Ollivanderovy hůlky

Již brzy ráno jsem se se svou matkou vydala na Příčnou ulici. Strašně moc jsem se těšila.
"Kam chceš jít první?" zeptala se moje matka. Povzdechla jsem si.
"Jako kdybych to pořád neříkala, mami," odpověděla jsem znuděným hlasem. Podívala jsem se na jeden obchod. Tam jsem chtěla nejdřív. Ollivanderovy hůlky.
Zatáhla jsem za velikou, starou kliku. Rychle jsem vstoupila do obchodu a když vešla i matka, zabouchla jsem za sebou dveře. Uvědomila jsem si ale, že asi vypadám jako nějaký zločinec, a dveře jsem na poslední chvíli zabrzdila. Matka se na mě podívala takovým tím pohledem, který v některých situacích používá. Já jsem dosud nerozluštila, co to znamená. Za pultem se objevil čaroděj. "Dobrý den," pozdravila jsem a přistoupila blíže k pultu. "Zdravím," odpověděl mi čaroděj. Prohlédl si mě. "Jdeš si pro svou první hůlku, že?" Přikývla jsem. Muž si mě znovu prohlédl. Tvářil se, že usilovně přemýšlí. "Myslím, že vím, která by mohla být ta správná," řekl, než zmizel mezi regály se spoustou hůlek. Po chvilce se vrátil s úzkou krabičkou. Otevřel ji a podal mi hůlku. Docela se mi líbila. "Mávni s ní," řekl mi. Rychle jsem mávla s tou hůlkou. Chvilku se nic nedělo. Zamračila jsem se a zkusila to ještě jednou, tentokrát jemněji. Najednou z hůlky vyšla jakási mlha. Měla všechny barvy duhy. Po chvilce zmizela. "No, řekl bych, že to je ta pravá." Prodavač se usmál. Máma na pult položila pár galeonů a odešly jsme, i s mojí novou hůlkou.

Madame Malkinová

Z obchodu s hůlkami jsme šly rovnou k Madame Malkinové. Nejdůležitější věc jsem už měla. Na hábit jsem se ale netěšila tolik, jako předtím na tu hůlku. "Corinne skoro nemluvila, no to je zázrak," zasmála se máma. Radši jsem dělala, že ji neslyším a vešla jsem do obchodu s hábity. Přivítala mě usměvavá paní. "Vítej, drahoušku. Přišla sis pro hábit?" Nejistě jsem se na ni podívala a přikývla jsem. Stejně jsem se ale pořád musela nenápadně mračit. Neměla jsem ráda takováhle přeslazená slova a tak. Mamka mě šťouchla loktem a já nasadila falešný úsměv. Ta paní mezitím připravila metry. "Tak, drahoušku, stoupni si na tuhle židličku." Ukázala rukou na stoličku. "Zaprvý nejsem drahoušek a zadruhý je rozdíl mezi židličkou a stoličkou," odpověděla jsem bez přemýšlení. "Corinne! Musíte omluvit mou dceru, madam, je trochu hubatá," oznámila jí mamka a znovu do mě šťouchla loktem. Sykla jsem a radši si na tu židličku fakt stoupla. Ta ženská mě začala přeměřovat, ani mě nepoprosila abych se narovnala, narovnávala mě sama. Asi jsem se tvářila divně, protože na mě matka znovu použila ten její divný pohled. Ta paní ukázala rukou na zem, jakože můžu dolů. "Ták, hotovo. Zítra bude hábit hotový." Mamka poděkovala a odešly jsme.

>> pryč

Ollivanderovy hůlky

Po rozměnění mudlovských peněz jsme šli s mužem k obchodu s hůlkami. Zvedla jsem pohled na starou ceduli a tázavě se koukla na otce, který vypadal taky docela nesměle. Před obchodem ho vylekala jedna stařena co prodávala mastičky, tak jsem se mu moc nedivila.
Vešli jsme do starího krámku plného krabiček. Zvoneček ohlásil náš příchod zacinkáním. Chvili na zvoneček vyšel muž. „Zdravím Ollivandre!“ zavolal náš průvodce a muže jménem Ollivander mu pokynul hlavou. „Copak to tu máme … takové malé vyděšené stvoření. Jsi tu poprvé, že?“ prohraboval se v regálech. „A chceš si koupit svoji první hůlku … hádám.“
Polknula jsem knedlík v krku a podívala se na Ollivandera. „Ano ...“ zamumlala jsem tiše a koukla na něho. Muž vytáhl obyčejný klacík a podal mi ho. „Zkusíme tedy tuhle … mávni s ní ...“
Myslím, že téhle hůlce jsem se moc nelíbila, protože vyházela celý jeden regál s hůlkama. Vyděšeně jsem položila hůlku na stůl a koukla na obchodníka. Zavrtěl hlavou. „Rozhodně ne!“ K nohám se mu dokutálela pěkná zdobená hůlka, která vypadla z police, když létali krabičky na všechny strany. Byla taková světle hnědá, obyčejná, ale s ornamenty po stranách jako by na ní byly stonky co ji obtočili. Ollivander se na ni podíval. „Zkus ji ...“ naznačil rukou abych ji vzala. Tato hůlka nedělala to co ta předtím, cítila jsem se s ní dobře. Mávla jsem. Neudělala nic zlého snad jen takovou bílou záři a pak zhasla. „Takhle hůlka si našla majitele sama ...“ usmál se Ollivander. Táta dal peníze a vyrazili jsme k Madame Malkinové.

Madame Malkinová

Když mě uviděla ve dveřích spráskla ruce. „Dítě, ty jsi kost a kůže!“ pak si prohlédla moji postavičku. „Přišla sis pro hábit, že?“ mile se usmála a chytla mě lehce za rameno. „Tak pojď drahoušku, stoupni si tady.“ ukázala na stoličku. Svými barevnými botkami jsem vylezla na stoličku a snažila držet rovnováhu. „Tak … jdeš poprvé do Bradavic, že?“ Přikývla jsem a lekla se, když mě metr začal sám měřit. Madame si toho všimla. „Ach ty nejsi z kouzelnické rodiny?“ Zavrtěla jsem hlavou a koukla se na otce, který konečně dorazil.
„Vidím, že se tu už začínáš vyznávat lépe jak já!“ řekl udýchaně.
Bylo mi to jedno, teď jsem byla středobod vesmíru já. Chtěla jsem vidět všechno, ale pak jsem si uvědomila, že mi taťka nebude moct koupit všechno. „Hotovo! Zítra tu bude hábit nachystaný i zbytek objednaných věcí ...“
Poděkovala jsem a seskočila ze stoličky. Málem jsem spadla, jak jsem se snažila držet rovnováhu. „Děkuji moc!“ usmála jsem se na ženu a koukla na otce. Věděla jsem kam půjdeme dál.

>>> Pryč

<<

Hartovi se po dlouhé době uráčili vylézt ze svého sídla a vydat se nakupovat na Příčnou ulici, kam alespoň Taren chodil velmi nerad, protože se to tam hemžilo samými nečistými existencemi, z kterých se mu už pouze při pohledu na ně dělalo špatně a když k tomu slyšel to věčné a nesmyslné štěbetání o tak primitivních lidských problémech, jako bylo například to, že mého manžela vyhodili z práce, protože je mudlovského původu, musel se za kamennou maskou posměšně šklebit a potlačovat nutkání se ženě vysmát nahlas a vyřídit drahému manželovi blahopřání. Dnes nic výjimečně nenamítal, protože se mělo nakupovat jen a jen pro něho, protože v září nastupoval do Bradavic a to byla životní událost, kterou u Hartových nemohl nikdo přejít bez povšimnutí. Už rok dopředu se u Hartových mluvilo o Tarenovi v souvislosti s Bradavicemi a nikdo nepochyboval, ani on sám, že bude jedním z nejlepších kouzelníků v ročníku a že to synáček Hartových dotáhne opravdu daleko, přičemž jeho slavná a dech beroucí životní éra začíná právě zde. Takže se dal pochopit ten povyk kolem celých Bradavic a mladého Tarena. Každopádně, v jeho dnešním dokonalém dni už ráno vznikla jedna obrovská kaňka, kterou svému otci dlouho neodpustí. Myslel si snad papá, že do Bradavic bude do prvního ročníku nastupovat třikrát za život? Jak si vůbec mohl dovolit odpovědět kladně na dopis z Ministerstva, kde se psalo, že Braitha Desmonda kvůli určitým nesrovnalostem ve formulářích potřebovali v práci. Taren měl od rána náladu pod bod mrazu, což pocítili už všichni u snídaně, kde Taren úmyslně převrhl na jednoho ze skřítků misku s kuličkami a mlékem.
Teď už celá rodina stála na Příčné, tak dokonalá a honosná, jako by vylezla z jednoho z perfektně namalovaných portrétů, kde žádná osoba neměla ani jednu chybičku na kráse. Pan Hart byl oblečen ve tmavě šedivém obleku a přimhouřenýma očima si prohlížel přeplněnou ulici, kde se to hemžilo dětmi a zaměstnanci a vůbec vším, co se sem přes Děravý kotel dokázalo dostat. Taren se na rozdíl od svého otce tvářil maximálně znuděně a mechanickým pohybem si uhlazoval ramena černého saka šitého na míru - dostal ho teprve minulý týden a už teď ho trochu pnulo v zádech, potřebuju nové.
"Tak já vyrazím, abych nepřišel pozdě, opravdu to zvládnete?" otočil se pan Hart na svou ženu a děti a když mu alespoň jeden z nich otázku odkýval, otočil se a vydal se směrem do práce, ač měl mít původně dovolenou. Taren se znechuceně ušklíbl, když zůstal pouze se svou sestrou a matkou. Drahá matka se očividně nikam nechystala a hodlala s nimi obchody obcházet, o co Taren ani trochu nestál a pochyboval, že Laurel ano.
"Myslím, že si můžeš jít po svých... my to s Laurel zvládneme," promluvil náhle nekompromisním hlasem a pohlédl ke své matce, než se, aniž by dal své sestře najevo, že se chystá vyrazit, rozešel směrem po ulici. Nezapomněl se však po pár metrech zastavit a otočit se přes rameno na svou matku, jelikož tak trochu tušil, že jen tak neodejde. "Říkám ti, jdi si po svých!" sykl na ní, tvářejíce se, jako by právě měl plnou pusu citrónu, než se na podpatku dokonale vyleštěných polobotek otočil a vydal se podél krámků. Cestou naučeným pohybem vytáhl z vnitřní kapsy saka dopis, jenž mu došel z Bradavic, a začal si ho za pomalé a odměřené chůze pročítat. "Potřebuju školní uniformu," pronesl po chvíli polohlasně k Laurel a zvedl zrak od papíru, takže si všiml, že jsou akorát před krámkem paní Malkinové. "Snad si nemyslí, že si koupím něco na sebe tady...," zaklonil hlavu a se zděšeným výrazem pohlédl skrz sklo do výlohy, jako by se chtěl ujistit, jak hrozně to vevnitř vypadá. "Nechám si to ušít u našeho osobního krejčího, nehodlám dostat vyrážku, jdeme dál," zahlásil nakonec a chystal se znovu rozejít.

_________________

<<<

Laurel se ve svých pomněnkových šatech tvářila narozdíl od svého bratra naprosto neutrálně, a jakmile se dostali na Příčnou ulici, začala kolem sebe rozdávat úsměvy, které nebyly ani trochu upřímné, ale rozhodně tak vypadaly. To, že budou muset Tarenovy první nákupy absolvovat bez otce ji mrzelo už jenom kvůli tomu, že otec ji ignoroval o něco méně než matka, a tak měla šanci získat něco pěkného i pro sebe. Tato šance však padla, když jim oznámil, že potřebuje jít něco vyřídit na Ministerstvo, kvůli čmuž její bratr ztropil jako obvykle doma scénu. Skřítka Laurel líto nebylo, protože to byl jenom domácí skřítek, tedy jejich sluha a to nejníže postavené humanoidní stvoření, ale také díky tomu byla vystavená matčině přehnané starostlivosti, jestli si při tom Taren náhodou neublížil (jak by u Merlina mohl?!), které se Laurel nikdy nedostalo. Ale Zmijozelka už byla zvyklá.
"Neboj tati," usmála se na otce andělsky Laurel, za což od matky obdržela úsečný pohled, kterého Laurel jako by si ani nevšimla, a pokorně sklopila řasy k zemi poté, co tátovi zamávala a Taren začal peskovat jejich matku. Laurel byla doma teprve několik dní a matka už zvládla mít jeden ze svých opileckých záchvatů, takže dívčiny modřiny na ramenou zakrývaly krátké rukávy, protože sama si je mimo školu stále ještě vyléčit nemohla. Narozdíl od Tarena však počkala, až do doby, kdy to jejich matka opravdu vzdala a rozešla se jinam, načež se zhluboka nadechla a vydala se za mladším bratrem, naprosto ignorujíc, že už má o několik metrů náskok.
"Žádnou vyrážku nedostaneš. Jdeme dovnitř - a opovaž se ceknout! Školní uniformy šije Malkinová, smiř se s tím," zasyčela na Tarena, když začal znechuceně couvat a nekompromisně ho chytila za paži a vtlačila do dveří, přičemž ho "omylem" poněkud namáčkla na sklo.

Madame Malkinová

"Ach, promiň, Tare - jsi v pořádku?" zalapala po dechu strachovitě, jakmile se za nimi dveře zaklaply, a něžně ho chytila za ramena, aby si ho mohla celého prohlédnout polekaným pohledem, přičemž jenom Taren v něm mohl poznat ledové ostny.
"Dobrý den, tady Taren pojede letos poprvé do Bradavic, takže potřebujeme uniformu," zašveholila sladce na madam Malkinovou, která se se srdečným úsměvem zadívala na Tarena. "Už to zase začíná - nejkrásnější doba v roce, měsíc plný nadějí! Postav se mi sem, buď tak hodný, já si tě jenom přeměřím...ták..." odvětila nadšeně madam a poukázala na nevysoký stupínek, kam se měl Taren postavit.
"Buď tak hodný," zašeptala Laurel Tarenovi sotva slyšitelně do ucha, když krátce zesílila stisk na jeho paži a posunula ho směrem ke stoličce, zatímco na rtech jí pohrával milý úsměv. "Celou dobu se bál, aby mu oblečení správně padlo, je to náš malý puntíčkář," řekla a roztomile si povzdechla, zatímco Tarena v momentě, kdy si madam Malkonová zapisovala míry, propálila pohledem. Když se pak na ni na chvíli přestal soustředit i on, její pohled se změnil z nenávistného na láskyplný a trochu smutný, protože ve skutečnosti si uvědomovala, že její bratříček vyrostl jako z vody a už z něj byl natolik velký chlapec, aby jel do Bradavic. On se na školu sice těšil z úplně jiných důvodů než ona, když tam jela poprvé, ale stejně jako ostatní doufala, že z něj bude výjimečný mladý kouzelník, i když mu to nikdy nemohla přiznat.

_________________

Naprosto ignoroval Laurelina slova a ani se nezastavil, pouze zpomalil krok a znechuceně se rozhlédl po Příčné ulici, ve které hledal další obchod, jenž měli navštívit, jako by se chtěl přesvědčit, že ten tak odporně a hrozně vypadat nebude, než se však stačil jakkoli nadechnout, z ničeho nic ho Laurel chytla pevně za paži a vtáhla ho do dveří, takže se nejen málem přerazil o prah, o který škobrtl špičkou nohy, ale také ho sestra velice příjemně natiskla na sklo, takže Taren vpadl do obchodu jako naprostý hulvát a neandrtálec. "Přestaň na mě hrabat, přestaň! No tak přestaň," začal zlostně a pohoršeně syčet a rozhazovat rukama, když se o něho Laurel začala láskyplným hlasem strachovat, což mu připadalo mnohem více odporné, než kdyby se chovala normálně.
Když už konečně stál klidně v obchodě a nikdo nikde zatím nebyl, takže mohl rychle nechat vytratit rozhozenou tvář a začít se tvářit zase vážně a veledůležitě, jak to u něho bylo obvyklé, s dlouhým výdechem, jak jen byl Laureliným chováním pohoršen a rozezlen, si urovnal v odrazu skla ofinu svých světlých vlasů a ujistil se, že sako nemá nikde pomačkané, než se otočil ke své sestře a propálil jí pohledem. "Tohle si na mě dovolovat nebudeš! Nemysli si, že když jsi starší-" ani nestihl doříct, protože v tom do místnosti vpochodovala starší dáma a Taren byl nucen se prudce otočit a namísto pozdravu pouze nepatrně přikývnout hlavou. Usměvavou kouzelnici si prohlížel pozorným pohledem a nechal za sebe mluvit Laurel, on se nehodlal namáhat. Každopádně, když došla řeč na to, že se má postavit na stoličku, zavrtěl hlavou a pohlédl na Laurel, zda tohle měl být vtip, kterému neporozuměl, nebo jestli to ta žena myslí vážně. Opravdu na mě bude sahat těma svým špinavýma rukama? Jako by se mu ta otázka odrazila v očích, navíc Laurel ho moc dobře znala, takže si Tarenův pohled určitě dokázala vyložit, i proto ho v dalším okamžiku dotlačila na stoličku a než stačil Taren protestovat, už na ní stál a obezřetně shlížel na paní Malkinovou. Rozepnul si klidně sako, které si stáhl z ramen, a podal ho bez jediného pohledu k Laurel. Posměšně si odfrkl, když ho označila za puntičkáře.
"Pospěšte si, nemáme na to celý den," prohodil nanejvýše nepříjemně, když ho madam Malkinová obcházela s krejčovským metrem. Jakmile se dostali od zkoušení hábitu k bílým košilím, kde Taren nahlásil pouze velikost, a madam Malkinová mu je pouze ukázala, Taren se upřímně zhrozil a prohlédl si kus oblečení. "To myslíte vážně? Ty knoflíčky... vypadají otřesně, dáte mi tam jiné? Co myslíš, sestro?" otočil se k ní přes rameno a probodl ji pohledem, jenž naznačoval, že od ní očekává podporu, ne protestování. "Zlaté budou vypadat dobře a zde," ukázal prstem na límeček košile, "chci mít vyšité své iniciály; T. H." dokončil a odvrátil se od ní, takže se znovu hodnotícím pohledem prohlédl ve vysokém zrcadle. "Samozřejmě by bylo nejlepší, kdyby to bylo vyšité barvou mé koleje, dá se to vůbec stihnout?" pohlédl skrz zrcadlo na svou sestru a povytáhl zvědavě obočí. Když se prvního září večer dozví, v jaké koleji bude zařazen a sestra ten večer obratem pošle paní Malkinové sovu, do dalšího dne, nanejvýše do dvou dnů to madam zvládne a do té doby to Taren teda vydrží v normálních košilí, které si vezme z domova. Když už to nepůjde zařídit jinak. Potřásl hlavou a zahleděl se znovu do zrcadla, jako by se na sebe v hábitu nemohl vynadívat. Slušelo mu to, opravdu vypadal jako kouzelník. "Samozřejmě, kdyby mě zařadili do Mrzimoru, o čemž velice pochybuji, ale říká se, že ten klobouk už je trochu senilní, chci to mít vyšité černou... žlutá je hrozná barva," pokračoval ve svém monologu, aniž by k těm dvěma stočil pohled a zajímal se, jak se vůbec na jeho slova září. Plně byl zaměstnán svým dokonalým odrazem v zrcadle.

_________________

<<
Wilseovi už pár dní bydleli v Děravém kotli a celé dny trávili na Příčné ulici. Teprve dnes však Simon plánoval nakoupit hůlku a školní uniformu a rozhodně nestál o to, aby s ním šli i jeho rodiče. Je přeci už dost starý na to, aby si to zařídil sám. Paní Wilseová potřeby svého syna chápala, pan Wilse však ne. Znal Simona jako své boty, vždyť byl celý po něm, a tušil tedy, že by byl jeho syn schopný něco provést. Navíc, trochu se o něj bál, vždyť v téhle době...
"Ale no tak, Wille. Musí si to přece zkusit," domlouvala mu paní Wilseová. Simon důležitě přikyvoval. Věděl, že jakmile má na své straně mamku, má vyhráno. Jeho maminka byla přeci jenom ta... ehm, hlava rodiny. Proto není divu, že pan Wilse po delším naléhání kapituloval.
"Vyřiď si to, my zatím zajdeme s Emou na zmrzlinu," rozhodl. Zmrzlinářství Floreana Fortescuea si totiž za pobyt v Příčné velmi oblíbil. "Ale jakmile to budeš mít hotové, hned přijdeš za námi, jasné?"
Simon nadšeně přikývl. V tu chvíli by slíbil i modré z nebe jen, aby si to rodiče nerozmysleli.

Ollivanderovy hůlky

Chlapec vešel do krámu a potichu za sebou zavřel. Musel přiznat, že ho atmosféra v obchodě znejistěla. Bylo tu naprosté ticho, jakoby tu vůbec nikdo nebyl. Přešel k pultu a rozhlédl se kolem. "Haló?" zkusil zavolat, i když si záhy uvědomil, že asi nezvolil to správné slovo. "Dobrý den!" pokusil se to tedy napravit.
Kde se vzal, tu se vzal, zpoza regálu se vynořil postarší pán, který si Simona změřil pronikavým pohledem. "Dobrý den," řekl bez úsměvu. "Přišel jste si pro svou hůlku?"
Simon, poněkud vyvedený z míry, přikývl.
"Počkejte chvíli, pane Wilse," rozkázal prodavač a zmizel kdesi mezi tou spoustou krabic. Simon zůstal ohromeně zírat. Zná jeho jméno? Páni!
Pan Ollivander se vrátil vzápětí. V ruce nesl jedinou hůlku. "Ne kouzelník hůlku, to hůlka si vybírá kouzelníka, pane Wilse," probodl ho tím svým znepokojujícím pohledem. "A my teď zjistíme, která si vybrala vás."
To jsem taky zvědavý, pomyslel si Simon a vzal si od pana Ollivandera hůlku, kterou mu nabízel.
"Zkuste s ní mávnout," poradil mu prodavač s mírně pobaveným úsměvem, když viděl chlapcův zmatek.
Simon s hůlkou švihl, ona mu vyletěla z ruky a narazila do hromady krabic a panem Ollivanderem. Chlapec mírně zrůžověl. "To se mi asi nepovedlo, můžu to zkusit znova?" zadoufal.
"Není třeba," zavrtěl pan Ollivander hlavou, "to není ona." A vyndal další. "Zkuste tuhle."
Nebyla to však ani tato. Simon s ní prudce mávl a sklo výlohy prasklo. Pan Ollivander ho spravil jediným mávnutím svou hůlkou, okamžitě sebral Simonovi tu půjčenou z ruky a vnutil mu jinou. Tentokrát Simon propálil díru do podlahy.
"Jste náročný zákazník," utřel si prodavač pomyslný pot z čela. Zamyslel se a otevřel jednu z krabic za ním. "Co tahle?"
Jakmile se mu ocitla v prstech, ucítil Simon příjemné teplo a z hůlky vyšlehlo oslnivé světlo. "Páni," uteklo chlapci fascinovaně.
"Tak, tato hůlka má vybráno," oddechl si pan Ollivander. "Dělá to sedm galeonů."
Simon vytáhl z kapsy pár mincí, přepočítal je a podal prodavači příslušnou sumu.
"Do dvou dnů ji dostanete domů," ujistil ho pan Ollivander.
"Děkuju," usmál se Simon, pozdravil a odešel z obchodu. Musel si přidat, jestli chtěl stihnout všechno, co měl v plánu.

Madame Malkinová

U madame Malkinové už nebylo tak liduprázdno. Simon uviděl chlapce zhruba ve svém věku a o něco starší dívku. Došlo mu, že bude muset počkat, až na něj bude mít madame čas, a tak se zatím rozhlédl kolem.Byl to hezký, útulný obchůdek, ve kterém si mladý Wilse připadal mnohem jistější, než v tom předchozím. Trpělivě čekal a snažil se neposlouchat, o čem se to ti druzí baví, protože je to prý neslušné a navíc ho jejich rozhovor ani v nejmenším nezajímal.
Konečně se buclatá čarodějka otočila k němu. "Dobrý den, drahoušku," usmála se, "ty jdeš jistě také poprvé do Bradavic." A aniž by ho nechala alespoň pozdravit, postavila ho na stoličku a mluvila, mluvila a mluvila. Přitom na něj špendlila hábit, nabídla mu z širokého výběru rukavic a čapek a málem ho nepustila ke slovu.
"Hotovo," zatrylkovala spokojeně a o kousek ustoupila, aby si ho mohla prohlédnout. "Sluší ti, drahoušku."
"Děkuju, je krásný," poděkoval té milé čarodějce, zaplatil a odspěchal z obchůdku.
Chtěl si totiž ještě zaběhnout do Velkoprodejny Mžourov. Měl takovou velkou šanci! Nesměl ji prošvihnout. Byl tu sám, bez rodičů a bez usvědčujícího svědka (rozumějte Emu). Toužil si koupit zvíře a tušil, že mu to rodiče nedovolí. Do začátku školního roku by přeci zvládl zvířátko zatajit. I když se sovou by to bylo poněkud těžší....
>>>

_________________

| +

"Cože?"

Madame Malkinová

Laurel se na roztomilých rtech objevil jízlivý úšklebek a lehce k Tarenovi povytáhla obočí s výrazem někoho, komu jsou jeho výhružky naprosto ukradené. Nejen že byla starší, taky uměla lépe kouzlit a míchat skvělé lektvary. A pevným, povýšeneckým a nebezpečným pohledem dávala bratrovi jasně najevo, že podstrčit mu nějaký ten jed do jídla jí nebude dělat sebemenší problém.
To už však přicupitala madam Malkinová, a tak sourozenci Hartovi začali svoje tradiční divadélko. Na nevěřícně se šklebícího bratra pouze vrhla přísný pohled, aby se trochu choval, protože jí tu dělal jenom ostudu a nedejmerline, aby je tu někdo uviděl. Tedy někdo čistokrevný, ostatní jí byli naprosto ukradení, jak jinak. Když jí pak nepozorně podal svoje sako, Laurel dělala, že to nevidí, a tak sako spadlo na dokonale vysmýčenou podlahu, o které však Laurel dobře věděla, že ji Taren považuje za nechutně špinavou. "Oh!" vydechla ořekvapeně, a poněvadž si toho její bratr jistě všiml, na kraťoučký okamžik se jí na obličeji mihl zlomyslný pohled. "Promiň, bráško, pozorovala jsem, jak jde madam Malkinové práce pěkně od ruky," usmála se jako by nic a mile zamrkala na madam, kterou ten kompliment potěšil, načež chabě oprášila Tarenův svršek a pečlivě ho přeložila, aby si ho mohla pověsit přes předloktí, přičemž odolávala nutkání jít ho pověsit na některý z věšáků, ale ani ona nesměla zbytečně riskovat, pokud si chtěla udržet svou masku.
"Zlatíčko, ale vždyť budeš mít na hábitu našitou jmenovku spolu s erbem tvé budoucí koleje, proč zacházet do takových zbytečných detailů? Jsem si jistá, že madam má již zkušenosti s kouzelníky z čistokrevných rodin a jistě tvé košile nezanedbá," zavrkala a mile se na madam Malkinovou uculila, zcela ignorujíc bratrovi protesty. "Těžko říct, zřejmě bys to musel vydržet až do vánočních prázdnin?" opětovala nevzrušeně jeho pohled a roztomile zamrkala na madam, která jí to se shovívavým úsměvem odkývala a když se zase nedívala, Laurel v zrcadle bratrovi věnovala pohled typu "tak vidíš". Následně se musela pobavneně pousmát, když se Taren před zrcadlem naparoval jako páv a žřejmě si v duchu gratuloval, jak mu to sluší. A Laurel musela uznat, že nažehlená školní uniforma chlapci opravdu slušela, i když mu to, jako spoustu dalších věcí, nehodlala nikdy říct. Alespoň ne upřímně, posměšně by se o tom možná někdy mohla zmínit.
Následovaly rukavice z dračí kůže, čapka a přezky k hábitu, a pak do krámku přišel další chlapec. Zatímco se na něj Laurel vlídně usmála, v duchu si projížděla seznam čistokrevných dětí v Tarenově věku, ale tohohle kluka nikdy neviděla, takže byl v lepším případě nečistokrevný. A vida jeho nadšený výraz, Laurel musela být na svého bratra hrdá.
"Už můžeme pokračovat pro hůlku? Na tu se přeci tolik těšíš," nadhodila poté sladce a mile se usmála na madam, aby si nemyslela, že ji Laurel považuje za podřadnou služebnici. Považovala.

_________________

Tarenovi se v očích odrazilo upřímné zděšení, kdy jeho dokonalé sako dopadlo na špinavou zem pouze kvůli neschopnosti Laurel. Ani se nedivil, že ji matka nesnášela, vždyť byla naprosto nemožná. Jistě, měl svou sestru rád a to především proto, že ho jednou ochránila před opilou matkou a on od té chvíle v sobě nosil její tajemství, trápilo ho, že se k ní matka takto chová a bije ji, ale zase ne tak moc, aby se kvůli tomu cítil provinile, že, zatímco jeho matka svou dceru šikanuje, k němu se chová skoro zbožně a respektuje vše, co udělá nebo řekne. Záleželo mu na ní, jako pravděpodobně jediné věci na světě, když nepočítal sám sebe, a matku nesnášel především z toho důvodu, že se dopouštěla takového chování. Ale to nikdo vědět nemohl. "Nemůžeš dávat pozor?!" zavrčel a mávl k ní ledabyle rukou, ať to sako okamžitě sebere, než se na něho začne lepit ta všudepřítomná špína. "To sako stálo víc, než by za tebe byla matka vůbec ochotná zaplatit, kdyby tě unesli, tak se k němu taky podle toho chovej," probodl ji pohledem, naprosto neřešíc, že se chová jako hulvát a v přítomnosti madame Malkinové svou sestru ponižuje svým povýšeneckým chováním. On se přetvařovat nedokázal, zkrátka vždy od srdce řekl, co si právě myslel, a jestli to znělo urážlivě nebo hrubě? To nebyl jeho problém. Mohlo se jevit zvláštní, že zrovna Laureliny slabosti tak využíval - jejího vztahu s matkou, ale, ač i on měl na svou matku kvůli tomu všemu zlost, těšilo ho ubližovat své sestře tím nejhorším způsobem, u něhož věděl, že se jí za každé okolnosti dotkne. Pokaždé po takových slovech mu koutky rtu cukly do spokojeného úsměvu a on se s příjemným rozechvělým pocitem na hrudi otočil k zrcadlu, když mu Malkinová posadila čapku na hlavu. "Vypadám v tom jako kretén, je nutné to mít?" zkonstatoval a strhl si čepici z hlavy a vrátil jí madame, která to radši nekomentovala, Taren nakonec milostivě svolil, že jí může k setu oblečení přibalit.
"Zbytečných?" zarazil se, "opravdu jsi řekla zbytečných detailů?" otočil se směrem k Laurel a nevěřícně na ní pohlédl, protože jak takovou věc mohla považovat za zbytečnou? Byla to známka toho, že pochází z čistokrevné vážené rodiny a tudíž se o dost liší oproti těm mudlovským a polomudlovským chudákům. "Jistě, ty jsi zvyklá chodit v tuctovém oblečením, když se na tebe tak podívám," kritickým pohledem sklouzl skrz její modré šaty, "ale pamatuj si, že já nejsem ty," dal pořádný důraz na slovo já a nenuceně si převzal od Malkinové rukavice, které si vyzkoušel a které k překvapení všech dokonce pochválil, že jsou opravdu pohodlné a vypadají dobře, proto poprosil o dva páry. Zmínku o Vánočních prázdninách naprosto klidně přešel a to už slézal ze stoličky, jelikož měl všechno ozkoušené. Všiml si i stejně starého chlapce, ale neměl potřebu si ho víc prohlížet, protože ho absolutně nezajímal, takže když bylo vše vyřízeno, s melodramatickým výrazem obešel svou sestru a vyšel ven na ulici. Předpokládal, že mu teď to sako bude nosit, protože brát si ho na sebe špinavé rozhodně nehodlal.

_________________

Madame Malkinová

V Laurel hrklo. Pokud si celý svůj život hrála na to, že bratra nenávidí, pak v takovýchto okamžicích ho nenáviděla doopravdy a zatímco se uvnitř celá roztřásla vzteky a lítostí kvůli tomu, že si dovolil na ni vytáhnout její vztah s matkou, navíc před cizí ženou, kterou navíc navštěvovali všichni kouzelníci z Británie, a která jim o tom mohla barvitě vyprávět, skrytě pevně zaťala nehty do Tarenova saka a pomalu se zhluboka nadechla, zatímco z bratrova obličeje nespouštěla pohled. Jemu svou slabost dávat najevo odmítala, a po tom jejo posměšném úšklebku pevně stiskla čelisti k sobě. V duchu jí během těch několika okamžiků probliklo bezpočet způsobů, co nekalého bratrovi provést, ale k její smůle to musela vydržet až do doby, kdy oba odjedou do Bradavic, kde si s ním bude moct dělat, co bude chtít bez toho, aby se proti ní postavila jejich matka. Jediným problémem bylo, že se bála, aby si matce nestěžoval, ale k tomu stačilo ho vyděsit natolik, aby si to nedovolil. A Laurel napadlo, že má dva úžasně zlomyslné nejlepší přátele, kteří by jí s tím mohli pomoct. Donutila se zase se uklidnit a skoro okamžitě po Tarenově jedovatém prohlášení se zvonivě zasmála, jako by právě dováděli někde na louce porostlé květinami. "Ale blázínku, kdo by mě unášel?" zavrkala a něžně se na bratra usmála, i když s modravých očí jí čišely blesky.
"Nebuď tak nevrlý, já vím, že jsi z odjezdu do Bradavic nervózní, ale netřeba si to vylévat na mých šatech - mně se líbí, i když jsou obyčejné," řekla poté a shovívavě se usmála na madam Malkinovou, která si ty dva prohlížela poněkud obezřetně, a naštěstí to vypadalo, že ženu uklidnila. Poté madam Malkinové s úsměvem a vřelými díky zaplatila a svým tempem následovala bratra ven. "Pokračuj rovně, a pak zahni doprava, tam to už bude," řekla a vzhledem k tomu, že se odmítala podřídit chlapcovu tempu, šla si poklidně klidně i několik metrů za ním a s úsměvem si prohlížela okolní stánky a Nečisté, zatímco se v duchu uklidňovala.
Když už měli Ollivanderův obchůdek na dohled, Laurel náhle Tarena dohnala a nikým nepozorována (o čemž se bedlivě přesvědčila), ho vtáhla do úzké potemnělé vedlejší uličky, kde ho pevně sevřela za zápěstí a vší silou ho přimáčkla ke zdi. "Ještě jednou mi tohle uděláš na veřejnosti a zabiju tě," řekla pro ni zcela netypicky hlubokým hlasem a kdyby mohl pohled vraždit, z Tarena už by byla smaženice. A rozhodně to nebyl takový ten typ pošťuchovací výhružky, Laurel to v tom okamžiku myslela naprosto vážně. "Teď si padej pro hůlku a opovaž se na mě promluvit," zasyčela poté, prudce ho pustila ze sevření a s kamennou tváří si počkala, až bratr vyjde zase na Příčnou ulici, načež ho s opět vyrovnaným výrazem vesele následovala.

Ollivanderovy hůlky

Jejich příchod oznámilo tiché zacinkání zvonku, při kterém Laurel po zádech přeběhl mráz. Neměla pana Ollivandera ráda, protože hůlka svědčla o svém kouzelníkovi, a ona věděla, že Ollivander ji prokoukl a ví co je ve skutečnosti zač. "Dobrý den," pozdravila vesele a neohroženě pohlédla kouzelníkovi do očí, načež se se slovy: "Á, Hartovi," začal věnovat jejímu bratrovi a ona se postavila nenápadně do kouta, kde to hodlala celé přežít, i když nejradši by odsud už byla daleko. Ale rodiče na ni s Tarenem spoléhali a i kdyby měla to štěstí a Taren si připadal ponížen kvůli tomu, že byl slabší než ona, a tedy by jim neřekl o jejich neshodě, rozhodně s ním musela absolvovat všechny nákupy, protože zaprvé měla v držení peníze, a zadruhé to správné hodné a milující sestry prostě dělaly.

_________________

Předpokládal, že Laurel jde pár metrů za ním, takže se nezastavoval a pohledem hledal obchod s hůlkami. Ani na okamžik ho nenapadlo, že to svým chováním ke své sestře přehnal. On tak nesmýšlel, bylo to u něho naprosto normální a Laurel zkrátka měla smůlu, že byla v jeho blízkosti. Kdyby tam místo ní byla matka, nebo snad otec, Taren by se choval stejně, nebo alespoň podobně. Těšilo ho ubližovat ostatním pomocí slov, dopřávalo mu to určitý pocit nedotknutelnosti a povýšenectví, na čemž se stal téměř závislým. O Laurel se nestaral, takže když ho poté dohnala a nečekaně ho strčila do jedné temné postranní uličky, Tarenovi se v očích zablesklo upřímné zděšení, které zesílilo v momentě, když ho tak neohleduplně natiskla na zeď, až chlapec zalapal po dechu a upřel na ní své lesknoucí se modré oči, které v šeru potemněly a náhle nepůsobily ani tak arogantně, jako zmateně a vyděšeně. Nebylo ho zase tak těžké vyděsit, obzvlášť ne tímto způsobem a ač v Tarenovi momentálně byla malá dušička a srdce mu zběsile tlouklo, rozhozenou tvář rychle překryl samolibým úsměškem. "Nech toho, jsi směšná," ušklíbl se, i když se mu ta slova málem zadrhla v krku a on měl co dělat, aby udržel svůj obvyklý tón. I tak v jeho slovech nebyla slyšet panovačnost, promluvil neutrálně, což bylo znamením, že Laurelina slova zapůsobila. Ještě, aby ne. Byla starší sestra, uměla toho o tolik víc, než on, navíc také znala pár jeho tajemství, jako třeba to, že s oblibou naprosto bezcitně šikanoval domácí skřítky. Matka by tohle sice přešla určitě posměšným a nevěřícným odfrknutím, ale Taren nepochyboval o tom, že otec by se o to zajímal. Dlouze vydechl, když ho pustila a on si uvědomil, že byl bílou košilí namáčknutý na špinavé zdi. Naštěstí, jak se vzápětí usvědčil, moc se ani neušpinil, takže si pouze urovnal trochu rozcuchané vlasy a zůstal nadále stát na místě, i když Laurel už se chystala vyrazit dál.
"Stůj," hlesl ještě polohlasně klidným tónem bez arogance a povýšení, "zbytečné detaily?" zopakoval už poněkolikáté a přimhouřil oči, zatímco na ní se staženým hrdlem hleděl, protože moc dobře věděl, že jediným obyčejným slůvkem si může zadělat opravdu na malér. Možná by ho nezabila, ale ublížit by mu schopná byla, koneckonců to měli v rodině a pokud se takové věci dědí, Laurel určitě měla nějaké násilnické sklony. Taren je rozhodně měl, ale to byla jiná kapitola. "Opravdu jsi to řekla? Vypadal jsem před tou ženskou jako snob," pokračoval dotčeně, ale kupodivu to ke své sestře nemířil nikterak útočně. Pevně semkl čelisti, vráska mezi obočím se mu prohloubila a on naučeným pohledem zkontroloval svou dokonalou košili, než se rozešel k ní. "Tak až příště budeš mluvit," pokračoval a zvedl k ní modré oči, "tak si rozmysli, co říkáš. Nebo si budu stěžovat mámě, že mě veřejně ponižuješ," otočil to proti ní, přitom to on by tu měl zpytovat svědomí a přemýšlet nad tím, jestli není na místě omluva. "Pro tentokrát to nechám být," dodal tónem, jako by mu měla být vděčná, zatímco se jí zatvrzele zadíval, než jí obešel a hodlal dodržet to, že na ní nemá mluvit. Pro tento týden s ní mluvit prostě přestal.

Ollivanderovy hůlky

"Dobré poledne," pozdravil upjatě Taren, když vešel dovnitř a přistoupil k panu Ollivanderovi, kterého si pozorně prohlédl. Usoudil, že pan Ollivander zrovna extra nevypadá, takže začal v duchu zpochybňovat jeho časté titulování nejlepší prodejce hůlek, nakonec si ale veškeré řeči odpustil, protože věděl, že Laurel postává kousek za ním a zabodává se mu pohledem do zad, čekaje, až zase něco neuváženého řekne. "Tak kterápak to bude?" uculil se pan Ollivander a na chvíli zmizel vzadu v obchodě, než přinesl čtyři krabice hůlek a začal je Tarenovi jednotlivě podávat. Chlapec si ze začátku kouzelníka obezřetně prohlédl, než se zhluboka nadechl a převzal si první hůlku, s kterou lehce mávl a tím odhodil všechny krabičky, které pan Ollivander přinesl. Spokojeně se ušklíbl. "Tak ta asi ne," zašveholil kouzelník a oběhl pultík, aby na něho krabice znovu vyskládal a mohl podat Tarenovi další hůlku.
"Jak se pozná ta pravá?" zajímal se Taren zaujatě, když si přebíral další kus dřeva a se zájmem si hůlku prohlížel, protože mu samozřejmě záleželo na tom, jak vypadá, ale také na tom, jak mocná a dobrá je. "Tahle vypadá opravdu hrozně," odtušil Taren, než s ní neuváženě mávl přímo na prodavače a pan Ollivander se jen tak tak stačil skrčit před modrým světlem. "Tak ne, tyhle to nebudou," pousmál se vlídně na chlapce, převzal si od něho hůlku, vrátil jí do krabice a se všemi, i s těmi nevyzkoušenými hůlkami, zmizel zase vzadu v obchodě.
"Myslím, že tahle by vám mohla sedět, pane Harte," vrátil se zanedlouho s úsměvem a vyndal dlouhou hůlku z krabičky. Už když jí Tarenovi podával, chlapec se netvářil vůbec nadšeně a velmi nad úsudkem prodavače pochyboval, jenže jakmile hůlku sevřel v prstech, nemusel ani nic dělat a sama se mu rozzářela v dlani.
"No ano!" tleskl nadšeně pan Ollivander a rozzářil se skoro jako ta hůlka, "to je ona, výtečná volba!" usmál se, aniž by dal Tarenovi najevo, co si o jeho panovačném chování myslí.
"Výtečná volba?" zopakoval po něm Taren nevěřícně, když se prodavač začal nad hůlkou tak radovat, přitom se nic skvělého nestalo. Rozzářila se, no a co? Mnohem lepší bylo, když Ollivandera málem smetl tím modrým paprskem, to chtěl umět, tím chtěl ostatním zastrašovat... "No to teda není výtečná volba, chci jinou," zavrčel a hodil ji Ollivanderovi do dlaní, jako by ho náhle začala pálit. Prodavač na chlapce překvapeně zamrkal a nakonec po polknutí začal přikyvovat.
"Dobře, tak teda... vybereme jinou," otočil se na podpatku a na dlouhou dobu se ztratil u přehrádek s ostatními hůlkami. "Nevím, jakou máte představu, pane," začal opatrně, když se vrátil k Tarenovi, který do té doby stál jako socha a přimhouřenýma očima hleděl k vysokým regálům, "ale co třeba tato?"
Jakmile Taren hůlku uchopil, projel jím zvláštní pocit spokojenosti, jako by právě tahle k němu odjakživa patřila, i když se nic zvláštního nestalo, až když se otočil ke své sestře, které věnoval menší úšklebek a bez jakéhokoli strachování k ní hůlkou mávl, jelikož byl do morku kostí přesvědčen, že teď se nic hrozného nestane. A opravdu se nestalo, jen se Laureliny šaty změnily z modrých na tmavě zelené, nad čímž mu obočí vysoko stouplo a uznale nad tím pokýval hlavou.
"Lepší. Teď nevypadají tak lacině," usoudil zcela upřímně a otočil se k panu Ollivanderovi, od kterého si hůlku rozhodl koupit. Veškeré zařizování a placení nechal už na své sestře a on se mezi tím s rozloučením vydal ven před obchod.

_________________