Jméno Darči mi nebylo neznámé. Udinovi patřili mezi ty čistokrevné a občas jsem o nich slyšela nějakou zmínku. „Já jsem příjmením Nic Cárthaigh. Jsem z Irska, táta vyrábí hůlky. Ale takové spíš žertovní. Jednu od něj mám a má tendenci všechno kolem sebe podpalovat. Mívám ji v kouzlem opatřené krabičce,“ o rodině Darči jsem moc vyzvídat nechtěla, spokojila jsem se svými povrchními znalostmi. Vlastně, mě stačila vlastně jenom jedna znalost. Dle toho, jak vypadala a s tím, že patří mezi ty čistokrevné… je určitě strašlivě bohatá. Nicméně já se přece nesnížím k tomu, abych žebrala třeba jenom o zmrzku. Mám přece nějakou hrdost, ne?
Byla jsem jedině ráda, že tu není táta a neslyšel, jak mluvím o jeho hůlkách. To by bylo peklo na zemi, kdyby se dozvěděl, jak jsem označila jeho celoživotní dílo. Jenže, já se za jeho hůlku spíše styděla.
Ale žabka, která mění barvu, mne opravdu zaujala. Pravda, o žáby jsem se nikdy moc nezajímala, tak jsem natáhla krk, abych si danou žabku ještě lépe prohlédla. Navíc to bylo příjemnější téma k hovoru než můj táta, který mi ve světle pana Ollivandera připadal možná až uboze.
„No, je pěkná. Moc,“ pochválila jsem Darče výběr. Kdybych měla peníze, tak kašlu na sováka a beru žabku, která umí měnit barvu. Jenže já je neměla, takže to bylo vlastně jedno.
„To právě nevíš. Jsou tu strašně naňahňané, nehledě na další zvířata. Pokud sem přišla třeba jen jedna nemocná žabka, tak by hned nakazila úplně všechny. Navíc je tu teplo, klece od rána nevyčištěné… právě tady je úplné líhniště nemocí,“ oponovala jsem, zatímco jsem prstíkem klepala na výběh žabek, které umí měnit barvu. „V přírodě by třeba ta žabka hned zdechla. Navíc v Bradavicích je ošetřovna, tam si s nějakou nemocí určitě poradí,“ ne, nepotřebovala jsem přesvědčovat o tom, že Darča má pravdu a já se mýlím. Věděla jsem to. Ale… nemohla jsem se pustit do tak nebezpečných vod, kterým by byl rozhovor o nákupu zvířete pro mne.
„No vidíš! Pavouk by byl taky fajn!“ přestala jsem otravovat žabku a s nadšením jsem se otočila na Darču. Vyrůstala jsem s bratrem, takže podobného zvířectva jsem se vážně nebála. „Ale musel by být velký a chlupatý,“ začala jsem si klást podmínky a duchu jsem dodávala další, že by musel umět měnit barvu jako ta žabka, kterou jsem obdivovala.
„Koupíš si tedy tuto žabku? Já myslím, že v Bradavicích bude přežabkováno, překočkováno, přesovováno a překrysováno. Nechceš raději netopýra? Nebo havrana? Mohla bys ho naučit mluvit,“ ukázala jsem nahoru nad nás, ale kdybych si zvíře vybírala já, beru žabku. Netopýr je sice fajn, ale neumí měnit barvu. „Nějak bychom ho už propašovaly. Když tak bych ti pomohla,“ nabízela jsem své služby. Koneckonců, které dítě musí domů pašovat hůlku od Ollivandera? Určitě jsem byla jediná v Londýně. Ale já si zvíře nekupovala, takže rozhodnutí na mne skutečně nebylo.
„A jak vymyslíš jméno pro své nové zvíře? Chci říct… z čeho budeš čerpat?“ já ještě vlastního zvířecího miláčka neměla a rodinnou sovu jsem zase pojmenovat nesměla, takže tvoření jmen pro mazlíčky šlo tak trochu mimo mne. Vlastně jsem nad touto problematikou ani pořádně nepřemýšlela. V každém případě, na chvíli jsem se odmlčela, abych dala prostor pro odpověď Darče.

Darye příjmení Sinéad nic neříkalo, takže se začínala bát, že tady celou dobu mluví s medlovským šmejdem. A popravdě? Udělalo se jí z toho zle. I když její otec přeci vyrábí hůlky, i když tak trochu nefunkční. Ale podpalování se může docela hodit, ne? Zvláště když se vám třeba nepovede kouzlo Incendio. Na rozdíl od dívky se rozhodla, že o svých rodinných příslušnících nic říkat nebude. Proč by taky měla? Vždyť to bylo paku osobní a ona Sin znala sotva pár minut. A stejně pochybovala, že by jí nějak extra zajímalo, co dělá její otec. Ona sama informaci o jejím otci přesunula stranou a tušila, že na to stejně za pár minut zapomene. Pro ní to bylo prostě nepodstatné.
"Máme odsud hodně zvířat, všechna jsou zdravá," Sinéad se snad snažila urazit její nejoblíbenější obchůdek! "Starají se tu o všechna zvířátka svědomitě. Kdyby tady byli nějaké chyby, určitě by ten obchod zavřeli," dodala po chvíli s pokrčením ramen. Ona se nehodlala o tomhle s nikým hádat. Věděla, že má pravdu.. A i kdyby neměla, trvala by stále na svém. "Madame Pomfreyová je sice prý úžasná, ale taky i docela stará. Může se splést, podat ti špatný lektvar, špatně tě ošetřit," nechtěla Poppy nějak hanit, i když to takhle znělo, jenže ona si prostě hodlala trvat na svém. Už jen podle toho jak se tvářila bylo vidět, že svůj postoj vůči zvířeti z přírody nepřehodnotí. Protože to by znamenalo přiznat, že ona se mýlila, a to by nikdy neudělala.
Asi jako blechy v psím kožichu.. Tuhle poznámku si však nechala pro sebe. Ona pavouky neměla prostě ráda, a to i přesto, že vyrůstala s bratry. "To si rovnou můžeš pořídit akromantuli," Daryinka se zmohla na protočení očí v sloup a hlavinou poté kývla k pultu. "Nebo si nějakého můžeš koupit, mají je tady za docela dobrou cenu," prohodí poté, ale sama si usmyslí, že pokud si Sinéad opravdu pavouka koupí, už se k ní jen tak nepřiblíží.
"Jo to je sice možné, ale asi zůstanu u žáby. Nikdy nevíš co by ti profesoři provedli, kdyby přišli na to, že máš jiné zvíře než na seznamu. A oni by se možná našli i tací, kteří by to na nějakého daného človíčka práskli. A když už bych si měla vybrat nějaké zvíře, brala bych asi leguána, chameleona nebo papouška.. Počkat, papoušky už vlastně mám," pronesla po chvíli trochu zamyšleně. Poslední věta sice mohla znít tak, že se vychloubá, ale tak to nebylo. Jen si uvědomila, že vlastně tyhle opeřence už doma má. Sama se v tom svém zvěřinci ztrácela, nemluvě o tom, že o většinu zvířat se sama nestarala. Přeci od toho měla domácí skřítky, ne?
"Kdybych změnila názor, dám ti vědět," broukla poté mile s menším úsměvem. Lhala, ale to Sinéad nemusela vědět, ne? Kdyby se rozhodla pro jiné zvíře, dala by to vědět maximálně tak rodičům, protože by od nich potřebovala další penízky na ono zvířátko, že.
"Nad jmény nikdy dlouho nepřemýšlím, vždycky mě nějaké napadne," odvětila dívence když do ní opět zabodla pohled. "A jak se těšíš do Bradavic?" Zeptala se po chvilce s úsměvem, i když popravdě jí to moc nezajímalo. Spíše se snažila být milá. Podle jejího tónu hlasu to však vyznělo, že jí to strašně zajímá.

_________________

O zvířatech se už nechtěla hádat. Koneckonců, věděla, že v tomto opravdu nemá pravdu. Jen kdyby jí ty peníze nescházely… už by si vezla do školy žabku. A koneckonců, žabku by schovala do kapsy a ve velké kleci by mohla klidně mít i nějakého sováka.
„No, já si nějakého pavouka radši chytím. Nebo tu malou akromantuli. Ale spíš ne, napřed zkusím nějakou žabku z jezera a potom se uvidí. Když se mi to chytání osvědčí, můžu přejít na netopýry a tak podobně,“ pokrčila jsem rameny, protože o skutečném obsahu svého měšce jsem mluvit vážně nechtěla. No co, tak budu prostě muset šetřit dalších čtyři, nebo pět let?
„Jé, ty máš papoušky?“ se zájmem jsem se podivila. Papoušci se mi také líbili. Byli pěkně barevní, očka měli jak korálky a občas jim nějaké to barevné pírko vypadlo. Ale samozřejmě, že já papouška mohla obdivovat pouze tady, v Mžourově. Byli to pěkní ptáci, ale já bych radši toho sováka. Nebo žabku, která umí měnit barvu. „Jenomže to pak nemluví, ne? Já totiž slyšela, že když chceš, aby papoušek uměl mluvit, musí být sám,“ nakrčila jsem trochu čelo, ale vzápětí jsem se usmála. Koneckonců, já žádného papouška učit mluvit nemohla, takže mi to bylo tak trošku šumák.
„Ale pravdu máš v tom, že donašeči jsou všude a třeba toho netopýra bys neutajila. A první rok bude lepší, když zjistíš, jak jsou třeba ohledně mazlíčků profesoři benevolentní. Třeba má ten dopis vystrašit jenom nás, prváky. Třeba si tam ostatní ty akromantule skutečně vozí,“ přemýšlela jsem spíše nahlas. Zdálo se mi totiž, že mi máma vykládala o tom, že její spolubydlící měla velkého pavouka, ale od té doby se formulace toho uvítacího dopisu mohla změnit… vždyť máma je stará a ze školy musí být tak sto let.
„Fajn,“ broukla jsem na Darčino ujišťování. Neměla jsem důvod jí nevěřit. Bylo by fajn, kdyby mi poslala sovu, nebo tak něco. A ještě lepší by bylo, kdybych se s nějakým Udinovem skamarádila. Jsou přeci jenom čistokrevní, což o mě nikdo tvrdit nemohl. Jo, Darča by byla ideální kamarádka.
„No, abych pravdu řekla, nevím, jestli se mám těšit,“ odpověděla jsem. Znovu se mi totiž zastesklo po bráškovi, ale Darče jsem přece nemohla říct, že nedostal dopis. Že ho považují za motáka. Vždyť by to byla strašná ostuda, kdyby to byla pravda. Což určitě není. „Je to v první řadě škola a ne nějaká dobrodružná výprava,“ upřesnila jsem, ale zrovna nějaké učení mne netrápilo. Určitě to zvládnu, nikdy jsem se školou neměla větší problémy. „Každý sice piští nadšením, ale neuvědomují si asi tu zodpovědnost. Doteď jsem alespoň já měla volnost, nikoho moc nezajímalo, jestli správně vynásobím zlomek… bude to velká změna. A pak to zařazování. Rodiče sice žádnou kolej neupřednostňují, ale já nechci být s nějakým hloupým mudlou,“ podívala jsem se na Darču, abych zjistila, zda jsem nepřestřelila. Všichni mudlové byli podle mého názoru hloupí a beztak mohli i za to, že bráška zatím nedostal ten dopis. Bylo jich kolem našeho domu tolik… že nějakým způsobem Brumbála buď přímo ovlivnili, nebo dal Brumbál prostě nějakému mudlovi přednost.
„Co ty? Těšíš se? Do jaké koleje bys chtěla? Já uvažuju nad Zmijozelem, protože tam bude mudlů určitě nejmíň. V Mrzimoru jsou prý jen pitomci, v Nebelvíru zas trpí hrdinským komplexem. Přinejhorším si myslím, že by ušel ještě Havraspár,“ jo, Zmijozel by byl nejlepší. Jenže, mám šanci se tam dostat se svou zředěnou krví? To se teprve uvidí… ale doufám, že jo.

Darya netušila jestli svá slova o chytání akromantule myslí vážně, a nebo si z ní Sinéad dělá srandu. Tak či tak, raději se k tomu nevyjadřovala. Na tváři se jí objevil menší úsměv. "No, myslím, že určitě najdeš někoho kdo si s tebou bude chtít žabku chytnout, jako takové dobrodružství," prohodila po chvíli s pokrčením ramen. Ona by to taky klidně udělala, kdyby ale věděla, že se u toho neušpiní. Nebo, že nakonec neskončí v jezeře. Chytání netopýrů už se jí líbilo o trošičku více, ale i tady byla možnost, že by se jí mohlo něco stát. Co kdyby se jí některý z těch netopýrů zamotal do vlasů?
Dívenka se na chvíli zatvářila trochu zmateně. "Tři," zamumlala po chvíli. Ani si už moc nepamatovala za co papoušky dostala, ale bylo to fuk. Hezky jí totiž zdobili pokojíček, tak proč se zabývat tím, jak se k ní dostali? "Nemluví, ale nevadí mi to," odvětila s pokrčením ramen. Jí bylo úplně jedno, že její papoušci nemluvili.
"Pochybuji, že by žáci měli v hradě akromantule. Jsou přeci nebezpečný," vypadne z ní po chvíli a poškrábe se na hlavě. Pochybovala o tom, že by je měl onen dopis nějak vystrašit, ale ona i přesto stále trvala na tom, že si žabku koupí. Protože i kdyby se nakonec rozhodla vzít si do Bradavic jiné zvíře, bude mít alespoň doma o zvířátko více.
"Já se docela těším," sice to nebyla tak úplně pravda, ale což. Rodiče se jí doma na názor nikdy neptali, protože ona přeci musí být natěšená, že pojede do Bradavic. Už, ale neviděli to, že ona by se raději učila dále doma. "Ale dobrodružství tam zažít můžeš," sama slyšela co všechno bratři tam zažili a znělo to jako jedno velké dobrodružství. Daryinka přimhouřila oči když začala znovu Sinéad mluvit. Ona rozhodně nepištěla nadšením a zodpovědná byla. I když tohle se jí zas jako taková zodpovědnost nezdála. Když zaslechla slovo mudla, o něco více zpozorněla a na jejích tvářích se opět objevil úsměv, tentokrát spokojený. Mudlové byli hloupý a rozhodně si nezasloužili být v jedné koleji s ní. Nic na to však neřekla, protože si nemohla být úplně jistá tím, jestli to myslí Sin vážně, i když to tak vypadalo. Jenže tady také byla možnost, že to řekla jen kvůli tomu, že by s mladičkou Udinovou chtěla být kamarádka.
"Nemám žádnou vysněnou kolej. Na co mi to je, když mě klobouk může zařadit někam jinam? Akorát by mi to potom vadilo," pravdou, ale bylo, že Darya měla dvě vysněné koleje, přesněji koleje svých rodičů a tiše doufala, že do jedné z nich se dostane. Samozřejmě by raději do koleje svého otce, protože by potom na ní byl tatínek hrdý ještě více než je teď, ale bylo jí toto snění k něčemu? Nebylo. "I v Mrzimoru mohou být dobří kouzelníci, jen se až moc paktují s mudlovskými kouzelníky," pronesla tiše a mohlo se zdít, že tuto kolej obhajuje, ale byla pravda, že Mrzimor jí byl proti srsti.
"Jak se ti líbí v Londýně?" Darka svůj pohled stočila od dívenky k oknům, kde stále čekal její bratr. Tomu věnovala menší úsměv načež svá očka stočila zpět k dívence. Tou otázkou narážela na to, že je Sin z Irska.

_________________

Trošku jsem ohrnula rty. Paktování se s mudlovskými kouzelníky… ne to, se mi nelíbilo. Jen nad málokým jsem se mohla povyšovat a mudlovští kouzelníci prostě byli hned na ráně. Nehledě na chudáka brášku. Ale ohledně kolejí jsem se hádat nechtěla. Každý na to měl svůj názor, navíc ve mne byla malá dušička. Co když se dostanu do Mrzimoru? Kdybych moc rozhlašovala, že jsou tam samí hlupáci, hned bych byla za jednoho hlupáka považovaná.
„Však uvidíme, kam se dostaneme. Stejně mi přijde, že je volba koleje trochu přeceňovaná,“ pokrčila jsem rameny. „Kamarády můžeš mít přece všude a na koleji můžeš přinejhorším jenom přespávat,“ jo, řešit to nemělo cenu. Tedy zatím. Ale stejně bych do Mrzimoru nechtěla. Zmijozel mi přišla jako daleko lepší volba.
Ohledně Londýna jsem se jenom trošku zamračila. Jaksi jsem nevěděla, jestli se mi Londýn líbí. Já z Londýna viděla vždycky jenom Příčnou ulici a nebyla jsem zde poprvé. A po Irsku jsem také moc necestovala. Musela jsem pomáhat doma, nebyly peníze… já vlastně pořádně znám jenom Dublin.
„No, já se po Londýně ještě neměla šanci nikdy pořádně rozhlédnout. Znám jenom Příčnou, kam chodíme s mámou nakupovat. V té mudlovské části jsem nikdy nebyla,“ nakrčila jsem trošku čelo. Což o to, šla bych se do mudlovské části podívat ráda. Abych se mohla mudlům smát, jak jsou divní a vyzkoušet si ty jejich bláznivé vynálezy.
„Hele, byla jsi už někdy v mudlovské části? Bez dozoru dospělých? A nechtěla by sis se mnou udělat výpravu? Vyzkoušely bychom si ty jejich ujíždějící schody a podobně,“ ne že bych měla povolené chodit do mudlovské části, ale rodiče byli v Dublinu, takže by o mé výpravě neměli nejmenšího tušení. Mohla bych tam jít i sama, ale trošku jsem se bála. Jsem kouzelnice, s něčím bych si určitě poradila… ale mudlové mají v té své části určitě dost podstatnou přesilu, takže ne, sama tam nepůjdu.
„Taky jsem slyšela, že mají dráty a v nich vede něco jako elektromnika, nebo tak nějak. A stejná elektromnika prý jezdí jako vlak. Povídal to táta, má NKU ze studia mudlů. Zajímala ses někdy o mudly? Já právě ne, nepřišlo mi to zajímavé, já si raději četla ve Fantastických zvířatech,“ tohle skutečně šlo tak trošku mimo mne, tak jsem to trošku pletla. „Nechceš zjistit, jak to ve skutečnosti teda je? Taky bychom to mohly brát jako přípravu do školy. Praktická výuka,“ zkoušela jsem dál lákat Darču. Určitě by to bylo napínavé. Jen by se o tom má rodinka nesměla dozvědět… ale, i kdyby to máma zjistila, tak se vlastně nic nestane. I kdybych dostala vyhubováno a domácí vězení, tak pokud nebudu trucovat, mohla bych utéct a dostala bych opět vynadáno a další domácí vězení... a zase bych mohla utéct… když to vezmu kolem a kolem, nic by se vlastně nestalo.

Daryinka se ke kolejím už nevyjadřovala. Podle ní to bylo zbytečné, něco takového řešit. Poznámku o kamarádech přešla jen s letmým úsměvem. Nechtěla kamarády, nepotřebovala je. Vždycky si vystačila sama se sebou, i když jí to prvních pár let jejího života mrzelo. Nakonec přišla na to, že kamarádi jsou zbyteční.
"Byla jsem i v mudlovské části Londýna," šeptla dívenka, jako by to bylo největší tajemství, které měla. Avšak už zapomněla dodat, že tam byla se svým bratrem, který tam pracuje. Nechtěla totiž prozradit, že Frank je moták. Vždyť to byla strašná ostuda! A říkat něco takového před nečistokrevným kouzelníkem prostě nemohla.
"Někdy určitě ano," kývla po chvíli na otázku ohledně "výpravy." Na tváři se jí objevil menší úsměv, ale kdo ví zda svá slova myslela vážně. Nesměla se sama potulovat po Příčné poté co tady proběhla ona bitva a kdyby rodiče zjistili, že plánuje potulovat se po mudlovském Londýně, nedopadlo by to pro ní dobře. A také tam podle ní nebylo moc zajímavých věcí, možná protože jich už hodně viděla a tak jimi nebyla vůbec fascinována.
Dívenka přimhouřila očka když se zahleděla od žabek zas k Sinéad. Vážně se jí právě zeptala jestli se zajímá o mudly? "Nezajímám," sykla pohoršeně a hlavu rychle otočila zpět k žabkám.
"Beru tuhle," svá očka upřela na ženu za pultem a prstíkem přitom mířila na jednu pralesničku azurovou. Kdo ví co jí nakonec přimělo změnit názor z listovnice zpět na pralesničku. "Už budu muset jít, bratr na mě čeká," broukla poté co držela v rukou sklenici s žabkou. Samozřejmě nezapomněla zaplatit, ale žádné děkuji od ní nebylo slyšet. Vlastně ani pořádný rozloučení se nemohlo od Daryinky čekat. Věnovala Sinéad menší úsměv a následně už zmizela za dveřmi, a o chvíli později i se svým bratrem zmizela od Mžourova.
>>>

_________________

Darča se se mnou rozloučila celkem rychle. Vlastně mi ani nedala příležitost pořádně jí odpovědět. Nu, což, třeba se tu ještě potkáme a určitě půjdeme na průzkum mudlovského Londýna. I když vypadala, že jí trošku schází nadšení. Ale to já bych mohla rozdávat, takže by se to nějak vykrátilo.
„Tak se měj! Přinejhorším se uvidíme v Bradavicích!“ zamávala jsem Darče na rozloučenou a nad absencí i té elementární slušnosti jsem jen trošku zavrtěla hlavou. Tedy, ne že bych pokaždé pozdravila a poděkovala, ale přinejmenším jedno z toho jsem vždycky udělala. A Darča… možná je to tím, že je čistokrevná.
Já v krámku ještě chvíli zůstala, dokud Darča nezmizela úplně z dohledu. Nechtěla jsem, aby skutečně viděla, že jsem si nic nekoupila a šla se do krámku spíše jen podívat. Ještě jsem ale měla trochu času, takže jsem si zprohlížela zbytek zvířat, abych se nakonec vrátila k žabce, která umí měnit barvu. Nezapomněla jsem před úplným odchodem ještě znovu očíhnout sovy.
„Naschledanou!“ rozloučila jsem se s prodavačem možná trošku hlasitěji, než by bylo bývalo nutné. To abych ukázala, že já pozdravit umím. Aspoň občas. Poté jsem odešla z obchodu na Příčnou a posléze zamířila ke krbu a domů…
>>

Byly prázdniny, což po té době, kdy nechodila do Bradavic, nýbrž pomáhala rodičům v jejich malém květinářství, a vzhledem k svému původu se obecně mezi kouzelníky raději moc netoulala, znamenalo pro Emilku velkou změnu. Dnes byl totiž první den, kdy Gideon Alwull nastupoval do své práce v Mžourově, a co by to byla za přítelkyni, aby se nepřišla podívat, jak se mu daři, že? Kupodivu jim to spolu stále vydrželo, a cosi budeme podívat, Em byla s Gidem mnohem raději, než by byla bývala s Howellsákem, na kterého vlastně ani pořádně nevzpomínala. Alwullovic jí totiž seděl svou mrzimorskou povahou, a vůbec. Byla s ním dokonale šťastná. A tečka. Netrvalo tedy dlouho, a oblečená do čokoládově hnědých letních šatů, a s typicky Emilkovským úsměvem na tváři, se zjevila ve dveřích. Ještě se tu nepotulovalo moc zákazníků, a ani sama Emily nespěchala - nechtěla rušit Gideona při práci, tedy, ne příliš. Rozhlížela se tedy kolem a hledala, zda někde neuvidí vykukovat zpoza klece hlavu svého drahého přítele.

_________________

<<< (with Preclíček)

Petera a Preclíka už zase Merlin táhl po Příčné. Muselo to vypadat hrozně komicky, jak tak dva malí kluci povlávali za obřím psiskem, nejevící jakoukoliv chuť se zastavit. "Myslím, že skončíme tam, co se rozhodne ten pes," zazubil se Péťa nad vlkodavovým perpetum mobile, které zřejmě ještě chvíli nehodlalo ustat. Ne že by to Péťovi tolik vadilo. Vlastně mu to nevadilo vůbec. Bylo mu to jedno, poněvadž Příčná byla super celá. Jen by ten pes mohl trochu zpomalit, pomyslel si, poněvadž běžet za ním se mu taky dvakrát nechtělo. Jako by vyslyšel jeho přání, v téměř další minutě Merlin zabrzdil, načež za ním brzdil Péťa, který nakonec náhlé zastavení ustál, a nejspíš i jeho bráška. "Tak jdeme asi sem," pokrčil Péťa rameny, načež se teprve potom podíval do výlohy obchodu, před nímž se ocitli. Vyskytoval se tam nespočet různých druhů zvířat, všech zaručeně odčervených a za příznivé ceny, jak hlásala vývěsní tabule. Také nabízeli klece a krmení, a nějaké hračky, a ze dveří šla vůně zvířecího žrádla, což byl pravděpodobně onen pohon, který sem dotáhl irského vlkodava Merlina a trochu nedobrovolně i jeho dva statečné venčitele. "Půjdem dovnitř?" navrhl bráškovi. Tam určitě mohl Merlin s nimi, poněvadž tam už bylo svinčíku dost. Takže k přivazování se tentokrát rozhodně neměl. Jen chtěl počkat na bráškův názor, aby ho zase netahal někam, kam by se mu nechtělo. A to i přes to, že Peter fakt hrozně moc chtěl vidět všechna ta zvířata uvnitř, jak se tak probouzel jeho průzkumnický duch. Kdo ví, třeba by tam uvnitř mohl vidět něco, co jen tak znovu nepotká, a kdyby tam teď nešli, přišli by o úžasnou příležitost.

_________________

Gideon byl hodně nervní. A nadšený. Ale hlavně nervní, když o tom tak přemýšlel. A proč vlastně? Povedlo se mu totiž získat místo v tom nejbožejším obchodě, co se dal na Příčné najít - v Mžourově. Už jen když na to pomyslel, musel odolávat nutkání skákat radostí do stropu.
V mundúru prodavače se cítil poměrně nesvůj, což se projevovalo v jeho tendenci neustále si upravovat na krátko ostřihané vlasy, popřípadě se drbat na nose.
A protože z rána se do obchodu nikdo moc nehrnul, mladý Alwullovic výhonek se hlavně nudil. Zkontroloval všechny klece, akvária a krabičky - dvakrát - a nakonec skončil u pultu, kde ťukal do dřeva a konverzoval s mco hezkým exemplářem puštíka karibského. Když pak tedy cinkly dveře, vrhl se k novému zákazníku jako namydlený blesk. Zabrzdil asi tak na dvacet centimetrů od známé tváře, okamžitě se narovnal jako pravítko a ruka mu vyletěla do vlasů. "Ééé," udělal, než se mu po pihovaté tváři rozlil úsměv. "Dobrý den. Co si krásná slečna ráčí přát? Snad soví oříšky?" nahodil galantní výraz a gestem mladého gentlemana obsáhl mávnutím ruky celý obchod.

_________________