„Odvážně? Můj… moji kamarádi si myslí, že je to sebevražda,“ pokrčila Syb rameny. Byla to sebevražda, ale možná pro někoho z Nebelvíru, ona byla inteligentní, alespoň občas. Když pak Sheridan přiznal, že o té možnosti ví, a neví, co bude dělat, až se chapadla ministerstva pokusí obtočit a přidusit i nemocnici, zatvářila se soucitně a položila mu ruku na rameno v chlácholivém gestu. „Určitě bude něco, co byste mohl dělat. Ministerstvo nemůže přehlížet fakt, že mu brzy dojdou ti méně znečištění lékouzelníci, a pak bude potřebovat i své nenáviděné mudlovské šmejdy,“ pokusila se zmírnit jeho trápení, které teď vážně bylo předčasné. Ale co ona o tom všem mohla vědět? Bylo jí sedmnáct a utekla ze školy, rozhodně nebyla tím, kdo by mohl někoho utěšovat nebo mu snad dávat rady.
Když jí Sheridan pochválil jméno, začervenala se, a zatěkala pohledem po okolí, než zase ulpěla očima u něj. „Myslíš? Já ho docela dlouho nenáviděla, ale nakonec jsem si zvykla. Jsou i horší,“ podotkla. Ve škole se prohánělo hned několik chudáků s příšernými jmény, takže to její nikoho moc nezaráželo. A ona se ho naučila mít po nějaké době i ráda. „Dobře, Dane,“ přikývla pak, když jí dovolil oslovovat ho druhou zkráceninou jeho jména a pak si nervózně poposedla na lavičce, než se nakonec zvedla. „A kam máme namířeno?“

_________________

„Bezpečné to asi úplně není, ale sebevraždou bych to asi taky nenazval,“ odvětil jsem s pokrčením ramen. Bylo to trochu šílené, ale chápal jsem, že Sybille nedokáže jen tak sedět na zadku a nechat se utlačovat. Mě to konec konců bylo taky proti srsti, ale neměl jsem tolik kuráže, abych proti tomu začal něco podnikat. Navíc jsem se bál, že bych ztratil práci. Jo, asi jsem byl trošku zbabělec, ale ne všichni se narodili se Sybillinou odvahou. Vděčně jsem se pousmál, když se Syb pokusila zahnat moje starosti vlídnými slovy, a přikývl jsem. Moc jsem sice nevěřil tomu, co říkala, ale nedal jsem to nijak najevo. Věřil jsem, že se celá situace dřív nebo později uklidní, že se svět zase vrátí do zajetých kolejí. K ničemu jinému jsem se ani upínat nemohl.
„Proč jsi ho nenáviděla?“ zeptal jsem se zvědavě, když Sybille přiznala, že svoje jméno neměla zrovna v lásce. Mně se opravdu líbilo, hodilo se k ní. Pravdou ovšem bylo, že já dřív svoje jméno taky neměl zrovna v lásce – možná právě proto, že ho lidi s oblibou zkracovali na Sheri, což znělo prostě směšně. Ale zvyknul jsem si.
Když jsme se zvedli z lavičky, zahodil jsem kelímek do nejbližšího koše a na její otázku jsem pokrčil rameny. „Na procházku?“ prohodil jsem tázavě, pousmál jsem se a krátce jsem se na Syb zadíval. Nákupy a všechno ostatní přece počká. Navíc taková procházka po ránu byla přece fajn.

_________________

Sybille začínala mít pocit, že ji Sheridan chápe víc, než ji chápal kdokoliv jiný z těch, komu se svěřila, že hodlá otevřeně protestovat vůči ministerstvu. A dokonce mu to ani nepřišlo směšné, a nezpochybňoval ji. Věřil snad tomu, že ona, ač jí bylo tolik, kolik jí bylo, zvládne udělat v kouzelnickém světě nějakou změnu? „Kdybych měla co ztratit, možná bych tak odvážná nebyla,“ prohlásila po chvilce ticha, snad jakoby věděla, na co Sheridan myslí. Ona opravdu neměla co ztratit, protože Rona ztratila už tím okamžikem, kdy se s ním rozloučila. Mohla si namlouvat, že se v létě uvidí, že za ní přijede, ale do léta byla dlouhá doba.
„Nevím, v mudlovské škole bylo docela zvláštní. Ale rozhodně nebylo zvláštnější než Sheridan,“ uculila se pobaveně, když už se zabývali těmi jmény. „Mamka pracuje jako genealožka a někdy si říkám, že prostě vzala nějaký starý rodokmeny a na porodním sále prostě někam zabodla prst. Dvakrát, mám totiž i druhé jméno,“ zvedla ruku a vztyčila dva prsty, jakoby slova nestačila.
Syb proti procházce neprotestovala, ačkoliv měla původně dojem, že má Dan nějaký konkrétní cíl, ale nebyla tak hloupá, aby mu to připomínala.

_________________

Zkoumavě jsem se na slečnu s hezkým úsměvem zadíval. Opravdu neměla co ztratit, jak říkala? Docela jsem o tom pochyboval. „Nevěřím tomu, že nemáš co ztratit,“ podotkl jsem vážně a pokrčil jsem rameny. „Určitě máš nějaké přátele. Rodinu. Věci, na kterých ti záleží,“ zamumlal jsem potichu, zamyšleně jsem přitom nakrčil obočí a zadíval se na svoje ruce. Pak jsem ale vzhlédl zpátky k ní, abych zjistil, jak se na to zatváří, a co mi řekne.
Když Syb prohlásila, že bylo její jméno v mudlovské škole docela zvláštní, chápavě jsem se uculil. „Naši rodiče si očividně libují v divně znějících neobvyklých jménech,“ zkonstatoval jsem pobaveně. Radši jsem se ale nechlubil tím, že jsem kvůli svému jménu skončil párkrát s hlavou v záchodě, když se starší kluci rozhodli, že bych za tak příšerné jméno měl trpět. Jako bych mohl za to, že jsem ho dostal. „Dvě jména? A jak zní to druhé?“ zeptal jsem se zvědavě, načež jsem dodal: „Pokud to teda není tajné.“ U nás v rodině se naštěstí druhá jména nepraktikovala – nechtěl bych vědět, s čím bych skončil. Možná, že by mé druhé jméno bylo Rossaurus, nebo tak něco. Občas bylo docela na škodu mít kreativní rodiče.
Poté, co jsme vykročili pomalým tempem Příčnou ulicí, jsem chvíli mlčel a jen jsem se rozhlížel kolem sebe. Nakonec jsem ale očima zabloudil zpátky k Syb. „Odkud jsi, Sybille? Z Londýna? Bydlíš tady?“ zeptal jsem se zvědavě, ale pak jsem se zarazil. „Promiň, občas se moc vyptávám.“ Byl jsem prostě zvědavý. A taky jsem chtěl vědět, jak vysoká je pravděpodobnost, že bych ji tu mohl potkávat častěji.

_________________

Sybille se smutně pousmála a na chvilku uhnula pohledem, aby neviděl, že se jí do očí derou slzy. Rychle zamrkala, aby je zahnala a pak si odkašlala, aby její hlas nezněl nepřirozeně tiše. „Přátele mám v bezpečí Bradavic a rodiče jsou mudlové, mají svůj život. Ale je pravda, že po kytaře se mi bude stýskat,“ donutila se zavtipkovat, aby ji snad nenapadlo mluvit o Ronovi a plakat Sheridanovi na rameni, i když to byla velmi lákavá představa. Tak lákavá, že se dokonce nadechla k tomu, aby mu řekla, že toho, koho by mohla ztratit, už dávno ztratila, ale nakonec ústa naprázdno zaklapla. Syb nebyla z těch, kdo by se před někým rozplakal a postěžoval si, jak je svět nespravedlivý. Ona se s tím vším chtěla spíš porvat.
„Pořád na tom nejsme tak hrozně jako kouzelnický děti. Ty mají občas ještě horší jména,“ pousmála se pak, když Sheridan zmínil, že si jejich rodiče očividně libují v neobvyklých jménech. Byla to pravda a její druhé jméno také nenosil kde kdo. „Thaddea,“ podělila se s ním pak o jméno, kterým se nikde nechlubila, ale které by určitě dala svojí dceři, kdyby nějakou měla. Jenže vzhledem k tomu, že se před nedávnem zřejmě rozešla s přítelem, byla vidina rodiny trochu mlhavá. Jakoby to neznemožňovalo samo ministerstvo, ona si to musela dělat ještě těžší.
Když jejich kroky začaly brázdit sněhovou pokrývku Příčné ulice, Syb si strčila volnou ruku do kapsy kabátu a tu s taštičkou nechala viset podél těla. „Naši mají domek na okraji Londýna, ale já teď bydlím v Kotli. Dočasně. Než… mi dojdou peníze,“ pokrčila Syb rameny a pobaveně se ušklíbla. Nemělo cenu zapírat, že její existence byla momentálně velmi nestabilní v základech. „A klidně se vyptávej, mně to nevadí. Ty tady bydlíš?“ Oplatila mu stejnou mincí a zvědavě se na něj zadívala.

_________________

Sybille možná uhnula pohledem, ale já jsem si stejně povšiml, že se jí zaleskly oči, a že zřejmě není tak v pořádku, jak se tváří. Normálně bych ji konejšivě objal, protože jsem nesnášel pohled na někoho, kdo se trápí, ale Syb jsem skoro neznal, a objímat ji mi nepřišlo jako to nejmoudřejší řešení. Tak jsem se jen soucitně pousmál. A raději jsem neříkal, že je naivní myslet si, že jsou přátelé v Bradavicích v bezpečí. Ani Bradavice nebyly nedobytnou pevností a chapadla ministerstva dosáhla snad kamkoliv. „Jednou to skončí, tohle všechno,“ zamumlal jsem po chvilce. „Kouzelníci mudlovského původu si to nenechají líbit. Dojde k daleko větším nepokojům, než jaké probíhají teď,“ pronesl jsem, jako bych snad po večerech četl v čajových lístcích a věštil z křišťálové koule. Ale nemusel jsem mít talent na věštění, abych věděl, že to tak nakonec dopadne.
Debata o jménech už byla podstatně veselejší, díky bohu. „Jako například?“ prohodil jsem pobaveně, když Syb podotkla, že děti kouzelníků mívají ještě horší jména. „Ale asi máš pravdu, se mnou do ročníku chodil nějaký Rossaurus. To je příšerné jméno,“ ušklíbl jsem se a zakroutil jsem hlavou. Chudák dítě, tomu se rodiče pomstili.
Když se mi Sybille svěřila, jak to má teď s bydlením, chápavě jsem pokýval hlavou. „Doufám, že nehodláš skončit na ulici,“ pronesl jsem naprosto vážně a zkoumavě jsem se na ni zahleděl. „Asi to bude znít divně, vzhledem k tomu, že se skoro neznáme, ale kdybys… Kdybys potřebovala střechu nad hlavou, dočasně bych ti mohl pomoct,“ prohodil jsem a mírně přitom povytáhl obočí. Věděl jsem, že bych neměl, protože ji skoro neznám, ale taky jsem měl tušení, že je Syb hodná holka. Že nehrozí, že se jednou vrátím domů a všechny cennosti budou pryč. A já byl občas až chorobně obětavý – kdybych jí nenabídl pomoc (zrovna jí!), pravděpodobně bych si to pak vyčítal. Konec konců, v tom bytě jsem bydlel sám s Vildou a jeden nájemník navíc by se tam určitě s přehledem vešel. „Jo, já bydlím kousek od Munga,“ přikývl jsem nakonec na její otázku.

_________________

Syb nemohla jinak než souhlasit, když Sheridan podotkl, že dojde k daleko větším nepokojům, než jaké se odehrávají teď. Stačilo jen dobře poslouchat a každý musel vědět, že kroky ministerstva se už teď pohybují po pěkně ožehavé a nestabilní půdě. Čistokrevných kouzelníků nebylo tolik, aby mohlo mít takovou podporu, v jakou doufalo, a Syb byla přesvědčená o tom, že krev z člověka lepšího kouzelníka neudělá. Nakonec vždycky závisí na tom, kdo se umí líp trefit.
„Třeba Cassiopea. Kdo by se chtěl jmenovat Cassiopea. Nebo Lysandra,“ nadhodila Syb zamyšleně a pousmála se, načež dokonce vyprskla smíchy, protože Rossaurus bylo opravdu praštěné jméno a jeho nositel byl chudák. „Promiň, ale to je hrozný. To je fakt příšerný jméno.“ Konstatovala pobaveně a pokusila se uklidnit, aby se celou dobu tomu chudákovi neposmívala.
Když jí Sheridan nabídl pomoc, Syb zaváhala. Na jednu stranu pomoc potřebovala a od něj by ji brala všema deseti, ale na druhou se jí nechtělo dávat najevo, že všechno nemá tak na háku, jak by ráda měla. Jenže peníze docházely a Syb tušila, že to nebude dlouho trvat a opravdu na té ulici skončí. „A tobě by nevadilo mi pomoct? Vždyť mě neznáš, ani o mě nic nevíš,“ upozornila ho opatrně a zadívala se na něj. Ona o něm toho taky moc nevěděla a stejně by asi neváhala přijmout jeho pomoc. Sheridan prostě nevypadal jako někdo, kdo by ji třeba pak přetáhl po hlavě. V tu chvíli se jí navíc vloudil do hlavy Ron a Syb si byla celkem jistá, že jemu by se tohle asi moc nelíbilo.

_________________

K ošemetnému tématu nepokojů a vzpouře mudlovských kouzelníků už jsem se raději nevracel. Mluvil o tom každý druhý a já už toho pomalu začínal mít dost – ne že bych se tomu chtěl vyhýbat, to spíš naopak, jen mě nebavilo opakovat pořád to samé. A se Sybille bych se radši bavil o něčem jiném. Kromě toho nebylo zrovna nejmoudřejší probírat tohle téma na ulici, kde může kdokoliv poslouchat a dát echo nějakému maňasovi z Ministerstva.
Ujetá jména, to bylo podstatně veselejší téma. Uchechtl jsem se a zakroutil hlavou. „Jo, takhle bych se fakt jmenovat nechtěl, kdybych byl holka. Ale na Rossaura to stejně nemá,“ prohlásil jsem pobaveně a koutky úst mi zacukaly do širokého úsměvu. Nakonec jsem se zasmál společně se Sybille a pokýval jsem souhlasně hlavou, protože to příšerné jméno fakt bylo.
Netušil jsem, jak Syb na tu nabídku pomoci zareaguje, a trošku jsem se toho bál. Aby si třeba nemyslela, že mám nějaké nekalé úmysly. Jenže z mojí tváře se dalo snadno vyčíst, že to myslím dobře, upřímně, a že nemám nic za lubem. „Sybille, já denně pomáhám úplně cizím lidem,“ pronesl jsem s nepatrným pobavením v hlase. „Jistě, pacienti, to je něco trošku jiného, ale… Asi to pomáhání mám nějak v krvi. Neodpustil bych si, kdybys skončila na ulici, přestože já mám dost místa v bytě, abys tam mohla nějakou dobu strávit, než vymyslíš, co dál,“ vysvětlil jsem a pokrčil rameny. Byl jsem prostě dobrák od kosti. „Pokud ti nebude vadit jeden čtyřnohý spolubydlící, klidně u mě můžeš nějakou dobu zůstat.“ Mírně jsem vyklenul obočí a zkoumavě jsem se na Syb zadíval. Nečekal jsem ale, že se rozhodne hned. Pokud ale neměla na výběr, moje nabídka musela být opravdu lákavá.

_________________

Sybille už nechala plavat i debatu o podivných jménech, protože ji plně zaměstnalo přemýšlení nad tím, jestli je pobyt u Sheridana doma vážně to nejlepší možné řešení, které mohlo přijít. Jenže ono to vážně bylo mnohem lepší řešení než skončit na ulici. Přesto se jí však příčilo po té nabídce hned skočit, jakoby opravdu byla zoufalá. Syb neuměla být zoufalá, ona byla nad věcí. „Díky, Dane, já si to ještě rozmyslím. Ale vážně ti moc děkuju za nabídku,“ usmála se na něj a byla si skoro stoprocentně jistá, že kdyby ji teď slyšel Ron, nedíval by se na ni zrovna souhlasně. „Můžu ti dát nějak vědět, jak jsem se rozhodla? Sovu zrovna nevlastním,“ pousmála se omluvně a pak se na chvilku zamyslela. „Možná za týden zase na kafi? A děkuju za tu taštičku,“ věnovala mu Sybille další úsměv, při kterém sklopila oči. Ještě chvilku se pak s Sheridanem toulala ulicí, než se s ním nakonec rozloučila a zmizela do kotle.

>>>

_________________

Celý dnešní den strávila Mikayla jak jinak než v práci. Sice už se vědělo, že od září nastupuje někam jinam, ale dohodli se, že ještě do prázdnin bude do sv. Munga docházet. Od rána se počasí dost zlepšilo, jinými slovy už nepršelo a dokonce vysvitlo sluníčko, které docela i hezky hřálo. V tuhle chvíli si to tedy vyšlapovala po ulicích Příčné s menším úsměvem, sem tam se zastavujíc, aby nahlédla do nějaké z výloh. Zvláště tedy do těch, kde bylo něco zajímavého. Ve zkratce knihy, oblečení, kosmetika, hračky(úplně jsem zapomněla na narozeniny Angeli!) a v poslední řadě i věci pro famfrpál. U prvního a posledního zmiňovaného se zastavila asi nejdéle, protože oblečení měla dost a kosmetiky docela taky, ale knihy se vždycky hodili a také potřebovala nějaké věci pro své staré koště, které posledních pár let jen tak leželo v bytě.
K Hladovému drakovi se vydala hlavně z důvodu, že měla hlad a tušila že doma moc jídla nebude, protože jak ona tak Raph byli líní jít na nakoupit nějaké jídlo a ještě línější ho potom připravit. I kdyby se jednalo o pouhý chleba s máslem a se šunkou. Takže když tahle restaurace byla po cestě, tak proč sem nezajít, že.
Konečně vystála celou frontu(to je tu pořád tolik lidí?), popadla svůj vytoužený hamburger a jakmile bylo vše zaplaceno usadila se na jednu z venkovních laviček, kde se rozhodla si ho v klidu sníst.

_________________