„Nevím… například samé šílenosti? To by ti bylo podobné,“ odvětila poněkud překvapivě sebejistě, tak trochu si muže před sebou dobírajíc. Jistěže to nemyslela nijak zle, naopak to s ním vždycky myslela dobře. Jenom nechtěla v těch slovních provokacích zůstávat pozadu, třebaže nebyla zase tak drzejší jako pan Thornton mladší, a vlastně za to možná byla i ráda, protože někdo z těch dvou musel být ten rozumnější a klidnější. Dora sebou nepatrně cukla, protože si nikdy nemohla být jistá tím, co Aidrica v další chvíli napadne za šílenost, nebo případnou provokaci, ale naštěstí to vypadalo, že si jen dělá pohodlí. Obezřetně sledovala každý jeho pohyb, ale koutky úst jí nezadržitelně cukaly vzhůru, jak tak sledovala, jak se nahýbá nad stolem a zkouší na ní ten svůj ublížený pohled, který mu po předchozích provokacích prostě nemohla věřit. I když… Bylo pravdou, že on byl v tomhle směru nepřekonatelný mistr. Pohled jí ve vteřině zjihnul a zakousla se do spodního rtu. „… A pak že já jsem praštěná? Ty jsi fakt blázen… Nicméně, opravdu jsi si jistý, že bys zrovna ty, nějaké samičky přivábil? O Melvinovi nepochybuji, ten má charismatu na rozdávání, ale u tebe… vážně musím trochu zapochybovat, a to nemyslím zle, říkám to totiž jako tvá velmi dobrá kamarádka,“ nedala se jen tak a ještě k tomu vypláznula špičku jazyka, aby ho patřičně popíchla. Věděla, že si z toho nebude nic dělat a vezme to jako legraci, protože takhle se bavívali docela dost často a Pandoře už to začínalo dost citelně chybět, což si uvědomovala až nyní. Předtím měla myšlenky někde úplně jinde, tudíž byla ráda, že se s Aidricem vidí, protože mohla být sama sebou a popustit takříkajíc uzdu.
„A ty jsi beznadějný cvok,“ oplatila mu téměř okamžitě s neochvějnou jistotou, protože o pravdivosti svých slov byla opravdu pevně přesvědčena. Stejně o tom, že i Aidric má svým způsobem pravdu, možná úplnou, vzhledem k tomu, že ani ona sebe sama nepovažovala za úplně normální. Ale to už byl nejspíše úděl Havraspárských, kteří byli od přírody podivíni. Někteří méně, někteří více…
Téma se však nakonec stočilo poněkud vážnějším směrem, což si mohla vzápětí vyčítat pouze Dora, že o tom vůbec začala. Ale co se stalo, už se nešlo odestát. Mohla snad za to, že byl pro ni jedním z mála, komu v momentální době mohla věřit, tudíž bylo překvapivě snadné se mu svěřit i s těmi nehezkými věcmi? V žádném případě mu však nehodlala přidělávat starosti. Sám jich musel mít dost, třebaže se neustále tvářil jako sluníčko a rozdával široké úsměvy na všechny světové strany. Ale tím spíš bylo jasnější, že pod tím vším se skrývá citlivá stránka, o níž se nedalo pochybovat. Cítila se najednou značně provinile, a kdyby ji neoslovil takovým tónem, tak by se možná přes ten svůj vlastní pocit dokázala přenést, ale když se střetla s jeho pohledem… jemně si povzdechla. Věděla, že má pravdu, ale… bylo tady to jedno podstatné ale, které se neustále opakovalo. Ale nakonec se to dalo pochopit, a Aidric určitě sám věděl, jaké to je dospívat a pomalu pronikat do nové životní kapitoly dospělého jedince, s čímž se každý musel poprat a srovnat sám. Pro nikoho to určitě nebylo lehké a stejně tak i pro Doru, tím spíš, když u McLarkenů doma vypadalo tak, jak to vypadalo. Ale o tom bylo lepší nepřemýšlet, naopak bylo lepší se zabývat příjemnějšími věcmi, které oběma vyloudilo úsměvy na tvářích. Ten lišácký úsměv ze strany Thorntona nebyl žádným překvapením, většinu času se takhle usmíval, což nevěstilo nic dobrého, jak se Doře následně potvrdilo. Měla sto chutí ho zarazit už v počátku, protože než došlo k samotnému činu, zamrazilo jí na zátylku, ale neudělala nic. Byla zvědavá, co se Aidricovi honí hlavou a k čemu přesně se chystá. Přimhouřila pohled, přičemž ho samozřejmě po celou dobu bystře sledovala a poslouchala a teprve, když se k ní začal přibližovat, si dovolila zhluboka nadechnout, což neměla dělat, protože se jí dech zadrhl v hrdle, jakmile ucítila dotek jeho rtů na svých. Ten syčák! Projelo jí ve vteřině hlavou, odmítaje si připustit, že by se jí to snad mělo líbit. Jen co se vrátil zpátky na svoje místo, tak mu věnovala mírně pohoršený pohled, že si něco takového vůbec dovolil, ale ten správný dojem narušovala ta skutečnost, že nabrala horké červeně do tváří…
Naštěstí se k tomu nevracel a ona sama to taky neměla v plánu. Jen jí zajímalo, jaký pocit z toho měl a z jakého důvodu přesně to vlastně udělal. Zakroutila nad sebou v duchu hlavou, protože o takových věcech by dáma přeci neměla přemýšlet. Beztak to byla jen provokace, aby jí zrozpačitěl a ve vhodném okamžiku toho mohl použít proti ní, jen čistě pro své vlastní pobavení. „Salemovi se vede hodně dobře, jenom je toho na něj docela dost, když k tomu všemu ještě musí studovat, jak si přála naše milovaná babička. Už se moc nevidíme, protože je častěji v Norskou, než tady v Londýně. Vlastně se sem vrací převážně kvůli tréninkům. Ale na druhou stranu si myslím, že o to vzácnější je, když se vidíme a máme možnost si spolu promluvit. Nevěřil bys, ale mám pocit, že mu na mě opravdu záleží, ale… to si nech pro sebe, asi by mě proklel na místě, kdyby mě teď slyšel,“ uchechtla se pobaveně, načež trochu zvážněla. Asi i z toho důvodu, že se chystala zeptat na jednu věc, o které taky nemálo přemýšlela. „A jak se daří Jocelyn? Už má za sebou první rok v zaučení, pokud se nemýlím?“…

AIDRIC U. THORNTON

„Nejsem blázen, jen jsem hodlala brát Melvina vážně,“ namítl trochu uraženě a založil si ruce na hrudi. Tak tohle se ho ale fakt dotklo. „Pak budu chroptět sám/ za svitu měsíce/ svým chtíčem hnán/ žab budu mít tisíce,“ pronesl slavnostním, recitačním hlasem, než se zatvářil spokojeně, s pocitem zadostiučinění. Až po chvíli mu přeci jen cuklo v koutku, když si uvědomil, jak to asi muselo vyznít. Taková kravina a on to pronesl hlasem, jakým se má spíš číst Poe, Shakespeare, Rilke a další… Jedno ale bylo jisté – básník z něj určitě nebude. Snad bohatě postačilo, že při každé volné příležitosti zpíval a hrál na kytaru. „Jestli jsem si jistý? No, jednu už jsem přivábil,“ zazubil se drze na Pandoru a raději se stáhla na své místo, aby ještě neschytal nějaký ten pohlavek. Copak ale mohl za to, že mu dokonale nahrávala do karet? Tou poznámkou myslel samozřejmě jí.
Znovu se pohodlně usadil, jako by ho před chvílí sotva něco trápilo a natáhl si nohy pohodlně pod stolem. „To se budeme dobře doplňovat,“ odvětil, když o něm prohlásila, že je cvok. Pravda, cvokem byl, ale byl jím rád a většině lidí to nijak zvlášť nevadilo. Odfoukl si volný pramen vlasů z obličeje a zabodl se pohledem přímo do Pandory naproti sobě. Už se ale neusmíval tak záludně, jako před chvílí, spíš čistě přátelsky, klidně. Jako by se tak zkrátka narodil. Nedokázal se mračit na lidi, alespoň ne příliš dlouho. Byl to optimista každým coulem, ale stál nohama pevně na zemi. Nic se přeci nesmělo zbytečně přehánět, že.
„Dovedu si představit, jak by zuřil, když by zjistil, cos mi tu právě řekla,“ uchechtl se, když se Pandora rozpovídala o Salemovi a jeho slibné kariéře na postu chytače za Skotsko. Aidric byl sice starší o rok, než Pandořin bratr, ale ze školy ho znal docela dobře. Měl talent a byl tvrdým soupeřem pro každého, kdo se mu postavil do cesty. Na Aidricův vkus možná až moc chladný a nelítostný člověk, ale víceméně věřil, že dokáže být i starostlivý, co se sestry týče. Proto ho svým způsobem podvědomě uznával.
Co se ale týkalo Jocelyn, už to nebyl samý vtip a rýpanec. Napřímil se na své židli, dokonce stáhl i své nohy a překřížil je jednoduše v kotnících. „Jocelyn…“ začal trochu nejistě, přičemž propletl své prsty, když se lokty opřel o desku stolu. „Matka nebyla moc nadšená, když jí seznámila s tou skutečností, že se chce dát na tuhle nebezpečnou profesi. Ale udělala zkoušky, a i když je tam jako jedna z mála dívek, učí se docela rychle. Je pracovitá, pilná, ale něco jí chybí,“ přiznal se, na chvíli sevřel rty do úzké linky a poté zase pokračoval. „Nikdy jsem jí to neřekl, ani by to asi nechtěla slyšet, ale to něco milého, co v ní bylo, se zkrátka zlomilo po těch zrušených zásnubách s Van Helmontem. Bylo to hnusný období a tím nemyslím jenom jí, ale celkově pro ostatní, co s ní museli být doma. Mám teď byt v Londýně, takže nejsem v sídle tak často, ale dovedu si představit, co se tam dělo. Stačilo ji sledovat při práci,“ a byla pravda, že někdy to s ní skutečně přeháněla. Ale od nikoho nechtěla slyšet ani jedinou námitku. „Nevím, jestli je to pro ni nejlepší způsob, jak se s tím vším vypořádat, pořád je doma jméno Van Helmont tak trochu zakázané téma. Už jen, jak to zazní, vyletí a je najehlená. Je to prostě další adept, který by si zasloužil dostat na zadek. V tomhle je jak malá,“ zavrtěl hlavou a bezděčně pokrčil rameny. S Jocelyn si byl docela blízký, ale v posledním roce, jako by nevěděl, jak nejlépe jí pomoct. Nebyla přeci sama, i on sám byl před dvěma lety ve stejné situaci. Rozhodně to ale nedával vyžrat ostatním takovým způsobem, jako to dělala jeho sestra. Netušil, jestli ho to víc štvalo nebo mrzelo. Možná od každého trochu. „Navíc se teď ještě vyostřuje situace s Ministerstvem. Všichni dostáváme zabrat,“ dodal nakonec, ale v podstatě už k tomu nešlo nic dodat. Rozhodně ne tady, kde byli on i Pandora vystaveni jistému riziku.

_________________

Pandora nemohla uvěřit vlastním očím, ale pak si uvědomila, s kým že to tady vlastně celou dobu sedí, takže… se vlastně zase tak moc nedivila. Neubránila se pobavenému smíchu, který se jí vydral z hrdla v momentě, kdy začal Aidric se slavnostním přednesem oné básničky a pouze myšlenka na to, že tu v hostinci nejsou sami, jí nutilo svůj smích tak nějak kočírovat, neboť v opačném případě by se bez váhání rozesmála hodně nahlas. Ale i tak se po nich jistě podívalo několik tváří, jež Modrovláska ignorovala a ani si jich nevšímala. „Pane Thorntone, vy jste si nějak moc jistý,“ podotkla k těm jeho dalším průpovídkám, které mohly naznačovat, že by si snad myslel, že by s ním Dora něco mohla mít. Ale to určitě nebylo myšleno vážně, protože to bylo prostě… neuvěřitelné. Zcela jistě měl kolem sebe celou řadu slečen, a přesto se držel v její společnosti a skoro to vypadalo, jako by s ní měl nějaké postranní úmysly. Pak si však Dora uvědomila, že nad tím nějak podezřele často přemýšlí a tak to vypustila z hlavy, načež se o trochu více uvolnila. Avšak dost na jejím uvolnění se měl podíl sám Aidric, v jehož společnosti se vždycky cítila příjemně, když tedy pominula ten fakt, jak rád jí uváděl do rozpaků. A že byl poměrně dosti nevyzpytatelná osobnost, a hlavně nepředvídatelná – a troufala si říct, že o dost víc, než ona sama, a to už bylo co říct. Nicméně v další chvíli se jasně ukázalo, že i takhle veselý člověk má své starosti, ale mimo jiné dokáže brát důležité věci skutečně vážně a mít nad tím i nadhled. Dora nepochybovala o tom, že z něho právě mluvila dospělost, když se rozmluvil o své sestře a ty záležitosti s ní spojené hodnotil s potřebným nadhledem a odstupem. V jejích očích jako by se právě objevil někdo nový, nebo jí to tak přinejmenším připadalo. Ne, že by si o něm měla myslet, že je cvok ve všem, a že to nemá v hlavě srovnané, ale zkrátka řečeno… bylo na Aidricovi vidět jakým vývojem si prošel, mezitímco ona byla ve škole. Krátce sklopila pohled k desce stolu, na chvíli se pohroužejíc do ticha, aby si promyslela svou následující odpověď.
„Víš, myslím si, že jí v tomhle směru dokážu pochopit. Muselo jí to neuvěřitelně zranit, když se ty zásnuby zrušily,“ pronesla nejdříve velice opatrně, pečlivě volíc každé pronesené slovo. Dora věděla, o čem mluví, třebaže její dosavadní zkušenosti nebyly zase až takové, ale pokud mohl někdo Jocelyn rozumět, tak to byla určitě ona. Vždyť i její zásnuby se nakonec zrušily, i když z naprosto jiného důvodu a za jiných okolností. Ještě opatrněji k němu vzhlédla s jasně modrým pohledem, a snad jakoby ani nevěděla, co jí k tomu ve skutečnosti vedlo, se znovu dotkla jeho ruky. Dotek na jeho dlani byl sotva znatelný, ale možná o to intenzivněji vnímaný. Bylo to jasné gesto podpory a zároveň takové, co by se pravděpodobně dalo nelépe popsat jako konejšivé…
„Myslím si, že kvůli tomu se tak snaží a hodně pracuje, aby se z toho opravdu dostala a přestalo jí to bolet. Kdo něco takového neprožil, tak to velmi těžko pochopí, řekla bych, že tomu vůbec nemůže porozumět… A každý z nás se s tím pak snaží vyrovnat po svém způsobu. Ale Jocelyn je silná osobnost, věřím, že jí to naopak dostatečně posílí. Její nezdolná energie by kohokoliv jiného na jejím místě srazila k zemi, ale ona… Je to silná lvice,“ jemně se pousmála. Nechtěla znít nijak vyčítavě či snad podobně, pouze cítila jakousi potřebu se Jocelyn tak trochu zastat, protože s ní mohla soucítit. Ačkoliv Dora si jen stěží mohla představit, co dívka skutečně prožívala. Na jeho poslední slova o ministerstvu souhlasně pokývala hlavou, a když se mu znovu podívala do očí, tak se se svou dlaní, kterou hladila tu jeho, stáhla zpátky k sobě, hledíc mu do očí. „A co ty, jak je vůbec možné, že jsi pořád ještě svobodný? Vzpomínám si, že se o tobě říkalo, že bys snad někoho měl mít?“ Povytáhla obočí a koutky úst jí pobaveně zacukaly. Moc dobře věděla, že asi nebude rád, že se na něco takového ptá, ale jí to prostě zajímalo, takže byla rozhodnutá, že ho ani nenechá se jakkoliv vykroutit.

<<<

Dnes prošla krbem do Děravého kotle Gweeny úplně sama. Původně neměla v plánu dnes Příčnou ulici navštívit, ale nakonec se to tak vyvrbilo. Víceméně.. potřebovala tentokráte přímo do Kotle. Měla tam totiž domluvené setkání.
To, co Gwen doma potkala, opravdu nečekala. Věděla, že obecně je situace špatná, ale že ještě horší je v jejich rodině, to si nemyslela. Krize společnosti způsobila u McGrathů poměrně fatální rozkol. Patrick, její bratr, se odstěhoval už před Vánoci do bydlení se svou snoubenkou, ale Gwee s tátou zůstávala u babičky na Jelením vrchu. Babička nikdy nepřipadala dívence zlá.. No, teď trochu ano. Svého syna totiž Jane McGrathová tlačila do druhého sňatku, i přes to, že mu bylo padesát, protože teď častěji než kdy jindy vytahovala otázku pokračování rodu. No, a přesně jak Patricka štvalo, pan McGrath ve všem své matce ustupoval.
Gweeny to hnětlo skoro stejně jako jejího bratra.
V Kotli ovšem nebyla proto, že by utekla z domu jako totální rebel a hledala kamaráda, u kterého najde přístřeší - to by nebylo moc chytré. Měla se tu setkat se svou prababičkou. Ač tato čarodějka vypadala velmi výstředně i na kouzelnické poměry, Gwen si ji oblíbila. Doma o ní sice neslýchala dobré věci - a tušila, že na veřejnosti by to bylo úplně stejné - ale to jí nevadilo. Nebyla přece malá, aby přejímala názory babičky, ne? Navíc Patrick ani táta proti prabábí nic neměli. Jenom k nim domů nejezdila.. skoro nikdy.
Možná proto byla teď Gwen tady. Návštěva Isadory McGrathové na Jelením vrchu by totiž asi ještě více vyhrotila situaci. Gweeny si objednala kaktusovou limonádu, protože ji docela dlouho neměla, a posadila se k jednomu ze stolů. Z tašky, kterou měla přehozenou přes rameno, mezitím vytáhla kousek pergamenu, brk a kalamář (v Kotli nemohlo nikomu vadit, že bude psát na stole, ne?) a dala se do psaní dopisu pro Olivera. Chtěla vědět, jak se má.. a tak. Pak ještě musela napsat Kath, Auře a Aniyah... To až bude zase doma a bude se nudit.
Teď jen vyplňovala čas, kdy čekala na babičku.

_________________

| +

Za podpis mooc díkuju Maevce! :3



Barevné rozlišení řeči rodinných příslušníků, vyskytující se asi tak často jako tučňák na Arktidě:
Calvin McGrath - #0000FF
Patrick McGrath - #800000
Jane McGrathová - #400080

Protočím na Patricka oči. Měl by si srovnat priority, málem ho zabili a on se stará o to, jestli z toho nebudu mít průšvih, no fakt, to není normální. "Víš, větší průšvih bych měla, kdybych tě tu nechala chcípnout." Zamručím nespokojeně a vrazím do něj nesouhlasný pohled, i když je fakt, že má Patrick pravdu. Když mě někdo uvidí? Bude z toho průser. Bude z toho průser doma, Týtýkretén mě asi zabije, ženština, co se tvářila celou dobu jako milá paní, která mi nahradí matku, mi bude dávat půldenní přednášku o tom, jak je těžké být ženou v dnešní době a tak… I když prostě na druhou stranu, ani Gerard by nedopustil, abych přítele nechala někde zhynout. Určitě. Jen by ten idiot neměl být tak strašně sobecký, protože jinak se smrt popsat nedá. "A vůbec netahej sem můj původ, nebo ti vrazím." Dodám trochu rozmrzele a začnu ho pomalu táhnout pryč. Ať už jde sám, nebo potřebuje pomoc, nebo ho táhnu za uši, cokoliv. Gorilák přes něj přehodí svůj fakt dlouhý a velký plášť, pod který by jsme se vešli oba ještě s egem Olssonový. Plášť táhne strašně silnou kolínksou, takže nejen, že není prakticky vidět, že se tam schovává Patrick, není to ani cítit.

>>>

Někde moc nahoře v pokoji

V kotli ho zatáhnu hned do nějakého rožku, kde mu tu věc zase sundám, vrátím ji gorile, která se pak odebere asi dát si panáka nebo tak něco. Já pak pohledem prohledám kotel, a když spatřím nějakého týpka a Chrisse, protočím oči. Vytáhnu klíč a potlačím rozlámaného Patricka nahoru. Odemknu dveře od Bradleyho pokoje, je mi jasný, že tam není, asi jen přijel, hodil sem kufr a zase šel. "Koupelna je támhle." Kývnu hlavou ke dveřím, na kterých je pověšený župan a podám mu z kufru namátkou vybrané čisté oblečení. Počkám si, až zapluje do koupelny a o chvíli později se ozve zaklepání – než stihnu otevřít, dovnitř se vřítí Chriss. Jasně, že on. Jeho otec by si tu práci nedal, aby se nakonec objevil, ale snad je lepší, že se na mě tentokrát zase vykašlal. "Co si sakra myslíš, že děláš, Ariano! Naprosto si se zbláznila." Vyjede na mě Chriss svým teď typickým povýšeným tónem. "Takhle se mnou mluvit nebudeš. A na rozdíl od tebe jsem zcela v pořádku, MI ještě mozek nevymyli." Opáčím podrážděně a máchnu rukou ke dveřím koupelny. "Je to i tvůj prefekt! Jak můžeš bejt takový ignorant!" pokračuju v hádce a propálím ho nenávistným pohledem. Chriss přestane zaraženě zírat a zamračí se. "Mohlo by tě to stát krk." Prohlásí s potutelným výrazem a mě trochu zamrazí. "To neuděláš." Vvyvalím na něj oči. "Si piš, Harringtonová. Nebudu ti pomáhat mýho otce takhle podrážet. Měla bys bejt vděčná." Uculí se pohrdavě a já jen nestačím zírat. Tak se změnil za těch pár měsíců… ugh. Zaraženě na něj zazírám. "Jestli odsud hned nevypadne, bude tě to stát budoucnost. O to se postarám." Zabodne do mě svůj nekompromisní pohled a já na chvíli úplně zapomenu, že je o pár let starší. "Vděčná za co? Že musím sdílet střechu nad hlavou s takovým kusem debila, jako jsi ty? No tak to fakt díky. Víš co, teď mi uhni. Jdi si žalovat. Nezajímá mě to. Ani následky. Pořád jsem lepší člověk než ty." Prsknu na něj podrážděně. "Ariano! Tohle sakra vůbec není o tom, kdo je lepší člověk! Nemůžeš jen tak s sebou tahat nějaký mudlovský pól a čekat, že si nikdo nevšimne! Víš, že balancujeme tak tak na hraně, takhle nás stáhneš všechny s sebou a to. Já. Nedovolím. Ani otec. Raději potopí tebe. Tak nedělej blbosti a vypadni odsud." Zkusí to na mě takovým tím podlézavým tónem, ale spíše mě víc rozzuří. Natolik, že dnes udělím v pořadí asi druhou facku. "A ven." vyjede ze mě chladně a prudce otevřu dveře, kterými se Chriss s nenávistným pohledem vyvalí pryč a prudce za sebou třískne, aby bylo jasné, že odchází. Čekala jsem, že hádka bude horší. Zas tak moc ostré to nebylo, i když atmosféra v místnosti je dost… hustá. Nepříjemná. A popravdě stačila mi hned ta první nebo druhá věta, kterou Chiss vypustil, abych dostala tak trochu strach – ne že bych to na sobě dala znát. Najednou mám pocit, že tohle mě bude stát to poslední, co jsem si vyhádala. Mám takovej pocit, že po tomhle už dlouho Harringtonová nebudu. Zaraženě si sednu na postel a čekám na Patricka. Nějak nepočítám, že by nás slyšel.

_________________

<<<
Isadora už se dlouho netěšila na nic jako na dnešní den, zvlášť v poslední době a v časech, které nevypadaly pro svět nijak dobře. Jistě, mohli byste namítat, že ona sama jakožto vcelku zachovalá čistokrevná čarodějka staršího data, by si vůbec neměla stěžovat, poněvadž bezpráví se páchalo na jiných lidech než na ní samotné, ale jí opravdu hodně vadilo, co se děje kolem, nehledě na zlé sny a nejasnou předtuchu toho, že všechno bude ještě mnohem, mnohem horší. Nejraději by nafackovala všem těm hlupákům, co věřili, že čistota krve je přednější než charakter, a musíte uznat, že to už bylo něco, vzhledem k její od přírody smířlivé povaze. Nehledě na to, co se dělo v její vlastní rodině, a k čemuž neměla ani možnost nic otevřeně říci, jelikož už dlouhé roky měla víceméně zakázáno vstupovat na rodinné území.
A proto ostatně byl dnešek tak speciální, poněvadž měla po dlouhé době vidět pravnučku Gwen, a chystala se jí říci, že se bude po prázdninách vracet do Bradavic, kde zřejmě jeden z vyučujících Věštění podlehl panice a utekl, pokud se mu/jí nestalo něco mnohem horšího. A ona chtěla, aby tohle tajemství poprvé svěřila zrovna této dívce. To místo Isa ostatně přebírala asi hlavně kvůli Gwen. Poslední dobou, snad i kvůli událostem ve světě, začínala totiž žena poprvé pociťovat, že asi stárne. Nebylo to ale nic, co by jí překáželo v tom, aby do Kotle dorazila ve svítivě zelených plátěných kalhotách a vířivému šátkovitému tričku všech barev, které sice halilo, ale i větralo, což se v letním dni hodilo.
"Ahoj, Gwen, drahoušku," promluvila s úsměvem na slečnu, a až mladá McGrathová zaregistrovala její přítomnost, posadila se teprve naproti ní, objednávaje si sklenici ledové kávy. Pohlédla na slečnu skrz masivní černé obroučky svých brýlí, a zcela babičkovsky si neodpustila poznámku: "Tys zase vyrostla," a další úsměv. Zase tu byla ta chvíle nejistoty, kterou Isadora vždycky cítila, když se měla s někým z rodiny po tak dlouhé době setkat. V tyhle momenty si také uvědomovala, jak málo toho o nich vlastně ví, a nevěděla, zda jí to má nebo nemá být líto. Teď ale především byla ráda, že vidí svou pravnučku.

Sotva Gweeny naškrábala třetí řádku dopisu a znovu se zamyslela, jako snad nad každým slovem, aby její psaní nebylo kostrbaté nebo.. divné, v Děravém kotli se objevila její prababička. Radši o ní Gwen přemýšlela prostě jako o babičce - rozumějte, bylo to kratší a připadalo jí, že slovo -pra- přidává na věku. Isadora McGrathová na sebe většinou strhla aspoň nějakou pozornost, když někam vešla, to už její vnučka stačila zjistit. I dnes byla babička oblečená ve svém osobitém stylu, který snad nebyl ani kouzelnikcý ani mudlovský.
Gwen zašroubovala kalamář a sklidila si věci ze stolu, zatímco se babička posadila k jejímu stolu.
"Ahoj, babi," pozdravila s úsměvem příchozí. Babička si objednala ledovou kávu a Gweeny usrkla ze své sklenice kaktusové limonády. I na její straně byla přítomná trocha nervozity - tahle slečna sice nikdy nepatřila ke stydlínům, ale svou prabábí neznala moc dobře. Za to sice sama nemohla, ale nevěděla o ní skoro nic - že je možná opravdu trochu potrhlá, což ničemu nevadilo, že nosí podivnou módu, že jí je asi fakt docela dost let a že dlouho nebyla u rodiny. Jako babička ale byla fajn a Gwen byla ráda, že se s ní dneska mohla setkat - nestávalo se tak často.
Po babiččině poznámce trochu zrudla. "No, já si myslím, že ne," konstatovala pochybovačně, ale vzápětí se usmála. Co do výšky se Gweeny vytáhla asi o necelé dva centimetry za celý rok, což byla brutální slabota - ale přicházející puberta se na jejím vzhledu už začala trochu podepisovat. Už se jí dokonce na čele udělal "beďar".
"Jak se máš, co je nového?" začala potom jejich rozhovor poměrně fádní, ale ne bezduchou otázkou. Opravdu ji zajímalo, co nového se událo a jak se babička má (nejen, že o tom měla informovat Patricka, který jejich prabábí fandil když už ne pro nic jiného, tak z trucu, ale nemohl tady dneska být), protože se vídali zřídka a neměla přehled o tom, co Isadora dělá. Ani nevěděla, kde pracuje.

_________________

| +

Za podpis mooc díkuju Maevce! :3



Barevné rozlišení řeči rodinných příslušníků, vyskytující se asi tak často jako tučňák na Arktidě:
Calvin McGrath - #0000FF
Patrick McGrath - #800000
Jane McGrathová - #400080

<<<

"Do háje, Charlotte, já nejsem malej!" vyjel Romeo na svou sestru před Děravým kotlem. Jeho sestra si právě dovolila ho přetáhnout přes silnici... když ho držela za ruku! Sice kolem nebyl nikdo, koho by znal, ale i tak se hanbou propadal. "A pusť mě!" odsekl potom tiše a vykroutil svůj rukáv z jejího sevření.
Charlotte jen protočila oči v sloup. "Nevyšiluj, Romeo," usadila svého mladšího bratra dívka. "Mně je vcelku jedno, co budeš dělat, ale mám tě hlídat. Seš vážně jak koule na noze - ale tahat tě s sebou nehodlám. Přísahám, že jestli něco provedeš, budeš mít doma větší peklo než já," vyrazila ze sebe Romeova sestra jedním dechem - jako vždy nemluvila příliš hlasitě, ale dost zlověstně na to, aby to jejího bratra uklidnilo. Koneckonců, někdy by sice svou sestru nejradši zaškrtil, ale co se odporu rodičům týkalo, drželi spolu. "Fajn. Chvátáš za Robertem?" zdůraznil Romeo jízlivě poslední slovo, když vešli do Kotle. Charlotte mu oplatila andělským úsměvem. "Hleď si svýho, po tom ti nic není. Máš peníze?" přešla potom na vážnou notu. On se přizpůsobil. "Jasně."
Pak Charlotte konečně vypadla a Romeo v Kotli osamněl. Objednal si něco, co ještě nikdy neměl, a chtěl experimentovat - bylo mu jedno, jestli mu z toho potom bude šoufl nebo ne. Zašil se k jednomu prázdnému stolu, ignorujíc všechny přítomné, a vystavil před sebe na stůl zakoupené nápoje - celkem pět různých sklenic s různým obsahem. Pomalu z nich začal postupně usrkávat. Málem si přelomil hůlku založenou v kapse. Když zjistil, že je v ní vlas z víly... Za to prostě mohl Shakespeare.

_________________

| +

"Powell..."

>>
I když jsem samozřejmě přes prázdniny měla být hlavně v Irsku, na Příčné jsem nakonec měla být víc, než bylo zdrávo. I přes protesty rodičů totiž Gid nastoupil jako brigádník do Mžourova a mně se podařilo proklouznout na místo určení s ním. Přeci jen, tady člověk vždycky potkal někoho ze školy, narozdíl od Inistioge, kde se kupodivu všech nic moc nedělo. A už vůbec nehrozily zástupy kouzelníků, no.
Děravý kotel byl poté, co jsem zanechala bráchu v práci naprosto logickou volbou, protože jsem měla žížu a v Kotli bylo vždycky hodně zajímavých osůbek.
Dveře jsem doslovala rozrazila a okamžitě jsem začala oslňovat úsměvem - Toma jsem samozřejmě slušně pozdravila (vypadal, že si mě pamatuje!) a objednala jsem si "cokoli co bude dobrý". Dostala jsem kaktusovou. Ale na tu já jsem přece neměla vůbec chuť! Stejně jsem ale sluníčkově poděkovala a šmahem jsem se otočila, abych vyhodnotila situaci. Oběť se našla skoro sama. Pití měla hodně a očividně to byl prcek - zběžnější ohledání mě utvrdilo v přesvědčení, že toho jsem v Bradavicích ještě neviděla, což znamenalo, že je to možná budoucí prvňáček. Což by bylo fakticky hrozně super. Okamžitě jsem se k němu vydala a stoupla si tak, abych k prckovi byla čelem a mohla si pak rychle sednout, až mi to dovolí.
"Čau, jsem Gwen," potřesení rukou, slušnost, víme, "vyměním kaktus za to červený," přátelsky jsem se zazubila, než jsem rychle dodala, "máš tu volno?"
Mně osobně byl klučina moc sympatický, protože hej, kdo si nabere různý pitíčka, ten nemůže bejt špatnej. To byla základní pravda o fungovaní světa. Hned vedle té, že mazlíčci mají vlastní nebe, kde je můžeme navštívit, když na to přijde.

_________________

Romeo si zrovna přišoupl třetí sklenku, ze které zkusmo usrkl, podržel lok v ústech a zamyšleně hodnotil chuť, když se k jeho stolu bezstarostně přimotala nějaká puberťačka. Do té chvíle mladý Howells nevěnoval lidem v Kotli ani minimální pozornost, protože se zrovna zajímal o nápoje. Překvapeně zvedl obočí. Byl kvůli své sestře ještě v poměrně "odsekávací" náladě, a sám nedokázal zhodnotit, jestli společnost vítá či nikoli. Proto byl za burana a nabídnutou ruku jenom přejel pohledem. "Jonathan Howells," představil (automaticky i s příjmením, protože aspoň to ho otec naučil, a Romeo byl samozřejmě vypuštěn) se pomalu a očima Gwen zhodnotil. Byla nepochybně starší než on - takže musela chodit do Bradavic. Možná dokonce znala jeho sestru.. ale ne, jeho sestra nemohla mít tak veselé kamarády.
"Beru," zatvářil se pak kysele a přisunul k ní zrovna ochutnanou sklenici s červeným nápojem. Nebylo to moc dobrý, chutnalo to skorem jako rajčata, a kaktusovka byla lepší. Tu měl sice taky, ale co.
"Jo," houkl vzápětí a kývnul k židlím. Na té své se trochu napřímil - jako vždycky byl na nové lidi zvědavý. A navíc, tahle holka mu mohla říct něco víc o kolejích.. Pokud možno i to, kam chodí jeho sestra. Pokud se ty dvě znali, jasně. "Hele, ty.. chodíš do Bradavic, že jo?" ujistil se s přimhouřenýma očima a přisunul si blíž oranžovou limonádu. "Neznáš mojí sestru Charlotte? Howellsovou."

_________________

| +

"Powell..."