"Já chci taky do Bradavic," fňukala uraženě Susan, loudajíc se za zbytkem rodiny. Tento rok měla jako nejmladší zůstat mezi mudly sama - ne, že by si dělala iluze, že bude Uru nějak výrazně postrádat, ale přeci jen to bylo takové světélko v tunelu.
A teď měla zůstat úplně sama.
"Už jen jeden rok," utěšovala ji rozpačitě Uru, ale věděla, že v tomhle případě byla jakákoliv přetvářka zbytečná. Obě sestry věděly, že si navzájem chybět nebudou. Minimálně starší zlatovlasá, která bude mít navíc tolik starostí, že jí na to vůbec nezbude čas. A jestli se Susan něco takového přihodí, určitě jí hrdost nedovolí, aby si s tím komukoliv postěžovala.

Uru za sebou táhla vozík se svým kufrem a hlasitě si pohvizdovala. Konečně to bylo tady! Vysněná cesta do Bradavic! Jak dlouho jsem na tohle musela čekat, pomyslela si s úšklebkem.
Volnou rukou podrbala pod bradou Čokoládu, drobné černé kotě s bledě žlutýma očima, která ji hřála zezadu na krku a zvědavě se rozhlížela kolem. Mezi zlatovláskou a její kočičí společnicí za ten krátký čas stihlo vyrůst silné pouto. Uru odjakživa milovala zvířata a kočky ještě donedávna byly na druhém místě hned za sovami - po setkání s Čokoládou obsadily první místo na pomyslném žebříčku oblíbenosti.
Protože Čokoláda se ukázala být velmi zvědavou, důvěřivou a hravou bytostí, zlatovlásce netrvalo dlouho získat si její sympatie. Výsledkem bylo, že černé kotě ji jen zřídka opouštělo, když se zrovna nenašla nějaká věc, která upoutala její pozornost a ona se nebála to jít prozkoumat.
Zrovna teď kolem bylo tolik věcí, které Čokoládu zaujaly, že se Uru zprvu bála, aby se jí kočička neztratila v davu. Brzy však pochopila, že to byly plané obavy. Čokoláda sice byla dost naivní a důvěřivá, zčásti proto, že ve svém kotěcím věku ještě nenasbírala dost zkušeností, které by ji mohly seznámit se skepsí a nedůvěrou, nicméně pohled na míhající se nohy všech těch dvounohých kolem v ní vzbuzovaly silnou neochotu se obtěžovat mezi nimi probíhat a riskovat nakopnutí.
Zprvu kočka pyšně sedící na rameni jakési podivně oblečené malé holky vzbuzovala udivené pohledy, ale jakmile rodinka prošla přepážkou oddělující mudlovskou a kouzelnickou část nádraží, rázem se to všechno stalo naprostou samozřejmostí. Od té doby o Uru a Čokoládu sotvakdo zavadil pohledem.

Skupina se propletla davem až k přistavenému bradavickému expresu a nastal čas loučení. "Žádné vylomeniny, prosímvás," nabádala je matka a sjela své děti jedno po druhém přísným pohledem.
"Ještě se nic nestalo, tak se hned tak nekaboň," uculil se Eric.
Susan je sledovala napůl smutným, napůl závistivým pohledem, čehož si všiml pro změnu Simon a mrkl na ni: "Neboj, mrně, budeme ti posílat psaníčka!"
"Neříkej mi mrně!" vyprskla Susan, která už od rána měla dost špatnou náladu a chvíli dokonce trvala na tom, že rovnou zůstane doma.
"Už byste měli jít," zabručel Samuel, když si vyměnil rozlučovací fráze se všemi členy samozvané "výpravy do Bradavic".
"Nojo," potřásla hlavou Uru a jako první nakráčela k dvířkům. Otec jí pomohl vyložit kufr a dostat nahoru do uličky. Zlatovláska na něj mrkla a s posledními slovy loučení zmizela Samovi z očí. Sourozence za zádi už víceméně nevnímala.
Konečně tu byla taky.

Vagon, ke kterému podvědomě zamířila, byl vagon C. S kočkou za krkem se vydala uličkou pátrat po volném místě v kupé. Téměř všude bylo zaplněno, a kde ne, tam seděli žáci starších ročníků, které v Uru moc sympatií nevzbuzovali.
Konečně přes sklo jednoho z kupé zahlédla povědomé rusé vlasy... Ginger? Zlatovlasé se nechtělo věřit, že má takové štěstí.
Otevřela prosklené dveře a opatrně nakoukla dovnitř. Za ní vstrčila dovnitř zvědavá Čokoláda a upřela pohled velikých bledých očí na Ginger a jakéhosi kluka. "Ahoj," usmála se přátelsky. "Můžu sem?"
Čokoláda mňoukla a káravě drcla čumákem Uru do tváře. Ta se neochotně opravila: "Můžeme?"

Arsen si to štrádoval po nástupišti v džínových zvonáčích, béžovo-červených keckách Nike a odrbaném černém tričku Beatles. Vozík měl naložený docela skromně, když se tak rozhlížel po ostatních (a hlavně dívčích) zavazadlech, což ho docela mrzelo, protože do poslední chvíle doufal, že dostane nové koště. Na vršku vozíku trůnila klec s Nefertiti, která se nesla snad ještě hrději než samotný Arsen, který si jako druhák připadal strašně vyspělý.
Bylo mu koneckonců o rok víc než minule a s rodinou se zvládl rozloučit i pěkně stranou na parkovišti, aby nikdo neviděl paní Quinnovou, jak pláče a nechce svého syna po prázdninách opět odevzdat do bradavických spárů.
Došel až k lokomotivě s výrazem, který považoval za "cool", a "ležérně" se opřel o svůj vozík, takže z něj na druhé straně vypadla svačina v papírovém sáčku od mamky. Arsen si spěšně sebral a úzkostlivě oprášil, než ji zastrčil do kapsy kufru, aby nebyla tak na očích. Zatím v tom davu, který se hemžil jen kousek od něj, neviděl nikoho známého, ale rozhodl se, že možná někoho najde, až bude procházet vlakem a hledat si místo - v téhle zoo to nemělo valnou cenu.
Chtě nechtě musel musel první vagón určený pro primuse a kapitány minout, ale vlezl hned do svého oblíbeného béčka, aby se loudavě pustil uličkou. Věci si hodil do prvního volného kupé (to hned za dveřmi, málokdo stál o přílišnou blízkost u primusů, protože to nezaručovalo možnost dělat svinčík a randál), vrátil se do chodby, stáhl okýnko a lenivě svěsil ruce ven, aby se mohl dívat na čarodějnický zástup z větší výšky.
Teď ho trochu mrzelo, že rodiče přemluvil, aby nechodili, pod záminkou, že ostatní druháci je taky nejspíš nebudou mít za zadkem, ale při pohledu na jiné loučící se druháky se zašklebil nad tím, jak byl vedle. Nejspíš by to vůbec nikomu nebylo divné. Na druhou stranu měl Arsen spoustu času lovit lelky a pobaveně tak ocenil mudly s čínskými hůlkami.

_________________

Nakonec jsem se však musela s maminkou rozloučit, objala jsem jí a chvíli zůstala zavěšená u jejího krku, vůbec nevnímajíc to, co si o mě kdo kolem bude myslet. Cari se však vůbec nelíbilo to, že jsem jí při objetí – které se neslo spíše ve stylu pokusu o uškrcení mojí mamky – málem zamáčkla – a bývalo by se to stalo, kdyby sovička pohotově nevzlétla a nepřistála mi na hlavě, s vzteklým „pupupu!“ které křičela snad přes celé nástupiště. Člověk by se divil, jak taková malá potvůrka dokáže udělat tolik randálu. Avšak i tento hluk zanikl v šumění hlasů ostatních malých i velkých kouzelníků.
Nakonec jsem se však přece jen vydala do vagónu B, který byl nějakým způsobem nejblíže – a na cestě z Bradavic jsem v něm jela, takže byla tu určitá pravděpodobnost, že potkám někoho z mých přátel, pokud by se rozhodli zůstat na podobném místě jako minule. A tak jsem nějakým způsobem vytlačila nahoru kufr, který nebyl až tak objemný, avšak když k tomu připočtete divokou sovu na hlavě a její klec, do které se sova nehodlala usadit, byla to jednoduše akce náročná. Avšak naštěstí jsem to zvládla a vydala se uličkou, hodlajíc nakouknout do všech kupé, zda někoho podezřele známého nepotkám.
Mé štěstí se projevilo již při útoku na první kupé, ač jsem se musela ušklíbnout, když jsem si vzpomněla, kdo v tom kupé seděl posledně – Zelená primuska, tedy naštěstí nyní již ex-primuska, od které snad – tedy určitě! Samozřejmě, že je to jasné – bude tento rok klid. Ač já byla samozřejmě andílek, mě takoví primusové neměli proč vadit, ale přeci jen je lepší nemít v zádech vražedný pohled.
„Ahoj, Quinne, máš tu volno?“ zeptala jsem se svého Morčecího spolužáka a bez vyčkání na odpověď sebou bacila na sedačku, což znamenalo, že se Cari opět vznesla do vzduchu, opět pořádně nabručená a hledajíc si nové místo na sezení. Pokud by se Arsen nebránil, nejspíše by mu sedla na hlavu, avšak pokud by byla vyhnána, našla by si brzy místo na opěradle sedačky, kde by se usadila s jasně uraženým výrazem.

Matt nadále nezaujatě pozoroval ruch za oknem, než ho z jeho zahloubaného nicnedělání probral povědomý hlas. Vylekaně prudce otočil hlavou, ale když spatřil zrzavou hřívu jeho nové kamarádky ze zmrzlinářství, neujistě se pousmál a přikývl, i když to nevypadalo, že by jeho souhlas Ginger potřebovala. "Ahoj," zamumlal, "jasně, že můžeš." doplnil svůj souhlas i slovně, ale to už byla Ginger uvnitř kupé a přes rameno jí nakukoval nějaký dospělák. "Dobrý den," pozdravil dostatečně hlasitě, aby ho táta od Ginger neměl za nevychovance. Trochu ho překvapilo, že ho její táta zřejmě zná z vyprávění, a tak se nervózně ošil, než mu oplatil stisk ruky. "Matthias Cooper." představil se mu opět dostatečně srozumitelně a sundal nohy ze svého kufru. "Děkuju, na mě je to strašně těžký." vysvětlil, proč si kufr nehodil nahoru sám, i když to asi ani nebylo potřeba. "Nashledanou!" zahulákal za ním, když se pan Olsson rozloučil. Pak už jen pozoroval, jak se Ginger zabydluje v jeho kupé a nedůvěřivě si měřil její sovu. Sice byla bezpečně zavřená v kleci, ale co se dočetl, tak ptáci, obzvláště ti chovaní v zajetí, se dokázali časem naučit otevřít dvířka svého nedobrovolného vězení a frnknout na svobodu. Tiše doufal, že Gingerina sova není natolik zdatná, aby se o něco takového pokusila.
"To nic," mávl rukou nad tím, když se sova začala rozčilovat, jakmile Ginger omylem převrhla klec. "Máš to pořádně zavřený?" otázal se pro jistotu a pokusil se pousmát. "Jo, to je máma s tátou. Oni mi chtějí ještě zamávat, až se to rozjede, i když jsem jim říkal, že to je zbytečný, ale oni mě nikdy neposlouchají, a to mám většinou pravdu."

O chvilku později nakoukly do jejich kupé dva páry očí, jeden dívčí, druhý kočičí. Proti kočkám Matt nic neměl, naopak by byl mnohem raději, kdyby mu rodiče pořídili místo sovy kocourka, ale teď už s tím stejně nic nadělat nemohl. "Ahoj, já jsem Matt." mávl rozpačitě, aniž by odpověděl na dívčinu otázku. Možná měl? Anebo pochopí sama, že tím dal najevo, že mu to nevadí? "Já myslím, že můžete?" pokrčil rameny bezradně a pak se rozhodl pro dobro všech mlčet.

_________________

Leonard a jeho půvabná dlouhovlasá maminka vyrazili na nádraží už velmi brzo ráno. Ačkoliv jejich kroky vedly přímo z Děravého kotle a nečekala je tak dlouhá cesta, nehodlali nechat nic náhodě - ani jeden netušil, co se dalo dělat, pokud někomu ujel vlak do Bradavic.
Cesta byla velice tichá; Patricia se snažila o lehkou konverzaci, ale jediné, na co se Leo zmohl, bylo nevýrazné "hm" a "no jo". Už od rána měl pocit, že se jeho žaludek chystá vyskočit a utéct někam za moře; byl nervózní až hrůza, občas se mu jen tak rozbušilo srdce a příšerně mu třeštila hlava. Už za chvíli nastoupí do vlaku mezi stovky cizích lidí, bude se muset mačkat v kupé bůh ví s kým a bůh ví jak dlouho...
Zabloudil očima k přenosce, kterou jeho matka držela v levé ruce, a pohled na skrčeného růžového tvora v ní ho alespoň trochu uklidnil. Ovšem jen na chvíli; čím víc se blížili k nádraží, tím se mu žaludek obracel důrazněji. Navíc mu do uší pískal protivný vítr a on si nevzal ani šálu, takže mu zebalo i za krk.
Tomuto pocitu nijak nepomáhal fakt, že on ani jeho máma netušili, jak se vůbec dostat na nástupiště. Oba samozřejmě věděli, že nemá cenu ptát se průvodčích; nakonec prostě zamířili k nástupišti devět, což se ukázalo jako správná volba, protože se kolem něj motalo poměrně dost podivně oblečených lidí, očividně kouzelnických rodin. Z toho všeho nadšeného švitoření o Bradavicích mu žaludek udělal další salto a chlapec výrazně zbledl.
"Broučku," ozvala se po chvíli ticha Patricia, "myslím, že se musíme rozběhnout proti zdi. Všichni kolem to tak dělají.
Leonard zavřel oči a promnul si kořen nosu. To se mi snad zdá. Rozběhnout se proti zdi. Nenašel už ale sílu protestovat, takže se jen odevzdaně opřel o vozík se svými zavazadly a rozběhl se proti přepážce mezi nástupišti devět a deset. Zavřel oči, čekal na náraz a.. málem zakopl o nějakého kluka, který na nástupiště dorazil chvíli před ním. Zamumlal omluvu a zvedl hlavu, přičemž zůstal ohromeně zírat.
"Páni," vydechl při pohledu na obrovskou červenou lokomotivu, až ho opustila veškerá nervozita, dokonce ani dav lidí mu v tu chvíli nevadil. Spíš naopak; jak u vytržení sledoval hloučky studentů a jejich rodičů, kteří jim pomáhají se zavazadly do vlaku. Pozoroval pestrobarevné hábity, houkající sovy, prskající kočky, dokonce i žáby mu připadaly najednou prima... Vzpamatoval se až když do něj strčila nějaká dívka s velkým kufrem. Zmateně sebou trhl a otočil se na matku, která naprosto zářila - a Leo tušil proč, takže krapet zrudnul a nesrozumitelně zabručel něco o tom, že samozřejmě čekal něco lepšího. Paní Walkerová mu pomohla upevnit na kufr přenosku s Karlíkem a láskyplně syna objala.
Lea nepříjemně píchlo u srdce; na chvíli měl chuť říct, že nikam nejede a že chce zůstat doma, ale nakonec se máme vytrhl a otráveně se zašklebil. "Nech toho, mami, nebo se mnou nikdo nebude chtít sedět," zahučel a ostentativně začal cpát svůj lodní kufr do vagónu D. Naštěstí mu s ním pomohl nějaký starší chlapec, který nastoupil před ním, takže pak už se jen otočil aby zamával mámě a vydal se hledat volné kupé. Naštěstí bylo opravdu brzo ráno a vlak byl zatím poloprázdný, takže měl chlapec štěstí a našel jedno zcela neobsazené, kam se spokojeně rozplácl, kopl kufr pod sedadlo, přenosku s kočkou položil vedle sebe a vykoukl z okna, aby mohl pozorovat ruch na nástupišti a při odjezdu vlaku taky zamávat mamce.

Objevím se na nádraží, samozřejmě s otráveným výrazem ve tváři. V závěsu za mnou jde prakticky celá rodinka. Matka, otec, obě sestry, protože si prostě nemohly nechat ujít můj velký den, malý bráška a... to je vše. Starší bratr je samozřejmě kdo ví kde a alespoň on mě neobtěžuje jako ostatní. Nikdo nemluví, asi jsme nejtišší rodinka na nástupišti, i když teď tady moc lidí není. Ne, vůbec nejsem ospalá, a vůbec jsem našim neříkala, že stačí, když přijdeme po obědě... Ale co. No tak mě neposlechli. Takhle se budu ve vlaku pravděpodobně ještě hodně dlouho nudit, ale nevadí. Vždycky se nějak zabavím. Koneckonců - i ve vlaku mají zdi.

"Zvládneš to?" Otáže se mně Anabeth s ustaraným výrazem ve tváři.
"Jo." Odvětím potichu a dál se snažím nekonverzovat.
"Nechceš pomoct?" Ozve se po chvíli otec, ale jeho tvář je absolutně bez emocí, jako ta má.
"Ne." Zakroutím mírně hlavou.
"A chceš obejmout?" Ozve se pro změnu matka. Na to i já protočím oči.
"Jsem na tebe hrdá broučku." Dodá sestra, a já to úspěšně ignoruju. Máma mě obejme.
"Mami, dusíš mě." Zamumlám přiškrceným hlasem.
"Promiň zlato. Užij si to." Máma se smutně usměje a pohladí mě po vlasech. Ošiju se.
"No jo." Zamračím se a radši se vydám k vlaku.
"A najdi si přátele!" Zavolá za mnou otec.
"Když myslíš." Pokrčím rameny, stejně se to dříve nebo později stane. Slyším, jak za mnou i přes jasný nesouhlas jde otec, táhnoucí má zavazadla. Nastrká je do vlaku, a v tu chvíli už já mizím ve vagónu D. Vůbec mě vzhled vlaku nezaujal, snad jen to, že červená a černá se k sobě hodí. Vejdu dovnitř, jdu docela dlouho, protože chci nějaké hezké kupé. Když už se mi nechce hledat, prostě náhodně otevřu jedny dveře a vpadnu do kupé dříve, než se za mnou dostane někdo z mé rodiny. Rozhlédnu se a odhrnu si vlasy z čela. Jen nějaký kluk, hnědé vlasy, modré oči, nic děsivýho. Měla bych se asi alespoň zeptat, jestli si můžu přisednout. Odkašlu si. "Můžu?" Kývnu na volná místa naproti němu a dříve, než se stačí vyjádřit, se posadím. Podívám se z okna, a když spatřím, jak na mě rodiče jako šílení mávají o sto šest, rychle se přesunu na druhou stranu sedačky. Otřepu se. Proč? Proč zrovna já? Proč prostě neodejdou? Pomyslím si otráveně, ale je mi to v celku buřt.

_________________

"Jasně, že to mám pořádně zavřený. ...Nebo to mám vyzkoušet?" zeptala se jako by nic a sáhla po dvířkách od klícky. Vida děs v Mattových očích, zazubila se na něj a klec položila opět vedle sebe. "Vážně je ta klec dobře zavřená," řekla poté s úsměvem, aby kamaráda uklidnila. Aspoň trošku.
"Mám dojem, že všichni rodiče rádi mávají- támhleto je moje mamka s bráškou Kallem," odvětila chápavě. V momentě, kdy se zrovna koukala z okna na rušné nádraží, se dveře za jejími zády opět odsunuly. Tázavě se otočila, a když poznala blond lokny, široce se na příchozí dívku zazubila. "Ahoj, Uru! Jen pojď dál," řekla, nenápadně ignorovala převedení její otázky na množné číslo, a pokynula jí, ať se k nim přidá. Chudák Matt, pomyslela si lehce zlomyslně, když chlapec ztichl.
"Jo, mimochodem, tohle je Alrik," představila všem přítomným nadšeně svého kalouse ušatého, který si právě nedůvěřivě měřil Uruinu kočku.
"Taky se už tolik těšíte, až vyjedeme? A večer budeme konečně v Bradavicích!" sypala ze sebe radostně, načež se zkoumavě zadívala na Matta. "No tak, Matte, i ty se tam přece musíš těšit, no ne?"

_________________

Uru se vesele zazubila a se slovy díků vstoupila do kupé. "Uru," představila se přátelsky Mattovi, "ráda tě poznávám. Taky do prváku?" dodala zvědavě a posadila se vedle Ginger.
Čokoláda zatím seskočila Uru z ramene a zvědavě kulila očka. Chvíli váhavě poposedávala na místě, kroutíc špičku ocásku, protože se rozhodovala, koho poctít svou pozorností dřív, a nakonec si to namířila ke Ginger, která byla nejblíž. Tu si nejprve očichala, pak zkusmo pošimrala vousky a pak roztomile kníkla, vyjadřujíc tím svou náklonnost.
Nedůvěřivého pohledu Gingeřina kalouse Alrika si prozatím nevšímala. Místo toho se vydala naproti k Mattovi...
To Uru o kalouse projevila větší zájem. Zvědavě si ho prohlédla a pak hrdě představila svou kočičí společnici: "Moje kočka se jmenuje Čokoláda."
Kotě při zvuku svého jména cuklo ušima, ale bylo příliš zaměstnáno Mattem, u kterého zopakovala stejnou proceduru jako u Ginger.

"Já se těším hrozně," odpověděla zatím Uru Ginger. "V Bradavicích to musí být úžasné. Jsem zvědavá, do které koleje nás zařadí!" vyjádřila své pocity a rozverně blýskla chrupem v spokojeném úsměvu. Třásla se na tuhle chvíli celé léto a konečně to bylo tady!
Cítila se šťastná jako už hrozně dlouho ne. A co teprve až dorazí do Bradavic!

Tara a celá její rodina, Katherine a Hugo odjížděli do svých škol, až třetího září, stáli a nevěřícně zírali na cihlovou přepážku. Tara se ozvala jako první. "Tak tímhle procházet nebudu nejsem sebevrah." Její bratr přikyvoval."Jo, co když to tam nějakej dobrák zavře, nebo s tím udělá něco jinýho, aby nám znemožnil projít a my se o to pak rozplácnem." Pak se ozvala ještě Katherine."Neboj Taro, já tě kdyžtak propašuju ke mě na školu." Tara se po ní podívala, svojí sestru měla ráda. Teda, samozřejmě když zrovna nezpívala, nehrála si na psa, neskákala jí svým plyšovým psem po hlavě a neřvala. Když tak o tom už uvažuje, možná by se radši rozplácla u tu přepážku, než aby byla se svou sestrou a jejími kamarádkami v jedné škole, asi by jí z toho brzo ruply nervy, nebo praskla hlava. Na Katherine se však pouze usmála a řekla."Dík."
"Ty máš sebou zase tu dědečkovu mapu, Milane!" Všichni se k otci otočili, jak poznamenala už máma. Otec v rukou svíral mapu, která jim pomohla se dostat na příčnou ulici a zřejmě i teď zkoumal, jestli by se ta věc před nimi nedala nějak obejít."Jen se snažím pomoct!"Ohradil se.
Matka se podívala nejdříve na něj a pak na přepážku.Bez jediného slova k ní zamířila a .... prošla. Ostatní jen nevěřícně zírali na místo kam před chvílí máma zmizela. Katherine začala brečet."Co když se mámě něco stane" popotáhla hlasitě nosem a v náruči silně sevřela svého plyšového psa.
"Zvládla to máma, tak to my musíme zvládnout taky."Řekl táta."Já první nejdu!" Prohlásili pak všichni najednou, přičemž se začali na ty okolo mračit.Zbýval jen malý krůček k tomu aby se začali hádat.
Z cihlové přepážky vykoukla mámina hlava, byl to vážně divný pohled."Tak už jdete?" Rozeběhli se naráz, u čehož se málem srazili. Na druhé straně se objevili, skoro ve stejné chvíli, což mělo za následek jejich pád. Bylo jen štěstí, že je máma v čas odtáhla, jinak by určitě způsobili zácpu.
Pak Tara, stejně jako celá její rodina i dalšími okolními spoluobčany, spatřila velkou lokomotivu. Mnohým dětem se zřejmě v této situaci rozbuší srdce tak, že jim málem vyletí z hrudi a cítí se neskonale šťastné. Taře se sice také rozbušilo srdce, nebylo to ale štěstím, i když nějaká špetka by se ho tam taky našla, nýbrž panickou hrůzou.V hlavě se jí začali odehrávat ty nejhorší scénáře toho co všechno by se mohlo stát. Rodiče se s ní začínali loučit a k tomu dodávali všeobecné rady co má a nemá dělat.
Všechno jí procházelo jedním uchem dovnitř a druhým ven. Táta se nabídl, že jí tam donese tašku. Kufr neměla, taška se jí lépe nosila. Nabídku odmítla a tašku si přehodila přes vlastní rameno, tíhou začala přepadávat na stranu. Do vlaku se vydala sama. Otočila se, zamávala rodičům a nastoupila do vagonu C. Nikoho s sebou nevzala pro jistotu, že by se jí snažili s někým seznámit. Takové věci zvládne dobře sama, po delším čase, který v jejím případě trvá většinou nejméně týden, ale zvládne.
Podívala se po kupé, ale k žádnému se nevydala. Radši zůstala v uličce. Nerada se vměšovala k cizím
lidem, sedla by si do prázdného, ale to by se tam musela nejdříve kouknout. Nesnášela seznamování.
Vždycky si připadala neskutečně trapně. Položila tašku na zem a opřela se o stěnu. Své místo opustila jen na chvíli, aby zamávala rodině a zdviženým palcem ukázala, že je v pohodě.

Naše poměrně velká rodina se proplétala davem a hledala to správné nástupiště. Nakonec Gideon spatřil správné číslo a ukázal na přepážku, která vypadala vskutku bytelně. Já jsem si připadala trochu zvláštně, nesla jsem si klícku s Kassiasem - na kterého se otáčela spousta zvědavých pohledů ("Mámí!!! Já chci taky takovou příšerku!" - "Nech toho, zlatíčko a ukazovat se nemá."). Můj vozík s kufrem - který byl nacpaný k prasknutí - před sebou tlačil Matyas a živě se bavil s tatínkem o záhadách typu "přepážka".
Bratři mi už předem vysvětlili, že mám proběhnout tím kusem zdi, a že bych se neměla bát. Také mě ujistili, že se mi v žádném případě nemůže nic stát - prý je o lehké. Netuším, jak to bude vypadat při zařazování, když už teď se mi samým rozčilením klepou kolena. pomyslela jsem si, a musela jsem se usmát na Jamese, který rozjařeně brebentil o tom, jak on pojede do Bradavic.
Nejdřív šel na řadu Matyas, pak dvojčata - první Gideon a pak Fellix - a pak já.
Koukla jsem na tu zeď, ve které zmizeli moji bratři, a pak jsem se rozeběhla. Nejprve jsem chtěla zavřít oči, ale nakonec jsem to neudělala, chtěla jsem vidět, co se bude dít. Narazila jsem do přepážky, která tam vlastně nebyla, proběhla jsem tmou a pak najednou bylo kolem spousta kouzelníků a čarodějek a mě se zatajil dech nad tím skvělým vlakem.

Vagón C
Nejprve mi táta s Matyasem pomohli do jednoho s vagónů, má práce byla jenom hlídat Kasse a nakukovat do kupé. Takto jsem jednou nakoukla do kupé, které již bylo zaplněno - tedy, skoro. Seděla tam Uru, Ginger a Matt. Vtrhla jsem tam, následována svými "kluky", kteří mi uložili kufry. Pak se vydali zase ven. Já jsem se zářivě usmála na Matta, kterého jsem dlouho neviděla, a všechny jsem pozdravila. Pak jsem zase vypadla ven, abych se ještě rozloučila s rodinou.
Okamžitě jsem se přicucla na maminku a pevně jsem ji stiskla. Na to nás ještě objal James, až jsme nakonec vypadali jako velká hrouda. Téměř jsem se rozplakala, věděla jsem totiž, že se mi bude hrozně stýskat. Byla jsem, ale taky hodně nadšená, takže jsem se udržela. Musela jsem rodičům slíbit, že na sebe budu dávat pozor, a Jamesovi, že se uvidíme co nejdříve, a že za chvilku pojede také. Ještě jsem všem dala pusu na rozloučenou, slíbila jsem, že budu hodně psát a vklouzla jsem zpět do vagónu a následně i do našeho kupé.
"Já nevím, jak vám, ale mně se bude hrozně stýskat, ale taky se strašně těším... To je dilema. Usadila jsem se a příležitostně jsem mávala rodině z okna. Pak jsem se koukla na Ginger, která měla krásnou sovu. "Jé, ta je pěkná! Jak se jmenuje?" Načež jsem ukázala na Kasse. "Už se tolik nebojíš Matte?" optala jsem se ho s omluvným pohledem.

_________________