Trochu se zamyslela nad plánem, co řekl chlapec. Buď mu něco uniklo nebo to jen neřekl. Trocho víc začala přemýšlet nad tím plánem. Radši ze sebe udělám blba než, aby jim to uniklo. Nevěděla jak začít, aby to vyznělo dobře. "Nechci nic namítat nad tvým plánem, ale i tak tam máš menší.." Musí se zamyslet, aby našla správné slovo. "Díru nebo nevím jak to nazvat," usměje se, ale zřejmě ji to přišlo vniveč. "Zkus si opravdu ten plán představit a zamyslet se nad ním. Něco ti tam uniklo," snaží se mu pomoct, aby našel co by se mohlo stát. Když budou volat bystrozora tak by si mohl ten šejdíř v klidu zmizet. Čeká jestli mu to dojde nebo mu to bude nakonec říct. Mezitím si líže v klidu zmrzlinu. Pohlédne na psi. Nijak se jich nelekla nebo nezačala hystericky ječet, že se bojí psů. Jen se usmála a dal se věnovala své zmrzlině.

Vychutnává si svou zmrzlinu a přihlíží tomu blázinci kolem. V první chvíli se opravdu baví nad tím, když se ta neznámá dívka hádá s Uru. Přimhouří oči a se zlomyslným úsměvem se na ně dívá, přičemž začne houpat nohama. Když se naskytne chvíle ticha mezi dívkami, nahne se k Uru. "Bacha na ní. Má očividně agresivní a hádavé sklony," zašeptá k ní právě tak, aby to dívka slyšela. Vrhne směrem k ní nevinní úsměvem, a když si ho všimne, přiskočí k ní. "Ahoj, já jsem Darrel- ty umíš kouzlit? Ty brďo a ukážeš nám něco? My kouzlit totiž ze zákona nesmíme, zatím, ale..." otočí se ke svým spolužákům přes rameno a pozvedne obočí. "Když ještě nenastoupila do Bradavic, tak to ještě neplatí, ne?" zeptá se jich očividně přesvědčen s tím, že jim Leslie kecá. Určitě neumí kouzlit. Takže právě proto to chce vidět. Zašne šponovat uši k Arsenovi a k těm neznámým klukům, kteří se zmínila o Dračím vejci. "V Děravém kotli? To je přece kousek odtud! Rychle! Musíme tam skočit, co když to nebude podvodník?" nadšeně vyskočí na místě i se zmrzlinou v ruce, kterou stále drží v ruce a pomalu mu ubývá a roztává se. Střelí pohledem po Arsenovi a přikývne, že s ním plně souhlasí. Nakonec pár drobáků má, i když to asi nebude stačit, ale kdyby se všichni složili...

_________________

Uru věnovala dívce přezíravý pohled. "Chtěla bych vidět, jak bys reagovala, kdyby někdo urážel tu tvoji krysu, nebo co to máš," odpověděla Leslie a pokradmu vrhla kontrolující pohled na Čokoládu, která se právě tlapkou oháněla po zlatonce.
Usmála se Arsenově návrhu. "Kočka na koštěti, to je srandovní představa," ohodnotila to, "ale rozhodně ne špatná. Zkusím Čokoládě obstarat miniaturní košťátko. Možná by jí stačil smetáček od lopatky," zauvažovala na oko vážně.
Na Darrelovu poznámku zareagovala potměšilým úsměvem. "Rozhodně," souhlasila úplně stejným šeptem slyšitelným na okruh tří metrů.
"Tady Arsen," prohlásila pomalu, "jde například do třeťáku. A já s Darrelem do druháku," dodala konverzačně a povytáhla obočí. Jak tohle odrazíš? "Mimochodem, jsem Uru," dořekla na závěr, když už se i Darrel představil.
Debata o snadno získatelném dračím vejci ji zaujala. "Já chci jít taky!" přihlásila se nadšeně k Darrelovi, Arsenovi a neznámému klukovi, patrně z Mrzimoru. "Nějak bychom se na těch dvacet galeonů složili," prohlásila přesvědčeně.

Leslie zaostřila na Arsena a její nabubřelý výraz byl rázem pryč. Změnil se v dětsky nadšený. "Ty jsi chytač, hraješ za Mrzimor?!" vypálila na něj rychle. "Brácha byl brankář, ale hrál jenom v třeťáku a čtvrťáku. A ty ostatní lítají, ale nehrajou, jsou trapný," vysvělila překotně. "Ale znám pár lidí, co na koštěti fakt válí!" dodala důležitě. Navíc si byla jistá, že jednou taky bude na koštěti válet.
"Trhni si, prcku!" houkla k Darrelovi zamračeně, když zaslechla ten jeho rádoby šepot. Vzápětí vytáhla hůlku - čímž ukázala, že aspoň v něčem nekecala a hůlku skutečně vlastní - ale místo toho, aby předvedla nějaké fantastické kouzlo, napřáhla ruku a začala Nebelvíráka hůlkou píchat do boku, jako kdyby držela menší kord. Rozhodně se toho drzouna nezalekla a jestli si myslel, že jí tím položí v pomyslné přestřelce na lopatky, tak byl na omylu. Leslie z boje neustupovala. "A nebuď trouba - ten zákaz se nevztahuje na to, v jakým jseš ročníku, ale na to, kolik ti je let. A mě sedmnáct ještě nebylo, takže máš smůlu a kouzlech si budeš muset nechat zdát," vyplázla na něj jazyk. Což je ohromná škoda, dodala v duchu. Byla přesvědčená, že by tomu otravovi nějak zvládla přičarovat aspoň prasečí ocásek.
"A co jako, že jdete do třeťáku a druháku?" povytáhla obočí a zašklebila se na Uru. "Já se vás nebojím! Ani těch hafoňů." Zase zašermovala zmrzlinou ve vzduchu, ale když si uvědomila, že jí melounové cosi začíná stékat na ruku, rychle si lízla. "Jsem Leslie, Leslie Abrahamsová," představila se pak úmyslně celým jménem - co kdyby náhodou někdo znal Marka, hm? Byli přece z Bradavic, ne? Ta škola nemohla být zase tak velká, aby o něm neslyšeli.
Když se ozvala zase ta mimozemská holka a začala kritizovat plán toho žlutého Arsena, protočila Leslie očima, ale raději už to nijak nekomentovala. "Já jdu taky! Je to sice podezřelý jako bejk, ale je to vzrůšo!" zahlásila a zadoufala, že jí tu nebudou chtít nechat. Stejně by za nimi šla, i kdyby se jim podařilo nějak ji odpálkovat.

_________________

Arsen málem zapomněl na dva hafoně, jak ho vyvedlo z míry, že Leslie tak rychle obrátila, když se dozvěděla, že hraje chytače za Mrzimor, takže byl docela rád, že mu je zase připomněla. Nevěděl, jestli to vzít jako lichotku, nebo se spíš mračit nad tím, že přistupuje k lidem jen podle toho, že hrají v týmu, takže se mu na tváři usídlil takový polovičatý úšklebek.
"Arsen Quinn," zamručel, aby nezůstal nezdvořile pozadu. "Počkej, nech Darrela... Jestli ho chceš zabít, musíš se postavit do řady. A těch hafoňů se není třeba bát, pokud není někdo z vás alergický na sliny nebo chlupy." Jeho oblečení neklamné stopy bílých chlupů už neslo, nicméně pošťuchování ostatních se zastavit dál nesnažil.
Na zatím neznámou malou blondýnku se neurčitě zadíval, jako by mu hlavou letělo, na co asi naráží. "Co se ti nezdá?" nechápal. Pro něj to byl plán jednoduchý a perfektní.
Když Duncan a v závěsu za ním Liam vyrazili, na chvilku zaváhal, jestli hafoni vydrží uvázaní ještě chvíli, nebo by je měl vzít s sebou, a rozhodl se pro druhé. Jen doufal, že mezitím neutečou moc daleko...

>> Děravý kotel

_________________

>> Obchod s potřebami pro studenty a obchod se zvěřinou

Wallace se vracel. Vracel se z obchůdku, obtěžkán několika předměty různých potřeb, které vměstnal do plátěné tašky, kterou si sebou vezl už celou cestu. Vzpoměl si při ní na rodné sotrovy, na zvuk šustící trávy a na neustále podmáčené ouky a jejich vlhkou vůni. Podíval se naproti ulice.
Prosklená výloha jakéhosi obchodu, který vypdal jako by byl celý z cukru vypadalo jako perfektní místo, kde by mohl přečkat zbývajících pár hodin na paní Boovaryovou. A přeci jen, když už mu něco zbylo, měl přeci jenom hlad.

Zvedl klítku a objemný balíček v plátěné tašce a pomalými kroky vyšel skrz ulici, kde se proplétal pod nohami několika kouzelníků, kteří spěchali kamsi za svými cestami. Tohle na ostrovech nikdy neviděl, tam bylo ticho a pusto a to pusto bylo to hezké. Žádní lidé, žádný spěch, pomalé vleklé dny, jako javorový sirup, který jim kdysi otec dovevzl z velkého města.
Vyhnul se dalšímu div, že nepřevrhl velkou klec, kterou spíše táhl po zemi než nesl a zastavil se až před výlohou sladkého obchodu. Cukrárna. U nich byla tak nanejvýše hospoda U poníka a to bylo všecko.
Zrovinka, zrovinka se už chtěl natáhnout za kliku a v stoupit, když vyběhl ven nějaký chlapec a za ním aprta dalšíc a co víc, následoval je i nějaký jiný, větší s dvěma psy a následně moc moc, příliš moc lidí, než aby si je zapamatoval. Vyprovodil je nic neříkajícím nechápavým pohledem. Nechápal, nechtěl. Čím déle se tu zrdžoval tím více mu bylo úzko, tím více si přál být doma nebo u paní Boovaryové. Přemýšlel jestli se neměl radši otočit, ale nakonec přeci jen vstoupil dovnitř a sebou tam zatáhl i všechny ostatní věci, postavil se kousek ode dveří a tiše, tichoulince jako myška pozdravil a prohlížel si obchod.

>>>Příčná ulice

K cukrárně dorazila až nějakou dobu po tom, co se tam to všechno semlelo. Původně měli s bratrem oba odejít domů najednou, ale Eric dívce nakonec slíbil, že si krom kočky může zajít i na zmrzlinu do místní cukrárny-prý tam mají výbornou. Proto děvče vypustil před výlohou, v níž už tak mohla vidět všechny ty úžasné dobroty. Bráška mezitím stihl odejít s věcmi a se slibem, že se později vrátí. Dívka už se viděla s tím obřím kornoutem na zmrzlinu, do níž se vejde minimálně deset kopečků, a tak odchod brášky nijak neřešila. Svůj malý váček s penězi měla přeci stále u sebe!
A tak prostě s nadšeným úsměvem vešla dovnitř. Téměř hned za dveřmi zakopla o hromadu věcí. Věcí, u nichž k jejímu překvapení postával nenápadný drobný chlapec, kterého by si pravděpodobně nevšímala, stejně jako všeho ostatního krom snad milionu druhů zmrzliny... kdyby ovšem nekopla do klícky, jenž stála právě mezi chlapcovými věcmi, a nezpůsobila tím rachotivý zvuk. "Omlouvám se," vrhla provinilý úsměv směrem k tomu chlapci. Nebyla si úplně jistá, zda se tu chce s někým vybavovat, ale on jí přišel zvláštním způsobem sám, mezi všemi těmi věcmi, dívající se po okolí. Rozhodně ale nebyla typ co by se nějak vnucoval, nebo se snad pokoušel o komunikaci, o níž si stále nebyla jistá, jestli o ni stojí. A proto hodila směrem k neznámému ještě jeden mírný úsměv a popošla až ke zmrzlině, na níž zaměřila svou plnou pozornost. Měli tu snad všechny druhy, jaké si uměla představit, a i kornoutků a mističek, posypek a syrupů, jež jste si mohli zvolit, tu bylo snad víc než těch zaprášených krabic u Ollivandera v obchodě. Upřímně ale doufala, že pokud některou zmrzlinou zamává, nevyhodí tady nic do povětří, ani nikomu nezapálí vlasy. Nad tou myšlenkou se ale musela pousmát, dokonce jí uniklo i tiché uchichtnutí. Poté už se ale soustředila jen na zmrzlinu. Nakonec zvolila kombinaci tří příchutí - klasické čokoládové, v níž byly kousky čokolády tak velké, že měla pocit, jako by tam majitel prostě naházel čokoládové bonbony, kiwi, jejíž zelená děvče maličko děsila, a pak jakési neidentifikovatelné, kterou si vybrala jen proto, že celý kopeček házel různobarevné třpytivé odlesky. Využila možnosti koupit si trojkornoutek, takže měla všechny tři kopečky vedle sebe, posypané kokosovou posypkou. Zaplatila a spokojeně si odešla sednout k jednomu z menších stolečků, odkud měla výhled na celou cukrárnu včetně toho smutného(nebo alespoň smutně vypadal) chlapce a usměvavého personálu. Nikomu ale moc nevěnovala pozornost, jen fascinovaně lízala zmrzlinu - začala čokoládovou...

_________________

Ještě chvíli tam stál jako tvrdé ypsilon, přímo ve vchodu, když někdo znenadání vešel a udělal ten hluk! Bylo to hrozné, jako by se celý svět roztříštil na milión střepů. K tomu, ta sova, v té kleci začala poplašeně hučet a několikrát zatřepala křídly a kdo ví co ještě. A co na tom bylo nejhorší, Wallace se rychle otočil a kterak se zlekl upustil kapsičku s penězi, které se mu okamžitě s cinkáním rozutekly po podlaze jako jeho svtě. Mlčky koukal jak se galeony s cinkáním kutálejí a dopadají na podlahu zmrzlinářství. Nic neřekl, ani jé, ani ach, jen němý počin, kterak by se úžasem snad strachem andechl.
Rychle vrhl na tu holku co přišla kosý pohled, aby věděl kdo to udělal...
Děkuji... Wallace se při těch slovech okamžitě vrhl k zemi, kde skoro zoufale zbíral poslední peníe, které mu zbyly, více dostane až od paní Boovaryové na nádraží, víc nic.
Zoufale chytil utíkající galeon mezi prsty a strkal si je do kapsičky, zatímco mlčky pozoroval tu holku, strkal si jedo kapsičky, kterou si nakoenc schoval do své vlastní kapsy a rychle, jako pokorný sluha odtáhl všechny ty věci do rohu místnosti kde si sedl a spočítal si jestli mu nějaké nechybí, to by pak už nebyla žádná zmrzlina.

Naštěstí mu žádný nechyběl. I když... Počkat! Zoufale se podíval pod stůl, kde by nějaký mohl být, neviděl jej. Znovu se podíval do kapsičky, jestli žádný nechybí. S takovou by si nekoupil ani paštičky, ani fazolky, antož zmrzlinu, nebo něco jiného. Vstal a shrbil se pod jeden ze stolů a počal jej hledat.

Sledovala, jak chlapec počal sbírat rozuteklé peníze. Popravdě se nejprve podivila, jak se vlastně na zem dostaly, neboť díky fascinaci všemi těmi zmrzlinami, úplně zapomněla na okolí. Momentálně dlela ve svém sladkém světě... tedy, dokud nepřišlo to vyrušení, tvořené drobným chlapcem, sbírajícím ze země mince, rozkutálené skoro po celém cukrářství. Jeden z penízků se leskl úplně na druhém konci krámku a v ní se přela zažitá slušnost a ochota pomoci ostatním kouzelníkům, kterou jí celé roky babička Ethel vštěpovala (nehledě na to, že pravděpodobně sama mohla za to, že se peníze rozutekly všude možně, kde neměly), se zvláštním potěšením z toho, že má konečně na co zajímavého koukat - i kdyby to měl být chlapec, hledající mince na zemi. Lízala tedy ještě chvíli zmrzlinu, a přemítala. Nakonec si povzdechla, vychování zvítězilo. Seskočila z židle, odloživše zmrzlinu do stojánku na stole. Došla prostě tišše k místu, kam se zatoulala ta jedna mince, jíž objevila, a zvedla ji. Pak přešla a s dalším omluvou, tentokrát "vážně promiň" a "tady," chlapci minci podávala. Hodlala počkat, až si ji vezme, a pak... možná se půjde i se zmrzlinou pryč. Přišla si tu trochu jak slon v porcelánu, kvůli tomu, co způsobila. Už se neusmívala, tvářila se naopak trochu provinile a zaraženě. Nezdálo se ale, že by se mu chtělo nějak reagovat, proto minci položila na zem blízko něj a došla si pro zmrzlinu, přičemž urychleně opustila i se zmrzlinou cukrárnu. Venku už na ni stejně čekal bratr...

>>>Pryč

_________________