To, že musel před nějakou dobou stopovat svou sestru až do uliček kouzelnického Londýna, protože se sama vydala na procházku v domnění, že snad někdo cestuje s ní, by ještě překousl, ale to, že s ní měl dnes v těch uličkách pátrat po věcech ze seznamu, který jí donesla sova, a ona nikde, to už byl vrchol. Wyatt měl spoustu lepších věcí na práci a vážně nevěděl, proč s ní tohle kolečko nemohl absolvovat třeba Elijah. Neměl se ten snad začít vzdělávat v tom, co potřebují děti do školy?
Vlastně ho spíš štvalo, že on se v tom vzdělávat zatím nemusel. Rodiče byli plni očekávání a on jako dědic rodinného majetku selhával na všech frontách, zatímco jeho mladší bratr se pomalu chystal pod chomout. Wyatt to Elijahovi přál, to ano, ale taky mohl počkat, než se ožení on… ale to by se dost možná nedočkal.
A zatímco Faye nebyla k nalezení, on mokl v uličkách, a tvářil se naštvaně. Skoro hmatatelně před sebou viděl krb, v něm oheň, u krbu křeslo, vedle křesla stolek a na stolku sklenku whisky, šálek čaje a jablečný koláč, a místo toho se díval, jak se kapka za kapkou tříští o dlažební kostky ulice, kde po jeho mladší sestřičce nebylo ani památky. Jediné, čeho se vážně obával, bylo, že Faye trefí vývěsní štít, uklouzne po mokré dlažební kostce, narazí do pojízdného stánku s horkou polévkou, opaří se, zlomí si při tom nohu a navrch se praští do hlavy. Horší scénář už zahrnoval jen špatně umytou lžíci zabodnutou v žaludku, ale takový pech by přece mít nemohla. „Faye! Nehraj si na schovávanou a vylez. Tohle není legrace!“ zařval z místa, kde stál, ale aby pohnul zadkem a šel Faye doopravdy hledat, k tomu se zatím neměl.

_________________

Arisielle se naštěstí nemusela zaobírat tím, že by někomu dělala chůvu a chodila s ním po nákupech (ačkoliv je pravda, že ji by dost možná ani nenapadlo si stěžovat), takže si svůj volný den na Příčné mohla užít v klidu. A v dešti. Tohle počasí ji mrzelo, i když v Anglii to nic tak neobvyklého nebylo, a když nepršelo minimálně dva dny v týdnu, vždycky bylo něco špatně. Jenom nemuselo poprchávat zrovna tehdy, kdy si ona potřebovala něco zařídit. Potřebovala doplnit domácí zásoby a mrknout se na chvíli do Krucánků by také určitě neuškodilo. Zvlášť pokud přišla ta nová edice o asijských lektvarech… Arisielle si v samém zamyšlení nad novými lektvarovými teoriemi nevšimla, že se nebezpečně blíží nějaké osobě. Člověk by řekl, že aspoň uslyšela to pokřikování, jenže Arisielle přemýšlela nad knížkami, což už samo o sobě značilo, že bude vnímat spíš míň než víc. A navíc by to nebylo to správné klišé, že, kdyby se po chvilce nezastavila jen několik centimetrů od Wyatta s vykulenýma očima, protože… kde se tu jako tak najednou vzal? Vždyť před ní nikdo nebyl. Asi. „Oh, málem jsem způsobila karambol, to mě mrzí,“ omluvila se Arisielle, aby to nestačil vzít nějak špatně, a zvedla k němu pohled, aby bylo jasné, že to myslí upřímně. A při té příležitosti rozeznala jednoho z bývalých pacientů na jejím oddělení. Ne, rozhodně si nepamatovala všechny, ale tenhle konkrétní nešel moc zapomenout. Ale žádné romantické pohnutky za tím nikdo nehledejte, Wyatt prostě… vyniknul chováním. „Pan Morgan, že? Už je všechno v pořádku?“ optala se, asi automaticky ze zvyku. Nemoc z povolání.

_________________

Kdesi v útrobách obchůdku...

Pokývala hlavou. "No, co jsem naposledy mluvila s taťkou, tak byl opravdu až překvapivě rád, že z něj bude děda," pousmála se, když si vzpomněla, že opravdu panu Carterovi div nesvítily očička radostí. Jen až doteď si to nespojovala se sestrou a jejím brzy už naprosto živým a skutečným přírůstkem do rodiny, jehož jediným důkazem existence zatím bylo akorát Audreyino břicho. "Kdykoliv, drahá sestřičko, kdykoliv," zazubila se, "jsem si absolutně jistá, že Fernando si pro nás místo udělá, i kdybychom mu to oznámily den předem." Nemusela říkat nic víc, ten poťouchlý pohled, který v tu chvíli nasadila, jasně a zřetelně ukazoval, že zase použila svou úžasnou tajnou techniku, která na většinu mužů prostě zabírala naprosto dokonale, a Fernando, ať už byl kýmkoliv, Crystal poslouchal jako dobře vycvičený pejsek. Že tahle tajná technika samozřejmě neplatila na všechny muže, to byl holý fakt, ale ona ta většina obvykle docela stačila. Crys možná nebyla nejstálejší typ, a chlapy střídala jako kabelky, ale pokud byla zrovna v nějakém kratičkém vztahu, obvykle byla absolutně věrná. Což znělo hrozně krásně, ale ono u těch dvouměsíčních záležitostí a tak? Ne, to nebylo zas tak těžké. A Fernando? Ten byl kupodivu jednou z mála výjimek, se kterou to Crystal táhla už třetí měsíc. "A on z tebe bude absolutně u vytržení," zašklebila se pobaveně, "ve svém životě moc dvojčat nepotkal a pokud, tak měli vždy nějaký odlišný rys. Nechce věřit, že jsme si až tak podobné." Ano, tohle mohla být ještě zábava, a Carterová se přistihla, že se na to opravdu začíná dost těšit. Na rozdíl od učení, na které se tedy netěšila ani trochu, pokud by sama k sobě byla upřímná, a to ať sestře tvrdila co chtěla. "Stejně je asi nikdy nepochopím," zavrtěla hlavou, "já po škole chtěla všechno, jen ne se tam hned zase vracet."
Ne, nebylo to tak hrozně bolestivé, jak si Crys myslela, že to bude. Nejspíš to mohlo mít co dělat i s faktem, že jakkoliv kdy byla do Elijaha zakoukaná, bylo to ještě během školy, že teď měla Fernanda, ale hlavně, opravdu nesmírně ráda viděla sestru takhle šťastnou. A pokud jí to ta svatba měla dopřát? Nu, tak to bylo to nejlepší, co mohla pro své dvojče chtít. "Takže z naší strany jsem první, co to ví? V tom případě se to kompenzuje," usmála se ze široka. "V tom případě je asi listopad ideální," odkývala, ale opravdu v tu chvíli nemohla a ani ji nenapadlo něco jako gratulace, takže víceméně rychle zmlkla. Byl to hrozně podivný pocit, protože přes všechno, co bylo napsáno, a že to Audrey opravdu moc přála, jedna část kdesi v jejím nitru sestře neuvěřitelně záviděla. Mínus děcko, samozřejmě, ale záviděla. Ale dost melancholie, dnešek byl hlavně radostný den.
"To si piš," zubila se, a připadala si, že je všechno opravdu zase při starém, jako by se žádné křivdy nikdy neodehrály, jako by se ona, Crystal, nikdy neprojevila jako ta špatná sestra. "V tom případě se posaď, chvíli počkej, já něco přinesu a něco spolu vybereme," navrhla, a jako by v podpatcích měla přidělaný tryskový pohon, vyrazila se probírat drobounkými hadříky. S plnýma rukama se zanedlouho objevila zase u sestry. A všechno, co donesla, položila na stolek, který byl ještě před chvílí pokryt nějakými reklamními materiály. Ty teď ale přes všechno to miminkovské oblečení nešlo vidět. "Tak? Co říkáš? Já bych chtěla malé darovat tyhle," ukázala maličké světlince žluté botky s droboučkými zlatými květinkami, "poněvadž doufám, že z ní bude zlatíčko sluníčko po mamince." Dál nechala na Aud, aby řekla, co se jí líbí, samozřejmě s tím, že za ty věci hodlá zaplatit ona. Jako budoucí super teta, že jo taky.

_________________

Cácora nebyla k nalezení, tak to Wyatt na chvíli vzdal, přestože v duchu bublal vzteky, ačkoliv navenek to jen vypadalo, že mu něco uvízlo mezi zuby, a pokouší se to jazykem vyšťourat ven. Nemělo cenu hledat Faye ve chvíli, kdy… se málem srazil s Arisielle. Ani on o ní neměl do poslední chvíle ponětí, a kdyby se nezastavila, on by pravděpodobně nestihl uhnout. A to si říkal džentlmen. „Ne, to by velmi mrzelo mne, protože bych jako perspektivní mladý muž velmi selhal,“ sdělil jí obratem bez náznaku naštvanosti v hlase. Inu to on uměl, i když byl vlastně naštvaný až běda. Možná by ale svá slova vzal rychle zpátky, kdyby se mu v tu chvíli rozsvítilo, a poznal v neznámé dámě osobu, která o něj společně s několika dalšími povolanými pečovala v nemocnici, když chytil dračí spalničky. Určitě nebyl jediný, v tu dobu bylo takových nespočet, ale jen on se choval jako pětileté hysterické děcko. „Slečna Hayes, jaké milé překvapení,“ pousmál se společensky a i přes to, že ho její slova svým způsobem popudila, ji něžně vzal za ruku, aby naznačil políbení. Ona byla určitě překvapená také, ale jestli to bylo příjemné, to se neodvažoval soudit. „Mám se dobře, děkuji za optání. A vy?“ zeptal se a měl se vážně dobře. Jen mu někam zmizela Faye a pomalu ale jistě promokal až na kost. Ale měl se dobře.

_________________

Faye si takhle prostě po chodníku šla, protože se zase najednou ztratila v Londýnských kouzelnických uličkách. Tentokrát jí to ale nevadilo, měla déšť docela ráda a vždycky se potom tak hezky vyčistil vzduch. A nebolela jí z něj pak hlava, což bylo pozitivní. Momentálně to ale brala spíše tak, že bere na procházku velkého hvězdného vlka, se kterým si nadšeně povídala, takže musela pravděpodobně vypadat jako úplný idiot. Ne, že by jí to nějak vadilo, ona se totiž bavila vcelku dobře.
Tohle poklidné chichotání jí však nezůstalo na dlouho, potom uviděla Wyatta. Bude se zlobit, nebo bude rád, že ji našel? Jen tak se koukala, očka napůl zabodnutá do země, napůl vysílající štěněcí pohledy Wyattovým směrem. Kajícně se k němu přiblížila ještě blíže a to už šel poznat dlouhatánský štětec ušpiněný od modré barvy zapíchnut do jejího rozházeného drdůlku.
"Brááško!" zvolala nakonec svým medovým tenkým hláskem chlácholivě a objala ho za jednu jeho vélikánskou nohu. Mohla si to dovolit, byla na to dost malá a tohle znamenalo, že by ho mohla ukonejšit a nebude se na ni tolik zlobit.

Arisielle se nejistě pousmála, protože ji stále opravdu mrzelo, že nedávala moc pozor na cestu, ale inu – stane se. Hlavní bylo to po omluvě příliš nerozmazávat a nedělat z toho trapas ještě větší, zvlášť když se nikomu nic vlastně nestalo. „Děkuji, nestěžuji si,“ zazněla její zdvořilá odpověď na oplátku. Samozřejmě – stěžovat by se dalo na plno věcí, ale asi nikdo neočekával, že by něco takového Arisielle skutečně řekla. To se přece nehodilo, zvláště ne takhle na ulici a v dešti. Navíc téměř vzápětí přiběhla mladší Morganová a Arisielle s malým úsměvem ustoupila kousek stranou. „Já vás nebudu dále zdržovat, ještě jednou se omlouvám a… přeji hezký den, pokud to tedy v takovém počasí jde,“ rozloučila se slušně a se stejně letmým úsměvem dvojici po chvilce obešla a pospíchala dál, protože koneckonců ten déšť opravdu nebyl moc příjemný.

>>

Mimo herně:
Tohle mě vážně mrzí a moc se omlouvám, ale nějak blbě se to tenhle víkend sešlo.

_________________

Sara nějakou dobu pozorovala hemžení na ulici ze svého minibalkonku, než se rozhodla slézt těch pár poschodí ze svého skromného bytečku, a vpadnout do víru vánoční atmosféry, kterou vykreslovaly stánky, ozdůbky i lahodné vůně linoucí se mezi kouzelníky na Příčné. Vkradla se mezi ně i ona, zachumlaná do hřejivého svetru, kabátu a vlněné šály, s nožkami krytými černými kalhotami a vysokými vázacími botami s kožešinou uvnitř, aby jí nezábly prsty, kdyby se rozhodla strávit venku trochu delší dobu, i když to v plánu neměla. Sem tam nakoukla pod ruce některému ze stánkařů a ochutnala po kousíčku cukroví, ale na delší dobu se zastavila jen u stánku s horkou čokoládou, aby si o ni zahřála ruce. Ani se s ní nepokoušela uhnout na stranu a spoléhala na štěstí, že do ní nikdo nevrazí, a ona sladký poklad nevyleje nějakému nešťastníkovi na kabát.
Nebyla tu ale jen kvůli horké čokoládě, protože tu si mohla udělat i v pohodlí domova, ale pořád jí chybělo ještě pár posledních dárečků pro rodinu, a hlavně pro Audreyinu krásnou dcerušku Gemmu, které se něco jen těžko vybíralo, když ji rodiče a vůbec všichni příbuzní zahrnovali nejen péčí a láskou, ale také všemožnými i nemožnými dárky, že se Sara divila, že Gemma nevlastní už celé stádo poníků. Jenže co tedy koupit miminku, které už vlastně všechno má, ačkoliv to ještě ani nepotřebuje? Sara se zastavila u stánku se zašlými šperky, které její oči přitahovaly jako magnet nejen pro svou uměleckou hodnotu, ale také pro zdání minulosti, ve které jim byl dán život. A Sara milovala cokoliv, co dýchalo minulostí, takže se opravdu drahnou chvíli nemohla od stánku se starožitnostmi odtrhnout.

_________________

<<

Johny Vánoce miloval - pro něj to skutečně byly svátky klidu a pohody, nikoliv shonu a stresu. V práci toho sice před Vánoci měl obvykle poměrně dost, ale už se s tím za tu dobu, co u Comet Trading Company pracoval, dokázal srovnat a rozvrhnout si činnosti tak, aby měl čas i na své přátele, rodinu a nasávání vánoční atmosféry. A teď měl navíc volno, kterého hodlal pořádně využít.
Ještě mu pár dárků scházelo, a tak vyrazil na nákupy na Příčnou ulici. Ne že by věděl, co konkrétního kupovat... Neměl tedy namířeno do žádného konkrétního obchodu nebo ke konkrétnímu stánku, prostě se tak nějak nekonkrétně potuloval kolem, nahlížel do stánků a přemýšlel, co by se komu mohlo líbit a co by udělalo největší radost. Byl zachumlaný do teplého svetru, kabátu, manšestrových kalhot a kožených bot a kolem krku měl samozřejmě pořádnou vlněnou šálu. A aby se zahřál ještě více, koupil si punč, protože ten k vánocům zkrátka patřil.
U stánku se šperky neměl důvod se zastavovat, ale stejně to udělal - ne proto, že by si všiml Sary, ale spíš proto, že se mu tyhle zašlé věcičky líbily. A třeba by se tu našlo něco i pro pány, ne? Třeba nějaké staré kapesní hodinky, nebo něco podobného. Ačkoliv stál Johny prakticky vedle Sary, prostě ji nepoznal - nějaký ten pátek ji neviděl a navíc byla podobně zababušená do teplého oblečení, jako on sám. Jednoduše tam postával, s letmým úsměvem ve tváři a očima upřenýma na vystavené starožitnosti.

_________________

Medailonek nebo spíš prstýnek? Medailonek by mohla nosit dřív, ale Saře se líbilo oboje stejnou měrou, a ona nikdy nebyla zrovna dvakrát rozhodná. Možná by jí mohla koupit obojí a jedno schovat na později, ale znala se a věděla, že by to nevydržela, a dala malé Gemmě obojí hned. A zatímco prstýnek ji určitě čekal minimálně jeden od někoho jiného, někoho, koho Gemma možná ještě ani nepotkala, medailonek, kde by mohla nosit fotky svých rodičů neustále u sebe, to nebyl dárek, který by napadl každého. A tyhle měly svoje kouzlo, obzvláště ten, na kterém byly vytepané vlčí máky, které milovala Audrey. Prostě to byl perfektní dárek a Sara se po medailonku natáhla, nicméně aby nevylila svoji horkou čokoládu, nemohla se předklonit natolik, aby na něj dosáhla. A starožitník se zrovna věnoval někomu jinému, takže jí nezbylo nic jiného, než frustrovaně čekat, až se jí začne věnovat. Po chvilce se ale znovu pokusila natáhnout, ale nechtěla nic polít ani shodit, takže to vzdala.

_________________