>>
Blížil se konec prázdnin a Taren Hart se připravoval na další rok studia v Bradavicích, i když se zrovna dvakrát netěšil, protože si přes léto navykl na čistokrevnou společnost kouzelníků na úrovni a očekával, že bude dost těžké zvyknout si opět na nadprůměrný výskyt neandrtálců na jednom metru čtverečním. V lesklém obleku, tak tmavém, že chlapcova sinavá kůže o proti němu téměř zářila, se procházel po Příčné ulici a pročítal si seznam věcí, které si chtěl pořídit. Za normální okolnosti by poslal nějakou tu neschopnou služku, ať to nakoupí, nebo rodiče, ale on byl puntičkář a chtěl mít vše pěkně pod kontrolou, aby nehrozilo, že se něco pokazí. A tak nakonec vklouzl i do dalšího obchodu, tentokrát apatykářství. Jemně chytl za kliku, přičemž se ještě na prahu otočil přes rameno.
"Budeš tam do té výlohy čumět dlouho, nebo konečně pohneš tou svou zakrnělou kostrou?" štěkl směrem ke své sestře, která byla několik metrů od něho a prohlížela si oblečení za výlohou jednoho luxusnějšího butiku, v němž se prodávala vyhlášená kouzelnická móda. A pak už zapadl dovnitř obchodu a svou lacinou sestru nechal venku, ať se o sebe postará. Počítal s tím, že stejně dorazí, protože i ona potřebovala ingredience do hodin lektvarů a on to rozhodně nehodlal nakupovat za ní.
A tak se místností, která byla dosti zvláštní a Tarena pokaždé velmi zaujala, odrážel tichý klapot chlapcových luxusních polobotek, zatímco měl ruce dané v kapsách společenských kalhot a rozhlížel se po interiéru. Také si prohlédl prodavače za pultem, který se okamžitě v místnosti zjevil, ale nakonec mu moc pozornosti nevěnoval a raději si prohlížel ingredience. Zejména vnitřní orgány různých zvířat ho uchvacovaly a Taren jejich prohlížením strávil hodně času.

_________________

<<

Laurel následovala svého bratra v roztomilých bělostných šatech po kolena, které jenom zdůrazňovaly její nevinnost, každopádně si od něj držela zdravý odstup, protože jí pořád hučel do hlavy a jí z toho začínal třeštit mozek, a pak se taky na veřejnosti musela držet, aby mu něco neudělala. A když tomu malému mozečku dávala falešný pocit nadřazenosti, aspoň se mu mohla v duchu vysmívat.
Po cestě se zamyšleně zastavila u výlohy s šaty, protože uvažovala o obnově šatníku, navíc ještě nebyl konec prázdnin a jistě ji čekal alespoň jeden další společenský večírek, každopádně i tady ji bratr dokázal popudit, a tak po něm vrhla vražedným pohledem a v klidu počkala, až zapadl do Apatyky, načež chvilku počkala, aby si pomalu na uklidněnou vydechla, a tím se připravila na jeho další shazování její osoby a na to, že mu v obchodě před prodavačem nebude moci narvat žabí jatýrka do krku a zadusit ho jimi.
Když vkročila, věnovala prodavači zpěvný pozdrav a roztomilý úsměv, načež sjela Tarena opovržlivým pohledem, když se prodavač nedíval, a šla si po svém. Nadiktovala asistentovi přísady dle svého úhledně napsaného seznamu, a když zmizel vzadu, přitočila se ke svému bratrovi, kterému zavrkala do ouška: "Slyšela jsem, že k černé magii se užívají i části lidského těla. Když už jsi v tom Havraspáru, bratříčku, pověz mi, jak dlouho bys mi tak mohl vydržet? Čistě odhadem, kdybych pomalu odkrajovala části, které by byly mimo tvoje hlavní orgány..." Poté se na chlapce sladce usmála a láskyplně jej pohladila po rameni, ale v očích jí hrálo pohrdání a výsměch. Věděla, jak Taren nesnáší doteky, ale už pár měsíců jí bylo upřímně jedno, nad čím se Taren vzteká. Teď už ho mohla jedním švihnutím hůlky minimálně znehybnit a umlčet. A za rok už by mohla dokázat mnohem lepší věci, až si sežene toho správného učitele, kterým ti hlupáci na škole rozhodně nebyli, a už vůbec nepočítala své neschopné rodiče.

_________________

Ani se neotočil, když se ozvalo vrznutí dveří a dovnitř vstoupila Laurel, která se konečně odlepila od hedvábných šatů za výlohou. Něco si hořce s úšklebkem na tváři pomyslel a naklonil hlavu na stranu, aby si lépe prohlédl prasečí játra, zatímco jeho sestra něco diktovala prodavačovi za ním a nezapomněla se dokonale přetvařovat. Byla tak zkažená... co by asi ostatní řekli, kdyby poznali její pravou povahu. Měl v plánu se o to postarat, až mu začne zase vyhrožovat zabitím, nebo Cruciem, protože mu s ní pomalu docházela trpělivost a obával se, že i když se ho jednou před matkou zastala, sama by mu ublížit byla schopná.
Zatímco si prohlížel sám sebe v odrazu skla jedné velké sklenice a přemýšlel nad tím, kam to s tímhle přístupem může jeho prohnilá sestra vůbec dotáhnout a současně s tím si stačil i pomyslet něco o své ofině, zda by nepotřebovala víc zkrátit, náhle se za ním Laurel ocitla a něco mu potichu zašeptala do ucha. Na tyhle laciné výhrůžky už si zvykl dávno a uměl jim dokonce čelit, každopádně, když to nečekal, i tak sebou lehce překvapeně, ne li lekavě trhl. Okamžitě se k ní otočil přes rameno, a tak z blízkosti mohl se vší pohrdavosti pohlédnout do té nenáviděné tváře. "Nebuď směšná," sykl na zpět pohrdavě, jak to zvládal. Nebral to vážně. Navíc... "To ty tu máš V z lektvarů, tak bys to mohla vědět. Nebo sis ty zkoušky vážně pojistila jinak?" zablesklo se mu posměšně v očích a usmál se. Jinak pojistit... musela by být blbá, aby tohle nepochopila. Protože Tarenovi bylo dvanáct, brzo třináct a věděl, co tím myslí. Zastrčil si ruce zpět do kapes a pohlédl směrem k prasečím vnitřnostem.
"Kolik máme peněz na útratu? Ne, vlastně mě to nezajímá. Tohle mi prostě koupíš," poklepal nehtem na velkou sklenici a poté přešel o kus dál, "potom chci ty netopýří chodila a tamhle tu tasemnici. Tak na co čumíš? Přineseš to tomu prodavačovi?" vyklenul obočí a stočil se k mužíkovi, který se akorát vrátil do obchodu. Taren se pohodlně opřel o pult a krátce na něho pohlédl.
"Omluvte," hlesl smrtelně vážně, než odlepil pohled od Laurel a naklonil se nenápadně směrem k prodavači, "není na tom dobře. Má vycházku od Munga... jestli víte, co tím myslím," narážel tak se starostlivou tváří na Laurelinu choromyslnost, zatímco se v duchu náramně bavil, což šlo spatřit i ve spokojeném pohledu, jímž svou sestru následně počastoval. A prodavačovo následné chápavé vydechnutí, smíšené s překvapením a lítostí byla taková třešnička na dortu, která Tarenovi dopřávala pocit blaha. Zkřížil nohy v kotnících a klidně přihlížel své sestře, která neměla na výběr a tu tasemnici mu prostě musela donést.

_________________

Laurel se potěšeně usmála, když se jí bratr lekl. "Hlupáčku, takové věci se přeci ve škole neučíme. A ty v takovou pojistku bohužel nemůžeš ani doufat," zapředla a zvonivě, roztomiloučce se zasmála, i když měla co dělat, aby vzteky nezatnula ruce v pěst. Jak si mohl dovolit něco takového jenom říct?! Navíc Redmond ani Bell nebyli muži, kterým by se byla ochotna vydat, ani za nic. "A k čemu ti to bude? Vystavíš si to doma na poličku?" povytáhla zády k prodavači obočí, a zrak jí značně potemněl, když se Taren začal rozkřikovat a zase ji před tím póvlem začal shazovat. Jenomže tento rok se od minulých prázdnin hodně lišil, a Laurel už bratrovy nálady nemusela snášt, i když jemu to stále nedocházelo. Laurel opět zpochybňovala rozhodnutí Moudrého klobouku, protože v tomto ohledu byl Taren opravdu zabedněný.
V momentě, kdy ji nepřímo označil za choromyslnou, už v Laurel kypěl vztek a na chvilku viděla rudě, nicméně se jako vždy ovládla, a usmála se na prodavačem stylem, jako by neměla ponětí, co o ní Taren povídá, čímž spolu s roztomilým úsměvem růžolících rtíků jakoby potvrdila, že má její bratr pravdu. "Ach, velmi se omlouvám, ale měl byste vzadu ještě nějaký čerstvý asfrodel? Úplně jsem na něj zapomněla," nadhodila s omluvným výrazem a lehce svraštělým obočím na znamení, že se velmi kaje, načež si počkala, až se prodavač odebere dozadu, poté, co si ji samozřejmě opět prohlédl tím nechutně soustrastným pohledem a následně se zadíval na Tarena, který to celé musel chudáček trpět, načež se narovnala v zádech a zvedla bradu, zatímco z tváře jí vyprchala veškerá roztomilost a nevinnost. Jediným krátkým pohledem ke dveřím se ujistila, že do lokálu právě nikdo nemíří, načež se s jedovatým úsměvem zadívala svému bratrovi do očí. "Jakže to bylo, Tarenku? Prasečí játra, netopýří chodidla a tasemnice? Ale jak je libo, drahoušku - Oppugno!" zavrněla tiše a ležérně mávla hůlkou, načež na Tarena začaly lítat plné sklenice a sušené kusy živočichů. Laurel si dávala pozor, aby na Tarenovi žádná ze sklenic nepřistála přímo, protože bezvědomí nebo krvavé šrámy od střepů by se vysvětlovaly špatně, i když hojivá kouzla taky zvládala obstojně, každopádně netopýří křídla, chodidla a kočičí pacičky Tarena fackovaly do tváří, narážely mu do hrudi a cuchaly mu vlasy.
Zezadu se ozval zvuk dveří a rychlé polekané kroky, a tak Laurel měla jenom několik sekund, aby přiskočila k Tarenovi, popadla ho pod krkem za košili a s očima pomstychtivě sršícíma mu zasyčela do obličeje, zatímco mohl ucítit jemnou vůni levandule: "Cekni a příště dostaneš střepy do obličeje." Jakmile se v obchůdku objevil polekaný prodavač, Laurel okamžitě nahodila masku s vykulenýma zelenýma očima, slzami na krajíčku a třesoucíma se rukama, kterýma najednou Tarenovi uhlazovala vlasy a košili, jako by se bála o jeho zdraví. "Já...nedosáhla jsem na poličku a chtěla jsem si jenom přivolat ta játra, a musela jsem mávnout silněji, než jsem chtěla. Tolik se omlouvám! Samozřejmě všechno zaplatíme..." řekla málem plačky, načež se vyděšeně zadívala na Tarena: "Jsi v pořádku? Bolí tě něco?" zvolala. Prodavač byl samozřejmě polekán z důvodu, že se v jeho obchodu málem zranili čistokrevní, a že by to mohlo mít na jeho osobu dopad, ale protože to Laurel vzala tak upřímně na sebe, oddechl si, a začal ji ujišťovat, že se nic neděje a honem si šel pro kouzelnou lopatku se smetáčkem. "Koukej pěkně mlčet," špitla Laurel k Tarenovi výhružně a nenávistně a opět s opovržením si ho prohlédla od hlavy až k patě.

Mimo herně:
Oppugno (+2 úroveň, +3 ročník, +1 talent)

Laurel I. Hart rolled 1d10:
8

_________________

Znal Laurel na tolik dobře, aby věděl, že se ve skutečnosti za tím zvonivým smíchem třese vzteky a má chuť mu zakroutit krkem. Ale nemohla... stáli uprostřed apatykářství, prodavač stál za pultem a Taren se svým pohledem do Laureliných očích doslova vysmíval, že nemůže vlastně vůbec nic udělat. "Vezmu si to do Bradavic," odsekl rázně, aniž by to téma více rozváděl, protože Laurel mohlo být naprosto ukradené, co bude dělat s tasemnicí, nebo netopýřími chodidly. A tón jeho odpovědi naznačoval, že to byla vážně debilní otázka a už žádnou takovou by neměla pokládat, proto líně odvrátil zrak a kývl směrem ke sklenici s tasemnicí, která byla na druhé straně. Už se chtěl nadechovat, zda se konečně pohne, ale v tom se přihnala zpět k pultu a požádala prodavače o asfrodel, což Taren nepovažoval za nic zvláštního a nezaujatě pozoroval, jak chlapík mizí v útrobách obchodu. Až když svou pozornost Laurel stočila k němu, Tarenovi urychleně došlo, proč prodavače odlákala. Napřímil se v zádech, aby si snad nemyslela, že z ní má strach, a drobně se ušklíbl. To však bylo jediné, co v ten okamžik zvládl, protože hned na to se v místnosti vzneslo několik sklenic a zamířili k němu... namísto toho, aby před tím začal utíkat, nebo couvat, naprosto zkoprněl a probral se až ve chvíli, když se mu o paži rozbila první sklenice a pošpinila ho.
"Zbláznila jsi se!" sykl vztekle, "ten oblek stál-" a v tom se o něho rozbila další sklenice a další, což nejenže bolelo, ale také mu to špinilo lihem oblečení, nemluvně o Tarenově vzteku, jenž se mu odrážel ve tváři. Ruce pozvedl instinktivně ke svému obličeji, aby ho žádný střep nemohl pořezat. "Okamžitě mě pust, Bello!" syčel vztekle, když ho chytla za košili, takže se jí pokusil vytrhnout, ale bylo to naprosto marné. A tak dívku alespoň nakopl pořádně do holeně, když už žádnou lepší obranu nezvládal. A pak se zase stalo to, co z celého srdce nenáviděl a z čeho měl pokaždé pocit, že se pozvrací. Laurelina změna chování o sto osmdesát stupňů, což podle něho nemohl psychicky normální zdravý člověk zvládnout, takže s tou choromyslností to bylo vlastně poměrně na místě... ale protože si tu výhrůžku moc dobře pamatoval, zarytě mlčel a nechal se od Laurel opečovávat, když mu rovnala vlasy a uhlazovala oblek, kontrolovala, zda se nezranil a v duchu pomalu hnil vztekem a nenávistí k té osobě. "Nic mi není. A přestaň na mě pořád hrabat," rozmáchl se rukama, div dívku neuhodil a střelil výhružným pohledem k prodavači, který se na čistokrevné sourozence zděšeně koukal. "Tak uklidíte to, nebo si to mám uklidit sám?" protáhl kysele a když chlápek konečně zmizel, Taren vztekem sotva lapal po dechu.
"Tohle si přehnala, řeknu to mámě," a s tím se otočil a zamířil ven z apatykářství, protože tu nánu nemohl ani vidět a měl veškerého nakupování plné zuby. Tohle si za rámeček nedá a on byl připraven to matce vylíčit tak důkladně, že Laurel ani ta pitomá hůlka nepomůže, jak by mohla, když se postará o to, aby ji v době nouze neměla u sebe.

_________________

Laurel v očích blýsklo sadictickým potěšením, když Taren držel jazyk za zuby, i když si dovolil ji odseknout a málem ji praštil. Každopádně tu bolavou holeň mu hodlala oplatit mnohem zlejším způsobem. Na rtech se jí usadil naprosto minimální a sotva znatelný vítězný úsměv, jenomže v dalším okamžiku Taren obrátil a s třísknutím dveří a výhružkou se vytratil na ulici. V Laurel nepochybně hrklo, každopádně měla v krámě pár okamžiků o samotě na to dát se zase dokupy, v čemž byla trénovaná, takže v momentě, kdy se do místnosti vrátil již po několikáté vyplašený prodavač, Laurel se na něj sladce omluvně usmála. "Pardon, on je trošku náladový... a to jsem se mu omluvila," pípla a roztomile nakrabatila obočí. Prodavač byl jednoznačně dojat, a tak se na ni povzbudivě usmál, protože sahat si na ni nedovolil, a radši honem uklidil veškerý nepořádek pomocí košťátka i hůlky, načež si od něj Laurel naprosto v klidu vyžádala účet jak za svůj nákup, tak za Tarenovy požadavky a za všechno, co 'omylem' rozbila. Nejradši by se na nějaké Tarenovi pitomosti vykašlala, jenomže tyhle prázdniny byly ještě stále choulostivé a ona potřebovala zůstat doma alespoň do odovcování. A k tomu potřebovala, aby Taren doma ani necekl. Což se dalo zařídit mnoha způsoby, ale Laurel usoudila, že když mu koupí ty nesmyslné případy, bude si připadat zase jako král světa a dá pokoj. Zdvořile poděkovala, ještě jednou se nesmírně provinile a stydlivě omluvila, a pak už se k prodavači otočíla zády, znechuceně se ušklíbla a zabrala za kliku.
"Ještě pořád jsi neumřel, drahý bratříčku?" zavrkla k Tarenovi, a líným pohledem přejela po okolí. Blízko k nim se žádní lidé nevyskytovali, ale stále na ně bylo vidět, kvůli čemuž se Laurel maličko podmračila. "Pokud před mámou jenom cekneš, zopakuju na tobě do detailu všechno, co udělá ona mně," řekla s ledovým klidem a uklidila nákup do miniaturní, kouzlem opatřené kabelky, načež po Tarenovi loupla chladným pohledem. Takhle na ulici se nemohla otevřeně vztekat a věděla, že se tu Taren cítí v bezpečí, jenomže jejich dům byl velký, a když tam dokázala jejich matka týrat ji, aniž by o tom kdokoli věděl, ona tam zase mohla týrat Tarena. Na okamžik se rozhozeně a s trochou zděšení pozastavila nad tím, jak Tarena teď nenávidí, když ho celý život chtěla ochraňovat a byl to poslední člověk, na kterém jí na světě záleželo. Jenomže její bratr se choval jako idiot a Laurel se od toho malého skunka nehodlala nechat tyranizovat. Pokud jí za ochranu nestál, mohla ho zničit stejně dobře, jako kohokoli jiného. Každopádně na vrcholku jejího žebříčku nenávisti stále hřadovala její matka, a pokud ji Taren nehodlal příliš provokovat, šetřila si veškerou nenávist pro ni. Poslední rok v Bradavicích měla být velmi zaměstnaný člověk, a to ani omylem kvůli OVCím, protože učení jí šlo vždycky a uměla toho dost na to, aby se OVCí nemusela strachovat. Jistě, jedničky nebyly zadarmo, ale jednak ji většina profesorů hltala, a jednak si to měla prokládat překrásnou zábavou prostřednictvím tyranizování všech, kteří si letos dovolili vyskakovat na jejího bratra.

_________________

<< Z uliček

Aidan se rozhodl nekomentovat Warwickovu touhu asi za každou cenu každému vykládat, že Aidan Thorne nedokončil školy, a mlčky dokulhal i s přítěží do apatykářství. Ve dveřích minul Hartovy, aniž by si je moc prohlížel, a pokusil se kolenem rozkopnout dveře. Moc mu to nešlo, takže pustil Warwicka a vzal jako obyčejný člověk za kliku.
Na stará Merlinova kolena ho snad ten lékouzelník chtěl navíc pomalu ještě zpovídat, aspoň jak to nemoudře naznačil. I když byl Aidan celkem vděčný za výpomoc, v tom okamžiku ho přešla všechna chuť dál se bavit. Nevadila mu zvědavost, ale ta měla tenkou hranici s všetečností. První slova, co z něj vypadla, zazněla až v apatykářství: "Nagasaki hadr, to je čurbes." Povytáhl obočí, když se kolem mihl prodavač, který to očividně už dával do pořádku.
"Hej, máte mast na... Jak že se to jmenovalo?" houkl Warwickovi téměř do ucha pro nápovědu a zvědavě se rozhlédl po lahvičkách stylizovaných do něčeho z kostí, co lemovalo celou jednu poličku. "Naberte prostě dvě, já to zaplatím," dodal a položil kostičkovou láhev zpátky, jen co si přečetl na etiketě upozornění "chuti nevábné a vůně odrazující" a zkusmo si přes zátku přičichl.

Ruce si zastrčil do kapes společenských kalhot, zatímco zhluboka oddychoval a snažil se trochu zmírnit vztek, jenž mu koloval v žilách a pomalu se kvůli němu třásl. Nemohl tu holku poslední dobou ani vystát, co se to s ní zatraceně stalo? Z ničeho nic mu začala tak vyhrožovat a to si myslel, že zrovna ona ho pokaždé chránila a chtěla ho udržet v bezpečí před matkou. Poslední dobou už mu to tak nepřipadalo a on se bál každého dne, kdy se matčin vztek otočí jeho směrem. Mimoděk se zastavil před výlohou, před kterou před pár minutami stála Laurel a prohlížela si vystavené oblečení za ní. Čekal, až se uráčí vše zaplatit a bude ho následovat, ale několik minut se tak nedělo, a tak byl nucen venku počkat o něco déle, než se mu chtělo, a když potom Laurel vyšla ven, obezřetně k ní střelil pohledem.
"Nech toho," zašeptal tak potichu, div to vůbec bylo slyšet a trochu zděšeně k Laurel zvedl očí. Tahle výhrůžka nesla ovoce, protože Tarenovi při té myšlence, že by si musel vytrpět od Laurel to, co si ona trpěla od matky, přejel mráz po zádech. "Nech toho, říkám," sykl znovu o něco hrubším tónem, ale i tak si dával pozor, aby to Laurel nepochopila špatně. Věděl totiž, že ona svá slova plnit umí do posledního písmene a nehodlal riskovat, že se jednoho dne rozhodne splnit vše, co svému bratrovi navyhrožovala. I z toho důvodu se Taren následně ponořil do ticha, střelil pohledem k tomu divného hochovi - Thorneovi, kterého jeho sestra minula ve dveřích a poté už sklonil pohled k zemi, zatímco mířili malou uličkou pryč. Taren neměl v úmyslu to zvláštní ticho kazit, navíc věděl, že Laurel je teď podrážděná a vrhnout se k dalším urážkám a ponižování by byla čirá hloupost. Ale i tak mu to nakonec nedalo, protože poslední dobou měl na svou sestru spoustu otázek... jako třeba: "Laurel?" v kontrastu s předešlými slovy to znělo až skoro mile. Samozřejmě, že něco chtěl. "Co přesně zač je ten Jaren Gall? Znáš ho?" zvedl k ní modré oči, snaže se tvářit nezaujatě a znudeně, jako kdyby tahle otázka měla vyplnit tu nudu a ticho mezi nimi. Ve skutečnosti mu na odpovědi záleželo více, než by si kdy dokázal představit.

_________________

<< Uličky

Emery nebyl moc velký fanoušek toho, když ho někdo tahal jako pytel brambor, ale silně podezíral, že kdyby se teď cuknul, odnesl by to ze všech lidí nejvíc Aidan. Podívejte, neměl Aidana rád, a to ani trošku, ale nepotřeboval mít na rukou jeho krev, takže jednoduše nedělal vlny a šel s davem. Předneseně řečeno.
Pro kliku apatykářství ale sáhl jako první, protože měl z Thorneových pokusů o vyražení dveří tak silný second hand embarrassment, že by se nejradši na místě propadl. Poblíž se handrkující Hartovi tomu vůbec nepřidávali, i když ty zaznamenal jenom okrajově a popravdě vůbec nezjistil, že jde zrovna o Laurel s Tarenem. Byl rád, že Thorne mlčel, ale stejně si neodpustil zakoulení očima nad tím ohroublým otvíráním dveří. Hodně lidí z Nebelvíru se občas neuměli chovat jako lidi, s čestnou výjimkou pro Joann, která byla zatím vždycky civilizovaná, alespoň co s ní Emery mluvil. Joann... kde je té asi konec? Nebylo to poprvé, co zalitoval, že se svými bývalými spolužáky nemá užší kontakt. Bývalými - ještě teď to znělo divně, po sedmi letech, co se s nimi vídal každý den na hodinách, chodbách a u stolu.
Apatykářství skutečně vypadalo jako po výbuchu. Emerymu vystřelilo obočí, aby se ztratilo kdesi ve vlně vlasů, která mu spadala do čela, a i jeho havraspárský mozek měl chvíli problém s pochopením toho, co tady asi mohlo u všech svatých proběhnout. "Zbloudilé kouzlo?" nadhodil k prodavači, protože si upřímně nedokázal představit jiný scénář, při kterém by nastala takováhle apokalypsa. Stočil pohled k Aidanovi a zamračil se. "Co říkáš na to, že bys mě pustil? Nemám polámané všechny kosti v těle, jen naražená žebra." Z Emeryho hlasu kapal sarkasmus.
Podobně nenadšený byl, když Thorne nadhodil, že masti zacáluje sám. "Tak to ani omylem," prohlásil suše a šlehnul po Aidanovi pohledem, který nepřipouštěl námitky. Nebo v to alespoň Emery upřímně doufal. Nějaké charismatické vystupování mu nikdy nešlo, ani když byl v okruhu působení Sybille. A teď už vůbec.

_________________