>>>

Eden na nádraží dorazí trochu předčasně, ale kdo by se taky divil, když měla celé prázdniny agresivně nemagické, rozhodně jí to už chybělo. Na rozdíl od prváku, teď, když míří do druháku už má pocit, že ví, do čeho jde, umí ve všem chodit a všechno zvládá naprosto perfektně. Mimo jiné taky má pocit, že nepotřebuje dozor ani doprovod, a tak, ačkoliv stále je malé škvrně, je velmi silně otrávená tím, že nemohla na nádraží jít sama. Argumentovala by, že plno lidí chodí bez rodičů, ale tatínek by asi argumentoval zpět, že ona není plno lidí, že je malá a ještě k tomu holka, takže neexistuje, aby někam šla sama.
Usuzujíc tedy, že jakékoliv vzdorování je celkem bezdůvodné, většinu cesty a samotné čekání na vlak tráví v tichosti. Na zádech má batůžek plný jejích plánovacích potřeb a opravdu čas nemůže plynout pomaleji, když člověk někde vyloženě nechce být, a v přesně takové situaci se Eden nachází. Nejradši by se už zavřela v kupé, zabořila nos do psaní a s nikým se nebavila. Tyhle prázdniny na její už tak nijak extra společenské duši nadělaly paseku - s mudlovskými kamarády se neviděla vůbec, jen formálně na nějakých akcích, s kamarády ze školy se téměř taky neviděla, kdyby mohla, asi by se přirovnala k napůl asijskému dítěti, které nezapadá ani mezi bílé kamarády, ani mezi ty asijské, a tak sedí samotné u oběda pojídajíc sušenky, drtíc matiku, nebo nějaký podobný mix stereotypů.
Aniž by se nějak měla k tomu jít hledat známé tváře, zůstane stát na nádraží, snažíc se nevšímat toho, že ji otec a její bratři obklopují jako armáda bodyguardů. Proč přesně se rozhodla polovina její rodiny vypadat jako extra nenápadní 00 agenti nikdo neví.