Eden si více méně hledí svého, v hlavě si asi říká něco o tom, že je rozhodně fajn, že si našla volné kupé, protože jinak by hrozilo, že by třeba seděla v uličce, nebo ještě hůř, že by se někoho musela zeptat, zdali si může přisednout, a to by určitě vyvrcholilo v to, že by jí někdo řekl ne. Každopádně po nějaké době strávené plánováním – vlastně docela krátké době – se do jejího kupé pokusí přimotat nějaké děvče. Eden si ji zkoumavě přeměřila pohledem a dlouho mlčky sledovala co se děje. Na otázku ohledně zavazadel samozřejmě s vděčným pousmáním přikývne, přeci jen bude pohodlnější sedět s batůžkem, bez hromady zavazadel vedle sebe. Samozřejmě pak taky poděkuje, přeci jen nějak vychovaná je. S matkou cizí dívky se pak taky rozloučí a pohled přesune na děvče stojící uprostřed kupé. "Samozřejmě," přikývne Eden více méně neutrálně a maličko se pousměje. "Eden," představí se a dlaň si přiloží na hrudník, jako by chtěla dát jasně najevo, že představuje sebe, a ne svého imaginárního kamaráda. Nebo spíše kamarádku, kluci jsou přeci jen fuj. A když už mluvíme o klucích...
Do kupé se pokouší nastěhovat někdo další. Eden chlapce přeměří trochu prkenným pohledem a lhostejně pokrčí rameny. "Cojávím mijetojedno," zamumlá plaše, což k ní vůbec nesedí a narovná se, jako kdyby se necítila ve své kůži. Pak si v hlavě vynadá, že se chová jako leklá ryba a odkašle si. Mezitím její kočka v přepravce podrážděně zasyčí. Eden to úplně ignoruje, ale v hlavě si řekne něco o tom, že je to naprosto neprofesionální. "Klidně," dodá daleko sebejistěji, ale hodí na Ritu zkoumavým očkem – kdo ví. Třeba bude souhlasit s tím, že kluci jsou fujky. Aniž by nad tím ale nějak déle koumala, rozhodne se raději rozproudit konverzaci. "Vy jedete taky poprvý do těch Bradavic?" dotáže se a zvědavě nakloní hlavu ke straně, čekajíc, že z každého vypadne nějaký dlouhý monolog o tom, co je jejich rodina zač, a podobně. Lidi rádi mluví o sobě, Eden se ráda dozví o lidech, celkem najs symbióza. "Nemáte toho nějak málo?" ozve se ještě dodatečně a jedno obočí jí vystřelí lehce nahoru. Jinak se samozřejmě ale netváří nijak mrzutě nebo nepříjemně, udržuje takový mírně přívětivý výraz na tváři, a přestože knížku s tužkou drží stále v ruce, nedívá se do ní, svou pozornost jasně upírá na dva (snad?) spolusedící, přičemž si dává podezřele pečlivě pozor na to, aby se dívala stejněkrát na Ritu jako na Lea – dokonce si to v hlavě počítá.