Otázka, kterou vypustila Rita z úst, se očividně Eden dotkla, což rozhodně Margo neplánovala. Nebyla si však úplně jistá, proč si to brala dívčina tolika osobně, takže jí ani nenapadlo, že by se třeba mohla omluvit. Navíc, Eden mluvila mnohem více kousavěji, než ona sama. "Nic takového asi ani neexistuje," broukla maličko zamyšleně, protože přemítala nad tím, jestli by se taková věc někde vůbec dala najít. Zůstala však u toho, že určitě ne, i když taková kniha o Bradavicích a jejich historii někde byla. "Na lektvary se celkem těším," připustila Rita po chvíli maličko váhavě, jakoby snad přemýšlela, zda toho na sebe nevyzrazuje až moc. Určitě vyzrazovala, takže i když měla v plánu dodat, že takové přeměňování jí láká možná maličko více, prostě a jednoduše mlčela a pohledem těkala mezi Eden a Leem. Nu a co se týkalo jeho rodiny, Margareta rozhodně zmatená nebyla. Jednoduše si totiž představila Maud s Noahem a Spencer, kteří žili pěkně společně a vychovávali až moc velkou kupu dětí (i když do těch deseti jim jich pár ještě chybělo). "Tak asi chtěli, abys byl překvapený? Já bych třeba byla ráda, kdybych to nevěděla," krčila Rita rameny a kapku nervózně se na Lea usmála. Ono bylo ale dost těžké se o Bradavicích něco nedozvědět - ostatně, když máte devět sourozenců z nichž osm na tu školu chodí, dozvíte se první poslední, i když nechcete. "Ale jestli vás něco zajímá, klidně se ptejte, se vám můžu pokusit odpovědět." Hned v momentě, co to vyslovila, toho taky pěkně litovala, ale vzít to zpátky už se nedalo. Tedy, dalo, ale to by asi musela zdrhnout z kupé a to se jí nechtělo - ostatně se taky mohlo stát, že by zbytek cesty strávila na chodbičce a to by bylo kapku nepohodlné.
"Vlastně.. docela dost lidí," ne že zrovna ona by byla jedna z nich, už se těšila domů a to sotva vyjeli z vlakového nádraží. Kdyby si však našla přátelé, které by ve škole zůstávali, možná by to zvážila taky. Neuvědomovala si však, že i tohle by mohlo Eden rozhodit a že to klidně mohla formulovat alespoň maličko jinak. Nebo že by třeba mohla dodat, proč někteří zůstávali přes zimní prázdniny ve škole namísto toho, aby jezdili domů. Ani to jí však nějak nedošlo. Nebo možná došlo, ale nechtělo se jí. "Tak to můžeš opravit kouzlem? A nebo říct někomu, aby to vyměnil," Rita nechápavě kroutila hlavou, protože vrzající šuplíky byly pro ní fakt ten nejmenší problém. Stejně jako neočekávala, že by měla psací stůl jen pro sebe..
Když přišla otázka ohledně natěšenosti a nervozity, Rita stočila pohled k oknu a maličko se zamračila. Nebyla si úplně jistá, jak se zrovna cítí, ale věděla, že by byla asi radši, kdyby měla u sebe svou rodinu. "Obojí," připustila však po chvíli, mrkla jak po Leovi, tak po Eden, a pak se zahleděla zase z okna. "A ty?" její otázka samozřejmě patřila Leovi, protože druhá dívka na ní už odpověděla.

_________________

"A hádám, že ty budeš pozorovat pěkně z poza rohu, jak mě žere za živa, co?" pobaveně jsem se uchechtl a kroutil jsem hlavou, jako že ne, díky. Svůj život jsem měl celkem rád. Sice jsem nerad přiznával, že mě Iskra maličko děsí (byla to holka a ještě o rok mladší!), ale bál se jí skoro každý.. Kromě Asbjorna. "Ale když půjdeš se mnou, tak klidně budu ten, co bude mluvit," dodal jsem následně, vyplázl jsem na ní jazyk, a pak už jsem to hodil tak nějak za hlavu. Stejně jako tu debatu o primusích, však ještě pár hodin a na slavnosti bude jejich představení, no ne? Alespoň to tak pokaždé bylo.
"Ať tě to ani nenapadne," zabručel jsem na zpět, čistě jen pro jistotu. Ostatně Caitlyn nevypadala, že by ty nohy vážně dát zpátky na zem chtěla a i kdyby jo.. v tuhle chvíli měla smůlu - však jsem si přes ně taky hodil majetnicky svou ruku. "No, sem tam tam můžu zajít a připomenout mu, proč je lepší, když už na jeho hodiny nebudu chodit. Ne?" bylo však pravdou, že Caitlynina otce jsem se bál, a pokud už bych na hodinu lektvarů fakt šel, poslušně bych dělal to, co ostatní. "Skládat OVCE z nich fakt nechci, takový blázen nejsem, ale čas od času se naučit něco nového je fajn." Tentokrát už jsem krčil ledabyle rameny. Lektvary nebyly zase tak špatné.. dokud se jednalo o teorii. S tou praxí to bylo pořád trochu na hraně, i když Caitlyn v doučování byla super.
Pobaveně jsem se zašklebil, přeskočil jsem Caitlyniny nohy, aby si je nemusela sundavat ze sedačky a zastavil jsem se mezi dveřmi. "To máš asi pravdu, fakt mrzimorským závidím to, že jsou blízko kuchyně, ale jinak jsem spokojený tam, kde jsem," ne že bych tedy měl s čím porovnávat, v mrzimorské společence jsem nebyl, takže jsem neměl nejmenší ponětí, jak to tam vypadá. Sice se mi to někteří kamarádi snažili popisovat, ale to bylo stejně úplně o něčem jiném, než když jste to viděli na vlastní oči. Pak už jsem radši vymizel pro ty sladkosti.
Netrvalo to dlouho a byl jsem zpátky - v našem vagonu zas taková fronta nebyla a já byl tak nějak rád, že si můžu užít toho klidu, na rozdíl od vagónů ostatní. "Chceš dýňový džus nebo kaktusovou šťávu?" povytáhl jsem pak tázavě obočí, zatímco jsem si zas sedl zpátky a dle Caitlynina výběru jsem jí podal jednu z flašek a samozřejmě ty lékořicové hůlky. Sám jsem druhou hodil vedle sebe, jako několik dýňových paštiček, Bertíkových fazolek a čokoládových žabek. O vše jsem se hodlal samozřejmě podělit, pokud Zrzka bude chtít. Zas takový hamoun jsem nebyl.

_________________

„Možná maximálně kniha o historii Bradavic,“ doplnil Leo Ritinu domněnku, že žádná příručka pro nastávající prvňáky neexistuje. Což byla nepochybně pro mnohé malé školáky věčná škoda, nebyli pak chudáci tak vyklepaní, protože netuší, do čeho to vlastně jdou. „Ale nebál bych se toho, že se všechno postupně nedozvíme,“ dodal s drobným úsměvem. Následně se mírně ušklíbl, když Rita prohlásila, že se na lektvary docela těší. „Já teda moc ne,“ zamumlal. Ne že by očekával, že v nich bude tragický a bude pravidelně vyhazovat kotlíky do vzduchu, ale ani si nemyslel, že bude kdovíjak nadprůměrně dobrý. Což je docela blbý, když se vaše máma věnuje lektvarům na profesionální úrovni a nejspíš od vás má nějaké očekávání… Ale to holt bude řešit, až ta situace nastane.
„No, máma mě asi chtěla překvapit, to jo,“ přikývl Leo souhlasně na to, že asi chtěli, aby byl překvapený. „Ale taťka se u toho tvářil akorát děsně provokativně, takže to dělal spíš schválně,“ zabručel a tázavě se na Ritu podíval, jestli jim jakože ten průběh zařazování nechce prozradit teď dopředu, aby byli připravení. Měl pocit, že i Eden by to ocenila.
„Ono se toho přes Vánoce děje docela dost,“ pousmál se Leo na Eden, když zahlásila, že zůstávat na Vánoce ve škole musí být příšerné. „Ples, vánoční návštěva Prasinek a všichni jsou prý takoví uvolněnější…“ Leo nicméně neplánoval na první bradavické vánoce zůstávat ve škole, protože už teď mu jeho rodinka chyběla, i když nebylo vyloučeno, že do příštích let názor změní. „Jinak si myslím, že tě život v Bradavicích příjemně překvapí a asi nebude ani čas na to, aby ti takový věci jako vlastní psací stůl nebo matrace chyběly,“ prohlásil Leo, když Eden začala vyjmenovávat výhody vlastního nábytku. To podle něj byla fakt malichernost.
„Já se asi spíš těším, i když nervózní jsem taky… ale spíš mi asi chybí mamka s taťkou a sestřičkou,“ připustil Leo a krapet si povzdechl, protože to byla taková ta větší věc, která ho fakt trápila.

_________________

_________________

Kouzla mají řešení pro všechno. Zapsal si to pevně do své paměti, a těšil se, až tak dostane možnost mít řešení pro všechno. "Ryby jsem nikdy nechytal, tak to bude třeba dobrá zábava," pronesl a přemýšlel, jestli se v kouzelnickém světě na chytání ryb používá klasická metoda, nebo na to jsou nějaké kouzelné způsoby. Třeba stačí zamávat hůlkou a ryby sami skáčou z vody na břeh.
Klíčová zmínka pro něj bylo to, že se famrpál, teď už si byl jistý že slyšel správně, hraje na košťatech. Představil si obrázky z dětských pohádkových knížek, kde sedí čarodějnice, s bradavicí na nose, dlouhým špičatým kloboukem a kocourem na rameni, na koštěti a vesele si to letí do své perníkové chaloupky. Nedokázal si představit že by najednou vyndala sadu míčů a začala střílet góly do několika branek. Byl však natolik bystrý, že mu došlo, že tahle pohádková představa o čarodějnicích na košťatech, asi vznikla na základě utajované skutečnosti. "To zní zajímavě. Tak třeba to bude fajn. A určitě bych si i rád šel s někým zakopat. Mám zde míč, tak budu rád, když se někdo přidá," trochu zapudil zklamání z toho, že fotbal se v Bradavicích nehraje. Vyslechl si několik rychlých informací o famrpálu a nejvíce se zatavil nad tím, že je famrpál mnohem nebezpečnější a že i v tomhle kouzelnickém sportu se dá Anglie reprezentovat. Představil si, co by asi jeho táta řekl, kdyby přilétl domu z Bradavic na koštěti a oznámil mu, že hodlá reprezentovat jejich rodnou zemi právě v létání na koštěti. Pravděpodobně by byl i tak hrdý, ale asi by z toho nadšený nebyl. "Jak moc nebezpečnější?" zeptal se a zároveň se zapřemýšlel na tím, jaké to asi je, spadnout z koštěte z několikametrové výšky. Vzhledem k tomu, že si moc neuměl představit let na koštěti, nedokázal si tak ani představit případná nebezpečí s tím spojená. "Mě moc volejbal nebere," pronesl bez zájmu na poslední Frodovu poznámku. Vzhledem k Mattově věku ještě nedokázal ocenit krásy ženského volejbalu a věřil, že Frodo myslí krásu té hry jako takové. A to s ním opravdu souhlasit nemohl. Volejbal ho nikdy neokouzlil.
Vlak už byl tou dobou nějakou tu chvíli v pohybu a díky myšlenkám na nové věci, o kterých se díky jeho dvěma společníkům dozvěděl, sotva to zaregistroval. "Jak dlouho cesta vlastně trvá?" zeptal se a koukal se přitom na míhající se krajinu za oknem.

_________________

"Jo, ta se nám doma někde válí," broukla Rita zamyšleně. Ne že by jí někdy četla, však to ani nepotřebovala. Pokud chtěla něco vědět, některý ze sourozenců jí to prozradil. "No, bát se nemusíte. Od toho se na škole vyučují dějiny čar a kouzel." Tím brala tuhle konverzaci za uzavřenou, protože nechtěla Eden ještě více namíchnout. Už takhle měla pocit, že u ní má vroubek, ale zase až tak moc jí to nevadilo. Však vyžehlit si to u ní bude moci kdykoliv, mají na to sedm let, haha.
No a pak přišla ta chyba v podobě toho, že se Rita sama nabídla, že jim prozradí cokoliv chtějí. A když Eden vyhrkla všechny své otázky, litovala toho ještě více. "Lektvary jsou kouzelné směsi běžně vyráběné v kotlících a používané k vytváření řady účinků na jejich poživatele. Lektvary se od sebe liší svými efekty, vlastnostmi a obtížností. Můžeš vytvořit třeba lektvar na doplnění krve, nebo takový, který ti změní podobu či takový, který ti dodá spousty energie." V tuhle chvíli si připadala jako ten největší šprt pod sluncem, ale vlastně jí to ani tolika nevadilo. Nemohla za to, že hodně četla a že měla osm sourozenců, kteří jí všechno prozradili (a kteří nechávali všude válet své učení, do kterého čas od času nakoukla). "Můžeš se stát třeba lékouzelníkem. Což je teda doktor, akorát v kouzelným světě. Nebo se můžeš věnovat lektvarům na profesionální úrovni, takovým lidem se říká mistři lektvarů. Myslím," nemyslela, věděla to, ale i přesto mrkla tázavě po Leovi, jestli on nemá náhodou k tomuhle tématu taky co přispět. Ostatně, jeho máma se lektvarům věnovala, no ne? Takže toho musel vědět taky dostatečně. "Nicméně příprava lektvarů je dost obtížná a může se pokazit takřka cokoliv, stačí jedno špatné zamíchání, přidání maličko více ingrediencí a tak, aby ti kotlík bouchl." To se prej ostatně stávalo dost často, i tohle stihla zjistit od Eliase a spousty dalších bratrů a sester. I přesto se na ně dosti těšila, i když nevěděla, jak jí to půjde. Mohla mít stejný talent, jako její máma a Elly, nebo mohla být stejný antitalent jako třeba Cornelius, všechno bylo možné. Nic dalšího však už nedodávala, připadalo jí, že toho řekla dost.
Když přišla další otázka, neklidně se zavrtěla a na chvíli se zadívala z okna. "Odehrává se to ve Velké síni - což je taková obří jídelna - kde už budou všichni starší studenti i profesoři na nás čekat. Postupně nás pak budou volat, abychom si sedli na stoličku a dají nám na hlavu Moudrý klobouk. Ten zhodnotí naše duševní předpoklady a nahlas poté vykřikne jméno koleje, do které se nejlépe hodíme," drmolila co nejrychleji a na jejím pohledu bylo jasně znát, že to chce mít už za sebou. Stačila toho říci totiž docela dost, což ji samotnou překvapilo - většinou se s nikým cizím tolika nevybavovala. Proto, když přišla otázka ohledně Prasinek, mrkla po Leovi. Ostatně, on sám je zmínil, tak jí na tu otázku taky mohl pěkně odpovědět, no ne? A i kdyby ne, vypadalo to, že z Rity nikdo už více informací nedostane.
Rita se na Lea maličko pousmála a na chvíli mu položila ruku na rameno, jako kdyby tím chtěla říct, že to bude dobré. "Mě taky chybí moje rodina," přiznala pak, ruku dala pryč a už nedodávala, že někde ve vlaku vysedávala i její sestra a že alespoň v tomhle má výhodu. Měla totiž takové tušení, že to stejně nikoho nezajímalo, takže si dále hleděla svého.
Cesta nakonec utekla celkem rychle, čemuž se jí skoro nechtělo věřit. Venku už panovala docela tma, a i když se na jednu stranu Rita těšila do vlaku, ven se jí moc nechtělo. Ostatně, pořád dost pršelo. I tak se ale nakonec zvedla a z kupé vypadla, aby chvíli na to byla odvedena se zbytkem prváků k lodičkám. Do jedné z nich (C) se nakonec i usadila, a i když o společnost většinou tolika nestála, cítila, že by byla ráda, kdyby si k ní někdo přisedl. Cesta přes jezero byla přeci jen maličko strašidelná (co když na ně něco vybafne? O obří olihni a dalších tvorech toho slyšela taky dost). Jediné pozitivum bylo, že přestalo pršet, což dosti uvítala.

_________________

"Samozřejmě, že je to veliká zábava! Někdy se ke mě můžeš přidat," nabídla se Caoimhe ochotně, protože mít parťáka na rybolov bylo super. I když Frodo jí většinou bohatě stačil, občas dokonce vyrazila ráda i sama. S mrzimorským brankářem to byla však mnohem větší zábava.
Co se pak týkalo sportů, Caoimhe krčila rameny. Rozhodně jí famfrpál nepřipadal fajn, ale většina lidí ho zbožňovala, no a pokud Matta tolika bavil fotbal, bylo možné, že se ve famfrpále najde. "Určitě se přidá dost lidí. O to bych se rozhodně nebála." Ne že ona by byla jedna z nich, sporty jí prostě a jednoduše nic neříkaly. Byla na ně levá a ani se za to tolika nestyděla. Však byla dobrá zase v úplně jiných věcech. "Může tě srazit potlouk, taky můžeš z toho koštěte spadnout.. ale profesoři jsou vždycky připraveni, aby ten pád zpomalili," mrkla na něho s menším úsměvem. Zase tak moc ho strašit nechtěla, ale srážka s potloukem rozhodně nebyla nejlepší. Kdyby to bylo na ní, tenhle míč by prostě nechala ze hry odstranit. No a když pak byli u toho, jaké sporty jsou či nejsou zajímavé, pobaveně se uchechtla a šťouchla Fróðiho do žeber. Rozhodně to nijak nekomentovala, ostatně jí sporty nebraly, i když zrovna Frodovi chodila na ten famfrpál i přes to všechno fandit celkem nadšeně. "Dlouho," zněla pak odpověď na to, jak dlouho bude cesta trvat, protože si nebyla jistá, kolik přesně hodit asi pojedou. Cesta však skutečně trvala docela dlouho, i když utekla vlastně celkem rychle. Pokud měl Matt ještě nějaké otázky, určitě mu na ně s Fróðim odpověděli, pokud ne, vymysleli si jiné téma k hovoru.. No a pak už byli prostě v Prasinkách a byl čas se loučit. "Tak se uvidíme ve škole, zatím se měj, Matte!" usmála se od ucha k uchu, objala ho a sama předtím, než vymizela z vlaku, se převlékla do uniformy. Bez Froda v kupé, toho předtím vyhodila na chodbu.
Ať už na ní Fróði čekal v chodbičce či se rozhodl vydat do kočárů, někde ho dohonila neb sedět v kočáře samotné se jí nechtělo. Frodo byl navíc super společnost, ne že ne.

>>>>

_________________

„Navíc je to děsně zdravý. Jód a otužování a tak,“ přidal Fróði ještě dva dobré důvody, proč by s nimi měl prvák někdy zajít na ryby, a to navzdory faktu, že mu to samotnému s Caoimhe vlastně vyhovovalo.
Ačkoliv pak souhlasil, že si s Mattem někdy zakopat půjde, už teď pochyboval, že by to v Bradavicích mělo šanci upoutat větší pozornost. Kouzelníci byli přeci jen banda konzervativní a moc se u nich nenosily ani jiné výdobytky moderní civilizace.
„Jo, ve výsledku je to vlastně bezpečnější než ten fotbal,“ potvrdil pak ještě připravenost profesorů na zápasech a za svým názorem si stál. On by sice ten fotbal asi byl taky bezpečnější, kdyby rozhodčí uměli kouzlit, ale tak daleko se v úvahách nedostal.
Cesta pak utekla rychle a skoro určitě probrali i něco nesportovního, aby si na své přišla i Caoimhe. A než se nadáli, byli v Prasinkách a přišel čas vystupovat. Taky se rozloučil, a když ho pak mrzimorka z kupé vyhnala, tvářil se jenom trochu zklamaně.
V následujících minutách se sice nepokoušel o žádné blbosti a dokonce na Caoimhe i chvíli čekal, ale pak se venku mihla Caroline celá od uhlí a to prostě nemohl nechat jen tak. Vyběhl ven, k vlastnímu překvapení ani nezapomněl sovu, a kočárem k hradu jel se zmijozelskou zrzkou, která mu živě vyprávěla o svých pokusech dostat se přes tendr do lokomotivy, aby mohla sledovat kotel za jízdy.
Na Caoimhe tedy rychle zapomněl, ale bude s ní sedět u jednoho stolu při rozřazování, tak co.

>>

_________________

Matt vůbec netušil, co to jsou ty potlouky a spadnutí z koštěte mu nepřišlo tak hrozné. Nedokázal si představit v jaké výšce a rychlosti se hraje. Naopak si představil ty zlomené nohy, které tolikrát na různých fotbalových zápasech zažil. Ať už kdokoli řekl cokoli, fotbal ten famrpál určitě překonat nedokáže.
Cesta ubývala skutečně rychle, když se vlak zastavil, nedokázal by říct, kolik hodin, nebo jak daleko jeli. Debata totiž probíhala téměř celou cestu a přesto že už se téměř nevyptával, rád se zapojoval do hovorů dvou starších studentů. Během cesty se stihl převléknout do hábitu, v němž se cítil absolutně nepohodlně. Překvapeně zamrkal, když ho Caoimhe na rozloučenou objala, ale široký úsměv jí opětoval. "Budu se těšit," odpověděl dívce Matt, rozloučil se i s Frodem a byl rád, že si během cesty do školy získal nové přátele. Netušil jak moc je mohl nazývat přáteli, ale už nepřicházel do nového prostředí s tím, že neznal vůbec nikoho. Doufal, že se mu nebudou stranit, až se spolu ve škole zase potkají.
Dozvěděl se, že všechny zavazadla si má nechat ve vlaku. Trochu neochotně se rozloučil s Miou, která ale nevypadala, že by jí to příliš zajímalo.
Vystoupil z vlaku, aby je přivítal a svolal k sobě chlap jako hora. Na první pohled vypadal hrůzostrašně, ale jeho úsměv mluvil o opaku. Matthew se prodral davem studentů k volné loďce a tam se usadil. Stále pršelo a Matt si neuměl představit nic nepříjemnějšího.

_________________