Jen pokrčím rameny. Jím čokoládu nebo ne? Nad tím jsem nikdy nepřemýšlela. Záludná otázka. Zamyšleně se podívám na zem, i když můj výraz je celou dobu zamyšlený, teprve teď nad něčím dumám. "Jedla jsem i lepší věci." Pronesu nakonec tiše, stejně je to jedno. Jako by to někoho zajímalo. Přidám k tomu kývnutí, jakože si vážně může vzít celou čokoládu. Když uvidím, že konverzace se úspěšně rozjíždí i beze mne, začnu se zase hrabat v batohu. Vytáhnu malý polštářek, který se jakoby nafoukne, a hned je o něco větší. Na něm je samozřejmě kostrbatým písmem vyšito 'Miláčkovi' a podpis mé matky. Jeden rožek je ohlodaný. Teda Lawrenci. Co všechno ty neohlodáš... Pomyslím si lehce pobaveně, přeci jen nevěřím tomu, že mě to překvapuje, protože špuntík, neboli bráška, ohlodá všechno na co příjde.
Otevřou se dveře a objeví se černovláska. Přeměřím si ji pohledem a nakonec jen přikývnu, i když prakticky je mi jedno, jestli si přisedne nebo ne. A pak se konverzace zase stočí někam kdo ví kam, určitě to není ale nic, k čemu bych se mohla vyjádřit. Vrátím se tedy ke zkoumání mého batohu. Deník. Tužka. Záložka a kniha. Fotky. Samé důležité věci, pomyslím si ironicky a zakroutím hlavou, ovšem nic už nevytahuji. Skrčím se do rohu kupé a podepři si hlavu zezadu polštářem, jedním uchem je poslouchám. Kočky. Mazlíčci. No jo, já si mazlíčka nepořídím. Možná tak tu žábu, ta bude perfektní. Jediné, co mě na jejich konverzaci zaujalo byla plešatá kočka a alergie na zvířata. Tedy.. zaujalo... spíše to jediné jsem z konverzace pochytila. Měla bych něco říct, aby to nevypadalo, že jsem mrtvá, nebo tak něco. Nepozorovaně se nadechnu, vydechnu, a když jsem dokonale připravená na svůj proslov, dokonce je to na mně poznat, protože se nadechuji znova a otvírám ústa, ale v tu chvíli se objeví v kupé další kluk. Poraženě zavřu pusu, no snažila jsem se. Teda. První dojmy? Ukecaný. Egoista. A má sovu. "Ariana." Představím se, připadá mi to jako bych se představovala po padesáté. Měla bych si na čelo napsat své jméno. Ušetřila bych plno energie. Pohledem těknu k Leonardovi, který to asi pod náporem koček zase tak lehké mít nebude. Zdá se, že atmosféra v kupé nebude zas tak příjemná, určitě ne tichá. Pohledem si přeměřím Selenu a tu nově příchozí dívku s kočkou, no musím se pousmát. Bradley by chudáčka kočku asi zamodroval. možná mě trochu mrzí, že nepřišel, ale on mi napíše. Ale zpět ke kupé.
Postoj toho kluka se mi sice moc nelíbí, ale ne každý je přátelský a milý, přeci ani já nejsem moc komunikativní typ. Nicméně mám dvě sestry a dva bratry, a z mého pohledu situace nevypadá moc přívětivě. "Hlavně se nehádejte." Zamumlám spíše jen tak, aby se neřeklo, že neumím říct to, co mám na srdci. Samozřejmě že umím. Jen se mi nechce. Pak si znova a pečlivě přeměřím až rýpavým pohledem jak Selenu, tak neznámou tmavovlásku, pak nově příchozího kluka, pak všechny ty zvířata a pak Leonarda. Pak se ozve zahoukání a z venku se ozve extrémně hlasitě hlas mé matky "Nezapomeň být přátelská broučku!" Zaječí na mě, bohužel matka je tak hlasitá, že ji slyším. Zajedu níže do sedadla a spokojeně si sama pro sebe přikývnu, že už konečně vyrážíme. Ne že bych se těšila, to fakt ne. No možná. Ty zdi... Hezká představa.

_________________

Matt pozoroval hrdě mávající rodiče, protože se rozhodli ničit svá zápěstí pokaždé, když na ně někdo z kupé zaměřil svůj pohled. Zmocnila se ho panika, že ke konci školního roku nebude mít už ani jeden pár ponožek, protože jestli se mu zase udělá na palci díra, maminka mu ji asi jen těžko zašije, protože tam s ním nebude. Takže bude muset ponožky vyhazovat. Snad mu jich maminka nabalila dost do zásoby.
"Mě je jedno kam se dostanu." pokrčil pak rameny na otázku, co mu položila Uru. "Nějak pořád nechápu, kde je v těch kolejích vlastně rozdíl. Kromě barevnosti. Navíc mi celé to s tou Chytrou hučkou přijde reálně nemožné, jak takový kus oblečení asi pozná, kam nás zařadit?"
Samozřejmě, že mu stejně nepochopitelná přišla i kouzla a to ostatní, co s nimi souviselo, protože to popíralo všechno, co se dosud učil v mudlovské škole. Rozmrzele se poušklíbl a hodil ublížený pohled po nevděčné kočce, která se přesunula ke Gwen.
Nejmilejší sovák je Archimedes, zabručel si v duchu. Ani jedna z cizích sov nevypadala tak neškodně jako kulička peří v jeho kleci. "Vlastně jsem vůbec nechtěl sovu, ale kočku. Jenže máme už jednu doma a mamka s taťkou se prostě rozhodli, že budu mít sovu." podělil se s nimi o to nespravedlivé rozhodnutí, které za něj Cooperovic dospěláci udělali. Doteď jim to nemohl odpustit, i když začínal mít Archimeda docela rád, jen musel doma při vysávání dávat pozor, aby ho to omylem nevcuclo, když se sovák promenádoval po koberci v jeho pokoji.
když se Gwen zeptala na jeho starou školu, nadšeně se usmál. Tam bylo všechno v pořádku, všechny fyzikální i jiné zákony fungovaly a košťata se používala k zametání. "Bývalá škola byla fajn. Měli jsme tam olympiády a různé kroužky, já jsem chodil do vědeckého. Vy jste chodily do normálních škol nebo do kouzelnických?" To už ale vlak zahoukal a s trhnutím se rozjel, takže se Matt otočil zpátky k oknu a začal zuřivě mávat rodičům, protože teď už se to opravdu nedalo nijak zvrátit a on definitivně mířil do Bradavic.

_________________

Ery si spojil dvě a dvě, když se mu dotyčná osoba představila. Konečně si byl jistý, že už jí někde viděl. No, někde... V Bradavicích, samozřejmě. Ne, že by snad byl na nějaké její hodině, ale určitě jí ve škole někde potkal. "Takže profesorka? Minulý rok jste v Bradavicích byla jako praktikantka, mám pravdu?" zeptal se, aby potvrdil svou domněnku.
Když pak Erasmovi padl pohled na termosku, překvapeně povytáhl levé obočí. A když se dozvěděl, jaký božský nápoj se v ní ukrývá, vyletělo vzhůru i to pravé. Už jenom pomyšlení na hrnek báječného kakaa mu o něco zvedl náladu, nehledě na to, že dnes už kakaa vypil minimálně půl litru. "Hmm, děkuju. A hrnky máte?" brouknul tázavě. "Já zase můžu posloužit máslovými sušenkami k zakousnutí, kdybyste měla chuť," dodal. Přišlo mu krapet... divné, bavit se tu takhle s profesorkou, nabízet jí sušenky (malý úplateček?) a somrovat její kakao. Ale což, vypadala celkem mladě a snad to nebyla žádná konzervativní nadřazená mrcha. S takovým Tyersem by si piknik v kupéčku určitě nedělal.
"A já si říkal, co dělá profesorka ve vlaku," kývnul pak hlavou, když mu Sophie objasnila problém s přemisťováním. On tomuto umění také zrovna neholdoval a raději dával přednost letaxu nebo vlastnímu koštěti.

_________________

Vagon A
Pootočila hlavu na Eryho a přikývla. " Ano, byla těd' už můžu bezostyšně strhávat body a nadržovat oblíbencům, bez toho, aby mi na to někdo mohl něco říct." pousmála se a přisunula se blíž ke stolečku, odšroubovala víčko a opatrně jím klepla, na čož se z víčka prvního vypadlo identické jako to první. Připomínalo to trochu jako kouzelnické triky mudlů s kalížky, ale až Sophie vytáhla z náprsní kapsy hůlku a poklepla na oba kalíšky, neobjevil se pod ním pingpongový míček, ale stály před nimi, dva velké plastové hrnky. " Sušenky bych si klidně dala." poznamenala, když oběma nalívala Havraspárskou oblíbenou kapalinu do hrnků. I když termoska mohla mít v objemu maximálně půl litrů a být už polo prázdná, podle zvuků, které vydávala, zásobila se kakaem, že by mohla obsloužit plné kupé.

C

Uličkou vagonu se najednou ozvalo hlasité bum.To bylo doprovázeno stejně tak hlasitým klením. Tara, která si před chvílí ještě v klidu četla svou knihu, měla teď připláclý obličej na podlaze. Namáhavě se zvedla, oprášila se a odhodila si vlasy z očí. Začínala být velmi deprimovaná. Ohlédla se na svou tašku, s potěšením zjistila, že je pořád na svém místě. Bylo to pouze pár vteřin, co odjeli z nástupiště a ona se už příšerně těšila na léto. S hlasitým povzdechem se sesula k zemi ke své tašce."Takhle to dopadne vždycky, když se na něco těšim."zamumlala rozhořčeně.

S kufrem u nohou si Riley posedávala v kupé, které se jí podařilo zabrat si jen a jen pro sebe. Zatímco vyhlížela netečně ven, hlavou se jí míhalo nespočet myšlenek točících se kolem Bradavic. Copak se asi letos naučí nového v hodinách obrany, jaké lektvary budou vařit a co teprve jak se jí bude dařit v létání na koštěti. Při své poslední úvaze si trochu povzdechla. Ach ano. Létání a famfrpál. Přes prázdniny neměla vůbec na čem si zalétat a i kdyby měla, maminka by jí to vůbec nedovolila. Ta její přehnaná starostlivost a paranoia začínaly Riley s každým dalším rokem lézt víc a víc na nervy. Samozřejmě chápala, že o ni má paní Butlerová starost, ale...
Tak například před čtrnácti dny, když byly obě Butlerové na návštěvě u babičky Albertine ve Skotsku. Riley tam objevila staré koště ještě po dědečkovi a chtěla ho na zahradě vyzkoušet. Maminka jí to striktně zakázala a argumentovala tím, že tak staré koště se může během vteřiny stát nepředvídatelným. A když se na stranu Riley postavila i stará paní Baileyová, bylo obzvlášť zle... Ano. Riley rozuměla maminčiným obavám o její bezpečí, ale všechno má své meze. Nic by nemělo zacházet do takových extrémů, jako zašel onen košťatový spor během letní návštěvy u babičky.
Z jejího přemýšlení ji vytrhl až příchod hnědovlásky s jejím tátou, jak to tak Riley zběžně odhadovala. Zadívala se nejdřív na dospělého, kterého pozdravila, načež hlavou kývla i dívence. Její tvář si z loňského roku nevybavovala, ale studentů bylo na bradavickém hradě tolik, že ani nebylo možné si každého zapamatovat. Přesto Riley cosi našeptávalo, že tahle dívenka ještě cestu červeným expresem nikdy dřív neabsolvovala.
Zrovna když chtěla už od pohledu nervózní dívku oslovit, vešel do jejich kupé další pán následovaný kufrem a nějakým tmavovlasým klučinou. I jeho si Riley automaticky zařadila do prvního ročníku, zatímco dospělého opět pozdravila a klukovi kývla hlavou obdobně jako předtím dívce. Jak tak pozorovala rozlučovací rituál skládající se nejen z objímání, ale i cuchání vlasů, musela se tomu pobaveně zašklebit.
Jakmile i tento vzorný tatínek opustil prostor kupé, řádně si oba své spolucestující prohlédla. Doslova od hlavy až k patě. Rozpaky obou dvou byly zřejmé, a tak se Riley škodolibě rozhodla je trochu potrápit a úmyslně nic neříkat. Trpělivě vyčkávala, jestli zahájí konverzaci jeden z nich.
A skutečně. Klučina se ujal iniciativy. Mlčky pozorovala jeho nejisté představování a opět se zatvářila tak nějak pobaveně. V duchu si pomyslela, že tahle cesta bude jistě velice zábavná.
„Sama jsem měla problém najít místo, takže... Nevadí,“ odpověděla Archiemu, načež se zadívala na kocoura, kterého si s sebou přivedl. Zatvářila se poněkud obezřetně. „Ale tu kočku si prosím tě podrž. Mám na ně alergii.“
Vzápětí se Riley na svém místě trochu posunula, aby seděla co nejblíže k oknu a zároveň co nejdále od kočky s její srstí nacpanou alergeny. Instinktivně přitom nasála vzduch, jestli to v ní vyvolá nějaké to kýchnutí. Naštěstí se ale nic takového nestalo. Zatím...
„Mimochodem. Jsem Riley,“ představila se, když si uvědomila, že jim své jméno ještě nesdělila. Vyčkávavě přitom hleděla na dívku, jestli se také jako Archie osmělí.
„Vy jste noví nebo jsem si vás prostě jenom na hradě nevšimla?“ zeptala se poté bez okolků, aby věděla, s kým má tu čest. Zkoumavě přitom na oba hleděla a stále se snažila si jejich obličeje vybavit třeba z chodeb nebo Velké síně.
Vlak se náhle s hlasitým zahoukáním konečně dal do pohybu, a tak se Riley automaticky zadívala okénkem ven, jestli nespatří mamku. V davu mávajících rodičů ji už ovšem nezahlédla, a tak svou pozornost opět zaměříila zpátky na své dva spolucestující.

_________________

"No jo, to je asi nejlepší, aspoň pak nebudeš zklamaný." povzdechla jsem si nad Mattovou poznámkou. "Já tomu taky moc nerozumím, ale prostě to tak je. Můj tatínek kouzla vůbec nechápe, ale pořád to zkouší." Zasmála jsem se, když se mi vybavilo, jak táta zkoušel rozebrat koště proutek po proutku, aby zjistil, jak se udrží ve vzduchu.
"Já jsem teda byla hrozně nadšená, když jsem dostala Kasse, i když je pravda, že je těžkej, a dá mi pořádně zabrat, když ho chci nosit na ramenou." zamyslela jsem se a pak jsem dodala, "Je to asi docela blbý mít sovu, když jsi chtěl kočku, co?"
Trochu jsem Matta litovala, nejenže byl poslán do školy, která ho podle jeho chování nenaplňovala zrovna nadšením, ale ještě k tomu dostal sovu, i když se jich bojí. Bylo to nespravedlivé.
Oproti tomu bylo zábavné pozorovat ho, jak se rozzářil při zmínce o staré škole, avšak bylo to taky trochu politování hodné. Očividně mu to tam vyhovovalo. "Já jsem chodila do normální školy, ale jakmile jsem tam nastoupila, rozčilovala jsem všechny učitele - nikdy jsem nedokázala zůstat na místě." Zazubila jsem se na Matta a ukázala jsem své - téměř - rovné zuby.

Pak se ale ozvalo zahoukání, vlak sebou trhl a rozjel se. Okamžitě jsem vyskočila ze sedačky a vedle Matta jsem zuřivě mávala rodině - tedy její polovině, protože já, Gideon a Fellix jsme seděli ve vlaku. Máma, táta i James se usmívali, ale podezírala jsem je, že to co se jim třpytí v očích jsou slzy. Usmála jsem se na ně a naznačila jsem, ať mi píší každý den, že jim budu psát taky. Už se jelo, a já mířila do Bradavic - a budu tam celý rok! Tedy, skoro. Naštěstí.

_________________

Vagon D (Ariana, Leonard, Selena, Mary a Darrel)
Když Mary chvíli poslouchá rozhovor aniž by na sebe nějak upozorňovala, přesune se téma na zvířata, což by jí poměrně hrálo do karet. O kočkách sfinx toho něco málo věděla a rozhodně jí přišli velice zajímavé. Ovšem s tímto faktem se také dozvěděla, že chlapec s kterým sedí v kupé má alergii na chlupy a její pohled se z okna přesunul na košík na jejím klíně.
Vlastně se sama odhodlávala k tomu něco říct nebo se alespoň představit, ale v tu chvíli do jejich kupé vešel další chlapec, který konverzaci zahájil oznámením, že jsou všichni divní, což černovlásku přivedlo do rozpaků. Chlapec se posléze představil jako Darrel a tak Mary velela slušnost pokračovat v jeho příkladu. Tudíž se o chvíli později ozval její trochu nesmělý hlas. ,,Já jsem Mary. Mary Anntoanete Coppin." poté se dozví ještě jméno druhého chlapce a té světlovlasé dívky.
Nakonec se rozhodla, že si asi vytáhne knížku a cestou si bude prostě číst, jenže mezitím se začala situace mezi oběma chlapci trochu vyhrocovat a tak se pokusila přeci jen znovu najet na předešlé téma. ,,Takže ty máš alergii na chlupy? To jsem netušila... vadí ti Ralden moc?" ozvala se nakonec a pokoušela se aby její hlas zněl alespoň o něco jistěji než předtím, přičemž její tó byl čistě omluvný. V tu chvíli vlak konečně vyjel z nádraží a při zahoukání to v košíku mňouklo, zívlo, změnilo polohu a spokojeně spalo dál.
Mary znovu obrátila pohled ven z okna na mávající rodinu a dělala že si nevšimla Michalova vypláznutého jazyku, když jim ona sama zlehka zamávala v odpověď.

Déčko - kupé s Emmou, dvěma kočkami plnými alergenů a Riley, která má na kočky alergii

Archie sledoval nerozluštitelný pohled bledé dívky a trochu se mu ulevilo, když dívka nezahájila ignoraci, ale klidně odpověděla. Ale v následující chvíli opět zbledl, když si dívka obezřetně změřila kocourka procházejícího se po kupé a důrazně konstatovala, že má alergii na kočky. "Promiň, to jsem netušil," pípl chlapec omluvně směrem k dívce. Ar-Lou se rychle natáhl po siru Artiem a schoval ho pod hábit, kde se kocourek chvíli vzpíral, ale pak, když ho jeho páníček lehce přidusil, se naštěstí unavil a usnul Archiem na klíně. Chlapec si připadal provinile vůči tmavovlasé dívce a bezděky se mu hlavou prohnala představa toho, že by mohl kocourka oholit, aby dívku jeho srst nedráždila, ale shledal, že by pak Artie vypadal jako krysa a k těm má Archie odpor, takže představu rychle zavrhl.
Po chvíli se dívka konečně představila jako Riley a Archie se na ni nadšeně usmál, protože byl rád, že má další známou. Teď byla řada s představováním na Emmě.
Na Rileynu otázku Archie pohotově odpověděl s neskrývaným nadšením: "Já jedu do bradavic poprvé" a zvědavě se ujišťoval " Ty už jedeš do druháku, viď Riley?". Oči měl navrch hlavy a napadalo ho tak milión otázek, na které se chtěl o Bradavicích zeptat.
Mezitím se vlak začal rozjíždět a Ar-Lou si vzpomněl, že musí zamávat rodičům a tak odložil kocourka, přimáčkl se na sklo a zuřivě mával, dokud mu rodiče a dědeček nezmizeli z očí.

"Skvělé, že váháš! Projeli jsme pořádný kus severní Afriky až ke Konstantinopoli," odpověděl Arsen nadšeně a odolal pokušení Bliss vysvětlit, že se od ní vlastně nic nedozvěděl. Ale třeba byl někdo přes prázdniny jenom doma a nechtělo se mu o tom mluvit. Arsen nad tím v duchu pokrčil rameny, že nebude dotírat, a přešel už do kupé, protože vlak sebou cukl a nejspíš se začne každou chvíli rozjíždět.
"Myslím, že jsem zahlédl Riley na druhém konci vlaku," informoval zrovna, když se dvířka otevřela a do kupé nakoukla nepřehlédnutelná afro hlava. I když byl z cestování Arsen poměrně zvyklý na ledacos a dokonce do Bradavic chodilo několik nápadně čokoládových spolužáků, tahle měla kůži tmavou skoro jako ebenové dřevo. Arsen se vzápětí trochu zastyděl za to zírání a zčervenal.
"Jasně, jen pojď dál. Počkej, jen tohle posunu," zvedl svůj kufr na mřížky, aby nepřekážel na zemi. Díky výšce si nově příchozí hned zařadil mezi druháky nebo třeťáky a teď se marně snažil vzpomenout, jestli už ji v Bradavicích neviděl. Tolik kouzelníků tam přece nechodilo a někoho takového by si určitě uložil do paměti.
Když skončil s funěním a ukládáním kufru (což nejspíš muselo dost rušit Cari na jeho hlavě), natáhl k dívce ruku. "Ahoj, já jsem Quinn. Arsen Quinn, ale kdyby tě to napadlo, prosím, nesnaž se na to první jméno vymyslet nějakou zdrobnělinu," zazubil se.
"Ze které jsi koleje?" nedalo mu to a zamžoural na Shanique. No tak, přece by si určitě všiml, kdyby na hodiny chodil s někým, kdo nosí takový účes. "Měla jsi to tedy dost natěsno," dodal s uchechtnutím, protože Shanique si sotva stačila odložit a vlak už se opravdu rozjížděl. Arsen neměl komu mávat (jak si sám dobrovolně vydupal), a tak zůstal sedět, zatímco chodbička se naplnila ostatními studenty, kteří hromadně stahovali okýnka, vystrkovali ven třepetající se ruce a na poslední chvíli přebírali přelepšenou od rodin, nebo maličkosti, na které se zapomnělo (jako třeba žáby).

_________________