Že by Bastienovy pochůzky končily? Pcha, ani náhodou. Bastien se stával na Příčné pečený vařený a tak se opět toulal bez doprovodu po uličkách okolo ní. Moc dobře mu to připomnělo tu záležitost s Iggym, který se ukázal jako obstojný parťák pro blázniviny. Nebylo to však všechno co mu to připomínalo. Támhle v těch dveřích například bydlela jedna paní, která si od nich pravidelně kupovala likér s puškvorcem a mandragorou - nebyl to sice jejich nejlepší, ale podle ní ta chuť připomínající ponožky byla přesným vystižením dekadentního čarodějnictví. To, ač Bastien netušil, co to vlastně je, považoval za nějakou naprosto praštěnou věc a mnohem raději se věnoval těm zajímavějším obchodům.
Dnes měl to štěstí, že na příčné potkal nějakou holčinu - už od pohledu, kdy si udělala z chlápkovýho rozkroku branku, se mu zalíbila. Neváhal tedy a vydal se k ní, nač by víc okouněl okolo věci, že ano. Pojeďme raději přímo a přesně k ní.
"Dobrá trefa!" poznamenal a byl šťasten, že měl tu možnost si párkrát zahrát fotbal se svou báječně potrhlou rodinkou. Ne, někdy byli moc trhlí, ale někdy mu to vyhovovalo a dokud mu nedělali ostudu, bylo to v celku v pohodě a docela normální. V ruce si nesa dýňovou šťávu se trochu zachichotal, jak se ten muž rozhlížel. Dík bohu si ho nevšiml, jinak by to bylo určitě na něj a následoval by úprk.
"Asi taky do Bradavic, co? To se tam uvidíme, tady je to tenhle rok tak přecpaný lidma co pojedou do Bradavic.." poznamenal. Není nutno říkat, že už přemýšlel, čím by si tu rozveselil den, ale kvůli počtu lidí kolem by se nejspíš zas musel přesunout na Obrtlou a tam už ho u Borgina znaj, takže by to asi neprobíhalo úplně nejlíp.
"Chceš dýňovou šťávu?" optal se a nabídl dívence kelímek který byl ještě skoro plný jeho oblíbené sladké šťávy.

_________________

| +

Stále opřená o zídku si v duchu vybarvuji příběh hráčky famfrpálu. Zrovna střílím další gól, když zaslechnu pochvalu na mojí střelu. Jsem snad blázen? Ten hlas se zdál tak reálný. Otevřu oči a přede mnou stojí menší blonďatý klučina, co si mě prohlíží. Podezřívám ho, že umí číst myšlenky. Jak jinak by věděl, že jsem právě dala gól ve famfrpálu? Je ale vůbec něco takového možné? Ale proč by ne, jsme přece v kouzelnickém světě, že jo. Ty jo, a jestli umí číst myšlenky, tak teď ví, že vím, že umí číst myšlenky. Snažím se pročistit hlavu a na nic nemyslet, ale je to hrozně těžký.
"Díky, nechala jsem se trochu unést. Ve skutečnosti jsem famfrpál ještě nehrála, tak doufám, že mi to půjde. Prozradíš mi, kde ses tohle naučil? To musí být skvělý." (Ano, Angie skutečně netuší, že Bastien mluvil o střele kamenem). Zkoumavě si prohlížím chlapce. Nevypadá nijak extra zvláštně, ale tahle vlastnost je fakt cool. Budu na něj milá. Třeba mě to pak taky naučí.
"Jasně, taky mám namířeno do Bradavic a už se tam dost těším. Do jaký koleje bys chtěl?" Vybavím si můj rozhovor s Olivkou, která se mě na tohle taky ptala. Ve skutečnosti toho o škole moc nevím a ani netuším, do jaký koleje bych chtěla.
Nabízenou dýňovou šťávu neodmítnu, protože mám celkem žízeň a přijde mi vhod. Trochu si usrknu a vrátím jí chlapci. "Díky, ta bodla." Klučina vypadá, že nikam nepospíchá a nejspíš ani na něj nikdo nečeká. "Ty jsi tady úplně sám? A kam máš vlastně namířeno?"

_________________

Většinu prázdnin jsem byl pryč a byl to skutečně podivný pocit.
Sídlo Crowleyů se nacházelo až za Londýnem a byla to pro mě dosud nepředstavitelná dálka. Nebýt letaxu, určitě bychom na Příčnou cestovali po mudlovsku alespoň dvě hodiny, než bychom se probojovali metrem a zjistili, jak se jím jezdí.
Pan Crowley měl naštěstí dost pochopení a poskytl nám k využití k posledním nákupům na Příčné ulici hrstičku zeleného prášku. Bylo zvláštní tu být po době, která mi připadala jako věky.
Úmyslně jsem nezamířil nikam, kde by mi to bolestně připomnělo, proč tu teď nemůžu přes léto běhat jako vždycky a nepotloukám se s Alekem kolem květinářství, knikupectví ani zmrzliny. Všechno jsem bral pečlivě podle seznamu a nikam dál - papírnictví a psací potřeby, kotlík, chyběla mi i madame Malkinová.
Pan Crowley byl štědrý patron a když už nic jiného, poskytl mně i Alekovi vlastně všechno, co jsme potřebovali. Podporoval dokonce i naše učení, do něhož jsme se oba hluboce ponořili, i když já ze zcela jiných důvodů než můj bratr. Odvádělo to moje myšlenky. Zkoušet různá konstruktivní řešení a lámání záhady fyziky i magie mne rozptylovalo - a přesně to jsem potřeboval.

Teď a tady jsem potřeboval Flamelovi pořídit útlý obojek, aby se v Bradavicích vědělo, komu se má vracet, kdyby se příliš toulal.
Spatřil jsem dvě děti ve zhruba stejném věku a na okamžik jsem se i se seznamem v ruce a plným batůžkem na zádech zastavil. Nepřítomně a mírně posmutněle jsem hleděl směrem k nim, ztracený v myšlenkách. Nakonec jsem v duchu došel k rozhodnutí. Zhluboka jsem se nadechl a popošel k nim o něco blíž.
"D-dobré ráno," oslovil jsem je, skoro jako by byly přízračné bytosti a já si nebyl jist, jestli tam doopravdy jsou. Pokusil jsem se o úsměv - na ten jsem si téměř odvykl, a tak to byl úsměv trochu rozpačitý.

_________________

"Famfrpál? Haha, já zatím jen lítal na koštěti a jednou jsme si dali takovej menší rodinej zápas jen s fotbalovým míčem místo camrálu. Ale bylo to náhodou čupr!" poznamenal a zazubil se, protože zjevně hráli dítka proti rodičům - proti těm, kteří to aspoň trochu uměli, což byli převážně tatíkové. No a protože je Ginger báječná střelkyně tak to nakonec dopadlo 80:50 pro ně a Bastien byl naprosto šťastnej. Ne, že by měli někde famfrpálové hřiště, postačila zahrada a větve stromů.
"Já? Pf, mě je to asi úplně šumák - teda ale nechtěl bych jít do Havru, jsou tam moc chytrý lidi a to by mě děsně vytáčelo.." podotkl a pokrčil rameny z výrazem úplného nezaujetí. Pravda, hlavou se mu už kolikrát honilo, že by bylo skvělé se dostat za sestřenkou a bratránkem, nicméně nepředpokládal, že bude chtít moudrej klobouk udělat z Nebelvírské místnosti Olssonovic válečné pole. Takže byl víceméně smířený s jakoukoli jinou možností, přesto však potajnu doufal v Nebel, ačkoli si to sám nechtěl přiznat.
"A ty?" optal se vřele a zazubil se na děvčátko s tmavými vlasy. Došel k názoru, že holky snad nebudou úplně jiný nadpozemský druh, jak si původně myslel. V tomto rozhodnutí ho utvrzovalo to, že až na Linušku byli všechny holky vcelku normální. Možná to bylo věkem a Linuška už byla moc stará na to aby byla v pohodě, což upřímně nechápal, neboť jeho sestřenice byla naprostý zázrak přírody. Linuška, ta se málem rozbrečela, když jí oznámil, že je čistokrevný. Ačkoli se snažil jak chtěl, netušil, proč to bylo tak zlé.
Když si od něj vzala šťávu a usrkla, ještě jednou se vřele usmál a usrkl taky - neměl žádnou potřebu utírat si po ní brčko, nepředpokládal, že by měla rakovinu nebo jinou nakažlivou nemoc. Ne, Bastien fakt nevěděl, že rakovina není nakažlivá.
"Jop, jsem tu sám, taťka doma vědátoruje nad pálenkama a máma pracuje přes týden v Prasinkách. Vlastně se tu jen tak toulám a pak bych měl ještě donést jednu objednávku, ale to je asi tak všecko, všecko do školy už mám a ty?" optal se Bastien dívky, zda je už nachystaná do Bradavic podobně jako on. NO, on byl nachystán vcelku chaoticky, ale přesto už měl všecko co měl mít. Spoléhal na to, že to pak někdy o víkendu mamča šupne do kufru a on s tím nebude mít žádnou práci.
"Mimochodem, ty jsi tu taky sama ne?" zeptal se, neboť rovněž neviděl nikoho kdo by k ní patřil - nebo byl slepej jak patrona, což byla taky možnost.
Bastien si kluka co na ně zíral všiml ještě než k nim přišel a proto nakrčil obočí. Vypadal trochu, jako by byl traumatizován ze setkání s mimozemšťany, proto se mu ani trochu nelíbilo, jak na ně kouká. Vlastně se na ně koukal tak trochu, jako by měli být jeho poslední spása. Krátce na to se podíval zpět na dívku a ještě než k nim přišel, zkonstatoval " Koukej, jak se na nás tamten kouká." podotkl a nechápavě na ní hleděl, dokud k nim nepřišel blíž a nepozdravil..
"Zdar, copak tvůj křeček spáchal sebevraždu, že se tváříš tak tragicky?" optal se a na tváři vykouzlil nejistý úsměv. Nechtěl být na klučinu nějak zlý a snad si to tak ani nebral, ale prostě mu celá tahle záležitost přišla trochu divná.

_________________

| +

"No, mně je to taky úplně jedno, kam mě zařaděj. Ale do Havru" použiji stejný výraz jako kluk, abych vypadala, že jsem v obraze, "tam nepůjdu určitě, pokud jsou tam samí chytráci." Zazubím se, abych dala jasně najevo, že nějaké horlivé studium rozhodně není pro mě. Tak jako tak, je mi vážně jedno, v jaké koleji skončím. Hlavně, že konečně opustím ten barák hrůzy, ve kterém žiji teď. Však poctivě odpočítávám každičký den do odjezdu do Bradavic. Už aby to bylo. "A ty už ve škole někoho znáš? Nebo znáš někoho, kdo jde taky do prváku?"
"Sice tu jsem sama, ale čekám na mojí... tetu." Trochu se zadrhnu, když si uvědomím, že nemusím hned každýmu vykládat o tom, že jsem z děcáku a že čekám na vychovatelku. Jo, teta je v pohodě. Teta rovná se vychovatelka. Proč ne? "A ty něco prodáváš, že roznášíš objednávky? A proč nepoužiješ sovu?" Zvědavost mi nedá, abych se nezeptala. Na první pohled vypadá klučina spíše jako tichý hoch, který toho moc nenamluví, ale na druhou stranu toulá se sám po Příčný, umí číst myšlenky, něco prodává a ještě s klidem nabízí svojí šťávu, což je trochu podezřelý. Hned mě napadne, že bych se zeptala odkud je, ale určitě by následovala otázka odkud jsem já, na což se mi nechce odpovídat, takže tuhle otázku vypouštím. Raději se rovnou představím. "Mimochodem, já jsem Angie." Pořádně zamrkám očky a nepatrně kývnu hlavou, abych dala jasně najevo, že bych chtěla slyšet jeho jméno.
Kouknu přes rameno na chlapce, na kterého Bastien ukazuje. Skutečně působí trochu mimo. Jako by něco hledal. Trochu mě překvapí, když dojde až k nám a pozdraví. Bastienově poznámce se jen tiše uchechtnu, ale vzhledem k tomu, jak špatně se ten kluk tváří, potlačím co nejrychleji úsměv a přejdu do vážného výrazu. Lehce strčím Bastienovi do ramena. "Ahoj, nic si z něho nedělej, je to šprýmař. Stalo se ti něco? Nebo ses ztratil?" Tenhle kluk skutečně vypadá jako hromádka neštěstí. To by bylo, abych mu nezvedla náladu!

_________________

Trhl jsem sebou, když mne chlapec oslovil, a pečlivě zvážil, jestli tak opravdu vypadám. Snažil jsem se přece o úsměv a bezstarostnost... Asi jsem nebyl moc dobrý herec.
"Netvářím se tragicky," oponoval jsem bezmyšlenkovitě. Abych svým slovům dodal na vážnosti, uvedl jsem celou domněnku o hlodavci na pravou míru. "Nemám křečka, jen kocourka. Jmenuje se Flamel, podle toho alchymisty." Váhavě jsem se usmál na dívku, která projevila obavy, jestli jsem se neztratil. "Narodil jsem se tady, neztratil jsem se... Neviděli jsme se někdy?" naskočila mi zamyšlená vráska. Vypadala povědomě, ale takových povědomých tváří na Příčné ulici jsem denně míjel, že jsem se snadno mohl mýlit.
Rozechvěle jsem přikročil k tomu, proč jsem je vlastně v první řadě oslovil. "Jen jsem se chtěl zeptat, jestli nejedete náhodou taky v září do Bradavic." Zmlkl jsem váhavě, zašoupal nohama a doufal, že si to nevyloží nějak špatně, pokud jsem opravdu vyhlížel tak tragicky. Vlastně jsem si jen chtěl najít nějaké kamarády, byla-li tu šance, že nepojedeme s bratrem bradavickým expresem pouze se samými povědomými tvářemi, které jsme možná někdy dřív spatřili na ulici při nákupech, aniž bychom znali jejich jména... Snad bychom našli na nástupišti i Julii. Byl jsem hrozně nerad sám a poslední dobou jsem si tak i s Alekem připadal téměř neustále.
"Už máte koupené hůlky?" zeptal jsem se rozvážně s jiskrou radosti a zvědavosti.

_________________

Z jedné uličky se vynoří jeho drobnější postava, která je, vzhledem k počasí, ošacena do lehčího kouzelnického hábitu v tmavě zelených barvách, který mu splývá až kamsi k patám. Rukávy má lehce povytažené, aby odhalovaly bledé ruce, v nichž svírá jednu jedinou knížku - Démonologii pro začátečníky. Knihu, kterou si vyhlídl ještě před prázdninami, a kterou si s sebou zkrátka musel vzít. Jeho knihomolství se projevovalo na mnoha frontách, a když se v rodině dozvěděl o démonologii, zkrátka o tom oboru musel vědět něco víc. Dokonce to na nějakou dobu zastínilo jeho závislost na dracích, což bylo skoro nepředstavitelné. Ale bylo to tak - ve škole bude muset svou mysl otevřít více oborům, a tak nebylo na škodu se trochu připravit. Navíc jeho zájem o démonologii byl v rodině přijat poměrně vřele, zejména otce potěšilo, že se syn konečně také zajímá o něco jiného než o tvory. "Dávejte pozor," řekne nespokojeně ke kouzelníkovi, který se o něj při průchodu uličkou otře a nespokojeně našpulí rty. S nakrčeným nosem se rozhlédne kolem, než se znovu dá do pohybu, aby své kroky tentokrát mohl navést až k jedné zaprášené výloze, nacházející se poblíž jakési podivné skupinky mladších dětí, které mohly být tak v jeho věku. Ale ne, že by jim nějak věnoval svou pozornost. Namísto toho se zastaví u té výlohy a zamyšleně nahlédne dovnitř, udržujíce si stále bezpečný odstup. Že by svůj nos lepil na výlohu, to se jistě říci nedá. Jen sleduje tu zaprášenou výlohu, která mu při bližším pohledu odhalí různé malé cestičky, zatáčky, zákruty, ve kterých je prachu méně, a tak působí oproti šedému prachy přímo temně. Skoro to vypadá, jako by na výloze viděl mapku nějakého smyšleného města, které se tu nějak obtisklo, aby alespoň někde byla stopa po jeho existenci. Nebo neexistenci? Očima sleduje jednu tmavou linku, která se táhne v různých křivkách po skle. Někdo by možná viděl jen obyčejnou šmouhu, on si plně dokáže představit řeku, která ono prašné městečko protíná a zřejmě přináší radost mnoha lidem. Zvědavost mu pak přeci jen nedá, a tak se lehce skloní, aby mohl, skrze 'řeku' nahlédnout dovnitř. Co je tam? Jen prázdný krám nebo možná celý záhadný vesmír, které obepíná celé tohle podivné městečko? Tolik věcí si jeho mysl dokázala představit... tolik záhadných věcí, i když před sebou měl jen jednu výlohu. Obyčejná výloha pro obyčejné oko, neobyčejná podívaná pro jeho dětskou, fantazií nabitou, mysl.

Mimo herně:
No jo, snad vás tohle fantazírující děcko zabaví

_________________

Bastíkovi se fákt líbilo, že na to má ta holka dost podobný názor jako on. Vlastně tak trochu přemýšlel, jestli je ta kouzelnice mudlovka nebo ne, že má takový přehled o těchto věcech. No, Bastien měl vlastně přehled jen v těchto věcech a ty mudlouvské, ty byly pro něj španělskou vesnicí.
"Já? Jop jasný, potkal jsem pár lidí tady na příčné, většina sháněla věci, ale byl tu jeden čupr kluk se kterým jsme odpálili petardy u Borgina, to bylo čuprový!!" poznamenal a významně se usmál, neboť si takových činů obvzláště cenil, což ho z části naučil i sestřenka. Najít dobrého komplice je zapeklitý a těžký úkol, protože i yž se někteří můžou jevit jako špice, přesto je tu jistá možnost zrady.
"Nooo, poslali bychom sovu, ale to by znamenalo odlučování od našich kontaktů, navíc nám ta předchozí tak trochu natáhla brka a tu novou ještě zaučujem." podotkl a zazubil se.. "Joo, táta dělá ty pálenky že jo a některý čarodky a čarodkové si to od něj kupujou. A máma teď po mě posílá svý známý jeden sirup, slíbil jsem jí, že to donesu." poznamenal Bastien a vřele doufal, že to nyní již chápe. Moc se mu to momentálně nechtělo rozvádět, protože je vyrušila společnost toho klučíka.
"Jojó, já jsem Bastien, ale říkej mi asi jak chceš." prohodil a nepřikládal svému nebo jejímu jménu nejaký razantní zájem. Když ho Angie bouchla, zamnul si místečko a pozvedl na ní obočí. Pak jen pokrčil rameny a znova koukl na kluka.
"Fákt? A to je taky nesmrtelná?" optal se a podezíravě se na něj koukl.
"Jó jedem, vítej v klubu.." usmál se konečně Bastien a už patrně nepůsobil tak negativně jak předtím.
"Já nevím jak ostatní, ale já už jí teda mám, co ty?" optal se Bastien a nijak nezastíral, že nějaké proutky se mu moc nechtějí řešit, přesto však byl vcelku slušný usmíval se, takže to nejspíš ve výsledku nevyznělo až tak nezaujatě. Nějakého kluka u výlohy si nijak nevšímal, neboť byl dostatečně zabavený ve skupince nastávajících prváků a nepotřeboval sledovat okolí.

*na rychlo napsané, jen abyste mohli pokračovat *

_________________

| +

Vykulím oči a pořádně se zasměju, takový ten klasický chrochtající zvuk, co vůbec nepasuje k mladé dívce. "Co že jste udělali? Fakt jste odpálili petardy? To musel být mazec. A chytli vás? Dostali jste výprask? Nebo se vám povedlo vzít roha?" Jo, tenhle kluk je z mýho těsta. Petardy, páni. "Nezbyly ti náhodou ještě nějaký petardy? Myslím, že bychom pro ně našli ještě využití." Zazubím se na Bastíka a obšírně se rozhlídnu po ulici, hledajíc oběť pro případné vylekání, pokud by u sebe ještě nějakou tu petardu měl. Lišácky kývám hlavou a vybírám vhodný cíl. V děcáku jsme toho provedli už hodně, speciálně teda já, ale petardy se nám do ruky nedostanou. Vychovatelka nám je rozhodně nekoupí (nechápu proč) a my nemáme peníze. Tohle je fakt výzva. Rozhlédnu se po ulici, zdali náhodou není na obzoru Robinsonka. Kdyby mě chytla, byl by to fakt průšvih, ale jinak si tuhle šanci nenechám ujít. Naštěstí jí nikde nevydím, takže pohoda. Vrátím se pohledem k Bastíkovi a důrazně na něj zírám, abych umocnila mojí otázku ohledně petard. Pokud něco má, tak se snad nebude cukat.
Přikyvuji k Bastienovým slovům, když tvrdí nově příchozímu, že letos taky razíme do Bradavic. Trochu mi dělá starost ta jeho vláčnost a plachý pohled. Pokud Bastien vytáhne nějaký ty petardy, určitě se mi podaří ho trochu rozveselit. Pohledem odběhnu zase do ulice a stále pátrám po vhodném cíli. Ha, támhle. Mladý kluk, který zírá do výlohy, jako by tam prodávali elixír života, nebo tak něco. Ten ani nezaznamená, že mu něco podpalujeme pod nohama, hi hi. Vrátím se zpět k smutnému klukovi a usměju se na něj. Jestli tenhle plán vyjde, určitě mu to spraví náladu.
"Já jsem si byla koupit hůlku teprve dneska, ale doma jí ještě nemám." Trochu se zarazím u slova doma, protože děcák jsem fakt nikdy za domov nepovažovala, ale byla to tak malá odmlka, že jí nikdo ani nemohl postřehnout. "Umíte už nějaký kouzla? A víte, jak se s hůlkou zachází?" odmlčím se a k chlapci natáhnu ruku "Jen tak mimochodem, já jsem Angie." a zase vytáhnu nejlepší úsměv, který umím.

_________________

"Moc mě těší - William," usměju se na oba dva a Angie potřesu rukou. "Říkejte mi Will. Já už se nemůžu dočkat, až si vyzkouším nějaké opravdové kouzlo. Doteď se mi jenom občas něco povedlo bez hůlky, když jsem na to nemyslel, ale myslím, že jsme si hned padli do oka. Myslím s mou hůlkou," řekl jsem rozpačitě. Doufal jsem, že nejsem jediný, kdo měl pocit, jako by hůlky byly nějakým způsobem naživu. Ještě jsem měl živě v paměti, jak dřevo hřálo - zabrněla mě příjemně dlaň.
"Vlastně by to mělo být snadné, mávneš a řekneš formuli. Tedy, tak to říkají," pousmál jsem se na Angie. Musel v tom být nějaký háček, tak jednoduché to jistě nebylo.
Jestli se opravdu stal Angiin plán s petardami, překvapeně jsem nadskočil a v duchu trochu zalitoval chlapce, který hypnotizoval zaprášenou výlohu. Kdybych se já takhle díval na knihy a něco mě takhle zaskočilo, asi bych trochu jančil a snažil se zamáčknout výlohu vlastním tělem proti všemu, co ji mohlo ohrozit. Alek by vyletěl a nadával. Usmál jsem se pod vousy.
"Už budu muset jít, je pozdě. Ještě budu muset vymyslet, kde vlastně budu tu hůlku nosit... Moc jsem si zatím nezvykl a o zadní kapse kalhot putují výbušné historky," rozloučil jsem se nesmělým žertem a pokračoval dál po Příčné k blízkému letaxovému uzlu, totiž cihlovému krbu v obchodě s váhami a dalekohledy.

_________________