Lairovi úsměv mírně povadl, když zjistil, že noviny jsou dnešní, čerstvé a tedy v žádném případě na ně nemá nárok. Už se skoro hodlal říct, že to je smůla a jít po svých, což by sice udělal nerad, ale udělal, protože a i Ondra vypadal maličko unaveně, tedy minimálně tak jak sova může vypadat. Nicméně vřelý úsměv a podání noviny to změnilo. A překvapilo ho to, vlažně, ale jo. Každopádně noviny přijal. Že by ten upřímný úsměv mohl být falešný vážně nepoznal. Na to nebyl při smyslech. Ale ty noviny byly divný. Většinou si lidi noviny chtějí přečíst a až pak zničit.
„Půjčit?“ Drobné uchechtnutí. „Nehodlám je vracet. Máte dočteno?“ A jestliže byla odpověď kladná, prudce je rozevřel, až Ondra na jeho rameni nespokojeně zahoukal. „Se podíváme, jestli někde něco…“ Vteřinu nebo dvě bylo slyšet šustění, to jak Lair listoval novinami. Sova na rameni nespokojeně načepýřila peří, ale prozatím měla trpělivost. Zvědavě totiž okukovala Alaricka a to tak jak jen to sovy umí. Bylo vyloučeno, aby Alricka Lair nějakým způsobem poznal. Možná, skoro určitě se znali ze školy. Jenže rebel teď vypadal jinak, navíc už jednou byla zmíněná špatná paměť na tváře. „Upřímně?“ Vykoukl z hradby papíru Lair. „Jediný dobrý je tam horoskop.“ Konstatoval s úšklebkem, ale vzápětí ho sova netrpělivě vzala zobákem po uchu, které příhodně našla schované mezi vlasy… „Počkej, počkej… to je moje ucho! No vždyť jo…“ Lair část novin přehnul a položil pod bidýlko, teprve v té chvíli se sovička spokojeně přesunula z ramene na nabídnuté místo. „Je tak naučenej.“ Sdělil s pokrčením ramen neznámému. Tohle byl důvod, proč nehodlal noviny vracet, o pokálené listy papíru už nikdo stát nebude. Následně se Lair pohodlně opřel a nakrátko zavřel oči, snad se ten zvláštní svět na chvíli zastaví. Což se nestalo, takže po chvilce upřel svoje modré oči k obloze. „A beztak v nich není všechno.“ Sedět s kýmkoli jiným, asi by tenhle rozhovor stačil, aby měl dost veliké potíže. „Mudlové mají třicet novin, minimálně… Dobře se pak věci porovnávaj.“ Zívl. Porovnání bylo důležité. A když chtěl zjistit, co všechno se změnilo, stačilo jen zajít do knihovny a půjčit si staré výtisky. Denní věštec musel změnil vedení. A pak se Lair zničehonic otočil k brýlatému společníkovi. Chvilku si prohlížel jeho tvář, nemohlo jít o moc dlouhou dobu, ale v porovnání s tím, jak byl předtím výmluvný, bylo tohle teď divné. Nepříjemné, možná. Jenže nešlo o to, aby si ho nějak zapamatoval, nebo někam zařadil. „Chcete vrátit zbytek?“ Zamával zbylou půlkou novin, tou, která nebyla pod bidýlkem. To bylo celé.

_________________

Rickovi ten člověk přišel přinejmenším divný. I když... divný možná nebylo to správné slovo, jen Alaric zkrátka nedokázal najít ta správná slova, která by neznámého mohla trefně popsat. Rozhodně mu připadal podezřelý, což šlo ruku v ruce s tím, že byl divný, že. „Ah,“ zamumlal, když mu bylo oznámeno, že své noviny už neuvidí, ale nakonec nad tím pokrčil rameny. „Mám, klidně si je nechte,“ usoudil, ale vypadal trochu zmateně. Kdo ví, třeba se ten muž sám rozpovídá, k čemu mu ty noviny jsou. Ostatně nebylo zrovna slušné cizího člověka na ulici obrat o noviny a navíc zrovna tímhle způsobem.
Zatímco si Alaric skrz sklíčka brýlí měřil toho podivína, upíjel kávu a sem tam pohledem zatěkal kolem sebe, aby ho muž nemohl nařknout, že na něj příliš zírá. A navíc si Ricky potřeboval udržovat přehled i o svém okolí - nemohl si dovolit, aby někdo zaměstnal jeho pozornost úplně.
„Já bych ani tomu horoskopu moc nevěřil,“ mávl Ricky rukou do vzduchu. Neznělo to jako protiministerská narážka, že se ničemu, co se v novinách píše, nedá věřit. Dal si totiž záležet na tom, aby to zaznělo jako vtip. Možná trochu suchý, ale Britové měli suchý humor rádi a byli jím charakterističtí, že. „Ah, už chápu,“ přikývl pak, když se mu dostalo vysvětlení, proč mu noviny neměly být vráceny. Sově ostatně posloužily asi nejlépe.
Slovy o mudlech a o tom, že v novinách není všechno, vzbudil ten cizinec u Ricka ještě větší zvědavost a tentokrát to na něm bylo možné vypozorovat. Tedy v případě, že jste uměli číst řeč těla - Alaric se totiž narovnal a zvědavě natáhl krk, přičemž pohledem sklouzl po muži od hlavy k patě. Měřil si ho, odhadoval, kalkukoval. „Čtete často mudlovské noviny?“ položil zdánlivě nevinnou otázku, upil kávy a nasadil zase ten přátelský úcul.
Když na něj muž z ničeho nic upřel pohled, Ricky zachoval chladnou hlavu a potlačil nutkání polekaně sebou trhnout. Poznal ho snad? Ne, ne, kdepak... snad ne. Pomalu polkl, načež mu koutky úst cukly do úsměvu, tentokrát však podstatně střídmějšího. „Ne, vám určitě poslouží lépe,“ odvětil na otázku.

_________________

Lair se rozesmál, vlastně to ani nedalo moc práci ho rozesmát. „Ne, to vážně ne.“ Pochechtával se. To o předpovídání budoucnosti vzal jako vtip, že by snad mohlo jít o nějakou formu, jak podkopat ministerstvo ho ani nenapadlo. Když pak neznámý řekl, že chápe, pro změnu to byl Lair kdo se zatvářil nechápavě, ale jen na chvíli. Prostě mu nějak nedošlo, že druhý mu nemusí vidět do hlavy a vědět, že tenhle luxus je pro sovu. Ostatně stejně tak mu teď i unikalo, že takhle se noviny nezískávají. Normálně by něco takového neudělal (asi?), dokonce by ani nebyl tak výřečný, ne takhle. A ne před někým neznámým, ale víno, třebaže ho neměl zase tolik, kolik by si býval přál, mu rozvázalo jazyk.
Zájem o mudlovské noviny vzal jako zájem o mudlovské noviny a ne o sebe. Podle toho se také zrcadlila odpověď. „Někdy.“ Drobné pokrčení ramen a následný úsměv. „Mají lepší horoskopy.“ Což byla paradoxně pravda, minimálně ty obrázky co u nich bývali, byli hezčí. Obsahově to někdy vycházelo nastejno, jen toho bylo víc. Následoval něco jako kratičký povzdech, protože tohle nebyla odpověď, která by stačila. Lair moc dobře věděl, že čtení mudlovských novin je něco hodně těžko pochopitelného, přinejmenším pro kouzelnickou společnost. Jen mu chvilku trvalo, než zformuloval správně odpověď. Odpověď při které se mu nezauzluje jazyk. „Jsou v nich informace. Ale musíte vědět, po čem jdete.“ Třeba po podivných úmrtích, že. Nevysvětlitelné události, většinou psané v podivných plátcích, ale ano. Věci, které se pod kobereček zametají těžko. „Když jsem se vrátil, bylo tu hodně věcí jinak.“ Pokrčil lakonicky rameny, protože to byla pravda. Danielův bratr zemřel, každý jednou zemře. Ale nemuselo to být takhle, při nepokojích. Vždyť on tehdy vlastně ani nevěděl, že nějaké nepokoje v Anglii jsou!
„Tak dík.“ Zastrčil noviny do kabátu. Možná až teď mu začínalo docházet, že za ně předtím nepoděkoval. Takže málem zkroušeně sklonil zrak ke stolku (no… na něčem to bidýlko být musí). Nicméně se nevyhnul jisté zvědavosti. Skoro se zdálo, skutečně asi se mu to vážně jen zdálo, ale ten brýloun vypadal možná kapku nervózně. Jinak by tak divně jako před chvílí neztuhnul. A sledoval okolí a Lair věděl, jak se okolí sleduje. On je trošku rozdíl mezi klidným sledováním ulice a snahou mít přehled o všech. V prvním případě jste schopni zírat na jednu kočku víc jak minutu, protože je třeba roztomilá a v druhém sledujete, pátráte. Nebo prostě toho měl Lair dost a něco se mu zdálo. Což bylo dost pravděpodobné, což tak nějak věděl, takže tohle nehodlal řešit. Pokud někdo sleduje okolí, tak ať si ho sleduje, i když…
„Nic se neděje.“ Zamumlal a upřel oči zrovna na kočku, když už je u ní řeč. Krčila se v jednom koutku před počasím a zároveň napjatě sledovala odpadní rouru u zdi. „Ani se nic dít nebude.“ Což byla možná snaha o chlácholivý tón. Na co být ostatně nervózní, že. Lair na ulici bydlel od léta a kromě toho, že potkal pár starých známých se nic zajímavého nedělo. Pod povrchem to možná vřelo, ale natolik, aby se něco stalo. Možná byl čas na blafování. Lair byl odjakživa zvědavý a rád pokoušel lidi a to se nezměnilo. Možná se takhle dozví něco víc. „Jste nervózní.“ Konstatoval suše. To mohla být pravda, ale taky nemusela. Záleželo na reakci. Třeba se vážně strefil. Nebo je prostě jen paranoidní a příště otce Vavřince pošle i s jeho vínem někam.

_________________

Mezi dvěma muži bylo zřejmě více nedorozumění, než bylo na první pohled patrné - Alaric totiž pro změnu nechápal, čemu se ten podivín tak směje. Osobně si to ale nebral, naopak usoudil, že je mladík asi trošku mešuge, a hodlal s ním jednat o to shovívavěji.
„Lepší horoskopy?“ Tentokrát se zasmál Ricky. „Bez urážky, ale řekl bych, že kouzelníci, co umí věštit a číst z hvězd, mají předpovědi přeci jen přesnější, než mudlovští šarlatáni. Jsou to... kouzelníci,“ pronesl pobaveně, jako by to všechno vysvětlovalo. A podle něj to tak bylo - mudla prostě nemohl stvořit přesnější horoskop, než kouzelník. Ricky se na tu problematiku navíc nedokázal dívat z pohledu mudly, když byl čistokrevným kouzelníkem, byť dost empatickým a na stranu mudlů nakloněným.
Když ovšem muž zmínil, že jsou v mudlovských novinách informace, Ricky opět zbystřil. V očích se mu na zlomek vteřiny zablesklo, protože se chytil na nahozenou udičku. Tohle ho zajímalo, moc. „Jaké informace?“ zeptal se nicméně jakožto naprostý hlupáček, který nemá nejmenší tušení, co by kouzelník měl v mudlovských novinách hledat za informace. „Vrátil odkud?“ dodal ještě zvědavě, ale pak se zatvářil omluvně, jako by mu teprve teď došlo, že se moc vyptává. Zkrátka dokonalá maska slušně vychovaného intelektuála. „Omlouvám se, nemám ve zvyku tolik se vyptávat.“
Na poděkování zareagoval mladý pan Tremlett pouhým letmým úsměvem a přikývnutím. A nervózní opravdu nebyl, takže to nemohl ani nijak dávat najevo. Jen ho překvapil ten předchozí upřený pohled, ale nebylo to na něm lehce pozorovatelné, to rozhodně ne. Koho by nepřekvapilo, že se na něj z ničeho nic upřeně zadívá cizí chlap? Když tedy muž zkonstatoval, že je Ricky nervózní, měl Alaric co dělat, aby se nezasmál. Navzdory tomu ale zachoval naprosto klidnou tvář a stejně klidný hlas. „Nejsem,“ odvětil, nijak nevyveden z míry. „Měl bych snad být?“ prohodil vzápětí a mírně přitom naklonil hlavu ke straně. „Co jste myslel tím, že se nic neděje a ani se dít nebude?“ zeptal se pak se špatně skrývaným zájmem, i když ten zájem byl možná trošičku hraný. A byl hraný tak, aby vypadal naivně, neškodně. Ricky svou roli slušného intelektuála plnil bezchybně - každičké slůvko, každičký nádech, každičký pohyb. Nikomu nedával důvod myslet si, že před ním ve skutečnosti sedí hledaný rebel.

_________________

Čokoládově hnědý kocour skutečně vysedával v jednom z výklenků, kam nefoukal chladný vítr a kam by nepadaly ani kapky deště, kdyby pršelo. Občas vrhl pohledem k odpadní rouře, protože ho štvalo šplouchání, co se odtud čas od času ozvalo, ale jinak vypadal nezaujatě. Přesně tak nezaujatě, jak to umí jenom kočky.
Kouknul po brýlatém intelektuálovi, na němž chvilku spočinul pohledem, a výrazně modrýma očima nakonec zabrousil i k druhému muži. Zadíval se na něj, ale nakonec nezaujatě zvedl přední packu a začal si ji čistit. Dokonce ani sova na bidýlku ho nezajímala. Prostě kočka, no.

_________________

Lair nechal muže se zasmát a ano, měl pravdu. A to byla chvilka, které se nedokázal pustit, protože on ji přeci měl taky. I když byla položená trochu jinde. „Nemyslím obsahově.“ Usmál se, protože vážně, to nedorozumění tam asi vážně bylo. „Hezčí ilustrace, je to delší a…“ Drobná odmlka jak se mu to zatracený slovo vypařilo z paměti, do háje ale už. To se někdy stává. „a stylistika. Líp zachází se slovy, je to napsané… poutavěji. Prostě lepší. Líp se to prodává.“ Což byl fakt, když člověk po něčem šel, něco vybíral, tak očima. Špatně napsaný horoskop nikoho nepřitáhne, i kdyby byl z půlky pravdivý, a to není ani jeden. Na mudly nijak nereagoval, ze začátku. „A mě vždycky zajímalo, jak mudlové dělají takové to kouzlo, jakože… jak vytáhnou z ucha někomu minci, ale strašlivě velkou… Tak že v dlani nebo rukávu se neschová. Je to hezký trik...“ Zamumlal. To byla bohužel ryzí pravda a opět platilo, že bez vína by se tohle Alric neměl šanci dozvědět. Při řeči si tak nějak prohlédl vlastní rukávy zářivě bílé košile, popotáhl manžety víc k dlaním. Najednou mu začala být zima. A možná to začínalo vypadat na déšť.
„Takové co se nedostanou do našich novin. Ostatně podívejte se sám.“ Dostalo se brýlím odpovědi, protože přeci jen zrovna tohle nechtěl moc rozvádět. Ne nahlas a někým koho neznal. Natáhl se pro plášť, který měl přehozený přes opěradlo židle a trochu nemotorně si jej jen tak přehodil přes ramena. „Nevadí… Z Ameriky.“ Zazněla kratičká odpověď. A opět pravdivá, i když jen z části. Než se dostal do Londýna, byl nějaký čas ještě zavřený v řádu. Než se věci začaly hroutit a než se mu zastesklo po toulavých botách. Jenže to taky nemohl vědět, že ho z Londýna jen tak někam nepřeloží…
Pozorně sledoval mužovu reakci, na pár vteřin se mu v očích, protože ty vždycky prozradí pravdu, mihlo překvapení. Možná i pobavení. Hlas měl vyrovnaný. Rybička uplavala. Nebo prostě jen viděl nějaké zabavení někde, kde nebylo nebo prostě možná bude lepší, když… toho příště vypije víc. Jo. To znělo líp než poslat Vavřince do háje. Znělo to jako plán. „Tak tedy nejste. Něco se mi možná zdálo.“ Hlas měl stejně vyrovnaný, protože na tom vlastně ani nesešlo. Ale stejně... že by se vážně pletl? Ten muž věděl, jak sledovat okolí. To uměl málokdo. Jenže teď se také najednou sešla řada otázek, které mu náhle nebyly moc po chuti a které žádaly odpovědi. Co když před ním vážně seděl někdo z ministerstva? Ta zvědavost by tomu možná odpovídala. To, že by to mohl být někdo z opačné strany, ho nenapadlo, na to měl příliš zažitou představu lidí, kteří se před společností schovávají. S klidem svým vlastní se rozhodl jednu otázku zcela ignorovat a raději odpověděl na zbylé. „To, co jsem řekl. Jsem tu od léta a je tu klid.“ Dál to nerozváděl. Na to se mu v hlavě příliš usídlila myšlenka, že ten neznámý může být ministerský. A Lair mluvil víc než dost, tohle by možná stačilo. Natáhl se k sově a opatrně ji pohladil hlavě, možná zajde do Kotle a dá si děravou polévku. Kocoura už dál nesledoval. Byl to jeden z těch potulných, možná jen lépe živený.

_________________

„Ah,“ zazněl jediný komentář týkající se mudlovských horoskopů, jež mají údajně hezčí ilustrace. Asi to byla pravda, ale Ricky nemohl soudit, protože se o mudlovské horoskopy nezajímal; nezajímal se ani o ty kouzelnické. Ještě by se v nich dočetl, že ho čeká svatba s tvojí mámou, nebo tak něco. „Co se stylistiky týče, myslím, že nelze všechny házet do jednoho pytle - někteří kouzelníci napsali opravdu čtivá díla, zatímco někteří mudlovští autoři se nedají číst. A naopak,“ pokrčil rameny. Do rebela by to možná moc lidí neřeklo, ale Ricky byl docela sečtělý a v literatuře se vyznal. „O mudlovská kouzla jsem se nikdy nezajímal,“ přiznal nakonec, protože to byla pravda a on na tohle téma neměl co říct. „Mluvíte o mudlech dost často... pozor, aby vás někdo neoznačil za mudlomila,“ zamrkal na něj následně spiklenecky. „V téhle době to není zrovna nálepka, kterou by člověk chtěl nosit.“
Co se nahlížení do mudlovských novin týkalo, Alaric si nebyl tak úplně jistý, co na to říct. Když teď přizná, že by do mudlovských novin rád nahlédl, bude jasné, že nepatří k ministerským poskokům. A on si nebyl jistý, jestli o sobě chce prozrazovat víc, než je nutné. Kromě toho by to mohla být léčka - třeba na to kývne a ten chlap ho pak sebere a šoupne do Azkabanu za zájem o mudlovské noviny, i to se v těchhle podivných časech mohlo stát. „Vy se v těch mudlovských novinách nějak orientujete,“ podotkl nakonec potichu a zkoumavě se na Laira zadíval, „nebojíte se, že by se vám to někdy mohlo vymstít? Nikdy nevíte, kdo vás sleduje nebo poslouchá,“ zamumlal varovně. Ne že by ho chtěl varovat před sebou, spíš nechtěl, aby na svou proříznutou pusu tenhle chlapík doplatil, protože ministerský očividně nebyl. A pokud ano, sympatizoval s mudly. „V Americe jste byl pracovně?“ zeptal se. Proto, aby konverzace nestála. A taky proto, že by se o tom tajemném chlápkovi rád dozvěděl něco víc.
„Zřejmě,“ přikývl Ricky na to, že se neznámému asi něco zdálo, poněvadž nervózní on skutečně nebyl. Nemohl si dovolit být nervózní, ať už nosil tuhle brýlatou masku či nikoliv. „Zatím je tu klid,“ prohodil s úšklebkem, protože on sám věděl, že klid nebude věčně. Až se postaví barikády...
Na kocoura Ricky vrhl dlouhý, vědoucný pohled, a pobaveně se zašklebil. Jen počkej v Hnízdě, ty zablešená potvoro... To se přece nedělá, poslouchat cizí rozhovory!

Mimo herně:
Na Adama už prý nemáme čekat

_________________

Ohledně horoskopů a literatury už nebylo co dodat, bylo řečeno vše a teď minimálně věděl, že před sebou má člověka co má alespoň nějaký přehled. A nereagoval ohledně mudlů ani nijak podrážděně nebo nadutě. Mohla to být přetvářka jistě, těžko říct. A na mudlovská kouzla jen pokrčil rameny. „To hodně lidí.“ To stačilo, protože to byla pravda i ohledně jeho. Jednou, možná dvakrát byl svědkem těchto ‚kouzel‘ a pokaždé to bylo nějakým způsobem zajímavé. Poprvé viděl právě vytahování mincí a podruhé na ulici potkal staříka, který vypadal jako pravý indický. To že se vedle stařecké hole vznášel ve vzduchu, tomu dost napomáhalo...
„Ne to asi vážně ne...“ Kdo by za něj chtěl být označen? Nikdo. A stejně to bylo divný, Lair mudly nechápal, ale pro něj neznamenali mudlové nic strašného. Jen lidé bez kouzel, to bylo celé. Ale už se přesvědčil o tom, že Anglie se změnila.
Další mužova slova mu vzala slova z úst. Tedy skoro. „Člověk by měl mít přehled.“ Tak jako tak kněz by měl mít přehled, číst mudlovské noviny a průběžně si doplňovat události bylo důležité. Musel, nuže dobrá měl by, zrovna tohle mu nikdo nediktoval, se starat o bezpečnost řádu. To znamenalo vědět o všem co se dělo. A co věděl, tak to moc hezké nebylo… „Dík za varování.“ Být on ministerský asi by to Lair už dávno zabalil. Respektive by bylo po něm, protože by ho sebrali, asi. Takže když ho varoval, ministerský to není. Nebo to je ministerský, který je trochu lidský, i když to tak možná nevypadá, lidé jsou zvláštní. A často nejsou jen dobří a zlý. I když následující otázka byla taky zvědavá. „Dá… se to tak říct...“ Snad poprvé co tu byl, se mu nechtělo tak plně prozrazovat úplně všechno. Jeho minulost by se dala popsat jednoduše. Jedna velká dovolená sem tam proložená prací a ke konci zlomené srdíčko. Které si ovšem zlomil sám, takže si neměl na co stěžovat.
„Tohle… mě zajímá.“ Chytil se okamžitě věty, která byla prohozená s úšklebkem, který sliboval posunutí věcí někam dál. „Pokud se něco bude dít… rád bych to věděl. Nechci, aby mi Kotel spadl na hlavu.“ Zašklebil se, protože pokud věděl, tak při nepokojích lítalo všechno. Třeba ten brýloun byl zdroj informací. Nebo taky ne. Každopádně byl čas vyrazit. Lair začínal mít hlad. Informací měl dost, sice ne vyjádření radikálních stran, ale to možná tolik nevadilo, obrázek si už udělal. A když se to tak vezme kolem a kolem… Lairova teorie se točila kolem toho, že čím lepší ochrana kolem pozemků, čím lepší zabezpečení, tím lépe. Názory o vyvolenosti krve se nějak neshodovali s univerzální láskou pro všechny, víme? Navíc nechtěl nikoho vyděsit, tahle věta brýlounovi očividně (možná?) vyklouzla, takže to nechtěl rozmazávat.
„Ale mám hlad, takže… Ondro…“ Žduchnul do sovy prstem, sovička během hovoru chvilku sledovala kočku, ale pak se protáhla, načepýřila, čím zvětšila objem svého těla a pak pomalu založila hlavu pod křídlo, což nebylo moc dobrý. Ucuknul prstem, když se po něm ohnala. Pohled ohnivých oranžových očí nevěstil nic dobrého. Ale alespoň nebude muset vyhazovat myši z okna, když se mu uražená sova nebude ničím chlubit. „Víš, kde mě najdeš.“ Přesvědčovací tón a nesmlouvavý pohled. O pár chvilek později sova vzlétla, bylo tedy dost času si poslechnout co má neznámý na srdci, pokud se něco našlo.
„Mějte se.“ Kývl na pozdrav a pomalým krokem vyrazil směr Kotel. Nebylo těžké ho sledovat, nebo zjistit, že je v Kotli.

>>

_________________

Ricky se letmo pousmál a mávl rukou do vzduchu, aby naznačil, že mu Lair nemá za co děkovat. A vypadalo to, že svůj pobyt v Americe nechce ten muž moc rozebírat, tak do toho ani Alaric dále nešťoural, i když to pochopitelně vzbudilo jeho zvědavost. Ale on svou zvědavost naštěstí uměl udržet na uzdě, minimálně tentokrát ano.
Když se ukázalo, že chlapíka zajímá to, že by se na Příčné ulici mohlo něco dít, Ricky povytáhl obočí, načež se znovu vědoucně ušklíbl a naklonil se ke knězi blíže. „Slyšel jsem, že z rádia se toho člověk dozví víc, než se může zdát,“ prozradil, ale víc neříkal. Nemohl si dovolit, aby si tuhle tvář, kterou teď nosil, spojil někdo s rebely. Však on ten muž určitě přijde na to, co měl na mysli, když bude trošku pátrat. Ostatně pár létáčků o Barikádě se určitě čas od času objevilo i v Děravém kotli nebo na ulici. Dokonce se jeden pravidelně objevoval i na vývěsce, kde visely plakáty s tvářemi hledaných kouzelníků, mezi nimiž byla i ta jeho.
Muž se nicméně měl k odchodu a Ricky mu rozhodně nijak nebránil. „I vy,“ broukl s přikývnutím na rozloučenou, chvilku jej vyprovázel pohledem, ale pak oči na chvilku sklopil ke zbytku svých novin. Nechtěl odcházet hned po chlapíkovi, aby nebudil příliš pozornosti. Po nějaké chvilce se ale přeci jen zvedl a velkým obloukem, tak, aby smetl případné čmuchaly, se navrátil do Hnízda.

>>

_________________

Monty čekal společně s mamkou na Příčné ulici, nedaleko Děravého kotle, jak bylo domluveno se strejdou Torbjornem, který si tu Montyho měl převzít a obstarat s ním nákupy. Montyho mamka měla totiž den plný zařizování, takže byla jen ráda, že mohla syna svěřit někomu jinému a že to nevadilo ani synovi, ani hlídači.
„Neměl tu už být?“ šklebil se Monty nespokojeně, když zkontroloval čas na hodinkách. Pak si upravil svetr, do kterého byl navlečený, přestože už byl květen. Jenže jemu prostě bůhví jaké horko nebylo. Nutno ale podotknout, že ten svetr alespoň nebyl kdovíjak teplý, spíš jen takový tenký svetřík.
„Znáš Torbjorna,“ odvětila s klidem Montyho mamka a on jí musel dát zapravdu. Strejda Torbjorn byl občas trošku zmatený a často velmi roztržitý, takže nebylo vůbec nic zvláštního, že se na místo setkání nedostavil načas. Monty jen upřímně doufal, že na nákupy úplně nezapomněl, protože to by mu asi neodpustil. Na strejdu se totiž moc těšil a na ty nákupy jakbysmet.

Mimo herně:
Výjimečně domluvená hra, děkujeme za pochopení.

_________________