Leslie se pobaveně uculila, když dal Brian najevo, že si vážně myslí, že je jeho kotlík schopný naplánovat nějaké strašlivé spiknutí. A pak kdo je tu cvok, že jo. "No já nevím, já jenom pochybuju o tom, že by kotlík byl schopnej myslet, natož plánovat spiknutí," vysvětlila pak proč je vůči kotlíkovému spiknutí tak skeptická. Kotlík je věc. A věci přece nemyslí, nebo jo? "Myslím, že jako přísada by ses ani probudit nemohl. Teda myslím to tak, že se přísady přece neprobouzí, ne?" povytáhla obočí. Ani si neuvědomila, že nad tím vším hrozně přemýšlí a vede tu skoro filozofickou debatu. Spíš se jenom snažila vidět celou věc reálně.
"Jo, s lítajícíma kotlíkama bude určitě psina, aspoň dokud ti nějakej nepřistane na hlavě," mrkla na něj. To bys totiž ani nemusel přežít, kamaráde, dodala v duchu a nepatrně se ušklíbla. Když prohlásil, že by recepty svého bratra neměla úplně odepisovat, přimhouřila zamyšleně oči a nakonec přikývla. Ten kluk měl pravdu. "Máš pravdu - jednou se mu povedlo vytvořit lektvar, z kterýho stoupal duhově barevnej kouř a všichni, kdo ho vdechli, se pak asi hodinu strašně smáli. Jenže problém je, že on si nepsal, co udělal špatně v oficiálních postupech těch skutečných lektvarů." Což je fakt škoda.
Nad otázkou týkající se Eryho se zatvářila zamyšleně a pokrčila rameny. "Já vlastně ani nevím. Ale lektvary to určitě nebudou," zamumlala po chvíli. Když Mark psal domů naposledy, ještě se nezmiňoval, jak se jeho nejlepší kamarád nakonec rozhodl. Leslie doufala, že jí to včas řekne, aby věděla, na co se má připravit a který předmět automaticky pasovat na svůj nejoblíbenější.
Moc dobře si všimla Brianova pochmurného tónu. Natáhla ruku, dloubla ho prstem do žeber a smířlivě se pousmála. "Promiň, já z tebe nechtěla udělat vykuka," pronesla upřímně. Jen moc dobře nechápala, jak někdo, kdo má aspoň jednoho rodiče kouzelníka mohl neslyšet o famfrpálu. Nakonec usoudila, že Brian asi pochází z jedné z těch rodin, v nichž se kouzla co nejvíc tají a potlačují.
"Já myslela jako ohledně popularity, že je famfrpál trochu jako fotbal. Jinak se fotbalu moc nepodobá, no," zamumlala a zauvažovala, jak Brianovi famfrpál v rychlosti stručně přiblížit. "Ti to vysvětlím, jo? Tak hele... Hřiště je oválný a na každým konci jsou tři brankový obruče. Jsou čtyři míče - camrál, tím se strefují střelci do obručí, dva potlouky, to jsou hrozný mrchy, který sundavají hráče z košťat a někdy jsou fakt brutální, a zlatonka. To je taková maličká," prsty naznačila, jak moc maličká, "potvůrka, hrozně rychlá a skoro neviditelná. O tu se stará chytač - když jí chytí, zápas končí a jeho družstvu se připisuje sto padesát bodů. Chycení zlatonky je většinou rozhodující. No a hráčů je sedm v každým týmu - tři střelci, dva odrážeči starající se o potlouky, chytač a brankář." Na chviličku se odmlčela, aby zjistila, jak se Brian tváří. "Zní to složitě, ale vlastně je to celkem jednoduchý. Každopádně občas to je celkem brutální sport." Leslie zadoufala, že mladého pana Slee moc nevyděsila. Ale ruku do ohně by za to nedala.
Tresty nijak nekomentovala a na jeho poznámku o přežití prvního ročníku zareagovala veselým úsměvem. "Bude to bžunda, uvidíš!"

_________________

Přetrpěl pobavenou grimasu, vyslechl si argument a jakýmsi zázrakem po celou tu dobu udržel vážnou tvář. Vždyť jakkoli celá ta situace vypadala komicky, ve skutečnosti se tu projednávala životně důležitá věc! "Nikdy nepodceňuj svýho nepřítele," napomenul Leslie naoko uraženě, načež se vesele ušklíbl. "S takovýmhle přístupem tě ty zákeřný kotlíky brzo dostanou."
Na otázku probuzení přísady zamyšleně přimhouřil oči. "To zní rozumně," pokýval uznale hlavou, "ale nemyslíš, že pokud by ten kotlík vážně stál vo moje utrpení, že by mě probudil ještě dřív, než bych se stačil uvařit?" Jak by ho mohla probudit hrouda kovu, to už pro jistotu nerozebíral. Tip na kovové, neviditelné a po většinu času i nehmatatelné ruce by mu s nejvyšší pravděpodobností neprošel.
Hnědovlásčinu větu o létajících kotlících ocenil tragickým: "Díky, Leslie." Dál se rozhodl už nic nedodávat - bál se, k čemu by ještě mohli dojít. Proto se taky tak rád začal věnovat Markovým vařícím schopnostem. "Páni. A všechny oběti přežily bez ňákých vážnějších následků?" Nebyl to výsměch ani nic takového - jenom obyčejný, upřímný zájem.
Co se týkalo Erasma, Brian nevěděl, jestli má být za Lesliinu dedukci rád, nebo ne. Nebezpečný učitel nebezpečného předmětu by se sice nedal považovat za kdovíjakou výhru, avšak aspoň by se Slee cítil ohrožený na méně frontách. Než však stačil jakkoli zafilozofovat a vyprodukovat nějakou smysluplnou odpověď, už si jeho pozornost uzurpoval hnědovlásčin prst. "Tohle jsi neměla dělat," zahučel temně. Chvilku uvažoval, že jí dloubanec oplatí, pak ale dostal lepší nápad. "Jsi lechtivá?" zeptal se nevinně.
Jestliže odpověď zněla ano (nebo Leslie zalhala příliš okatě či nepřesvědčivě) natáhl se přes rozlehlé moře svých tašek, načež započal nebohou čarodějku lechtat. Štěstí zkoušel převážně na jejích žebrech (tam šlo hlavně o princip - ty mně po žebrech, tak já tobě taky) a pak na šíji.
Jestliže uznal, že jeho brilantní řešení by na téhle oběti ztroskotalo, byl ochotný snížit se k témuž šťouchanci, jehož se mu dostalo.
Ať už to dopadlo tak nebo onak, nakonec Brian milostivě odpověděl: "V pohodě."
Vzápětí se mu dostalo stručného, ale přesto celkem podrobného a složitého výkladu famfrpálu. Zauvažoval, jestli to má být nějaká forma trestu za předchozí mučení. "Asi... asi chápu," kývl. Co nechápal, bylo, proč je z toho sportu Leslie tak na větvi. "Zní to zajímavě." Doufal, že to "brutální" bylo trošku přehnané slovo. Vlastně víc než trošku. Nicméně nasadil statečný úsměv, který měl vypadat nadšeně.
Poslední poznámka celému hovoru nasadila korunu. "Ty sadistko," povzdechl si Brian. Přísahal by, že má pohřební výraz - o to více ho pak vyděsilo zjištění, že se usmívá.

Leslie přimhouřila oči, zatvářila se zamyšleně a nakonec zavrtěla hlavou. "Já svý nepřátele nepodceňuju, neboj," ujistila Briana a v očích jí přeskočily pobavené jiskřičky. Byla přesvědčená, že i kdyby byla antitalent na lektvary, kotlíky jí prostě nedostanou. Jí ne. "Hm, možná máš pravdu," přikývla pak trochu nejistě. V celé téhle kotlíkové problematice se totiž začínala tak trochu zamotávat a ztrácet. Takticky proto nerozvíjela další úvahy a zadoufala, že tahle debata vyšumí do ztracena.
Na Brianovo tragické poděkování se pobaveně zazubila. "Jo, všechny oběti přežily... Bez následků, pokud vím," odvětila na jeho otázku s přikývnutím a široce se usmála. Mark s Erym byli sice v blízkosti kotlíků naprosto děsiví, ale jejich pokusy o umíchání lektvarů všichni přežili, pokud věděla.
Jakmile se k jejím uším doneslo, že to neměla dělat, chvilku jí trvalo, než si uvědomila, co vlastně provedla. Pak ale překvapeně vykulila oči. Ona a lechtivá? Samozřejmě, že byla! Zbledla ve tvářích. Snad mě nechce lechtat? To by neudělal, ne? Změřila si Briana zkoumavým pohledem. "Nejsem lechtivá," pronesla, zkoušejíc nasadit sebevědomý tón, místo toho to však zaznělo jako poplašené pípnutí. Proklela v duchu sama sebe, protože si tak podepsala rozsudek smrti. Začala se smát na celé kolo, když se na ní vrhly Brianovy prsty. Snažila se ho chytit za ruce a zastavit tohle mučení, ale to se jí v záchvatu smíchu ani trošku nedařilo. Brian měl každopádně dost možná štěstí, že jí to tak odrovnalo - jinak by totiž zřejmě schytal minimálně facku. Leslie zkrátka nikdy nešla pro ránu daleko.
Ve chvíli, kdy lechtání konečně trochu pominulo, si Leslie zhluboka oddechla a otřela si rukávem slzy smíchu z očí. "Jsi příšernej troll! Počkej, příště se nenechám!" zahučela k Brianovi rozhořčeně, ale o chvilku později už se zase pobaveně uculovala.
"Je to zajímavý," odvětila pak na chlapcovu poznámku, široce se zazubila a nadšeně pokývala hlavou. Označit famfrpál jako 'zajímavý' bylo sice trošku nedostačující, ale Leslie to prozatím víc nerozebírala. Usoudila, že už Brian musí být přehlcený informacemi. Když jí pak nazval sadistkou, nepatrně svraštila obočí. "Já nejsem sadistka!" houkla a v duchu se snažila přijít na to, co to vlastně znamená, být takovou sadistkou.
Nakonec však poplašeně vykulila oči a rozhlédla se kolem sebe. "Sakra, jak dlouho už se tu bavíme?!" vyhrkla zděšeně. Cítila ve vzduchu průšvih, a pořádný. Matka se sice nevyjádřila, v kolik hodin přesně má být v Kotli, ale den utekl nějak rychle, odpoledne se přehouplo ve večer a ona tu pořád ještě vysedávala a vybavovala se s budoucím spolužákem, ačkoliv si byla jistá, že už na ní matka nějakou dobu netrpělivě a starostlivě čeká. Vůbec by se nedivila tomu, kdyby po nezbedné dceři vyhlásila pátrání. "Já už budu muset jít, máma mě zabije! Měla jsem za ní přijít do Kotle," vysvětlila, popadla klícku s Keksíkem a rychle vyskočila na nohy. Potkan pohoršeně zapištěl.
"Tak se měj, Briane, kdybychom se už nepotkali tady, tak v Bradavicích určitě!" rozloučila se s ním, zamávala mu a o chvilku později už upalovala Příčnou ke Kotli.

>> fuč

_________________

Hooodně pozdní dohrávka

| +

Strašně moc se omlouvám za tohle hrozné zpoždění, poslední dobou jsem toho měla kvůli svým pitomým odkladům nějak moc.

Významně povytáhl obočí a jako zázrakem se mu povedlo stáhnout rty do pochybovačné linky. "Stejně bych si na ně bejt na tvým místě dával hodně bacha," informoval ji vážně, přičemž opomenul fakt, že ty zlotřilé školní pomůcky hodlají jít přednostně po něm. Na další dívčinu větu pouze kývl, načež se zběžně pousmál. Uznání pravdy neslýchal moc často. Ne že by se o tu skutečnost hodlal s Leslie dělit.
Sotva se tedy dostatečně pokochal těma třemi a půl slůvky, položil otázku. Téměř okamžitě zalitoval, že se nekochal ještě chvíli; hnědovlásčina odpověď ho nikterak nepotěšila. "Pokud víš," zopakoval po ní bezbarvě a vykouzlil křivý úsměv. "Doufám, že máš spolehlivý zdroje." A že vůbec nějaký máš. S trochou štěstí by se Leslie nemusela vyvést po bratrovi a Brian by i nadále zůstal mimo ohrožení života. (V takový zázrak se nicméně neodvažoval doopravdy věřit - neuniklo mu, jak se dívka, zřejmě potěšená jeho hrůzou, rozzářila.)
Ať už ho předtím stravovaly jakékoli obavy, při Lesliině další odpovědi zmizely. Zato je nahradily ďábelské jiskřičky, které se mu divoce roztančily v očích. To "ne" totiž neznělo zrovna nejpřesvědčiveji. K jeho neskonalému štěstí. Nasadil univerzálně spokojený úcul a s elánem se na svou ubohou oběť vrhl. Nicméně ji nehodlal trápit dlouho. Nerad by, aby v zápalu chechtání spadla z lavičky, praštila se do hlavy a přivodila si otřes mozku.
Když se konečně odtáhl a ona si otírala oči, fascinovaně ji sledoval. Ještě nikdy neviděl nikoho smát se až k slzám. Její rozhořčení proto přešel jen nepřítomným: "Jistěže ne." Pak, když mu došlo, co vlastně řekla, sebou se zpožděním škubnul. "Troll?" řekl dotčeně a věnoval jí ublížený pohled. Sice ještě nikdy žádného trolla neviděl, nicméně to oslovení nemohl ani s trochou představivosti považovat za pochvalu. "Copak nějakej troll umí tak parádně lechtat jako já?"
Famfrpálové téma završil rezignovaným povzdechem. Lesliino nadšení nezůstalo úplně bez odezvy - Brian přinejmenším nemohl zapřít jisté zaujetí. A to i přes popis zahrnující slůvko "brutální".
Z uvažování ho vytrhla až Lesliina poplašená otázka. "Dlouho," konstatoval, a v hrudi pocítil ledový osten strachu. Otec ho tu nechal ráno s tím, že se brzy vrátí, a teď už se pomalinku schylovalo k ránu dalšímu. Co když se mu něco stalo? "Jo, ty taky," rozloučil se, oplatil jí zamávání a propaloval její záda pohledem, dokud nezmizela z dohledu. Zombíku.

Už byla doopravdy tma a Brian se chystal zlobit a i přes výslovný zákaz opustit tu zatracenou lavičku, když tu se před ním konečně vynořila tátova postava. "Objevily se nějaké problémy, ale teď už je všechno v pořádku," řekl Slee senior místo pozdravu a popadl kotlík. "Ocenil bych, kdybys to neříkal mamince. Zabila by mě, kdyby zjistila, jak pozdě ses dostal - dostaneš do postele." Chlapec se usmál. Leslie taky říkala cosi, co zahrnovalo matku a vraždu.
Vstal, popadl několik tašek a následoval otce do tepla a konejšivého bezpečí hostince.

>>> pryč

<<< Ginger a bráška Kalle

Toho rána si Ginger vyškemrala, aby ji matka vzala s sebou na Příčnou ulici, ale Elin na oplátku požadovala, aby s nimi šel i malý Kalle. Zázvorka v dobrotivém a vstřícném duchu souhlasila- koneckonců byla doma teprve chvilku a zatím se s bratrem snášeli docela dobře. Vlastně možná lépe než kdy jindy, protože to bylo poprvé, co se neviděli déle než týden. Kalle samozřejmě usilovně zatajoval, že první dva týdny bez sestry probrečel.
"Zlatíčka, já potřebuju něco zařídit v bance, tady máte pár drobných a jděte třeba na zmrzku, já si vás pak najdu. A nebuďte moc dlouho na sluníčku, ať vám není špatně!" řekla Elin Olssonová, pohladila Ginger po tváři a líbla Kalleho na tvář, a potom už se rychlými krůčky vydala ke Gringottovým. Obě dítka mamince zamávala a počkala, než bude z dohledu, načež Ginger prohlásila: "Jdem se podívat na košťata, brácha?"
"Jasan," řekl Kalle a vyměnili si spiklenecké pohledy, načež se bok po boku vydali k oné zářné a asi nejoblíbenější výloze v celé ulici.
"Týjo! Nimbus tisíc-jedna!" vydechl Kalle a doslova se nalepil na sklo. Ginger se jako správná slečna udržela, ale i tak na ten skvost koukala s otevřenou pusou. "To kdyby ti táťka koupil!" "To teda," souhlasila Zázvorka, ale obě děti moc dobře věděly, že tak moc se jí zase nepoštěstí. Vlastně bude mít štěstí, když nějaké koště vůbec dostane, protože se jí zatím stále nepodařilo přemluvit maminku o tom, že famfrpál je zcela nevinný sport. A to, že utržila otřes mozku se paní Olssonová už vůbec nesměla dozvědět!

_________________

<<< z neznáma

Vyletěla z krbu na podlahu a než se vlastně stihla zvednout, tak jí někdo přišlápl ruku. "Jau!" řekla důrazně. Zas až tak to nebolelo, ale to, že právě cestovala letaxovou sítí jí na na dobré náladě nepřidalo. Dotyčný se jí omluvil, ale ani se na ní nekoukl. V další chvíli už z krbu po hlavě vypadával její bratr. Jejich matka si jich konečně všimla a vrhla se k nim. Zvedla, oprášila je a pak z krbu elegantně vykročil pan Ravengood. Tess s bratrem na sebe vrhli pohled, který jasně naznačoval, že takovýhle vůstup z krbu předvedli už několikrát a jejich táta si vždycky vyšel z krbu a ještě k tomu si pískal. "Myslel bych si, že po nějakých 6 letech cestování letaxem už budete umět vystoupit..." zavrtěl hlavou a vyrazil na příčnou. Liam na něj vrhl otrávený pohled. "Tati, takhle brzo po ráno po nás nemůžeš chtít,a bychom z krbu nevypadli jak brambory," upozornil ho. Otec po něm jen šlehl pohledem. "Není tak brzo. Je půl deváté." Vrhl pohled na své mudlovské hodinky. "Jo, jenže jsme vstávali v šest," zamumlal bratr.
"Víte co," zasáhla maminka. "Tady máte peníze. Něco si prostě kupte. A ano, klidně si kup nějakou zajímavou knihu," odbyla matka Tess, když už se Tess nadechovala k otázce. Tess se zatvářila radostně a v duchu už vybírala novou knihu. Bude zábavná? Nebo něco o historii? Něco záhadného, nebo něco na přemýšlení? Díky tomuto uvažování už dál svou matku neposlouchala. "Theresso, posloucháš mě? My si vás pak nějak najdeme. Jasné? Ale i tak, vždycky v celou hodinu čekejte u zmrzlinářství, jasné? Tak si to užijte. Pa," políbila obě své děti do vlasů a pak i s otcem odešla.
Sotva rodiče zmizeli z dohledu, děti se na sebe jen zašklebily. "Kam jdeme jako první?" zajiskřily Tess oči a už chtěla být někde v obchodě. "Nejdřív ti koupíme tu tvojí knížku, ať neotravuješ." Dívka se nenechala vyvést z míry a se samolibým výrazem vyrazila pro novou knihu.
O třičtvrtě hodiny později, když zase vylezli, Tess nadšeně objímala svou knihu, zatímco její bratr vypadal extrémně ospale a jako kdyby ho někdo mučil. "Příště už s tebou do krucánků nejdu," zabručel ochraptěle. Pak si všiml, že někdo zase okoukní u košťat. "Hele," ukázal, "není to ta tvoje zrzavá kamarádka od nás?" Tess zvedla pohled od knížky a sledovala bratrovo pohled. "Jo, to je Ginger, jdem za ní?" Nečekala na odpověď a rychle se začala proplétat mezi čarodějkami a kouzelníky.
Teprve těsně před Ginger se stihla zastavit, jenže jelikož jí pronásledoval její bratr, který do ní po jejím náhlém zastavení vrazil, tak do Ginger stejně strčila. "Nazdar Ginger! A promiň za mýho nemotornýho bráchu," protočila oči a pak si všimla koštěte. "Bože, to je nádherné! Já chci taky takové," vzdychla. "Táta říkal, že mi jedno koště objednal k narozeninám, ale já z něj zatím neviděla ano ocasní proutky," našpulila rtíky naštvaně. "Ono po tom, co ho jednou použiješ z něj taky zbydou jen ocasní proutky," uchechtl se její bratr. Ona se na chvíli zarazila. To měla být narážka na nekvalitu koštěte, nebo na její letecké schopnosti. Určitě ne její letecké schopnosti. "Haha," řekla bez špetky úsměvu. "Fakt se válím smíchy po zemi." "Ne, neválíš."
Naštvaně sevřela rty a rozhodla se to ignorovat. "A jak si se zatím měla? To je tvůj brácha?" dodala trochu zaraženě s pohledem na přihlížejícího kluka. Ginger jí zrovna moc nepřipomínal. "Ahoj, já jsem Tess," představila se mu.

_________________

"Gigi..." pípl varovně Kalle, ale dříve než se dívka stačila zeptat, co se děje, do ní ze strany narazila její Havraspárská kamarádka.
"Jé, nazdar Tess!" pozdravila druhou dívku vesele a rychlým pohledem přelétla i jejího bratra. Z nějakého zvláštního důvodu jí byl poněkud povědomý... "Se máš! Já ho ještě ani slíbený nemám..." zabručela otráveně a neubránila se úsměvu, když Liam poreferoval o nebohém osudu Tessina budoucího koštěte.
"Měla jsem se fajn, ale tak nějak se doma nudím," pokrčila rameny Ginger. Bylo to historicky poprvé, kdy se o prázdninách těšila do školy. "Hele, tohle neni učebnice, že ne?" prohodila poté s náznakem směsi zděšení a odporu a bradou cukla k balíčku, který Tess držela. "A jo, tohle je Kalle- vypadá celkem adoptovaně, viď?" řekla a chlapec se začervenal a uraženě sestru praštil do paže. Jinak nic neříkal a po Tess pouze těkl pohledem, aby ho ihned stydlivě sklopil k zemi. Ginger se na bratra zašklebila, načež si zkoumavě prohlédla Theressina bratra. "Nejsi ty z mojí koleje?" zeptala se. Úplně jistá si však nebyla- na lidi měla celkem špatnou paměť.
"Máte teď někam namířeno? Nechcete skočit třeba do zmrzlinářství?" nadhodila, když se všichni seznámili. Pravdou bylo, že venku bylo celkem vedro, a navíc se po nich paní Olssonová bude stejně nejspíš shánět právě tam.

_________________

Trochu s lítostí se na zrzku koukla. "A řekla si rodičům, že lítáš nehorázně dobře? Třeba ti ho pak koupí... Nebo ho mají jako překvápko." Létá suprově, nějaké koště určitě dostane. Třeba to nebude hned, ale příští rok už by mohla. "Jednou to koště určitě budeš mít," řekla rozhodně a toužebně se koukla na nový Nimbus. Tohle si nebude to, co jí táta objednal.
"Jo, to já říct nemůžu protože mě tenhle blb otravuje," zašklebila se a ukázala palcem za sebe na Liama. Ten se jen zatvářil trochu ublíženě.
"Hele, nevim kdo furt běhá doma a řve: U Merlina já se nudím! Takže se pak nediv, když tě nepatrně zlochtám."
"Nepatrně? Nepatrně? Lochtal si mě asi půl hodiny, dokud jsem na tvé přání neřvala na celej barák: K dnešní večeři si, milá matko, nedám dušené hovězí, ale rybí prsty s pudinkem!"
"Jo, to byla sranda," pronesl Liam zasněně a koutky mu cukaly tak divoce, že hrozilo, že se rozesměje.
"Jo, fakt strašná," řekla naoko uraženě Tess, ale koutky jí taky cukaly.
"Ne, tohle fakticky není učebnice. Je to další knížka do sbírky. Bajky Barda Beedleho. Mamka nám z toho vždycky vyprávěla pohádky, ale knížku jako takovou jsme nikdy neměli. Učebnice mám po bráchovi. Vypadají jako nové, protože na ně šáhl, jen když si je kupoval, pak už se s nimi neobtěžoval." Za tohle si vysloužila šťouchanec do zad.
"Těš se domů, uvidíme, co budeš křičet dnes," usmál se na ní nevinně. Pak se začal pitvořit na Gingerina brášku. Zakončil ty vypláznutým jazykem.
"No vypadá... tedy spíš nevypadá... No prostě nevypadá, že jste nějak moc příbuzní." Zvědavě se na něj koukla. "Kdy jdeš do Bradavic?" zeptala se ho. Kdyby se zeptala přímo Zázvorky, asi by dostala odpověď dřív, ale nechtěla vypadat, že ho přehlíží.
"No jasně, z Nebelvíru. Proto si tě taky pamatuju. Segra by si tě nevšimla ani kdyby si stála uprostřed příčný, blikala jako semafor a řvala: Jsem tady! Musel jsem jí na tebe upozornit. Navíc, kdybys nebyla z Nebelvíru, asi bych si tě nepamatoval." Nasadil sebevědomý úsměv a pak se zkontroloval v odrazu výlohy.
"Musíš všem mým kamarádkám říkat, jak jsem blbá a nemožná?" povzdechla si. "Za prvé, všichni ví, že z nás dvou jsem ten chytřejší já a za druhé, myslím, že moje kamarádky dokážou samy posoudit, jak moc jsem na hlavu." Liam jen protočil oči a poklepal si na čelo.
"Nikam nemíříme... původně jsme měli namířeno do obchodu s mozky, že Liamovi jeden koupíme, ale myslím, že to klidně může počkat," rýpla si do bratra. Liam se na ní jen nevěřícně koukl. "Chápeš to? Ona si myslí, že jí nechám na pokoji, když má takové kecy. Ale jo, pojďme, stejně tam máme čekat na rodiče." Vrhl poslední pohled na koště, to samé po něm zopakovala Tess, i když ta měla více lítostivý pohled a vyrazili směr zmrzlinářství.

>>> zmrzlinářství

_________________

<<< Uličky

Konečne! pomyslela si Jiley, keď mala prvýkrát navštíviť Šikmú uličku kvôli sebe samej. Dovtedy tam totiž chodila buď kvôli rodičom, alebo sa len tak prejsť. Dnes tam išla na nákupy. Nanešťastie, rodičia museli súrne odísť do práce a tak sa stala jej doprovodom Astrid. Sestra jej často opisovala, ako to tam - na Rokforte - funguje a tak aj dnes presne vedela, čo robiť. Nesmiem zabudnúť na list!, dookola si v duchu opakovala. Keď už konečne vyrazili, všetko jej pripadalo akési... iné. "Najprv zájdeme ku madam Malkinovej, čo povieš?" pýtala sa jej nevlastná sestra Astrid. "Súhlasím. Astrid, ja sa tak hrozne teším!" od vzrušenia poskakovala Jiley. V Šikmej uličke bolo v ten deň veľa čarodejníkov. Bola sobota večer a všetci sa vracali domov, alebo oddychovali v rôznych podnikoch. Dievčatá sa davom museli doslova predierať. Aké je len šťastie, že ségra má také výrazné vlasy - aspoň ju nestratím..., rozmýšľalo za pochodu dievčatko. Konečne stáli pred obchodom. "Pripravená?" so smiechom sa Astrid opýtala svojej sestričky. Napriek svojej povahe, Jiley bola vystrašená, aj keď len máličko. No nikdy by to nepriznala nahlas. "Jasné, veď ja som vždy," odpovedala s nervóznym úsmevom. Samozrejme, sestre to neušlo. "No poď, madam je fajn, ver mi." V tej chvíli obe vošli dnu.

>>> Madam Malkinová

Jane capkala za vysokou postavou v temném hábitě. Tou postavou nebyl nikdo jiný než její babička. Ta, ačkoliv nebyla nijak zvlášť vysoká (zařadila by se tak kolem průměru), vypadala jako vysoká. To vše díky jejímu hrdému postoji, dokonale rovným zádům a hrdě držené hlavy. Babiččiny vlasy byli pečlivě stažené do jemného copu, díky tomu vynikly její jemné rysy v obličeji, které, jak Jane často slyšela, zdědila.
Jane na sobě obyčejnou černou sukni a bílé, svým způsobem jemné triko. Kdyby na tomhle oblečení netrvala babička, tak by to Jane na sebe asi nevzala. Připadala si jako servírka.
Jane se držela těsně za babičkou, všude bylo plno lidí a ona se nechtěla ztratit. Někteří šli jen nakoupit, jiní jen koukali do výloh. Náhle se bábi zastavila tak prudce, že do ní Jane málem narazila.
„Co-“ Nestačila ani dokončit větu, když ji bábi skočila do řeči.
„Jane, počkáš tady.“ Prohlásila bábi a zářivě se na svoji vnučku usmála. Což nevěstilo nic dobrého. „Já si musím zajít ke Gringottovým.“ Prohlásila babička a střetla se Janiným nechápavým pohledem. Když tu byla Jane poprvé, tak banku nenavštívili, takže nevěděla nic.
„Jane, to je kouzelnická banka.“ Vysvětlila jí netrpělivě bábi. „To ti neřekli ani tohle?“ Užasla a nechápavě nad tím zakroutila hlavou. Jane ji neměla ráda. Vážně. Možná ji respektovala. A když byla s rodiči, byla sranda. Ala být s ní sama… Jenže zůstat u ní bydlet znamenalo dostat se ke knihám a informacím o kouzelnickém světě. A to bylo důležité. Ale nic nebylo zadarmo. Bábi s svých knih, ať už byly v archivu, ve skladě či na prodej, velmi cenila. Jen tak někomu na ně sáhnout nedovolila.
Nikoho nebude zajímat, že jsem musela drhnout poličky a čistit staleté zaprášené bichle. Uklidňovala se vždycky Jane, když drhla polorozpadlým kartáčkem na zuby snad staletou špínu v archivu. To že by bábi stačilo jediné mávnutí hůlkou, Jane věděla, ale říct to nahlas nepřipadalo v úvahu. Jane tak trochu bábi podezírala, že je to pomsta za to, že zmijozel prohrál…
„Jestli chceš, můžeš jít se mnou.“ Nabídla jí babička a od zářivě bílých zubů se jí odrazilo slunce. Bylo to téměř děsivé… Určitě v tom něco je, jinak by se takhle neusmívala…
„Teda jestli ti nebude vadit, že to tam spravují skřeti.“ Dodala líbezně její babička a zvědavě sledovala její reakci. Jane přišlo, jestli to není nějaká zkouška. Ale jestli byla, tak ji nenapadlo, jak ji obejít. A obrázky skřetů v knihách byly poměrně podrobné.
„Díky.“ Hlesla. „Ale myslím, že zůstanu tady.“ Řekla a rychle se rozhlédla po ulici. Byla to obyčejná kouzelnická ulice, všude plno obchodů, spěchajících lidí a samozřejmě kouzel.
Na její rozhodnutí bábi jen kývla a nasadila nečitelný výraz. „Dobře, za chvíli jsem zpátky.“ Prohlásila a zmizela v davu směrem k budově, která vypadala, že se za chvíli zřítí. Tak jestli je tohle ta jejich banka, tak budu během pár minut hledat babičku mezi troskami… Zavrtěla nad tím Jane nechápavě hlavou a rozhlédla se po ulici. Nepříjemně na ni pražilo slunce a za chvíli se začala nudit. Její pozornost zaujal malý krámek se zvířaty naproti.
Než vyřídí všechno v bance, budu třikrát zpátky. Rozhodla se rychle, přešla ulici a vešla dovnitř…

_________________

(Stieg Larsson)