Septimus maličko zavrčel a naklonil se k Ritě. "Nech si Šeptu pro sebe a já ti nebudu říkat 'Řito'," navrhl maličkou kousavě a zašklebil se. Ne, kdepak. Své jméno měl rád a hodlal ho ochránit. Jinak mu ale Rita i přes svou potrhlost byla docela sympatická a on souhlasně zakýval hlavou ohledně výměny (ta byla koneckonců férová). Morbidní zvědavost převážila - slaninová zmrzlina zvítězila.
Když ale u jejich stolku najednou nabourala zrzka, která předtím olepila svým obličejem sklo, Septimus se zatvářil rozpolceně, nesouhlasně a trochu i fascinovaně.
"Ahoj. Septimus," odpravil dost stroze představení, protože měl na paměti Ritino rýpnutí. Nebral ho vážně, ale vytušil Aurořinu náladu a stiskl její ruku pevně na oplátku, aby věděla, že ji nedá. Tázavě se zadíval i na mlčenlivějšího kluka se sobíkem.
"Podívejte, proč si prostě nesednete," vzdal se nakonec zrovna v okamžiku, kdy Auře spadla zmrzlina. Septimus si nehlasně povzdechl. "Na," zamumlal, dal sestře (se skrytou láskyplností a obětavostí, kterou upřímně nečekal ani on) vlastní zmrzlinu a trochu odtáhl stolek, aby mohl vstát a odklidit se oznámit tu nehodu. Tenhle pan prodavač je tu asi neuvidí rád...
Když se vrátil, jednoduše si sedl zpátky na původní místo, podepřel si hlavu a mírně vykolejeně se zadíval na tu společnost. Vycítil, že mezi Aurorou a sobím klukem se odehrává něco na způsob rozhovoru beze slov - do toho se motat nehodlal. Vlastně se nehodlal motat do ničeho. Původně si tu chtěl otevřít knížku a možná trochu chytračit Ritě pod nosem.
Když viděl zrzavou holku, jednoduše se mu na jazyk dralo slovo "vidláci", ale vydržel a velmi opatrně zformuloval otázku (ne ohledně Breeina zdraví, tu už obstarala Rita). "Takže, vy dva jedete taky do Bradavic?"

_________________

Bree se ještě chvilku zubila, a když zjistila, že se na ni nikdo nedívá příliš pohoršeně kvůli tomu, že jim narušila jejich společný sedánek, přestala připomínat zaseknutý obraz na televizi. „Co? Jo, jsem v pohodě.“ Oznámila té výřečnější dívce na její starostlivý dotaz. V tu chvíli ovšem vypadla té mlčenlivé zmrzlina z ruky, což Bree okomentovala jen soucitným: „Ups.“
Jakmile je Septimus vyzval, aby se posadili, otočila se k bráškovi a povzbudivě se na něj usmála, protože jí bylo jasné, že se to Svenovi nebude zrovna moc líbit, ale měl tu ji, a ona by ho přece bránila, kdyby se ukázalo, že ty děti mají horší náturu než obr se smrtelnou rýmičkou. „A tohle je můj brácha Sven.“ Představila ho, jakmile se posadila, protože si uvědomila, že ze Svena jméno tak nějak nevypadlo, i když jim chvíli předtím ochotně představil svého plyšového soba. Chvilku těkala očima mezi ním a tou mlčenlivou holkou, než uznala, že by bylo fajn, nechat je jejich tichému souznění, a zadívala se na Septima, který společně s madam Výřečnou obstarával konverzaci. Než mu ale odpověděla, zabořila lžičku do duhového poháru a zvedla si sousto před nos, aby se na něj šilhavě zadívala. Duhová zmrzlina! Nakonec lžička skončila i s obsahem v její puse. „Jo, jedeme. Už se móc těšíme, že jo, Svene? Vy tam taky jedete? Těšíte se na zařazování? Brácha se ségrou říkali, že nám strčí hlavu do klobouku a ten nám řekne, do jaké koleje se dostaneme. No, není to boží?“ vychrlila na cizí děti se svým obvyklým zápalem a znovu zabořila lžičku do poháru.

_________________

Rita si Aurořina nesouhlasného pohledu želbohu nevšimla, poněvadž ji plně zaměstnával protestující Septimus. "Řita?" zopakovala po něm a najednou se zatvářila velmi, velmi vážně. "Ty dáváš něco tak hroznýho jako protiváhu k Šeptovi? Dyť to nemá žádnou hloubku, nic! Vůbec to není cool!" Dotčeně pozvedla nosánek ke stropu. Možná až moc dotčeně. "Právě jsi ranil moje city, abys věděl, ty... ty bezcitný... Šep! Můžu ti říkat Šep, že jo?" najednou se celá rozzářila, po předstíraných chmurech jí ve tváři nezůstalo sebemenší památky.
Nedočkavě uždíbla z Auřiny medúzové zmrzliny, načež vystřídala celou škálu výrazů; mimo jiné potěšený, zděšený a nakonec i totálně znechucený. V duchu děkovala všem neznámým nadřazeným entitám, že tu slaninovou příšernost doplnila pistáciemi a ne želatinovými mořskými potvorami, které masko suchozemských savců zřejmě nerady. "Opatrně," zahuhňala proto, když starostlivě strkala Auře pod nos svoji slaninovou lahůdku. Ohledně Septima už takové cavyky nedělala. Stejně by to nejspíš neocenil. (A navíc Ritu upřímně bavily jeho znechuceně šokované úšklebky.)
Zrzka bouračku zřejmě přežila bez úhony, než to však Rita stačila patřičně okomentovat, ucítila na sobě Auřin uražený pohled. Nechápavě na ni vyvalila očiska a povytáhla obočí - já nic, já muzikant -, kterýžto úkon nejspíš představoval příslovečný poslední hřebík do rakve. Přesněji řečeno do rakve zmrzlinové, protože blondýnka na chvíli ztratila vládu nad prsty, čehož zákeřná mražená medúza okamžitě využila a hyperaktivně sebou pleskla o zem. Cizí zrzka ze sebe vymáčkla soucitné citoslovce, což bylo víc, než ze sebe vydal kdokoli jiný. Kluk s plyšákem sebou poplašeně cukl, Septimus okamžitě vtrhnul do role obětavého bráchy a Rita... Rita ochotně pomohla poodsunout stolek, i když to vůbec nebylo třeba. A, zatímco Šep sháněl obsluhu, pročež se kolem stolu rozhostilo chvilkové ticho, uznala za vhodné se taky představit. "Mimochodem, menuju se Rita," zamumlala.
Aurora se Svenem, jak se údajně nově příchozí kluk jmenoval (Rita se na něj mile usmála, když ho sestra představovala, protože nestála o to, aby jí někdy v dohledné či nedohledné době podřízl krk), znovu nejspíš zapředli neverbální rozhovor, do čehož se jim zjevně nikdo nehodlal plést. Byla to trochu škoda, že se tak uzavřeli; přinejmenším Septima by to asi potěšilo, kdyby Aura trochu víc mluvila. A potěšený Septimus byl teď to hlavní, poněvadž ho Rita potřebovala k vybírání vhodných témat k hovoru, na kterých by mohla bezúhonně parazitovat. Protože o čem se asi tak baví kouzelníci? "Jo," usmála se a rychle olízla roztékající se zmrzlinu. "Jedem. Určitě to tam bude čupr! Akorát nevim, jestli se mi chce strkat hlavu do klobouku. Jako když mluví, tak by měl mít i zuby, ne? Co myslíš ty, Sepe?" Aneb potěšený Septimus se rovná přežití v čáry máry divočině.

Aurora malinko přikývla, když jí chlapec představil svého sobíka, ale nijak víc na to nereagovala.
Když jí vypadla z ruky zmrzlina, její bráška pohotově zakroči, a tak zůstala vyjukaně sedět se slzami na krajíčku a do té doby, co se Sep vrátil, ani nehlesla a ani se nepohnula.
Poté k nim Septimus přizval ty dvě nové děti, kteří byli nejspíš sourozenci. Ten kluk, kterého jeho sestra představila jako Svena, se jí začínal líbit. Přišlo jí, že bude zhruba tolik stydlivý co ona a tím pádem by mohli být potichu spolu a ostatní se mohli vypovídat dosyta bez jejich zapojení. Nakonec zůstala poslední, jejíž jméno nebylo vysloveno, ale nechtěla Sepovi ještě přidělávat práci, a tak se odhodlaně nadechla, těkla pohledem k bráškovi, našež rozvážlivě polohlasně (takže sotva slyšitelně) pronesla: "Aurora." potom se koukla zase na Septima, jako by si chtěla potvrdit, že to řekla správně.
Chvilku pozorovala duhovou zmrzlinu Bree, zatímco poslouchala rozhovor o zařazování. Když Bree prohlásila, že se do Bradavic těší oba, Aura těkla pohledem ke Svenovi a jako by se ho očkama ptala 'opravdu se tam těšíš i ty?'. Ona se tam totiž těšila jenom napůl. Pořád to bylo lepší, než kdyby patřila o rok níž než Septimus, ale stejně... "On nemá zuby," poučila Ritu svým tichým hláskem, protože to prostě celé pomotala, ale hned zase sklopila pohled k zemi. Velmi ocenila, že Rita přestala Sepovi komolit jméno. Nechápala, proč má pořád potřebu mu ho nějak měnit, jí se jeho jméno líbilo. "Na," pípla poté a natáhla ruku se zmrzlinou zpátky k jejímu původnímu majiteli, aniž by se jí po celou dobu dotkla. Přišlo jí nefér, že se její bráška musel vzdát své pochoutky kvůli ní, a taky si připadala provinile, že mu vždycky všechno zkazí.

_________________

Sven sklouznul očima k sestře a váhavě se posadil, bůhví proč se kvůli tomu cítil strašně nepatřičně. Přišlo mu, že se sestrou narušují těmhle dětem partu a vtírají se, ačkoliv o to ve skutečnosti nikdo nestojí. Když ho Bree představila, stydlivě se pousmál a raději rychle zabloudil očima někam jinam, aby nemusel sledovat výrazy dětí kolem sebe. Položil si pohár se zmrzlinou na stolek a vzápětí k sobě Růžu přitisknul pevně oběma rukama, jako by ho to uklidňovalo.
„Já se tam netěším,“ hlesl upřímně na téma Bradavic, a nasucho polknul, jako by právě řekl nějakou příšernou urážku. Nepochyboval o tom, že se na něj teď všichni začnou dívat jako na blázna – vždyť jak se někdo mohl netěšit do Bradavic, té báječné kouzelnické školy! Ale Sven by raději zůstal v Irsku, v bezpečí domova, na místě, kde to znal a kde měl rodinu a přátele. Vůbec se mu nechtělo do cizího prostředí, ať už bylo jakkoliv úžasné, a mezi cizí lidi. Navíc ho děsilo pomyšlení, že ho ten divný klobouk pošle do jiné koleje, než Bree. Kromě toho bylo strašně nehygienické strkat hlavu do toho samého klobouku, jako desítky prváků před ním. Co kdyby někdo měl vši?
Sven nejistě poposednul na židli, načež očima přelétl k Auroře a nepatrně se pousmál. Vzápětí k ní pomaličku a dost váhavě posunul vlastní pohár se svou čokoládovou zmrzlinou. „Klidně si dej ode mě,“ pípnul, protože mu bylo dívky líto, když tu teď seděla bez zmrzliny a se slzami na krajíčku. Kromě toho se mu z celé téhle bandy jako jediná aspoň trošku zamlouvala.

_________________

<< uličky, bez postu (Eralei)

Ačkoliv to ráno vypadalo, že bude dnes počasí celkem ucházející, teď se začínalo kazit. Ery, který kráčel Příčnou ulicí v doprovodu Lei a dětí, zaklonil hlavu a zamračeně se zadíval na zataženou oblohu, ze které se začaly k zemi snášet první kapky deště. A to si myslel, že by si mohli sednout někde venku a možná si i užít nějakých slunečních paprsků… Potřásl hlavou a očima zalétl k dětem, které očividně odmítaly usnout, když se nacházely konečně někde jinde, než doma, a kolem byla taková spousta zajímavých věcí.
Ery si vyšel celkem nalehko – v kraťasech a tričku s logem The Beatles (protože bylo přece léto, tudíž bylo strašné horko), takže mu teď přeběhl mráz po zádech a naskočila mu husí kůže, když se ulicí prohnal chladný vítr. „Možná bychom se měli někde schovat, než nás chytne nějakej slejvák,“ podotknul k Lei s mírně povytaženým obočím a hlavou přitom kývnul k zmrzlinářství Floreana Fortescuea, ke kterému se záhadným způsobem přiblížili. Konec konců, stejně se tam chtěli zastavit za Markem.
Jakmile k zmrzlinářství došli, Ery Lei podržel dveře, aby mohla dovnitř vecpat kočárek, a potom vklouznul za ní.

Rozhlédl se kolem sebe a shledal, že podobný nápad – tedy schovat se tu před deštěm – mělo zřejmě víc lidí. Ti ho ale nezajímali, protože během chvilky jeho pohled sklouznul k pultíku, o nějž se ledabyle opíral jeho kamarád a přimhouřenýma očima sledoval, jak děti u jednoho stolku uklízí spoušť, kterou způsobily. Jenže jakmile se ozval zvonek, který visel nad dveřmi a ohlašoval každého příchozího, zvedl Mark pohled a tvář se mu rozjasnila ve chvíli, kdy spatřil Eryho, Lorelei a prcky.
„Éééj, hombre!“ houknul Ery místo pozdravu, široce se zazubil a už se hnal za Markem, aby ho mohl chlapácky obejmout a poplácat po zádech. Scéna jako z béčkového hollywoodského filmu. „Tak co, kamaráde, jak žiješ?“ zeptal se.
Mark pohledem zrentgenoval nejdřív Eryho a pak i Lei. „Helemese, hrdličky se přišly podívat na strejdu Marka, to se divím,“ podotkl rýpavě, ale naštvaně to neznělo, jen si z nich utahoval. „Ahoj, Lorelei,“ mrknul na slečnu profesorku a vzápětí se naklonil nad kočárek. „Nazdááár, prckové! Téda, vy rostete jako z vody,“ podotknul a potichu uznale hvízdnul. Nepřestávalo ho překvapovat, jak děti rychle rostly. A ještě pořád si nemohl zvyknout, že je z jeho nejlepšího kamaráda tatík, takže se tu a tam choval poněkud váhavě. „A žiju dobře. Koncem prázdnin to tu balím a vyrážím do světa,“ pochlubil se hrdě.
„Páni.“ Ery povytáhnul obočí, načež se usmál a plácnul Marka po rameni. „Doufám, že nám budeš posílat pohledy,“ pousmál se a rozhlédl se kolem sebe. „Hele, my se někam posadíme a až ti u pultu nebudou stepovat zákazníci, tak se zastav,“ mrknul na kamaráda a kývnutím hlavy mu naznačil, že tam vážně nějaké netrpělivé zákazníky má a asi by se jim měl věnovat. Mark si povzdechl, protočil očima a nakonec s úsměvem kývnul. „Tak jo. Moc mě nepomlouvejte, za chvilku jsem u vás. Donesu kakao, jo?“ zahučel a zmizel za pultem, aby se na chvilku zase věnoval práci.
Erasmus s úsměvem od ucha k uchu juknul na Lei. „Tak co, kam si sedneme? Co třeba tamhle, hm?“ navrhnul a poukázal na menší volný stolek pro dva, který stál nedaleko, a bylo kolem něj dost místa na kočárek. Mark si k nim pak vezme židli.

_________________

Septimus zatěkal pohledem mezi Bree a Svenem, když Bree promluvila za oba a Sven to vzápětí popřel. Hned vyrozuměl, že už mají nebo měli starší sourozence v Bradavicích, že Bree je ta nekonečně ukecaná a Sven tichý jako voda. Sepa v duchu naplnila pýcha na Auroru, že své vlastní jméno dokázala oznámit sama.
S úsměvem jí vrátil ručku se zmrzlinou zpátky na místo a šlehl podezíravým pohledem po Svenovi, který si chtěl hned nehygienicky vyměňovat sliny, nebo co. "Ta je pro tebe. Stejně mi nechutnala," zalhal sestřičce bez mrknutí oka. Kvůli tomu, co teď nemluvný kluk předváděl, měl teď pocit, že není dost dobrý bratr, a tak se začal maličko výhružně mračit se založenýma rukama. Málem kvůli tomu zapomněl dál pošťuchovat Ritu.
"Ne, nemůžeš, Řito," naklonil se k ní a odpověděl tak tiše, aby to slyšela jen ona. Pak se pobaveně zaculil. Možná mu to nebude tolik vadit, když to nebude před ostatními dětmi.
"Ne, zuby ten klobouk nemá," potvrdil vzápětí. Docela určitě to byl obyčejný klobouk, jen zrovna mluvil a měl nadání rozpoznat, kdo se kam hodí. Víceméně tak Bree potvrdil, že do Bradavic opravdu jedou taky a že si o zařazování dopředu zjistil úplně všechno, co se dalo. Na Svena se zadíval jako na šílence.
"Děláš si legraci? Ty nechceš umět kouzlit? Já se nemůžu dočkat. Jen tedy doufám, že se nedostanu do Zmijozelu. Prý je odtud spousta ministrů z Ministerstva kouzel a táta nemá ministerský rád," prohlásil se samozřejmostí, zrovna když do zmrzlinářství vcházeli další lidí. Tihle sebou táhli kočárek, byli hluční (aspoň ta mužská část) a Sepovi se vůbec nezamlouvali. Začínalo tu být kvůli dešti pěkně těsno a Sep se kvůli tomu cítil pod tlakem.
Zatvrzele se odmlčel a trochu zoufale čekal, že mluvící protiváhu vůči Bree zajistí Rita. Jen si při tom nějak nevzpomněl, že Rita měla v rodině samé mudly.
"Rita by možná mohla skončit v Nebelvíru," nadhodil nejistě a automaticky si přitáhl Aurořinu tlapku, aby jí ujedl kus zmrzliny (té, která mu údajně tak nechutnala). Stejně jako tahle Bree, pomyslel si dodatečně a mírně nejistě zhypnotizoval zrzavou holku. U Svena a Aurory neměl tušení - bude si muset zjistit, která kolej přivítá někoho, kdo skoro nemluví (a jak tím pádem ten klobouk pozná, kam se hodí?). V každém případě tak trochu doufal, že by mohl skončit v koleji se svou sestrou. Měl pocit, že i kdyby skončila jinde, prvních pár týdnů by byla stejně víceméně pořád poblíž něj, takže by to nebyl žádný rozdíl.

_________________

Lei si příliš nevšímala počasí, víc ji totiž zajímaly ty dva uzlíčky v proutěném kočárku, který tlačila před sebou. Obě děti pozorovaly modrými kukadly okolí, jakoby se ho pokoušely analyzovat. Lei očekávala, že každou chvílí jeden nebo druhý spustí krokodýlí slzy za hlasitého doprovodu, ale nestalo se tak. A to jí přišlo rozhodně podezřelejší než zatahující se obloha.
Lei sice nepodcenila počasí, ale stejně nebyla oblečená nějak příliš teple, k tmavě modré sukni si vzala bílou halenku (což byla s dvojčaty na krku velmi praktická volba) a na nohou měla své obvyklé obutí, ve kterém se cítila nejlépe – lodičky. Chladný vítr ji nemohl nikterak překvapit, byla přeci z celé poloviny ruska, ačkoliv ruská část rodiny se k ní od narození dvojčat v podstatě neznala. Světlou výjimkou byla jen teta Nataša, ale ani ta se nemohla ke své neteři příliš otevřeně hlásit. „Dobře.“ Odsouhlasila Eryho návrh, a v podstatě ihned zamířila směrem ke zmrzlinářství. Věnovala Erymu úsměv, když jí podržel dveře a vjela s kočárkem dovnitř.
Vevnitř se moc nerozhlížela, protože ji vůbec nezajímalo, kdo a proč se tam nachází. Její pohled proto patřil víceméně jen Markovi, na kterého se usmála, a hned na to protočila očima, když se ti dva cvoci objali. „Ahoj, Marku.“ Oplatila mu pak pozdrav se shovívavým pousmáním a natočila kočárek tak, aby do něj Mark viděl. Obě miminka na strejdu upřela očka a Nina je při tom trochu vykulila, jakoby ji Markovo vzezření lehce překvapilo. Do rozhovoru dvou bývalých spolužáků se příliš nepletla a místo toho konečně věnovala pozornost i zbytku zmrzlinářství, přičemž se delším pohledem zastavila u stolku s bandou dětí. Pak ale oči odtrhla a vrátila se jimi k Markovi s Erym zrovna ve chvíli, kdy jim Mark sliboval donést kakao. „A čokoládovou zmrzlinu, Marku, prosím.“ Hodila po panu Abrahamsovi smutnýma očima a nevinně zamrkala.
Když Ery poukázal na menší stolek nedaleko nich, přikývla a nasměrovala k němu kočárek, načež se posadila a vytáhla vejrající dcerunku z peřinek. Ninuška si mohla hlavičku vykroutit, jak se pokoušela co nejrychleji obhlédnout nové prostředí a nakonec zůstala koukat do kočárku na brášku, který z nedostatku jiného vyžití začínal natahovat k pláči.

_________________

Když její bráška prohlásil, že se do Bradavic netěší, málem hodila čelem o stůl, jenže to by si určitě převrhla ten pohár a navíc by se jí udělala boule, takže od takového dramatického gesta upustila a jen se na Svena káravě zadívala. Jenže ten očividně jel na vlně souznění s Aurorou – jak se jim ta mlčenlivá holka představila – takže bylo marné doufat v to, že by s ním byla nějaká rozumná řeč.
Jakmile Rita zmínila svou teorii se zubatým kloboukem, svraštila zamyšleně čelo, protože ani Killi ani Colleen jim o zubech nic nevyprávěli, ale dost možná je z ohleduplnosti vůči Svenovi nezmínili. Tomu by se vůbec nedivila. Ať už to bylo jakkoliv, nechtěla Svena zbytečně děsit, takže zavrtěla hlavou a věnovala dvojčeti pohled, jakože jí může stoprocentně věřit. „Ten klobouk rozhodně zuby nemá.“ Ujistila ho a zase začala hypnotizovat svou duhovou zmrzku, přičemž se rozhodla vydolovat ze dna pár zlatých kuliček.
„Já bych chtěla do Mrzimoru, protože tam je naše starší ségra. A zmijozelští jsou prý strašně chladní. Jako hadi.“ Ušklíbla se při tom posledním slově. Hadi jedli myši a Bree měla myši ráda. Měly totiž oči jako černé korálky a roztomilé vousky po stranách čumáčku. Plánovala si pořídit do Bradavic potkana, protože potkan byl vlastně taková větší myš. Když zvedla oči od poháru, střetla se se Septimovým pohledem a zamračeně mu ho oplatila. „Co? Mám zmrzlinu na nose?“ zeptala se, protože netušila, proč na ni tak zírá. Nově příchozích lidí si vůbec nevšímala, protože se sem stejně začalo trousit nějak moc lidí. A moc lidí znamenalo, že se tu Svenovi přestane líbit. Vrhla po něm tázavým pohledem, a byla připravená do sebe tu zmrzku naládovat extra rychle, pokud by se mu chtělo jít hledat Killiho.

_________________

Mark ještě stihnul ukázat Lei zdvižený palec, aby jí dal najevo, že její prosbu o čokoládovou zmrzlinu zaslechl, a pak zmizel za pultem a nechal tak mladým rodičům jakés takés soukromí.
Ery kamaráda vyprovodil pohledem a vydal se s Lei k vybranému stolku, než jim ho stihne někdo obsadit. Uvelebil se na židli naproti Lorelei a sledoval svou drahou, jak si k sobě bere Ninušku, která byla zřejmě z celého zmrzlinářství totálně paf. Ve tváři se mu usadil úsměv a myšlenkami se na chvíli zatoulal mimo realitu. Ze zasnění ho však probudil Mikk, který začínal nespokojeně pofňukávat. Očividně se mu ani trošku nelíbilo, že zůstal v kočárku sám a nikdo si ho nevšímá, zatímco Nině věnuje mamka dost pozornosti a ještě se sestřička může rozhlížet kolem sebe. „Ale no tak, chlape. Přece bys nebrečel,“ brouknul k němu Ery s širokým úsměvem ve tváři. „Pojď, taťka tě pochová,“ dodal konejšivým tónem a zvednul se, aby mohl synka z kočárku bezpečně vyndat. Vzápětí se opět usadil, tentokrát s Mikkem v náruči. Fňukání bylo to tam, teď už chlapeček zvědavě koulel očima a rozhlížel se kolem sebe. „Řekl bych, že se jim tu líbí,“ podotkl Ery pobaveně a zabloudil pohledem ke své drahé snoubence. „Určitě totiž budou zbožňovat sladký,“ dodal přesvědčeně. A kakao, připojil ke svým slovům v duchu, ale nahlas nic neříkal, protože dobře věděl, že by nad tím Lei akorát protočila očima.
Mark se k nim během chvíle vrátil s konvičkou kakaa, třemi hrnky a dvěma poháry čokoládové zmrzliny, protože usoudil, že si jeho kamarád, úchyl na sladké, taky dá. Přitáhl si volnou židli od vedlejšího stolku a posadil se. „Tak povídejte, hrdličky! Jak se máte? Co děti, bydlení,…? Všechno oukej? Co novýho v Bradavicích?“ začal vyzvídat, přičemž zíral především na Lei, jako by chtěl odpověď slyšet od ní. „Kamaráde, už jsem vymyslel geniální rozlučku se svobodou,“ zahlásil potom a plácnul Eryho po zádech, ovšem jen mírně, protože si byl dobře vědom toho, že drží malého Andersena v náruči. „Neboj, Lei, vrátím ti muže vcelku a natolik střízlivého, aby nepozvracel oltář,“ dodal smířlivě k budoucí paní Andersenové a andělsky zamrkal.
„Začínám se té rozlučky děsit,“ podotknul Ery s úšklebkem a potřásl nad tím hlavou. Původně žádnou rozlučku se svobodou nechtěl, ale Mark si nedal říct a aktivně se pustil do všeho zařizování, takže se ani nepokoušel mu to rozmluvit. „Mimochodem, asi se tu za tebou staví Mei,“ změnil radši téma. „A představ si, randí s novým kolejním ředitelem Mrzimoru,“ dodal tónem profesionální drbny s naprosto vážnou tváří.

_________________