"Mně se tak malý nezdá," prohodila Tea s lehce zamračeným výrazem, ale následně se usmála, když Alec navrhl to, co navrhl. "To zní jako super nápad," mrkla Lenny na Alexandera a následně shlédla k Teagan, co ona na to. Nebyla si totiž úplně jistá, zda to odsouhlasí, protože přeci jen chtěla trávit čas s ní. Ukázalo se však, že její obavy byly zbytečné. "Jo, to by šlo," odkývala Teagan s úsměvem. Přeci jen, dvojčata byla fajn a sedět sama s nimi jí nevadilo, i když by mnohem radši byla s Eleanor. Věděla však, že Alec pro ní dost znamená a že se též moc nevídají. "Neviděli jsme se dlouho, tak přeci nemůžu tušit, jestli se u nich něco nezměnilo," broukla pobaveně a na dvojčata mrkla. Však ona také ovoce měla ráda, ale samotné. Na zmrzlinu si nechávala sypat třeba oříšky a jako menší i nějaké ty gumové bonbóny. "Čokoládovou zmrzlinu. A k tomu kaktusový džus, prosím," Tea se při slově princezna usmála od ucha k uchu, princezna, to rozhodně ona byla. Lenny k jejich objednávce přidala ještě kafe a kopeček pistáciové zmrzliny pro sebe. No a jakmile měli jejich objednávku, děcka se usadila ke stolu, který předtím Tea ukazovala, zatímco Lenny s Alecem se usadili o kousek dál, aby tak měli i trochu toho soukromý pro svůj rozhovor. Ellie se totiž na něco chystala, i když si nebyla stále jistá, zda má na to dostatek odvahy. Když už to ale věděl Flo, Alec by měl taky..
"Tak co, jak se máš?" usmála se, možná maličko nervózně a na chvíli pohledem sklouzla na malou princeznu a dvě princátka sedící opodál, dlabající jejich poháry.

_________________

Neprotestovala ani Eleanor ani Teagan, takže konec dobrý, všechno dobré, všichni byli spokojení. Ještě spokojenější mohli být, jakmile si všichni objednali. „To chápu. Ale myslím, že zrovna tohle je věc, která se jich bude držet snad do konce života.“ Alec nad svými synovci zakroutil pobaveně hlavou, ale nikdy se jim nepokoušel vnutit něco navíc, a tak to nedělal ani teď. Místo toho nadiktoval obsluze všechna jejich přání – on sám si dal také vanilkovou zmrzlinu, jen kávu nakonec vyměnil za levandulovou limonádu, která upoutala jeho zrak. Koneckonců – vždycky si mohl objednat něco jiného, kdyby mu to nakonec nebylo po chuti.
Děti vypadaly s plnými pusami docela spokojeně a Alec byl s Lenny naproti taky docela spokojený. Vždycky si totiž vážil každé jejich společné chvilky… a že jich nebývalo už tolik jako dřív. „Tak dobře, jako nikdy předtím. Konečně se zase všechno ustálilo, dokonce i otec přestal být takový studený čumák, věřila bys tomu? Pravda, asi s tím má co dočinění jeho vnučka, kterou si oblíbil tak, jako nikoho jiného. Ne že bych se mu divil, Dorothy je extrémně roztomilá,“ rozpovídal se Alec a pousmál se přitom, načež se usmál o trochu víc. „Každopádně si rozhodně nestěžuju… a kdybych si stěžoval, beztak budeš první, za kým bych šel. Když nepočítám Artemis,“ dodal a trochu rozpačitě pokrčil rameny, i když s tím se asi dalo počítat. „A co ty? Netrápí tě Florence? Nebo kdokoliv jiný?“ povytáhl Alec tázavě obočí a zadíval se na svou nejlepší kamarádku.

_________________

"Jo, zatím to tak opravdu vypadá," uchechtla se Eleanor pobaveně, ale zle to rozhodně nemyslela. Naopak bylo hezké, že se těch kluků tohle drží - ovoce bylo zdravé a tak. Sama pak měla pár věcí, na kterých si potrpěla už odmalička, takže je neměla ani za co odsuzovat. No a pak už se každý vydal ke svému stolu, že.
Když se Alexander rozpovídal o tom, jak se má, Lenny se na tvářích usadil spokojený úsměv. Slyšela totiž strašně ráda, že je opravdu šťastný. "Kdyby mě někdo trápil, už to dávno víš, Alecu," broukla pobaveně, ale mluvila pravdu. Alexander byl první, za kterým šla, pokud se jí něco dělo, i když tedy v poslední době šla prvně za Florencem, než za svým kamarádem. Měla však pocit, že v tomhle to s Alecem měli teď stejné - on také chodil jako první za Artemis. "Doma se to neustálilo, ale to holt proto, že moji drazí rodičové jsou divní." Zabručela s pokrčením ramen a upila kávy. Ani si neuměla představit den, kdy by se rodiče začali chovat jinak, i když její matka už jí jednou překvapila, hodně. "Takže jsem ani nic takového vlastně neočekávala, zatím mě ale nechávají být a to je hlavní. Pořád cestuju a s Florencem začínáme pomalu uvažovat o společném bydlení. Nemůžu tomu uvěřit," především proto, že ještě před několika dlouhými měsíci byl Flo ženatý. Na chvíli stočila pohled ke stolu, kde seděly děti, a i když se mohlo zdát, že je kontroluje, pohled jí visel především na Teagan. "Je ale pravda, že jsem ti chtěla něco říct," přiznala posléze a v jejím hlase byla znát menší nervozita. I její pohled byl jaksi nejistý, protože se pořádně ještě nerozhodla, zda to udělat chce, či ne.

_________________

„To rád slyším,“ pousmál se Alec, když mu Lenny sdělila, že kdyby ji někdo trápil, tak by to už dávno věděl. Byl rád, že navzdory jejich novým partnerům si mezi sebou dokázali udržovat takový vztah, a chtěl, aby Eleanor věděla, že se na něj může kdykoliv a ve všem spolehnout. „Asi bych od tvých rodičů nečekal nic jiného,“ pokrčil posléze rameny, byť jeho slova mohla vyznít trošku krutě. Ačkoliv se přes jeho a Eleanořin rozchod už dávno dostal, ještě to neznamenalo, že by to těm dvěma odpustil. To jeho otec tenkrát aspoň projevil jakýsi… soucit, pokud se to tak dalo nazvat. „Ale jsem rád, že tě konečně trochu… no, pustili z řetězu,“ pronesl Alexander s rozpačitým úsměvem, protože jemu samotnému to znělo strašně. Ale lepší výraz prostě nenašel. „Zasloužíš si být pořádně šťastná.“ Oba si to zasloužili. Vývoj jejího vztahu s Florencem Aleca nepřekvapil, ostatně on sám by se rád posunul s Artemis někam dál, jenom to nechtěl tak úplně uspěchat. Ne že by si on sám nebyl některými věcmi jistý, ale nechtěl, aby se Artie vyplašila nebo tak něco.
Alec tázavě nadzvedl obočí, když z Lenny vypadlo, že by mu chtěla něco říct. Popravdě se v něm docela probrala zvědavost, protože si nedokázal představit, co by to mohlo být. Leda… „Jestli mě chceš pozvat na svatbu, tak se nemusíš bát, žádný skandál ti tam neudělám,“ popíchl ji s pobaveným výrazem, aby ji trošku uvolnil.

_________________

"Já vlastně taky ne, ale mohli překvapit," broukla pobaveně a pokrčila rameny. Rozhodně nebyla překvapena tím, že se její rodiče ani maličko po tom všem nezměnili, ale jí už to mohlo být jedno - z jejich vlivu se tak nějak dostala a rozhodně neměla v plánu do něho znovu vstupovat. "To nejsi sám," odtušila s menším úsměvem a pokývala hlavou. "Stejně jako ty," mrkla pak na něho. Oba si zasloužili být konečně šťastný. Pořádně šťastný. Před několika lety si neuměla představit život bez Alexandra, v tuhle chvíli si ho neuměla představit bez Florence.
Alec měl sice celkem dobrý úmysl Eleanor trochu uvolnit, ale to se mu stejně moc nepodařilo. "Tak daleko ještě nejsme," ušklíbla se na malý okamžik. Sice by to byla hezká představa, ale na to si asi musela ještě nějakou chvíli počkat. Což jí rozhodně nevadilo, pro ní bylo důležité, že vůbec s Florencem mohla být. "To co ti chci říct je.." Ellie se odmlčela a pohlédla ke stolu prcků, kontrolujíc, jestli se všichni tři dobře baví a zda někdo z nich neodposlouchává, o čem se to baví. Opětně se o něco déle zadívala na svou malou sestřičku, jenž v tuhle chvíli vypadala opravdu šťastně. "Je něco, co je tajemstvím už skoro devět let," odtušila nakonec a pomaličku svůj pohled stočila zpět k Alecovi. Tvářila se maličko vyděšeně a oči se jí začínaly zalévat slzami. Pokud to naznačení Alecovi nedošlo, následnou větou už muselo. "Ona chtěla, abych se jí zbavila, ale to jsem nedokázala a tak.. tak jí přijala za svou." Nemohla to sice všechno svést na svou matku, bylo to i její rozhodnutí, ale v té době měla úsudek zastřený hormony a připadalo jí to jako to nejlepší možné řešení. Teď zpětně už to tak neviděla, ale nedalo se na tom nic moc změnit.

_________________

Kromě zasnoubení a následné svatby už Alexandera nic nenapadalo, a tak se zdržel dalších důvtipných poznámek a raději se začal skutečně zajímat o to, co měla Eleanor na srdci. Ačkoliv nejdřív po jejím pohledu pro jistotu zkontroloval ty tři caparty, jestli něco nevyvádějí, ale ne, nezdálo se, naopak to vypadalo, že se dobře bavili, a Alec byl za to rád. To ještě netušil, že jen o chvíli později se on nebude vůbec bavit. Jestliže v něm nezačal hlodat červíček po té první větě, tím dodatkem to Eleanor dokonala. „Co…“ vypadlo z Aleca prakticky nehlasně, spíš to jen tak ústy naznačil. V hlavě mu to šrotovalo, kolečka se přetáčela, myšlenky rotovaly z jednoho místa na druhé… a Alecovi prostě došla slova. Skoro. „Teagan… to myslíš vážně?“ Potřeboval to prostě potvrdit, potřeboval to definitivně slyšet… ale jestli se tvářil nadějně, to se nedalo říct. Dost možná spíš naopak.

_________________

Ellie pohlédla na Aleca zkoumavě, zatímco si hřbetem ruky otřela pár zbloudilých slz. Tušila, že tohle nebude jeho jediná reakce a dosti se bála toho, co přijde dál. Neklidně se zavrtěla na místě a na chvíli pohledem hypnotizovala desku stolu, protože se bála na Alexandera pohlédnout. "A-ano," přikývla po chvíli a konečně zvedla hlavu a na svého bývalého snoubence se zadívala. "Teagan je moje.. je naše dcera," slova, jenž vyřkla poprvé za celých devět let, nebyla skoro slyšitelná a nebýt toho, že v cukrárně bylo vcelku ticho a ti dva seděli blízko sebe, možná by je Alec ani neslyšel. Bylo divné je vyslovit na hlas, ale jistým způsobem se Eleanor ulevilo.

_________________

Jestli se Eleanor ulevilo, tak Alecovi vůbec ne. Možná tajně doufal, že si to jen špatně poskládal, že je tohle celé jen špatný sen, ze kterého se co nevidět probudí. Ale sen to nebyl a realita kolem byla až bolestně skutečná. Div se mu nezatmělo před očima. Jedna věc byla, když se člověk dozví, že bude tátou; byla druhá věc, když mu bylo sděleno, že má devítiletou dceru. Alec by byl za tohle spojení s Lenny rád, ba i šťastný… ale tehdy, právě před těmi devíti lety. Zčerstva. Uvolnil prsty sevřené v pěst, o které ani nevěděl, že ji takhle sevřel, a zhluboka se nadechl. Nepomohlo to, začínalo se to v něm vařit. „Jak jsi mohla?“ zeptal se tiše, hlasem, který věštil pouze přicházející bouři. „Jak jsi to mohla zatajit mně, jí, všem okolo? Jak jsi mi mohla celých – zatracených – devět let tak lhát? Jak jsi to mohla udělat jí?“ Samozřejmě že Aleca ani nenapadlo, aby byť jen nějakou část své zloby směřoval na Teagan, naopak. Byť se viděli jen málokrát, moc dobře si vybavoval její stížnosti, jak se jí rodiče nevěnují a jak jí snad ani nemají rádi. Teď ta slova ve vzpomínce skoro až píchala. „Sesterská láska tu rodičovskou nahradit nedokáže, ani v nejmenším,“ dodal jedovatě, aby Eleanor pochopila, co přesně tím měl na mysli, a Alec nepochyboval o tom, že jí to dojde.

_________________

Přesně přišlo to, čeho se Eleanor obávala, i když to možná očekávala ještě o něco horší. Něco ve stylu řev a následné prásknutí dveří při odchodu. Byla však ráda, že Alec setrval na svém místě, protože pro ní bylo důležité to celé probrat. "Nevíš, jak ta volba pro mě byla těžká," její hlas zněl klidně, vyrovnaně. Alexander měl právo se na ní zlobit a Ellie nic jiného ani neočekávala. Jeho následná slova jí však zasáhla silně u srdce, protože ona moc dobře věděla, že sesterská láska tu rodičovskou nenahradí. Především proto se po těch skoro devíti letech rozhodla vyjít s pravdou najevo. Nedokázala dál snášet, jak se celá rodina k Teagan chová. "Já to moc dobře vím, Alecu, ale když mě tehdy postavila před ty dvě možnosti, nemohla jsem se jí prostě jen tak vzdát." Holt se k ní matka dostala ve chvíli, kdy byla Eleanor na takovém dně, ze kterého se těžko vyhrabávalo. A že mohla tehdy jít za Alexanderem a říct mu to? Mohla, ale dřív než to stihla udělat jí matka do toho uvrtala. "Je mi to líto," zašeptala nakonec, i když ta slova rozhodně nemohla odčinit to, co provedla jak Alecovi, tak malé Teagan.

_________________

Alec nemohl jinak, než si znechuceně odfrknout. „Tak tys měla těžkou volbu…“ pronesl ironicky, bez sebemenší špetky slitování. Ano, taky to uměl. A momentálně mu to nečinilo nejmenší problém. Opravdu se teď nedokázal vcítit do toho, jak muselo Lenny být, protože prostě nechápal, jak mohla nevidět jiné východisko. „Ty ses jí nemohla vzdát, tak jsi jí radši sebrala možnost normálního dětství a tátu, který by ji miloval,“ utrousil kysele. „Měla jsi ještě možnost přijít za mnou… postaral bych se o vás. Neměla jsi právo mě o tohle připravit.“ Na malý moment Alecovým obličejem probleskla bolest, která pod tím vztekem začínala vybublávat na povrch, ale zatím ještě pořád převažovala ta zlost. Alec upíral zrak někam mimo, protože na Lenny se momentálně nemohl ani podívat, ale když pronesla, že jí je to líto, zmrazil ji ledovým pohledem. „Tobě to je líto? Je ti líto, že si tvoje vlastní dcera myslí o rodičích, kteří ani nejsou její, že jí nemají rádi? Je ti líto, že já jsem žádnou volbu nedostal, že jsem neměl možnost se o svou dceru nijak postarat, projevit jí lásku, kterou si zasloužila? Že jsem všechno zmeškal? Líto!?“ Alec na konci ztišil hlas, o kterém ani nevěděl, kdy přesně ho zvýšil, a pak prostě jen složil hlavu do dlaní. Bylo toho na něj moc. Ani si neuvědomil, že tím posledním výlevem k sobě přilákal pozornost dětí. Jim s Mattem však potichu v klidu seděli, skoro se ani nehnuli, jen se po sobě a následně po strýčkovi starostlivě podívali. Zatím ale nechtěli do problémů dospělých zasahovat.

_________________