Dohra

"Přirozenost nade vše!" prohlásila bez prodlevy Samantha, která většinou měla odpověď na všechno, a přezíravě se na sestřenici usmála. Tohle dobírání ji bavilo - třeba Amandiny starší sestry to nechápaly a nebyla s nimi žádná legrace.
"Asi spíš fyzik..." přimhouřila Samantha zamyšleně oči, protože v tomhle se zas tak detailně nevyznala ani ona, načež pokrčila rameny, protože to bylo stejně. Jediné setkání s chemií nebo fyzikou by hrozilo, pokud by se o to rozhodla sama zajímat ve svém volném čase, což bylo sice lákavé, ale dle jejích rodičů a babičky by bylo mnohem lepší soustředit se na své známky ve škole. Ohledně té knížky jenom znechuceně vyplázla jazyk a nakrčila obočí, protože hej, bylo jí vážně sotva dvanáct a na rozdíl od jejích vrstevnic ji zatím ani nijak moc nelákalo pusinkování s kluky, natožpak... no, tohle. "Obávám se, moje drahá Amando, že u něj to funguje trochu jinak," prohlásila následně vědecky a poplácala sestřence po rameni, protože vzít ji kolem nich by znamenalo se zvednout a tak vůbec.
"Ruku na to!" zvolala a plivla si do dlaně, kterou pak k Amandě natáhla, jako správná zálesačka, než se pousmála ohledně toho Odboru záhad, protože jak těžké by bylo se tam vloupat? Ukradený plášť sem, vypůjčený lektvar tam... "To teda rozhodně nevypadáš," zasmála se ohledně Amandina kuchtění, a přimhouřila oči zkoumavě ke stopě, kterou původně zkoumaly, než se rozhodla, že už tam víc nevykouká a začala se zvedat.
"Jednou jsem viděla ženskou ze zpravodaje, a ta měla takovej stříbrnej bleskobrk... takovej by se mi jednou líbil," řekla snad až zasněně v reakci na Amandino vyprávění a protáhla se v zádech jako farmář, což bylo spíš na ozdobu než že by ji ta záda nějak bolela, a pak k Amandě stočila pohled. "S radostí, drahá sestřenice," zakřenila se na Amandu a ta se mohla spolehnout, že to vezme pěkně svědomitě. Samantha na své sliby nezapomínala a rozhodně ne na takhle prospektivní. Následně ze sestřenky stočila pohled trochu stranou a oči se jí rozšířily, načež po Amandě chňapla a pevně jí stiskla paži. "Mandu, koukej!!!!" vybafla na ni s blyštivýma očima a natočila ji druhým směrem, kde se na konci ulice zjevil střapatý pes. "Má na sobě nějakej vzkaz, dělej!" dodala nadšeně, vmžiku si sbalila saky paky a vyběhla za černým psíkem, než se přes rameno otočila na Amandu. "Poběž!"
Nehledě na to, že se na ně všichni na zalidněné Příčné dívali jako na šílence, Samantha se držela psíkovi v patách, i když zvíře mělo tu výhodu, že mělo čtyři nohy a mnohem lépe se proplétalo lidem pod nohama. Nakonec zmizel v miniaturní uličce, před kterou Samantha na patách zabrzdila a málem se překotila dopředu, jenomže se nedalo nic dělat - už tak se na Příčné smrákalo, ale to nebylo nic proti temnotě, která se rozprostírala v uličce před ní, kde už psisko zabočilo za roh. A to nebylo všechno - vycházel z ní chlad, který do tohohle ročního období nepasoval, a jak Sam tak Am muselo být jasné, kam tato ulička povede. "Zatraceně..." ulevila si uraženě Samantha, protože na Obrtlou měla zakázáno chodit, a na rozdíl od Zapovězeného lesa, u Obrtlé věděla, že povídačky o ní jsou pravdivé. Strašně nenápadně se tam před pár lety zamotala a byla moc ráda, že ji táta našel včas a ta čarodějnice ji nestihla odtáhnout a udělat si z ní polívčičku. "Achjo... jdem čekat do toho Kotle?" protáhla najednou zklamaně a trochu podrážděně a zvedla oči k Amandě s rameny svěšenými. Mohla objevit velké tajemství nebo aspoň zjistit pro koho ten vzkaz byl, i když by jí to nejspíš nic neřeklo. Mohla by o tom fantazírovat a hned první večer ve škole o tom všem vykládat epický příběh. Lhářka byla obstojná, ale ani ji nebavilo si všechno cucat z prstu, navíc když si toho čoklíka ani nepohladila.

_________________

Vynoří se z jedné z uliček, s čímž se zamyšleně ohlédne přes rameno, skoro jakoby ztratil orientaci. V Birmighamu se vyznal dokonale, znal každý kouzelnický kout a sem tam i nějaký ten mudlovský, ale tady v Londýně to moc neznal. Tatínek byl dnes natolik hodný, že svého synka vzal na Ministerstvo, aby mu znovu připomněl, co kouzelníci mají a kým Nathaniel byl. Natík měl kouzelnický svět rád, ale mnohem raději by prostě běhal někde po světě, žil ve více dobrodružných situacích (s draky!) a ne někde v kancelářích. I když Ministerstvo bylo ohromné a neskutečně kouzelné. Byly tam věci, které jej fascinovaly, ale zkrátka z vidiny takové budoucnosti nebyl tak úplně odvázaný. To však tatínkovi neřekl, namísto toho se na něj jen usmál a přikývl. Přetvařovat se rozhodně uměl, tomu v takové společnosti přeci jen nemohlo utéct.
Jenže pak jej tatínek propustil, aby si zaskočil třeba na tu Příčnou, pro něco dobrého, ale uličky jej nakonec natolik zmátli, že teď chodil sem a tam a snažil se sám sebe přesvědčit, že se fakt neztratil. On. Pch.
Ovšem když náhle zahne a zjistí, že je úplně někde, než předpokládal, jen si naštvaně vrazí ruce v bok a nespokojeně našpulí rty.
Oblečen jest dnes do kouzelnického obleku, který má tak nějak ušitý na míru své nižší postavičky. Oblečení je poměrně lehké a chladivé, ač zvenku tak vypadat zrovna dvakrát nemusí. Zkrátka kouzelnická móda.
Když už si vážně neví rady, kde je, nakopne nějaký menší kamínek, jako by očekával, že padne na tu správnou stranu a vyvede jej pryč.
S tichým zabručením se však po chvíli otočí a vyjde zpátky tím směrem, kterým původně vyšel.

nonRP
Na nikoho nečekám!

_________________

<<

Olaf trávil skoro celé prázdniny zatím jen doma ve Švédsku. Nevadilo mu to, naopak byl celkem rád, že nemusí nikam na přelidněná místa, protože spíš než davy turistů a zmatených lidí měl rád ticho a klid v divoké švédské přírodě, kterou se s oblibou toulal po celé dny. Zúčastnil se několika velkých rodinných pikniků, přečetl několik knih, zopakoval si něco málo do školy... a usoudil, že by konečně měl vyrazit shánět nějaké školní pomůcky, aby pak neběhal po kouzelnickém Londýně na poslední chvíli. To nebyl jeho styl.
Vykračoval si proto uličkami kouzelnické čtvrti, ruce měl zaražené v kapsách, na zádech menší batoh, který byl opatřen zvětšovacím kouzlem, takže se toho do něj vešlo opravdu hodně. Na sobě měl Olly mrzimorsky žluté tričko, džínové kraťasy a prošlápnuté modré kecky. Modré vlasy proplétalo pár světlejších pramínků, žádná novinka. A ve tváři Olafovi seděl bezstarostný, přátelský úsměv.
Očima zvědavě bloudil kolem sebe, díval se do výloh, aby zjistil, jaké novinky obchody nabízejí, a uvažoval nad tím, kam by měl jít nejdříve a co vlastně potřebuje nakoupit, protože si žádný seznam nenapsal. Mohl jen doufat, že si vzpomene na všechno. Rodiče totiž usoudili, že už je dost velký, a vypustili ho na nákupy samotného s tím, že si ho večer vyzvednou, a kdyby se něco dělo, má hodně nahlas křičet, že hoří, protože to prý přiláká potencionální pomoc.
Jak tak bloudil uličkami, narazil na mračícího se chlapce. Olaf dost dobře nechápal, jak se někdo v tak hezký den může tvářit tak nabručeně, takže k němu empaticky prohodil: „Proč se tváříš jako kakabus? Chceš s něčím pomoct?“, což bylo typicky Olafovité.

_________________

Při svém putování skrz uličky stále nějak nedokázal pochopit, jak se mohl ztratit. Byl chytrý, vždy byl chytrý, a vždy si dokázal nějak poradit, ale teď, z nějakého naprosto nepochopitelného důvodu, neměl ani ponětí, kam jít. Při své cestě zpátky se nohama nechá unášet a přitom očima bloudí po výlohách a případných ukazatelích. Zabrán do svých hloubavých myšlenek si ani nevšimne chlapce, který jej v následující chvíli osloví. Rychle zabrzdí, přičemž pohledem zalétne k Olafovi. Je rád, že nemusí pozvedat hlavu, až kamsi k nebesům, ale přesto z jeho tváře onen výraz á la kakabus nemizí. Maximálně je v jeho očích patrné cosi jako prvotní překvapení, které po chvíli úspěšně nechá zmizet. "Prosím?" Vyhrkne svou otázku, než se napřímí, jak jen to s jeho drobnou postavičkou jde. "Nepotřebuji pomoc a rozhodně se netvářím jako kakabus. Ale občas se prostě stává, že se člověk zamyslí, a pak nedává pozor na to, jak se tváří," odpoví Olafovi důležitě, s čímž si prohlédne jeho modré vlasy. Buď chlapci někdo upravil vizáž pomocí kouzla, anebo má před sebou skutečného metamorfomága. O těch už cosi četl a vždycky trochu litoval, že sám nic podobného nezdědil. Ale nejspíše to znamenalo, že mu talent připadl na něco jiného, možná na něco více užitečnějšího a potřebnějšího. Už jeho schopnost si zapamatovat dlouhé texty a všechny rozumně přebrat jasně dávala najevo, že zas tak neschopný kouzelník nebude.
Ale jak jeho mysl vzápětí vyhodnotí, pokud před sebou má skutečně zajímavý exemplář v podobě metamorfomága, možná by jej mohl trochu... rozebrat. "Ty jsi metamorfomág?" položí mu svou otázku hnedle k věci, protože vykládat o zbytečných věcech, to není jeho. "Mimochodem, já jsem Nathaniel McLarken," představí se chlapci, aby snad neztratil pojem o tom, s kým má tu čest. Nosánek přitom pozvedne o trochu výše a ručky nechá klesnout v bok. Že by slušně jednu ruku podal, to ne.

_________________

Olaf sjel kudrnatého chlapce pohledem od hlavy až k patě, a když si všiml, jak se ten kluk napřímil, což působilo docela hrdě, rty se mu zkroutily do nepatrného úšklebku. Od doby, kdy se dostal do křížku s Tarenem Hartem, vážně neměl rád nafoukané pitomečky, co si mysleli, že snědli všechnu moudrost světa. Olaf každopádně nikoho nesoudil podle prvního dojmu a doufal, že tenhle kluk nafoukaně třeba jenom působí. „No dobře, tak promiň,“ odvětil s pokrčením ramen na jeho slova, usoudil, že to vážně bude nějaký nafoukaný pitomeček, a vykročil pomalým krokem pryč. Když ten kluk nepotřebuje pomoc, tak ať si drbne.
Olly by opravdu odešel, aniž by chlapci věnoval další pohled či další špetku své pozornosti, ale to by se kudrnáč nesměl znovu ozvat. Modrásek se zastavil v půlce kroku, ohlédl se k chlapci zpět a upřeně se na něj zadíval. „Jsem metamorfomág, jo,“ odpověděl s přikývnutím, protože neviděl důvod, proč by to měl zatajovat. Jméno McLarken mu něco říkalo, takže tušil, že bude ten kluk čistokrevný, ale hlavu si z toho nedělal. Olaf mezi čistokrevnými a nečistokrevnými kouzelníky neviděl žádný rozdíl. „Olaf Björksson,“ oplatil mu představení, ale nedodal zdvořilé „těší mě“, protože si zatím nebyl jistý, jestli by to nebyla lež, a kromě toho, Nathaniel se taky nechoval dvakrát zdvořile. Kdyby byl Olaf jen trošku méně hodný a o drobíček více sarkastický, určitě by se zeptal, jestli mu náhodou neprší do nosu. Daleko k tomu určitě neměl.

_________________

Stojí proti němu napřímený, protože nepovažuje za nejlepší se hrbit. Ne, ne, hrbení neměl u něj v rodině nikdo rád, ani maminka a už vůbec ne tatínek. To by bylo, aby se další McLarken v rodě hrbil. Kdepak, měl chodit vzpřímeně, důležitě, jak se k jeho rodu i čistokrevnosti hodilo. Kdyby však Natík věděl o tom, že se Olaf dostal do křížku právě s Hartem, možná by utrousil i nějaká slova podpory, protože ten kluk se mu zprotivil už v první chvíli, kdy otevřel pusu, aby jej zavalil naprosto zbytečnými slovy a ještě zbytečnějšími úvahami. A když k tomu přidal i rýpnutí na jeho drahou sestřenku Pandu, odepsal ho zkrátka definitivně. I když byl čistokrevný. Ale on je taky čistokrevný a možná ještě víc, než Hart, který má dva otce a plnou pusu řečí.
Když se pak Olaf otočí, aby zodpověděl jeho otázku, znovu jej sjede svým zkoumavým pohledem. Viděl už někde jeho tvář? Ne, spíše ne, určitě by se jej pamatoval. Měl dost výrazné rysy, tudíž by mu z hlavy jeho podoba určitě nevypadla. Když se mu však představí, nevybaví se mu nic. Zřejmě nepatří mezi známé rodiny nebo se o něm alespoň nic nedostalo k němu, ale co už. Tím se teď rýpat nemusel, kouzelník očividně byl. "Takže, Olafe, tvůj talent je určitě zajímavý, zatím jsem o něm jen četl, než abych se s takovými kouzelníky setkával. Ty... umíš to ovládat?" Skutečně nemá v úmyslu chlapce zavalit milionem otázek, jako by byl plně neznalý, ale ani knihy vždy nemusí vědět vše, a tak proč se jej nezeptat. Ačkoliv chlapec vypadal, jako by už chtěl jít, proč by se chvíli nezdržel. Pár minut. Třeba z něj pak nějak tajemně vyloudí, v jaké části Londýna vůbec lítá.
"A vůbec, chodíš do Bradavic nebo máš samostudium?" zeptá se Olafa, kterého tipuje možná tak na dvanáct let. Určitě je mu víc, než jemu samotnému, a tak už má určitě nějaká učitele nebo chodí na školu, na kterou ostatně míří i on sám - do Bradavic. Při své otázce se mu zpříma zahledí do tváře. Neusmívá se, ani nehledí nijak smířlivě. Spíše jakoby s nějakým odstupem.

_________________

Olaf by nejraději opravdu odešel a nechal toho kluka za svými zády, ale přišlo mu to neslušné. A protože Olly neslušné věci nedělal, nikam nešel. Kromě toho, třeba ten trubka opravdu zabloudil - přece ho tu nenechá toulat se samotného, ne? Obzvlášť v době, kdy i nevinná dětská duše může schytat smrtící kletbu do zad. Prý. Říkala to nějaká babička u Děravého kotle. „Metamorfomágů není moc,“ odvětil s pokrčením rameny, když z Nathaniela víceméně vypadlo, že ještě žádného z takto nadaných kouzelníků nepotkal. „Umím. Ne dokonale, ale umím,“ přitakal, letmo se pousmál a demonstrativně změnil barvu vlasů na zářivě oranžovou. A ještě je nechal přemorfovat v kudrlinky, což vypadalo strašně, ale jako ukázka to určitě posloužilo dostatečně. Jakmile se Nathaniel vynadíval, změnil Olly vlasy zpátky na své typicky modré. „Ty pojedeš do Bradavic?“ zeptal se pro změnu on, protože odmítal na otázky pořád jen odpovídat, jako by byl u výslechu. „Tam dokonce jeden metamorfomág učí,“ napráskal profesora Aldwinckla, protože nesnášel, když se pozornost stáčela jenom k němu.
„Samozřejmě, že chodím do Bradavic. Proč bych měl mít samostudium? Protože mám modré vlasy?“ povytáhl Olaf obočí a dokonce se zatvářil docela dotčeně. Možná, že si chlapcova slova vyložil špatně, každopádně tohle ho napadlo jako první. Ani nevěděl proč, možná za to mohla počínající puberta, takže se z něj stával hormonálně nevyrovnaný jedinec a jeho ochotné a milé já ztrácelo dočasně na síle.

_________________

Nad jeho slovy pomalu přikývne přeci jen, neříká mu věci, které by sám nevěděl. "Což je způsobeno také tím, že metamorfomagii se nemůžeš naučit," pronese s klidným hlasem, přičemž hlavu zlehka stočí ke straně. Když pak modrovlasý hoch zodpoví jeho otázku a dokonce mu i ukáže, co umí, povytáhne obočí, a ačkoliv jej ona proměna překvapí, udrží si víceméně pevnou grimasu. Až po chvíli však povytáhne koutky do menšího úsměvu, snad při tom, jak na něj konečně dolehne komičnost oranžových kudrlinek, s nimiž Olaf vypadal, jako by mu na hlavě vykvetla nějaká kouzelná exotická rostlinka. Jeho otázku odpoví bez mrknutí oka protože přiznejme si, nebyl důvod to tajit. "Ano, letos nastupuji do prvního ročníku," řekne s ledabylejším trhnutím ramen. "Takže tam nejsi jediný? Zajímavé," své poslední slovo pronese značně zamyšleně, až skoro zamženě, přičemž z chlapcových vlasů na chvíli zaměří svůj zrak kamsi ke straně. Na mysl se mu připlete hnedle několik otázek, které se týkají jak Bradavic, tak i profesorů, kteří tam učí. Budou všichni profesoři skutečně dost dobří, aby dokázali zajímavě podat svou látku? Aby se z ní nestalo jen zbytečné plácání o ničem? Jeho učitelé vždy uměli ze svého učení udělat něco více, což byla jasná práce jeho otce... určitě by nedopustil, aby jeho vysněného synka učila banda neschopných učitelů. To bylo jasné, ovšem Natíkovi to nijak nevadilo... rád se učil, vědomosti považoval za důležité, takže pokud mu učitel mohl něco předat a motivovat jej, bylo to prostě plus.
Po chvilce si však uvědomí, že je před ním Olaf, a že by bylo fajn mu něco taky říct. Upře tedy k němu dvojici svých očí a pokrčí rameny. "Na samostudiu není nic špatného. Nebo pokud máš soukromé učitele, to se přeci také dělává často. Ale záleží na rodině. Já jsem měl učitele dosud, ale vzhledem k tomu, že většina rodiny chodila do Bradavic, posílají tam tentokrát mě. Jsem vážně zvědavý, jaké to tam bude. Doufám, že velkolepé. Rodiče by určitě nestudovali na škole, která by za to nestála," prohodí pochybovačně, s čímž se zlehka, skoro až nevinně, pousměje. "Do jaké koleje vůbec chodíš?"

_________________

Olaf souhlasně pokýval hlavou, mile překvapen chlapcovými znalostmi. Měl pravdu - metamorfomagii se člověk nemohl naučit, ale rodil se s ní, a proto byli metamorfomágové celkem vzácní. „Nejsem jediný,“ potvrdil svá předchozí slova, načež si Nathaniela změřil pohledem. Konečně potkal nějakého budoucího prváčka, i když zrovna tenhle na něj merlinví jak nezapůsobil. Ale třeba to byl jen špatný první dojem a chlapec se ještě hezky vybarví.
Když Nath začal obhajovat samostudium, Olaf jen krčil rameny a letmo se usmíval. On proti tomu samozřejmě nic neměl, jen to považoval za trošku snobské. Ne každý si mohl dovolit soukromého učitele. Björkssonovi třeba tolik peněz na rozhazování neměli, takže Olafa učili sami, s pomoci rodinných příslušníků a známých. A Olly rozhodně hloupý nebyl. Faktem ale bylo, že první pořádné vzdělání mu začaly poskytovat až Bradavice. „Myslím, že nebudeš zklamaný,“ okomentoval Nathanielova slova o Bradavicích a povzbudivě se pousmál. Když se kluk zeptal na kolej, Olaf se zatvářil hrdě. Někdo možná Mrzimor považoval za kolej looserů, pro Ollyho to však byla ta nejlepší kolej na světě. Studovali v ní naprosto zlatí lidé a to bylo hlavní. „Chodím do Mrzimoru, je to skvělá kolej,“ pronesl.
Protože měl času dost, byl ochotný se ještě nějakou chvíli s Nathanielem pozdržet a zodpovědět mu případné otázky. A taky ho nasměrovat, kam potřeboval, pokud o to chlapec nějakým způsobem požádal. Pak ale potřeboval zmizet svou vlastní cestou, aby si mohl nakoupit pomůcky, a tak se rozloučil a zmizel v prvním obchodu na Příčné, který se mu připletl do cesty.

>>

Mimo herně:
Omlouvám se, že tak rychle mizím, ale večer odlétám a do neděle bych už stejně nic nenapsala, takže to nechci seknout a zazdít rozehrané

_________________

>>

Bylo tomu už dlouho, co Riley naposledy zavítala na Příčnou ulici. Během posledního roku se lokalitám, kde by mohla narazit na známou nebo jen povědomou tvář, raději vyhýbala. Neměla sebemenší chuť marnit svůj drahocenný čas s ostatními, když toho teď, co konečně dosáhla plnoletosti, měla tolik na práci... Navíc nestála o všetečné otázky, kterých by ji dotyční nepochybně neušetřili. Ačkoliv se však vyhýbala společnosti svých vrstevníků, většinu dne i tak trávila mimo domov. Ještě vloni by ji ani ve snu nenapadlo, kam a mezi jaké existence na svých... toulkách zavítá.
Dnes však nešlo o nic jiného, než o obyčejný lov učebnic, ke kterému ji přiměla její podmračená matinka. Přeci jenom Riley čekal poslední ročník, kdy si nemohla dovolit takový laxní přístup ke studiu jako během šesťáku. Bez ohledu na... okolnosti. Snad za tento náhlý obrat paní Butlerové v přístupu ke své dceři mohl i nedávný incident, kdy v Rileyině pokoji objevila poloprázdnou krabičku cigaret... V každém případě přestala být vůči vrtochům vlastní dcery tolerantní tak, jak byla od doby, co... se Riley poněkud přitížilo, a zmijozelka měla - jak se říká - po ptákách...
Tmavovláska tak nyní pochodovala po ulici s brašnou, která skrývala nové vydání učebnice na obranu proti černé magii pro sedmý ročník, a s nějakým žvýkacím blivajzem z apotéky, co jí měl dle paní Butlerové zbavit jejího nechutného zlozvyku. Riley se rovnou před apotykářstvím rozhodla tu prapodivnou substanci otestovat. Přeci jenom bylo velmi málo bylinek, které by neznala... Jenže jakmile si jednu žvýkací tabletku dala do pusy, okamžitě toho zalitovala.
„No fuj,“ prohlásila a bez okolků to něco vyplivla na zem, za což si vysloužila nejeden pohoršený pohled od kolemjdoucích kouzelníků. No. Riley to bylo momentálně jedno, protože jí ta ostrá chuť vhrkla slzy do očí. Prakticky poslepu začala šátrat ve své brašně po láhvi s vodou...

Mimo herně:
Možná menší dodatek... Předchozí posty jsem nečetla, protože jsem momentálně - řeknu to rovnou a upřímně - hrozně líííínááá. Ne že bych chtěla ignorovat. Plus... Kdokoliv se chce přidat, nechť se přidá. Budeme rády.

_________________