Prázdniny se kvapem blížily ke svému konci, což znamenalo, že si malý Mio bude muset dokoupit ještě chybějící věci a pomůcky do školy. Na svůj první školní hábit se tedy zrovna dvakrát netěšil, ale když si uvědomil, že ještě dnes bude v ruce držet svou hůlku, tak byl úplně nadšený. Nejraději by se na Příčnou ulici vydal sám, aby si to mohl užít dosytosti a podle svého, což se mu skoro splnilo… Skoro, protože na poslední chvíli dostal na hlídání svého malého bratránka. To poněkud narušilo jeho vlastní plány, ale tak co se dalo dělat? Jen doufal, že tohle přežije ve zdraví a že se nestane něco nepředloženého…
Ne že by neměl Mio menší děti rád (kdyby byl starší, určitě by dodal, že hlavní je, že to není jeho) ale moc se mu nelíbil ten pocit zodpovědnosti, protože cokoliv by mohl malý bratránek vyvést, tak by šlo automaticky na jeho vlastní hlavu. Nicméně na sobě nedal nic znát, možná se jen občas nervózně a křečovitě pousmál, ale v podstatě to nebylo nic, co by neměl zvládnout. Dokonce měl u sebe starší a trochu sešlejší mapu Příčné ulice, u které si dovolil zadoufat, že by malého Kaie mohla zaujmout natolik, že by neposkakoval a nejančil kolem…
„… No a tady ta cesta vede do nejhoršího místa na světě,“ ukazoval Mio prstem na mapce, načež se druhému o něco menšímu chlapci rozšířily zorničky.
„Do trollího zadku?“ Odvětil a Mio se sám pro sebe v duchu pobaveně uchechtl.
„No, i tak by se to dalo říct. Každopádně, nyní míříme na druhé nejhorší místo na světě,“ neodpustil si jemně ironickou poznámku na účet krámku madame Malkinové, když už se před tím krámkem zrovna zastavili. Pro jistotu však mluvil tiše, aby to nevypadalo tak neomaleně a urážlivě, protože to si přeci nemohl dovolit. Shlédl na druhou stranu, kde poskakoval Kai, kterému mírně položil ruce na ramena a nasměroval ho rovnou do dveří.




Možná nejhorší noční můra se právě vybarvila do těch nejhorších možných odstínů, ale hlavně do té jedné konkrétní dámy, která začala na oba chlapce mluvit notně přeslazeně, až měl z toho Mio pocit, že si půjde dobrovolně obouchat hlavu o zeď, jen aby tomu všemu nemusel přihlížet. V tu chvíli na něho mohli všichni kouzelníci koukat pěkně škaredě, že nemá čistokrevný původ, dokonce mu to mohli i vyčítat a nehnul by přitom ani brvou, ale jakmile měl čelit něčemu takovému… přeslazeným řečičkám a zdrobnělinám, tak mu automaticky naskakovala kopřivka. Necítil se vůbec dobře, vnitřně začínal tak trochu panikařit, ale aspoň se snažil udržet jakousi vážnou tvář, aby madame Malkinovou neurazil nebo tak něco. Sotva stačil pozdravit, už na něj spustila další nepotřebné informace, přičemž si ho odvedla ke stoličce, kde začalo to pravé a nefalšované mučení v podobě zkoušení hábitu, jeho následnému upravování, protože Mio byl přeci jenom takové menší tintítko, a dalšímu obvyklému dění. Sice už předem tušil do čeho jde, ale ta skutečnost na něj zapůsobila ještě mnohem děsivěji, než si představoval. Jen se modlil, aby to všechno co nejdříve skončilo a mohli s Kaiem zamířit do jiných krámků, kde by se mohl srovnat a hodit se do starých kolejí. V hlavě si dokolečka opakoval názvy svých oblíbených knih jako mantru, než konečně stanul nohama na pevné zemi. Hřbetem ruky si otřel čelo a podíval se na druhého chlapce, který se celou dobu ochomýtal u vystavených pestrobarevných hábitů a dalších doplňků. Mio se pobaveně uchechtl, ale ve skutečnosti byl rád, že je Kai v klidu a nepokouší se dělat nějaké ty vylomeniny, které děti v jeho věku prostě dělávali.
U pultu si ještě vybral rukavice z dračí kůže a brož, než se pak domluvil s madame na dodání objednaných věcí, a pak po zaplacení příslušné sumy mohli oba chlapci vyjít znovu na Příčnou ulici, kde se Miovi neskutečně ulevilo, což bylo poznat i na jeho výrazu světlé tváři, jenž nabrala trochu té ztracené živější barvy.


Když společně vešli chlapci do tohoto na první pohled zašlého a staršího krámku, musel Mio uznat, že to tam vypadalo docela dost zvláštně. Všude plno prachu a bezpočet podlouhlých krabiček, ve kterých čekaly ty magické hůlky na kouzelníky, které si jen ony sami vyberou. Vážně to byl zvláštní pocit stát na takovém místě. Kai neslyšně zatahal Mia za rukáv, aby si získal jeho pozornost a prstíkem ukázal k pultu, kde se objevil pan majitel, na tváři ten charakteristický vědoucný úšklebek. Mio staršímu pánovi oplatil pohled a ležérním krokem se vydal o něco blíž. Vypadalo to, že tento nákup bude o něco lepší a hlavně o něco méně děsivější.
„A kohopak to tu máme, mladý pán Thygesen si jde koupit hůlku?“ Mio jen naprázdno polkl a souhlasně přikývl, samozřejmě ještě předtím stihl slušně a vychovaně pozdravit.
Netrvalo to dlouho a před chlapcem se objevila první hůlka, na kterou pohlížel se skoro až posvátnou úctou, když si ji konečně odvážil vyjmout z bezpečí krabičky. Jen ho zarazilo, že na první dotek vůbec nic necítil. Žádný příval magie nebo něco takového, jak slýchával ze strany svého otce, což asi znamenalo, že to nebude ta pravá, nicméně s ní stejně po chvilce zkusmo máchl bezpečným směrem s ohledem na ostatní. Malý Kai na něj zvědavě upíral světlá vykulená kukadla a skoro nedýchal, alespoň do té doby, než se sesypala hromada krabiček i se svými poklady.
„Wow, to bylo … čarovný,“ neubránil se Kai uznalému pohledu, třebaže se tak trochu zarazil pod tím pohledem, co mu Mio věnoval. Přiložil si prsty na ústa jako znamení, že už bude pro jistotu mlčet. Mio se mezitím otočil zpátky k pultíku a s omluvným pohledem předal panu Ollivanderovi hůlku.
„Tak tuhle rozhodně ne,“ poznamenal obchodník a zase na chvíli zmizel, aby donesl další hůlku. Ta byla o poznání delší a mnohem hezčí, nebo se tak aspoň Miovi zdála. Mio si jí o trochu delší dobu jen tak prohlížel, protože si všiml jakéhosi jemného vyřezávání, které hůlce dodávalo osobní kouzlo, než jí se stejnou opatrností jako tu předešlou vyjmul z krabičky. V tom okamžiku mu tělem proběhlo mravenčení až do konečků prstů u nohou, dokonce se mu z toho nového pocitu zježily chloupky na zátylku. Teď už neváhal a úmyslně zamířil na protější vázu, ke které švihl a ta se ladně vznesla do vzduchu…
„To je ona! Výborná volba, chlapče,“ až teprve hlas pana Ollivandera probudil Mia z toho mírného omámení, že si ho vybrala hůlka a to hned ta druhá! Což ho naplnilo neskutečným přívalem pozitivních pocitů, které se mu na okamžik odrazily i ve tváři. Mio se usmíval o něco spokojeněji, třebaže ne doslova od ucha k uchu, ale bylo to na něm prostě vidět, že má radost a je spokojený.
Chlapec odložil hůlku zpátky do její příslušné krabičky a stejně jako v předchozím krámku se domluvil na dodávce a tak dál. Pak se mohli společně s Kaiem vydat vstříc k orientálnímu krámku, protože byl čas se nahlásit u otce, aby neměl starost…