohl." Bylo divu, že se dalo tak lehce lhát, protože Alexei zapomínal na spoustu věcí, kterého nějakým způsobem moc nezajímaly. Ne že by společnost slečny Prattové nebyla zajímavé, to rozhodně ne, jenže to ale tady bylo. "Ach, rozhodně je to už konečně na místě." Přikývl pak s menším úsměvem a sám pozvedl sklenku s vínem, která mu byla donesena. "Alexei," představil se pak sám, a protože první jméno skoro nikdy nepoužíval, jednoduše řekl rovnou to druhé. "Byl bych moc rád, kdyby se to změnilo, Mino," přiznal pak neb rozhodně proti její přítomnosti nic neměl. Nehledě na to, že Wilhelmina působila sympaticky, i když to byla přetvářka, stejně jako ta jeho. Byla však čistokrevná a on sám se teď potřeboval takovými lidmi obklopovat, už jenom z toho důvodu, aby jeho rodiče viděli, že se snaží najít si za Valerii náhradu. Nesnažil se, ale každá známost dobrá. "Jak se vůbec daří vašemu.. pardon, tvému krámku na Obrtlé?" povytáhl pak tázavě obočí načež upil svého vína a zapřemýšlel nad tím, zda by si měl k jídlu něco dát či nikoliv.

_________________

Wilhelmine by lhala, kdyby tvrdila, že se jí nelíbily jisté výhody, které plynuly z určitého postavení, ale i kvůli čistokrevnému původu. Ani si nedokázala představit, co by dělala, kdyby snad byla pouhým mudlovským šmejdem. Kdepak. Jedna z nejhorších nočních můr, která se jí však netýkala. Přesto však její rodina nebyla na nejvyšších příčkách, což bylo mrzuté a i ona si uvědomovala jisté nedostatky. Na kterých však mohl šikovný jedinec vždy zapracovat. "Ano, stačil mi minulý rok, takže nyní jsem skutečně zvědavá, s čím přijdou. A zda-li se vůbec přes prázdniny připravovali, aby mě ohromili," ušklíbla se, což možná trochu narušilo nevinnou grimasu ve tváři; úsměv byl však během chvíle zpátky na její tváři, a tak opět vypadala mile a přívětivě, ostatně jako celou dobu. "Navíc bych jim ještě měla vymyslet nějakou zábavu na hodiny. Minulý rok jsem se je snažila přimět i k pořádné praxi, ale první ročníky... jsou to ještě vyjukané děti," zasmála se nevinně, jakoby svým svěřencům vůbec nic neudělala a jen je mučila zkoušením a testíky. Ne, kdepak, ty byly jen pouhý začátek. "Nechme ale školu stranou, jistě se najde i vhodější téma," pokračovala zvesela, přičemž si v prstech pohrávala se sklenkou se stříbřitou tekutinou. Nejspíše to vážně mělo vypadat jako jednorožčí krev, pravdou však bylo, že se v drinku nacházela potřebná barviva a trocha bílého rumu. Slečna Prattová nikdy nepodcenila výběr správného drinku.
Na jeho slova o Nottech pomalu přikývla. Bylo to skutečně zvláštní. Některé rody, které už byly považovány za vymřelé, a pak se náhle objevil někdo další. Rozhodně však nebylo neobvyklé, že různí čistokrevní kouzelníci měli nějaké ty levobočky a další. Občas bylo zapotřebí někoho zatajit. Kdykoliv se mohl objevit někdo další. "A co Stephanie, jak svého snoubence přijala?" optala se a myšlenkami mimoděk sklouzla ke svému zasnoubení a zášti, kterou její zasnoubení vyvolalo. Bylo to jako podraz, který na ni byl nalíčen. Měla za to, že se Stephanie mohla cítit dost podobně - sice ji nacpali do svazku k někomu s kouzelnickou krví, přesto to bylo zvláštní. Ale zase to nebyl nějaký podřadný kouzelníček... v tomhle měla oproti Wilhelmine štěstí. Málem by pomyslela i na chudáčka svého snoubence, ale rozhodla se jej zase rychle pustit z hlavy. Zbytečný. To byl. Raději přešla k tykání, které Alex přijal a ona se opět usmála jako porcelánová panenka. "Velice mě těší, Alexei," vyslovila jeho jméno s patřičným důrazem, načež si sklenkou zlehka přiťukla a s dlouhým pohledem k jeho tváři upila ze svého nápoje. Ten následně položila na stůl a ruce si následně založila v klíně. "Ach, můj krám? Myslím, že se mu nedařilo lépe, skutečně. Až se obávám, že tento rok nebudu mít příliš času." Vyslovila své obavy nahlas. Nejenom, že učila, pilně připravovala lektvary, spolupracovala se sourozenci Gallovými, ale také se snažila sestavit něco jako knihu o lektvarech, na které ve volných chvílích soustavně pracovala a doufala, že ta jí jednou vystřelí do výšin - přesně tam, kam patřila. Pryč ze zapadlého krámku, na první stránky Věštce. "A co ty, nějaké plány na podzim? Zajímavá dovolená?" pokračovala v dotazování, přičemž si sem tam usrkla ze svého nápoje.

_________________

Monarcha. Jedno z posledních míst, na němž by se vůbec mohl vyskytovat, a přesto se tam jednoho červencového odpoledne objevil, v přítomnosti pár dalších kouzelníků, s nimiž měl viditelně o čem si povídat. Tvář se mu přitom propadala do propasti myšlenek a určitý stín nedovolal úsměvu, aby prozářil tvář novozélandského rodáka. Ten si jen cosi tiše brumlal pod své vousy a souhlasně přikyvoval, i když nepůsobil dojmem člověka, který by souhlasil s tím, co mu ten druhý říká. Rozhodně jej to nezanechávalo chladným. S tmavým kouzelnickým pláštěm, který se příliš nehodil do bohaté společnosti, rozhodně nezapadal do tamější společnosti. Jeho společníci mu však nic nevytkli - snad už si zvykly na způsoby a uvažování kouzelníka, který vykračoval s nimi. Nakonec usedli do jednoho ze salonků, kde pak hodinu a půl rozmlouvali, v jasném zápalu, občasně si připíjejíce nějakým tím drahým alkoholem, který pálil na jazyku a uklidňoval zháranou mysl. Chvilky pobaveného smíchu střídalo handrkování, avšak nikdy nedošlo k žádnému závažnějšímu sporu. Až po delší době muž, jehož někteří mohli znát jako profesora z Bradavické školy, osaměl. Zůstal tam sám, s dýmkou mezi rty a zamyšleným pohledem, upřeným kamsi do prázdna. Obsluhujícím jen párkrát přikývl, ale už tolik nepil. Ačkoliv Monarchu nikdy nepovažoval za bezpečné místo - ne pro něj a jeho myšlenky - přesto tam v ten moment seděl, neschopný se zvednout a jít dál. Někam pryč. V tu chvíli to byla skrýš vhodná pro něj, jeho obavy i úzkost, aniž by koutkem své mysli přemítal nad tím, jak moc snobské bylo vše kolem něj, a jak neupřímně to na něj působilo. Se zablafáním se natáhl po skleničce s nápojem a dlouze usrkl, zaháněje tak žízeň a věci, na které by vůbec neměl myslet. Okolí si moc nevšímal, snad až tak moc rozčarovaný z toho všeho byl. Obsluha se jej ani nepokoušela otravovat. Žádné snahy vyhnat jej ze salonku, aby nepřekážel dalším hostům.

Mimo herně:
Domluvená hra.

_________________

Siobhan si užívala posledních pár dnů volna, než bude muset na ten pitomý tábor, na který jí přemluvila jet její drahá sestřenice. Stále nedokázala pochopit, jak se to JD povedlo, nicméně když už jednou řekla, že pojede, měnit to nehodlala. To co totiž slíbila ve většině případech i dodržela, a i když Jordan zazlívala to, co udělala své rodině, stejně jí měla stále ráda. I tak jí však s oblibou připomínala to, že má za partnera nečistokrevného kouzelníka, se kterým má dítě a ke všemu nejsou svoji. Něco takového by ona nedokázala. Tak či tak se rozhodla zajít si do Monarchy na dobrou večeři, protože trávit čas doma se jí úplně nechtělo a tady byla možnost, že narazí na nějakou známou tvář. A ani ten přiblblý déšť jí to nemohl překazit.
Dovnitř tedy vcházela s menším úsměvem, protože měla velice dobrou náladu a to i přes ty hrozné deště. Získat soukromý salónek bylo sice trochu obtížné, ale nakonec si ho stejně zvládla vyprosit, protože jak se jí podařilo celkem snadno zjistit, moc vážených hostů tu moc neměli stejně jako rezervací. A protože už měla vážně chuť na nějaké dobré víno, a taky měla vcelku hlad, déle se u recepce nezdržovala a jednoduše se vydala do jednoho z těch salónků.
Že vstoupila do špatného zjistila ve chvíli, kdy u stolu uviděla muže, a tak se omluvně usmála. "Pardon, asi jsem si spletla dveře," dodala děsně nevině a teprve pak si toho muže taky pořádně prohlédla a zjistila, že ho vlastně zná, takže se její úsměv rozšířil. "Byrone, dobrý den, jak se máte? Už je to doba, co jsme se viděli," a teď už jen zbývalo jen doufat, že tu třeba na někoho nečeká, nebo tak něco.

_________________

Přemýšlel. Alespoň nebyl zrovna dvakrát při vědomí, když náhle dovnitř salonku vplula další osoba. Periferně zahlédl pohyb, myslel však, že se jedná o někoho z personálu. "Nic nepotřebuji, děkuji vám," ozval se slušně, tak jako vždy, když tu náhle do jeho osobního světa pronikl ženský hlas, který ani zdaleka nemohl patřit někomu z personálu Monarchy. Zamrkal, pohled stočil ke dveřím a chvíli užasle hleděl na osobu, která jej vyrušila z přemítání nad vším možným. Zřejmě mu to však tolik nevadilo, neboť přemýšlivý výraz brzy zmizel a rty se roztáhly do milého úsměvu. "Siobhan, to je překvapení. Ale kdepak, myslím, že jste správně, pokud nemíříte za někým konkrétním, hm?" optal se zvědavě, přičemž nechal obočí pozvednout o kousíček výš. Ani netušil proč, ale náhle tak trochu doufal, že nemá s nikým sjednanou schůzku, a že po těch pár vět ze slušnosti z místnosti opět nezmizí. Na svém místě se zlehka napřímil a rukou pokynul k volnému místu, snad aby podpořil svá slova a přemluvil ji k pár chvilkám stráveným v jeho společnosti. "V rámci možností, mám se docela dobře, i když stále je co dělat a já ani neregistruji, že je nějaké léto nebo volno. Ale asi to znáte. Klidně se ale posaďte, já už mám vše důležité vyřízené. Nebo alespoň pro dnes. Pro odpoledne. Ehm," proud slov jej donutil si odkašlat, snad aby zastavil ten vodopád, protože asi málokdo dokázal vydržet s člověkem, jehož ústa jela jako kolovrátek. A Byron se zkrátka občas nechal strhnout více, než by bylo zdrávo nebo se mu zamlouvalo. Uměl být dobrým posluchačem, ale když měl co na srdci, i on občas cvakal pantem až moc. "Ano, co je u vás vůbec nového, Siobhan? Slyšel jsem, že budete na nějakém táboře. Synovec na něj míří a stále mi o něm musel vyprávět," vysvětlil, načež do prstů uchopil sklenku se zbytkem tekutiny a zlehka s ní začal pohupovat ze strany na stranu. Siobhan pro něj byla příjemnou změnou, protože konečně nemusel přemýšlet nad démony, jejich výskyty i problémy spojenými s nimi. Hned mohl myslet na lepší věci, což bylo konečně trochu lepší.

_________________