Nemusel jsem dlouho čekat a k mému zvučnému smíchu se připojil i ten zvonivý, Blissin. Zazubil jsem se ještě víc a nad poznámkou, kterou utrosila Cath těsně před tím, než na mě vyplázla jazyk, jsem se musel opětovně zasmát. Tak s ní bude ještě legrace! zazubil jsem se v duchu, jelikož jsem byl neskutečně rád, že jsem našel někoho, s kým bude zábava a celkem si sedneme. Pokud tedy nebude moc často běhat proti zdi, zašklebil jsem se a pozorně jsem si prohlížel Cath, jestli náhodou nemá nějaké zranění z venčí, o vnitřním poruše už jsem něco věděl. Bliss si mezitím uklidňovala svoji sovu, kterou očividně rozrušila rána Catharenina. V tom se opět ozvala Cath a zeptala se, jestli máme také zvířátka. U Bliss to viděla a když se podívala na mě, zeptala se, co mám já. Hrdě jsem vypnul hruď a odpověděl. "Jasně, že mám svojeho mazlíčka!" zazubil jsem se, ale nijak jsem svojeho krysáčka nevolal, jelikož při pohledu na její hladovou kočku jsem dostal strach, že by z něj brzy nezbylo nic jiného, než jeho dlouhý a krýsný ocásek.
Chvíli na to se máma zase starala o to, jestli máme vše a já jsem moc dobře zpozoroval, že i Bliss to trochu děsí. "Neboj se, máme všechno, úplně," úsmál jsem se a snažil jsem se ji přemluvit stejně tak jako táta.
Jakmile se máma zeptala, do jakého vagónu půjdeme, teprve jsem se podíval, jaké tu jsou. "Do B! To je nejhezčí písmeno, skoro teda," zasmál jsem se a podíval jsem se na Cath, která se ptala, jestli může jít s námi do kupé. "No já tedy nevím, já mám rád, když jsou v kupé okna a když je rozbiješ hlavou..." řekl jsem jakoby nic, přitom si to tady prohlížet, až nakonec jsem se podíval na Cath a usmál jsem se, jakože to myslím ve srandě a nic proti ní nemám. "Dělám si srandu, budem rádi, když tam bude sranda... Teda, já určitě, ale mám jedno pravidlo!" řekl jsem hrubě a ukázal na její kočku. "Jestli se tento kožišák dotkne mého miláčka, poletí z okna na to tata!" vyhrožoval jsem jí a myslel jsem to vážně. Jako na zavolanou zrovna vytáhl krysák hlavičku z kabátu, z díry na krku a vykukoval na svět. Jeho šedivý kožíšek se leskl stále stejně, ale jakmile uviděl kočku a sovu, zašklebil se, hodil po mně jeden významný pohled a schoval většinu svého těla opět do mého oblečení.

Smála jsem se svým obvyklým zvonivým smíchem společně s těmi dvěma šílenci a byla jsem ráda, že tady nejsem sama. „Tak já jsem zeď, jo?“ zeptala jsem se pak naoko uraženě Cath, která odpověděla Thomasovi na jeho narážku na změnu terče jejích nárazů. „Nevadí, jen Cari se dosti vylekala,“ usmála jsem se tedy, když se omluvila za náraz do mě a tedy vyděšení mé sovičky. „Jo, koupila jsem jí včera. Jmenuje se Cari a je to samička Sýce Rousného,“ vysvětlila jsem, ač jsem sama moc dobře nerozuměla těm všem druhům sov, ale něco málo mi o tom ona prodavačka pověděla.
„Myslím, že tě moc rádi přibereme k sobě,“ usmála jsem se na Catt, ač bratr musel mít nějaké námitky – jak také jinak, je to můj bratr, že? Zeptala jsem se s úsměvem v duchu. „Kupé jsou po čtyřech, že?“ zeptala jsem se pak, ani jsem nevěděla, ke komu onu otázku mám směřovat. Ovšem potom už jsem se jen podezřívavě podívala na Tarju, tedy onu černou kouli chlupů s modravýma očkama. „Jestli budeš Cari zlobit, tak z tebe bude předložka,“ upozornila jsem kočičku vážně, ovšem pak jsem si jí taktéž pohladila, doufajíc, že mě nekousne ani neprovede nic jiného zdraví-ohrožujícího. Krysák Thomase se mezitím schovával a vypadalo to, že se mu přítomnost dravců – Cari a Tarji – líbí opravdu pramálo. Ovšem Thomas jej hlídal a tak se nejspíš krysák cítil také v bezpečí zachumlaný v jeho oblečení.
Když však Thomas vyhrknul, že jdeme do B, tak jsem se usmála zářivým úsměvem. Já jsem Bliss… s B na začátku! Jako báječná bláznivá Blissinda! Usmála jsem se nad svými myšlenkami. Avšak pak už mě napadla jedna otázka. „Do které koleje nás asi zařadí?“ zeptala jsem se, avšak opominula jsem svou obavu z toho, že každý půjde jinam. „Mě by se líbil… ehm… Havraspár má krásné barvy,“ usmála jsem se, avšak pak mě napadla další kolej: „Ale zmijozel má ve znaku hada… a Nebelvír má také krásné barvičky,“ usmála jsem se, když jsem zjistila, že pro tři ze čtyř kolejí mám nějaké plus a tak jsem se otočila na bratra a novou kamarádku, abych zjistila, co mají za názor oni.

Když jsem nezmerčila žádnou známou tvář, ani mě to nepřekvapilo. Dokonce jsem ani necítila potřebu vyplakat se někomu na rameni. Ale vyvstával tak další problém - najít si nějaké kupé.
Vzdychla jsem, což rozhodně nemohlo být slyšet, a odhodlaně jsem si začala razit cestu k vagónům, přičemž jsem usilovně vzpomínala na sova pana Perkinse. Vagón A je vyhrazen prefektům a jim podobným, čímž se mi dále nabízí jen čtyři možnosti. Bezva.
Konečně se mi povedlo nějak se protlačit k vlaku, a mé těžké rozhodování utnul dav sám - dostrkal mě k písmenu C. Poddala jsem se tomuto rozhodnutí snad samotné vyšší moci, ale pak jsem myšlenku, že mě do céčka poslal Bůh, zamítla. Ono by to asi dopadlo jinak, kdyby Re cestou nechňapl skrz mříže po kočičím ocase, protože to bych pak nemusela uhánět před rozzuřenou majitelkou.
Zdvořile jsem poprosila nějakého tělnatého pána, jestli by byl tak laskav, a pomohl mi do vlaku napasovat kufr. Naštěstí byl velmi laskav, a kufřík se za chvilku vyjímal na chodbičce.
"Tak to bychom měli," zamumlala jsem si, a opatrně se vydala i s kufrem napříč chodbičkou hledat aspoň trochu volné kupé.

VAGON C

Než na ně došla u přepážky řada, Arsen ještě chvíli tiše a zaujatě hovořil se svým otcem. paní Quinnová se málem zamračila na trojici, která zcela očividně zase kula nějaké pikle, ale nakonec postrčila v nestřeženém okamžiku January, když přišli na řadu, a Arsen prokodrcal svůj vozík přes kouzelnou překážku, která dělila nástupiště 9 a 3/4 od očí mudlů.
"Páиi, to jє иádнєяa!" rozzářil se. Kolem se valila oblaka páry a bylo tu strašně moc lidí. Na chvíli se zatvářil zmateně. Pan Quinn si vůbec nepřipadal svůj, protože do Bradavic nikdy nechodil, ale na lokomotivu hleděl se stejným úžasem. Paní Quinnové popoháněla hned děti i muže kupředu.
"Pospěšte si, musíte najít volné kupé!"
Arsen se začal nejistě prodírat kupředu. Ať se rozhlížel, kam chtěl, nikoho tu poznával, ale vytrvale se držel svého cíle a zanedlouho už stál u schůdků a vynášel s funěním svůj kufr dovnitř.
"Ještě máme spoustu času," poznamenal strejda Barty s pohledem na roztodivné hodinky v ruce, které vydávaly cinkavé zvuky a otáčely se v nich malé planetky.
"Já si иajdu мísto a zavolám z oкиa," zafuněl Arsen a protáhl se se soví klucí kolem nějakého hubeného kluka s kruhy pod očima. "S dovoleиím!" Na nakládání kufrů nic kouzelného nebylo.

Vydýchal tu nejhorší námahu a pustil se do další krušné cesty, tentokrát přes zaplněnou uličku. Vypadalo to, že za tu chvilku, co si povídali a taťka se strejdou Bartym mu udíleli rady, se celý vlak zaplnil. Navíc většina holek i kluků byla větší než on, nejspíš vyšší ročníky. Podle nápisu na dveřích poznal, že se právě nachází ve vagónu B. Když se ale pokusil vejít do protejšího (označeného A), okamžitě ho vytlačila nějaký šesťák, který se sice netvářil přímo nepřátelsky, ale rozhodně mu dal najevo, že tady nemá co pohledávat.
S povzdechem se za kodrcání kufru vydal napříč vagónem B.
Podle hluku se mu zdálo, že vagón C může být jen horší, a tak využil příležitosti, že jakási dívka vyletěla jako střela (v rukách svírala květináč s jakousi květinou, která vydávala mlaskavé zvuky), a rychle zabral jedno zázračně prázdné kupé, kde bylo jen třeba vyvětrat, protože tu bylo lehce cítit shnilé maso.

[Vagón B, kupé 16]
Z posledních sil vyhodil kufr na protější sedadlo, aby kupé vypadalo zabrané. Rozhlédl se obezřetně do uličky a zauvažoval, jestli bude lepší vyvětrat teď, nebo schválně ještě počkat. Nerad by, aby si k němu přisedli nějací starší kluci, kteří by měli chuť něco zkoušet, když on sám ještě kouzlit neuměl. Táta sice říkal něco o tom, že mimo školu kouzlit nesmí, ale jistota je jistota.
Puch, který tu nejspíš zanechala ta exotická rostlina, nebyl zase tak nesnesitelný, ale Nefertiti zlobně krčila nosík. Arsen si s výdechem natáhl nohy na protější čalounění a zahýbal palci. Tohle nebylo špatné místo. Bylo to skoro na konci kupé a díky neznatelnému pachu kupé ostatní žáci raději přecházeli a ještě se pokoušeli najít jiné místo.
Nakonec se Arsen protáhl a trochu líně sklouzl ze sedadla, aby se podíval dveřmi na chodbičku. Tam nečekaně uviděl známou tvář, jak se s kufrem prodírá vedlejším vagónem.
"Нej, Joe!" zvolal trochu víc hlasitě, než chtěl, a zamával na svou kamarádku. V duchu si pogratuloval, že skoro dokonale spolkl veškerý přízvuk - tohle mu musí vydržet. "Chceš pomoct s kufrem?" nabídl se a okamžitě ho napadlo, že musí otevřít okýnko a zkusit vyvětrat tu divnou masožravku dřív, než se sem prodere, protože jinak by si k němu nejenže nepřisedli vymyšlení zlí třeťáci, ale ani Joe.

_________________

Winston se podíval na otce a řekl. „Už zase?“ Řekl s trpkým podtónem v hlase a když došel ke dveřím do vagónu začal strkat nejprve objemný kufr a poté vše ostatní. Murin se v kleci rozhlížel a jen tak tak se udržel na bidle a nepříjemně houkal, anvíc Winston si byl jist že taková cesta bude pro sovu jen a jen nepříjemná. Otec mu s kufrem do vlaku pomohl, načež seskočil na perón z ocelového schůdku vagónu a řekl. „Tak si to užij Winstne a nezapomeň napsat. Mám něco vzkázat mamce?“ Přičemž se klučina usmál a řekl. „Díky. Řekni jen že na ni myslím a že se zase těším až Vás uvidím. Určitě napíšu.“
Poté na něj otec mávl a Winston jej potichu vyprovázel pohledem dokud nezmizel za přenášedlem. Poté mu úsměv z tváře zmizel a on se soukal do chodby vagónu C.
Byl zde hluk, ale mu to nikterak nevadilo, až na to že chodbička byla jinak přecpána všemi možnými, kteří hledali cestu do volných kupé.

Vagón C Kupé 9

Winston se prodíral uličkou, přičemž si dával pozor ať do nikoho nevrazí, dokud nedorazil do trochu volného kupé. Jak zjistil, většina lidí už byla z vyšších ročníků a nejspíše nejeli do Bradavic poprvé, tudíž jeli po skupinkách a na místech kde ještě nikdo nebyl se právě Winston ocitl. Podíval se prosklenými dveřmi kupé dovnitř na polstrované sedačky, pokud se jim tak dalo říkat. To by se dalo...
Pomyslel si, když vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře. Okamžitě se pokusil své zavazadla uložit a poté si sedl na sedačku. Nepřítomným pohledem vyhlédl ven, kde marně hledal někoho koho by jen po pohledu znal, načež zavřel oči a uvolnil se, neb byl napnutý jako pružina..

VAGON C

Pomalu jsem pochodovala chodbou, rozhlížela se, vyhýbala se občasným kolemjdoucím a k tomu ještě opatrně nakukovala do kupé. Ani jedno mě nepřitahovalo. Ale kdo by si sedl k nejmíň o pět let starší skupince uhihňaných holek na klukovi, co vypadal jako manekýn? Nebo naopak k drsně se tvářící skupince čtvrťáků, co vypadala, jako by nejradši zmlátila každého na potkání?
"Hele, nevidělas Poppy?" zeptal se mě najednou kdosi, a já zaraženě vzhlédla k uhrovitému obličeji o pár let staršího kluka. Nejspíš jsem se netvářila zrovna duchaplně, protože vzápětí dodal: "Ropuchu. Takovou velkou, hnědou." Zavrtěla jsem hlavou, kluk si nešťastně povzydchl, a pokračoval ve svém pátrání.
Já si taky povzdychla, a můj velký opeřenec se mě pokusil napodobit hvízdavým houknutím. Nebo se prostě jen tak trošku přidusil kuličkou, kterou vzápětí vrhl.
Chvilku jsem tam jen tak postávala, a zvažovala, jestli je přípustné zabrat si chodbu a prostě si sednout na kufr, když tu jsem uslyšela svoje jméno.
Rychle jsem vzhlédla, nejspíš jen proto, abych se střetla se šedým očima, které se podobaly těm mým, a přece byly tak jiné. Vykouzlila jsem úlevný úsměv, a div jsem nezačal juchat radostí, když jsem uslyšela větičku, která mimo jiné zahrnovala "pomoct" a "kufr". Ale kam by mi měl pomáhat?
Takže to muselo logicky znamenat, že pokud se nám podaří přemístit to odporně velké zavazadlo do vedlejšího vagonu, budu se moct usídlit v kupé. A k tomu ještě s kamarádem...
"Jé, ahoj, Quinne!" výskla jsem, a jen taktak si vzpomněla, že mu nemám říkat Sene... před klukama. O celém vlaku nic neříkal, ale usoudila jsem, že mu udělám radost, když si to protentokrát odpustím.
"No jasně že jo, díky," odpověděla jsem mu. Rozhodně se s tím krámem nehodlám vláčet na plný úvazek dýl, než je nutné.

Loučení s rodinou odbyla. A doma. Na nástupiště ji nikdo nedoprovázel, protože každý měl svých vlastních starostí dost a koneckonců, ona už byla dospělá. Tentokrát vynechala svou běžnou garderobu a sotva dosedla do prázdného kupé ve vagoně A, uhladila si sklady na sukni patřící ke školní uniformě. Na hábitu se jí hrdě blyštěl odznak primuse a neméně hrdě se skvěla zmijozelská kravata vykukující z tmavé pletené vesty. Zavazadla naprosto odpovídala své majitelce. Byla elegantní, tmavá, bez jediného škrábance nebo jiné chybičky. Na některé věci byla Lei až neskutečný puntíčkář.
Doufala, že jí tenhle rok nepřichystá žádné nepříjemné překvapení a všichni se jejímu kupé vyhnou, což většina z nich také při pohledu na jeho obyvatelku udělala. Většina těch, se kterými by pronesla pár slov, seděla v jiném vagoně a v naprosto jiné společnosti. Povzdechla si, podepřela si hlavu dlaní a zahleděla se z okna. A bylo to tu znovu. Naposledy. Ne, že by se jí do Bradavic nechtělo, ale děsila ji ta představa, že školní rok skončí a ji rodiče posadí na ministerstvo do nějaké kanceláře a tím pro ni veškerý ten živý shon ustane. Smutně se zahleděla na svůj odraz ve skle a hned se zase rychle vzpamatovala. Kdyby ji takhle někdo viděl, ještě by si mohl myslet, že v ní trocha lidskosti zbyla a není ultimátní svině. A ona nechtěla svou pečlivě budovanou pověst mezi studenty zničit. Samozřejmě, že jim nikdo z profesorů nevěřil. Lei uměla působit křehce a zranitelně, když chtěla někoho přesvědčit, že nemá prsty v ničem z toho, z čeho byla spolužáky obviněna. Kdysi to bývala dětská hra. Teď už to pro ni byla jen dobrá zábava.
Znovu se vrátila k pozorování nástupiště a snažila se protentokrát tvářit namyšleně a nepřístupně.

_________________

[Vagón B, kupé 16]

Arsen prokličkoval mezi několika povídajícími si skupinkami bradavických studentů a chňapl po Joeině kufru. Na chvilku zalitoval své nabídky, protože kufr byl zatraceně těžký a Arsen ho napůl odnesl a napůl odvlekl s podlomenými koleny.
Nakonec se mu s vypětím podařilo přestěhovat ho z místa C do místa B a dokonce na vrchní poličku kupé, kde by měl kufr také zůstat, pokud by vlak náhle prudce nezabrzdil. Svůj vlastní kufr vyzvedl na protější polici, aby si Joe měla kam sednout, a rukávem si otřel čelo - ani jeden z nich zjevně necestoval nalehko. Okénko otevřel, ještě než vyběhl ven, takže původní podivný pach už trochu vyvanul, a Arsen s úsměvem letmo zamával ven své rodině.
"Uf, to by bylo. Rád tě vidím," zazubil se široce a uvelebil se na červené sedačce s rukama spojenýma na kolenou. Trochu si protáhl prsty ztuhlé taháním kufrů. "Máš tu rodiče?" vyhlédl zvědavě z okénka. Joeiny rodiče i bratry si pamatoval a bylo víc než možné, že je mohl venku v tom chaosu přehlédnout. Dokonce i Nefertiti si nejspíš pamatovala výra jménem Re, protože se okamžitě načepýřila a jako velké krémové klubko shlížela napjatě na celou scénu pod sebou.
"Pořád se nemůžu zbavit dojmu, že jsem něco zapomněl," naskočila Arsenovi vráska na čele, když se polohlasně svěřil a poklepal si zamyšleně na bradu, jako by se probíral v duchu seznamem věcí. "Ale nejspíš to bude jen tou nervozitou..."

_________________

Jakmile Bliss zahrála uraženou, opět jsem se na ní nevinně usmála. "V tomhle případě skleněné dveře," mrkla jsem na ní a pak se podívala na sovu, tentokrát klidnou sovu. Bliss mi ještě potvrdila, že se jmenuje Cari a že je to nějaký sýček. Kari! To je koření, ne? Zauvažovala jsem a pak jen pokrčila rameny a na sovu se usmála, nehledě na to, že se to Tarje nezdálo. Po chvilce se ozval i Thomas, že má také své zvířátko, ale neřekl mi jaké. Přivřela jsem oči. Však já si to zjistím! Aby neměl kocoura, no to by mohlo dopadnout příšerně... Ochranitelsky jsem dala ruku na Tarjinu hlavu a zavrtěla hlavou. Bliss mě ujistila, že mě rádi přiberou k sobě a Thomas pak začínal se srandičkama. Opětovně jsem se zatvářila tím výrazem -měla jsem jich hodně- alá jestli nepřestaneš, něco po tobě hodím a pak se zasmála. Pak dokonce začínal s tím, že jestli Tarja sežere jeho mazlíčka, poletí z okna. Podezřívavě jsem se podívala na Thomase a spatřila krysí hlavičku, která na nás koukala a pak opět zmizela. "Takže krysa, jo?" zvedla jsem překvapeně obočí a pak zakroutila hlavou. Co se dalo čekat...od kluka. Pak dokonce proti Tarje byla i Bliss, ale pak si jí dokonce i pohladila. Tarja se na ní vážně podívala a nechala se pohladit. "Podceňujete mojí kočku, nezapomínejte, že vás sama našla! Bez ní bych se nezorientovala," oznámila jsem jim a pak se na ně zazubila a chviličku poslouchala jejich konverzaci o kolejích. Bylo mi dokonce i jedno kam půjdu, jen abych byla s dvojčatama a nedělala hlouposti sama. "Mě je to celkem jedno. Tarje by se možná líbil Nebelvír," pokrčila jsem rameny a opětovně pohladila Tarju po vystrčené hlavičce. Otočila jsem se na Thomase, zda nám prozradí, kam by rád, ale to už zahoukal vlak. "Á! Sakra, nestíháme děcka, musíme jít do Béčka!" poskočila jsem na místě a pak se podívala na rodiče dvojčat, usmála se na ně a pak se opět obrátila k dvojčatům. "Než se rozloučíte, zkusím zabrat volné kupé ve vagónu B, jo?" oznámila jsem jim v rychlosti a pak se zmateně dívala na rudý vlak, který měl namířeno k odjezdu. Rozeběhla jsem se a naskočila hned do volných otevřených dveří od vlaku, kde nebyla šance, že bych narazila. Hm...B, B...Tady je A...Á! Bé! Když jsem konečně našla vagón, který měl být B.

Vagón B, kupé 5

Jakmile jsem si to namířila do vagónu B, hledala jsem nějaká volná místa pro mě a pro Bliss s Thomasem. Různě jsem nakukovala, ale skoro všude už bylo obsazeno a já se na to málem vybodla, ale jako zázrakem tam na mě čekalo volné kupé. Přistála jsem na sedačce a oddychla si. Kufry přežily, všechno je snad v pořádku. Ztrhaná jsem oddychovala za úsilím obsadit kupé. Posundávala jsem ze sebe tašky, kufry a bůhví co ještě a uklidila to nad sebe. Pak jsem byla připravena kupé chránit svojí šikovností a dlouhýma nehtama. Zlověstně jsem se usmála a čekala, zda dorazí Bliss a Thomas. Pro jistotu jsem se napůl s kupé vyklonila, aby mě nepřehlédli, i když... mě se přehlédnout nedalo.