Ani teď, ani po řečnické otázce jsem nechtěl vycouvat, jen bych docela rád zpomalil a přestal se točit.
"Prý bude to legrace, tak jsi to říkal," zakvílel jsem a zmáčkl chudáka Aleka s řízením v pažích tak dusivě, aby si Alek nevšiml, jak jsem popotáhl. Nevěděl jsem, jestli je to tím, jak mi hučí vítr v uších, nebo jestli vážně začíná mé já samo od sebe panikařit, i když jsem si to přísně zakázal, ale každopádně mi vhrkly slzy do očí. Měli jsme nás pojízdný a létající vysavač vybavit ještě párem brýlí...
"Já ještě nechci umřít!" zaječel jsem trochu nepříčetně, protože Alek si v tom snad liboval, a pak už jsem prudce vykašlával prachové peříčko, které jsem nechtěně vdechl. Přestal jsem tolik křičet a raději si kryl hlavu před vývěsním štítem.
Helmy by se tu taky hodily... Bezpečnostní prvky jsme nějak zanedbali, ale jak jsem měl vědět, že první vyjížďka po těch hazardních Vánocích se bude konat venku? Alek byl ještě horší řidič než já. Rychle jsem mu vytrhl hadici zpátky a trochu se vzmužil, protože mi začínalo být jasné, že když všechno nechám na něm, skončíme havarovaní v nameteném sněhu.
"Stoupáme!" zavelel jsem vysavači a páčkou nasměroval trysky pro mírnější stoupání nad hlavy kouzelníků. Někteří z nich se zastavovali, hrozili pěstí a nadávali. Čekal jsem, kdy po nás vyrazí četa bystrozorů, a s hrůzou vytřeštěnýma očima jsem srovnal let tak, že najednou...

Najednou jsme se vznášeli na obláčku. Motůrek přestal chrčet, výška i rychlost se srovnala a my se přestali kývat nahoru a dolů, doprava a doleva. Vyhlídkový let se spoustou zvědavých holubů, kteří se kolem nás stále ještě třepotali, i když teď už ve větší vzdálenosti, abychom nějakého nenabrali na pomyslné přední sklo - Aleka.
"Jaká plotýnka? Ty už máš hlad? Tak kam to bude?" zasmál jsem se poprvé od startu ulehčeně a ne hystericky. Vysavač poslušně pufal a nechával za námi bílé načechrané obláčky dýmu.

_________________

"Agresivní legrace!" nedal se Alek zviklat Willovým protestem, protože i když jim asi šlo o život, a několika chodcům o zdraví, stále ještě to pokládal za trochu násilněji orientovanou formu zábavy. "Ale přestaň mě škrtit, jinak umřeme my i vysavač," houknul na bratra trochu hysteričtěji, než by se mu zamlouvalo, zvlášť když se chvílemi pokoušel srdnatě udržovat fasádu člověka, který je nad věcí.
Kdyby v tuhle chvíli věděl, co se Willovi honí hlavou, asi by musel souhlasit s tím, že měli možná myslet na letecké brýle. Vítr v protisměru byl neočekávaně silný, a Alek tak polovinu času vůbec nevěděl, kam letí, a činil tak stylem pokus-omyl. To mu ale nebránilo v tom, aby se pokoušel o multitasking, a ještě ke všemu odpovídal na Willovy zoufalé deklarace, že je příliš mladý na to, aby sešel ze světa.
"Aspoň umřeme ve velkém styluuuuu!"
Vítr bral Alekovi slova od pusy, když se pokusil vyhnout letící sově, a skoro tak vysavač obrátil o devadesát stupňů doleva. Alespoň že si už Will vzal tu hadici, protože s tou byl Alek paradoxně ještě marnější, než s řízením - na to, že ji sám navrhoval a konstruoval, to byla docela slabota.
A pak, najednou, jako mávnutím kouzelného proutku - klid.
Překvapeně zamrkal, a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že jim nehrozí žádné bezprostřední nebezpečí na životě, ani nemusí být připravený na karambol v každé nadcházející vteřině. Nebyl si sice úplně jistý, jak se to Willovi povedlo, ale rozhodně to bylo vítané oddechnutí v jinak divokém letu.
"Tohle se budeme muset naučit, protože brzda-plyn to asi nepůjde." Komentář hodný pravého génia, nutno poznamenat, zvlášť když se asi pět minut přesvědčovali o tom, že celý nápad s letem na vysavači pravěpodobně taky nepůjde.
"Kde jsem mluvil o hladu?" nechápal Alek chvíli promptně, dokud mu nedošlo, že si mladší bráška asi spojil ploténku s obyčejnou plotnou na sporáku, a považoval si za nutné ho opravit. "Ne na vaření, tu na páteři. Když ti vyskočí, je to průšvih a nemůžeš se hýbat." Vysavač se pohyboval přesně tak, jak od začátku zamýšleli, ale i když byl Alek částečně rád, že mají chvilku klidu, adrenalin z předchozího letu mu začínal trpce scházet.

_________________

Legraci jsem si představoval úplně jinak než bratr, i když matematika a geometrie nás bavila oba dva. V mé představě ale legrace nestála život. Zaťal jsem prsty Alekovi do trika, zavřel pevně oči a modlil se, abychom neumřeli raději ani stylově. Neumřít vůbec znělo líp...
Patrně jsem měl ale pro řízení cit. Na Alekovu poznámku jsem něco zahuhlal a téměř jsem cítil auru netrpělivosti, která v něm narůstala. Ne, můj bratr se nedokázal nudit dlouho, a já si tak musel užít poklidný let, dokud to šlo.
"Nemáš na vyskakování páteře ještě tak padesát let čas?" popíchl jsem ho, ale v tu chvíli zapleskal ve vzduchu letáček a nalepil se Alekovi na obličej tak důkladně, že jsem případnou odpověď neslyšel. "Co to je?" naklonil jsem zvědavě hlavu a zadíval se Alekovi přes rameno, když si letáček strhl z obličeje dolů.
"Závody košťat?" Na okamžik mě zahltila představa nebezpečných smetáků, jak se prohánějí nad hlavami diváků. Suše jsem polkl a byl rád, že náš vysavač teď letí, jak má. Alekovi jsem do tváře neviděl. "Je to až od patnácti. Páni, to zápisné je asi schválně drobným písmem, co? Pěkná pálka," poznamenal jsem jakoby nic.

_________________

No, alespoň že mu už Will nedrtil torzo, ale jenom kuchal tričko. Alek konstatoval, že bylo lepší přijít o svršek, než o kosti, a byl aspoň rád, že mu bratr neječí do ucha, protože to by se taky mohlo velice dobře stát, a pravděpodobně by z toho nebyl vůbec nadšený.
Pak ovšem přišla ta slavná klidná krasojízda, a i když byl Alek v první chvíli šťastný, začínal se rychle nudit. Vynahrazoval si to tím, že se tak nějak ze zvyku haštěřil s Willem, který protestoval proti tomu, že by mu měly vyskakovat ploténky v takhle raném věku. "Jestli budu zase muset pilotovat hadicí a otáčet se kvůli tomu jako sova, tak mi vyskočí i když je mi jed-mfff!"
Přesně tuhle chvíli si vybral zbloudilý letáček k tomu, aby přerušil Alekův monolog.
Nedalo se říct, že by z toho byl dvakrát bez sebe.
Alek nenaloženě serval papír z obličeje, rozdrtil mezi zuby několik slov, která by v jedenácti ještě neměl vůbec znát, a za která by asi obdržel od maminky minimálně ten káravý pohled, a nakonec si dal tu práci, aby se na letáček skutečně podíval. Když už měl tolik drzosti, že se mu přilepil k obličeji, aspoň ho může prozkoumat. A nenávistně se na něj dívat.
"Diskriminace," zasyčel pohoršeně, když Will přečetl, že je inzerovaný letecký závod až od patnácti. Stejně jako bratrovi mu pak padl pohled na částku zápisného, jenomže na rozdíl od mladšího Fausta mu trvalo déle, než si spojil dohromady všechna kolečka. "To není sériové číslo...?"
Tak či tak, byla to přesně tahle nehoda s letáčkem, která způsobila, že se Fausti rozhodli na závody minimálně podívat.

>>>

_________________

<<

Paul pro tohle žil. Pouliční závody, to bylo zkrátka jeho – cítil se jako ryba ve vodě. Byl na místě, které se hemžilo nadšenci do košťat, rychlými košťaty, penězi a hezkými holkami. Co víc si přát? Nebylo divu, že na náměstíčko přišel jako jeden z prvních, alespoň co se závodníků týkalo, aby si mohl tu atmosféru náležitě užít. Pouliční závody tohohle kalibru se totiž nekonaly denně a Pauliemu po nějaké době vždycky začínaly chybět. Jakmile se zapsal a odevzdal nemalou sumu jako zápisné, vyrazil očíhnout stánky. Svůj vytuněný Zameták 3 přitom nepouštěl z ruky ani na chvilku. Pro dnešek úmyslně zvolil starší koště, protože byl přesvědčený, že v ulicích nebude ani tak potřeba rychlost, jako spíš manévrování. A na to byl jeho Zameták zkrátka lepší.
Ve stáncích s tuningem se zdržel notnou chvíli, protože na všech těch vychytávkách mohl oči nechat. A ačkoliv se nejednalo o levné obchody, stejně si u prodavačů nelegálních součástek pár kouků zamluvil s tím, že si je na konci závodu vyzvedne a zaplatí, až vyhraje všechny ty prachy, že jo. A kdyby náhodou nevyhrál, hodlal ty součástky zaplatit hned, jak bude moct. Už se nemohl dočkat, až se ve svých košťatech zase bude moct hezky povrtat a ještě o trošku je vylepšit.
Stánek s vystaveným Nimbusem 1500 Paula pochopitelně ohromil také – kdo by nechtěl tohle báječné koště, že? Na nějakou chvíli Paul zabředl do hovoru s přítomnými zástupci Nimbus Racing Broom company, aby zjistil všechny parametry vystaveného modelu. A jejich slova ho opravdu potěšila a povzbudila k tomu, že se prostě musí pekelně snažit a vyhrát. Tohle koště vážně chtěl a věděl, že bude tak drahé, že si ho jen tak nekoupí. Bude muset počkat, až cena trochu klesne. Nicméně Nimbus se mu zamlouval daleko více, než třeba taková Tardis.
Když se po značné době vypotácel ze stánků, koupil si kelímek piva, se kterým zaparkoval na kraji náměstí. Tam zůstal stát, opřený o své koště, popíjel a s úsměvem ve tváři sledoval to hemžení kolem sebe. Ten ruch byl jako rajská hudba pro jeho uši a očima se vyloženě kochal – bylo tu tolik parádních košťat! A taky spousta hezkých slečen, že.

_________________

<<<

Co by to bylo za nadšence do létání, kdyby si nechal ujít podobnou akci? Charlie si sice užívala volna mezi tréninky a zápasy, ale to neznamenalo, že by doma koště odhodila do kouta a za celou dobu se na něj ani nepodívala. Naopak. Jen co ji pár spoluhráčů ze skotského týmu poinformovalo o tom, že se konají ne zrovna legální závody a že výhra bude stát za to, Charlie věděla, že se na akci ukáže. A ukázala. Sice zpočátku působila jako někdo, kdo neumí ani do pěti napočítat, a vyjukaným pohledem těkala z jednoho stánku na druhý, ale v podstatě už se nemohla dočkat, až to všem těm namyšleným frajerům natře. V ruce svírala sice starší model Nimbusu, ale zato takový, který ji nikdy nezklamal, a který reagoval na každý její sebemenší náznak během vteřiny. Vypadal použitě a bylo vidět, že svá nejlepší léta už má za sebou, ale co se rychlosti a manévrování týkalo, nikdo by to koště podceňovat neměl. Charlie si dávala moc velký pozor na to, aby po technické stránce zvládalo i nejnáročnější úkony.
Stánky i nový model Nimbusu si prohlédla víceméně zběžně, a zamířila ke stánkům s registrací závodníků, protože od účasti ji nemohl nikdo a nic zadržet. Beztak většina těch frajírků s naleštěnými košťaty jen machrovala, a o létání nevěděla zhola nic. „Sím sím, nejste vy náhodou McTavishová? Ta skotská odrážečka?“ ozvalo se zničehonic vedle ní, takže Charlie sklopila pohled k chlapci, který na ni poulil oči, zatímco se druhou rukou držel tatínka, který se očividně přišel na závody podívat a možná i něco vsadit. „Co bys rád?“ zeptala se chlapce tiše, protože nechtěla, aby hned každý věděl, co je zač. Jakoby to bylo snadné tajit s takovou měděnou hřívou. Chlapeček nastavil kus kůže na podpis, který mu tam vyšvihla kouzelnickou lihovkou měnící barvy, a nakonec se postavila i s koštětem do fronty na registraci.

_________________

T. M. McTavish

<<

Leslie rozhodně patřila k nadšencům do létání, takže se i k jejím uším doneslo, že se v Londýně budou konat pouliční závody košťat. Dalo jí docela práci zjistit, kde přesně se akce bude konat a kdy, ale nakonec potřebné informace vyšťourala. Protože usoudila, že tohle bude zajímavá zkušenost pro její budoucí famfrpálovou kariéru, a navíc nebyla žádná bábovka, rozhodla se, že to prostě zkusí. Nehledě na to, že vlastnila pouhý Zameták trojku, který rozhodně nepatřil k nejrychlejším košťatům. Leslie se na něm ale pohybovala sebevědomě a věřila si. A když se vyseká, tak se holt vyseká. Doma jí sice zabijou, ale za ten risk to stálo.
Večer se z domu vyplížila společně s bráchou Remym, který už byl dospělý, takže se mohli společně na místo závodu přemístit. Remy nejprve uvažoval, že se sám zúčastní, ale těsně před závodem měl bouračku na koštěti, kterou odneslo nejen jeho zdraví, ale především jeho koště, z nějž zbyly jen třísky. Ale závody si nehodlal nechat ujít, takže trval na tom, že Leslie doprovodí a bude alespoň fandit. Kromě toho jí půjčil nějaké ty peníze na startovné, protože Leslie tolik neměla, ačkoliv pečlivě šetřila.
Leslie byla svým způsobem ráda, že ji bratr doprovázel, ale na druhou stranu byl šíleně otravný, protože pořád žvanil. „Remy, sklapneš už konečně?“ zahučela po chvíli otráveně, zatímco se proplétali ke stanu s registrací, a protočila očima.
„Ani nápad. Zírej, támhle má stan Nimbus!“ vyhrkl a ukázal stranou, kde se nacházel zelenožlutý stan. Leslie tím směrem stočila pohled, mírně povytáhla obočí, a pak se ohlédla k Remymu. „Tak tam jdi, já tam pak přijdu. Ne že mi zdrhneš.“ Sotva to dořekla a Remy už se nadšeně mezi lidmi proplétal k nimbusovskému stanu. Leslie si povzdechla – občas nechápala, proč má za bratry takové trotly.
Před ní ve frontě stála dívka s vlnitými zrzavými vlasy, která svírala v ruce Nimbus, který však vypadal, že už toho moc nevydrží. Leslie se ušklíbla. „Ty jo, to se ti tenhle smeták nerozpadne pod zadkem?“ ozvala se pobaveně, aniž by tušila, že mluví k odrážečce skotského národního týmu. Takhle zezadu jí prostě nepoznala. A možná, že i kdyby jí poznala, stejně by si rýpla, to byla prostě Leslie. Ostatně, ona se taky brzy určitě stane terčem rýpavých poznámek, protože byla malá, měla starší koště a patřila k nejmladším účastníkům závodu. Možná, že byla fakt nejmladší. Oproti ostříleným borcům s vytuněnými košťaty opravdu vypadala jako zelenáč, ale snad ocení aspoň její odvahu.

_________________

>>

Ani já jsem nezůstala na jarní prázdniny za zdmi hradu, protože jsem se zaprvé hrozně těšila domů a taky... no, byla tu ta druhá, závodová záležitost. Sehnat peníze byla strašná práce. Kdyby mi nepřispěli kluci, asi těžko bych se na místo dostala s Kometou v ruce - nebýt bratrů, rozhodně bych teď stála vedle nich s klaksonem po ruce a prohlížela bych si stánky. No, to jsem dělala i tak, jenže z fronty k zapsání. Zatímco jsem se snažila nevnímat maminčin ustaraný pohled (no, měla jsem fakt hrozný štěstí, že mě pustila, i když mi zakázala závodit na Cirkusákovi, který přeci jen nebyl úplně stabilní), všimla jsem si Leslie před sebou. Zrovna někoho prudila. Zatlemila jsem se a poklepala spolužačce na rameno. "Čus Leslus! Hele, nejsi na závodění trochu... malá? I když, tobě už vlastně patnáct bylo, co? A... nopodržkoště-to-je-umerlinovýchpuntíkatýchspodků-Teàrlag-McTavishová! Jsem vaše velká fanynka!" spadla mi čelist, aniž bych si uvědomila, že zrovna tuhle odrážečku Leslie zrovna tak trochu urazila. Když před sebou máte kometu, normální asteroidy jdou zkrátka stranou. "Mohla byste se mi -prosím! - podepsat? Já... Ahá! vytáhla jsem kus pergamenu, se kterým jsem skoro spala, než jsem pokračovala, "tady, prosím, vedle Huckabeeho, kdybyste mohla - páni, to je úžasný, že se takhle účastníte, to vlastně budeme proti sobě - ale vy vyhrajete, to je jasný!" Víte co, Charlie od postu bohyně dělil jenom fakt, že nebyla z Irska. A měla dokonce starší koště, to jí, jak se říká, přibližovalo normálním lidem, no prostě dokonalost. Ve chvílích, kdy jsem zrovna neukazovala dvěma odrážečkám zuby víc než zubaři, jsem v davu podvědomě hledala další známé tváře. Třeba Arsen, Cass a tak... Patrick, že... a hele, támhle je někdo se zmrzlinou, kde jí sakra vzali? Největší atrakcí nicméně i přes vážně dobrý pokus ledové dobrůtky zůstávala McTrávišová, která byla boží každým výdechem víc a víc.

_________________

Charlie trpělivě čekala ve frontě, než na ni dojde řada, a moc si nevšímala okolí. Sem tam sice povytáhla hlavu, když se jí zazdálo, že v davu spatřila povědomou siluetu některého z jejích famfrpálových kolegů, ale jinak se snažila nepoutat pozornost. A to se nedařilo. Když ji oslovila dívka, která si stoupla ve frontě za ni, nejdřív váhala, jestli mluví vážně na ni nebo ne, ale očividně ani neměla na koho jiného mluvit. „Tenhle smeták je to nejspolehlivější koště v celém závodě,“ odtušila, ale nemínila se kvůli tomu rozčilovat. Však ona to pochopí, až z toho koštěte při závodě uvidí jen konečky proutí. A možná by se jí povedlo udržovat jakous takous anonymitu, kdyby k dívce nepřibyla další, která začala ukázkově vyšilovat, až z toho Charlie upadla do rozpaků. „Ah… moc mě těší,… ?“ zadívala se na dívku tázavě, protože netušila, jak se jmenuje. Jméno své velké fanynky by možná měla znát. Když děvče vytáhlo pergamen s Harryho podpisem, Charlie se pousmála a vyšvihla vedle jeho i svůj podpis. „Jasné není nic, natož výhra. Ta je vždycky o náhodě, my jí můžeme jen pomoct,“ prohlásila, když Gwen tak přesvědčeně tvrdila, že to slečna McTavishová vyhraje. Vyhrát chtěla, ale to ještě nic neznamenalo. „Takže vy se budete účastnit, holky?“ broukla zvědavě, ačkoliv to asi bylo zcela jasné, když stály ve frontě na registraci. A na Charlie po chvilce taky došla řada, takže si vyzvedla číslo a podepsala účastnickou kartu, načež si opřela koště o rameno, a rozhlédla se, jestli nespatří někoho ze Skotů, kteří měli v plánu tuhle akci navštívit.

_________________

T. M. McTavish