>>> Home, sweet home

"No tak Ariano, pohni, nebo ti všechna zvířátka utečou!" Volá na mě Bradley, který se vrátil do Londýna snad jen proto, aby mě odtáhl na doporučení strejdy/psychologa do klidného prostředí jeho domu na samotce. Venkov. Mě je to upřímně fuk. On totiž strejda u nás byl před dvěma dny na návštěvě a usoudil, že jeho psychologické znalosti (prej že na krvi nezáleží, v tomhle jsme prý všichni stejní, mudlové i kouzelníci) mu říkají, že můj charakter se bude lépe vyvíjet na klidném místě. Tedy. Usoudil to až po tom, co mamka hodila na zem talíř a začala házet po otci vidličky a já na uklidnění začala vrzat dveřmi.
Zatím co Bradley nervózně přešlapuje, obávajíc se příchodu rodičů, já na sebe ještě rychle hodím letní šatičky a hurá ven.

"Vypadáš jako malý, květovaný lízátko." Zkonstatoval bratr můj vzhled a já ho jen s protočením očí strčila do boku (protože výš jsem nedosáhla) a vydali jsme se do ulic. Konečně dostanu mazlíčka. Doufám, že to bude nějaká žába. "Takže... jste to projeli, co? Nepřipadáš si... zodpovědná za prohru?" Nahodí rýpavým tónem, na to mu odpovím jen nenávistným pohledem a zakroucením hlavy. "A... těšíš se na nový domov?" Nahodí znova, očividně už pochopil, proč mi rodinná Itálie nedělá dobře. "Mám se těšit na tvé nemanželské dítě a tvou cvoklou přítelkyni?" Odvětím mu po chvíli uvažování, což mu na chvíli zavře pusu. "Hele, nikdo doma nebude, jsou spolu někde na dovolené, vlastně by si měla být ráda, že tu jsem. Jen kvůli tobě. A neříkej to tak nahlas, víš, že naši nemají ani tucha... vlastně o ničem." Zpražím ho dalším divným pohledem a on radši zarazí ruce do kalhot a mlčí.
"A ano, těším se." Dodám po dlouhé chvíli ticha, to už stojíme pár kroků od krámku se zvířaty. "To je dobře. Hele. Tady je plán. Vybereme ti mazlíčka, stavíme se domů pro kufry a pak to vezmeme letaxem nebo něčím jiným ke mně domů, rodičům ani slovo. Máma by tě nepustila z domu, jasný?" Nadzdvihne obočí, no odpovědi se mu moc nedostane, jen pokrčení ramen a přikývnutí. Ale jemu to očividně stačí. Spokojeně se usměje a otevře dveře do krámku.
První, co brášku zaujme je samozřejmě velká ošklivá ropucha. Zamračí se. "Vážně? Chceš tady tohle? Nechceš něco jiného? Něco méně ošklivého?" Nahodí nevinně a poplácá mě po hlavě, já ho ale nevnímám, přemýšlím, jestli to támhle opodál stojí Jane, nebo je to její dvojče. Na zkoušku na ni zamávám a když si jí všimne brácha, vyvalí na ni oči, okamžitě stojí u chudáčka Jane, v plné své mladé kráse (tmavé kalhoty, košile, prvních pět knoflíku rozepnutých, rukávy saka rebelsky vyhrnuté k loktům, hábit v tom teplu nechal radši doma, špinavě blond vlasy všude kolem obličeje, mrakajíc na každou slušně vypadající slečnu v krámku, i přes fakt, že má doma budoucí manželku) nahodí zářivý úsměv a skloní se k ní. "Ty seš ta holka co jako jediná vydržela s Arianou být jakž takž za dobře celej rok? Ta, o které jediné Ariana řekla něco jiného než nemám ráda a nenávidím? Být tebou se bojím, matka je celá nadšená z toho, že si ségra někoho z Bradavic vůbec pamatuje. Až tě uvidí, už se jí nezbavíš. Víš jak vypravovala Arianu do Bradavic? Málem si pořídila velký plakát s nápisem VRAŤ SE V POŘÁDKU DOMŮ A JEZ HODNĚ ZELENINY. Obávám se, že tobě pořídí něco podobnýho, je to-"
"Bradley! Přestaň!" Okřiknu ho tiše, snažíc se ho zastavit v děšení chudáka Jane a pomlouvání mé matky a rychle (tzn. pomalu, ale rychleji než obvykle) se k nim přesunu. "Ahoj Jane. Co tady děláš?" Zeptám se sice trochu blbě, ale nevadí. A prej že brácha za ty roky co nebyl doma dospěl. Ha, ha. Ani náhodou. Možná už není tak vzpurný, ale pořád se chová jako... jako on, no. Bráška si důležitě odkašle. "Povídat si můžete i během vybírání mazlíčka, ne? Víš, že spěcháme, rodiče se vrací za pár hodin a to už musíme být pryč..." Zase se narovná a já zakroutím hlavou. "Vybírám si nějaké zvíře abych nebyla cituji: stále tak osamnělá a uzavřená. A brácha mě unáší na chvíli na venkov." Vysvětlím Jane bezbarvým, obvyklým tónem a rozhlédnu se kolem po zvířatech. Pohled mi jako první padne na tu ropuchu, o které bráška řekl, že je ošklivá a pak na kočku, strašně chlupatou a podle mě roztomilou, na kterou se momentálně brácha kouká jako na největšího nepřítele. Zakroutím nad ním hlavou. Ale ta kočka se mi líbí. Je ještě malá, pravda, ale strašně chlupatá a bude se na ní dobře spát, ale ta ropucha... Proč je všechno tak komplikované. Z toho jak bratr nedočkavě přechází z jednoho místa na druhé je jasné, že je nervózní a fakt se rodičů bojí, nebo je vážně vidět nechce.

_________________

Krámek byl… neskutečně zvláštní. Zvenku vypadal jako malej krámeček, do kterýho se vejdou sotva dvě kočky a pes a bude plno, ale když jste vešli dovnitř… Byl ohromný. A smrděl. Zvířatama. Nad hlavou Jane zacinkal maličký zvonek když vešla. Všude byly klece se zvířaty.
Jane vyvalila oči, když spatřila… tohle je páskovec?? Další v dlouhé řadě bylo maličké lvíče a nad jeho klecí si pyšně čistil peří velký papoušek ara. Nakonec Jane zahlédla něco méně exotického. V košíku se tam vyvalovalo jedno menší chlupaté kotě a o kousek dál šíleně ošklivej žabák. Už už se chystala jít dál, když…

"Ty seš ta holka co jako jediná vydržela s Arianou být jakž takž za dobře celej rok?“ Jane si prozatím Arianky nevšimla. O to větší bylo její překvapení, když se odkudsi vynořil ten kluk a začal mlet...
„Ta, o které jediné Ariana řekla něco jiného než nemám ráda a nenávidím?“ Od téhle věty přestala Jane vnímat. Jednak bylo příliš informací a moc rychle. Ale informace o Arianě ji potěšila, třeba to s její flegmatičností nebude tak zlé... A pamatovala si mě. To bylo víc než Jane čekala. A taky ji to potěšilo... Znovu zaměřila pozornost na, nejspíše, jejího bratra. Vysoký, opálený a… šíleně rozcuchaný. Jo tak by se dal popsat Arianin brácha. To, že to její brácha Jane usoudila už z jeho první věty a taky se říká že svět je malý, že…
Jane jen nestačila koukat, jak ze sebe sypal slova. Člověk by řekl, že mu musí vypadnou panty u pusy a… Nesnáším rozcuchaný vlasy. Mihlo se hlavou Jane a byla v pokušení si začít prohledávat kapsy, jestli nenajde hřeben. Nebo případně ho klidně učesat rukama když to jinak nepůjde. Vsadila bych se, že má šíleně jemný vlasy. Zkoumavým pohledem se zaměřila na blonďaté vlasy. Daly by se vůbec učesat?
Jane zapnula poslouchání až když zmínil, že by mamka Ari nechala odjet s plakátem VRAŤ SE V POŘÁDKU DOMŮ A JEZ HODNĚ ZELENINY.
„Moje máti chtěla udělat úplně stejnou věc.“ Zamumlala. Jo to byla pravda. Naštěstí se do toho vložil jediný racionálně uvažující tvor v domě a to jest kocour, kterého měla máti pohlídat sousedce. Plakát se mu znelíbil a tak si z něj udělal pelíšek…
"Bradley! Přestaň!" Zasáhla známá postavička v neznámých květovaných šatech. Ariana! Jane se na tváři rozlil úsměv. Tak jo. Stoprocentně je to její brácha. Jane si předtím prostě nebyla jistá. Jak můžou mít tak odlišný povahy, když jsou sourozenci? Nemělo by to být trestné?
„Schovávám.“ Odpoví popravdě Jane a zašklebí se. „Bábi je příšerná.“ Vysvětlí a kyselý obličej ji jaksi nemine. „Musím u ní pobýt na pár týdnů, ale je to vážně k nevydržení… Teď šla do banky.“ Vysvětlí jemný detail (jako proč tam bábi není s ní a proč ji tak nadšeně pomlouvá).
„Najít si nějaký zvíře není špatný nápad.“ Usoudí. Teda pokud to není zrovna arogantní sova. Poznámku o uzavřenosti dokonale přejde. Kdyby nebyla uzavřená, už by to nebyla Ariana.
„Prcháš před rodiči?“ Chytí se nadhozené věty od Bradleyho a automaticky mu začne tykat. Nějak jí ty zmijozelský drby chybí…
„Já bych taky zdrhla, ale nejde to.“ Prohlásí. „Jakmile jsem vypadla z domu, naši se toho chytli a začali přestavovat barák. Takže mě teď doopravdy nezbejvá než trčet u babičky…“ Zatváří se odmítavě a tišeji dodá. „Ona je vážně příšerná, kterej člověk musí boty vyrovnaný přesně podle barvy, tak aby to tvořilo duhu?“ Stěžuje si.

_________________

(Stieg Larsson)

Moc dobře vidím, jak je Jane z Bráchy tak nějak mimo. "Když ji vyděsíš, budu zase jen já a zdi a víš co říkal strýček..." Upozorním ho a rozhlížím se dál po zvířatech, stále váhám mezi kočkou a tou ropuchou, sakra, je to ropucha, té se nic nevyrovná! Mezitím brácha pouští na Jane další vodopád slov. "To chápu. Naše babi byla v celku v pořádku, jen těch sladkostí bylo hodně, a sakra, jak ta ženská vypátrala, kam mi to má posílat... jo, babča byla úžasná. Jen ráda děsila lidi z okna. Dělala divný xichty a zubila se tak, že se některé děti bály jít kolem domu, nedivím se, že se jich Ariana straní, ale ona se vlastně straní veškeré společn-" "Brácho, nechceš být na chvíli ticho?" Okřiknu ho zase tlumeným hlasem a protočím oči, což on udělá taky. "Vidíš? Nechápu, jak to s ní můžeš vydržet. Jak to s ní vydržím já..." Dramaticky se zadívá do dáli a pak mrkne na nějakou čarodějku opodál a s oslnivým úsměvem se za ní vytratí. Až já tohle řeknu té jeho milované... to bude mít peklo. Přejdu k Jane a pousměju se na ni. "Za bráchu promiň. Ještě asi nedospěl." Povzdechnu si a zaťukám na ropuchu. "Můžeš se s námi vydat na útěk před babičkou..." Navrhnu jí, ale než stihnu více, přižene se zase Bradley, s jednou tváří rudou. Nedá mi to a zasměju se. "Nesměj se, škvrně, alespoň mám odvahu mluvit na osoby opačnýho pohlaví. Už ti vyprávěla, jak ji naši seznámili se známými z Ameriky a ona s tím klukem nechtěla prohodit ani dvě slova, jen se červenala a lámala pastelky? Bylo to až děsivé, sice proti jejímu vrzání dveří to je jen takové malé nic, ale i tak, sakra, kde vezme sotv desetiletá holka sílu lámat pastelky... někdy mě ségra děsí, ale to jí neříkej." Spustí nadšeným tónem, mezitím se já radši pustím do prohlížení ropuchy, protože na tohle fakt nemám. "Jo, a s tím útěkem, každá kamarádka Ariany je vítána, protože... popravdě... si jediná." Škodolibě se zasměje, pohled mu padne nově příchozí dívku a opět pohodí vlasy a s úšklebkem se za ní vydá. Protočím oči. "Vážně, divím se, že mu ještě ta jeho přítelkyně/snoubenka nedala přes pusu..." Utrousím jen tak mimochodem. "Tak co? Bereš tu kočku?" Nahodím svým oblíbeným, pohřebním tónem a znova se zadívám na ropuchu. K sežrání, ošklivá, přesně něco pro mě. Obrátím pohled k prodavačce. Zeptám se na cenu, ale ještě nic nekupuji. Ale ta ropucha bude moje.
O pár sekund později se vrátí Bradley, tentokrát s rozzářeným úsměvem. "Téda. Nemít doma malou, hned se stěhuju do Londýna." Prohlásí nadšeně. "Máš vybráno, špunte?" Prohodí směrem ke mě. Pak si vzpomene, že neodpověděl na Janinu otázku. "Neutíkám, skrývám se. Ariana ti to neříkala?" Nadzdvihne překvapeně obočí a zakroutí nad tím hlavou. I když vlastně, já nic neřekla, protože se nikdo neptal, ne že bych se za něj styděla, i když... no to je jedno.
My se totiž s bratrem jen tak pošťuchujem, ale snad i Jane může vidět, že když jde o někoho, koho znám dost dobře, chovám se méně... strnule. Přeci jen, brácha je možná hlupák a otáčí se za vším, co má sukni, ale pořád je to brácha a bráchovi důvěřuju.

_________________

Ollivanderovy hůlky a Madame Malkinová >>>

Flann se dalších pár hodin poflakoval po Příčné ulici sem a tam a ztratil přehled o čase tak dokonale, že vlastně vůbec nevěděl, jestli to nebyly dny. Jasně, zapadajícího slunce a tmy by si asi všiml, ale co když celá tahle legrace funguje nějak jinak a světlo je tu pořád, hm?
Otce nenašel, ač se o to velmi snažil, ale dlouho si s tím hlavu nelámal, zalezl do jedné z uliček mezi dvěma krámy a tam si sedl, že počká. Smrdělo to tam sírou, protože v jednom z obchodů prodávali pekelné stroje, a klid tam díky nedaleké zkušebně pěveckého sboru taky nenašel, ale byl zvyklý i na větší nepohodlí. Pustil Buřta na zem, ať si jde někam něco sehnat k jídlu, sám si sedl na bednu od dýmavých dýní a vytáhl z pytle první knihu, kterou nahmatal.
Byla to, jak jinak, učebnice a on ji zvědavě otevřel. Byl si moc dobře vědom, že čtení není jeho silnou stránkou, a tak se ve snaze to trochu dohnat začetl do zažloutlých stránek, které nejspíš pamatovaly první světovou válku. A ani tam mu, dnes již poněkolikáté, nestačily kmitat oči.
Jasně, když mu táta řekl, že je čaroděj, nějakou letmou představu o tom měl. Tušil, že se naučí metat ohnivé koule, blesky, sem tam namíchá nějaký ten lektvar lásky a podobné nesmysly, všechno to proloží čuměním na hvězdy a občas si na koštěti zaletí nasekat trochu jmelí. Ostatně proč ne, on se dokázal zabavit i s blbou tvárnicí a trochou špagátu...
Teď ale zjistil, že s magií se dají dělat mnohem zajímavější věci, a něco mu říkalo, že v učebnici pro první ročníky toho ještě dost chybí. Cvičně si napřímeným ukazovákem zkoušel některé pohyby z knihy, mumlal k nim zaklínadla a doufal, že tady něco nezapálí. Neudělalo to vůbec nic hmatatelného, samozřejmě, ale jeho představivost jela na plné obrátky.
Už se viděl, jak se ohání oprýskanou hůlkou, metá jeden blesk za druhým a jeho nepřátelé... hmm, co by tak mohl mít jako kouzelník za nepřátele? Jo, jasně: jeho nepřátelé, pekelní psi s žhnoucíma očima, zelenými slinami a policejními oblečky, pomalu ustupují.
Pak mu ale přišlo, že to je trochu ohrané, a že by k tomu měl přistoupit trochu novátorsky, jak ho vždycky naváděl táta. A taky strýček, ale krom novátoství ho ještě naváděl ke kouření toho divně smrdícího sena, což Flannovi nepřipadalo jako dobrý nápad.
Vzápětí se představa změnila. Byl v opuštěném domě, parkety pod jeho nohama skřípaly a panty otevíraných dveří vrzaly až hrůza. Venku, pro atmosféru, úplná tma, sem tam blesk ze vzdálené bouřky. Co strašidelnějšího by tam mohlo být, říkal si, načež si to tam přidal.
Přímo proti němu se objevila silueta muže, nebo tak něčeho. Pomalu se otočil na Flanna, natáhl svoje dlouhé pazoury a blesk ozářil jeho hnusný obličej. Byl to Edward Heath.
Flann zařval, což znepokojilo párek holubů a kolemjdoucí nakupující, ale on se z fantazie vytrhnout nedal. Vytasil svou věrnou oprýskanou hůlku, vypálil proti pánu zla několik ran, které by dle jeho skromného odhadu rozpůlily i jeho třídní učitelku, ovšem bezvýsledně.
Jasně, kreativitu do toho, vzpomněl si. A tak se Flann, který byl ve svých představách najednou mistrem přemisťování, přeměnil ve svítící oblak a profrčel stropem. Nebyl si sice jistý, jak tohleto přemisťování vypadá ve skutečnosti, ale dvakrát se s tím nezdržoval, protože zlo je mu jistě v patách.
Konzervativec Heathova kalibru se s přenášením nezdržoval, ani schody mu moc neříkaly, prostě stropem proskočil, až se kolem rozlétaly třísky, cihly a hořící koberec. Flann neváhal, znovu se přenesl, tentokrát ovšem zpátky dolů, kde se chopil příležitosti a zlounových nohou. Dostal sice kopanec nebo dva, ale i jeho méně oblíbení spolužáci by to zvládli líp, takže zavřel oči, soustředil se a vyslovil zaklínadlo potřetí.
„Hů?“
Zaslechl náhle za sebou, načež se objevil na ulici v bedýnce od paprik. Byl si ale naprosto jistý, že pana premiéra vesele nacpal do zdi a nechal ho tam zhmotnit, takže vlastně vyhrál.
„Huhů?“ houkla na něj znovu trochu podezřívavá sova majestátního vzezření, jež si sedla na nedalekou římsu a jako by ho nabádala, ať jde blíž. Teprve teď si Flann všiml, že pták drží poměrně objemný balík a že je na tom balíku cedulka s jeho jménem.
„To je moje?“ zeptal se, na což sova odpověděla nepříliš originálně, a tak si balík převzal. Čekal, že ho bude nutit něco podepsat, jak to občas viděl dělat listonošku, ale u kouzelníků to asi funguje jinak.
V balíku byla krom hromady úplně zbytečného oblečení, které jen s vypětím všech sil nezvládl svým obvyklým tempem ušpinit k nepoznání, taky hůlka, kterou potěžkal úplně zbožně. Jasně, když si ji před nějakou dobou v obchodě zkoušel, dvakrát obřadně ji nedržel, ale to ještě netušil, co se s tím dá dělat za zázraky. Chvíli přemýšlel, jestli by si něco nemohl zkusit tady, kde na něj sotva někdo vidí, ale nakonec to zavrhl, aby náhodou nezapálil Londýn.
A taky něco viděl. Neslyšel vůbec nic, ale periferně zahlédl šedý stín, kterak se z výšky snáší kamsi do uličky, kde ale zároveň spatřil Buřta a kus sýra. Nebyl čas rozčilovat se na hloupou myš, že se cpe příliš tučnou dobrotou, protože ten stín nepochybně patřil sově.
Jasně, měl v ruce nejmocnější hůlku v dějinách čarodějnictví, nebo o tom byl alespoň přesvědčen, takže se potírání zla a chránění slabých její pomocí přímo nabízelo. Ale taky s ní neuměl vůbec nic, takže ji odhodil a vrhl se do boje tak, jak byl zvyklý.

Když ho táta nakonec našel, obtěžkán krabičkami a listím všeho druhu, samozřejmě se zeptal, co se tu dělo.
„Nic,“ pokrčil Flann rameny, strčil si Buřta do kapsy a nenápadně zakryl bezprizorní pírko botou, „jen jsem zmlátil sovu a tak.“ To samozřejmě podotkl natolik potichu, že to otec sotva slyšel, a společně se vydali na King's Cross.

_________________

„Myslím, že jsou všechny babičky stejný.“ Řekla Jane a snažila se vstřebat všechno co Bradley říkal, ale bylo to jaksi nemožné…“ Bylo toho prostě moc. Sledovala sourozenecké pošťuchování s letmým úsměvem. Tak takové by to bylo kdyby měla sourozence… Bradley na chvíli zmizel a rozhostilo se krásné ticho, ale vzápětí se znovu objevil s tváří do červena. Komentář nebyl potřeba. A znovu začal mlít…
Jane se naklonila k Ari. "To myslíš vážně?" Zeptala se nadšeně a v očích jí svítili jiskřičky. "Jasně, že bych s vámi utekla." Prohlásila, ale pak zesmutněla. "Ale nebude to tak jednoduché." Zamumlala. "Kdyby s tím bábi souhlasila bylo by to nejjednodušší..."
Jane se snažila zároveňi vnímat Bradleyho řeč. Že mu nevypadnou panty… Divila se a ne poprvé.
Nakonec jí Bradley vysvětlil víceméně jeho problém s rodiči. Tedy méně než více. Prakticky z toho pochopila jen to, že se jí o tom Ari měla zmínit. Ale nezmínila a Jane se rejpat v jejich rodinných věcech šťourat nehodlala, na to neměla právo. A taky další věc z jeho silného projevu pochopila. Že je Ariana sama. Jsme na tom obě stejně. Pomyslela si Jane a pocítila vlnu sympatie. Nepochopené zmije…
Jane na otázku o kotěti kývla hlavou. „Líbí se mi.“ Řekla. „Takhle když spí, vypadá docela roztomile.“ Doopravdy vypadalo roztomile. Černé chlupaté, pravidelně oddechující klubíčko. Pohlédla na Ari. „Možná by ho bábi koupila, kdybych jí o to poprosila… A tobě se líbí ten žabák, viď?“ Dodala a zvědavě sledovala její reakci. To, že se jí líbil, bylo jasné. Se stejnou upřeností zírala Ariana jen na zdi (což bylo poněkud zvláštní, ale Jane to neřešila).
„Takže to bude jedno kotě a tady ten žabák. Platit budete spolu nebo každá zvlášť?“ Zeptala se prodavačka, která vylezla bůhvíodkud, čímž Jane poměrně vyděsila. Však taky vypadala jako přízrak, velké kulaté brýle a tlustá tmavá šála kolem krku. „Ale… co se týče toho kotěte… má trošičku neurotickou povahu.“ Dodala prodavačka a zářivě se usmála. Koutek úst jí kapičku cukal, nejspíš to byl tik.
„Já ještě počkám na babičku…“ Pokusila se Jane vymluvit z unáhleného nákupu. Ale někdo ji předběhl.
„Já to kotě zaplatím.“ Ozval se mírně ironický hlas přímo za Jane. Jane přeběhl mráz po zádech. Jak? Běželo jí hlavou. Jak je možný, že jsem ji neslyšela? Ale slyšela. Ten zvonek nade dveřmi…
„Ahoj babi…“
„Jane, zlatíčko, uvědomuješ si vůbec, co by se stalo, kdyby tvoje matka zjistila, že jsem tě jen na chvíli spustila z očí?“ Otázala se ledově babička. „Jestli to nevíš, tak já ti to přiblížím.“ Babiččin obličej se objevil těsně u Jane. „Tvoje drahá matička by nás stáhla z kůže. Zaživa.“ Babiččin hlas byl ledový a co bylo horší, měla pravdu. Bábi se narovnala. „To, že jsem tě nechala čekat venku, byl projev důvěry.“ Prohlásila. Zavrtěla hlavou. Jane se cítila… provinile.
„Já… omlouvám se.“ Hlesla. Ale pak ji něco nesedělo. „Ale proč mi teda kupuješ kotě?“ Nechápala Jane. „Jane, zlatíčko, kdo řekl, že to kotě je pro tebe?“ Nechápala babička. Jane jen překvapeně zamrkala očima. Tohle dávalo smysl. Pak se ale Jane vzpamatovala a představila babičce Arianu a jejího bratra, který se vzápětí vytratil po anglicku za další sukní. Pak se k nim přiblížila prodavačka. V jedné ruce měla přenosný box. Také ale měla silné rukavice až po loket. To Jane jaksi nepobrala. Nechápavě koukla na Arianu. Silné rukavice se vzápětí vysvětlily. Prodavačka opatrně šťouchla do kotěte, nejdřív ho chtěla jemně probudit a pak až dát do boxu. Kocour otevřel jasně zelené oko. A téměř vzápětí zaryl ostré drápky do ženiny rukavice a se zjevným potěšením začal cupovat její rukavici. Nakonec sice stejně skončil v boxu, ale ten se začal v pravidelných intervalech otřásat.
„Babi, já bych se tě chtěla na něco zeptat...“ Začala opatrně Jane. „Myslím, že ho přeci jen koupím tobě.“ Prohlásila bábi sebevědomě s pohledem upřeným na otřásající se přenosný box. „A ještě něco.“ Prohlásila a nahnula se k boxu. Poklepala na něj hůlkou a nad mříží se objevilo kocourovo jméno. Tedy to, které mu bábi dala. El diablo. Démon, ďábel. „Myslím, že tohle jméno docela sedí.“ Odvážila se navrhnout opatrně prodavačka.
"Potřebovala jsi něco dalšího?" Otázala se pak bábi a propalovala Jane ledovým pohledem.
"No víš babi..."

O něco později již odcházela Jane s babičkou ulicí pryč. Bylo rozhodnuto, že Jane může strávit pár týdnů u Ariany s tou podmínkou, že se bude pravidelně hlásit. Nejlépe přes sovu, kterou jí bábi pošle. Další podmínkou bylo, že jí kartáčem vydrbe chodbu v bytě. Celou... K Arianě Jane přicestuje přes letax a stejně se vrátí i zpět.

>> Budoucí eventík

| +

MH: Babička je zelenou (#004000) a prodavačka fialovou (#400040).

_________________

(Stieg Larsson)

"Je to ropucha a podle mě je to holka..." Opraví Jane když zmíní, že se jí líbí žabák. Houby žabák. Ropucha. Lepší neřešit. Nicméně pak už zase na chvíli nevnímám, všechno se seběhne na mě moc rychle a pak se tam zjeví Janina babička. Obrátím radši pozornost na bráchu, ty dvě totiž vypadají, jakože se mají fakt hrozně moc rády.
"Nebudou se tý tvý ropuchy ve škole bát?" Zeptá se brácha jen tak mimochodem když ji platí, samozřejmě z mých peněz, které jsem ale dostala od něj... takže z jeho... no nevadí. Já na to jen pokrčím rameny.
"Zase máš mlčenlivou?" Zeptá se rýpavě, zpražím ho nenávistným pohledem.
"Takže se na mě zlobíš, špunte?" Nadzdvihne obočí a jemně do mě strčí.
"Přestaň mi říkat špunte, měřím víc než ty v patnácti!" Okřiknu ho tiše, načež se zamračí pro změnu on. "To není vtipný, jasný? Vyrostl jsem!" Začne se bránit a podá mi koupenou ropuchu, zabalenou do nějakého plátna. "Ther..." Zauvažuju nahlas, "Enth?" doplní mě jen tak ze srandy brácha nějakou směsí písmenek "Dre..." pokračuju a stále ještě přemýšlím, "Ted." Dokončí s hrdým úsměvem Bradley a já se na něj tázavě podívám. "Therenthdreted?" Brácha jen kývne. "Někdy si říkám, jestli máš v hlavě všechno v pořádku. Bude to Ther, a tečka." Prohlásím s protočením očí. Pak už se po chvíli rozloučíme - já i brácha - s Jane a v obchodě osiříme. "Váš, škvrně..." Začne brácha tím svým nebezpečně nadšeným tónem, "až tohle máma zjistí, bude totálně bez sebe a už chudáka holku nepustí ni z dohledu, ani z jejích spárů..." Poplácá mě soucitně po rameni a společně se vyřítíme pryč.

>>>Přes domov na budoucí eventík

_________________

<<< Domov

Dnes poobede sa pani Nahnová rozhodla ísť do kúzelníckej časti Londýna. "Jiley, zlatíčko, nechceš ísť so mnou? Aspoň by si sa tu doma toľko nenudila..." Samozrejme, jej dcéra s nadšením súhlasila. "Fakt, mami? A čo tam potrebuješ vybaviť?" Ak chce ísť Merlinviekam zháňať nejaké veci na sebe, nejdem! Poznala svoju matku až tak dobre, že vedela, aká je prieberčivá. Kým by si pani Nahnová vybrala niečo, čo by sa jej aspoň trochu páčilo, trvalo by to večnosť. Jiley s obavami čakala na matkinu odpoveď. "Neboj sa, skočím len do Gringottky a potom môžeme ísť, napríklad.. do Kotlíka. Čo ty na to?" usmiala sa a bola zvedavá na reakciu dcéry. V duchu si plánovala, čo presne spraví. "Okej, idem sa prichystať. Vezmem so sebou aj Lotty, nech sa trochu preletí..." odpovedala Jil. Rozhodla sa, že sa oblečie pohodlne - jednofarebné, krémové tielko, k tomu legíny s potlačou. A čo, že budem ako mukelka. A aj tak, Merlinvie, ako dlho jej to bude trvať, nech sa cítim fajn.. Možno zatiaľ stretnem niekoho nového, aká by som bola rada! premýšľala popri chystaní sa Jiley. No, to už ju matka volala, aby prišla ku kozubu. Dievča ešte zobralo sovu a išlo za mamou.
Keď sa dostali ku Gringottbanke, Naomi Nahnová zastala pred vchodom a prikázala Jiley: "Dávaj si pozor, stretneme sa tu približne za hodinu. Ak chceš, kúp si niečo, teraz si už nie som taká istá, či stihnem ísť do Deravého kotlíka s tebou. Takže tam môžeš skočiť sama!" povedala a vtisla Jiley do ruky zopár galeónov.
Jil pozorovala maminu, ako vchádza do banky a potom tam zostala stáť sama s Lotty. Keď videla, aká je sova nedočkavá, vzdychla si a povedala jej: "Tak leť, ale nestrať sa mi! Tatko by zas zošalel.." Lotty párkrát zamávala krídlami - Jil to vždy pripadalo ako pozdrav - a odletela si niečo uloviť. Jiley osamela. Rozhodla sa ísť do Šikmej uličky a sadnúť si niekde vonka. Veď uvidím, čo sa bude diať. Ak nič, skočím do nejakého obchodu. Prešla cez Kotol, kývla Tomovi na pozdrav a vynorila sa v čarodejníckej ulici. Obzerala sa, kde by si mohla sadnúť. Našla miesto pred jedným opusteným obchodíkom a posadila sa na prázdnu lavičku. V tom čase tam bolo pomenej ľudí. Čudovala sa prečo, veď nebolo nejako neskoro. Aspoň tu neni hluk, pomyslela si. Pozrela sa do svojej drobnej tašky, ktorú mala prehodenú cez plece. Okrem galeónov od mamy tam našla aj gumku a keďže ju vlasy hriali na chrbte, stiahla si ich do strapatého drdola. A samozrejme, naspodku tašky uvidela aj svoj nový prútik. Odvtedy, ako si ho kúpila - čiže pred pár dňami - ho nosila všade zo sebou. Vedela, že má zakázané čarovať, no ako rada by si niečo - hocičo! - vyskúšala. Nakoniec usúdila, že problémy s Ministerstvom by nechcela a tak prútik nechala prútikom a upriamila svoju pozornosť na okoloidúcich. Zatiaľ nikto nevyzerá na čarodejníka alebo čarodejnicu v mojom veku, smutne jej preletelo hlavou. Dúfala, že sa nebude nudiť. Pozrela na hodinky - čo?! ešte trištvrtehodina? -, ale zostala sedieť na mieste. Však uvidí... A aj tak musím čakať na Lott.

Po dlhšej dobe sedenia pred nejakými obchodmi sa Jiley začala nudiť. Konečne je tu! pomyslela si, keď uvidela, že Lotty sa vracia. Bola prekvapená,keď zistila, že jej sova má pre ňu odkaz. Opatrne jej ho zobrala a čítala: Jil, v banke budem musieť byť dlhšie ako zvyčajne. Vráť sa domov a najedz sa, všetko nájdeš v komore. Galeóny nemíňa, odlož si ich na cestu expresom. Prídem až v noci, no otec by mal domov doraziť už o chvíľu. Mama. "Ach nie, čo sa zase deje?! No čo už, musím ísť.." zamrmlala si a otočila sa na odchod. Narovnala si tričko, ktoré sa jej vyhrnulo pri vstávaní a pohladkala Lotty: "Vyzerá to tak, že si ešte poriadne nelovila, tak len choď.. A prosím, ráno sa vráť, okno bude otvorené." Potom sa Jiley vidala na odchod domov cez Deravý kotlík. Bola trochu sklamaná, že sa nič poriadne nestalo, ale konečne si uvedomila, že život na Rokforte a všeobecne v čarodejníckom svete nebude presne podľa jej predstáv, ako si to doteraz myslela...

>>> Domov

~ 1. července ~
Arsen seděl nervózně v gaučíku, pohyboval proti sobě palci jako v mlýnku a mžoural na protisedící rodiče. January dřepěla před krbem, probírala se nepřítomně miskou s letaxem a stopy cumlavých bonbónů měla až za ušima, ale stejně pozorně naslouchala. Na zkřížených nohou jí seděla Nefertiti, která k mladší Quinnové projevovala mnohem větší přízeň než ke svému právoplatnému majiteli, nejspíš proto, že se právě mohla bezedně cpát sovími oříšky.
„Proč jsi psal, jestli nemáš čekat po příjezdu domů brášku?“ zeptala se Lynn s jemně ruměným úsměvem. Maledikt svou ženu objímal kolem ramen a vracel Arsenovi podobně roztržitý pohled. Rozpaky obou rodičů byly nasnadě. Jen co posledního června vyzvedávali svého syna na nádraží, vrhl se Arsen na nástupišti 9 a ¾ k matce a velmi pozorně ji objal pod záminkou, aby se podíval, jestli jí neroste bříško.
Patrně mu nestačila zamítavá odpověď, když po jedné z hodin věštění psal domů. Z obou tváří rodičů teď četl napětí. Očekávali diskuzi v tom smyslu, jestli by si Arsen a Janny přáli dalšího sourozence. Oběma dětem stačil jediný vzájemný pohled a chvilka uvažování, aby takový nápad zamítly, i když úplně malý prcek v rodině v sobě měl jisté neodolatelné kouzlo...
„Co? Já... jen mě to napadlo,“ zadrmolil Quinn a rozhodil rukama. „Slečna Nolanová si to myslí. Věštili jsme z čaje.“
Maledikt vypadal, že mu začíná svítat. Jakmile se dovtípil, že Arsenova domněnka má něco společného s věštěním, neodpustil si pohrdavé odfrknutí. „Žádиí Ьяatja. Beztak umírám strachy o vás dva. Pro lєtošєk omєzímє i návštěvy tєtičky Galiny - Barty navrhl, že vás vєzmє na vykopávky, tady, v bєzpєčí Britániє.“ Obličej měl pobledlý. Soudě podle navršených zmačkaných novin u krbu to vypadalo, že letošní prázdniny se moc výjezdů do zahraničí konat nebude.
Arsen se snažil tvářit kajícně a zároveň tak, aby si otec nemyslel, že slečně Nolanové a jejím věštbám věří. „Ona říkala, že mám čekat přírůstek do rodiny... Jestli tím teda nemyslela, že si Janny koupí krysu...“
„Já nechci krysu, chci kluběnku,“ opravila ho sestra zamračeně.
Maledikt povytáhl obočí. „Pak by tu přecejen možná něco bylo. Tetička Galina psala, že budete mít brzy bratránka – nebo sestřenku. Ale zapomeňte na něj,“ dodal rychle s pohřebním výrazem.
Lynn ho vzala něžně za ruku a povzbudivě ji stiskla. Věděla o jeho komplikované situaci v rodině. Na straně Olšenků se musejí vzdát i zatím nevinných příbuzných – Maledikt to stvrdil už jen tím, že přijal jiné jméno. Nemůže se k nim hlásit jen proto, aby se mohli přijet podívat na malé škvrně.
Arsen i January vypadali maličko zklamaně, ale zároveň je nové zprávy přiváděly do dobrodružné nálady. Taťka jim skoro nikdy nic neřekl. Bratránek – to bylo tak vzrušující! Oba si ale zachovali co nejneutrálnější výraz, jen koutky úst jim zacukaly v náznaku poťouchlých úsměvů.

~ 16. července ~
Protože léto bylo o něco méně výletové, než jak je Quinnovi znali, a ani sekání a odtrpaslíkovávání zahrady nezabralo víc než pár hodin týdně, Quinn se snažil, se mohl, aby si vydělal pár drobáků a začal do svého okřídleného hrošíka schraňovat první svrčky určené na koupi vlastního bombastického koštěte, i kdyby to měl být Zameták.
První z nápadů během parných dní byl prodej limonády. Arsen si nalistoval v časopise Lekce z lektvarů a Stopečkově učebici některé povzbuzovací lektvary a umluvil mamku, aby mu na Příčné koupila některé přísady „na projekt do školy“. Vytáhl svůj měděný kotlík a pokusil se v něm smíchat limonádu se stopovým množství přísad, které měly navozovat příjemné účinky, aby limonáda všem chutnala. Nakonec limonádu rozlil do plastových kelímků a účtoval si šest svrčků za jednu.
Za dopoledne jich prodal šest, než si mamka zděšeně všimla, že jeden z jejich mudlovských sousedů je očividně pod vlivem něčeho, co vzdáleně připomínalo sršící roztok.
Tím skončila limonádová brigáda.

~ 23. července ~
O týden později se Arsen vnutil paní Rawtunové, stařičké čarodějce, která bydlela o pět kilometrů dál a chovala celé psí spřežení hafoňů, kteří potřebovali každý den dvakrát vyvenčit. Arsen býval několik následujících dní viděn, jak ho po vísce vlečou dva tucty vzrostlých ježatých psů, kteří zlostně útočili na každého mudlu, který je míjel. Mladý Quinn měl co dělat, aby mu vodítka neutrhala ruce, a ať psy konejšil, jak chtěl, jejich agresivita vzrůstala s intenzitou vrtění rozeklaných ocásků, které mudlové neviděli.
Paní Rawtunová se slitovala a svěřila Arsenovi dva nejmírnější hafoně, stařičké snad stejně jako ona, kteří pelíchali, chrčeli, když se na obojcích škrtili, a vůbec vypadali, že každou chvíli pojdou – a poslala ho s nimi na Příčnou, kde nehrozilo tolik, že někoho sežerou.

_________________

<<< Byt na Příčné
Dědovi jsem zdrhla už před dobrou půlhodinou. Šli jsme navštívit tetičku Hermionu, která vlastní černobílou kočku, se kterou si smím vždycky hrát. Na tlapky jsem jí předělala skořápky z ořechů, na uši kolíčky na prádlo, za ocas jsem ji přivázala ke stolu a vůbec, hrála jsem si. Jen té kočce se to nelíbilo a nakonec se mi pokusila rozseknout ruku. Naštěstí jsem uhnula, takže mám jen větší škrábanec. Jenže ten hluk upoutal dědu a bylo tedy životně důležité, abych změnila ovzduší, neb se schylovalo k bouřce. Prý už zas trápím zvířata… pch… já přece žádné zvířata netrápím! Jen si s nimi hraju. Kdybych je trápila, vypadalo by to jinak a skořápky na tlapkách žádné kočce přece neublíží. Je to úplně to samé, jako s naším kocourem. Když se sám zavře do komína, tak jsem za to vždycky bita já. A nikdo mi nevěří, že i tu západku za sebou zacvakl. Tohle je normálně životní nespravedlnost.
Vím, že děda bude chvíli čekat, jestli se nevrátím a poté mne začne hledat. Takže do Kotle ani k Zmrzlinářství se přiblížit nesmím. Tam by mne vyhmátl hned. A průšvih už mám tak velký, že je jedno, jestli se vrátím teď, nebo až za tmy. Ale toulat se po tmě po Příčné…. To je o hubu, to vím taky. Vylízají totiž takoví divní lidi… brr…. Takže, se vrátím někdy k večeru. Hlad mít nebudu, babička mi při odchodu dala celé dva galeony, aby děda nevěděl. Jako vždycky. A do doby, než se budu muset vrátit, se dá užít spousta legrace. A všechny ty následky si vyžeru až za dlouho, tak co.
Zatím je však poměrně hezky. Tak se snažím udržet rovnováhu na obrubníku, a pokud to jde, tak i s roztaženýma rukama. Ale lidí je tu tolik, že do nich těma rukama vrážím, ale co. Mají přece uhnout.
Ještě si nejsem jistá, co zde budu celý den dělat. Možná by to chtělo vyhmátnout někoho na nákupech. Ve dvou je vždycky větší švanda. A třeba ho překecám na tu Obrtlou… Jo, to by šlo.
Seskočila jsem z obrubníku, kopla do nejbližšího kamínku a trefila jakousi starou babu, která mi zahrozila pěstí, ale já se jen ušklíbla a jala jsem se vyhlížet někoho, s kým by se dalo trochu zablbnout. A ideální by bylo, kdyby to byl taky budoucí prvák, jako já, ale na druhou stranu, nejsem vybíravá a teď bych do party vzala skoro každého. Teda, krom malých děcek, protože já, já jsem už děsně velká holka a za pár dní budu studovat v Bradavicích a potom se stanu slavnou, a hlavně hrůzu nahánějící, bystrozorkou.