Její pozornost upoutalo v tuhle chvíli jen máloco, nebo se to tak alespoň zdálo. Sybille se totiž věčně dívala do země, aby nedávala najevo, že poslouchá, kde se co šustne, zatímco špicovala uši. Občas tu někomu při rozhovoru uteklo pár zajímavých informací, ale teď to nebyl obsah vět, co Sybille vyvedlo z míry, ale spíš povědomý hlas, který se jí okamžitě spojil s tváří člověka, u kterého si myslela, že se s ním už nikdy neuvidí. Počkala, než se pan lékouzelník vzdálí od okýnka k lavičce, a bez dlouhého váhání si k němu na onu lavičku přisedla, aniž by dala najevo, že to je snad naschvál. Protože ona byla dáma (no, dobře, nebyla dáma, ale to je vedlejší) a dámy náhodám pouze vypomáhaly, nevšímaly si jich. Teď už jen mohla doufat, že ji Sheridan Lynch pozná, a když nepozná, pak by si alespoň mohla oddechnout, že se ušetřila nepříjemného trapasu, pokud by ho oslovila jako první, a on nevěděl, o koho se jedná. Bože, který normální člověk si v zimě sedá na lavičku? Jestli se nachladím, budete mě osobně léčit, pane Lynchi, protože to bude vaše vina, že mi umrzne zadek.

_________________

Protože na sebe ta slečna moc nepoutala pozornost, nevšímal jsem si jí. Beztak jsem po ránu nebyl schopný moc vnímat kde se co šustne a nejdůležitější pro mě byl kofein a cukr. Jakmile jsem se uvelebil na té nepříjemně studící lavičce, vybalil jsem jednu z taštiček z papírového sáčku, s blaženým výrazem ve tváři jsem se do ní zakousl a zapil první sousto báječnou kávou. Až se mi z toho zamlžily brýle.
Moji dokonalou snídani však něco vyrušilo. Respektive někdo. A tím někým byla právě ona neznámá slečna, která se beze slov usadila vedle mě, a já zjistil, že není tak úplně neznámá, jak jsem si původně myslel. Nejprve mě trochu vyděsilo, že si vedle mě z ničeho nic sedl cizí člověk, ale pak jsem si tu osobu prohlédl, a když mi došlo, že tu tvář znám, překvapeně jsem zamrkal. „Dobré ráno,“ popřál jsem slečně s hezkým úsměvem. „Vás bych tady nečekal,“ podotkl jsem přátelsky, potěšen tím, že ji zase vidím. Ani ve snu by mě nenapadlo, že Syb opustila školu a prchla do Londýna, aby se mohla přidat ke vzbouřencům, kteří nám lékouzelníkům poslední dobou přidělávali spoustu práce.

_________________

Syb se ke svému spolusedícímu otočila teprve ve chvíli, kdy ji pozdravil, a zatvářila se, že si ho všimla teprve teď. Pořád mu to slušelo, ačkoliv ona pořád ještě měla hlavu plnou Rona. Ale toho si připomínat nechtěla, protože jinak by zase strávila večer ve společnosti kapesníků, a toho se chtěla vyvarovat. Trvalo jí, než se dostala z nejhoršího a znovu do toho už upadnout nechtěla. „Dobré, pane Lynchi,“ pousmála se na něj zase tak hezky jako při té jeho přednášce. „Já vás tady taky ne. Spíš v nemocnici, ale tam jsem se zatím nedostala. Bohužel. Teda… spíš asi naštěstí,“ zamotala se do toho, ale naschvál. A taky naschvál zčervenala, protože Syb nebyla na červenání se zrovna stavěná, alespoň ne dokud ji někdo vážně nepoznal. „Přišel jste sem na snídani?“ začala pak vyzvídat, možná i proto, že chtěla zjistit, jestli by se tu s ním zase někdy mohla potkat.

_________________

Pochopitelně mě vůbec nenapadlo, že by si ke mně Sybille mohla přisednout záměrně. Prostě jsem v tom viděl zvláštní náhodu, nic víc. Její výraz konec konců vypovídal o tom samém. Ten její úsměv mě zahřál víc, než káva, kterou jsem pomalu upíjel, takže jsem se nepatrně uculil a na chvilku sklopil pohled. „Mám dnes volno,“ vysvětlil jsem, co tu dělám, načež jsem s pokrčením ramen dodal: „Do nemocnice se nechtějte dostat, slečno Lowreyová.“ Překvapil jsem sám sebe, že jsem si vůbec pamatoval její jméno. Obvykle jsem jména z hlavy vypouštěl rychle, protože tam na ně nezbývalo místo, ale Sybille mi jednoduše utkvěla v paměti. „Leda jako pracovní síla. Ne jako pacientka,“ dodal jsem s mrknutím, ale pak jsem se trošku zarazil. Co tu vlastně dělala? Pokud jsem věděl, Bradavice systém vyučování nezměnily, tudíž už mělo být po Vánočních prázdninách. A škola končila až v červnu, ne? Byl jsem zvědavý, ale přesto jsem se radši nevyptával. Nic mi do toho nebylo.
Na její otázku jsem přikývl. „Jo, zjistil jsem, že mám doma prázdnou ledničku,“ odvětil jsem s úšklebkem ve tváři. „Ale jinak sem chodím cestou do práce, mají tu výborné ovocné taštičky. Už jste je někdy zkusila?“ povytáhl jsem obočí a uculil jsem se. „A vy?“ oplatil jsem otázku a zkoumavě jsem se na Syb zahleděl.

_________________

„Vážně? A co máte v plánu, když máte volno?“ Neubránila se Sybille dalšímu výslechu, když už jí tak ochotně odpovídal. Navíc se zase tak hezky usmíval a klopil pohled k zemi, takže se jen těžko dalo dalším otázkám odolávat. Nechtěla být dotěrná, ale zároveň nechtěla přijít o možnost se o něm něco dozvědět, protože z té přednášky si odnesla jen něco málo lékouzelnické teorie. Sybille potěšilo, když ji Sheridan oslovil jménem, protože to znamenalo, že si ji opravdu pamatuje. A přesně to dokázalo Sybille vykouzlit na rtech dlouho postrádaný úsměv, který se jí zvládal odrážet i v očích a vnášel do nich nezbedné jiskřičky. Ty totiž předtím pohasly ve chvíli, kdy se jí Ron ztratil v Prasinkách z dohledu. „Jenže v nemocnici nepřijímají pracovní sílu, která nezvládla složit OVCE, pane Lynchi,“ podotkla a tím mu vlastně i poskytla nápovědu k té jeho nevyřčené otázce. Musel vědět, že ona by OVCE složila levou zadní. Byla z Havraspáru!
„Ne, nezkusila. Chodím sem na skořicové šneky,“ pokrčila rameny a maličko se pak zamračila. „To je ale zvláštní, že jsme se tu nepotkali dřív, jsem tu už od Vánoc a chodím sem každý den.“ Podivila se tomu. Jeho by si vážně všimla, tím si byla jistá.

_________________

Mírně jsem povytáhl obočí, když se Sybille zvědavě vyptávala i nadále. Neměl jsem jí to za zlé, naopak jsem se tím v duchu docela bavil. A neměl jsem důvod, proč jí neodpovídat, vždyť to byla akorát… přátelská konverzace. Nebo tak něco. „No… musím doma doplnit zásoby, to především,“ zazubil jsem se a pokrčil rameny. „A pak jsem si chtěl zařídit něco mimo Příčnou ulici. A taky se trošku projít, protáhnout si nohy a užít si klidu. Poslední dobou jsem si ho totiž moc neužil,“ přiznal jsem. „Vy máte taky nějaké plány? Uvítal bych společnost, kdyby se vám nechtělo jen… přimrzávat k té lavičce.“ Vůbec jsem netušil, jak je možné, že jsem něco takového řekl, ale stalo se.
Když ze Sybille vypadlo to, že v nemocnici nepřijímají pracovní sílu, která nemá složené OVCE, vyklenul jsem obočí a zkoumavě jsem se na ni zadíval. „Ještě není všem dnům konec. Nebo je?“ zeptal jsem se opatrně. „Říkal jsem si, proč vás vidím tady v Londýně, když školní rok už zase normálně pokračuje,“ přiznal jsem, upřel pohled kamsi před sebe a smlsnul jsem poslední kousek první taštičky.
„Skořicoví šneci jsou taky fajn, ale na taštičky nic nemá. Obzvlášť v tomhle počasí – ta horká náplň je prostě boží,“ brouknul jsem. „Nechcete ochutnat? Klidně vám tu taštičku obětuju,“ podstrčil jsem Sybille pod nos sáček se zbývající taštičkou a uculil jsem se. „No jo, já sem chodím ale v nekřesťanskou hodinu. Většinou hned na otvíračku. Začínám v práci dost brzy,“ odvětil jsem na její poznámku o tom, že je divné, že jsme se tu ještě nepotkali, a pousmál jsem se.

_________________

Syb překvapilo, že se Sheridan tak otevřeně rozpovídal o tom, co má dnes v plánu, a rozhodně nečekala, že by jí mohl navrhnout, aby mu dělala společnost. Musela se hodně přemáhat, aby mu to hned neodsouhlasila, ale aby alespoň předstírala, že si to rozmýšlí, než nakonec přikývla. „Moc ráda vám tu společnost dělat budu. Nemám co na práci,“ pokrčila rameny. To bylo trochu smutné, ale bylo to tak. Syb to plánovala změnit, jen ještě nevěděla jak.
Když pak Sheridan začal rozebírat ty její nesložené OVCE, Sybille se ušklíbla a na chvilku se zadívala před sebe. „Dnům možná konec není, ale mému studiu už odzvonilo. Nebudu se učit jen proto, aby mi pak ministerstvo dalo najevo, že pro kouzelnický svět nejsem dost dobrá, že moje rodina není dost dobrá,“ rozohnila se a proto se zase rychle uklidnila, protože tu nechtěla zbytečně plameně řečnit, zvlášť když neměla zdání, jak se k ministerstvu staví on. Mohl s ním souhlasit a mohl ho podporovat, i když byl jeho otec mudla.
„Já vám věřím, ale já mám ráda skořici,“ přiznala mu s úsměvem, nicméně když jí nabídl tu taštičku, mlsně nakoukla do sáčku. „Děkuju. Někdy vás pozvu na kafe,“ broukla a sáhla pro tu taštičku, aby ji ochutnala. Náplň byla horká tak akorát, aby ji zahřála, ačkoliv ji daleko víc zahříval Sheridanův úsměv. „Tak to já si teď ráda pospím, když nikam nepospíchám,“ podotkla k tomu vstávání s prvním zakokrháním a znovu se zakousla do taštičky, než se na něj opět zadívala. „A možná bychom si nemuseli vykat?“ nadhodila Syb zkusmo, protože jí to šlo špatně přes pusu, obzvlášť když Sherimu v duchu neustále tykala.

_________________

Ačkoliv jsem to nedával najevo, byl jsem napjatý a doufal jsem, že Sybille mou nabídku přijme. V její společnosti mi zatím bylo dobře, tak proč s ní nestrávit trochu více času a více se poznat, že? Když nakonec přijala můj návrh, že by mi při toulkách městem mohla dělat společnost, věnoval jsem jí potěšený úsměv. „Paráda,“ uculil jsem se a mrknul na ni. Samozřejmě jsem to nemyslel tak, že by byla paráda, že nemá co na práci, ale paráda byla, že se rozhodla trávit svůj čas se mnou.
Když se Syb vzápětí trochu rozohnila, rychle jsem se rozhlédl kolem sebe, abych se ujistil, že tu není nikdo další, kdo by nás mohl poslouchat. „Být vámi, nevykřikoval bych to tak nahlas,“ zamumlal jsem potichu a pohlédl na ni. „Upřímně, nejsem si jistý, co bych dělal, kdybych byl teď na vašem místě,“ přiznal jsem a byl jsem v tu chvíli vážně rád, že jsem dostudoval už před několika lety. „Opustit školu ale možná není úplná výhra, Sybille - můžu vám tak říkat? Chci říct… Co máte v plánu dělat?“ prohodil jsem a tázavě jsem povytáhl obočí. Pak jsem se ale zatvářil omluvně, protože jsem se do toho moc míchal a moc jsem mluvil. „Omlouvám se, nemyslel jsem to špatně. Jen mě to zajímá. Víte, moji rodiče jsou taky mudlové. A nějak si neumím představit, co bych dělal, kdybych byl na vašem místě.“ Výborně, Sheridane, perfektně ses do toho zamotal. Ano, mohl jsem si gratulovat za nejblbější kecy pod sluncem.
„Nemáte zač,“ brouknul jsem s úsměvem, když si Syb vzala tu zbývající taštičku. „Taky jsem spával déle, když jsem nechodil do práce. Ale bohužel jsem se musel naučit vstávat ještě za tmy. Někdy dokonce nespím vůbec,“ pobaveně jsem se ušklíbnul. Ale byla to pravda – když jsem měl v práci pohotovost, moc jsem toho nenaspal. Na návrh tykání jsem přikývl. „To bychom nemuseli,“ přitakal jsem a natáhl k Sybille pravačku. „Sheridan. Klidně to nějak zkrať, jsem zvyklý na ty nejhorší zkomoleniny mého jména,“ podotkl jsem a v očích mi přeskočily jiskřičky.

_________________

Nemusel bys na mě pořád tak mrkat, vyčetla mu Sybille v duchu, ale rozhodně si nehodlala stěžovat. Po hodně dlouhé době měla pocit, že se zase může beztrestně usmívat, ačkoliv by ji spíš mělo hryzat svědomí, že ji Sheridanovo pomrkávání těší, zatímco Ron zůstal v Bradavicích. Ale třeba se přes to rychle dostal. Třeba si zvládl najít někoho jiného…
Když Sheridan Sybille tiše upozornil na to, že by ji někdo mohl zaslechnout, zatvářila se omluvně, a pak překvapeně, protože nečekala, že by se k tomu vyjádřil zrovna takhle. Vlastně mohla čekat, že ji udá ministerstvu spíš než to, že by se pokusil ji chápat. A její jméno jí z jeho úst znělo moc hezky. „Můžete mi klidně říkat Sybille,“ odsouhlasila s letmým úsměvem a pak se na chvilku zamyslela. Vlastně se jí nikdy nikdo tak konkrétně neptal. Všichni se jen báli, aby se jí něco nestalo. „Nemám plán, nikdy jsem ho neměla. Jen mi nepřišlo správné schovávat se ve škole, zatímco jiní se bijí za moje práva,“ zadívala se na něj váhavě, aby zjistila, jak se při jejím přiznání zatváří. „A nenapadlo vás, že na mém místě brzy budete? Že se ministerstvo pokusí vyšachovat kouzelníky mudlovského původu i z nemocnice?“ Nadhodila. Nechtěla ho děsit, ani po něm chtít doznání, že by se přidal k rebelii, ale přece si nemohl myslet, že nemocnice zůstane netčená.
Sybille by mu tuze ráda přiznala, že ani ona toho v poslední době moc nenaspala, ale měla k tomu jiné důvody, o kterých s ním rozhodně mluvit nechtěla. Raději mu stiskla nabízenou ruku a věnovala mu úsměv. „Sybille. A je mi jedno, jak mi budeš říkat, určitě mi ve škole říkali i hůř,“ zavtipkovala na svůj vlastní účet a zkoumavě si Sheridana prohlédla. „Sheri zní buď jako alkohol nebo jako holčičí jméno. Dan? Můžu ti říkat Dane?“

_________________

Mírně jsem povytáhl obočí, když jsem si povšiml, že se Sybille tváří překvapeně. Co si myslela? Že poběžím a hned ji někde udám? To bych rovnou mohl udat i sebe, třeba jen za to, že jsem mudlovského původu. Ne, to fakt nebyl můj styl. „Dobře, Sybille,“ brouknul jsem s úsměvem. „To zní… odvážně,“ zamumlal jsem uznale, když mi Syb sdělila, proč není ve škole, ale v Londýně. Když pak nepřímo nadhodila, že bych se klidně brzy mohl ocitnout na jejím místě, ušklíbl jsem se a pomalu přikývl. „Samozřejmě, že mě to napadlo.“ Děsilo mě to ve snech a dělalo mi to starosti, ale to jsem nahlas nepřiznal. „Pravděpodobně brzy skončím bez práce,“ zkonstatoval jsem, protože jsem nebyl naivka, abych si myslel něco jiného. „A až to tak dopadne, vůbec nevím, kam se vrtnu.“ To byla naprostá pravda. Neměl jsem páru, co bych mohl dělat. Měl jsem zkoušky na lékouzelníka, ale v mudlovském lékařství bych si bez potřebných diplomů a certifikátů ani neškrtnul. Pravděpodobně bych musel znovu studovat, tentokrát hezky po mudlovsku, a k tomu si ještě navíc najít práci, abych se uživil.
„Sybille je hezké jméno,“ zalichotil jsem jí, když jsme přešli k méně depresivnímu tématu, tedy vlastním jménům a tykání. Když prohlásila, že zní Sheri buď jako dívčí jméno, nebo jako alkohol, pobaveně jsem se uchechtnul a pokrčil jsem rameny. „Na to už jsem si dávno zvyknul. Většina lidí mi tak říká,“ přiznal jsem. Vlastně bylo výjimečně málo lidí, kteří mi říkali celým jménem. A pak tu byla ta druhá zkrácenina, Dan. Tu nepoužíval snad nikdo. „Můžeš mi říkat Dane. Tak mi skoro nikdo neříká, ale zní to hezky, zvyknu si,“ uculil jsem se, načež jsem dopil kávu a přelétl pohledem okolí. „Nepřimrzla jsi k té lavičce? Možná bychom měli pomalu zvednout kotvy,“ navrhnul jsem. Vážně jsem nechtěl, aby kvůli mně prochladla. A že byla fakt docela kosa, když člověk jenom tak seděl a nepohyboval se…

_________________