Andres tak trochu ještě pořád trucoval, že nemohl na to Mistrovství světa ve famfrpálu, kterého byli poslední dobou plné noviny (nedávno náhodou objevil šuplík, kam si máma schovávala Denního věštce a od té doby doma slyšeli jenom o tom), jenže máma musela dneska do práce a vytáhnout někam tátu, za předpokladu, že nechtěl, aby umřel na infarkt, se prostě nedalo. Byl si celkem jistý, že mu to máma udělala schválně.
Na druhou stranu to ale mělo i svoje výhody. Táta se připravoval na představení, které měl večer a vymýšlel merlinví jaké nové triky a tak, jako obvykle, neměl vůbec žádný problém povolit Andresovi, aby šel ven. Toho, že se ke dveřím kolébá nesoucí velkou obtloustlou kočku, která byla nejnovějším přírůstkem rodiny (a která jí - dle názoru pana Moryho - brzy přivede na mizinu. Pokud jí ovšem dřív nesežere), si v zápalu nácviku ani nevšiml.
Pan Mory si mohl myslet co chtěl, ale Andres se rozhodl, že obtloustlou Kuličku promění ve správnou kočku, po které každý kluk touží. Bude z ní elegantní černý stín a zažijí spolu hromadu dobrodružství. S proměnou hodlal začít hned dnes.
A neznal proto lepší místo, než Příčnou ulici.
Po dlouhé cestě plné supění a potom, co se několikrát málem převrátil, se mu konečně povedlo kočku donést až na kouzelnickou třídu, kde jí s úlevou upustil. Jestli měl někdo při pohledu na ní ještě stále pocit, že elegantně dopadne na všechny čtyři, zuřivý mekot ho z tohoto omylu rázem vyvedl.
Andres se zamyšleně zadíval na kočku, která se mezitím stačila jakž takž posadit.
Elegantní rozhodně nebyla. Možná by se ale dalo použít slovo monumentální.
Sklonil se k ní a vážným tónem jí oznámil:
"Já to tu teď prozkoumám. A ty se půjdeš toulat."
Narovnal se a pokusil se nohou postrčit kočku opačným směrem, než kam se vzápětí vydal. Nehnula se ani o píď.
Ovšem po chvíli, kdy se jí vidina tepla a jídla, kterou momentálně zosobňoval Andres, začala ztrácet v davu, se černá masa opravdu dala do pohybu. Rozvážným krokem se rozešla směrem k jejím životním jistotám, které po chvíli dohnala u výlohy obchodu s košťaty, na které byly nalepené.
Když si toho Andres všiml nebyl z toho zrovna nadšený.
Podnikl druhý pokus vysvětlit kočce, jak to chodí a pak ještě další čtyři, ale když se mu pošesté posadila u nohou, prostě si sedl uprostřed Příčné do podřepu a zamračeně jí pozoroval, zatímco je všichni kouzelníci spěchající kolem nevrle obcházeli.

Všichni kolem mne spěchali jako diví a jen Merlin ví, kam vlastně. Jenže dospělákům se člověk velmi rychle divit přestane. Jsou zkrátka divní. Někam se pořád pachtit… to já na to vyzrála. Já spěchám jen v okamžiku, kdy hrozí výprask lepačkou na mouchy, což až zas tak často není. Asi jen třikrát týdně. Někdy i čtyřikrát.
Marně jsem se rozhlížela po někom, kdo by měl zcela evidentně dost času na nějakou hru. Nebo na tajnou výpravu do Obrtlé. To by bylo lepší. Ten nejpřísnější zákaz se týká právě této uličky a právě proto mne tak strašně láká.
Když už jsem nějaké dítě zahlédla, tak většinou doprovázelo nerudného dospěláka a s těmi si já nezačínám. Pokud teda vyloženě nemusím. Už teď mi za zády určitě dva funí a jeden z nich tu lepačku už určitě nachystal, ale když budu dost šikovná, tak se s ní seznámím až večer. Takové týrání. Škoda jen, že kouzelníci nemají něco jako linku důvěry. O té mi vyprávěla má mudlovská kamarádka, jednou jsme na ni dokonce volali. To byla prča, fakt, že jo. Děsná bžunda.
Nakonec jsem měla štěstí. Zahlédla jsem klečícího kluka, který mohl být starý jako já. To byla vážně, ale vážně paráda. Kolem nohou se mu motalo jakési černé stvoření. Možná kočka. Ale těžko říct, protože to spíš byla hrouda sádla. My máme doma taky černou kočku. Ale náš Čert je vyběhaný, protože loví myši.
Příliš jsem se nerozmýšlela a zamířila jsem rovnou za tím hošanem.
"Ahoj, ty jsi tu sám?"
Pronesla jsem k Andresovi, když jsem se před něj postavila. Musím vědět, jestli je tu sám a zda za rohem není nějaký rodič. Ještě aby mne čapl za ruku a "pomáhal" mi najít dědu. Já ho chci vidět nejdřív někdy k večeru.
"Hele, co to máš za zvíře? Je zajímavé. Připomíná mi kočku."
Vážně jsem netušila, jestli to kočka opravdu je. Kouzelných zvířat je fakt kupa a když hafoň připomíná mudlovského psa, tak toto zase může připomínat mudlovskou kočku… měla bych se na to zeptat dědy, ten to bude vědět.
Taky jsem si před to stvoření čapla a též jsem ignorovala, že teď kouzelníci musí obcházet překážku značně větší.
"Mohu si to pohladit?"
Nečekala jsem na souhlas a hned to drbala za ušima. Od nás z vesnice jsem zvyklá jednat hodně zpříma a nějakým ostychem vážně netrpím. Kluka jsem si prohlížela. Zatím se mi líbil. vypadal v pohodě. Ale jestli je to žalobníček... tak uvidí. nesnáším žalobníčky, protože žalují většinou na mne a ty následky potom nejsou vůbec, ale vůbec, pěkný.

Nezdálo se, že by Kuličku nějak obtěžoval upřený pohled, který na ní spočíval a prostě dál jednala jakoby nic. Což v jejím případě znamenalo batolit se kolem, divně koukat a doufat, že z té věci na dvou nohách vypadne něco k jídlu.
Z pochmurného zírání tak Andrese vyrušila až holka, která si stoupla před něj. Byla oblečená normálně, za což dostala malé bezvýznamné plus, a na hlavě měla slamák, který se Andresovi na první pohled zalíbil. Její otázka ho ale trochu překvapila.
"Ahoj," prohlásil když k ní vzhlédl a uvědomil si, že se stále ještě mračí, což ihned napravil.
"Ne tak úplně," ukázal prstem na kuličku a na okamžik se mu na tváři znovu objevil zamračenější výraz. Ani se nedivil, že ta holka nepoznala, že je to kočka.
Taky že není! rozhodl se Andres náhle. Tomuhle se přece kočka říkat ani nedalo!
"To je..." na chvíli se odmlčel "... Koule."
Říkat tomuhle stvoření Kulička mu opravdu nepřipadalo vhodné.
"A jednou z ní snad bude kočka," s pozvednutým obočím a vážným výrazem pokýval hlavou na dívku sedící naproti. Kulička se mezitím rozhodla, že i z ní by mohlo něco vypadnout a proto se strategicky usadila mezi ty dva.
Ve chvíli, kdy jí začala Parvati drbat za ušima k ní natáhla hlavičku a začala slastně vrnět. Aspoň tohle jí z kočky zůstalo. Vzhledem k tomu, že si posloužila sama, nechal Andres její otázku být a teď, když se jeho kočce věnoval někdo jiný (ikdyž trpěl pocitem, že si hladit rozhodně nezaslouží), se důkladně rozhlédl kolem.
"Ty tu taky s nikým nejsi?" zeptal se zvědavě a v očích se mu zablesklo.
Když mu to dobrodružství nevyšlo s kočkou, třeba by to mohl zkusit s ní. Na jeho tváři se objevil úsměv.

>>>Ericův byt

Zatímco bratr se svou přítelkyní odjeli na Mistrovství a kdovíkam ještě, zůstala Anie u Erica doma sama. Prý je na takovou událost ještě moc malá, a dnes ji přijdou pohlídat dědeček s babičkou. Jaká to paráda. Naštěstí už předem poslali sovu, takže děvče vědělo, že je nemá čekat dříve než večer, a jelikož v bratrově bytě toho nebylo moc k vidění, rozhodla se znovu vydat do Příčné Ulice, tak nějak na průzkum, neboť moc peněz u sebe neměla. Sunshine, její nový kocour, spokojeně spinkal na bratrově posteli, když si na sebe rychle hodila první věc, kterou objevila - což shodou náhod byly stejné roztrhané kalhoty, jako měla ten den, co vybírala hůlku, a bledě modré tričko, které už na první pohled patřilo spíš bratrovi než jí. Bylo jí totiž neuvěřitelně velké. Poté prostě vylétla z bytu ven do ulic.
Procházela se uličkami a užívala si to, jak je tu živo. Nikdo se ale, zdálo se, s ní nechtěl bavit. Ne že by jí to vadilo, ale samotná se brzy začala nudit. I tak to tu ale bylo lepší, než uvnitř toho mrňavého bytečku, který už byl asi právě systematicky ničen jejím kotětem.
Koupila si v jednom ze stánků opodál dýňovou paštičku a kráčela dál, zatímco ji po co nejmenších kousíčcích ujídala. Vsadila se sama se sebou, že jí určitě vydrží alespoň hodinu.
Po chvíli narazila na dvě děti přibližně v jejím věku, chlapce s dívkou, kteří zjevně většinu své pozornosti věnovali něčemu kulatému a chlupatému mezi nimi. Přistoupila trochu blíž a zastavila se. Snažila se identifikovat, co je to chlupaté stvoření zač. Trochu jí to připomínalo kočku, ale jen vzdáleně, spíše to vypadalo jako tučná koule... tuku a chlupů. Přemýšlela, zda má ty dva oslovit, nebo se raději držet dál - přeci jen, na tohle nebyla zvyklá. A nevěděla ani, co by řekla. Po fiasku s tím druhým klukem, ke kterému se snažila jen chovat hezky, ale byla odignorována, se docela děsila dalšího zklamání. Stála tam jak tvrdé y, dívala se na ty dva a sádlokočku, kousala do dýňové paštičky a nevědomky drobila na zem u svých nohou.

_________________

Jakmile jsem zaslechla, že je zde sám, zatvářila jsem se velmi potěšeně. Navíc, vypadal sympaticky a taky jsem ho netipovala na žádného sraba. Určitě si dneska užiju celkem příjemný den.
"Koule je celkem příhodné jméno,"
dál jsem pokračovala v drbání a tentokrát jsem jí přebírala srst pod krkem. To má náš Čert rád. Vždycky začne vrnět.
"Ale kdyby se jmenovala Sněhová Koule, tak by to bylo i víc vtipný, chápeš? Černé stvoření, ze kterého jednou bude kočka, které by mělo jméno Sněhová Koule…"
S drbáním jsem přestala a zadívala jsem se na hošana.
"A co to teda je?"
Nemínila jsem dát pokoj. Vždyť já se ráda dozvídám nové věci. Teda, pokud to není nějaké šprtání pravopisných pravidel, co se mi snaží nacpat d hlavy babička. Nebo příšerně těžké příklady, co mi dává děda. A ještě je musím počítat z hlavy. To je děsná nuda. Zvířata jsou lepší. Zvlášť, když jsou kouzelný.
"To je nějaký kouzelný tvor? Nebo…"
Náhle mne osvítil celkem dobrý nápad. Co když to kočka doopravdy je? Jen je hrozně, ale hrozně tlustá?
"… je to kočka, kterou jsi vykrmil jen máslovými sušenkami? V Bradavicích zhubne. Jedeš vůbec do Bradavic? Já jo. Letos poprvý. A musím se dostat do Nebelvíru. Tam chodil dědeček a je bystrozor, chápeš? Já taky budu bystrozorka, ale první krok je Nebelvír. Ještě by ušel i Mrzimor…"
Jó, koleje teď řeším pořád a s kýmkoliv. Je to pro mne hrozně důležité. Ono to vážně není žádná bžunda. Vždyť to má být prý druhá rodina, nebo co. Tak mi to vykládala babička a ta by mi přece nelhala.
"Do Havraspáru chodila má babička a otec, ale já otce moc ráda nemám, protože si vzal mou nevlastní matku a ta chodila zas do Zmijozelu a tam teda taky nechci. A jak ti říkají? Já jsem Parvati,"
představila jsem a opět jsem se zaměřila na číču. Dokonce jsem i rukama začala lovit z kapes zbytky nějakých dobrot, které tam jsou vždycky. Nalezla jsem kousek sucharu, dvě Bertíkovy fazolky, obal do čokoládových kotlíků a starou žvejku zabalenou v papírku. Všechno jsem o vyložila před tu chlupatou kouli, ať si vybere.
"No, právě, že jsem tu taky sama,"
potvrdila jsem chlapcovu domněnku.
"Děda by mne nepustil, musela jsem utéct, protože… no… začal hledat lepačku na mouchy. Jenže u nás to není lepačka na mouchy, ale lepačka na mne, takže jsem musela změnit ovzduší. Hele, kdybys tu viděl postaršího chlapa s pleškou, kulatýma brýlama a s šedým hábitem, tak mi řekni, jo?"
Toto sdělení bylo opravdu hrozně důležité, tak jsem se Andresovi zadívala do očí.
"Co budeme dělat? Můžeme podniknout nějakou výpravu. Třeba…"
Tvářila jsem se, jako bych nad tím vážně přemýšlela, jenže já to měla vymyšlený už dávno. Ale Andres to vědět nemusel.
"Co kdybychom se šli podívat na Obrtlou? Děda mne tam nikdy nevzal… bude to vzrušující výprava, ne? A máš hůlku? Tu bychom určitě potřebovali… já hůlku mám, ale doma. Dědeček mi ji zabavil, když jsem s ní honila v suchým seně myši. Vrátí mi ji až před nástupem do vlaku. A ještě jsem schytala vážně nudné kázání, celé dvě hodiny jsem musela sedět v kuchyni a poslouchat ty řeči. Víš, jak jsou dvě hodiny dlouhý?"
Pokračovala bych v řečnění dál, já si vážně ráda povídám. Navíc, ten hošan byl vážně hodně sympatický. Navíc se mu zcela evidentně líbil můj mudlovský klobouček. Chvíli na něj skoro civěl. A za to má u mne jedno obrovitánské plus. Jenže, já zahlédla holčinu, která postávala kousek od nás a zcela evidentně nevěděla, co si má počít.
Oslovit ji? To bych mohla… jenže s Andresem jsem plánovala podniknout tajnou výpravu do míst, která jsou opředeny tím nejpřísnějším zákazem. A Andres se mi vážně líbil. A o té nové holčině jsem vůbec nic nevěděla. Andres už oťuknutý byl a byl vyhodnocen velmi pozitivně. Co kdyby ta holčina byla srab a co hůř, žalobníček?
Raději jsem mlčela a věnovala se Kouli.

Když Andres uslyšel Parvatin návrh na jméno, nemohl jinak, než se na ní zazubit.
"Třeba by to mohlo být její druhé jméno. Víš jak, všichni mají dvě jména," napadlo ho. Myslel tím samozřejmě příjmení. Teď to byla jeho kočka a tak si jí mohl pojmenovat jak chtěl, no ne? Sněžná by bylo její křestní a Koule příjmení. A říkal by jí paní Koule.
To už se ale dívka znovu začala ptát na to, co je Kulička vlastně zač. Už už se nadechoval, aby jí řekl, že je to koule tuku na nožičkách, když Parvati přišla se svojí další teorií. A pak dál plynule pokračovala v mluvení, aniž by mu dala šanci na to odpovědět. Takže zase zavřel pusu a s milým úsměvem pozoroval brebentící stvoření naproti a snažil se přijít na to, jestli zatím, co se z ní hrne ten příval slov, vůbec dýchá.
Připadala mu zajímavá. Měl pocit, že už viděl lidi jako byla ona, ale nikdy to nebyla dívka. A ona mu o sobě během chvilky prozradila spoustu věcí, zatímco on pozorně poslouchal.
Ke slovu se dostal teprve ve chvíli, kdy si začala prohrabávat kapsy, na což Kulička okamžitě zareagovala tím, že přestala vrnět.
"Já jsem Andres," začal od konce a představil se.
"Taky jedu do Bradavic, ale do Mrzimoru rozhodně nechci," ušklíbl se. Koleje, moc o nich nevěděl, ale do Mrzimoru chodila jeho mamka a on rozhodně jako mamka až vyroste být nechtěl. Nezdálo se mu, že by si užila moc zábavy. Zato mít dědečka bystrozora, to bylo něco jiného! V duchu si pro sebe poznamenal, že hned jak k tomu bude správná příležitost, musí z Parvati vytáhnout něco víc. Podle toho, co psali v novinách a co mu říkala mamka mu bylo jasné, že mít v rodině takového bystrozora musí být prostě suprácký.
Natolik se ztratil ve vlastních představách, že si ani nevšiml, co všechno Parvati vyložila před Kouli. A když ano, už bylo pozdě.
Ta se totiž mezitím již rozhlédla, zvědavě natáhla hlavu k žvýkačce, aby jí očichala, a pak neuvěřitelnou rychlostí sežrala všechno, co před ní Parvati položila. Kdyby to šlo, člověk by přísahal, že se na její tváři objevil samolibý úsměv.
Andres si zkroušeně povzdechl. Jestli to takhle půjde dál, tak v Bradavicích rozhodně nezhubne.
"Nevím, čím tu kočku kdo krmil, ale rozhodně toho měla dost," dodal, zatímco se snažil udělit Kouli káravý pohled. Moc mu to nešlo.
To už se mu ale dívka jak se zdálo svěřovala s životně důležitou věcí. Tedy alespoň podle způsobu, jakým to říkala. Když domluvila, chlapec jen vážně přikývnul.
"Jasně," řekl a pro jistotu se hned rozhlédl po davu, ikdyž se mu ani trochu nelíbila představa, že se za nimi teď někde honí bystrozor. Náladu mu ale hned spravil další návrh. Sice se před ním nějak nápadně dlouho odmlčela, což jí vůbec nebylo podobné, ale tomu nevěnoval pozornost. O Obrtlé mu sice nikdy nikdo neříkal (protože jeho zákaz sestával z věty "A ne aby tě napadlo se toulat po Příčné sám!" - což, jak musel každý uznat, nedělal), ale slova "vzrušující výprava" mluvila za vše, konečně to vypadalo na nějaké dobrodružství. Andres se rozzářil.
"To zní super!" radostí málem vykřil, ale přesně v tu chvíli si vzpomněl na malý zádrhel. Její otázku o dvou hodinách sice ignoroval, ale nemohl jen tak přejít poznámku o tom, že na tu výpravu budou potřebovat hůlku.
"Ale hůlku nemám, nesmím si jí brát ven," pusa se mu tak nějak divně zkroutila nad chutí těch slov. A chvíli už to vypadalo tak nadějně. Tak nějak zplihle se zadíval na dívku, doufající, že to třeba nebude zas až tak vážné, jenže přesně tu chvíli si někdo vybral, aby o něj zakopl. Dříve, nebo později se to muselo stát.
Andres sebou trochu zakymácel, ale nakonec to s pomocí rukou vybral. Takové štěstí ovšem neměl procházející kouzelník a na jeho hlavu se snesl proud nadávek.
Hoch se rychle posbíral a pevně chytil Parvati za ruku, táhnoucí jí někam do davu dřív, než se ten starý páprda stačí zvednout a ještě je proklít.
"Pojď, padáme!" řekl potichu, ale nesmlouvavě.
Když zastavil o pár metrů dál na kraji ulice, došlo mu, že postrádají jednoho člena. Kulička využila nastalého zmatku a odvalila se pryč. Poté, co se Andres trochu rozkoukal, zjistil, že momentálně sedí před nějakou zrzavou holkou, která se ztrácela ve velkém modrém tričku, vzhlíží nahoru a usilovně mňouká. Podíval se na Parvati a pozvedl obočí, v němém náznaku věty "A takhle je to pořád." a doběhl ten kousek ke své kočce a dívce, kterou si momentálně vybrala za oběť.
"Promiň, to ona dělá," omluvně se na ní usmál a pokusil se Kouli rukama odehnat, ikdyž to nemělo pražádný účinek.

Andres nebyl tak ukecaný jako já, ale to ničemu nevadilo. Líbil se mu můj slamáček, takže to by vyvážilo i to, kdyby se z něj vyklubal srab. A to on, dle toho, co mi pověděl, nebyl.
"Neboj, děda za námi hned nepůjde,"
uklidňovala jsem ho. Vždycky napřed chvíli čeká, jestli se nevrátím sama a občas to dokonce i udělám. Ale ne dnes.
"Musíme se vyhnout Kotli, zmrzlinářství, hračkářství a Taškářovi,"
vyjmenovala jsem místa, kde dle mého názoru bude děda hledat mou maličkost první. Nikdy jsem se mu nechlubila s tím, že toužím vidět Obrtlou na vlastní oči. To bych musela být pitomá a určitě by se na mne sneslo hejno pohlavků jenom za ty řeči.
"Tak půjdeš do Nebelvíru, André,"
ihned jsem zkomolila jeho jméno. Vždycky to dělám a André je hezčí než Andres. Jen jsem nedodala, že chci, aby tam šel, protože je vůbec první student, který mi vyloženě padl do noty.
Že Koule není obyčejná koule, jsem zjistila v momentě, kdy sežrala i starou žvýkačku. I s papírkem. Kulila jsem na ni překvapeně oči.
"My máme doma černého kocoura, jenže ten žere akorát myši. A občas nějakou mrtvou přinese i domů. Házím je potom mudlovským kamarádům za košili. Víš, jak pískaj zděšením? Kvůli jedný myši… a někteří i žalují, pch,"
nakrčila jsem trochu čelo a od pohledu bylo jasné, co si o žalobníčcích myslím. Nic pěkného to ostatně nebylo.
"Paráda!"
Vykvikla jsem nadšením, když Andres s mým plánem souhlasil. A též jsem si myslela, že jsem ho trochu oblafla a že mou malou lest s „rozmýšlením“ našeho dobrodružství neprokoukl. Už odjakživa toužím po Obrtlé, jenže když mne vede děda za ruku, což je děsně trapnééé, tak utéct se prostě nedá.
To, že Andres nemá hůlku, mi příliš velké starosti nedělalo. Jasně, hodila by se, vždyť tam můžou být třeba černokněžníci, nebo já nevím co, ale my jsme dva a už půjdeme do Bradavic, tak co by se mohlo stát?
"No, to neva. Jsme dva, ne? Navzájem se ochráníme. A dědeček říká, že první linie obrany je tady,"
poklepala jsem si prstíkem na hlavu.
"Prý, když dostatečně využiješ její možnosti, tak kolikrát ani hůlku nepotřebuješ. Chodils někdy do mudlovský školy? Já ne, protože by učitelce určitě kvůli mně narostlo paroží, jako jednomu našemu sousedovi. Chytil mne, když jsem mu kradla jablka a chtěl žalovat… a s dědou není žádná legr…"
Nedořekla jsem, neboť můj kamarád byl skoro smeten na chodník.
"Jsi v pohodě?"
Ihned jsem se na něj starostlivě zadívala. Dokonce jsem i vstala. Kdyby mu někdo ublížil, tak bych kašlala na lepačku a šla rovnou za dědou. Ten by věděl, co a jak. A určitě by dal tomu chlapovi, co do Andrého tak ošklivě kopl, co proto. Nikdo mi nesmí ubližovat. A mým kamarádům taky ne.
Toho kouzelníka jsem jen propalovala pohledem, víc jsem si nedovolila. Už jen proto, že on je dospělej a má hůlku. Na rozdíl ode mne. Navíc, nebyl tu děda, aby mne kryl... a co kdyby si ten kouzelník nakonec myslel, že jsem se ztratila a chtěl mne zachraňovat? Mlčení je bezpečnější.
Ale André naštěstí v pohodě byl, neboť mne čapl za ruku a táhl mne kamsi do dáli. Nechala jsem se táhnout. Koneckonců, je to kamarád. Tak mne táhnout může. Pevně jsem se ho chytla, abych se ještě nevysmekla.
Nakonec jsme se zastavili před tou holkou, kterou jsem viděla prvně. Nejzajímavější na ní byly ty pihy. Jsem ráda, že žádné na obličeji nemám.
"Tak ji vezmi do náruče,"
zašeptala jsem Andresovi. Pustila jsem ho v momentě, kdy se rozehnal za svou kočkou.
Jsme na tajné výpravě, takže jsem jaksi nevěděla, co bych měla říct, nebo udělat. Vždyť ta holčina může být… kdo ví co.
"Jo, ona tak nějak pořád utíká. A žere staré žvýkačky. I s obalem,"
nakonec jsem pronesla směrem k dívce, ale sledovala jsem Andreho, abych věděla jestli to své zvířátko konečně ulovil a my mohli zmizet do té Obrtlé, jak jsme si plánovali.
Na holčinu jsem se maličko usmála. Ale jen maličko.

Pozorovala stále trochu zamyšleně ty dva s pravděpodobně-kočkou. Začínala jim pomalu ale jistě závidět, že se spol zjevně nenudí. Na rozdíl od ní, která tady stojí jako ta špatně vyřezaná dřevěná soška jakéhosi jejího předka na testrálovi, co má babička v předsíni, a prostě a jednoduše zírá, jelikož si není jistá, jestli je má oslovit.
Zaslechla z jejich rozhovoru slovo Obrtlá, což ji rozhodně zaujalo. Vždy se tam chtěla podívat, ale trochu ji děsila představa, že by tam třeba narazila na babičku. Babičku, starou zlou čarodějnici. Možná, kdyby tam ale nešla sama....
Vrhla pohled na ty dva, trochu prosebný, přičemž se její myšlenky zase stočily jinam. Přemýšlela teď, zda jdou taky do Bradavic a pokud ano, do které koleje se chtějí asi dostat.
Ona sama nevěděla, kam by chtěla být zařazena, jelikož v jejich rodince bylo to hloupé pravidlo, že si příbuzní nesdělovali, kam chodili na kolej. Prý aby děti nebyly při zařazování moc nervózní z toho, že se dostanou jinam než rodiče - v Anabelliném případě jen její tatínek a bratr. A samozřejmě babička a dědeček. To byla jedna z mnoha věcí, na které se Anie těšila - hned jak to bude možné, pošle z Bradavic domů sovu s tím, ve které je koleji... a na oplátku dostane koleje své rodiny.
Tak se zamyslela, že na chvíli místo těch dvou před sebou viděla představu všech možných variant dopisů z domova, a z myšlenek se probrala až, když spatřila, jak ti dva utíkají někam davem.

Tolik k rozhodování, zda je oslovit, pomyslela si kysele, trochu naštvaná sama na sebe.
S překvapením ale zjistila, že to černé, chlupaté a kulaté, co předtím bylo s těmi dvěma, se teď nachází přímo před ní a zřejmě něco chce. Tipovala ubohý zbyteček dýňové paštičky ve své ruce. Bylo jí divné, že kvůli takovému zbytečku ochotně opustil své majitele. Už už si říkala, že se nad chlupáčem smiluje, zvlášť, když to mňoukání jí rvalo uši, když vtom se ti dva vraceli.
"Takže je to ona?" pousmála se, "asi hodně miluje jídlo,že jo?"
"A to jí není špatně?" podivila se tomu, co řekla dívka. Připadala jí zvláštní představa nějakého zvířete, co by klidně snědlo i žvýkačku s obalem.
Ti dva jí přišli sympatičtí, takže jim dokonce věnovala i úsměv, který na své tváři moc často neukazovala. Snad proto, že k tomu neměla důvod, kdo ví.
"Takže když by snědla tohleto, tak by jí nic nebylo?" zeptala se, protože chtěla stvoření utišit, když už ničím jiným, tak nabídkou smíru v podobě vlastního jídla.

_________________

Andresovi se viditelně ulevilo, když se dozvěděl, že jim zatím v patách žádný rozzlobený dospělák není. Mít dědu bystrozora sice mohlo být super, ale při představě, že by se měl hnát za vámi s lepačkou v ruce, ta myšlenka poněkud ztrácela svůj půvab.
Byla sice pravda, že se kvůli Parvatině dědovi museli vyhnout jedněm z nejzajímavějších míst, ale koho to zajímalo, když měli v plánu prozkoumat Obrtlou? Navíc když se ukázalo, že hůlka nebyla zas až tak nutná.
Když ho dívka hned zařadila do koleje a ještě mu věnovala novou přezdívku, nijak to nekomentoval, ale usmál se na ní. Nevadilo by mu, kdyby skončil v Nebelvíru. O kolejích věděl opravdu jen ty nejobecnější informace a žádná - snad až na již zmíněný Mrzimor - se mu vyloženě neprotivila. A ta přezdívka se mu líbila. Sice to znělo tak nějak španělsky, ale co?
Na Parvatinu otázku ohledně školy už nestihl odpovědět, protože byl v podstatě ještě během ní sražen neznámým kouzelníkem. A tak se Parvati nemohla dozvědět, že ještě před pár měsíci byl něčím, co by bez zaváhání nazvala mudla, protože jeho maminka se nikdy neobtěžovala své rodině prozradit co, že to skutečně dělá a kým je. A jeho názor na to, jak o mudlech mluví si mohla odvodit leda tak z jeho obličeje.
Pak se ale všechno seběhlo ráz na ráz, co bylo bylo a oni teď stáli před pihovatou neznámou, z které se Koule snažila něco vymámit.
"Když ona je hrozně těžká," sykl v odpověď směrem k Parvati, když od ní dostal onu úžasnou radu co se Kuličky týkalo. Nakonec jí ale přece jen do náruče vzal, ikdyž se trochu zakymácel, když to udělal. Pokud šlo o sílu, nebo o rychlost, rozhodně nebyl žádný přeborník.
S kočkou již bezpečně zajištěnou se obrátil zpátky na Anabelle a opětoval jí úsměv. V odpověď na dotaz, který byl v případě kohokoliv, kdo Kouli viděl na vlastní oči, spíš konstatování, jen bezradně pokrčil rameny. Ano, bylo to tak. Kulička milovala jídlo. Nebo, když na to přišlo, cokoliv, co se dalo sníst a nekladlo odpor.
Zdálo se, že nová dívka nebyla jako Parvati, nebo toho alespoň zatím moc nenamluvila. Potom, co se ale zeptala na zdravotní stav Kuličku, mu to nedalo a zkoumavě se na černou hromadu chlupů zadíval.
"Zatím ne," usoudil nakonec.
Zhrozil se ale, když se jí Anabelle pokusila nabídnout další jídlo a otočil se do strany tak, aby čumák kočky mířil pryč. Což mělo za následek jedině to, že se začala v jeho náručí zuřivě svíjet, až byla nakonec s hlasitým mekotem upuštěna na zem. Andres jí málem následoval.
"Hlavně jí nic nedávej!" vypadlo z něj.
"Snažím se z ní udělat správnou kočku!" prohlásil hlasem nejvyšší vážnosti a hrdě se narovnal.

Zjistila jsem, že má dobře míněná rada ohledně Koule nebyla až zas tak skvělá, neboť André měl co dělat, aby ji zvedl a udržel. A to je kluk. Nabídla bych pomoc, ale já jsem holka a určitě jsem slabší, takže jsem raději ani neudělala. Co kdyby ji přijal a já Kouli neudržela a ještě se jí něco stalo? Z našeho kamarádství by toho asi moc nezbylo. Zvláště, když je ještě, takříkajíc, v plenkách.
"Však z ní správná kočka bude. V Bradavicích dostane do těla. Naučíme ji krást ostatním spolužákům sladkosti tak, aby je nesežrala, ale donesla je nám. U toho se vylítá,"
plácla jsem první hloupost, která mne napadla, a loktem jsem trochu žďuchla do Andrého. Ale tak, aby ho to nebolelo a ani aby neztratil rovnováhu.
"Jdeme? Musíme nakoupit ty nový brky pro dědu,"
samozřejmě, že jsem před tou holkou nemohla mluvit o našem úžasném plánu. Sice nebyla tak daleko, aby alespoň něco nezaslechla, ale třeba vážně nic neslyšela, a kdyby nás chtěla nějakým způsobem zadržet, tak by mohl být malér. A nejlepší bude, když si navíc bude myslet, že se tu jen tak nepoflakujeme, ale že jsme plně vytíženi.
Otočila jsem se na Andrého tak, aby mi Anabelle neviděla pořádně do obličeje a mrkla jsem na něj. Ještě ho totiž pořádně neznám. Jako, někteří mí milovští kamarádi by mi před někým třetím automaticky potvrdili jakoukoliv lež, jenže já si nemohla být jistá, že to Andrému dojde a jistota je občas jistota. Aby mu to teď nedošlo, tak by musel být vážně pěkné ťululum, což on teda určitě není.
Nicméně když jsem začala mluvit o dědovi, pro jistotu jsem se kolem sebe pořádně rozhlídla. Vážně bych nechtěla, aby mne zrovna teď chytil za flígr a naklepal mi sedací svaly před kamarádem. A on by to klidně udělal, nemá s tím nejmenší problém. Když jsem však nezahlédla ani lem jeho šedého hábitu, trochu jsem si vydechla.
S Koulí na Obrtlé bude určitě trochu problém, ale tam třeba nebude k nikomu utíkat, protože je to určitě taky chytrá kočka, která si je vědoma důležitosti naší výpravy. On to totiž nakonec nemusí být jen obyčejný průzkum, třeba chytíme nějakého hledaného vraha a budeme bystrozory už teď, aniž bychom museli do Bradavic a do toho kurzu… to by bylo přece úžasný.