Bitva se celkem brzy změnila v naprostý chaos, ve kterém se ani Ron nezvládal pořádně orientovat, ačkoliv nějaké ty potyčky už zažil a měl zhruba tušení, jak to v nich chodí. V kouzlení byl však sebejistý, takže ho hůlka ani jedinkrát nezradila. Dokonce i to drsnější z kouzel, expulso, vyšlo, a Aaron se spokojeným úšklebkem ve tváři sledoval, jak jeden ze Smrtijedů letí vzduchem. Doufal sice, že jich sejme více, ale i ten jeden byl úspěch a ne že ne.
Horší ovšem bylo, co se stalo poté. Ze Smrtijedovy hůlky vylétlo kouzlo, které vrazilo do stěny jednoho z domů. Díky tomu následovala lavina suti řítící se na ulici... přímo na profesora Rodwella. Z Aaronova hrdla se vydral přidušený výkřik, který měl být zřejmě varováním, přišel však příliš pozdě. Profesor astronomie zmizel pod sutí, ve změti prachu a úlomků cihel. Na Rona z ničeho nic dolehl těžký, deprimující pocit viny. Vždyť kdyby nezasáhl toho Smrtijeda, tohle by se vůbec nestalo. Ale... jak to mohl vědět? Nemohl mít nejmenší tušení, kam jeho čin povede. Sám sebe se pokoušel přesvědčit, že jednal správně.
Pokoušel se davem prodrat vpřed, aby Rodwellovi pomohl, ale kouzelníci ho strhli s sebou a neumožňovali mu proklouznout dál. A tak Aaron jen zoufale z povzdálí sledoval, jak profesora zasahuje jedna kletba za druhou, jak se nemůže bránit, a jak ho pomalu opouští život.
Nějakou chvíli mu trvalo, než si lokty a rameny prorazil cestu skrz tu spoustu bijících se kouzelníků, ale nakonec se mu to podařilo. Jakmile dostal příležitost, vyrazil k Rodwellovi, ke kterému si vzápětí klekl a rychle obhlédl jeho zranění. Sklonil se k němu ve snaze zaslechnout jeho dech, tlukot srdce, ale nepostřehl ani jedno. Ebenezar Rodwell nejevil známky života. Ron věděl, že už mu nemůže pomoci, a hrdlo se mu stáhlo hrůzou a dalším úderem viny, který dopadl na jeho bedra. Opravdu tohle zavinil?
Nedalo se nic dělat. Klečet u mrtvého těla a zoufat, v tom nebyl žádný smysl. Ron se z posledních psychických sil vzchopil a rozhlédl se kolem sebe. Tentokrát to byl hněv a vztek, co ho donutilo znovu pozvednout hůlku a s vervou vrhnout další kouzlo po nepříteli, poraněné dámě, která rozhodně nebyla na straně rebelů. „Expelliarmus! Confundo!“ vypálil rovnou dvě, páč nebyl troškař. Teprve pak si koutkem oka všiml, že na bitevní pole proklouzli dva kluci. To nebylo dobré. To nebylo vůbec dobré. Tohle ani náhodou nebylo místo pro malé děti. Ron se podvědomě začal pohybovat jejich směrem, a to co nejrychleji. Ne, tyhle dva tu rozhodně nenechá umřít.

Mimo herně:
Expelliarmus -> Emilia (+4 dospělák, +2 úroveň, +1 talent, +2 Fénixův řád, +1 bystrozor)

Aaron Pärnoja rolled 1d10:
3

Confundo -> Emilia opět (+4 dospělák, +1 talent, +2 Fénixův řád, +1 bystrozor)

Aaron Pärnoja rolled 1d10:
8

Jsem zmatená jako lesní včela, takže pokud jsem něco přehlédla/zvorala, nakopněte mě. A je to silně šity post, páč jsem z toho přes ten víkend totálně vypadla a neorientuju se, sori.

_________________

Že v té celé mele byla kachna, to by sice nějaké vzdálené části Alekovy mysli asi přišlo divné, protože byl zvyklý vnímat ze svého okolí co nejvíc, ale v tuhle chvíli byl v takovém šoku, že po opeřenci jenom přejel pohledem, nepozastavil se ani na modré pentli a utíkal dál, protože mu nad hlavou zasvištělo další kouzlo. Kolem leželi lidé ve více či méně nepoškozeném stavu, někteří vypadali, že ještě dýchají, jiní se hrabali na nohy, a pak tam byla také spousta nešťastníků, kteří leželi jako hadrové panenky, končetiny čas od času v divných úhlech... Alek si byl jistý, že tenhle obraz zkázy ho bude až do smrti pronásledovat ve snech. To ještě nevěděl, že ho hned v příštích chvílích vytlačí ze vzpomínek něco mnohem horšího.
Zeď poblíž jeho a Willa prakticky explodovala, což se nedalo s občasnou sprchou písku, která místy na bojující kouzelníky padala, srovnat. Alek nedůstojně vřísknul a skočil šipku do bezpečí, aby se za ním na zem sesypaly cihly a část omítky. Will vypadal, že z celého incidentu vyšel také nepoškozený, což Alek věděl proto, že bratrův stav kontroloval hned potom, co na něj viděl. Kolem spadlé zdi totiž zákonitě vzniknul oblak prachu.
Na zemi leželo několik dalších lidí, kteří nevypadali zrovna na to, že se ještě někdy pohnou, a Alekovy oči se rozšířily novou hrůzou. Že se bratra drží jako klíště, to si ani neuvědomoval, protože Willův stisk byl podobně silný a vyděšený. Poděšené zlaté studánky se kolem rozhlížely jako srnka v reflektorech auta, a stihly si všimnout zeleného světla dříve, než jeho bratr. Alek věděl, co znamená zelená v bitvě kouzelníků, a rozhodně to nebylo "jeď", což mu ještě dále potvrdila postava, která zasažena kouzlem padla k zemi jako podťatá. Postava v sukni, kterou moc dobře znal.
Aleka přimrazila k zemi vlna strachu, a nezvládl ze sebe vydat ani hlásku; stále ještě nevěřil tomu, co právě viděl, a každá buňka jeho těla doufala v to, že je tohle všechno jenom zlý sen a za chvíli se probudí zpátky v houpací síti a jeho největší starostí bude to, že má Willovy nohy v žebrech.
Dřív, než vůbec stihl nějak schopně zareagovat, si všiml sukně pod troskami i mladší z Faustů, a Alek tak byl s varováním v podobě výkřiku tažen kupředu, stále ještě v moc velkém šoku na to, aby se ozval podobným stylem. Než se stihul nadát, klečeli oba dva u bezvládné maminky, a Alek, aniž by polovina jeho vědomí věděla, jak se k tomu dostal, jí zoufale třásl ramenem a volal její jméno. Beatrice, pochopitelně, nereagovala. Malá část Aleka věděla, že je moc pozdě, a že na smrtící kletbu ještě nikdo lék nevynalezl, ale ta větší se stále křečovitě držela myšlenky, že je maminka třeba jenom v bezvědomí, a že každou chvílí znovu otevře oči.

_________________

Byla pryč dřív, než jsme mohli cokoli udělat, dřív než jsme vůbec stačili přistát u ní tak, že jsme si oba sedřeli kolena. Její prázdné hnědé oči se dívaly do nebe a v mžiku se v nich zrcadlily jen naše obličeje.
Můj byl, abych se přiznal, okamžitě uslzený, že jsem skoro nic neviděl, a to jsem si zatím nestihl pořádně přebrat, co se mámě vůbec stalo. Alek opakoval její jméno, ale já měl pocit, že když zkusím něco říct, udusím se. Spěšně jsem si přetřel nos rukávem a uvědomil si, že v ruce stále ještě svírám rukojeť hůlky tak křečovitě, že se mi nehty zarývaly do dlaně.
Marně jsem se pokusil hůlku vtisknout Beatrice Faustové do její bezvládné útlé ruky, kterou jsem nakonec jen držel a zíral až příliš zaujatě na malou šmouhu na jejím zápěstí. Zatím, co ji Alek zkoušel probudit, já se nemohl přimět ani k tomu, abych se jí znovu podíval do tváře. Vypadala nepochopitelně smířeně a klidně, i když jí vlasy padaly přes obličej a ležela pokřiveně, jako rozbitá panenka.
Nahnul jsem se dopředu a padl na ni tak ochranitelsky, ani na ni nedopadlo byť jediné další smítko. Všechno ostatní se mi zdálo utlumené, nedůležité, ale boj kolem pokračoval dál. Tvrdohlavě jsem zaryl bradu mámě do břicha a čekal, kdy začne dýchat.

_________________

Její bombarda maxima nevyšla zrovna nejlíp. Dopadla podstatně dál, než měla v plánu, takže kousky roztříštěného betonu téměř nikoho zasáhly a když už, tak jen do nohou. Z úst se vydralo sprosté zaklení nevhodné pro postarší dámu. Otočila se směrem k spadlé zdi a šla si prohlédnout následky. Při každém kroku jí neskutečně píchalo v noze, takže pokulhávala a její tempo nebylo zrovna nějak závratné. Stále se rozhlížela ze strany na stranu, aby odhalila případné nebezpečí. Po té katastrofě ze zdí jako by se celá situace na ulici trochu uklidnila.
Došla až na místo a rozhlížela se po raněných i mrtvých. Došla až k jedné ženě, která nevykazovala známky života. Nad ní se skláněli dva klučíci. Ten pohled byl otřesný. Natáhla ruku a chtěla jí položit jednomu chlapci na rameno. Pak jí ale vztáhla zpátky. Byla smrtijed. Musí si zvyknout na oběti. Dělá to pro lepší dobro. Tu myšlenku ale hned vytlačila další. Co kdyby se tu skláněl Dante nad svojí matkou? Co by udělala? Dneska už toho měla opravdu plné zuby. Navíc jí noha pálila čím dál víc. Se smutným povzdechem sklopila hlavu a poslala kratičkou modlitbu mrtvé ženě. Pak už se jen ozvalo hlasité prásk a Emilka se přemístila daleko pryč od tohoto místa.

>>>

_________________

Gringottowic banka >>


Příčná se pomalu začínala vylidňovat, i když mohla ještě chvíli počkat. Prostě si raději dávala pozor, aby se jí nikdo nedostal do zad a v případě kletby či jakéhokoli náznaku kouzel hodlala zkusit přemístění, byl by to risk, ale řekněme, že v u chvíli, by to asi teoreticky bylo… no nejrozumnější. Nebo taky mohla padnout k zemi a dělat mrtvého brouka. Ale nikdo jí nemohl zaručit, že se zde nenajdou lidé, kteří rádi takového brouka ještě nerozmáznou. Hůlku měla v ruce, ale… kdyby ji musela použít, nedopadlo by to dobře. Buď pro ni tedy, že by nefungovala nebo pro někoho jiného a tedy že by fungovala a někoho by, nezávisle na seslaném kouzle, s největší pravděpodobností lékouzelníci sbírali do sáčku na odpadky. Ale ani tahle myšlenka jí nedodala nijak moc odvahy, proti kletbě, jakékoli kletbě byla bezbranná a proto musíme zmínit, že ať už to bylo jak chtělo nějakým zajímavým přičiněním osudu se vyhnula Jarenovi a vlastně i komukoliv jinému kdo by si chtěl vypálit kouzlo po čistokrevné paničce. A vůbec on se fláká v bance zatímco tady... ho lidé potřebují. Ale jedno kratičké setkání jí stačilo, aby si uvědomila jistou povahu Sincera Galla a nemělo smysl se v tom bořit. Ještě by nedávala pozor.
Ve zdemolované Příčné v podpatkách a společenských šatech působila Catherine pomalu jako pěst na oko. Už když znovu stála na schodišti banky, stáhla si znovu, tentokrát jen provizorně, vlasy do culíku, ze kterého jí sice vypadlo několik pramínků, ale alespoň jí tolik nepřekážely. Obezřetnými kroky šla podál krámků, na podpatkách překračovala všechny překážky, rozbitého skla a…
Kachna. Se stuhou. Ducklifors. Za jiných okolností by ji to pobavilo, ale teď jen Catherine zalovila v kabelce a během několika málo sekund vylovila svetr černé barvy. Připlížila se (haha na podpatkách) ke kachně a chytila ji do něho. Možná, že kachna kladla odpor, ale spíše ne, jednak kachnu (tedy Ewelyn) hodně zaujalo pečivo a pak na to byla Catherine zvyklá, už rokem měli na venkově slepice. Než se kachna stihla vzpamatovat byla nacpána do kabelky (zvětšená kapsa je strašlivě šikovná věc), tak, že jí snad koukala jen hlava. U svatého Munga si s ní budou vědět rady. Třeba schytala i jiná kouzla.
V tuhle chvíli už byla Catherine dost daleko na to, aby se mohla v bezpečí dostat do Kotle a odtamtud už dokonale v klidu krbem pryč, její metoda pomalého a velice obezřetného postupu se jí vyplatila, teď se dostávala k místům, kde bylo zatraceně hodně bordelu na zemi a bože moje boty, ale ne… Catherine Edwardsová se dostala k něčemu, co z dálky rozhodně nepřipomínalo osobu, ale teď zůstala zírat na kouzelníka, který měl prostě a asi jako řada jiných smůlu. Ale třeba byl jen pod vlivem kouzla. Třeba.
Catherine zvážila všechny možnosti, neměl masku, nemohl (nebo ano?) patřit mezi tamty. A i kdyby… Zbytečné, tohle všechno. Čistokrevní měli všechna práva, výhody, nechápala proč se tohle všechno děje. Ale nemohla stát stranou. Zkontroluje muži dech a pulz, a když nebude mít ani jedno půjde dál, možná, že někdo bude potřebovat pomoc a soucit by člověk měl mít s živými. Alespoň pro teď.
Dřepla si k muži a sklonila se k němu tak nízko, aby zachytila jeho případný dech, ačkoli už od pohledu nedýchal. Nic. Už už chtěla vstát a… Nakonec ještě pro jistotu přiložila prsty mužově krku a vzhlédla do ulice, nemohla si dovolit přestat sledovat dění. V příští vteřině se jí oči rozšířily šokem. To zahlédla dva kluky, dva malé kluky a postavu v masce, které natahovala ruku. Catherine ztuhla a snad možná to bylo dobře, protože postava v masce sebou škubla a zmizela. A pak Catherine poznala, u čeho ti dva jsou a hrdlo se jí stáhlo. Bože. A pak…
A pak zachytila to, co Aaron nemohl, protože měl s největší pravděpodobností v krvi příliš adrenalinu a situace mu tehdy nedovolila se nad profesorem astronomie pozastavit. I ona sama si nebyla jistá, jestli se jí to nezdá, ten muž měl puls.* Neuvěřitelně slabý, ale ano. Bylo potřeba ho ihned, skutečně ihned dostat ke svatému Mungovi, ona mu pomoci nedokáže. Nebyla ten typ, který by jen tak pomáhal, ale také nedokázala opustit osobu, která očividně pomoc potřebovala. Svědomí je zvláštní věc. Zastrčila hlavu chudák kachny pokud jí to kachna dovolila do kabelky a napnula všechny své svaly. Bezvládného Rodwella vytáhla ze suti. Později jí přišlo zvláštní, že si jeho paži dokázala přehodit přes rameno a vrávoravě vstát.
Jenže ti kluci… To byl poslední důvod, proč zaváhala. Nicméně když spatřila Aarona, její váhání se vytratilo. Neznala ho, ale masku neměl a něco v jeho tváři napovídalo, že se o ně postará. Přesto si musela být jistá.
„Hej ty!“ Ostrý a hlasitý tón, za který však mohla situace, v žádném případě to nebylo nic osobního. „Vem je pryč!“ Slova doplnila volnou rukou o poměrně jasnou gestikulaci. Nechtěla rozkazovat, ostatně Aaron to měl tak jako tak v plánu. Jenže to tak znělo, možná štěstí, že odpovědi se už nedočkala. Zavřela oči a přiměla se být… jinde. Přemístila se s hlasitým prásknutím. Bylo to poprvé za… no řekněme, že za hodně dlouhou dobu co to udělala naposledy, teď nyní navíc s nákladem. Bradavickou školu vychodila, musela něco umět. Jenže… jenže ta krev, její krev, která po ní zůstala naznačovala, že ne vždy se vše povede…

>>

Mimo herně:
* Na Dájovo přání skončí Eb u Munga. Na nejspíše delší dobu a bude omotaný hadičkami. Ale přežije to. A vzala jsem sebou i Ewelyn snad to nevadí. Post k Mungovi napíšu zítra.

_________________

(Stieg Larsson)

Slušná mela, dokonce i ve srovnání s kteroukoli káhirskou hospodou, které byly proslulé létajícím nábytkem.
Jack přeskakovala očima od jednoho účastníka k druhému a maskovaná jako chameleon se snažila srovnat si, kdo za koho kope. Vypadalo to jako čutání mičudy ve hře všichni proti všem.
Prudce se sehnula, když jí nad hlavou zasvištěl kus sutě, ale bleskově se hned přizpůsobila a nechala svou kůži nabrat zase trochu jiný odstín, aby vypadala jako součást zdi. Páni, neměla ale kliku, že si ráno vzala zrovna ten strakatý kabát z bazaru ze druhé ruky, co se jí máma snažila vyhodit? O tomhle se jí bude muset zmínit. Zrovna teď spolupracoval na záchraně jejího života, i když i poletující kletby byly málo na to, aby u Jack zafungoval pud sebezáchovy a ona vzala rozumně nohy na ramena.

Proplížila se o kousek dál, když si všimla, že jednu paní, co s tím nejspíš neměla vůbec nic společného, sejmulo nějaké zaklínadlo, a hned se k ní seběhli dva kluci. Jack si rychle překryla pusu dlaní a s těžko potlačovanou zvědavostí se přiblížila na dohled chlápka, co to taky schytal a vypadal dost... no, mrtvě. Nejspíš i zaživa.
Kolem se začala ochomýtat hnědovlasá čarodějka, která vypadala dost nakrknutě. Sebrala tu čudnou kachnu, která se zrovna dusila houskou, a sebrala i polomrtvého chlápka. Jack se kousla do rtu - možná by jí mohla pomoct, vypadala, že s ním má co dělat.
Opodál ale zblýskla bělovlasou čarodějku, která sice nevyhlížela pomláceně, zato se ani nepohnula. Jack neměla o většině kouzel zrovna moc přehled, ale vytipovala, že tahle nápadná se nesnaží splynout s okolím jako ona. Odčarování od Jack moc v úvahu nepřicházelo, jednak proto, že zatím ani neměla k dispozici hůlku (ale pár se jich tu volně válelo!), druhak proto, že i když tu jednu zaprášenou sebrala, pomalu ani nevěděla, za jakou stranu se drží.
Skousla dřevo mezi zuby a oběma rukama popadla nehybnou čarodějku pod pažemi, aby ji se spoustou tichého funění zkusila odvléct stranou toho všeho. Momentálně podvědomě nabrala na kůži spoustu světlých skvrn a i její vlasy zpopelavěly a zplihly dolů v hladkém vodopádu, jak se snažila splynout se vznášejícím se prachem z omítky.

_________________

Rona nemusel nikdo dvakrát pobízet, aby se dostal k těm klukům - děti na bojišti neměly co dělat, takže doufal, že se mu podaří dostat je odtud do bezpečí. Proplétal se mezi zraněnými a zmatenými kouzelníky, jednou dokonce vší silou odstrčil stranou Smrtijeda, který zřejmě hledal hůlku. Ron tu svou stále pevně svíral v ruce a byl připravený se bránit, kdyby náhodou přilétlo ještě nějaké hezké kouzlo. Vypadalo to však, že žádné větší nebezpečí už nehrozí - ulice se začala celkem rychle vylidňovat, jak členové Řádu i postavy v tmavých pláštích mizeli v postranních uličkách a přemisťovali se pryč.
Aaron nepotřeboval, aby mu někdo dával rozkazy ohledně toho, co má s těmi kluky dělat. Beztak tu ženu, která na něj volala, ve všem tom zmatku skoro ani nezaslechl. Jakmile se k dvěma chlapcům, kteří zřejmě truchlili nad ztrátou pravděpodobně maminky, dostal, s povzdechem si k nim klekl. Tohle bylo trošku moc i na něj - copak to všechno muselo zajít tak daleko, aby malí kluci přišli o mámu? Za všechno mohla jen lidská hloupost, o to stupidnější tenhle konflikt byl. Ale vyhnout se mu očividně nedalo, protože s Ministerstvem kouzel nebyla možná jakákoliv domluva. Ať tak či onak, tohle by se dít nemělo. „Kluci, moc mě to mrzí, ale měli byste se odtud co nejrychleji dostat,“ zamumlal k nim potichu, neboť mu bylo proti srsti tahat je odtud násilím. Pro jistotu se neustále ohlížel a byl ve střehu, aby mohl celou skupinku bránit, kdyby se na ně někdo pokusil zaútočit, ale podvědomě tušil, že tu beztak nemohou zůstat dlouho.

_________________

Alek si ani nemohl povšimnout zahalené postavy, která se k němu a jeho bratrovi - byť dobromyslně - natahovala, protože si moc dobře nemohl povšimnout ani ničeho jiného. V očích ho pálily slzy, které se mu koulely po tvářích, a celá ulice plavala jako ve snu. Velice, velice špatném snu. Alek si ani neuvědomil, že se mu z hrdla vydral jediné přiškrcené vzlyknutí, protože to jediné, co byl v tuhle chvíli schopný vnímat, byla nehybná maminka.
Na rozdíl od Willa se ji nesnažil chránit vlastním tělem tím, že by jí vzlykal do košile - tu jenom křečovitě držel v prstech a třásl se jako osika. Někdo kdysi řekl, že pohled, který jím nejvíc otřásl, bylo dítě, které plakalo pláčem dospělých - bez křiku, bez popotahování, jen se slzami na tvářích. Alek byl tiše jako málokdy. Krk měl stažený, jako kdyby ho škrtila neviditelná oprátka, a měl problémy i s tím, aby pořádně dýchal - vědomí, že je pryč, a už se nevrátí bolelo víc, než mohlo cokoliv předtím i cokoliv potom, a prakticky Aleka paralyzovalo. Znovu rozklepaně škytnul, když už nemohl dále bez vzduchu. Nebral na vědomí rány způsobené přemísťováním, poslední syčení kleteb, které létaly kolem nich, ani křik bystrozorů, kteří na místo dorazili moc pozdě na to, aby byli k něčemu dobří, aby tomuhle zamezili - teď už koneckonců na ničem nezáleželo.
Mladík, který jim přišel doporučit, aby se odsud rychle odpakovali pryč, se dočkal prakticky stejné reakce. Vypadalo to, že bratry Faustovy odsud nedostane nic jiného, než hrubá síla; a přesně to se nakonec i stalo. Jeden z bystrozorů, kteří se pokoušeli co nejvíce minimalizovat škody, si všimnul dvou plačících kluků, a neměl daleko k tomu, aby jednal. Jednoduše drapnul Aleka kolem pasu a zvednul ho do vzduchu, odnášeje jedenáctiletého ne-tak-docela-kouzelníka pryč z nebezpečí. Pokud se Aaron k transportu Faustů připojil*, zbyl na něj Will, který se jistě ukázal být jednodušším pasažérem, než jeho bratr - jakmile totiž Alekovi došlo, co se děje, začal kolem sebe kopat a konečně vřískat, jako by ho na nože brali, protože maminka.

>>>

| +

Mimo herně:
*a jestli ne, deportoval ho někdo další z přítomných bystrozorů

_________________

JD bezvládně ležela na zemi, bez hůlky a v duchu si sama sobě nadávala, že na tom místě vůbec zůstávala. Když o ní jeden z kouzelníků zakopl, dopadl na zem těsně vedle ní, Jordan se na něj prosebně podívala, to bylo totiž to jediný co v tuhle chvíli mohla když byla zpetrifikovaná. Kouzelník si jí však nevšímal, zanadával a brzy se zvedl a metal kouzla vesele dál. Ale co se dalo dělat, JD musela počkat jestli si jí nevšimne někdo další a doufala, že se to stane brzy. Musela přeci ještě najít svou hůlku a zjistit jestli je v pořádku, jinak by to znamenalo obstarat si novou. Jediné co jí přidávalo k dobré náladě byla kachna, která se opodál cpala pečivem, a protože stejně už nemohla nic moc ztratit když se nemohla ani pohnout, sledovala jí dokud se tam neobjevila nějaká hnědovlasá kouzelnice a její zábavu sebrala a odnesla pryč.
JD teď tedy nemohla dělat nic jiného než doufat, že jí odsud někdo brzy dostane či jí odkouzlí, a protože se na dění a metání kouzel nemohla dívat, zavřela oči. Netrvalo to však dlouho co se nad ní někdo sehnul a pokusil se jí odvléci stranou, Jordan rychle oči otevřela, aby se mohla podívat kdo se jí to snaží odvléci pryč, avšak moc jí to nepomohlo. Vždyť to bylo ještě dítě a Jordan, ač by si to nepřiznala, byla těžká, takže ať se ona dívenka snažila jak chtěla a funěla sebevíc, s bělovlasou kouzelnicí nepohnula. To nakonec JD ani tolik nevadilo, protože spatřila svou hůlku, kterou měla dívenka v ústech. Fujtajbl.. Samozřejmě, že JD neuniklo to jak se dívenky pleť a vlasy změnili, a kdyby mohla nejspíše by to okomentovala slovy "wau". A pak najednou.. Jord si všimla jak se to na Příčné najednou celé otočilo, začali prchat nejen Smrtijedi, ale i rebelové a brzy po jejich zmizení se objevili bystrozoři což by za jiných okolností možná i JD vykouzlilo úsměv na tváři. "Konečně," vydechla, protože si uvědomila, že už mluvit může, a tak se sesbírala ze země, oprašujíc ze sebe přebytečný prach. A jakmile zjistila, že není nijak zraněná, i když tušila, že další den se jí na těle objeví několik modřin, otočila svůj pohled k dívence, která se jí snažila pomoci. Ona, ale pomoc přeci nepotřebovala a za jiných okolností by možná i začala řvát, proč se do toho začala motat, jenže tohle bylo dítě a ona přeci nemohla na dítě řvát. "Děkuju," bylo poznat, že to jediné slovo vyslovovala docela těžce, nebyla zvyklá někomu za něco děkovat a už vůbec ne dětem, taková ona prostě nebyla. "Ach.. koukám, že máš mou hůlku, hm? Vrátíš mi jí?" Chtěla dodat ještě slovo "prosím", ale nakonec si to rozmyslela, to prostě nebyla ona. A jakmile její hůlka byla navrácená (ať už za jakoukoliv cenu, přičemž pokud za to Jack něco chtěla, Jord se nejprve vztekala, ale protože hůlku potřebovala, tak jí to přinejhorším splnila) přemístila se pryč.
>>

_________________