V Londýně už sice byla, kdysi dávno, s babi a dědou Acermanovými, tehdy ji sem vzali na výlet, aby viděla nefalšovaný kouzelnicky pouliční ruch a taky takové ty památky, které zajímaly i mudly. Dnešek byl ale přeci jen takovou premiérou. Celý den měli vyhrazený prakticky jen pro nákupy školních potřeb, což byla pro Aidy rozhodně novinka, a taky tady byla s tatínkem. Ne, že by babi a dědu Acermanovy neměla ráda, ale připadali ji tak trošku upjatí a hlavně měla pořád pocit, že jsou neustále plní obav, co by kdyby i ji postihlo to, co se stalo mamince. A po posledním setkání s nimi se zdálo, že ani pozvánka z Bradavic je neuklidnila. Spíš naopak, začali na děvče ještě víc tlačit. Díky bohu, že si dali říct, a nebyli tu teď s ní. Sice by možná nakoupili jen to nejlepší, ale určitě i plno zbytečností a neustále by ji přitom upozorňovali na to, jak se musí ve škole snažit, co je třeba dělat a co ne a jak se má jako správný kouzelník chovat.
S tátou rozhodně bude alespoň zábava. Škoda, že maminka nemohla jít s nimi, ale na druhou stranu, aspoň tu nebyl Davin, pořád by jen křičel a museli by kvůli něho každou chvíli zastavovat a hledat vhodné prostory pro krmení a přebalování. Miminka jsou rozkošná ale tak strašně otravná.

„Hm, učebnice, hůlku, krejčovství,…“ Zatímco Aideen nevěděla, kam dřív s očima, jak jí všechny ty výlohy fascinovaly – a to se bála, že se ji beztak zaprášená, hlučná a šedá ulice bez květin a barev líbit nebude ani náhodou – Vincent, její otec, neustále mačkal v dlani nákupní seznam a marně se snažil najít potřebné cíle jejich nákupčí výpravy. Jistě, že Příčnou znal, ale hlavně z hospodských konferencí či zátahů, při kterých si obchodů se školními potřebami rozhodně nevšiml. „… kotlíky, no vida, ty by mohli mít tady!“ s vítězným zvoláním zatáhl dcerku do jednoho z obchodu dřív, než si toho vůbec všimla stihnout.
A tak se octli v místnosti snad od podlahy po strop vyskládané kotlíky. Aidy až spadla čelist, očima jen tikala, ale nemohla se dostatečně vynadívat a zachytit každý tvar, vzor, materiál, momentálně nestíhala vůbec sledovat své okolí.
„Dobrý den, promiňte, potřebovali bychom cínový kotlík velikosti 2“ oslovil zatím Vincent, s očima těkajícíma od zmuchlaného nákupního seznamu, nějakého muže s domněním, že se jistě jedná o prodavače.
„Ehm, tati?“ probrala se ze zasnění Aidy, jen co si všimla, že tatínek hovoří s neznámým pánem, který si hrál s kostkou domina. Stihla zatím i zaregistrovat postavu, která se někde mezi těmi horami kotlíků vynořila a jala se jeden z nich čistit – nejspíš skutečný prodavač. „Ten pán asi není prodavač“ špitla a přitiskla si dlaň k ústům, aby nevyprskla smíchy. Tohle by se ji s babi a dědou Acermanovými rozhodně stát nemohlo!

_________________

Thomas, pohrávaje si v prstech s dominovou kostkou, stál na místě jako solný sloup a mlčky uvažoval, zda má samočistící kotlík hledat sám, nebo by bylo lepší někoho se zeptat, aby si ušetřil čas. První možnost znamenala strávit tu dlouhé hodiny, druhá možnost znamenala podstoupit děsivý kontakt s cizím člověkem.
Jeho tiché rozhodování bylo nicméně vyrušeno ve chvíli, kdy jej oslovil nějaký muž doprovázený hnědovlasou holčičkou, zřejmě otec a dcera. Thomas sebou poplašeně trhnul, div že mu domino nevyklouzlo z ruky, otočil se k tomu muži čelem a překvapeně zamrkal. Uběhlo několik dlouhých vteřin, než nastartoval mozek a přesvědčil sám sebe, že se ten muž ptal zřejmě jeho a on by mu teď měl vysvětlit, že nemá tušení, protože tu nepracuje. „Eh, já... dobrý den,“ vypadlo z něj dost nejistě a na čele mu vyrašily drobné kapičky potu. „Já tady nepracuju,“ vyhrknul vzápětí, čímž potvrdil slova té malé cácorky. „Ale... možná vám zvládnu poradit, myslím, že cínové kotlíky jsou dlouhá léta na jednom a tom samém místě,“ zamumlal zamyšleně. Ano, překonal se a dokonce nabídl pomoc, nevídané.
„Předpokládám, že kotlík bude pro slečnu a že jede poprvé do Bradavic, že?“ prohodil, když vykročil uličkou mezi kotlíkovými věžemi. Přes rameno se ohlédl k dívce a přátelsky na ni mrkl, i když měl co dělat, aby zvládl normálně fungovat. Bylo toho na něj najednou moc - prach a nepořádek by zvládl, stejně jako by zvládl kratší hovor s cizím člověkem, ale kombinace obojího? Smrťák.

Na tváři vysokého Ira se objevil ruměnec a podobně jako muži, kterého si spletl s prodavačem, se mu nervozitou lehce orosilo čelo. „Ach, moc se omlouvám, netušil jsem … Vůbec to tady neznám.“ Zazubil se omluvně, zatímco jeho tváře bleskurychle nabyly svého typického odstínu. To by nebyl Vincent, aby si z něčeho dělal zbytečně dlouho těžkou hlavu.
Zato Aideen se očividně dobře bavila. Sice pořád brzdila výbuch smíchu vlastní dlaní, zato ramínka se ji nepřestávala chvět a s oka už ji skanula slzička. Když ten pán uhodl, že se poprvé chystá do Bradavic, nasucho polkla a s obrovskou snahou ovládnout se, energicky pokývala hlavou.
„Děkujeme, jste velice laskav“ zareagoval otec, jen co zpozoroval, že neznámý i přesto, že se mohl docela klidně urazit, se ještě sám nabídl, že jim ten kotlík ve všem tom zmatku najde.
„Líbil by se mi kytičkovaný, jako támhleten“ sebrala všecku odvahu dívenka, když už se dostatečně uklidnila a ukázala na jednu z hromádek kotlíku – téměř všechny decentně zdobené přírodními vzory. Pokud to měl být její kotlík, mělo by to přeci být jasno hned na první pohled.
„Broučku, nemůžeš takhle pána otravovat, navíc v tom dopisu jasně stálo, jaký ten kotlík má být.“ Zaprotestoval však otec potichu.
„Ale-“snažilo se děvče ještě vznést námitku, ale bylo ji to houby platné, stačilo aby ji tatínek pohrozil prstem a bylo ticho. Aideen jen nevěřícně vyvalila oči a dotčeně si založila ruce na prsou, takhle s ní ještě nikdy předtím nemluvil.

_________________

Thomasovi se paradoxně trochu ulevilo, když si povšiml, že i muž, který ho oslovil, je celkem nesvůj. Oba sice měli krapet rozdílné důvody k nervozitě, ale na tom ve výsledku nesešlo. „Nic se nestalo,“ zamumlal, i když to byla tak trošku lež. Ale Thomas od sebe nechtěl lidi odhánět, jen mu dělalo problém dát se do řeči s úplnými cizinci. Koutkem oka si všiml, že dívenka se zřejmě dobře baví, ale rozhodl se to přehlédnout a nedělat si z toho hlavu. Nicméně dozvěděl se také, že opravdu jede do Bradavic prvně, a tak se letmo pousmál. „To se určitě těšíš, že?“ zeptal se. „Já... v Bradavicích učím. Lektvary,“ dodal na vysvětlenou.
Poděkování přijal Thomas s tichým úsměvem a vyrazil do kotlíkové džungle. „Ten ale není cínový,“ namítl krapet přiškrceným hlasem, když se dívka ozvala, že by chtěla kytičkovaný kotlík, a na jeden ukázala. „Ale myslím, že mezi cínovými se taky nějaký zdobený najde, jen bude dražší, než ty obyčejné,“ poinformoval je oba. Když o chvilku později skutečně došli k místu, kde se nacházelo hned několik hromádek a sloupců cínových kotlíků různých velikostí, Thomas poukázal na ty označené velikostí 2. „Z těchhle můžeš vybírat,“ broukl k vybíravé slečně. A kupodivu měl pravdu - mezi těmi obyčejnými se daly najít i zdobené kousky, jen byly dražší, než kotlíky klasické.

Aidy se s nadějí vydala za tím cizím pánem, následována svým otcem, a ukázalo se, že onen cizí pán je vlastně bradavický profesor. „Těším se“ vypískla radostně, ale zase se uklidnila, když ji došlo, že až tak stoprocentně natěšená není. „Ale na druhou stranu se trochu bojím. Bude to pro mě velká změna.“ přiznala a malinko se zastyděla. Určitě byla jediný prvák na světě, kterému se ani trochu nechtělo pryč z domu do fantastické kouzelnické školy a učit se, až se z něj prášilo. Ovšem prý to bylo báječné místo, to ji alespoň tvrdila maminka a ta tam byla jenom chvíli! Táta sice studoval jinde, ale stál si za tím, že léta na kouzelnické škola patří mezi jeho nejoblíbenější vzpomínky. A to by nebyla jejich dcera, aby se nenechala nakazit jejím nadšením.
„A pane profesore, budete mě také učit lektvary?“ nedalo jí to, teď už znala prvního člověka z profesorského sboru a musela to oslovení použít. V duchu se poplácala po rameni, jak se hezky vžívá do své budoucí studentské role.
Zatímco si děvče vybíralo z kolíků, které splňovaly požadavky školy, Vincent se na profesora s vděkem usmál. „Ještě jednou vám děkuji za pomoc i za vaší ochotu. Musíme vám to nějak oplatit, přijmete pozvání někam na kafe nebo na něco k snědku?“ Nechtěl se mu vtírat do přízně a zajistit tak pro své dítě lepší podmínky při studiu, ač se to tak mohlo jevit. Ve skutečnosti Vinc jen patřil mezi ty, kteří laskavosti opláceli dvojnásob a nikdy nikomu nezůstávali nic dlužni.
„Už jsem si vybrala“ vynořila se náhle očividně spokojená Aidy mezi nimi a podávala otci kotlík, který s největší pravděpodobností konečně splňoval všechny její požadavky, neb byl po celém obvodu zdoben pruhem vyrytých květu růži.

Mimo herně:
omlouvám se za nižší kvalitu postu, hektický den

_________________

Thomas se letmo pousmál, protože očekával, že odpověď na jeho otázku bude kladná. Skoro každý se těšil do Bradavic. „Určitě si tam najdeš spoustu kamarádů,“ pokusil se dívku uklidnit a povzbudit, ačkoliv na podobné projevy prostě nebyl stavěný a jen málokdy vylézal ze své ulity. „Bradavice jsou... moc fajn,“ dodal ještě, protože cítil potřebu nějak svá slova doplnit. Možná, že kdyby byl jen trošku otevřenější, rozpovídal by se o tom, že pro něj nástup do Bradavic taky nebyl jednoduchý, ale Thomas extrovertem rozhodně nebyl, a tak raději mlčel.
Na otázku, zda bude učit lekvary i ji, neuměl Thomas s jistotou odpovědět, a tak pokrčil rameny. „To nevím, ale řekl bych, že spíš ne. Já teď budu učit třetí ročník a první ročník zřejmě dostane někdo ze zkušenějších a odvážnějších kolegů,“ vysvětlil, protože se domníval, že by mu Brumbál další živé duše nesvěřil. A hlavně, na Thomase by byly dvě zdivočelé třídy moc. Stačilo, že po hodině lektvarů s budoucími třeťáky se vždycky celý týden psychicky vzpamatovával. A nepochybně trpěl i posttraumatickým šokem ze všech těch výbuchů kotlíků, o které se postarala hlavně nebelvírská Bessie.
K panu McCorrymu se Thom otočil čelem, zatímco Aideen vybírala kotlík, a na jeho slova trošičku rozpačitě přikývl, protože usoudil, že odmítnou pozvání by nebylo zrovna zdvořilé. A Thomas hlavně neuměl říkat ne. „Ale nemusíte si vůbec dělat škodu, pane...?“ zamumlal vzápětí a tázavě povytáhl obočí, když mu došlo, že ani nezná mužovo jméno. „Já jsem Thomas Frew, těší mě,“ představil se nakonec také. Pravačku nicméně k panu McCorrymu nenatáhl, protože už jen z té představy se mu motala hlava - fyzický kontakt s cizími lidmi Thomase děsil a ničil, takže se mu vyhýbal jako čert kříži.
Když Aideen oznámila, že už si kotlík vybrala, Thomas k ní sklouznul pohledem a letmo se pousmál, poněvadž byl ten kotlík vážně celkem hezký, takový holčičí. „Tak... ať se ti v něm ty lektvary daří vařit správně,“ mrknul na ni. Vlastně to bylo spíš zbožné přání, ačkoliv zřejmě nehrozilo, že by Aideen někdy učil.

„Omlouvám se, jsem takový nezdvořák, nejen že vás obtěžuji, ještě se i zapomenu představit“ zakroutil hlavou poněkud roztržitý otec. „Těší mě, já jsem McCorry. Vincent McCorry ale klidně mi říkejte Vinci.“ Vycenil na Thomase zuby v přátelském úsměvu. A na rozdíl od něj ale fyzický kontakt s cizím člověkem, v rámci slušných mezí samozřejmě, nepokládal za nic děsivého, takže k němu i natáhl dlaň, jak již bývalo zvykem. „A tohle je Aideen“ pohladil děvče po vlasech. Zmíněná se jen nesměle usmála, neboť netušila, jak na takové představování zareagovat. A taky zrovna prožívala menší zklamání – historický první z profesorů, kterého potkala, ještě k tomu mimo školu a úplnou náhodou a nebude ji učit.
Vinc se náhle odporoučel i s vyvoleným kotlíkem a potřebným finančním obnosem k pokladně.
„A je to moc těžké? Vařit lektvary.“ využila situace a zeptala se budoucí prvačka na další zapeklitou otázku. Přípravu lektvarů viděla jen jednou jedinkrát u irské babičky. Tehdy ji to ale nepřipadalo o moc jinačí, než když se vaří třeba polívka. Jen barva i pach výsledného produktu se lišily.
„Tak, můžeme jít“ v mžiku oka se k nim opět připojil Aideenin otec „Doufám tedy, že přijmete naši pozvánku, nedaleko jsem viděl moc příjemně vyhlížející zmrzlinářství.“ Očividně nezapomněla na svůj slib, když se obrátil k profesorovi se svou nabídkou. Tedy. Snad vás výběr podniku neuráží, jen si myslím, že pro Aidy by to bylo ideální místo. Ale jestli nesouhlasíte, můžeme jít i jinam, my se přizpůsobíme. Viď?“ při těchto slovech mrkl na zmiňovanou, jež k sobě tiskla kotlík, který už patřil do jejího vlastnictví. A i když se jí mlsně kroutil jazýček, jen pomyslela na čokoládové žabky, poslušně přikývla na znamení souhlasu.

_________________

Z příliš přátelského přístupu pana McCorryho Thomasovi naskakovala husí kůže a nepříjemně ho mrazilo v zádech, ale zvládl se křečovitě usmívat a přikyvovat, ačkoliv v duchu panikařil a toužil vzít nohy na ramena. Do čeho ses to zase namočil, Tome... Očima sklouznul k mužově natažené pravačce, nasucho polkl a nakonec ji krátce stiskl, načež ruku zase stáhnul zpět k tělu, možná až moc rychle. „Těší mě,“ pousmál se jak na Vincenta, tak na jeho dceru.
Když pan táta odešel platit a Thomas na okamžik osaměl s dívenkou, trošičku znervózněl, protože se bál, že se na něj bude valit lavina zvědavých dotazů. Naštěstí ale padl jen jeden, i když na odpovídání poměrně složitý. Thomas váhavě pokrčil rameny a upřel na Aideen pohled. „No... Jednoduché to úplně není,“ začal opatrně. „Tedy, abych byl přesný - uvařit jednoduchý lektvar většinou zvládne skoro každý, ale u těch složitějších se zapotí i zkušený lektvaromág. Já říkám - a nejsem sám - že pro precizní vaření lektvarů musí mít člověk cit a ten cit nelze tak úplně získat, s tím se musí narodit. Ale nechci tě vyděsit, vaření lektvarů v Bradavicích není zase taková dřina,“ zamumlal. Pokud nebudete mít profesora Redmonda nebo mě, dodal v duchu.
Jakmile se vrátil Aideenin otec a navrhl přesun do zmrzlinářství, Thomas přikývl. „Jen mě na chviličku omluvte, ještě si tu rychle něco zařídím. Klidně ale běžte napřed, doženu vás,“ přislíbil, a ať už se McCorryovi rozhodli čekat nebo vyrazit pryč, Thomas odběhl k prodavači, aby si tu zamluvil kotlík, pro který přišel, s tím, že si jej vyzvedne později, aby se s ním nemusel tahat. A pak už vyrazil za Vincentem a Aideen.

> Přesun do zmrzlinářství?

Mimo herně:
Moc se omlouvám za to zdržení

<<<
Peter rozflákal mamce číslo jedna kotlík. Přesněji, roztrhal ho na kusy. No co, nikdo mu přeci nezakázal o prázdninách vařit lektvary! To, že se nesmělo kouzlit, a že by mu za to mohli třeba sehnat hůlku, to věděl. Ale vážně, míchat v kotlíku přeci nikdy nikdo nezakazoval, no ne? Takže ve výsledku Péťa míchal a míchal, až to celé rozmíchal... no a ono to bouchlo. Kotlík merlinužel tak drastický zákrok nepřežil. No a jelikož maminky tento týden nebyly doma, ale spolu s tátou jely někam na výlet a nechaly brášky spolu samotné, rozhodl se Pete, že to nějak napraví, a prostě domů přitáhne nový kotlík. A mamka se nic nedozví. Ani jedna, ani druhá.
No a tak prostě popadl Preclíka, protože přeci do Londýna nepojede sám, vzal nějaké ty našetřené galeony... a vyrazil. A tak tu byli, stáli ve dveřích obchodu s kotlíky, Petříkovi na rameni nespokojeně kvákal Alarm, a on si nervózně upravoval batikované tričko a šedé kraťasy. Problém byl ten, že si totiž nepamatoval, který že to kotlík tak krásně zničil, a hlavně, ani náhodou nevěděl, kolik bude stít nový. "Tyyy brácho, nevíš náhodou co to bylo za kotlík, co mi bouchnul?" sykl k bráškovi a doufal, že jeho slova nezaslechne obsluha. Protože rozhodně nehodlal vysvětlovat, jak se stal vrahem kotlíků.

Mimo herně:
Domluvená hra s bráškou, nicméně kdyby chtěl někdo s námi, může :3

_________________

<<

Preston si užíval volna, které se jim s bratrem naskytlo poté, co celá jejich rodina. A je dva nechala doma. Samotné. Pořád tomu nemohl uvěřit, tedy, i dříve je nechávali samotné, ale to bylo většinou jen na pár hodin, tentokrát to bylo na několik dní. A dokonce nepřijeli ani dědové, aby je zkontrolovali, to bylo prostě.. super! A zatímco se on staral o svou zahrádku, pročítal učebnice do dalšího ročníku a hrál si s Merlinem, jeho bratr.. řekněme, že se pokoušel udělat nějaký lektvar. Kdyby Preston věděl co dělá, nejspíše by netrávil čas na zahradě, ale byl by s ním a pokoušel se mu radit. A možná by se to obešlo bez toho výbuchu.. Tak či tak, alespoň to byl důvod proč navštívit Příčnou, no ne?
"Vážně jsi ho musel brát sebou?" nakrčil nosík zatímco očima probodával Alarma sedícího na rameni jeho bratra. Žab se sice zas tak nebál, ale jistým způsobem mu taky vadily, ale pořád lepší než pavouci, myši a hadi, že.
Preclík se pobaveně uculil. "To už si nepamatuješ, který z kotlíků jsi sprovodil ze světa?" broukl zatímco mu kmitali koutky úst do úsměvu. "Nebyl to standartní velikosti dvě?" Preston svraštil obočí, ani on si tím nebyl jistý, ale na jeho obranu, on ten kotlík nezničil i když byl ochotný to vzít na sebe. Aspoň z části. "Nebyl něčím zvláštní, ne? Kytky nebo tak.." zeptal se ještě poté, protože i to byla důležitá informace. Preston si totiž jakžtakž pamatoval většinu kotlíků, které maminka č. 2 vlastnila, takhle na to mohli jít vylučovací metodou a přijít na ten zničený. Snad.

_________________