„Severní Afriku? To muselo být úžasné,“ řekla jsem na to, jak trávil Arsen své prázdniny. Vlak sebou brzy trhnul a vypadalo to, že už jen chvíli a pojedeme. Avšak v našem kupé se objevila velice výrazná osůbka, avšak ani tak jsem si nevzpomínala, zda jsem dívku už v Bradavicích spatřila - a ona dívka nebyla zas tak jednoduše přehlédnutelná či těžko zapamatovatelná.
„Jasně, že jo,“ potvrdila jsem následně to, že si může dívčina přisednout k nám do kupé - zbytek vlaku byl stejně jistě přecpaný k prasknutí. Cari se však nelíbilo to, že se její bidýlko hýbe a s rozevřenými křídly a ne zrovna tichým „pupupu“ se snažila udržet na Quinnově hlavě - očividně se Arsena nehodlala vzdát, když už jej odchytila, za což jsem na ní vrhla uražený pohled.
„A já jsem Bliss Melissa Hesinge,“ představila jsem se taktéž, abych tady nebyla za nezdvořilou. „Většina lidí mi říká prostě Bliss,“ dodala jsem pak s úsměvem od ucha k uchu. Ovšem Arsen už se ptal dívky, z které je koleje, což byla velice zajímavá otázka, ovšem to už se vlak opravdu rozjel a já na to, že tady se mnou sedí ještě někdo, hodně rychle zapomněla. Vrhla jsem se k oknu a zběsile mávala směrem k mamce, která stála na nástupišti a s úsměvem mi máva-mánii opětovala.
Po chvíli jsem se však vzpamatovala a s trochu červenější barvou než před chvílí jsem se otočila zpět na své dva spolusedící. „My s Arsenem jsme z Mrzimoru,“ dodala jsem tedy, jako kdybych doteď pokračovala v běžném hovoru a nevrhala se jako šílenec k oknu, abych mamce zamávala.

vagon D - Emma, Archie a Riley

Jen co si sedla, dorazil do kupé i Archie s otcem, který mu také pomáhal s kufrem. Pak se rozloučili a v kupé zůstali pouze 3 děti čekající na odjezd. Chvíli bylo ticho a Emma doufala, že někdo promluví, protože ona neměla dost kuráže, aby jako první prolomila ledy. Zhluboka si oddychla, když Archie otevřel pusu a představil se směrem k cizí dívce a zároveň vysvětlil, proč jsme se k ní tak nacpali. Dívka, k Emmině úlevě, řekla, že jí to nevadí. Najednou ucítila něco jemného otírající se o její nohu. Když sklonila hlavu, uviděla šedou kuličku-Archieho kocourka. Dívka si kocourka asi také všimla, protože najednou prohlásila: „Ale tu kočku si prosím tě podrž. Mám na ně alergii.“ A při těch slovech Emma nenápadně popadla kukaň s Bublinou a přitáhla si ji k sobě co nejblíž. Archie se ihned omluvil, popadl kocourka a přimáčkl si ho na klín, na kterém po chvilce i kocourek usnul. Následně se dívka představila jako Riley a Emma si uvědomila, že by se už měla také představit. Podívala se na Riley a usmála se, „Já sem Emma…Greenwoodová,“ dodala. „A tohle je Bublina,“ ukázala na kukaň, „snad ti neuškodí.“ Konečně se začala trochu rozjíždět debata, kterou Riley podpořila: „Vy jste noví nebo jsem si vás prostě jenom na hradě nevšimla?“. "Já jedu do bradavic poprvé," zareagoval ihned Archie. „Já také,“ přidala se Emma načeš Archie pokračoval: " Ty už jedeš do druháku, viď Riley?". Emma uvažovala o tom samém. Zpoza Riley se zadívala z okna a najednou si uvědomila že vlak se už pohybuje. Zaostřila na tváře v davu kouzelníků, jestli náhodou neuvidí mávat svou rodinu, ale pak se smířila s tím, že tento okamžik už asi prošvihla. Podívala se zpátky na Riley „A ty máš nějaké zvířátko?" Otázala se při vzpomínce na situaci s kočkami. „Mňau,“ ozvala se najednou Bublina, která různě natáčela hlavu, zdali se opravdu nedá nějak dostat ven z kukaně. „Nemůžu tě pustit ven, nejde to,“ promluvila tiše ke kočce. Smutně na ni koukala skrz mřížku a tak se Emma tázavě otočila k Riley „Nevadilo by ti kdybych vyndala Bublinu ven? Budu ji mít na klíně, k tobě nepůjde, slibuju.“ A s prosebným výrazem čekala, jak dívka zareaguje.

... Děsivě vážné kupé v Déčku ...

~ Ariana, Darrel, Leonard, Mary ~

Selena je taky jedno z těch dětí, které miluje cukrovinky všeho druhu, avšak v momentální chvíli nemá na nějakou nabízenou čokoládu ani chuť, proto se jí ani nedotkla. Ne že by blondýnku, která se občas tvářila, jako kdyby snad podstoupila lobotomii - nejspíš za to mohl ten přívětivý úsměv, který bělovláska shledávala za velice zvláštní, dokonce ještě víc než to růžové pokrčené stvoření v druhé přepravce, považovala za potencionální nebezpečí. Nejspíš za to mohl ten přívětivý úsměv, který bělovláska shledávala za velice zvláštní, dokonce ještě víc než to růžové pokrčené stvoření v druhé přepravce a prostě jí to nějak nesedělo. Zkrátka si všimla, že s dívčinou bude mít mnohé společné rysy, a to je možná i dobře. Tedy pro ni samotnou, protože si nedokáže představit, jak bude vycházet s těmi hlučnými nadšenci, kteří se netají svým vzrušením z Bradavic.

Jakmile se zapojí i nově příchozí černovláska, už se do rozběhnutého rozhovoru nějak více nezapojuje, občas jen prázdně zakývá hlavou, aby se neřeklo a ani to vlastně nevypadá, že by měla potřebu se nějak hlásit o větší kus pozornosti, protože tu si právě ukradne objezivší další chlapec s tmavými vlasy, který už od prvního pohledu působí jako pán veškerého tvorstva. Nutno podotknout, že jí té nebohé sovy začíná být skutečně líto. Což dá ostatně najevo nejen svými nadcházejícími slovy, ale i dosti mrazivým pohledem, který mluví za vše.

„Ani bych se nedivila. Kdybych měla takového páníčka tak bych mu s radostí pozvracela boty.“

Ozve se tiše ale za to dost kousavě. Ano, není to zrovna jeden z těch nejslušnějších projevů, ale z jejího pohledu si chlapec nezaslouží, aby se k němu chovala nějak více vychovaněji jak je zvyklá. Přeměří si ho ocelově šedýma očima, a už teď si o něm udělá patřičný obrázek pochybného výrostku, z jehož obrovského sebevědomí by se dali vytvořit dalších deset Darrelů. Zabodne do něj svůj ledový pohled, ve kterém chlapec může postřehnout jistou… nevraživost? Možná anebo možná taky ne, kdo ví. Je ale jisté, že jeho nečekané vpadnutí do jejich už tak dost přeplněného kupéčka nevnímá zrovna příjemně. Nemá ráda takovou početnou společnost v malém prostoru, a ještě ke všemu v té chvíli sebou vlak trhne, načež její žaludek zareaguje dalším kotrmelcem.

„Já jsem Selena. Selena Thorssen.“

Ještě se nezapomene na konec představit s náležitou hrdostí, protože si moc dobře uvědomuje, že její rodina patří mezi zámožné čistokrevné rodiny kouzelníků, a ona je na svůj původ samozřejmě pyšná. Ale to oni jistě ví taky, a jestli ne, tak se to třeba jednou dozví. Pak už se jen nevzrušeně vykloní ven z okna, aby se mohla podívat i na své členy z rodiny, jenže to se zdá jako nadlidský úkol, vzhledem k tomu, že se na nádraží ocitá tak velké množství čarodějů. Takže na konec jen neurčitě chabě mávne do neurčita a pohodlně zapluje do koženého sedadla.

Vagón C a pokud to přežiju možná i D

Přece tady nebudu celou dobu sedět. Pomyslela si Tara a protáhla si nohy. Rozhlédla se svou uličkou, jak toto místo pojmenovala a sama sobě přikývla.Chce to změnit stanoviště.Rozhodla se, že bude nejspíš nejlepší změnit vagón, třeba tam bude někde volné místo, ale o tom dost pochybovala.
Když už nic jiného tak se alespoň na chvíli zabaví. Velmi potichu se zvedla, měla úplně ztuhlé tělo, přes pravé rameno si přehodila tašku a začala se plížit vpřed uličkou. Nebyla si jistá, jestli se za jízdy může přestupovat, nechtěla se dostat do problémů už tady. Dorazila ke dveřím, které, jak věřila vedly do dalšího vagónu D.

Tara tomu nemohla uvěřit, byla v déčku. Prostě jen tak, vůbec si nemohla vzpomenout, jak vlastně přestoupila. Rozhlédla se kolem sebe, vypadalo to tu úplně stejně jako v Céčku. To jsem si teda pomohla.Začala přemýšlet jestli by bylo vážně tak špatné, nacpat se do nějakého kupé, ale zřejmě by to vypadalo divně po takové době. Přece tady nebudeš celou cestu.To se ozvalo její svědomí, hladký hlas plný sarkasmu. Škoda, že ten hlas neměl fyzickou podobu, nejradši by ho uškrtila. Pevně semkla oči a slíbila si, že teď už se někam vecpe. Postavila se doprostřed uličky, prstem nataženým vpřed ukazovala na jednotlivá kupé a pronášela dětské rozpočítadlo. Doufala, že nikdo zrovna v této chvíli neotevře dveře, protože pak by si připadala už vážně trapně.

„Díky,“ pronesla Riley sledujíce Archieho, jak kvůli její osobě pacifikuje svého kocoura. Pohledem pak střelila i po druhé, avšak klidnější kočce odpočívající v kukani. Trochu se začínala bát o své zdraví, když byla v tak malém uzavřeném prostoru rovnou se dvěmi hromádkami kočičích chlupů. Snad by měla otevřít okno, aby tu nezačala kýchat ostošest nebo se – nedej Merline - neudusila. Zaklonila tedy hlavu a zadívala se na vyklápěcí podélné okénko nad nimi. Že by se ho pokusila otevřít?
Její pozornost vzápětí upoutala dívka, která se představila jako Emma. Mechanicky pokývala hlavou tak, aby dala na srozuměnou, že tento fakt bere na vědomí, načež se podívala na jejího mazlíčka.
„Bublina?“ zopakovala po Emmě s pozdviženým obočím. To jméno jí připadalo zvláštní. Zvláště pro kočku. „Se snad ráda koupe?“
Následně se Riley zadívala na Archieho, který mezitím odvětil na její otázku. Očima v patřičnou chvíli těkla i směrem k Emmě. Takže si oba odhadla správně. Co ji ovšem překvapilo, byla jistota Archieho hlasu, když ji samotnou označil jako druhačku. Chvíli bojovala s touhou se vydávat za třeťačku nebo klidně čtvrťačku, jen aby Archieho přivedla do rozpaků a sebe udělala méně... Čitelnou. Nakonec se ale rozhodla, že to není až tak důležitá informace, aby ji musela zastírat.
„Letos jedu do Bradavic podruhé,“ přitakala tedy Archiemu a zase koukla na spícího kocoura v jeho klíně. Mimoděk – podobně jako předtím – nakrčila nos a nasála okolní vzduch. Stále žádná reakce. Trochu si oddechla.
„Zvíře nemám,“ odvětila poté Emmě jednoduše, když zaslechla její otázku. „Máma říká, že ho nepotřebuji. Navíc... Užitečná by byla jenom sova a těch je k půjčení v Bradavicích fůra.“ Na závěr své řeči Riley ledabyle pokrčila rameny. Jako by si ani nikdy žádné zvířátko nepřála, což je přinejmenším podivné. Každé dítě si přeci přeje mít doma nějakého toho chlupáče či – v případě moudré sovy - opeřence. Riley se tímto praktickým přístupem, který jí do hlavy vštěpila maminka, ovšem přesvědčovala, že vlastnit zvíře je pouhý přežitek a znamená akorát tak hordu starostí. Radost a štěstí, které svým majitelům takoví mazlíčci přinášeli, se snažila přehlížet. Mnohdy se ale přistihla, jak závistivě hledí na děti, které nějaké zvířátko vlastnili. Jaké by to asi bylo mít se také s čím pomazlit, s čím si pohrát? Mít něco, co by Riley rozveselilo a zahnalo lecjakou smutnou náladu? Kočka kvůli její alergii nepřipadala v úvahu, což jí její mamka neustále neopomínala připomínat, ale existovala i jiná zvířata...
Riley nepatrně zavrtěla hlavou a začala se opět soustředit na Emmu, která chtěla Bublinu pustit z přepravky ven. Trochu se ošila, ale nakonec jen trhla rameny, čímž dala druhé dívce nejisté svolení kočku propustit z pomyslné žaláře ven. Vzápětí ale pohlédla zpátky na okno. Asi by ho měla pro jistotu vážně otevřít... Proto se zvedla a vylezla na sedadlo, na němž doposud pouze seděla. Odvážně se vestoje pokusila zatáhnout za madlo k sobě, aby okénko otevřela a pustila do kupé trochu čerstvého vzduchu zvenčí.
„Trocha vzduchu snad pomůže,“ poznamenala směrem k těm dvěma dole.
Lomcovala se starým madlem, jak nejvíce uměla, ale vůbec se jí to nedařilo. To vše kvůli její výšce a snad i proto, že se druhou rukou stále přidržovala poličky nad sedadly, na nichž spočívaly kufry Archieho i Emmy. Nechtěla přeci spadnout na zem, nebo hůř na ty dva s jejich alergenními čičinkami. Jenže okno se ne a ne otevřít! Riley se na madlo nespokojeně mračila, ale pustit se poličky takhle za jízdy rozhodně nehodlala... Raději ani nepřemýšlela nad tím, jak bláznivě vypadá, jinak by si totiž musela připustit, že právě připomíná řadovou herečku z nějaké grotesky. Inu stát na sedadle za jízdy, kdy se vlak pravidelně kymácí sem a tam, jednou rukou se přidržovat poličky vedle hlavy, zatímco tou druhou se natahovat po madle od okénka a prudce s ním lomcovat... V takové situaci by nevypadal důstojně nikdo.

_________________

Vagón D

Tara se nervózně dívala na dveře, které určilo její říkadlo. V jedné ruce žmoulala tričko a druhou měla připravenou k zaklepání. Několikrát se zhluboka nadechla a spustila ruku na dveře. Kloubky její ruky se asi třikrát setkali se dřevem, jenže se neozval žádný zvuk, zkusila to znovu, ale opravdu se nemohla přinutit zaklepat silněji. Místo další snahy tedy jen uchopila dveře a zatáhla, samozřejmě potichu, protože nechtěla vzbudit nežádoucí pozornost, v případě, že osoby sedící v kupé, nebudou patřit mezi ty nejhodnější, nejpříjemnější, nebo budou holdovat kanibalismu. Uvnitř Tara spatřila celkem dvě dívky a jednoho chlapce, se dvěma kočkami. Ten chlapec a dívka co byli, zřejmě vlastníky zmíněných dvou koček byli nezajímaví, pouze seděli. Na druhé straně, ta druhá dívka stála na sedačce a lomcováním se snažila otevřít okno. Nebyla si jistá jestli má promluvit, přece jen by se mohla vylekat a spadnout. Pro jistotu tedy zůstala ve dveřích a napjatě sledovala otevírání okna.

Když se usadí, všimne si, že se štěstím se do kupé všichni vejdou. Kdo by se tomu divil, když tu většina dívek vypadá vychrtle a mrtvolně - to se právě dívá na Selenu a zabodává se do ní svým zamyšleným pohledem, který se na několik okamžiků stane nicotně hlubokým. Současně s tím se ale snaží zrekapitulovat si Leonardovu otázku a popřípadě na ní chytře odpovědět. On ho ničím nezaskočí, ani touhle otázkou, která měla být možná rýpavá, ale mihla se účinkem. Prudce se stočí ke chlapci, co sedí vedle něho, a nepatrně pozvedne obočí s letmým úsměvem.

"Jak jsem řekl, nenašel sem nikde volno.. a táhnout se přes celý vagón s tímhle," kývne hlavou ke kufru, který vypadá, že každou chvíli pod náporem věcí uvnitř praskne. "To mě fakt neláká," dodá klidně a zahledí se k okénku, za kterým se konečně začne míhat krajina. Už se nemůže dočkat, až uvidí Bradavice na vlastní oči.

Už by si chlapce vedle sebe nevšímal, ale to by vedle něho nesměl pšíknout. Pohoršeně se na něho otočí, v očích krátký moment čirého zděšení. Opravdu nechce cestou do Bradavic chytnout nějakou nákazu, to si zase vybral kupé. V duchu krátce protočí očima, než chce svou ctěnou pozornost otočit k mrtvolným dívkám, aby se přesvědčil, zda ještě dýchají, v tom ale.. "Mohl by sis tu košili zapnout, prosím? Mám pocit, že mě každou chvíli pleskne do obličeje."

To snad nemyslí vážně? Přinutí se k úsměvu, aby snad zastínil už lehce nabroušenou náladu, které se mu kvůli tomu týpkovi vedle dostává. Nebude si ale vytvářet nepřátele hned ve vlaku, na to bude čas. "Ne, nemohl. Nehodlám cestou do Bradavic umrznout.." rozhodne se pro dramatický tón, ač viditelně přehání, protože nic by se nezměnilo na tom, kdyby si sundal rozepnutou, modrou košili, pod kterou má normální černé tričko. Druhým dechem rychle dodá: "Doufám, že se ti ta koše připleskne na obličej a už se neodlepí, nikdo tu nestojí o zapšíkaný kupé," pustí se do něho, aniž by to původně zamýšlel a probodne ho svým vážným pohledem. V ten moment se ale projeví první zvláštní stránka Darrelovy povahy, všimne si totiž jeho podivné kočky, a tak v momentě jsou všechny spory mezi ním a Leonardem zapomenuty. "Páni! Tak ta je fakt drsná!" užasne okamžitě nad tou stylovou číčou, která má Leo. "Cos ji udělal? Zapálil? Teda, taky chci něco mý sově udělat, je tak extrémně nudná," stočí se na okamžik ke své sově a dívkám, protože promlouvá ke všem. "Jen se na ní podívejte.. jak čumí," upře na ní pohled a sova se po všech tiše a vyděšeně podívá. Introvertní sova, to to zase schytal.

S hlubokým povzdechem se otočí čelem ke všem a pohledem ulpí na Arianě, která k nim vyslala větu, aby se nehádali. To on v plánu rozhodně nemá, ale možná by stálo za to, aby ostatní věděli, že když ho někdo štve, ani omylem se s ním nepáře. Znovu se mu přitom pohledu zableskne v očích, ale to možná spíš k tomu tématu o sově. "Musím vymyslet fakt něco spolehlivého, abych tu sovu zničil.. chci totiž žábu," svěří se všem otevřeně a ani ho nenapadne, že někdo by k těmto zvláštním, chlupatým tvorům s křídly mohl mít citovou vazbu.

Náhle ale zpozorní, když se další spolužačka zmíní o alergii a zahledí se přitom na Leonarda. Tak proto ta oholená kočka? On to neudělal schválně? Měl si koupit žábu a nemusel by mít s tou kočkou takové starosti a navíc.. nevypadá zrovna moc reprezentativně, on by si kočku teda ani omylem nakoupil a už vůbec ne takovou. Nic k tomu ale neříká, každého věc.

Chvíli se ponoří do ticha, když se stane pouze pozorovatelem a v tom mu padne pohled na Selenu. Zničeho nic se zamračí a dětská tvář neobvykle ztvrdne. Probodne dívku vražedným pohledem, značící, že tohle docela přestřelila. Zůstane ale pár okamžiků ticho, možná záměrně, aby dívce nahlodal svědomí a ona se ocitla v nejistotě, co asi řekne. "Smůla, Seleno," pronese posměšně s povýšeným tónem, než dodá: "To by si má sova nedovolila a věř, že pokud bude zvracet, schytáš to od ní první." Krátká odmlka. "O to se postarám."

_________________

"Nadržovat oblíbencům?" Ery se pobaveně ušklíbnul. "A máte nějaké? Doufám, že jsou všichni z Havraspáru. Letos prostě musíme vyhrát školní pohár," pronesl. "Za ty sušenky bych mohl dostat pár bodů, co vy na to?" nadhodil vzápětí v žertu a spiklenecky zamrkal. Jakmile se před ním ocitly plastové hrnky, chopil se termosky a do obou nalil kakao. Když se mu božská vůně onoho lektvaru věčného života a optimismu vloudila do nosu, spokojeně zabručel. Bylo zvláštní, jak pouhé pomyšlení na hrnek horkého kakaa dokázalo Erasmovi zvednout náladu, která se ještě před chvílí nacházela hluboko pod bodem mrazu, alespoň na nulu.
Jakmile se napil, letmo se pousmál. "Hm, kakao je fakt povedené, skoro bych řekl, že je podle havraspárské receptury a splňuje normy Rowenina božského kakaa," pronesl přemoudřele, rozhodně to však mělo znít pochvalně. Po chvilce se natáhl pro své příruční zavazadlo v podobě otrhané tašky přes rameno, ze které vytáhl balíček máslových sušenek. "Poslužte si, já bych je stejně nesnědl. Máma mi je vždycky přibalí s sebou, i když ví, že si ve vlaku stejně radši koupím lékořicové hůlky," zabrblal s úšklebkem a pokrčil rameny. Na chvilku se podíval z okna, a to právě v ten moment, kdy expres opouštěl Londýn. Vstříc poslednímu roku studia, pomyslel si Ery s povzdechem.

_________________

Leonard si pohledem pobaveně změřil vyšívaný polštářek, který právě vytáhla z batohu Ariana. Jakmile se z nástupiště ještě ozvala dívčina matka, neudržel se a uteklo mu trochu potměšilé zachrochtnutí. Jeho máma byla sice trochu cvok, ale na kalibr paní Harringtonové neměla ani zdaleka.
Raději zabloudil pohledem k Mary (nebyl si jistý, jestli se ho Ariana nepokusí udusit čokoládou, kterou mu předtím štědře nabídla) a odmítavě zakroutil hlavou. "V pohodě, maximálně vám tady budu kýchat a kašlat," pokrčil rameny, ale zdálo se, že alergie alespoň na chvíli propustila Lea ze svých spárů, takže zase nabyl své běžné barvy i výrazu.
"Netrap se tím," přátelsky na hnědovlásku zamrkal a věnoval Seleně uznalý pohled za její poznámku. Ono to mluví! Skoro až zajásal, protože pomalu nabýval dojmu, že Selena s Arianou beze slov soutěží o titul miss kyselý výraz. Z těch dvou budou buď nejlepší kamarádky, nebo se nebudou moct ani cítit, jinak to neviděl. Každopádně si dost barvitě představoval, jak spolu někde sedí a soudí lidi. Obzvlášť po tom, co se bělovláska při vyslovení svého příjmení decentně nadmula pýchou. Leonardovi jméno Thorssen samozřejmě nic neříkalo, takže to zcela přešel; tušil ale, že Seleniny rodiče pravděpodobně neprodávají mixéry, nebo tak něco.
Jakmile se vedle něj chlapec vecpal, přitlačil se raději ještě víc k oknu, rozhodnutý chlapce zcela ignorovat; už i pozorování nadšením skákající rodinu Harringtonových, kteří pomalu mizeli v dáli, mu přišlo jako mnohem lepší alternativa k další konverzaci s tmavovlasým klukem. Osud mu však zjevně nehodlal přát, takže se na Darrela s netečným výrazem obrátil.
"V zapnuté košili je ti větší teplo než v rozepnuté, Einsteine," podotknul a nechápavě zatřásl hlavou. Netrpělivě začal klepat prsty o rám okna; nedalo se říct že by byl nějak zvlášť vyvedený z míry, ale ten kluk mu pomalu začínal jít na nervy. "Skvěle, pořád je tu naděje, že třeba odejdeš," odseknul a jeho výraz naznačoval, že nebylo nic, co by si v tu chvíli přál víc.
Už už se nadechoval, aby dodal ještě něco, ale chlapcova další slova mu naprosto vzala vítr z plachet; na chvíli zůstal opravdu oněmělý. "Ty jsi teda fakt pošuk," vydechnul, ale kupodivu se mu z hlasu vytratila nepřátelskost; zjevně ještě úplně nezpracoval, jestli je znechucený nebo ohromený chlapcovým vystupováním. Nutno uznat, že ačkoliv Darrel Leovi připadal jako trn v patě, ten kluk měl v sobě něco, co si vysloužilo nepatrnou špetku uznání, což si Leonard v tu chvíli nedokázal nijak zvlášť logicky odůvodnit.
(Z nějakého důvodu se mu navíc v hlavě mihl mentální obrázek toho, jak o pár let starší Darrel máchá někomu hlavu v hajzlíku. Raději zatřásl hlavou, aby tu myšlenku vyhnal.)
"Nemůžeš rodičům prostě říct, že ti ta sova po cestě chcípla a koupit si v Bradavicích žábu přes kouzelnický sovoshopping?" Povytáhl tázavě obočí. Sice netušil, jak taková kouzelnická objednávková služba funguje, ale v Příčné viděl spoustu letáků a navíc to znělo jako mnohem lepší alternativa, než zanechat nebohého opeřence o samotě s Darrelem a jeho hůlkou. Znepokojeně těkl pohledem k Seleně; nepochyboval, že si dívka poradí, ale i tak pro jistotu zvažoval, jakými způsoby by se dal chlapec v nejhorším případě dostat z jejich kupé. Zatím to ale vypadalo, že jediná potyčka bude - naštěstí, protože Leo silně pochyboval, že by o něco vyššího kluka přepral - slovní. Raději se opřel do sedadla, položil ruku na přepravku se svým kocourem a bedlivě sledoval situaci.

Vagon A
" No, soudě podle mého předmětu, mojí oblíbenci by nejspíše mohli být většinou z Havraspáru. A sušenky by si klidně pár bodů zasloužili, teda záleží jak budou dobré." Do rukou si vzala hrnek a nezmyšlenkovitě do něj vyklepávat náhodný rytmus. Po chvilce když Ery vytáhnul sušenky natáhla levou ruku a vzala si jednu sušenku, na čež se do ní zakousla. Pousmála se a po pár vteřinách když polkla dodala " Tyhle sušenky si opravdu pár bodů zaslouží. A co se týče kaka není údivu tohle je recept, který se předává mezi Havraspárskými po generace. Třeba jeden čas když jsem byla na škole se orlí klepadlo rozbilo a pokládala otázky, na které chtěla odpovědi v spisovné latině, než jsme se pár vět všichni naučili, všichni si tahali s sebou termosky, aby když tak neumrzli zimou, když budou čekat na někoho kdo zná odpověď." Zasnila se, vzpomínaje na léta v Bradavicích, kdy ještě patřila k studentům." Kdyžtak, změnilo se ve škole něco, čeho jsem si nevšimla? Třeba komu se vyhýbat, nebo na hodiny s kým bych si měla rovnou nosit lepící pásku?" Pobaveně se zeptá Eryho a znovu se napije kakaa.