"Celkem jo," připustila Kví jednoduše a pousmála se. "Ale tatínek mi o Bradavicích dost vyprávěl, takže spoustu věcí už vím," zněla opravdu pyšně, protože byla hrdá na to, že o škole už něco ví. I když hádala, že ví jen určitý zlomek, tatínek byl s některými věcmi trochu tajemný, prý aby pak byla překvapená. Neměla tedy třeba tušení o tom, že první rok pojede přes jezero až k hradu, i když o zařazovací slavnosti už slyšela. "Aha, já jsem na ně zvědavá a vlastně se na ně celkem těším. Jen se bojím létání," připustila pak opatrně, protože se bála, že si o ní bude Monty myslet, že je nějaký strašpytel, nebo něco takového. To sice pravda byla, ale neznamenalo to, že by chtěla, aby to ostatní věděli. "Ale hodně se těším třeba na bylinkářství a na péči o kouzelní tvory," broukla pak s úsměvem od ucha k uchu. Možná, že bylo divné, že se o prázdniny bavili zrovna o škole, ale tohle téma zrovna Caoimhe nikdy moc nevadilo. Škola jí šla a hlavně bavila, sice zatím jen ta mudlovská, ale do té kouzelnické už se měla za pár týdnů taky podívat.
"Tam chodí můj bratranec! A můj táta se sestřenicí chodili do Nebelvíru," zavískla nadšeně a následně se omluvně usmála. Nemohla za to, že měla takovou radost, no. "Když ostatní říkají, že máš, tak na tom asi něco bude," mrkla na něho povzbudivě, protože tušila, že ostatní budou mít pravdu. I když za to ruku do ohně dát nemohla, přeci jen Montyho znala sotva pár minut, že. "Těší mě," mrkla pak na něho nadšeně, a pak už se dala do placení toho burgeru, na který se fakt moc těšila.

_________________

Monty se pobaveně uculil a hned vzápětí vysvětlil proč: „Já jel do Bradavic taky celkem informovaný, nebo jsem si to o sobě alespoň myslel, ale pak jsem stejně nestačil valit oči. Vyprávění totiž člověka fakt nedokáže připravit na to, co tam uvidí... to se musí prožít,“ zamudroval mazácky. „Ale určitě je dobře, že aspoň trochu víš, co máš čekat,“ dodal a mrknul na Caoimhe.
Jakmile se dívka přiznala, že se bojí létání, Monty na ni upřel dokonale chápavý pohled. „Ono se ale není čeho bát – na hodinách se ti nic moc nemůže stát. Jen profesor Morgan je takový... no, asi rád křtí své studenty ohněm, ale nechci tě děsit. Zase tak hrozné to není. A kdo ví, třeba zjistíš, že máš talent a všechny ostatní strčíš do kapsy,“ pokrčil rameny a povzbudivě se usmál. „Bylinkářství je hrozně super, péče o kouzelné tvory taky. Jen si dávej pozor, aby si tě třeba neadoptoval nějaký drak – mně se to stalo a teď musím čas od času zajet do dračí rezervace, protože se po mně tomu bídákovi prý stýská,“ ušklíbl se Mexičan pobaveně. Svým způsobem to bylo určité privilegium, ale zrovna Monty netoužil po tom, aby půlku života strávil v dračí rezervaci. Bylo celkem štěstí, že jak dráče zestárlo, už o něj přeci jen nejevilo takový zájem. Naopak se stávalo nebezpečným, i když chovatelé byli přesvědčení, že by Montymu nic neudělalo; Mexičan to však nehodlal pokoušet.
„Bratranec?“ povytáhl obočí, když se zrzka zmínila o bratranci, co chodí do Mrzimoru. „A jak se jmenuje? Třeba ho znám,“ prohodil zvědavě. „A co ty, máš nějakou vysněnou kolej?“ zeptal se s upřímnou zvědavostí.
„I mě,“ opáčil Monty s úsměvem poté, co se seznámili, a jakmile měla Caoimhe svůj burger, zaplatil i on ten svůj a odebral se stranou. „Támhle je volná lavička, můžeme se posadit, jestli chceš,“ navrhl, protože on za chůze jíst nehodlal a nikam zas tak moc nespěchal.

_________________

"S tím souhlasím a jsem hodně zvědavá, ale taky jsem ráda, že už nějaké informace mám. Ne všechno mě tak překvapí," nebo vyděsí, což hrozilo spíše. Na takové duchy procházejícími zdmi se však třeba netěšila a tušila, že než si na to zvykne, bude to nějakou dobu trvat. Ostatně část její rodiny sice kouzelnická byla, ale s kouzly se vlastně nesetkala do doby, než se u ní projevily kouzelnické schopnosti. Což jí nevadilo, žila předtím dostatečně spokojený život, i když tohle znělo víc jako.. dobrodružství.
"Třeba tomu tak bude, ale zatím to pozitivně moc nevidím. Spíš bych řekla, že se přizabiju ještě dřív, než na to koště vlezu," broukla pobaveně, nicméně to myslela naprosto vážně. Sporty celkově jí moc nešly a představa sebe samé na koštěti jí děsila natolik, že se hodlala hodit tak trochu marod. Sice věděla, že Maeve famfrpál hrála a dokonce jí to šlo, stejně jako hrál chvíli John, ale to neznamenalo, že ona na to bude mít stejný talent, jako oni dva. "To se vážně může stát? No páni, to by mi asi ani moc nevadilo, mohla bych pro něj lovit ryby," zněla skutečně nadšeně a dokonce už trochu přemýšlela nad tím, kde by takového draka mohla sehnat. Bylo by totiž naprosto super, kdyby se něco takového stalo, lovení ryb jí bavilo, o to víc, když je měla lovit pro někoho.
Když se dostali k jejímu bratranci, Caoimhe se pousmála. "John. John Gallagher," mrkla na něho, protože proč by bratrance nepráskla, no ne? Třeba ho Monty vážně znal.. "Asi ani ne, všechny mají svá pro a proti, takže v jaké skončím mi je jedno," krčila pak rameny. Určitě se necítila na Nebelvír neb nějakou tu odvahu fakt nepobrala, ale kdyby tam skončila, nevadilo by jí to.
"Jasný," kývala pak ohledně posazení se, protože jíst ve stoje bylo prostě totálně na pytel, a tak jakmile v rukou oba svírali své burgery, mohli se jít tedy posadit, že.

_________________

„To je pravda,“ souhlasil Monty s přikývnutím a víc už tu diskuzi o tom, nakolik je kdo připravený, když přijede poprvé do Bradavic, nerozváděl. Beztak to bylo dost individuální a každý Bradavice vnímal jinak, ať už o nich předem něco věděl či nikoliv.
„No, uvidíš,“ pokrčil rameny, když Caoimhe prohlásila, že se určitě zraní ještě předtím, než na to koště vleze. „Nesmíš o sobě předem pochybovat,“ dodal povzbudivě a mrknul na ni. Že to říkal zrovna on, to bylo docela úsměvné, ale puberta ho měnila v celkem sebevědomého mladíka, i když to tak možná zatím nevypadalo.
No a co se týkalo draka, Monty se ušklíbl a pokrčil rameny. „No, očividně se to stát může, jsem živoucím důkazem, ale asi se to nestává moc často. Neřekl bych, že profesoři péče berou běžně na hodiny líhnoucí se dračí vejce,“ poznamenal zamyšleně. „Ryby můžeš lovit třeba maguárům, ti to určitě taky ocení a v Bradavicích je jich celkem dost. Počkej - ty lovíš ryby?“ povytáhl obočí, když mu došlo, co se dozvěděl. A asi bylo dobře, že ho nenapadlo pochlubit se, jak lovil ryby on, na loňském Survivalu.
Jméno John Gallagher mu něco říkalo, dokonce si k němu přiřadil i tvář, ale nemohl tvrdit, že by Johna znal. „Jo, toho znám, ale jenom od pohledu,“ pokýval hlavou a letmo se pousmál. „Jo, to taky říkám - každá kolej má něco do sebe,“ přitakal.
Jakmile se posadili na lavičku, Monty se hladově pustil do burgeru, který v něm po chvíli zmizel překvapivě rychle. No a pak se nebe z ničeho nic zatáhlo. „Asi bude pršet,“ poznamenal s úšklebkem a s pohledem upřeným na mraky. Jenže o chvíli později nepleskla o zem první kapka, nýbrž první ryba... „Počkat, cože?“ bafl Mexičan nevěřícně a naklonil se, aby lépe viděl a mohl se na vlastní oči přesvědčit, že je to skutečně ryba. Konkrétně slaneček. Než se stačil vzpamatovat z toho objevu, o kus dál pleskla o zem další ryba. Další, další... a vzápětí už byla prakticky průtrž mračen. „No chápeš to? Prší slanečci!“ vyhrkl, stále ještě dost nevěřícně, načež prostě popadl Caoimhe za ruku a odtáhl ji do nejbližšího výklenku (hahaha), aby jim nějaký ten slaneček třeba nenafackoval. Monty fakt nechtěl mít rybu za límcem.

_________________

Sice o sobě pochybovat nesměla, ale problém byl v tom, že to dělala neustále. Navíc moc dobře věděla, jaký tele je na sporty, kdyby jí Monty viděl, nezkoušel by jí to moc rozmlouvat. "To mi říká i brácha," přiznala pak nakonec, věnovala Montymu menší úsměv, a pak už se k tomu taky moc nevyjadřovala.
Ty věci kolem draka jí však opravdu zaujaly, i když to nevypadalo, že by se ještě něco takového mělo stát. "To naprosto chápu a musím říct, že ti závidím. Já zvířata miluju," zamrkala na něj nadšeně a usmála se. Měla ráda všechny zvířata, hlavně jednorožce, které ještě neviděla, a taky kočky, na které byla ale alergická.. takže je vídala maximálně tak z dálky. Maguáři?" Caoimhe se zatvářila nejistě, protože zrovna tady si nebyla jistá, zda má správnou představu o tom, co to je za zvíře, ale fakt, že jedí ryby se jí zamlouval. "Jo, táta je rybář, tak mě to naučil. Občas chodím i sama, je to skvělé na odreagování," krčila rameny. Jo, tohle jí šlo. Na rozdíl třeba od míčových her, u nich byla naprostý tragéd. "Je to takový můj koníček," dodala s dalším pousmátím. Většinu ryb zase hezky pouštěla zpátky, ale některé ze svých úlovků si domů odnášela.
Na to, jaký byla Caoimhe prcek, v ní burger zmizel převratnou rychlostí a dokonce chvíli přemýšlela, jestli si nemá za zbytek peněz koupit kaštany.. nebo nějakou bagetu. Z myšlenek o jídle jí však vytrhl Monty a zatažená obloha. "No nebylo by to tu nic neobvyklého," broukla pobaveně a skutečně chvíli na to pršet začalo. Jenže ne tak, jako obyčejně.
"Jéé, to je super!" Caoimhe zněla možná až moc nadšeně, ale rozhodně za to nemohla. Tohle bylo totiž naprosto parádní a o to víc jí bylo líto, že tu s ní nemůže být Declan, aby tohle viděl. Co asi bratr řekne na to, až mu povypráví o tom, že pršeli slanečci? Určitě jí neuvěří ani slovo, takže bylo jedině dobře, že se někde po Příčné potuloval i jejich otec. Dříve, než stihla projevit ještě větší nadšení, jí chytl Monty za ruku a odtáhl do výklenku, na což se netvářila zrovna přívětivě. "Myslíš, že budou dobrý?" optala se zvědavě, zatímco sledovala, jak slanečci padají jak na zem, tak lidem na hlavu a tak podobně. Hele, když už padali, tak by se dali nějak využít, no ne?

_________________

Monty se pobaveně zašklebil. „No vidíš, já sám sobě ani moc nezávidím... vlastně by mi ani nevadilo, kdyby tu dračí rezervaci navštěvoval někdo za mě, ale to by nemělo smysl,“ pokrčil rameny. On byl dračí mamka, ne nikdo jiný, bohužel. Samozřejmě si uvědomoval, že je to určitá záviděníhodná výsada, ale občas to člověku prostě život spíš ztěžovalo, než ulehčovalo. Obzvlášť když ho draci zas tak moc nezajímali...
Když se zrzka podivila nad těmi maguáry, Monty mírně povytáhl obočí, protože ho nenapadlo, že by tahle všudypřítomná kouzelnická zvířátka nemusela znát. „No, to jsou takový kouzelnický kočky - teda nejsou to kočky, ale nejvíc se podobají právě kočkám. Od koček se liší nejvíc asi štětinama na uších a chocholkou na konci ocasu, takovou, jako mají lvi, víš? No a taky mají tu úžasnou schopnost, že dokážou vycítit, když je člověk podrazák, a svýho pána vždycky dovedou domů, ať už je kdekoliv. Ale k jejich chovu potřebuješ povolení od ministerstva,“ zamudroval jako správný mazák.
„Ty jo, já myslel, že rybaření se věnujou spíš kluci, že to holky moc neláká,“ podotkl uznale, načež se pobaveně uculil. „To si budeš rozumět s jedním mým spolužákem, on má ryby děsně rád a rybařit určitě taky umí skvěle.“ It’s a match, duh.
No a pak začali pršet ti slanečci a Monty očekával, že z toho Caoimhe bude stejně vykulená, jako on sám, ale dívka překvapila - postavila se k tomu poněkud... nadšeně. Možná až moc nadšeně. Ale teď už to aspoň dávalo smysl, když Monty věděl, že má ráda ryby. „No já nevím... zkaženě nevypadají, takže by asi mohli bejt k jídlu?“ zauvažoval pak, přičemž vykukoval z výklenku a sledoval tu slanečkovou sprchu. A musel se pobaveně šklebit, když viděl, jak lidé prchají z ulice - hlavně vymóděné kouzelnice, které z toho byly na mrtvici.

_________________

"No to chápu, že by to moc nemělo smysl. Kdyby mělo, tak se klidně jako nějaký dobrovolník přihlásím," přiznala Caoimhe bez potíží, chodit krmit draka by jí totiž rozhodně nevadilo. I když by jí to občas musel někdo připomenout. Ne že by se o zvířata starala špatně, ale občas prostě zapomínala.
Když se pak Monty dostal k tomu, co je to ten maguár, Caoimhe poslouchala pozorně, protože si chtěla zapamatovat co nejvíce informací. Tušila však, že si toho v tuhle chvíli moc nezapamatuje (ostatně jí myšlenky lítaly i kolem jiných věcí), takže hodlala přemluvit tatínka, aby jí nějakou knihu o tom zvířeti pořídil. "Takže někdo z Bradavic má to povolení, jo? A jejich tam hodně?" optala se zvědavě - klidně by jim ty ryby totiž bez problému lovila, pokud by to tomu, kdo je choval, nevadilo.
"Jo, to asi jo, já moc holek, co by je to bavilo, neznám," přiznala pak zamyšleně. V jejich rodině se tomu věnovala z holek taky jako jediná, ale nikdo se nad tím nepodivoval. Hlavní bylo, že jí to bavilo a tatínek byl za to taky ráda. "Ale je to zábava a navíc strašně uklidňující. Záleží teda, kde člověk pak loví a kolik je kolem lidí. A jestli to je pro obživu, nebo jen tak pro zábavu," živit se rybolovem opravdu nechtěla, tušila, že pak by to brala spíše jako povinnost, než něco, co by jí bavilo. A ona nechtěla, aby o takový "koníček" přišla.
Slanečková sprcha přišla Kví rozhodně vhod a neměla proč kvůli tomu plašit nebo něco takového. Ryby měla ráda a tohle prostě bylo naprosto zajímavé. "Zajímalo by mě, jestli to někdo udělal schválně, jako nějaký vtip, nebo se prostě něco pokazilo," zauvažovala po chvíli ale zase tak moc dlouho nad přemýšlením o slanečkovém dešti neměla. Uvědomila si totiž, že už by měla být dávno někde jinde, takže se s Montym rozloučila a radši utíkala k famfrpálovým potřebám, aby na ní otec nečekal.. po cestě se jí povedlo uklouznout jen dvakrát, což byl úspěch, a pro otcovu radost žádného slanečka domů sebou nevzala.

>>>

_________________

<<<

Už od rána Dante pobíhal po Příčné a sháněl všechny potřebné věci pro nadcházející školní rok. Ještě před obědem měl vše zařízeno a zajištěno. Rozhodl se ale, že celý den zůstane na Příčné, jelikož počasí přálo a on byl skoro celé prázdniny opět mimo kouzelnický svět.
Krátce po poledni ho dohnal hlad a tak se zastavil u hladového okénka. A protože jak on tvrdil, byl stále ve vývinu, tak si objednal rovnou dva hamburgery. Sotva ušel pár kroků od stánku, aby nepřekážel, pustil se do jídla. Jíst hamburger a v druhé ruce držet druhý má jisté nevýhody. Tou nejzásadnější bylo, že velice brzy bylo pod Dantem nastláno. Nejvíc se na chodníku povalovalo zelí. Kdo Danta znal dobře, možná by si i myslel, že je to tak schválně, protože na zeleninu vždy Mrzimor reagoval slovy: Přece nejsem králík.

Mimo herně:
Na nikoho nečekám. Jen pro odvážné.

_________________

<<<

Dante nebol v ten deň jediný, kto zháňal veci do školy pomaly na poslednú chvíľu. I jedna bielovláska si musela pozháňať ešte učebnice, ktoré nechala prekvapivo na zozname nákupu ako posledné. Ono by sa to mohlo zdať trocha zavádzajúce, ale Morg rozhodne nepatrila k nejakým prehnaným knihomol, i keď čítala rada. Vždy však len to, čo ju zaujímalo, pokiaľ tomu tak nebolo, nedonútilo by ju tú knihu prečítať ani stádo volov. S učením to teda tiež bude zrejme veľmi veselé.
Každopádne, mohol by to byť normálny, možno trochu dusnejší, deň, kebyže nie je na tie nákupy vyslaná v doprovode jedného nemenovaného chalaniska, ktorý sa veľmi rád označoval za Morríganinho brata, hoci to bol LEN bratranec. Dokonca nie jediný, hoci ho mala najradšej. Tak či onak, pokiaľ táto dvojica zostala niekde sama, zväčša sa tam vždy niečo zomlelo. Ewan totiž vždy rád využije Morginej slabosti k nemu a presvedčí ju na nejakú volovinu a pokiaľ má jeho drahá sesternica náladu, tak sa ním vždy nechá presvedčiť (ona sa necháva presvedčiť, aj keď ju nemá, ale pššt). Inak tomu nebolo ani dnes, síce sa jednalo len o takú nevinnú vec akou je súťaž o to, kto bude prvý u Hladného draka. Chápete, bolo okolo obeda a boli po nákupoch, tak kto by ten hlad nemal? Ewan však dokázal pretočiť i takúto vec do úplnej katastrofy. Síce za nastálu situáciu nemohol, keďže pri nej ani nebol, ale stačil už len fakt, že celú tú vec jednoducho vymyslel.
Každopádne, k veci. Práve kvôli všetkým tým okolnostiam vyššie zmieneným ulicou, ako neriadená strela, trielila nižšia postava, za ktorou vial len závoj bielych prameňov. Ono to bolo prakticky to jediné, čo si väčšina čarodejníkov stihla všimnúť. Bolo teda len otázkou času, kedy sa niečo stane, pretože pri takýchto veciach sa jednoducho vždy musí niečo stať. Morg vedela, že už je blízko cieľa a Ewana stále nikde nevidela, no i tak sa pre istotu obzrela cez rameno, aby skontrolovala situáciu a istotu svojej výhry. A to bola samozrejme fatálna chyba. Len ten okamih toto, ako trocha natočila hlavu do boku a nedávala tak pozor pred seba stačilo k tomu, aby došlo k najhoršiemu. Nie, nejednalo sa o zakopnutie, šmyknutie či hocičo iné. Nie, v momente kedy totiž Morg otočila zrak späť pred seba, aby konečne dávala pozor na cestu pred sebou, stihla už len zaznamenať látku tmavého trička natiahnutého na nejakej vysokej postave. „Do kelu,“ bolo jediné varovanie pre dotyčného, ktorým bol zhodou okolností práve napchávajúci sa Dante, ktoré z nej stihlo vypadnúť. Potom skôr už len cítila, než videla. A čo vlastne cítila? No predsa ten nehorázne slastný pocit tuhého nárazu do niekoho ďalšieho. Ona tam totiž nemohla stáť lampa, nejaký stĺp alebo socha. Nie, pri Morginom šťastí to musela byť nejaká osoba. Jasné, keby to bolo niečo z tých neživých vecí, tak by skončila zrejme (prinajlepšom) s prerazeným nosom a takto bude len chvíľku narazený, keďže ten človek tiež nebol práve najmäkší, no ide o princíp. Morg by totiž rozhodne radšej mala prerazený nos, než čeliť nastálej a hlavne veľmi trápnej situácií. Zrejme preto i keď cítila, že sa všetko okolo nej tak nejak upokojilo, sa odmietala pohnúť alebo čo i len otvoriť oči. Miesto toho v mysli horlivo prechádzala z myšlienky na myšlienky a premýšľala, ako z toho celého von. Pokiaľ sa to niekedy dostane do uší jej rodiny, rozhodne to všetko zhodí na Ewana. Veď on už bol zvyknutý a ako to poznala, aj tak si to vždy zlízne ona.

Mimo herně:
Výzva prijatá

_________________

Morrígan má momentálne rozpustené vlasy s menším copom

Dante se culil jako sluníčko. Jendak už měl v sobě tři čtvrtě prvního burgru, což bylo dostatečným štěstím, ještě větším však bylo to, že před sebou měl pořád jeden celý burgr a ještě čtvrtku navrch. Koukajíc směrem k obloze, která byla kovově šedá a vzduch napovídal, že brzo začne pršet, ho zaměstnaly natolik, že si vůbec nevšiml blížící se pohromy. Prudký náraz ho natolik překvapil, že to zprvu odhadoval na mdloby na tebe. Ta rána s ním zacloumala, až mu z rukou vylítly oba burgery a během zlomku vteřiny se rozplácly na chodníku. Sám Dante udělal dva kroky bokem, jak to s ním zamávalo.
Nejprve si nechápavě prohlížel své jídlo na chodníku a pak se zamračeným výrazem pohlédl na dívku, která to způsobila. Byla to mala holka, nejspíše prváček, nebo druháček, proto si Dante odpustil sprosté nadávky. Párkrát se hluboce nadechl a vydechl, aby se uklidnil a pak jen suše oznámil: "Dlužíte mi burger, slečno." Prstem ukázal na zem a protože nebylo poznat, v jakém stavu byly předchozí burgery a Dante byl pořád hladový, svůj požadavek upřesnil, "konkrétně dva burgery, abych byl přesnější."
Chvíli pozoroval holčinu, jestli je v pohodě. Mrzimor nebyl žádný třasořitka, takže to s dívkou mohlo trochu zamávat. Přestal se mračit a smířlivým tónem hlasu se raději optal: "Jsi v pořádku? Cos prosím tě blbla?"

_________________