Po chvilkovém zaváhání Eden pohledem zastaví na Leovi. "Eden," představí se, koutky rtů jí jen nepatrně vyskočí nahoru. Napadne ji, že by bylo možná slušné, kdyby si všichni potřásli rukou, ale navrhovat to nebude, protože navzdory výchově je tohle docela pohodlné. Ne všechno musí být extra formální. Zatím, co Rita doopravdy neřekla skoro nic (a Eden jí to má malilinko za zlé, protože děvče vypadá, jakože rádo mluví, tudíž si to bere trošku osobně, ale ne dost na to, aby si proti Ritě vybudovala nějaké předsudky), Leo se projevil jako mírně sdílnější osoba. Což je fajn, alespoň je čeho se chytit. Nebylo by příšerné, kdyby se celou cestu mlčelo, nebo kdyby jeden chudák musel táhnout celou konverzaci? "Tvoji rodiče už tam chodili? Takže jsou oba kouzelníci?" chytí se jeho odpovědi s upřímnou zvědavostí a na chvíli odloží svoje předsudky o klucích, aby se taky mohla dozvědět něco nového, případně i užitečného. Vždycky se hodí znát někoho, kdo v novém prostředí, do kterého míří, nebude jako vyděšená laň. "Takže už docela víš, jak to tam všechno funguje?" vyzvídá dál, počítajíc s tím, že snad nebude muset z chudáka páčit každou drobnost - sama přeci jen neví, na co se zeptat, a přestože by se mohla nechat překvapit, vždycky by bylo příjemnější, kdyby věděla do čeho jde a mohla podle toho dál plánovat. A když už jsme u toho plánování, pohled stočí zase ke svému zápisníku, otočí na novou stránku, připravená si dělat poznámky o všem, co z Lea vypadne.
"Samozřejmě, kufry," přikývne spokojeně, ačkoliv ji trochu zamrzí, že Rita to úplně nepochopila. Mluví snad tak nesrozumitelně? "Jedeme tam docela na dlouho, ne? Já jsem zvažovala, že si dovezu nějaký nábytek, ale to už se nevlezlo," prohodí trochu zklamaně a na chvíli se zase odmlčí, aby mohla pořádně vstřebat fakt, že tohle je opravdu hodně velká změna. Jedná se o zcela jasné vystoupení z komfortní zóny, což znamená, že je v tom plno proměnných, které můžou - nebo taky nemusí - všechno pokazit. Raději se vrátí zpět do reality, než začne úplně panikařit.
Vlak pak začne vydávat zvuky a zanedlouho se rozjede. V Eden se zvedne vlna nadšení, ale nijak se nenaklání ven aby zamávala, protože moc dobře ví, že tatínek už si šel dávno po svých. Kočka v přepravce zase zasyčí, což Eden nadále ignoruje, protože je příliš zaneprázdněna tím, jak rychle jí buší srdíčko. Docela by se i zeptala, jestli se ostatní bojí, nebo jsou nervózní, ale začíná mít pocit, že Rita by ji prudce odsoudila a Leo možná taky, a tak zůstane u toho, že na zbytek pasažérů v kupé hodí pohled plný očekávání a pokýve hlavou, jako kdyby někoho ujišťovala, že opravdu už vyjeli.

Těžko říct, proč by si někdo chtěl zkracovat své jméno. Cožpak Rita není spokojená se svým jménem? Je pravda, že Margareta je takové přísné jméno, navíc je dlouhé, ale její bratři taky mají delší jména... na druhou stranu co Eden může chápat, její jméno je kraťoučké. Ritina otázka o tom, jestli nic neví o Bradavicích, Eden přijde trochu útočná, a tak se okamžitě přepne do první fáze obranného módu. "No, vzhledem k tomu, že mi nepřišla žádná pozvánka pro školení prváků, ani mi nepřišla žádná rozsáhlá příručka, moc toho opravdu nevím," odpoví trochu kousavě, ale zatím se netváří nijak nepřátelsky. Jen prostě začíná mít pocit, že se Rita snaží Eden donutit cítit se méněcenně jen proto, že o téhle divné škole nic neví. Jakože půlka rodiny – tedy polovina bratrů – si myslí, že je to nějaká satanistická instituce, takže tak.
Po odpovědi Lea se Eden na chvíli vzdálí od konverzace a začne cosi rychle psát do zápisníku. Lektvary. To zní zajímavě. Co asi může člověk dělat s lektvarama? Respektive co za budoucí kariéry takový předmět může přinést? Ale na to se raději ptát nebude. A ačkoliv ji napadne, co se asi stalo, že otci říká jménem, nezeptá se na to, protože to je příliš vlezlá otázka na to, že se znají sotva pár minut. Rozhodně si ale k Leovi udělá v hlavě poznámku, aby se na to někdy zeptala, protože v tom by třeba mohlo být něco užitečného. Nebo taky ne, co takové škvrně může vědět o rodinných vztazích – z jejího pohledu se prostě rodiče mají hrozně moc rádi a tím to končí.
Ano mohla by na Vánoce domů. Určitě bude chtít jet na Vánoce domů. "Tak to je docela jasný, ne? Kdo by seděl ve škole přes Vánoce, to zní příšerně," odvětí Ritě teď už zase normálním tónem, protože zbytečně vyvolávat konflikty není úplně není forte a pohled otočí k Leovi. "No jasně, že jsou vybavený, o tom nepochybuji. Jen pochybuji, že tam budou věci tak, jak jsem na to zvyklá. A co když budou šuplíky vrzat, nebo bude málo místa na oblečení, a kdo ví, jestli dostaneme každý vlastní psací stůl..." vyhodí pár příkladů, proč zvažovala vlastní nábytek, asi jen tak mimochodem kdyby někomu nebylo jasné, že ze změn úplně nadšená není. "A o pohodlnější matraci nebo větší skříň si jen těžko napíšu," dodá, i když po chvíli přikývne, protože je fakt, že cokoliv menšího, jako krabice na úložný prostor, může asi být posláno poštou, takže jejich argumenty jsou více méně validní. Navíc, z domu by jí nic takového stejně neposlali, to by ta matrace musela ničit její zádat nějakým morbidním způsobem.
"Nervózní," odpoví Leovi krátce, protože se jí zdá, že své pocity dala najevo dostatečně jasně a pohledem hodí po Ritě ohledně její odpovědi. Jinak ale už nic neříká, radši by slyšela něco od nich, začíná mít pocit, že mluví docela hodně. Místo toho dál zapisuje do zápisníku, přesto jedním uchem poslouchá, úplně z konverzace distancovaná není.