*dohra*
Bastien byl rád středem pozornosti, proto se jen ostýchavě usmíval - nakonec se dočkal uznání za své rytířství! Věděl, že dělá legendární věci, ale nevěděl, že bude Angie tak pekelně fajn! Takový hnědovlasý prototyp jeho sestřenky, dalo by se říct. "Jó, udělali jsme tam z tý pitomý tmavý uličky přímo světelnej ráj!" rozváděl to dál, jakmile seznal, že ji to zajímá a přidával tomu barvitější a barvitější řečičky. "Pak se za náma vydali nějací dva chlápci, určitě nějací kříženci se skřetama, protože byli strááášně šerední, možná to byli třeba i nějací zločinci z Azkabanu! A my jsme jim utíkali, pomalu nás doháněli, ale nakonec jsme byli dost velký chlapi, aby nás napadlo, že jim odpálíme ještě jednu petardu pod fusky a ... žuuuuch, pod nohama jim to praskalo tak, že jsme jim nakonec páchli!" vykládal působivý příběh u kterého i názorně gestikuloval, jako by nestačil jeho napjatý hlas, který se nemohl dočkat samotného vrcholu příběhu.
"Bylo to bombastický!" zkonstatoval a už už se prohrabával v kapsách, kde hledal petardy, které měl obyčejně vždycky s sebou, ale místo toho vytáhl bombu hnojůvku a v očích se mu šibalsky zablesklo, takže když Angie našla oběť, pokrčil rameny a povytáhl obočí.."Si myslim, že ten by se leda rozplakal a bylo by po srandě.." podotkl Bastien, kterému nebylo po chuti házet na další prťata nějaký petardy - nemluvě o tom, že byly přece jenom nebezpečný a ten kluk mohl být nějaký extra citlivý. Bastien nebyl úplně pro, aby se házelo na lidi co jsou podobný Kallemu nějaký petardy. Proto hnojůvku zase schoval do kapsy.
"Ale můžem si to schovat do Bradavic na nějaký přestárlý studenty." uchechtl se Bastien a mrkl na ni potutelně, aby věděla, že to s ní rozhodně nevzdává. Angie se představila i Willovi a Bastien pro případ taky zopakoval svoje jméno naprosto smířený s jakoukoli přezdívkou, popřípadě zkáceninou jména, kterou mu později napálí.
"Jo, přesně tak nějak to je." potvrdil Bastien a na kluka se znova mírně pousmál. Willovi stále ještě krapet nedůvěřoval, protože mu neodpovídal na otázky, čímž ho docela ignoroval a to on neměl zrovna rád.
"Čau Wille, já půjdu taky Andílku! Uvidíme se na škole!" podotkl k Angie, jejíž jméno si samovolně přetransformoval na nějakou tu přezdívečku. Pak už šel hledat nejbližší letaxové síně a doufal, že doma nebude moc pozdě na večeři.

_________________

| +

Většinu prázdnin strávil Aidan na střechách. Výhled se tu ničemu nevyrovnal a lepší přehled o dění v kouzelnické čtvrti nemohl mít. Když zrovna nehlídkoval a nesbíral střípky informací, tvrdě spal na deskách učebnic v jednom podkroví, kde provizorně bydlel, ale moc času tam netrávil, s výjimkou šermování proti neviditelnému nepříteli, které skončilo vždy, když se čelem uhodil o nízký strop, a které ho stejně nenaplňovalo.
Nakonec ale moření se s četbou, stránku po stránce, přineslo své ovoce. Aidan odšoupl sloupek knih nohou a vyhoupl se do vikýře. Zhluboka se nadechl, zadíval se dolů a zvážil možnost, že se mu to nepovede. S padáním z výšek už měl svoje zkušenosti a popravdě, další dva týdny se znehybněným kotníkem? To by se ukousal nudou.
Zvedl se, zavrávoral, když mu málem podjela jedna taška, a dvěma ráznými kroky kupředu vykročil do prázdna. Na chvíli to vypadalo, že padá, ale o chvíli později se nad střechy vyhoupl hnědý dravec s rozpětím křídel přes dva metry.
Na Příčné to byl mezi záplavou poštovních sov nevídaný pohled, ale Aidan se nad kouzelnickou čtvrtí držel vysoko. Každou klikatou uličku minul tak rychle, že si rychlého stínu mohl všimnout leda někdo, kdo by zasněně zíral právě nahoru.
Ovládnout umění letu byla docela zábava. Brzy zjistil, že stačí jen malá změna a letky začaly opisovat linku nahoru, dolů, stáčely celé tělo doprava, doleva... A co asi přistávání? Orel si vybral sedlovou střechu, na níž se točila korohvička, a nejistě roztáhl křídla o něco víc, aby zpomalil... Netrefil. Přelétl hřeben střechy se štrejnutím spárů, otočil se a na druhý pokus už úspěšně dosedl.
Aidan by byl hluboce, úlevně vydechl, kdyby to šlo. Výborně, to by šlo. Vzlet ještě taky nacvičí, ale teď - zpátky do vlastních bot.
Orel se soustředěně napýřil a po chvilce plné očekávání zůstal orlem.
Sakra.

Mimo herně:
dohra s Bastíkem

Napjatě poslouchám Bastienovo vyprávění o úprku před šerednýma chlápkama a až později si uvědomuji, že mám při tom úžasem pusu dokořán. "Ty jo, tak to jste úplně hustý. Takovejhle úprk si dokážu živě představit. Taky už jich mám pár za sebou. I když mě teda nehonili křížený skřeti." Na Bastíkovi vidím nadšení. Pro lumpárny má uděláno, to já poznám. Moje krevní skupina. Snad se budeme potkávat ve škole.
Když vytáhne z kapsy bombu hnojůvky, radostí povyskočím. Už se po ní natahuju, ale Bastík ji pak zase uklidí. Mrkneme na kluka u výlohy a musím souhlasit s jeho slovy. Ten by tu hnojůvku asi fakt nerozdejchal. Uchechtnu se. "Tak jo. Myslím, že ve škole bude dost příležitostí, kdy nějakou bombu nebo petardu použít. Určitě se ti připomenu." S jiskrou v očích a se zapálením pro věc na něj spiklenecky mrknu.
Pak už se jen rozloučím s Willem a taky s Bastíkem a čekám dál na Robinsonku. Trvá jí to ještě pěkných pár minut, než se objeví na rohu ulice a dojde ke mně. Vypadá tak trochu překvapeně. Že by nevěřila, že mě tu najde? No, popravdě, ještě chvilku a asi bych už vzala nohy na ramena, protože to čekání bylo fakt nudný.
Do děcáku odcházím s příjemným pocitem. Seznámila jsem se s budoucíma prvákama ze stejné školy, do které půjdu já a navíc jsem si dnes koupila mojí vlastní hůlkju!

>>>>

_________________

Bartimeus se vyhýbal daním a stejné pocity choval i jeho krámek, nicméně poslední dva měsíce zůstával úspěšně na jednom místě mezi omšelými, vybledlými cihlami v zapadlém koutku Příčné. Na dvoukřídlých dveřích se houpala cedulka s otevírací dobou "čt 14 - 14.45" a dveře byly momentálně dokořán. Ven létaly obláčku prachu společně s vyhazovanými krámy. Pan Gatewalker se pouštěl do podzimního úklidu.
Zuřivě kašlal a nevrle si strhl neúčinnou roušku, když ven vymetl další hordu smetištního bince a nakopl přerostlou stonožku, která kvapem opouštěla své útočiště. Venku před obchodem se vyjímaly obrovské tikki masky, divné hudební nástroje pověšené za horní rantl dveří a vůbec to vypadalo, jako kdyby vnitřek obchodu zasáhla bomba. Což, obchodu... "krámek" byl v tomhle případě naprosto výstižné označení.
Uvnitř to kupodivu přestávalo připomínat skladiště. Tmavě červené dlaždičky se teď blýskaly čistotou, jak na ně útočily hadry, co si to samy od sebe štrádovaly ke kýbly a samy se ždímaly. Občas jeden z nich zaútočil na Bartimea a ten se bránil smetákem - uklízecí kouzla neměl tak docela v malíčku, ale dělal, co mohl, a musel uznat, že tentokrát se mu celkem vyvedla. Loni se ho jedna prachovka pokusila udusit.
Co se týkalo věcí, které už otřel hadříkem a našel jim nové místo v chaosu, krámek se mohl pochlubit rozsáhlou sbírkou lávových lamp různých velikostí, tvarů i obsahu; ametystovými geodami, které kousaly; košíčky pletenými ze srsti polovida, takže se v nich daly skvěle schovávat sladkosti, které jste nechtěli, aby vám snědl někdo jiný, pokud jste ovšem nezapomněli na ten sendvič z minulého úterý.
Mudlovské baterky nebyly třeba, stačilo jen šťouchnout hůlkou a rozzářily se půvabné projektory házející na bílé zdi odrazy jakoby pod vodní hladinou, tmu prosycenou titěrnými hvězdami nebo cosi jako hologram poskakujících kentaurů a faunů. Krabičky z leštěného dřeva, které se otevíraly jako skládačka, měl až z Indie, i když na nich nebylo zhola nic magického.
Barty si přetřel rukou čelo a s pokulhávající vervou se dal do dalšího vytlačování samovolného života ze svého krámku.

_________________

<<

Keilan se loudal Příčnou ulicí poněkud líně a rozhlížel se kolem sebe. Šel pomalu, protože mu na ruce visel Liam, jemuž slíbil, že mu přes Vánoce věnuje tolik ze svého času, kolik bude moci. A dnešek mladému Aldwinkleovi rozhodně patřil, kromě večera - ten měl trávit s matkou, zatímco Keilan se chystal uchýlit k teplu krbu u Thawneových. Mrzelo ho, že s ním Liam nebude i na večer, ale Lanya trvala na tom, aby syn trávil Štědrý den s ní a její částí rodiny. Keilan ho upřímně litoval, ale hádat se se svou bývalou ženou nehodlal a usmyslel si, že to klukovi potom co nejlépe vynahradí.
„Kam bys chtěl jít, hm?“ ptal se ho, zatímco se loudali ulicí. Keilan očima zalétával k vánoční výzdobě a té obzvlášť kýčovité se šklebil, protože všechna ta světýlka, cukroví a podobné vymoženosti považoval za velkou pitomost. Atmosféru Vánoc nikdy nepocítil, ani jako malé dítě neměl tu šanci - všechny vánoční tradice plnili leda tak domácí skřítci a většina členů rozvětvené rodiny obvykle zapomněla, že Keilan vůbec existuje. Ani to vytoužené koťátko k Vánocům nikdy nedostal.
„Já nevím,“ odvětil chlapec a zvedl k tátovi pohled. „Ale dal bych si horkou čokoládu,“ uculil se jako neviňátko.
Keilanovi přes rty přeběhl letmý úsměv. „Máš ji mít,“ odsouhlasil jeho přání a poukázal ke stánku s horkými nápoji, který v zimě nahrazoval stánek se zmrzlinou. „Tamhle jí určitě budou mít,“ pronesl a pobídl syna, aby zamířili tím směrem. Liam se mu vysmekl z ruky a nadšeně se ke stánku rozběhl, nehledě na to, že dláždění na ulici zřejmě trochu klouzalo. A Keilan ho nechal - ať si kluk užívá, dokud může. Matka by mu takové dovádění nedovolila, musel by se chovat slušně a upjatě, jako správný čistokrevný kouzelník a ne jako malé dítě. Nechápala, že Liam ještě pořád tím malým dítětem byl.

_________________

<<

Becca Vánoce milovala, i když to většinu času nedávala moc najevo. Líbila se jí však vánoční atmosféra, a pokud přešla každoroční vánoční večírek, jenž její rodina pořádala pro čistokrevnou smetánku, bylo to prostě parádní. Navíc, měla volno a potřebovala nakoupit nějaké dárky pro sestru, jelikož to tak trochu vypustila z hlavy, a také neměla předtím moc času. A když ten čas byl teď, musela všechno dohnat. Navíc, Payton měla vážně nesmírně ráda, i když to tak občas nevypadalo, a tak pro ní chtěla něco speciálního.
Už od brzkého rána tedy bloudila po Příčné, chodila z krámu do krámu a s ničím nebyla spokojená. Vše se zdálo ne zas tak dobré, navíc její drahá sestřička také spoustu věcí měla, a tak musela vybírat velmi pečlivě, aby našla něco, co ještě neměla.
Nakonec se zastavila, jelikož všude to krásně vonělo a navíc, Becca měla nehoráznou chuť na horkou čokoládu, jenž si doma čas od času dělala. "Ale, ale, ale, koho pak to tu máme? Že by mého nejoblíbenějšího synovce, Liama?" Rebeccu překvapilo, že u stánku našla malého prcka, kterého až moc dobře znala, a protože dneska neměla chuť se nějak extra měnit, krom krátkých blond vlasů vypadala jako obvykle. "Kde máš rodiče, broučku?" Becca se na chvíli zamračila, neviděla poblíž ani Keie a ani Lanyu což popravdě nechápala, a tak pohled zabodla do davu, zkoumajíc každého, koho uviděla. Hledat však záhy přestala, přišla na řadu u stánku a popravdě? Horká čokoláda pro ní byla přednější, no.

_________________

Keilan po očku sledoval, jak mu Liam mizí z očí mezi lidmi, ale těžkou hlavu si z toho nedělal. Příčná ulice už sice nebyla zdaleka tak bezpečným místem, jako dříve, ale Keilan po očku sledoval okolí a bystrozorsky vyhodnocoval, jestli něco hrozí. Všechno vypadalo klidně, tak, jak to mělo být, a Kei doufal, že ho intuice nezklame a nedojde tu k žádné vánoční potyčce. Ostatně, cílem rebelů ani ministerstva nebylo útočit na nic netušící lidi, takže si své přestřelky snad nechají na domu, kdy nebude kouzelnický Londýn praskat ve švech.
Pomalým krokem se loudal ke stánku, kde už Liam netrpělivě přešlapoval a četl si nabídku. Když se poblíž ozval známý hlas, chlapec zvedl pohled a očima vyhledal tetu Beccu, na kterou se bezelstně usmál. „Ahoj, teto!“ zahlásil slušně a docela potěšeně, protože ji měl rád a chovala se k němu hezky. „Jsem tu s tátou,“ vysvětlil a ukázal někam za sebe, „už jde. Máma je doma, nemá na mě čas,“ dodal trošku vyčítavě. Ale nelhal - Lanya měla moc práce s hlídáním toho, aby vánoční výzdoba byla dokonalá, cukroví bylo vynikající, a hlavně, aby malý vánoční večírek, který chystala hlavně pro rodinu, neměl jedinou chybičku. Možná dokonce zapomněla, že nějakého syna má.
Keilan po chvilce přišel blíže a povytáhl obočí, když spatřil svou sestřenici, která už se s Liamem zřejmě stihla dát do řeči. „Becco,“ oslovil ji, jakmile došel až k nim, a hlavou kývnul na pozdrav. Neusmíval se, spíš držel ve tváři jakýsi neutrální výraz, protože věděl, že ani Becca ho za krvezradu zrovna nepochválila. A chápal to - když se s Lanyou rozvedl, počítal s tím, že se k němu vlastní rod obrátí zády. Netrápilo ho to, začal je považovat za hlupáky, kteří jdou jen za čistotou krve, za mocí a bohatstvím. A o tom život, alespoň ten šťastný a spokojený, přece nebyl. „Tebe bych tu nečekal,“ dodal, ale ne nevlídně. Jen prostě zkonstatoval skutečnost.
„Tak co, už sis vybral?“ broukl pak tázavě k Leemu, na nějž se konečně trochu pousmál. Chlapec přikývl, poprosil o čokoládu s marshmallows a Keilan mu ji ochotně zaplatil.

_________________

Becca si odfrkla. Otec.. to znamenalo, že se tady někde potuluje Keilan a dříve či později dojde až k nim. To co udělal mu vyčetla dohromady jednou, bylo to přeci jen jeho rozhodnutí. Zády se sice k němu neotočila, ale sama si myslela své, tohle by ona totiž nikdy nedopustila. "Nemá na tebe čas?" Zopakovala krapet šokovaně, co mohlo být důležitějšího než děti? "Aspoň, že ten táta si s tebou udělal pěkný den, viď?" Mrkla na něho už o něco veseleji a usrkla své čokolády. Na tváři jí po celou tu dobu pohrával jemný úsměv, to vše do chvíli než se v jejich blízkosti objevil ten krvezrádce.
"Keilane," oplatila pozdrav pokývnutím hlavy načež si svého bratrance zkoumavě pohlédla. Kupodivu nesl všechno dobře a to i to, že se k němu spousta členů jeho rodiny otočila zády. Ale kdo by se divil? Udělal to co udělal, musel nést "trest". "Já tebe taky ne," odvětila pak s lehkým pokrčením ramen a nakonec přidala i menší úsměv. Byla to jeho věc, jeho, ne její a konec konců, ona měla Keie vždycky ráda skoro jako mladšího bratra. Skoro. Navíc, pokud s Lanyou nebyl šťastný, bylo to nejspíše správné rozhodnutí, ne? Jistým způsobem tohle Rebecca chápala, vždyť ani ona nedokázala kývnou na dohodnutý sňatek, tušila, že by nebyla šťastná s vybraným ženichem. "Co ve škole?" Když už se potkali, nemohla přeci dělat, že Keilan neexistuje, navíc Liama měla opravdu nesmírně ráda a bylo jí blbé se prostě a jednoduše otočit na patě a zmizet pryč, i když by to jedna její část ráda udělala. "A ty rosteš jako z vody, Liame, za chvíli tě už ani nepoznám!" Vlastně si ani nebyla jistá, kolik mu už bylo a kdy by měl nastupovat do Bradavic, a tak raději usrkla znovu svého kakaa.

_________________

Zdálo se, že Liam věci týkající se jeho nejbližší rodiny rozebírá jen nerad. Zatvářil se totiž jako kakabus a sklopil pohled ke svým botám, jen aby se na tetu Beccu nemusel dívat. Byl sice dítě, ale chápal, co se stalo, a ještě pořád se nesrovnal s tím, že se táta odstěhoval. Nevadil mu ani tak ten fakt, že jeho rodiče nebyli spolu, jako fakt, že se mu táta o něco vzdálil. Vyrůstat pod jednou střechou s ledově chladnou matkou totiž nebyla žádná procházka růžovou zahradou a Lee často doufal, že se bude moci přestěhovat s tatínkem. Marně. „Máma připravuje večírek,“ oznámil a z jeho hlasu zazněla špetička nenávisti a notná dávka smutku - bylo jasné, že chlapec těžce nese, že je na Vánoce důležitější večírek, než on sám. „Chtěl bych bydlet s tátou, víš,“ postěžoval si potichu, když k Rebecce konečně zvedl pohled a dlouze si povzdechl.
Více se ale rozpovídat nemohl, protože se ke dvojici dopajdal Keilan a před ním Lee předstíral, že je všechno v pořádku - nechtěl mu přidělávat starosti. „Sháníš dárky?“ zeptal se Kei, aby konverzace neumřela hned na začátku, a očima těknul k Liamovi. Ten si zrovna od prodejce teplých nápojů přebíral kelímek čokolády a tvářil se zase o něco veseleji. Naučil se totiž těšit ze současnosti, jako to dělával i Keilan. Byli si více podobní, než bylo na první pohled patrné. A bylo to dobře; Kei byl rád, že už Lee není ovlivnitelné mrně a matčin chladný přístup na něm snad nezanechá příliš šrámů. „Nic zajímavého,“ odvětil po chvíli na Beccinu otázku a pokrčil rameny. „Brumbál zřejmě senilní, stejně jako Moudrý klobouk. Část profesorského sboru je na zabití. A první ročník Nebelvíru bych bez mrknutí oka vyházel ze školy už během prvního týdne vyučování,“ shrnul v rychlosti všechno podstatné. Nic zajímavějšího se totiž za zdmi školy nedělo, nebo se o tom Keilan alespoň nehodlal vybavovat se svou sestřenicí. Beztak určitě věděla o tom, jak se ministerstvo pokusilo na posty kolejních ředitelů dosadit čistokrevné kouzelníky, a tak dále. A rozebírat zrovna tohle na ulici o Vánocích, na to Keilan neměl odvahu ani náladu.
Když Becca opět oslovila Liama, chlapec si olízl vousy od čokolády a zvedl k ní pohled. Usmál se. Keilan se tím úsměvem nakazil, a protože měl Lee zrovna plnou pusu marshmallows, odpověděl víceméně za něj. „Taky už půjde za tři roky do školy, viď?“ pronesl pyšně a Liam nadšeně přikývl, protože se do Bradavic začínal nesnesitelně těšit. A záviděl Veronice, že už tam chodí.

_________________

I když to někdy nevypadalo, Becca byla docela chápavý úsměv, a tak svému synovci věnovala povzbudivý úsměv. Nechápala jak může být něco důležitějšího než dítě, ještě ke všemu nějaký přiblblí večírek a popravdě jí bylo Liama líto. "U nás se taky připravuje večírek, jsem tak ráda, že jsem odtamtud mohla vypadnout," přiznala krapet chmurně a položila Leemu ruku na rameno. Moc dobře věděla, jak se musí její synovec cítit, jako malá to měla dost podobné. Sice tedy její rodiče žili spolu, ale Vánoční večírek byl pro ně velice důležitý, podobně jako spousta dalších večírků. Postupem času jim sice na chuť přišla, ale stejně trvala na tom, že je to nesmyslné. A to, že chtěl bydlet s tátou nijak nekomentovala, nedivila se mu.
"Jo, ještě nemám nic pro Payton, co ty?" Becca zabodla pohled do svého synovce, jenž si zrovna přebíral horkou čokoládu od prodejce a ona sama upila ze svého kelímku. Čokoláda jí chutnala, ale nehodlala se na jednom místě zdržet moc dlouho. Měla toho ještě tolik na práci. "Opravdu?" Rebecca se uchechtla. "Já bych to dělat nemohla, jsem ráda za svou práci. Děti jsou zlo, tím samozřejmě nemyslím tebe Liame, ty jsi naprosto dokonalej," zašklebila se nejprve na svého bratrance, a pak i na prcka. Mluvila pravdu, ona by učit nemohla, jelikož by zpetrifikovala každého jedince, který by dělal nějaké kraviny na jejích hodinách. A to asi nebylo dobré, že ano. "A co Veronica? Ta už studuje, že?" Becca se při zmínce o Verunce na chvíli zamračila, ale nakonec menší úsměv opět nahodila. S dcerou svého bratrance se sice ještě nesetkala, ale moc dobře o ní věděla. Podobně jako o jeho dalším synovi, na kterého se zatím ptát nehodlala. Navíc, děti přeci za nic nemohli, že ano. "I profesoři jsou na zabití? A který, například? Třeba někoho budu znát," zájem v jejím hlase byl znát, a i když pochybovala o tom, že někoho z nich znát opravdu bude, vědět to chtěla.
"Páni, už za tři roky? To se nesmírně těšíš, viď?" Becca se usmívala, podobně jako Keilan a Lee. "V Bradavicích se ti bude líbit," broukla pak, jelikož se jí docela stýskalo po kouzelnické škole i když.. někdy bylo lepší jen vzpomínat.

_________________