<<<<

Protože doma byla nuda, bylo pěkně a táta se chystal na Příčnou zase něco dělat - vážně jsem nechápala, proč mají dospělí tolik věcí na práci a nemůžou si normálně hrát, jako my - takže jsem se rozhodla ho uprosit, aby mě vzal sebou. Zprvu padlo dost řečí o tom, že tam bude ještě větší nuda, taky o tom, že mě stejně nemůže nechat bez dozoru, protože je to tam nebezpečné, ale na tu schůzku mě vzít taky nemůže. Jenže já jsem byla pořád já, stačilo pár krokodýlích slz a celkem rychle jsem byla poslána se slušně obléknout.
"Stavíme se i na zmrzlině?" zajímala jsem se zvědavě, protože zmrzlina by v tom horku opravdu bodla. Táta, očividně nerozhozen mou otázkou, přikývl, a já se tak široce zazubila. Dnešní den se zatím dařil podle plánu a já začínala doufat, že zbude dostatek času na nákupy. Když už jsme tady byli, mohli jsme přeci rovnou nakoupit potřebné věci do školy, ne? Sice mi všichni tvrdili, že bych klidně mohla mít učebnice a další serepatičky po Sawyerovi a Tevě, ale na to jim prdí pes. Já chtěla nové, protože některé jejich věci byli polité, roztrhané a celkově by se dalo uvažovat, že je to spíš salát na vyhození, než třeba učebnice obrany. Na kterou jsem se, mimochodem, děsně těšila.
Zmrzlinářství byla naše první zastávka a pro mě očividně zatím i poslední. Táta se totiž se slovy: "Dej si co chceš a kolik toho chceš, hlavně tady zůstaň a já si tě tu pak vyzvednu." vypařil a nechal mě tak samotnou. Což se mi samozřejmě zamlouvalo, protože jsem mohla sníst kolik zmrzliny chci. Měla jsem takové tušení, že mi bude asi hodně špatně, protože jsem si plánovala dát obří pohár. Na rozehřátí mi však stačil kopeček vanilkové, se kterým jsem se posadila venku, abych tak mohla sledovat lidi, kteří prochází kolem. Nikoho jsem samozřejmě neznala, ale že by mi to vadilo, to se taky říci nedá. Nu, a pak jsem uviděla něco příšerného.
"Víte, že kouření škodí zdraví? A nejen vám, ale i vašemu okolí. Vlastně, okolí mnohem více než vám samotnému." Zamračila jsem se na pána opřeného o zeď domu nedaleko zmrzlinářství, jakmile jsem k němu doťapkala. Hele, já bych to zas tak moc neřešila, ale moc dobře jsem slyšela mamku, jak tohle často říká tátovi, takže na tom něco muselo být, no ne? Navíc, i tady byla nuda, tenhle výlet na Příčnou jsem si představovala kapku jinak, ale co se dalo dělat.

_________________

Rona kvůli kouření konfrontoval málokdo a rozhodně to nikdy nedělaly malé děti. Když na něj tedy promluvila dívka sedící před zmrzlinářstvím s vanilkovou zmrzlinou, překvapeně zamrkal a zaraženě na ni zazíral, neboť ho zastihla zcela nepřipraveného. Některá děcka mají vážně drzé jazýčky... a taky jsou skvělou antikoncepcí.
„Okolí ten kouř přece nemusí dýchat, kolem je místa dost, můžou se mi vyhnout,“ odvětil, jakmile se trochu vzpamatoval, a nezapomněl po dívce vrhnout pobaveným úšklebkem. „A že škodí zdraví, to samozřejmě vím. Je to ale moje zdraví a nikdo mi nebude kecat do toho, co s ním provádím,“ dodal rázně, protože vážně odmítal přijmout fakt, že by mu do života kecala malá holka. Navíc holka, kterou vůbec neznal a viděl ji poprvé v životě. Stačilo, že mu škodlivost cigaret občas připomínala Ashley.
„A vůbec, radši se věnuj zmrzlině,“ pobídl ji. „Kde máš rodiče?“ dodal ještě, protože pořád dost dobře nechápal, jak mohou rodiče nechat děti, ať se po Příčné ulici toulají sami, když se tu občas strhne nějaká demonstrace nebo nepokoj, během kterého jde o kejhák. Mít on děti, nikdy by je sem samotné nepustil. Ne po tom, co viděl, co se tu občas děje za zvěrstva.

_________________

Ten chlápek byl očividně vykolejený tím, že jsem na něj promluvila, ale to mi bylo celkem fuk. Kazil ovzduší, takže si zasloužil trochu vypeskovat, i když jsem byla mladší i o hodně menší. To mi nikdy však nevadilo a nebyl to pro mě problém. A jestli si tedy myslel, že se mě zbaví, musel být asi hodně hloupej. Jakmile jsem totiž našla něco, o co jsem se zajímala, těžko se od toho ustupovalo.
"Jenže to ty lidi neovlivní, protože ač by se vám vyhnuli, bylo by jim to stejně k prdu, protože je to už v ovzduší," protočila jsem očima v sloup a zašklebila jsem se na něj podobně, jako on na mě. Jo, takové poučování ostatních mě bavilo, protože ne vždy jsem to mohla dělat - starším sourozencům se to nelíbilo, a já pak končila třeba pověšená za kotníky na větvi stromu. Což sice občas byla sranda, ale ne v dešti. "Si to ale máte dělat někde, kde to tak ostatním nebude ubližovat. Doma, v nějakém kouřícím koutku nebo tam, kde nikdo třeba není." Sice jsem neměla nejmenší tušení, jestli něco jako kouřící koutek existuje, ale no tak, bylo mi jedenáct a stačilo mi, že jsem přeci jen něco vymyslela.
S připomínkou ohledně zmrzliny jsem našpulila rtíky a mrkla jsem na svou ruku, ve které jsem držela kornoutek s vanilkovou zmrzlinou. Ta už se pomalu začala roztékat a trochu z ní mi skončilo na ruce. Kornoutek jsem si proto přendala do ruky druhé, zatímco tou první jsem začala třást, abych kapičky vanilkové zmrzliny smetla někam pryč. To, že bych mohla pocákat ostatní, mi bylo očividně úplně fuk. Zbytek, který nešel setřást, jsem si prostě utřela do kraťas, protože ubrousek jsem neměla, no. "Jste snad nějaký hlídač děcek bez rodičů?" povytáhla jsem tázavě obočí a pustila se do zmrzliny, aby mi zase nestekla na ruku. Což možná bylo trochu pozdě, ale to mi zas tak nevadilo. "A nebo jste chlap, který ty děti krade. Proto vás to zajímá, hmm? Táta tady za chvíli bude, mimochodem, šel si jen něco zařídit. Navíc, mě by jste doma určitě nechtěl. Koušu, křičím a celkově jsem otravná. Podle bratra. Taky hodně jím a nikdo by za mě výkupné nezaplatil. A to myslím vážně, doma by prej byli rádi, kdyby se mě zbavili," já neměla nejmenší tušení, co se to tady na Příčné čas od času děje, i když doma často padala slova, že je to tady nebezpečný. Jenže já nevěděla proč, navíc jsem byla ještě dítě, takže mi to bylo i zcela fuk.

_________________

Ta mrňavá holka byla docela otravná a Ron měl co dělat, aby se po jejích slovech neplácl do čela. „A myslíš, že jedna cigareta škodí ovzduší víc, než ty stovky aut, co denně projedou londýnskejma ulicema?“ namítl docela logicky, protože v tomhle měl pravdu. Co byl kouř z cigarety proti smradu z výfuků motorových vozidel? A proti kouři z továren? „Hele, prcku... až lidi přestanou jezdit autama a kazit svět továrnama a dalšíma výmyslama, pak možná začnu přemejšlet o tom, že přestanu kouřit,“ mrknul na malou aktivistku.
Když dívčina podotkla, že by mohl být nějaký úchyl, co krade děti, Ron se na ni nevěřícně zadíval, načež se upřímně rozesmál. Po chvilce ho to přešlo, naposledy potáhl z cigarety, hodil ji na zem a zašlápl. Protože byl tak trochu čuně a byl líný hledat odpadkový koš. „Máš pravdu, že bych tě doma nechtěl - já doma nechci žádný děti,“ ujistil ji a pobaveně se zašklebil. „A můžeš bejt v klidu, jsem vystudovanej bystrozor a bystrozoři takový ošklivý věci, jako unášení dětí, fakt nedělaj,“ zakroutil hlavou. Co o to, že už tím bystrozorem oficiálně nebyl, to dívka nemusela vědět. „Ale jestli tě znervózňuju, tak půjdu jinam, stejně už tady postávám docela dlouho,“ zamumlal. „A navíc - já se s tebou bavit nezačal, to tys začala mluvit se mnou. To ti rodiče neříkali, aby ses s cizími nevybavovala?“ povytáhl obočí.

_________________

Nespokojeně jsem našpulila rty. Jestli jsem byla otravná? Samozřejmě, to já ráda. "Takže mi chcete říct, že tohle je dneska vaše první cigareta?" povytáhla jsem tázavě obočí, zatímco jsem chroupala kornoutek od zmrzliny a začínala jsem přemýšlet, jestli půjdu tentokrát už do toho poháru či mi bude stačit jen další kopeček. Zamračila jsem se, když mě oslovil prcku, protože jsem přeci nebyla žádné mrně. Továrny a auta šla tak trochu mimo mě, protože jsme si s celou rodinou spokojeně žili v přírodě, neasi. Věděla jsem však, že něco takového je. "Jak jste řekl, vaše zdraví. Až vám jednou selžou plíce.." nevinně jsem se uculila, protože něco podobného jsem taky slyšela u své mamky, když peskovala tátu a už jsem věděla, že kouří tajně. Ne že by mu to pomáhalo, mamka měla čich dobrý.
Když se ten chlápek začal smát, zatvářila jsem se kapku nechápavě, protože jsem nedokázala pochopit, čemu se asi tak směje. Očividně to však nebyl někdo, kdo by kradl děti, i když si jeden nemohl být nikdy jistý. "Koš je o pár metrů dál." Zabručela jsem a dokonce jsem si dovolila kývnout směrem, kde ten koš měl být, protože přesně tam, kam jsem ukazovala, jsme předtím s tátou šli. Když už teda musel kouřit, mohl to aspoň pořádně zlikvidovat a ne jen tak vyhazovat do ulic. Vždyť to bylo fuj.
"Tak bystrozor, jó," protáhla jsem nevěřícně a čekala jsem, že se vytáhne s nějakou plackou, kterou by to dokázal. Hele, já bych s klidem taky mohla říci, že jsem slavná zpěvačka a asi by nebylo moc lidí, kteří by mi to věřili. "Hele, lidi můžou být všelijaký. I ten nejuhlazenější kouzelník může dělat špatné věci, takže ano, klidně by jste mohl dělat ošklivé věci." Pokrčila jsem pak jednoduše rameny, protože to byla pravda, neasi. "Oni toho namluví," zahuhlala jsem a nevinně se pousmála. Samozřejmě jsem věděla, že nemám mluvit s cizími lidmi. Taky jsem věděla spoustu dalších věcí, ale ne vždy to dodržovala, protože se mi dost často nechtělo. Pravidla jsem se sice snažila dodržovat, ale ne vždy to šlo. "Chcete zmrzlinu? Mám to všechno zadarmo." Sdělila jsem děsně důležitě. Hele, já jsem to celé s tím kouřením nemyslela nijak zle, jen jsem informace, které jsem věděla, předávala dál. Vždyť se to občas i vyplatilo. Ne že bych si myslela, že ten bystrozor mě poslechne, ale za pokus to stálo, ne?

_________________

Aaron se spokojeně zašklebil, protože dívka neřekla nic na jeho argument s továrnami a auty, tudíž tuhle bitvu mohl považovat za vyhranou. Na její otázku zakroutil hlavou. „Ne, je to moje druhá cigareta,“ odvětil popravdě. Bylo brzy ráno a Ron nepotřeboval na rozjezd vykouřit krabičku cigaret - stačila mu jedna k snídani, společně se silnou kávou. „A i kdybych jich za den vykouřil dvacet, pořád to je prd proti tomu, jak ovzduší škodí ta auta,“ dodal s vítězoslavným úšklebkem ve tváři, protože v tomhle měl prostě pravdu. Děti byly naivní, on veškerou naivitu už dávno ztratil.
„Až mi jednou selžou plíce, tak mi prostě selžou, no,“ pokrčil nad tím flegmaticky rameny, protože přednášek o tom, jak kouření škodí zdraví, už si vyslechl nespočetně mnoho. A kromě toho to měl těžce na háku. Jak řekla ta malá chytrolínka, bylo to jeho zdraví...
Její poznámku o odpadkovém koši zcela úmyslně přeslechl. Pokud jí tak vadilo, že skončil vajgl na zemi, mohla ho sebrat a sama vyhodit, on se tím nehodlal obtěžovat, protože byl trochu prase. „To máš pravdu a je dobře, že si to uvědomuješ,“ přikývl na její slova o tom, že lidé mohou být jacíkoliv. „Placku nemám, protože bystrozor už oficiálně nejsem, takže hádám, že mi prostě budeš muset věřit,“ dodal ještě zcela upřímně. Jen nehodlal vysvětlovat, proč už bystrozorem není, to bylo složité a tomu prckovi do toho nic nebylo.
„Jak to, že máš všechno zadarmo? Tvoji rodiče tu pracujou?“ napadlo Rona po nabídce zmrzliny, načež pokrčil rameny. „Pokud to myslíš vážně, možná bych si tu zmrzlinu fakt dal,“ přiznal. A doufal, že ji ta malá rampepurda třeba neotráví. „Ty pojedeš letos do Bradavic?“ neodpustil si další otázku. Dívka mu připadala jako předškolačka, ale na druhou stranu, Ron nikdy nebyl dobrý v odhadování věku. „Mimochodem, já jsem Ron,“ představil se na závěr, aby nebyl i nadále za úchylného cizince.

_________________

Vítězoslavně jsem se zazubila, když ten chlapík přiznal, že tohle není jeho první cigareta. Sice to byla teprve druhá, ale to bylo fuk. Vždyť šlo o princip, neasi. Kdybych věděla, že ráno k cigaretě pije kafe a nic jiného k snídani nemá, dost možná bych přidala ještě něco o vředech a podobných věcech. Jinými slovy, bylo štěstí, že tohle mi nesdělil, no. "To říkejte těm, kteří se snaží žít zdravě." Neodpustila jsme si přeci jen ještě jednu poznámku a nezapomněla jsem se u toho patřičně zašklebit. Jako s tátou, i tady bylo však marné říkat cokoliv dalšího. Bystrozor si mlel svou, já bych si taky mlela svou, takže tohle jsem považovala za uzavřené.
"A víte, jak příšerná smrt to je?" vyvalila jsem na něj očka, když mu bylo úplně fuk, co by se mu mohlo stát. Já teda nevěděla, jak hrozná smrt to je, protože plíce mi ještě neselhali a já to tak neměla šanci zjistit, ale princip byl jasný, ne? Člověk se udusí. Asi.
Mou poznámku o odpadkáči řádně odignoroval, což se mi samozřejmě nelíbilo a podle toho jsem se taky tvářila - pěkně nabručeně a nespokojeně. Nebyla jsem však nějaký prase, které by sbíralo vajgly a odnášelo je pryč. Byl to jeho nedopalek a ne můj, takže by si ho měl uklidit on a nikdo jiný. Jen při té představě, že bych se toho měla dotknout, jsem se oklepala. Fuj.
"Věřit? Hmm." Hele, každý mohl vypadat jak chtěl a mohl být cokoliv, ale jestli byl tenhle chlápek fakt bystrozor jsem s jistotou říci nemohla. Jestli fakt byl a podobně jako on se chovali i ostatní, tak to potěš koště. "To teda ne a za to jsem taky celkem ráda. Zmrzlina jednou za čas mi stačí. Ale táta řekl, že zaplatí cokoliv si dám a ať si toho dám kolik chci. Hlavní totiž pro něho bylo, abych odsud nezmizela," pokrčila jsem rameny a pousmála se. "Jinak táta pracuje na Ministerstvu." Dodala jsem ještě rychle a na chvíli mě napadlo, že by se ti dva mohli vlastně znát, protože bystrozoři taky sídlili tam, ale pak jsem si uvědomila, že táta je vlastně kouzelnickým advokátem, takže tak.
"Myslím to vážně. Bych to asi jinak nenabízela, ne?" zašklebila jsem se pobaveně, protože tohle mě vždycky dostávalo - někomu něco nabídnete a ve většině případech se onen člověk ještě radši zeptá, a můžu si dát? Pokud mi někdo něco nabídne, tak si to prostě vezmu a neujišťuji se, jestli fakt můžu. "Já si dám pohár, mám totiž chuť na skoro všechny a po kopečcích je to strašně blbý." Teď už jsem byla rozhodnutá, co všechno ochutnám, i když bych si nejraději dala od každého jeden kopeček. Měla jsem však děsnou chuť hlavně na ovoce, takže jasnou volbou pro mě byly zmrzliny jako melounová, jahodová, pomerančová či mangová. Ty byly prostě mňamózní. "Jo, konečně. Už se nemůžu dočkat. Ty jsi tam studoval?" Plně jsem si uvědomovala, že jsem přešla z vykání do tykání, ale bylo to děsně nenápadný a navíc se mi stejně vzápětí představil, takže no a co. "Harlee, těší mě." Jakožto správně vychovaná dívka, haha, jsem natáhla packu, abych tu jeho mohla stisknout a samozřejmě jsem se u toho nezapomněla culit jako měsíček na hnoji.

_________________

Ron protočil očima, mávnul rukou do vzduchu a usoudil, že o zdravém životním stylu se s dívkou opravdu bavit nemůže. Byla neskutečně tvrdohlavá, což by některé lidi zřejmě dost vytáčelo, ale Aaron byl naštěstí boží flegmatik a bylo mu to poměrně dost ukradené. Co se selhání plic týkalo, jen pokrčil rameny, což je potvrzovalo jeho neuvěřitelně flegmatickou povahu.
Když se Ron dozvěděl, že tu dívčiny rodiče nepracují a ona se láduje zmrzlinou jen proto, že jí táta řekl, že si může koupit, co chce, pobaveně se zašklebil. Řešení některých rodičů, jak udržet dítě na místě, byla fakt zábavná. „A to se o tebe rodiče nebojej, že tě tu tak nechaj?“ prohodil ještě, protože dobře věděl, co se na Příčné občas děje, a kdyby měl dítě, nikdy by ho tu samotné nenechal.
„Já bych si dal zmrzku s příchutí lesních plodů, jeden kopeček mi bude stačit,“ ujistil prcka, protože ji nechtěl zruinovat, nebo spíše její rodiče, a usoudil, že jí za to bude taky muset něco koupit... až to nebude tak awkward. Fakt totiž nechtěl vypadat jako úchylák, co svádí malé děti pomocí sladkostí.
„To si piš, že jsem tam studoval,“ přikývl, jakmile se řeč stočila na bradavickou školu. „V Mrzimoru,“ dodal ještě. „Těšíš se, jo? Vždycky se všichni těší do Bradavic...,“ podotkl s pobaveným úšklebkem ve tváři a tak trochu očekával, že ho mrně, jež se představilo jako Harlee, zasype zvědavými dotazy. Pokud ovšem už nevyzpovídala někoho jiného, třeba rodiče nebo sourozence.

_________________

Jestli jsem byla tvrdohlavá? Jo, v některých věcech opravdu ano. Zvláště v těch, kdy jsem někoho mohla jen tak štvát, protože mě bavilo pozorovat, jak se ostatní rozčilují. Cigarety, auta a podobné věci už jsem však řešit nehodlala, navíc se k tomu nevyjadřoval ani Ron, a tak jsem nad tím jen pokrčila rameny a pobaveně se ušklíbla. Mohla jsem si odškrtnout na svém dnešním seznamu jednu položku - naštvat cizince, ha.
"Kdyby se báli, tak mě tady asi nenechaj, ne?" Tohle přece bylo děsně logické, žeano. "I když tuším, že to pak se mnou táta vezme přes nějakou prodejnu s kytkama či hračkářstvím, abych pak doma nevykecala, že mě nechal v cukrárně samotnou." Dodala jsem s pokrčením ramen, protože jsem si uměla dokonale představit, jak moje mamka vyvádí. Nevadilo mi tady být sama, bez rodičů, ale to bylo hlavně kvůli tomu, že jsem neměla nejmenší ponětí o tom, co se tady čas od času dělo. Na Příčnou jsem totiž chodila jen v případech, že jsem k tomu přemluvila někoho z rodiny. Většinu času jsem tedy trávila na zahradě s panem Ťapkou, což mi taky nevadilo - mohla jsem se vesele starat o své sazeničky.
"Lesní plody jsou fajn. Jseš si jistej, že chceš jen jeden?" optala jsem se zvědavě, ale pokud toho víc nechtěl, rozhodně jsem ho nepřemlouvala. Na chvíli jsem tedy odběhla, abych vyřídila objednávku - pro Aarona jeden kopeček a pro mě celý pohár se všemi druhy ovocných zmrzlin, co tam měli. Sice jsem nevěděla, jestli se mi podaří to všechno spořádat, ale to vlastně nevadilo.
Pak se řeč stočila k Bradavicím a má očka se rozzářila nadšením. Milovala jsem, když se o škole mluvilo doma. "Mrzimor? Super! Tam studoval můj strýček a teď je kolejním ředitelem." Finlayho jsem zbožňovala a navíc jsem své rodiče přemluvila k tomu, aby mě na nákupy pustili právě s ním. Ona teda byla pravda, že jsem je k tomu ani moc přemlouvat nemusela, protože měli práci dost a byli celkem nadšení, že se toho ujme někdo jiný, ale nevadí. "Tam bych se ráda dostala. Nebo do Havraspáru, tam zase studoval táta." Sice jsem ještě tak úplně nepřemýšlela, která kolej se mi zdála nejlepší, ale nechtěla jsem do Nebelvíru - tam studoval Sawyer a popravdě? Připadalo mi, že mu ta kolej vymyla mozek. "Jo, těším. Ale to asi každej, ne? Fakt prváky převáží lodičky přes to veliký jezero? Jsem totiž slyšela, že ty lodičky nic netáhne a nikdo tam ani nepádluje." Moc dotazů jsem vlastně ani neměla, protože na cokoliv jsem se doma zeptala, bylo mi hned odpovězeno. Sourozenci, prarodiči, tetičkami či strýčkem nebo tátou.

_________________

Ron se zašklebil a pobaveně potřásl hlavou, protože smýšlení Harleeina tatínka docela dobře chápal. Už ale moc nepobíral, že ten chlap vážně nechal malou holku samotnou na Příčné ulici. Když se nad tím Ron zamyslel, napadly ho jenom dvě možnosti, jak se toho mohl nějaký rodič dopustit - buď nebyl normální, nebo byl naivní a myslel si, že se na Příčné nedějí žádná zvěrstva. V novinách se o tom obvykle totiž nepsalo - Denní Věštec otiskl zpravidla jen to, co se zrovna hodilo do krámu ministrovi kouzel a jeho poskokům.
„Jo, jenom jeden,“ ujistil pak Harlee s přikývnutím, protože opravdu nechtěl ruinovat peněženku jejího táty. Jenom si po té cigaretě chtěl spravit chuť a zrovna zmrzlina s příchutí lesních plodů mu přišla jako dobrá volba. „Děkuju,“ mrknul na rampepurdu, když zmrzlinu donesla, a hned ochutnal. Ozvalo se spokojené zabručení, protože byla zmrzka vážně moc dobrá. Fortescue asi ani špatnou zmrzlinu neuměl.
Ron si byl jistý, že povídání o škole Harlee zaujme, takže když se toho chytla, vůbec se nedivil. „Tvůj strejda je kolejním ředitelem Mrzimoru?“ vykulil překvapeně oči, protože takovou informaci nečekal. „A kdo je tvůj strejda?“ zeptal se ještě, jelikož netušil, jak moc se kolejní ředitelé za tu dobu, co ve škole nebyl, prostřídali, a jestli třeba profesorský sbor nemá nějakou novou krev, která rovnou zasedla na místo kolejního ředitele. Když on odcházel ze školy, Mrzimoru šéfoval profesor Aubrey. A zrovna Mrzimor byl kolej, v jejímž čele se profesoři střídali dost často, bohužel. „Mrzimor je super... I Havraspár je fajn,“ usoudil. „Ona každá kolej má něco do sebe a ať už se dostaneš kamkoliv, určitě se ti tam bude líbit,“ pronesl povzbudivě, přestože si byl jistý, že přesně tahle slova dívka slyšela už mnohokrát.
„Loďkový kouzlo,“ zamrkal vědoucně, když došla řeč na lodičky. „Jasně, že nikdo nepádluje a nic je netáhne... prostě kouzla, no.“ Ron pokrčil rameny a zatvářil se pobaveně. „Kouzla jsou v Bradavicích na každým kroku, máš se na co těšit. A druháky a vyšší ročníky zase vezou k hradu kočáry, který nic netáhne.“ Teď se Ron zatvářil tajuplně. On sice už moc dobře věděl, že kočáry táhnou testrálové, a dokonce je touhle dobou už byl schopný vidět, ale nehodlal tuhle záhadu Harlee hned vyžvanit. Jemu taky nějakou dobu trvalo, než přišel na to, že kočáry opravdu táhnou neviditelní tvorové... a za svých studentských let je ani neměl šanci vidět. To až po smrti Romula Tremletta spatřil prvního testrála.

_________________