Vagon D

Jakmile se za ním ozval dívčí hlas, Leonard se leknutím praštil o rám okýnka do hlavy a s bolestivým zaúpěním se nasoukal zpátky do kupé. Dezorientovaně zamžoural na světlovlasou dívku, která se právě usadila naproti němu, sjel ji pohledem od hlavy až k patě a po chvíli neurčitě přikývl.
"Posluž si," zamumlal a aby nepůsobil, že na dívku zírá, přesunul svou pozornost zase k oknu, kde se mu naskytl pohled na zuřivě mávající skupinku lidí - s potměšilým pousmáním si uvědomil, že nejspíš mávají právě jeho nové spolucestující, soudě podle jejího otráveného výrazu. Jakmile si uvědomil, že blondýnka nehodlá začít nadšeně švitořit o Bradavicích jako všichni kolem, byla mu hned o něco sympatičtější.
Tušil, že jeho společnice nebude zřejmě úplně nakloněná konverzaci, přesto si ale mírně odkašlal a se zájmem na ni upřel oči.
"To jsou vaši?" Optal se s lehkým kývnutím k oknu a na chvíli se odmlčel. "Já jsem Leonard, Leonard Walker," představil se po chvíli váhaní, "do Bradavic jedu poprvý. Ty tam už chodíš?" Dodal nakonec; nehodlal se jí nijak zbytečně vyptávat, ale tahle informace ho zajímala. Vůbec netušil, jak rozpoznat prváky od ostatních bradavických studentů; všiml si, že někteří měli různobarevné kravaty a nášivky na hábitech, ale netušil, jestli to s tím má co společného. On se navíc zatím převlékl jen do bílé košile, černých kalhot a hnědého svetru; oproti jiným si to nehodlal rázovat mudlovským Londýnem v hábitu. Navíc pořád doufal, že čapky jsou ve škole nepovinný artikl.

Kluk se zdá tichý, což mi vyhovuje. Tragédie by byla, kdybych si sedla k někomu, kdo prokecá celou cestu o tom, jak je tamto úžasné, tamta holka má divnou halvu, tamten kluk je divný, a tamto tam... no. Prostě kdybych si sedla k úplně normální holce, nedej bože klukovi. Mé i když neviditelné nadšení z ticha mírně opadne, když kluk promluví. "Bohužel. Jsou tam pořád?" Nadzdvihnu obočí. Normálně bych se neptala, ale kdyby si mamka fakt pořídila ten velký nápis s mým jménem, asi bych se i já - nutno podotknout, že to by bylo fakt špatný - propadala hanbou. No dobře. Nepropadala. Ale připadala bych si o něco divněji, než teď. "Ariana. Ne. Taky poprvé." Přeměřím si ho pohledem, zdá se, že to nebude nějaký extrémně nadšený kouzelník, ale to já taky nejsem. I když... z čeho jsem byla kdy nadšená? Nějak si nemůžu vzpomenout. Nevadí. Měla bych něco říct, ať tady není ticho. "Ale mám určitou představu, jak to tam bude vypadat." Kecám, nemám, vím jak to tam vypadá, doma se na mé poměry moc mluví. "Budou tam zdi." Lehce zasněně se podívám z okna, ale neodvažuji se k němu přiblížit, jako by mi mohlo okno ublížit. Vlastně mohlo. Kdyby se rozbilo. Ale to nehrozí. Když už Leonardovi dala dost podnětů k tomu, aby si o mě myslel, že jsem totálně mimo, bezstarostně otevřu velký batůžek, který mi vnutila sestra a vyvalím oči. Cože? Proč? Proč by mi dávala něco takového do batohu? Co jsem jí udělala? S něčím divným v očích vytáhnu jakýsi balíček z tašky, divným jazykem je na něm cosi napsáno, patrně to bude něco jako čokoláda. Na Vánoce jsme toho měli před domem plno. Komické je, že kromě mě tuhle věc všichni zbožňovali. "Ehm." Odkašlu si a položím čokoládu na sedadlo vedle mě, co nejblíže k oknu, aby bylo jasné, že to fakt nebudu. "Jestli chceš, klidně si to vezmi." Kývnu na Leonarda, protože je mi jasné, že až dojedeme do Bradavic, zůstane tam jen obal. To mám z toho že se sestra vdala kdesi bůh ví kde. Povzdechnu si a rozhlédnu se po kupé. Myslím, že dneska toho namluvím více, než běžně za týden.

_________________

I když ho Ginger ujistila, že je klec se sovákem opravdu bezpečně uzavřená, stejně si ji měřil nedůvěřivým pohledem podobně jako sovu v ní.
"Jo, do prváku." odsouhlasil odhad Uru a rozpačitě se usmál. "Jasně, že se těším." přikývl i nadšené Ginger, ale sám do stropu radostí neskákal. Sovy. Spousta sov. A tady jedna vlezlá kočka. Matt měl naštěstí kočky celkem rád, i ty drzé, takže Čokoládu dokonce i podrbal za ušima, než ukázal na miniaturní sovičku v kleci vedle něj. "Říkám mu Archimedes."
Víc než starost o koleje a školu ho zajímalo drbání kočky, ale rozhodl se nebýt za bručouna. Vždyť maminka mu před odjezdem důrazně kladla na srdce, že si má udělat nějaké kamarády, a že se nemá bát s nimi mluvit. "A do jaké koleje chcete?" zeptal se obou spolužaček, i když jemu samotnému to bylo úplně jedno. Stejně tomu rozdělení moc nerozuměl.
To už se ale do jejich kupé přihnala jak velká voda i Gwen, která ho obdařila úsměvem, až chudák zčervenal až po uši. "Ahoj, Gwen." špitl utopený v rozpacích. "Bojím se furt stejně, takže se s tím moc nepřibližuj." odšoupl se co nejdál od všech cizích sov a popotáhl k sobě i klec s kulíškem, aby od nich nepochytil nějaké kdovíjaké soví manýry.

_________________

Do všude přítomného ruchu panujícího na nádraží, se mezi ostatními kolemjdoucími začne proplétat i jedna drobná bělovláska, která nejbližšímu okolí věnuje jeden ze svých ledových pohledů a raději se přimkne ke svému dědečkovi s babičkou, jakožto jediným doprovodem. Samozřejmě, že by ocenila přítomnost i svých vlastních rodičů, ale už pochopila, že dnešní událost pro otce není zase tak důležitá, aby si musel udělat čas pro svou jedinou dceru, a mohl být tak přítomen u její historicky první jízdy vlakem. Však kolikrát ještě podstoupí tuto cestu? Už jenom při té představě, že už za chvíli bude sedět v kupé mezi naprosto cizími lidmi, jí žaludek udělá nejeden kotrmelec. Na její netečné tváři se však ze žádných pocitů neobjeví, stále si za svého monotónního pochodu udržuje netečný výraz nebo se o něj alespoň v rámci svých možností pokouší.

Poslušně následuje dva dospělé viditelně starší kouzelníky po svém boku až přes přepážkou mezi nástupišti, kterou všichni společně nalezli snadno, než okolní mudlové. Dědeček jako vychovaný džentlmen před sebou táhne kodrcavý vozík se všemi Seleninými věcmi v podobě jednoho lodního velkého kufru, a přepravky pro jednoho chundelatého kocourka, který se občas připomene nepříjemným zamňoukáním.
„Měli bychom si pospíšit, aby sis ještě našla nějaké to místo.“
To se ozve starostlivá babička, která se podívá po těch dvou, a modrýma očima sklouzne až na drobnou dívku, která se v tu chvíli zastaví a nasadí nesouhlasný výraz.
„Vždyť je ještě čas.“
Pronese Selena dost lhostejným tónem, jakoby jí ten nával všude kolem nezajímal. Ve skutečnosti by si možná i přála, aby sem dorazili pozdě, a ten vlak nestihli. Nemusela by pak do Bradavic, kde jí podle jejího názoru čekají samá muka. Jenže tohle přání se nesplnilo a tak musí nadále čelit hrozící realitě. Na konec dojde toho názoru, že by bylo nejlepší si najít nějaké to místo ve volném kupéčku. Všichni okolo se už totiž dychtivě hrnou do průchodů a následně úzkých uliček. A čím déle tu budou stát, tím bude šance menší a menší… Takže se opravdu po chvilce otočí ke svým prarodičům, se kterými se rozloučí, a jakmile od obou dostane pusu na tvář znechuceně se zatváří. I když jí uvnitř někde za tou ledovou hradbou bodne u ledového srdce. Už teď jí začíná rodina chybět, a co teprve když si uvědomí, že tu ani není její táta s mámou a bratry. Nikdy by to nahlas nepřiznala, ale opravdu by je tu chtěla. Chtěla by se s nimi rozloučit, a vidět jak jí mávají na cestu. Nepatrně se pousměje jak na babičku, tak i na dědečka, který se vzápětí nabídne na pomoc ohledně kufru do vlaku což se setká jak jinak než se souhlasným pokývnutím obou přítomných dam - a tak zamíří do vagónu D.

„Děkuji, dědo, ale dál už to zvládnu sama … Ano, samozřejmě, že Vám napíšu hned jakmile se dostanu na pokoj. A neboj budu hodná.“
Dá se ještě do krátkého rozhovoru se starším mužem s prošedivělými vlasy, a současně si ještě položí dlaně na obrovský kufr, se kterým jí pomohl do úzké vlakové uličky. Tak tak se vyhne procházejícím, kteří neomaleně postupují dál, a za to jim bělovláska věnuje dost jízlivý úšklebek, a kdyby se jí tak rychle neztratili z dohledu, určitě by jim věnovala nějakou dobře mířenou kousavou poznámku. Jak vidno, její dnešní nálada není zrovna nejlepší, a je dost možné, že si to bude kompenzovat na někom… vhodném. Krátce se ještě rozloučí s dědečkem u s babičkou, která právě začínala mít slzy dojetí na krajíčku, a sama se dá do obhlédnutí blízkých kupéček. Nutno podotknout, že s tím obrovským kufrem se jí zase tak snadno nemanipuluje, a tak se až po několika minutách dokodrcá nejspíše k jedinému volnému kupéčku. Pravda, všechny sice neprozkoumala, ale komu by se chtělo, že? Kdyby ještě nemusela držet tu zpropadenou přepravku s naštvaně prskajícím kocourkem, určitě by zamířila hlouběji.

„Omlouvám se, snad vás nevyrušuju ale máte tu volno? Tam dál už jsou nějací podivíni…“
Zeptá se jaksi mírně otráveně jakmile ztěžka pootevře dveře kupéčka a takovým tím skoro až apatickým pohledem koukne po nějaké světlovlásce a brunetovi. No jako troll a ani jako tlustočerv sice nevypadají, ale tak zdání občas klame. Nepatrně jí zacukají koutky, a aby dala najevo, že její otázka byla jen řečnická se k nim nasáčkuje. Kufr nechá na podlaze kde ho o kousek dokope pod sedadlo, načež si opatrně nadhodí přepravku s kocourkem a začne přemýšlet kde se posadí. Ten kluk se jí nezdá, ta holka taky ne, ale v této chvíli se jeví jako nejmenší zlo, takže se nakonec usadí vedle dívky. Poupraví si svůj černý hábit, aby se ujistila, že jí někde v záhybech neulpělo nějaké to neviditelné smítko a dlouhými štíhlými prsty si prohrábne několik bílých pramenů, které jí v celé délce volně splývají po zádech. Teprve poté uzná za vhodné, aby se jim představila. Sice moc nemluví, ale slušnost jí přece jenom není zase tak cizí.
„Já jsem Selena. Doufám, že cesta proběhne v klidu.“
Má v plánu si přečíst nějakou tu knihu o jedech, ne že by pak nově získané informace chtěla vyzkoušet v praxi na svých budoucích spolužácích. I když… Nebyl by to zase tak špatný nápad.

Vagon D

Leonard si po světlovlásčině otázce pobaveně prohrábl vlasy a složil si pod sebe pravou nohu, aby se mu sedělo pohodlněji. "Jsou," přikývl s pohledem z okna, kde Arianina rodina vytrvale mávala. Přísahal by, že někdě za nimi zahlédl i svou mámu, ale přes viditelný entusiasmus rodičů jeho budoucí spolužačky si nemohl být vůbec jistý.
Po její informaci o tom, že v Bradavicích budou zdi, trochu nechápavě zamrkal. Chvíli uvažoval, jestli to není nějaký vtípek a on se nemá zasmát, ale nakonec usoudil, že to pravděpodobně není správný postup.
"Tak to doufám, že tam bude i strop," podotkl poklidně a natáhl ruku k přenosce, aby mohl podrbat za ušima svoje růžové skrčené cosi, "aby tam na nás nepršelo. Já teda nemám ani páru, jak to tam bude vypadat," pokrčil nakonec rameny, "takže se nechám překvapit. Všichni se očividně těší do jaké koleje přijdou, ale upřímně, já až do včerejška ani netušil, co je kolej," dodal zrovna v momentě, kdy se Ariana jala vytahovat z tašky balíček popsaný jazykem, kterému nerozuměl, a zjevně se rozhodla sladkost obětovat v Leův prospěch.
"Není otrávená nebo tak něco, že ne?" Přimhouřil podezřívavě oči, ale natáhl se pro jeden čtvereček lákavě vyhlížející čokolády. Než ho ale stihl blíž prozkoumat, dveře kupéčka se otevřely znovu a dovnitř se nahrnula bělovlasá dívka s přenoskou, která se dost podobala té, kterou měl vedle sebe položenou on sám.
"Leonard. A mimochodem, celej tenhle vlak je plnej podivínů," zašklebil se na děvče a zkopl svůj kufr hlouběji pod sedačku, aby měly obě jeho společnice o trochu víc místa na nohy. Měl legrační pocit, že zatímco ve všech ostatních kupé probíhají zuřivé debaty o těšení se do Bradavic, nad jejich kupé visel pochmurný černý mrak vysávající jakékoliv štěstí. Nemohl si samozřejmě stěžovat, takový stav mu celkem vyhovoval - jen trochu doufal, že v obou dívkách najde časem alespoň trochu nadšení, jinak stráví zbytek roku jako kvalitní kakabus. A navzdory tomu, že to byl celé léto jeho permanentní stav, tak slíbil mámě, že si na Bradavicích alespoň zkusí najít něco pozitivního. Zatím si na seznamu pozitivních věcí odškrtl hustou lokomotivu.
"Takže," odkašlal si po chvíli, která mu přišla jako adekvátní k tomu, aby nepůsobil jako ukecaný otrava, "už jste zkoušeli kouzlit? Chtěl jsem to zkusit celý léto, ale máma si nebyla jistá, jestli vás v tom případě vyloučí už před nebo až po nástupu do Bradavic," dodal konverzačním tónem, zatímco jeho pohled zabloudil zpátky k oknu, kde v jeho zorném poli stále zůstávali Harringtonovi. Jak to, že je ještě nebolí ruce? Zauvažoval.

Otráveně si povzdechnu. Ano, vím, u mě je to velmi zvláštní a ojedinělý jev, ale má drahá rodinka mě přivádí někdy k šílenství. "Dobrý bože." Postěžuju si potichu, i když to moc často nedělám. Vlastně nikdy si nestěžuju, ale když už sedím v kupé s tichým nebo alespoň klidným tvorem, můžu udělat něco, co běžně nedělám. Stále se odmítám posadit k oknu, ale vím, že naši jsou tak nadšení, že nezmizí, dokud neodjedeme. Což je pro mne lehce otravné, nicméně je to jako kdybych měla nos větší než hlavu. Žít se s tím dá. Hodím po Leonardovi nechápavý pohled. "K čemu by mi byl strop." Zeptám se tichým hlasem jako vždy, ale nezní to jako otázka, proto dodám tázavý pohled. Jistě. Aby nepršelo. To dává smysl. No tak. Nejsem přeci blbá ani natvrdlá, jen je mi to prakticky jedno.
Přeměřím si ho zkoumavým pohledem. Tak buď je to blbý kouzelník, nebo mudla. Hádám, že to druhé. Samozřejmě proti mudlům nic nemám, spíše by mi přišlo směšné, kdyby kouzelník neznal koleje. Ale když to do včerejška nevěděl, není třeba to teď už vysvětlovat. Zakroutím hlavou, jakože fakt otrávená není, když se tam objeví nějaká dívka s bílými vlasy. Sleduju ji s hrůzou v očích. Nesedej si vedle mě. Nedělej to, nesedej. Radím jí v duchu, ale to už se usadila vedle mě, a v tu chvíli se ozve z venku nadšený jekot. Složím hlavu do dlaní. Zdá se, že celá rodinka oknem viděla, že opravdu v kupé nesedím sama. Nechám to radši plavat a poupravím si vlasy, které mi spadly do obličeje. Střelím po Leovi pohledem. "Já jsem naprosto normální..." Ohradím se lehce sebestředně, ale vlastně lžu, protože jestli jsem já normální, pak jsou všichni kolem medúzy. Nevadí. Měla bych se představit, to přeci normální lidé dělají. "Ariana. A doufám že už brzy vyjedeme. " Když už všichni doufají, tak proč bych já nemohla, že? I když já v nic nedoufám. Vlastně ano. Doufám, že rodiče brzy zmizí z nástupiště, ale to se nestane.
Leova otázka mě mírně zaskočí. "Já ne. Četla jsem o tom, ale radši jen to nezkoušela." Odvětím klidně Leovi, čekajíc, co vypadne ze Seleny. Na téma vyloučení z Bradavic se raději nevyjadřuju a zavrtím se. Dobrá. Nějaké přátelské gesto, no tak, přemýšlej Ariano. "Klidně tu čokoládu spořádejte." Nahodím po chvíli ticha - alespoň tedy z mé strany a tázavě se podívám jak na Selenu, tak na Leonarda. "Stále tam jsou, že?" Zamumlám, kdyby někdo nepochopil můj tázavý pohled a kývnu k oknu. Jistěže tam jsou. I když je nevidím, vsadím se, že teď už mávají i na Selene, a pokud si všimli Leonarda, tak i na něj, protože přeci vidět mě ve společnosti hned dvou lidí najednou, to je tak časté asi jako kulový blesk. Jeden by mohl pochybovat o tom, že jsem dcera svých rodičů, protože oni v porovnání se mnou jsou jako naspeedované veverky.
Ani se nemusím moc nutit nebo tak něco, vlastně to jde samo, i když Selena nevypadá jako nejpřátelštější osoba na světě, i kdy Leonard ani zdaleka nepřipomíná někoho, kdo by pořád jen mlčel, je to více, než jsem očekávala, a to je důvod k úsměvu, a proto poprvé za celou dobu vykouzlím na tváři přívětivý, přátelský a zcela ojedinělý úsměv.

_________________

Toho dne, toho významného dne na který se celá rodina Coppinových (snad vyjma Michala, který doslova zelenal závistí při pohledu na sestřin zabalený kufr) už měsíce připravovala, vypuklo hned zrána u nich doma doslova pozdvižení, plné vět typu: Máme všechno? Hlavně nezapomeň na ty věci co jsem ti přichystala na stůl. Kam se sakra ta kočka poděla?! (načež Mary reagovala vyčítavým pohledem směrem k matce) a Michale přestaň už konečně trucovat! Nakonec se však všichni připravení a jakž takž uklidnění vydali směrem k nádraží King's cross.
Jakmile se ocitli před zdí mezi nástupišti devět a deset, utvořil se Mary v krku nepříjemný knedlík, který se místa svého působení za žádnou cenu nechtěl vzdát. Ačkoliv si černovláska snad potisícé vysvětlovala, že v tom jsou kouzla a že se jí nic nestane, ta logická část jejího já se pomalu začala smiřovat s tím, že se právě chystá rozmlátit o stěnu. Mary se podívala na proutěný košík umístěný na svém vozíku, ve kterém spal její malý společník, který se za tu krátkou dobu už stihl stát jejím nejlepším přítelem, zatla zuby a rozeběhla se proti kamenné zdi. Jakmile se trochu dezorientovaná ocitla na kouzelnickém nástupišti, rychle ustoupila stranou, aby udělala místo pro zbytek rodiny, který následoval hned za ní.
Mary se rozhlédla kolem a pohled jí spočinul na vlaku, který ji měl už za chvíli dovézt do bradavic. Nyní následovala volba vagónu, pro někoho jednoduchá záležitost, pro černovlásku další rozhodnutí, které zkrátka nedokáže jen tak odbýt, ačkoliv jí to bylo vlastně jedno. Vagón A určený prefektům naštěstí nepřipadal v úvahu, čímž se její výběr o něco zúžil, poté vyškrtla vagón B, vlastně ani nevěděla proč, ale nakonec její konečný výběr spočíval mezi vagonem C a D.
,,Kterým vagonem jste poprvé jeli vy?" otázala se nakonec po chvíli přemýšlení rodičů. Anntoanete ji pohladila po hebkých vlasech.,,My jsme se tehdá potkaly ve vagonu D, jestli to chceš vědět, ale je pravda, že já jsem tehdy šla nejprve do vagonu C, jenže jsme s rodinou přišly pozdě a ten už byl plný, takže byla má volba následující písmeno abecedy." tudíž se černovláska vydala směrem k vagonu D.

Vagon D
Otec ještě pomohl Mary s vyzvednutím kufru do vlaku, ale dál už s ní nešel, což si Mary vyložila jako jasný popud k tomu aby si sama vybrala kupé. ,,Tak pá kočičko, počkáme ještě na nástupišti abychom ti mohli zamávat a hned zítra můžeš očekávat Jilien s naším prvním dopisem a budeme se těšit na odpověď a čerstvé správy ohledně tvé koleje a nějakých tvých nových přátel." jeho poslední slova a významné mrknutí je doprovázející pouze utvrdili Mary v tom, že svůj proslov na mistrovství myslel smrtelně vážně a že jízdu vlakem bere jako dobrou příležitost pro svou dceru seznámit se. Takže se vydá směrem k kupé a přitom se pokouší neomlátit kufr nebo hůř košík s Raldenem o zdi vagonu. Pokouší se nahlédnou do každého kupé kam to jde, ale vypadá to, že už jsou všechna obsazená, když už se to chystala vzdát a buť zůstat na chodbě nebo zkusit jiná vagón, všimla si jednoho kupé, ve kterém seděli dvě světlovlasé dívky (jedna dokonce bělovlasá nad čímž udiveně zakroutila hlavou) a jeden hnědovlasí chlapec, ovšem čtvrté místo jasně zářilo faktem že je volné.
Knedlík v Maryně krku, který už mezitím stačil zmizet se nyní zase objevil a v mnohem větší podobě. Teď přišla ta těžší část. ,,Ehm... Můžu si přisednout?" ozvala se nakonec ačkoliv ta otázka vyzněla trochu váhavě. Pokud se jí dostalo kladné odpovědi, rychle odložila svůj kufr pod sedadlo a usadila se (nejlépe někam k oknu pokud je tam místo) s košíkem, ve kterém spal kocourek zjevně nijak nevzrušen cestou, na klíně.

Vagón C

Tara se v uličce vagonu C, začínala pomalu, ale jistě nudit. Stále ovšem odmítala odsunout se do nějakého kupé. Sem tam kolem ní někdo prošel, snažila se tvářit, že je to absolutně normální stát tu sama v uličce, zatímco všichni ostatní sedí v kupé a nejspíš se výborně baví.Trochu se děsila odjezdu vlaku, nyní se jí tady ještě stálo docela pohodlně, ale až se vlak rozjede, tak se určitě velice zblízka seznámí s podlahou. Taky by jí zajímalo jak dlouho ten vlak asi pojede. Nebyla si jistá, že tu vydrží takhle postávat dlouho, pokud se na těch nohách vůbec udrží.

Dívka si začala čistit nehty, tuto proceduru provedla pětkrát. Následně vytáhla z kapsy nůžky na nehty.
Kousání nehtů měla zakázané a tak místo toho u sebe neustále nosila nůžky, kterými si nehty po maličkých kouskách stříhala, bylo to skoro stejně tak dobré. Ale jenom skoro. Pak si začala hrát se svými vlasy, chvíli popřemýšlela o své vlastní existenci, o tom proč chleba vždycky dopadne namazanou stranou dolů a kočka na všechny čtyři.Upletla bužírku, kterou si s sebou vzala pro případ, že by se nudila, snědla svačinu, marně se pokusila stepovat svými opotřebovanými teniskami a chvíli si hrála s dřevěným jojem. Nakonec z útrob své tašky vytáhla knihu, žánru fantasy s minimálně třemi sty stránkami, podle ní nemělo smysl ani jiné knihy číst, protože když čtete knížku, která má pouze okolo sta stránek, jste na konci dřív než se stačíte vůbec rozečíst. A vzhledem k žánru, se jí nejvíce hnusili dívčí romány spolu s příběhy o koních a jejich majitelkách.
Rozevřela opatrně knihu, aby ji náhodou nijak nepoškodila a začala číst.

Vagon Cé

"Ahoj, číčo," řekla Ginger překvapeně, když se k ní Uruina kočka začala lísat, a chvilku ji hladila. "Čokoláda? Vážně? A nemáš z toho pak hlad?" zasmála se potom, ale musela uznat, že to jméno se k černému kotěti hodí.
Když se do jejich kupé přiřítila Gwen, stihla jí Ginger jenom rychle zamávat, ve stejném duchu pozdravila i její bratry, které už znala od vidění, a pak dívka zase zmizela, aby se rozloučila. Její rodina se následně připojila k oddílu mávačů pro jejich kupé, a Gwen se usadila vedle Matta.
"To jo..." hlesla Ginger, když nově příchozí prohlásila, že se jí bude stýskat po domově. Naštěstí Gwen velmi rychle změnila téma. "Pěknej," zdůraznila Zázvorka a zazubila se. "Jmenuje se Alrik," dodala pyšně a pozorovala, jak se Matt- celý červený rozpaky- odtáhl kousek dál od nich všech, což bylo mimochodem celkem zbytečné, vzhledem k velikosti kupé. Ginger jenom doufala, že vlak sebou nebude za jízdy tolik házet, aby se jí nebo Gwen nezvhrla klec s jejich miláčky a nedejbože spadla chlapci na klín. Opravdu netušila, jak by ho oživily.
"Zrovna se bavíme o kolejích," objasnila Gwen, aby ji tak zahrnula do jejich živé debaty. "Já vlastně nevím, do které bych chtěla nejvíc- naši v Bradavicích nestudovali, takže nemám k dobru rodinné historky," pokrčila rameny.

_________________