Charlie souhlasně pokýval hlavou. „Jo, na Mistrovství. Táta famfrpál docela prožívá, takže na mistrák jezdíme každý rok, pokud nám do toho něco nevleze. Mě se tam ale už moc nechce, i když na druhou stranu… Je to Zéland,“ zamumlal, letmo se pousmál a pokrčil rameny. „Tys vážně na žádném nebyla? Jak to?“ zeptal se s upřímným zájmem. Přišlo mu to trochu zvláštní, protože dost lidí, které znal, alespoň jedno mistrovství zažila naživo. Ale faktem bylo, že to většinou byli lidé bohatí a lidé s nejrůznějšími konexemi, kteří často sedávali ve VIP sekcích.
„Nevím, jak se jmenovala,“ Charlie zakroutil hlavou a rozhlédl se kolem sebe, „ale poznám ji podle obálky,“ dodal a pousmál se. A skutečně opodál zahlédl onu knihu, takže pro ni došel a vzápětí jí Joann podal. Byla to přesně ta, kterou si ještě před chvílí prohlížel Sven – zajímavě napsaná, se spoustou nových informací, a obsahovala ilustrace vyvedené do těch nejmenších detailů, které se občas dokonce hýbaly. Měla jedinou chybu – byla docela drahá.
Když Jo zmínila, že by se v knihkupectví nemělo křičet a někdo by to těm dvěma Zmijozelským měl říct, Charlie pokrčil rameny. „No na mě se nedívej, já mám svůj život rád,“ zabručel. Balthazara se nebál, ale z Eirlys měl vždycky trošku respekt, alespoň mimo školu. A teď k tomu měl důvod – ona totiž už určitě mohla kouzlit, kde se jí zachtělo. Charles ani trošku netoužil po tom, aby ho do zad zasáhla nějaká moc pěkná kletba, možnou rovnou ta smrtící.
Pak už svou pozornost věnoval především Star, která vypadala, že to s ní každou chvílí sekne. „Vážně? Nevypadáš moc v pohodě,“ zkonstatoval, ale urazit jí tím rozhodně nechtěl. „Nechtěla bys na vzduch? Nebo se aspoň něčeho někde napít?“ povytáhl tázavě obočí a zatvářil se poněkud starostlivě. Konec konců, tohle jí dlužil, když už nic jiného. Sám se mezi vysokými regály knihkupectví necítil úplně nejlépe, ale pořád se tu nacházelo pár oken a širý svět se skrýval jen pár kroků odtud, za dveřmi, takže se donutil nezezelenat. Ale věděl, že se tu nemůže zdržovat moc dlouho, jinak se zřejmě složí vedle Star.

_________________

„Tak já s tebou mám problém, hmm… To je pěkné slyšet,“ odtušila Eirlys a na chvíli pevně sevřela knihy v ruce. Snad aby zabránila nutkání tu publikaci o zvěromágství vzít a omlátit ji Balthazarovi o hlavu, aby se mu v té kebuli rozsvítilo a aby mu do ní líp vtloukla to, co původně tím hnusem nazvala. Neměla nejmenší tušení, proč tu pořád stojí, proč prostě neodkráčí a neudělá tlustou čáru za jedním skomírajícím přátelstvím, ale uvnitř ji nahlodával jeden malý neodbytný hlásek, že pokud se teď otočí a zmizí, případné příště už nikdy nebude a tohle by mohla být její jediná šance, jak věci mezi nimi napravit. Ne že by to bylo pro Eirlys vzhledem k její pýše snadné, protože podle jejího názoru ona za tu jejich tehdejší rozmíšku rozhodně přece nemohla. Ale byla ochotná se třeba i omluvit, pokud se jí stejného jednání dostane i od Balthazara. Ten ale stál a mlčel. A mlčel. Eirlys si pomalu začínala podupávat nohou, protože sice nechtěla být ta, co odejde jako první, ale její trpělivost taky nebyla věčná a pomalu, ale jistě jí začínala docházet. Probodávala Balthazarova záda zlým pohledem a v duchu se ho snažila přimět, aby se aspoň otočil. Toho se vzápětí dočkala, ačkoliv nejspíš neočekávala, že na ni okamžitě vyhrkne otázku o čtivu. Eirlys se ušklíbla, když se tak pak Balthazar pokusil vysvětlit, a zatvářila se náramně kysele. „Asi? Asi?! Já bych spíš řekla, že určitě sis to přebral úplně jinak,“ poznamenala jedovatě a převrátila oči v sloup. „Naposledy ti říkám, že jsem o tobě neměla ani nejmenší tušení, dokud ses neozval,“ pronesla pak Eirlys už o malinko – ale opravdu jen ždibíček – mírněji. Pak k Balthazarovi mlčky natáhla ruku s onou knihou, ve které se nacházela ta nešťastná ilustrace, která si podle Eirlys ten komentář prostě zasloužila. „Myslím, že ještě přehodnotím to rozhodnutí stát se zvěromágem,“ dodala a kysele se zašklebila, protože vážně ani v nejmenším netoužila po tom, aby dopadla jako ten nešťastník na obrázku, který se o tu přeměnu beztak pokoušel sám a bez předchozích rad a doporučení. Což Eirlys samozřejmě nemínila dělat, ale člověk nikdy neví. Pokud se Balthazar dostatečně na ilustraci vynadíval, Eirlys si knihy opět přitiskla k sobě a náhle se zatvářila nezvykle nejistě. Tahle dnešní rozmíška byla možná vyřešená, jenže co s tou, co se s nimi táhla poslední půlrok? Přešlápla si z jedné nohy na druhou a pohledem bloudila všude možně, jen aby se nemusela dívat na Balthazara. Co teď? Co teď? Co teď? Odejít nebo… Trochu nervózně stočila na spolužáka pohled. „Myslím… že jsem tenkrát neměla právo tak… vyjet…“ vypadlo z Eirlys po chvilce mlčení nečekaně a podle výrazu ji to stálo zřejmě všechno úsilí, aby se vůbec donutila něco takového říct. A nejspíš to byla také jediná forma jakési omluvy, které se od ní Balthazar mohl dočkat, protože i tohle na ni bylo moc. A pokud to Balthazar nepřijme, fajn, nikdo už aspoň nemohl říct, že se nesnažila. Ještě pár vteřin na něj upírala zrak, ale pak zabodla pohled někam do země, připravená se v tom nejhorším případě hodně rychle zdekovat.

_________________

| +

"Tomu sa ale nemôžeš diviť, keď hovoríš také veci kade chodíš... Skvelý nápad, rozprávať sa na verejnosti sama so sebou. Každý by to tak pochopil, keby bol na mojom mieste," odvrkol Eirlys, prebodol ju pohľadom a potom pohoršene pokrútil hlavou, aby dal jasne najavo, že on na seba všetku vinu rozhodne neberie a na triku to má aj ona. Balthazar mal na tvári strnulý výraz až do okamihu, keď k nemu Eirlys natiahla ruku s otvorenou knihou. Napoly čakal, že ho aj s tou hlúpou otázkou pošle do pekla, no nestalo sa a tak mu výraz tváre trocha povolil. Očami skĺzol na otvorenú knihu, a keď zbadal onú ilustráciu, zvráštil obočie a mierne aj pery, čím vyjadril svoje znechutenie. "To musel byť hlupák," skomentoval obrázok. "Tebe by sa to nestalo," dodal s letmým pokrčením ramena, ale viac ju o tom nepresviedčal. Bola jej vec či sa do toho pustiť chce alebo nie. Chyby bude robiť určite a ak sa toho obáva, možno by sa do toho naozaj nemala púšťať. Len čo Eirlys stiahla knihy späť, pozrel na tú svoju, ktorá síce niesla iný titul, ale v podstate šlo o to isté. Chvíľu tak mĺčky stál až to nakoniec nevydržal a pozrel na kamarátku, ak sa tak dala nazvať za týchto okolností. V duchu premýšľal ako znova nadviazať rozhovor, aby to neznelo nútene, no nakoniec ho predbehla Eirlys. Balthazara vyslovene šokovalo (i keď to na sebe nedal poznať), že Eirlys vyslovila niečo ako ospravedlnenie ohľadom tej dávnejšej hádky. Už-už mal na jazyku slová Tiež si myslím, no našťastie sa ich rozhodol prehltnúť a vyriešiť túto záležitosť čo najpokojnejšie. Stále síce trval na tom, že vtedy nič zlé neurobil, no vedel, že to mu kamarátku získať späť nepomôže. "Nemal som ťa tak hlúpo provokovať. Mal to byť len žart. Nič viac," povedal s pohľadom upreným na poličku ležiacu neďaleko kamarátkinej hlavy. Potom stočil zrak a uprel ho na ňu. "Naozaj ma to mrzí. Nevedel som, že sa ťa to tak dotkne," povedal, čo možno nebola zrovna najcitlivejšia formulácia slov, ale Eirlys to muselo stačiť. Aj z jeho výrazu mohla vyčítať, že to myslí úprimne a celé ho to mrzí. No a pokiaľ jej to nestačilo, Balthazar sa to aspoň pokúsil napraviť. Prešliapol na mieste a pokiaľ ho Eirlys neposlala do pekla, pokúsil sa trocha rozviesť rozhovor. "Ako sa vlastne máš? Čo prázdniny?" nadhodil klasickú tému. Oprel sa chrbtom o regál kníh a potichu vydýchol. Pohľadom nenápadne zaletel k tvári Eirlys a chvíľu jej profil mĺčky študoval, akoby sa snažil nájsť nejaké zmeny za toho pol roka, počas ktorého ju mohol sledovať len z diaľky. Žiadne radikálne zmeny však nepostrehol. Pleť rovnako jemná, vlasy o niečo dlhšie, akurát jej sivomodré oči a sýte pery pôsobili inak než na aké bol zvyknutý. V očiach mala neprístupný výraz, ktorý v kombinácii so sivomodrou farbou jej dúhoviek vyžaroval chlad. Pery mala pevno zomknuté a po úsmeve ani stopy. Balthazarovi napadlo či tie pery niekedy znova uvidí usmievať sa a či tie chladné oceľovomodré oči pri ňom niekedy znova ožijú veselými iskričkami.

_________________

Pokrčila rameny a zavrtěla hlavou. "Fakt nebyla." Ale letos by jela, protože Charlie měl pravdu... Byl to Zéland. Ona znala jen město kde vyrůstala, Londýn a Bradavice. Nic moc. "No, abychom si jen tak udělali výlet na mistrovství... Když vezmeš v úvahu, kolik to stojí, měla bych to ke trojem Vánocům a čtyřem narozeninám." Možná trochu přeháněla. Ale jen trochu. Možná jen ke trojem narozeninám. A ano, bylo jí to líto, ale co nadělá. Jedině, že by si to sama zaplatila. Jneže ona neměla pořádně ani na lístek, natož na to ostatní s mistrovstím spojené.
Podívala se na knihu, kterou jí Charlie podal. Jo, ta rozhodně byla nová. A ne jen podle obalu - i podle ceny. Proč musí být nové věci tak drahé? "Díky," poděkovala Charliemu za nalezení perfektního dárku s pohledem upřeným na stavbu těla hipogryfa. Prolistovala ji a musela uznat, že je dost dobrá. Odložila zbylé knihy, které měla v ruce. Tahle to vyhrála. Ale ta cena... Jo se vznášela v oblaku nerozhodnosti. Přehazovala si knihu z ruky do ruky i když si povídala s ostatními. Neustále po ní těkala pohledem. Nejspíš ji nakonec koupí, i když s velkým sebezapřením. Je to dost peněz. Ale maminky si drahé dárky zaslouží.
Musela se usmát. Nikdo z nich si nechtěl nechat nakopat zadek. "Já tam taky rozhodně nejdu," ušklíbla se. I ona má ráda svůj zadek a nehodlá si ho nechat pochroumat od dvou nabručených zmijozelských.
"Jasně, ale že by se všichni šli s radostí učit, když mají dva měsíce volna?" zvedla obočí. Ani náhodou. Nenene, to fakt ne. I ona se učila celkem ráda, ale že by se chodila s radostí učit, to ne, zvlášť ne o prázdninách.
Sjela pohledem Star. Vážně nevypadala dobře. Nemá nějakou sociální fóbii? Protože tohle vypadá, že pokud se přidá ještě jeden další člověk, nevydrží to a omdlí jim tam. Zavrtěl hlavou. Možná je jen ve stresu. A nebo je její oblíbená postava v úzkých a oni ji vyrušili ze čtení a ona teď neví, jak to s tou postavou dopadne a je z toho šíleně mimo. Poodstoupila aby popřípadě mohla projít. "Vážně nechceš na vzduch? Abys tu sebou nesekla. Já se s tebou tahat ven nebudu." Jo, Joann, to bylo moc pěkný. To se ti povedlo, teď sebou sekne z tý přátelský aury, co kolem sebe rozséváš.

_________________

„Lidi jsou evidentně všude stejní. Stejně… sentimentální,“ prohlásila vědoucně, přičemž se nepřítomně zahleděla na zaprášený regál před sebou. Když spolužačka vytasila s tím, že i ona patří k bandě nadšených čtenářů naivních dívčích románů, na pár sekund strnula na místě a zapřemýšlela, jestli by se na Star neměla otočit se zpytavým výrazem a omluvným úsměvem nalepeným přes půlku obličeje. No co, sto lidí, sto chutí. Navíc se ani netváří nijak dotčeně, takže v pohodě, kašli na to, ozvalo se její podvědomí, které se Jaelyn (jako téměř pokaždé) rozhodla poslechnout.
Ukázalo se, že nikdo z jejich čtyřčlenného kroužku v tmavém koutku knihkupectví nemá dost odvahy na to, aby šel za zmijozelskou dvojicí. Jaelyn unikl široký pobavený úsměv a nepatrně pokrčila rameny. „Tak to vypadá, že nám nezbývá nic jiného, než čekat a doufat, že se nestaneme potencionálními oběťmi hádky,“ zkonstatovala prostě, stále hledíce směrem, kde by mělo přibližně stát duo Eirlys&Balthazar. „I když, vypadá to, že k ničemu nedojde, takže… jsme oproštění od dilematu, kdo z nás tam půjde. Taky dobrý,“ prohodila po krátké odmlce a znenadání si prohrábla plavé vlasy. Její návrh ohledně dobrovolně se učících studentů byl jak Joann, tak Charliem okamžitě zamítnut. U Stargazer se reakce sice objevit taky měla, ale Havraspárka to nakonec zametla pod koberec s prostým „nic“, díky čemuž si od Nebelvírky vysloužila kapánek podezřívavý pohled a obočí nepatrně tázavě vyklenuté vzhůru. Kdyby byla Jaelyn věděla, co chtěla Star říct, možná by ji ve finále mrzelo, že nic neřekla. Proč? Protože by měla živoucí důkaz, že její návrh není tak nemožný, jak si mysleli Joann s Charliem. Takhle jí však nezbývalo nic jiného, než jen smířlivě zvednout ruce v odevzdaném gestu a pobaveně se usmát. „Fajn, tak to s tím učením o prázdninách asi nebude tak žhavé,“ odtušila posléze, načež pokrčila rameny.
Poté už svou pozornost přesunula na Gaze. „Uhm, nechceš otevřít okno?“ zahučela bez rozmyslu, za což si hned v další vteřině měla chuť nafackovat. Reyesová, ty bys do toho mluvení opravdu jednou měla zapojit mozek. Možná by potom tvoje slova dávala dokonce i smysl, promluvila sama k sobě v duchu. Omluvně se uculila na své společníky. „To bylo trošku nedomyšlený, sorry. Každopádně, chci říct, že vycházka na čerstvý vzduch by opravdu nebyla úplně k zahození. Fakt nevypadáš úplně v pohodě,“ hlesla především směrem ke Star a nevtíravě se pousmála. Pokud si Havraspárka stála za svým a opravdu nechtěla nikam jít, pokrčila rameny na znamení, že ji nehodlá do ničeho nutit, avšak i přesto si starostlivě skousla ret. Pakliže usoudila, že projít se není úplně špatný nápad, ochotně pomohla spolužačce na nohy a vyprovodila ji ven z knihkupectví. Tak či tak, po chvilce zatěkala očima kolem sebe a pohledem zakotvila u svých spolužáků. „Nevíte někdo, kolik je hodin? Aspoň zhruba?“ optala se. Vážně bych měla začít nosit hodinky… „Já… měla bych být doma sice až kolem deváté, ale potřebovala bych si jít ještě něco zařídit, respektive se jít najíst,“ zahlásila trošku rozpačitě a nervózně se usmála. Opravdu si vybrala nejlepší chvíli, kdy se spakovat. Jestliže se od někoho dozvěděla odpověď na svou otázku, děkovně kývla hlavou a přešlápla z nohy na nohu. „No, mám pocit, že to tu beze mě už dál zvládnete, takže mizím,“ pronesla, načež si strčila ruce do kapes džínů. „Tak se tu mějte. Ještě se uvidíme. Buď na mistráku, nebo na sebe třeba narazíme ještě během prázdnin. Přinejhorším se uvidíme až ve vlaku. Jo, a pěkné prázdniny,“ rozloučila se s krátkým mávnutím a úsměvem na tváři. Vzápětí zmizela v labyrintu regálů, přičemž z jednoho vytáhla knížku o lektvarech, a vynořila se u pokladny, kde zaplatila, a poté opustila Krucánky a kaňoury. Hned na to zamířila směrem k Hladovému drakovi, a jakmile svou činnost ukončila i tam, přemístila se zase zpátky domů s nacpaným žaludkem a novým knižním úlovkem.

>>

_________________

"Divila by ses, ale ony ty romány docela pomáhají naprosto vyčistit mozek,"Nebo vymýt. Podívej se na sebe, Gazino. Tak či tak jsem se celkem nejistě zasmála a rozhodla se tohle téma radši nechat splynout s podkladem historie. Aneb prostě se k tomu už nevracet.
Jakmile tu ale bylo víc lidí, dělalo se mi čím dál tím hůř a na mysl mi přicházely takové myšlenky, za které by se normální člověk prostě styděl. Jsi pro ně otrava krásnýho dne, koukej se sebrat a nemoř tady vzduch, a jim podobné. Nepřála jsem si nic jiného než prostě zmizet z povrchu zemského, splynout s podkladem nebo vysublimovat někam do atmosféry. Jak trapná zase byla tahle situace! Nejradši bych se fakt neviděla. Kdyby mi přestali věnovat pozornost, neměla bych jim to za zlé, jenže on se stal úplný opak. Slova spolužáků šla mimo mě, svět se pomalu ale jistě začínal nebezpečně točit a já cítila, že to vážně se mnou nedopadne dobře. I tak jsem se ale snažila je přesvědčit, aby už se nestrachovali, nedělali si se mnou potíže a pokud možno odešli.
"F-fakt mi nic není," snažila jsem se chabě bránit, ale moc se to nedařilo. Tři lidi už na mě prostě byli moc. Soustřeď se na něco jinýho, opakovala jsem si pořád v duchu,soustřeď se na... ne, nezírej na Charlieho, to není dobrý místo k soustředění. Nezírej ani na Nebelvírky. Ani do zdi nezírej. A oči taky nezavírej, promerlina Gazoure, chovej se taky chvíli jako člověk a ne jako troska! Jak ráda bych najednou šla na vzduch, ale copak to šlo? Jen tak se zvednout a odkráčet? Nedůvěřovala jsem svým nohám, že by něco podobného zvládly. Navíc se vracela ta panika. A v koutku mysli ještě strach, aby se neudělalo zle i Zmijozelovi. Věděla jsem, že je hloupost vstávat, stejně jako je naprostá šílenost zůstávat mezi tolika lidmi. A když se Jae rozhodla, že mi pomůže ven, nechala jsem ji jen aby mi pomohla na nohy a s tichým "omlouvám se, dělejte jako bych tu předtím ani nebyla," a omluvnými pohledy jsem se vydala na cestu ven z knihkupectví. Na čerstvý vzduch. Hlavně abych neotravovala tak milý lidi. Ale starat se o toho kluka, to by se ti chtělo, co? pokusil se o rýpnutí vnitřní hlas, ale na ten jsem opravdu neměla náladu. Prostě a jednodušše jsem se sesunula na zem hned před knihkupectvím a dýchala. Věděla jsem, že bude stačit chvíle, a zmizí to. A pak se dojdu omluvit a všechno bude v pořádku. No teda až na to, že už si daj pozor, jestli se se mnou vůbec bavit. Ach jo.

Mimo herně:
Pokud ještě bude na co odpovídat, vrátí se Gaze v dalším příspěvku zpátky

_________________

Charlie na Joannina slova souhlasně kývnul hlavou, protože dobře věděl, že je Mistrovství celkem drahý výlet a ne každý na něj má. On měl to štěstí, že nepocházel z chudé rodiny, a na takové hlouposti, jako bylo Mistrovství světa ve famfrpálu, si otec našel peníze vždycky. Když mu Jo poděkovala za knížku, jen se pousmál a kývl hlavou, aby dal najevo, že její poděkování postřehl.
Na dvojici Zmijozelských už se moc nesoustředil, místo toho věnoval pozornost trojici slečen kolem sebe, a nejvíc té havraspárské. Bylo mu jí líto – dobře věděl, jak se musí cítit, když se na ní najednou sesype trojice spolužáků s tím, jestli jí náhodou není špatně a nepotřebuje tohle nebo tamto. Párkrát už to taky zažil, a ačkoliv nebyl zřejmě zdaleka takový introvert, jako Stargazer Morganová, příjemné mu to nebylo. Příliš pozornosti prostě nedělá člověku dobře.
S Jaelyn se Charlie rozloučil a vyprovodil jí pohledem, ale jakmile se Gaze rozhodla, že na vzduch skutečně dojde, protože jí to třeba udělá dobře, vrátil svou pozornost k ní. Napadlo ho totiž, že by tam s ní možná měl někdo chvilku zůstat, čistě pro případ, že by se jí lépe neudělalo. A on jí to navíc dlužil, takže se do role starostlivého ošetřovatele bezmyšlenkovitě pasoval on sám. Omluvným pohledem zabrousil k Jo. „Možná by tam s ní měl někdo počkat, než se jí udělá lépe,“ podotkl na adresu Star. „Dlužím jí laskavost,“ dodal, čímž víceméně naznačil, že se dobrovolně rozhodl za Gaze dojít. „Půjdeš taky?“ povytáhl obočí. Rozhodně v tom Jo nechtěl bránit, takže pokud chtěla jít taky a přesvědčit se, že je Havraspárka v pořádku, Charlie počkal, až zaplatí tu vybranou knížku a společně s ní vyšel před obchod. A jestliže se rozhodla, že je opustí, rozloučil se s ní a popřál jí hezký zbytek prázdnin pro případ, že by se už neviděli.
Ať tak či onak, nakonec vyšel před Krucánky a Kaňoury na čerstvý vzduch, kde zahlédl u země se krčící Gaze. Přidřepl si k ní a upřel na ni starostlivý pohled. „Už je to lepší, Star?“ zeptal se. „Sehnal bych ti někde vodu, kdyby ses chtěla napít. Možná by ti to udělalo dobře,“ zamumlal a letmo se pousmál při vzpomínce na to, jak mu Star pomohla ve vlaku.

_________________

"No, jsem rád, že jsem zrovna ten, kdo si to nezaslouží." super, tahle holka mě asi nemá ráda, ale proč? Chovám se mile, reprezentativně. Co kazím? Možná je to jí. Když nejsem špatný já, je to určitě její chyba. Ale nebudu to na ní svádět, žádné předsudky.
"Nesnášíš její přehnaný optimismus?! A to je všechno!? Kvůli tomu se na ní tváří jako na nejohavnější stvoření na světě, nemluvíš na ní, a tak dále? prohlásil jsem mírně šokovaně. Tak málo někomu stačí aby člověka nesnášel? Nechápu to. Asi nikdy to nebudu chápat, vždyť čím víc máš kamarádů, tím větší máš šanci se prosadit a být oblíbený ne? Jestli bude Angvin dále pokračovat takhle, asi ji nebude mít v budoucnu nikdo rád.
"Tu jízlivou větu jsem nepochopil, ale to je jedno, když nepochopíš něco, co je proti tobě myšleno špatně, je to spíš dobře. Nemusíš být smutný, že jsou na tebe zlí." docela mě štvalo, když se ke mně někdo choval špatně, ale u téhle holky si na to člověk prostě musí zvyknout.
"Jo díky." podíval jsem se na papír a pečlivě si ho pročetl. "Ségře bylo devět. Příští rok taky pojede do Bradavic, teda jestli není moták..." řekl jsem to s úsměvem, protože bylo naprosto nepřijatelné, aby neuměla kouzlit, ale pak mi došlo, že to přece jen možné je a úsměv z tváře mi úplně zmizel. "A co tvoje mamka, ta další dítě nechtěla?" zeptal jsem se zatímco jsem hledalvšechny knihy, které budeme v dalším roce potřebovat. Vzal jsem vždycky jednu, tu si dal do druhé ruky, a pak vzal tu samou podruhé a podával jí Angvin. Orientačně jsem počítal kolik mě to bude stát. S penězi stoprocentně vystačím a ještě budu moct na zmrzlinu. Možná pozvu i Angvin. "Tak co, máme všechno?" A nechceš se ještě podívat na nějaký jiný knížky, než ty do školy?" zeptal jsem se a doufal, že Angvin bude souhlasit. Když nebude, tak prostě půjdem.
"Jo souhlasim, draci jsou fajn." řekl jsem upřímně. Draky vážně obdivuju, ale naživo jsem viděl draka jen jednou v životě. Angvin ho asi neviděla nikdy, ale stejně jsem se zeptal: "Vidělas někdy draka?Jako živýho."
"Praj u Hladovýho Draka maj hodně kuriózní jídlo. Jako, že je třeba trošku očarovaný, ale to ti nevadí že ne? Ale možná tam teď bude trochu plno, protože je tu všude hodně lidí a odpoledne mývají všichní hlad..." prohlásil jsem zvesela a povzbudivě se na Angvin usmál.

_________________

Ještě několikrát pořádně sjela Star pohledem. Ať ta holka říkala cokoliv, moc dobře jí nebylo. Ale pokud to nechtěla říct nahlas a přiznat to, její věc, ona jí do toho nutit nebude.
Těkla pohledem K Jaelyn. "Ne, nenosim hodinky. Většinou se řídím podle světla - když je tma, znamená to, že jdu pozdě na večeři," a že dostanu vynadáno, jako kdyby mi bylo dvanáct. No jo, žijí v drsné čtvrti. Na samotnou holku by si tam troufl kdekdo.
"Zatím," rozloučila se, když se Jae rozhodla zmizet. ONa by se radši taky měla pomalu pakovat. Tady se zdržela už dost dlouho. Pak se rozhodla odejít i Star. Asi se konečně rozhodla, že je jí fakt je špatně. Jo to pozorovala s obočím zvednutým vzhůru. Vypadala jako kdyby jí někdo zapálil zadek, docela odsud vystřelila.
"Jo, jdu. Jen tady tohle zaplatim," mávla knihou Charliemu před obličejem. Došla zaplatit knihu a došla ven ke Star. "Fakt dobrý holka? Nechci nic říkat, ale vypadáš, jako kdybys viděla hydru."
Pohlédla na Charlieho, který se rozhodl pasovat se na Stařina zachránce. Tihle dva to tu zvládnou, došlo jí. Navíc ona musí běžet. Musí si dokoupit těch pár věcí a rychle domů.
"Hele, budu muset běžet," usmála se a netrpělivě poklepala botou na chodník. Pak se podívala na Star. "Ty tady hlavně neomdli, jasný?" Pak přelétla pohledem oba dva a rozloučila se. "Tak zatím vy dva. Užijte si prázdniny!" Mávla jim na rozloučenou a vydala se pryč.

>>>

_________________

Seděla jsem před knihkupectvím, opřená o zeď a jak jsem se tak pomalu nadechovala a vydechovala, cítila jsem, že se to lepší. Jistě, na povrch nejspíš nešlo nic moc poznat, ale já tušila, že když tomu dám ještě moment, určitě to bude všechno v pořádku. Zavřela jsem oči, rozhodnutá poddat se na chvíli sametové tmě, která všechny nepříjemné skutečnosti vymaže z povrchu zemského. Ještě chvíli. Tak, dýchej. Dej se do pořádku. Už tu nikdo není, už je to všechno do- Moje jméno. Donutilo mě to otevřít oči a podívat se za zdrojem toho hlasu, kterým nebyl nikdo jiný než zmijozelský spolužák. A byl...no, blízko. Ne teda moc, ale mně to rozhodně blízko přišlo. Tak, že za normálních okolností by mi asi udělil další parádní šok. Jenže se tak nestalo. Strachuje se o mě, projela mi hlavou ta malá, bláznivá myšlenka a kdoví proč mi na rtech přeběhlo malé pousmání. Pravda, trochu slabé, ale pořád to byl na mě docela výkon. To víš, někteří lidi prostě mají potřebu splácet neexistující dluhy i nulám jako ty, opáčil můj vnitřní hlas vzápětí a úsměv zamrzl v samém prvopočátku. Nic mi nedlužíš, chtělo se mi říct, ale copak jsem mohla? Ne, pokud ho tahle nabídka pomoci dokáže zbavit pocitu zadluženosti, tak ať. "D-děkuju, ale vážně už to bude v pořádku," zavrtěla jsem mírně hlavou nad nabídkou vody,"Stačí, když to vydýchám." Tohle jsem věděla naprosto jistě. Přeci jen tyhle situace byly v mém životě docela časté a obvykle přesně takové řešení pomohlo. Jenomže obvykle jsem holt u toho vydýchávání byla sama. Ne že by mi Charlie vadil, to vůbec, jen jsem z něho byla momentálně trochu nervózní, vzhledem k tomu, že teď jsem v pozici hroutícího se byla já a ne on. Následně ještě přišla i Joann. "Opravdu, díky..." odvětila jsem. Nejlepší by pro mě sice bylo, aby na mě hlavně teď nikdo moc nemluvil (ačkoliv dva lidi se dají zvládnout prostě líp než tři, že ano...), ale i tak jsem jim byla vděčná. Nejspíš by bylo bývalo lepší, kdybych ještě něco řekla, jenže jsem prostě netušila co. A tak to dopadlo tak, že jsem jen pípla "měj se" směrem k odchozí Nebelvírce a následně upřela tázavý pohled na Charlese. Pomalu ale jistě jsem se dostávala do normálu a tak mě začalo zajímat, kdy asi tak on uzná svůj imaginární dluh za splacený a taky odejde. Něco řekni, troubo,napadlo mě a následně jsem nahodila pousmání, tentokrát omluvného druhu. "Umm... promiň," začala jsem, jenže jsem netušila, jak tu větu dokončit. Promiň že tě zatěžuju vlastní existencí a kazím plány s kamarádkou? Promiň za to, že tě pasuju na nedobrovolnou chůvu? Jo, to by přesně bylo dokonalý. Ne. Možná proto místo dokončení věty následovalo jen hloupé ticho, a veškeré své omluvy jsem vložila do toho pohledu... který jsem po vlastním zděšení samozřejmě sklopila zase dolů k zemi. "Totiž... já...ehm... mám trochu problémy s lidmi," dodala jsem. Jako by mu už nedošlo, že jsi pošahaná sociofobka, troubo, zachechtal se můj vnitřní hlas. Následně jsem uznala, že už se asi můžu zvednout a odejít, aniž bych se během toho procesu skácela k zemi. A skutečně jsem nohy donutila plnit jejich funkci. "Vidíš? Jsem v pohodě," povedlo se mi ze sebe dostat dokonce celkem normálně znějícím hlasem. "Asi už půjdu. Děkuju... a promiň," omluvný výraz."A... Umm... hezký zbytek prázdnin." Následně jsem se otočila a vydala se směrem ke Kotli, kde by na mě už měl čekat Calvin. Pravda, kroky jsem dvakrát jisté ještě neměla, ale už to aspoň nevypadalo, že každou minutu upadnu do sladkého bezvědomí. A co věta Doufám, že se třeba ještě uvidíme? Kdepak, na to abych něco takového vypustila z pusy, jsem prostě neměla odvahu.

>>>

_________________