Arsen vyslovil výrovi upřímnou soustrast, ale ten nijak nezareagoval. Pro Rea žádné soustrasti nic neznamenaly v porovnání s křivdami, jichž se mu dnes dostalo, a dál to dával najevo trucovitým, podezřele tichým postojem.
"Děkujeme. Plyšáčky dejte na sedadlo, věnce položte, prosím, na podlahu, dopisy dejte k plyšáčkům," řekla jsem Quinnovi suše, a hodila jsem po něm dotčený pohled, který ale při pohledu na to, jak se snaží nesmát, tál jako máslo, až jsem byla v podobném rozpoložení jako on.
Po chvíli Šedooký vytáhl hůlku, a já zvědavě sledovala, jak s ní máchá... a ono nic. "Nešlo?" broukla jsem zvědavě. "Já... Někdo mi říkal, že mimo školu nesmíme kouzlit," zamumlala jsem, a uvažovala, jestli si ze mě sir Joseph Wallace nedělal dobrý den.
"Jo, něco dělá. Pořád to samé... Hele, jak to, že všichni mají hůlku delší než já?!" postěžovala jsem si, a rychle vytáhla svoje kouzelnické nádobíčko. V porovnání s Quinnovým klackem byla moje hůlka až směšně malá.
Opatrně jsem s ní máchla, a už jsem ani neucukla, když se z ní vyvalily jiskry. "Tak nevím, co je horší," vzhlédla jsem k Arsenovi. "Hůlka, co nedělá vůbec nic, nebo hůlka, která si umanutě hraje na draka?"
Pak mě ale otázka hůlek přestala zajímat, protože oknem vletěl růžový jednorožec se zbytečky barev, které odpovídaly jisté vlajce. Francouzské. Následoval dívčí hlásek, co hezky objasnil záhadu Arsenova duševního zdraví, a já měla co dělat, abych se nesesypala smíchy. Zaťala jsem zuby, ruce se mi roztřásly, a z hůlky sem tam vyletěla zbloudilá jiskřička. Nezmohla jsem se na to ji odložit.
Hnedle nato se starší bráška jal utěšovat svou sestru, což ale skončilo naprostým fiaskem v podobě žádosti o přebrání pokoje. No jo, na starší sourozence se musí pomaloučku polehoučku.
S obtížemi jsem se uklidnila, a přestala tak osazenstvo kupé, a nyní díky otevřeným dveřím i chodbičky, ohrožovat jiskrami. Abych se nějak zaměstnala, než si to Sen vyřídí, sehla jsem se pro jednorožce. Měl odporný odstín růžové barvy, ale to mi momentálně bylo fuk. "Sen... Quinne, prosím tebe, mám tuhlectu... věc vrátit majitelce, nebo si ji můžu nechat na pohřební hranici? Myslím pro Rea," zeptala jsem se vynuceně vážným hlasem.

Otec Patricka dovedl na nádraží přesně v deset hodin, sehnal mu vozík a pomohl mu na něj dát kufr. Na kufru trůnila přepravka, ze kreré se linulo hlasité prskání, naznačující, že obsahem je velice naštvaná kočka - dárek od babičky k jedenáctým narozeninám. Když se Jonnathan Cayden loučil, bylo teprve půl jedenácté.
Patrick bohužel svou časovou rezervu promarnil sháněním způsobu, jak se dostat na zmíněné nástupiště - a když mu poradila jakási kouzelnická rodinka, zrovna se vracející z nástupiště, kam šla doprovodit své dítko, bylo už málem pozdě.

Patrick překonával rekordní rychlostí vzdálenost mezi sebou a přepážkou, o které se dozvěděl, že ho má dostat na nástupiště 9 a 3/4. Jednak proto, že mu bylo doporučeno se na to rozběhnout, druhak proto, že si byl vědom faktu, že naprosto absolutně nestíhá. Nádražní hodiny ukazovaly 10:58.
Plnou rychlostí i s vozíkem naběhl do přepážky. po chvíli se objevil na druhé straně a nesmírně se mu ulevilo, že tam vlak ještě je.
Ozvalo se hlasité zahoukání, a Patrick se zoufale prodíral davem rodičů, který se na nástupišti objevil. Srdce mu bilo až v krku. Podařilo se mu i s vozíkem prodrat k vagónu C a začal nakládat věci. První šla nespokojená kočka, následoval příšerně těžký kufr, který odolával veškerým Patrickovým pokusům ho do vlaku dostat.
Na Patricka se ale usmálo štěstí - jeden z přihlížejících a mávajících tatínků si všiml jeho potíží a s kufrem mu ochotně pomohl. Patrick rychle poděkoval, a další zahoukání lokomotivy mu prozradilo, že pomoc přišla v pravý čas.
Nastoupil do vlaku, popadl do jedné ruky přepravku, do druhé kufr, a jal se ho táhnout vagónem a hledat volné místo.
Vypadalo to, že je všude plno, a kufr začal být nesnesitelně těžký. Patrick si začínal myslet, že bude muset cestu absolvovat v chodbičce s kufrem místo sedadla, nakonec se mu ale podařilo zahlédnout volné místo.
V kupé číslo 9 seděl jen nezdravě vypadající kluk, jinak tam bylo prázdno.

Patrick postavil přepravku na zem a otevřel dveře.
"Dobré dopoledne.. Je tu ještě místo?" zeptal se. "Mohl bych si přisednout?" Z přepravky se ozvalo další vehementní zaprskání, a Patrick se po ní ohlédl. Netušil, jak se o takovou kočku starat, a byl z toho nervózní, stejně jako z jízdy do Bradavic a rozhovoru s cizím klukem, který v kupé seděl.
Z nervozity si pokusil upravit oblek (taktéž babiččina zásluha), který se jeho pokusy o dostání kufru do vlaku značně pomačkal, a doufal, že si nebude muset hledat jiné kupé.
Už ho hrozně bolely ruce.

_________________

Uraženě jsem se podívala na bratra, připomínajíc při tom pohledu trošku jako Erínye. „Thomasi Lukasi Hessinge!“ zasyčela jsem na něj jeho celé jméno – což jsem pochytila od mamky, která jej tak oslovovala vždy, když jí štval, což nebylo vůbec ojedinělé vzhledem k chování mého „milovaného“ bratříčka. Ovšem bratr už se zase usmíval jako andílek, avšak já bych nikdy nepřiznala to, že mu ten jeho andělský pohled vážně šel – ač andílek jsem byla já, on byl jen ďábel, který si přilepil na záda křídla a na hlavu svatozář.
Jen jsem protočila svá úžasná a roztomiloučká očka, když se na mě namáčknul, a raději jsem mávla na rodiče a pak se věnovala zase Cath, což však stihl udělat i bratr, který začal mluvit o tom, že mám špatné informace o předvčerejšku, ovšem pak si samozřejmě nezapomněl postěžovat na to, jak jsem jej tyranizovala obchodováním. „To není pravda! To tys rozbil ty křišťálové lahvičky a nejvíce času jsme stejně strávili kupováním té krysy!“ musela jsem ihned odporovat. Já nemám záchvaty nakupovací mánie! Já nakupuji pouze všechno, co bychom mohli potřebovat. Snažila jsem se přesvědčit sama sebe. Ovšem pak už proletěla kolem nás Tarja a ta jeho krysa někam zmizela.
„Ty ho rozmáčkneš,“ informovala jsem bratra se zakroucením hlavy a sledovala bratra, jak provádí cirkusové kousky s krysákem, který se ve výsledku usadil na jeho rameně a bratr se pak tedy začal pro změnu vyptávat Cath.
Otočila jsem se na svou sovičku, která chudáček seděla sama v kleci, kdežto ostatní zvířata si tady prolétávala tak, jak chtěla. Prohlédla jsem si pořádně mladou černou stopovací kočku a pak Cari a nakonec jsem sovičce otevřela a opatrně jsem jí vytáhla z klece, aby mi nikam nešla. Cari se to, že jí nepouštím, moc nelíbilo, ale i tak byla hodná. Zkontrolovala jsem ještě okno, aby se Cari nehodlala ještě někam proletět i když zatím byla vždy hodná – avšak teď hrozilo, že bychom jí s vlakem ujeli. Nakonec jsem si jí však posadila na kolena a pustila jí, avšak pro jistotu jsem jí stále hladila, aby mi nikam nešla a nebyla prohnána kočkou ani Thomasem – kdyby si jeho krysu spletla s cukrovou myškou, která ji tak chutnala.

Vesele jsem pokukoval po holkách a když se Bliss ohradila, že já jsem rozbil křišťálové lahvičky a že nejvíce času jsme také strávili nakupováním moji krysi, zašklebil jsem se. "Drahá sestřičko, není to ledajaká krysa, je to to nejdokonalejší stvoření, které jsi kdy v životě viděla," pronesl jsem královským tónem a vyplázl na ni jazyk. "Navíc, ty lahvičky se rozbily samy, já za to rozhodně nenesl žádnou odpovědnost!" bránil jsem se a zcela z hlavy vypudil fakt, že jsem po Příčné ulici lítal jak namydlený blest a každou chvíli uslyšel děsivou ránu vycházejícího z kotlíku, kde se mimo jiné nacházely taktéž křišťálové lahvičky.
"Neboj se, svého Spikeího bych si nerozmáčkl... Snad," usmál jsem se a podrbal krysáka pod bradou, když se mi uchýlil na rameni. Po očku jsem stále pozoroval, co Bliss hodlá dělat s tou svou sovou, jelikož jsem měl popravdě dost strach o Spikea, přeci jen v té sově byly zakořeněny lovecké pudy a krysa mohla být na jeho jídelníčku. Což bych nikdy nedovolil! Ona si ji po mírném rozvážení vytáhla z klece, za což byla očividně Cari ráda, ale stále ji držela. Zaznamenal jsem, jak se mi Spike pohnul na rameni, jakmile zpozoroval, že jeden dravec není uvězněný tak, jak by si nejspíše přál. Rychle jsem tedy k němu vstáhl ruku, abych jej chlácholivě pohladil, což většinou zabíralo a to i tentokrát. Cath si zřejmě rozmýšlela odpověď a já začal uvažovat o tom, jaké to asi v Bradavíc bude a trochu jsem i začínal mít strach. Přeci jen, bude tam všechno nové a pro mě neznámé, ovšem já se uměl rychle začlenit, takže jsem musel jen doufat, že to tak bude i tentokrát.
Když jsem se však vzpamatoval, už jsem necítil mírný tlak na svém raměni, tedy Spikea a když jsem se podíval na sedadlo vedle, kde byla Bliss a má sova, spatřil jsem tam i šedivého krysáka, jak si se zájmem, ovšem stále s dávnou opatrnosti, prohlíží Cari. Nechal jsem je být, přeci jen by bylo dobré, kdyby si na sebe zvykli stejně tak, jako já a Bliss, ale byl jsem připravený zasáhnout, kdyby jej chtěla Cari sežrat. Spike postupoval opatrně a zůstal asi na tři délky od sovy, jen jednou mírně kvikl a naklonil hlavičku na stranu.

„Jasné,“ protáhla jsem to slovo s notnou dávkou ironie v hlase, když mě bratr informoval o tom, že jeho krysa je nejdokonalejší stvoření, které jsem kdy viděla a pak jsem mu oplatila vypláznutí jazyku – Ještě, že bratra zatím nenapadlo mě nazývat křížencem sovy a hada, protože už k tomu nejspíše nemám daleko, pomyslela jsem si, avšak být takovými dvěma krásnými zvířátky by nebylo nejspíše zas tak hrozné. Jen netuším, jak bych zkombinovala ten vzhled, zauvažovala jsem. Možná létající had… jo, to by nejspíše šlo. Had s křidélky – drak! Napadlo mě a já se musela usmát nad tou myšlenkou.
„Určitě, ty nikdy nic, muzikante!“ zasmála jsem se a zakroutila nad tím hlavou, když se rozhodl svést odpovědnost za rozbití na samotné lahvičky, ovšem pak jsem se jen musela zasmát nad tím, že by si svou krysu snad nerozmáčkl. „Spikeího?“ zeptala jsem se však nakonec, protože jsem předtím nejspíše ještě nepostřehla jméno jeho krysy – nejspíše proto, že jej zatím nevyslovil, až doteď.
Krysák se pohnul a vypadalo to, že se mu nová volnost Cari líbí pramálo. Ovšem Thomas se jej snažil uklidnit, což se mu poměrně dařilo. Ovšem zabíralo to nejspíše až moc, protože krysák se odvážil přiblížit se ke mně a k Cari. Stále jsem sovičku hladila a ona zvědavě sledovala hýbající se kuličku chlupů, takže jsem se i trochu bála, že se pokusí krysáka štípnout do ocasu – ke krysákově smůle, nebyl tak velký, aby takové štípnutí jeho ocas přežil. Ovšem zatím byla hodná, nejspíše proto, že se jí líbilo, jak jí hladím, nebo možná proto, že cítila, že je pod drobnohledem.
Ovšem pak znovu zahoukal vlak, což odvedlo pozornost mě i Cari, která začala odpovídat svým obvyklým „pupupu“ na houkání, možná také proto, že jsem jí zapomněla hladit, když jsem sledovala dění venku, kde už byli jen rodiče, sledující své dětičky ve vlaku. Ten s sebou brzy trhnul, což nebylo nic očekávaného a pomalu se začal rozjíždět.
Cari, trochu zmatená z toho, co se jí to stalo, se při trhnutí vznesla do vzduchu a přistála pak až na opěradle sedadla s uraženým výrazem, jako bych snad já nebo kdokoli tady z kupé mohl za to, že s ní vlak tak hodil. Avšak já si sovičky moc nestihla všímat, protože když se vlak rozjel, strčila jsem svou hlavu do okna a začala zběsile mávat jako o život rodičům, kteří se pomalu, ale jistě začali vzdalovat společně s celým nástupištěm.
~ Tak a je to tady, ~ řekla jsem v mé mateřčině, když jsme byli o něco vzdáleni od nástupiště a já přestala zběsile mávat. Koukla jsem na Thomase, uvažujíc jak se asi cítí on, když teď budeme dlouhou dobu jen sami se sebou a těmi, které poznáme v Bradavicích. Opět se mi do hlavy vkradl pocit děsu z toho, že bychom byli s bratrem rozřazeni každý do jiné koleje či co hůř, že bychom se ocitli mezi dětmi, se kterými bychom si nerozuměli.

S úsměvem jsem pozoroval vypláznutý jazyk Bliss a už po několikáté jsem dostal chuť jí ho chytit a nepustit. Ztráta jazyka by byla pro ni hrozná, je to jedna z nejpoužívanějších věcí, zazubil jsem se a vzpomněl si, jak často - až moc často - na mě vyplazovala jazyk.
Jakmile jsem se zmínil, že se lahvičky 100 % rozbily samy, ségra se zasmála. "Si piš! Já jsem úplný andílek! S ďáblem v těle! Nebo jsem ďábel s maskou anděla? přemítal jsem v duchu se smíchem a pozoroval malou blondýnku a asi stejně velkou černovlásku s pramenem rudé barvy. Jakmile jsem se však zmínil o tom, že bych Spikeího nikdy asi nezamáčkl, otočila se na mě Bliss a zopakovala jeho jméno. Nechápal jsem, co jí na tom vadí, když tu mi došlo, že jméno jsem vlastně vymýšlel přes noc a poté jej prodiskutovával pouze s tátou, když jsme se honili po celém Londýně. "Jo. To jméno jsem vybral v noci, bude se jmenovat Spike!" [Spajk] řekl jsem hrdě a vypnul hruď, jak jsem často dělal. "Co na to říkáš?" zeptal jsem se sestry na názor, ač i kdyby s tím zásadně nesouhlasila, neměla by žádnou šanci to změnit. Já už se rozhodl a krysákovi se jméno, jaké jsem mu uložil, líbilo. Aspoň jsem v to doufal.
"Spikeu, až tě Cari sežere, budeš mít na hrobečku napsané potrefený sebevrah!" varoval jsem ho, když se přeopatrně blížil k sově a ta si ho se zájmem prohlížela. Já bych se na svůj budoucí oběd taky díval s notnou dávkou zájmu, zašklebil jsem se a byl připravený rukou odehnat Cari, kdyby po něm vyletěla. Než se však stačili pořádně seznámit, vlak hlasitě zahoukal a znělo to, jako by popoháněl poslední dětska do vlaku. Já jsem to však nečekal, proto jsem leknutím nadskočil skoro až do stromu kupé. "Fuj to jsem se lekl!" štěkl jsem a snažil jsem se uklidnit jak sebe, tak svého ubohého krysáka, který s vypísknutím skočil na mou hruď, kde se zklouznul pod tričko. "Proč já ti vůbec kupoval přenosku, když ty se necháváš nosit pod mým oblečením?!" vyčítal sem mu a snažil se jej pohladit přes kusy hader, které jsem měl na sobě. "Kdybych to věděl, koupil bych si jen pár věcí s kapsama, kde bych tě nosil," zazubil jsem se a vylákal jsem ho ven přes lem trička, kde jsem ho chytl a držel před obličejem, kde jsem na něj mlaskal. "Je to jen vlak, klídek chodu," šeptal jsem k němu, když tu s sebou vlak škubl, Spike se neudržel a rozplácl se mi na obličeji, kdežto já jsem s sebou praštil o sedadlo za sebou. "Nebezpečný vlak!" postěžoval jsem si a chytal padajícího Spikea, který mi nechal chlupy na obličeji. "Pfuj!" vyplivl jsem několik chlupů z pusy a sundával si je z obličeje. To už jsem však viděl Bliss, jak vystrkuje hlavu z okna a mává rodičům, což jsem - samozřejmě - musel udělat také. Hodil jsem krysáka na sedačku a nacpal se vedle Bliss, kde jsem okýnkem prostrčil ruku a začal také mávat. Cítil jsem vítr procházet přes mou ruku, jak se rychlost našeho vlaku zrychlovala a také míhající se krajinu. Bliss však najednou promluvila česky, což už se dlouho nestalo. ~ No, je to tady, to máš pravdu... Ale bude to sranda, uvidíš! ~ drkl jsem do ni povzbudivě, odovídajíc také svou milovanou mateřštinou. ~ Navíc, jak znáš mamku, jen co přijedeme, pošle za námi sovu! ~ zasmál jsem se a pohodlně se rozplácl na sedadlo, kde mi skočil na klín Spike.

Smála jsem se dále bratrově informaci o tom, že je andílek – problém je pouze v tom, že nejbližším příbuzným anděla je ďábel, pomyslela jsem si s úsměvem. Nakonec mi však potvrdil to, že jméno krysáka je Spike, což řekl samozřejmě tak hrdě, jak jen mohl – v tomhle jsme byli hodně podobní. „Hezké, ale na moji Cari nikdo nemá,“ usmála jsem se a koukla zpět na mou milovanou sovičku.
Musela jsem zakroutit hlavou nad tím, jak bratr vyhrožoval svému krysákovi, když se přiblížil k Cari. Ovšem to už bratr vyletěl do stropu, jak se vylekal houkání vlaku. Bohužel jsem neměla šanci se mu smát, protože jsem se sama dosti lekla společně s Cari, stejně jako bratrův krysáček, který se schoval zpět pod jeho oblečení. „Brácha, ty budeš pořádně seškrábaný,“ informovala jsem jej, než si začal stěžovat, že přenosku kupoval zbytečně, nad čímž jsem se jen pousmála.
Ovšem pak už s sebou vlak škubl, já jsem stejně jako bratr s sebou bacila do sedadla, Cari vyletěla a Spike se přilepil na bratrův obličej. Bratr si začal stěžovat na to, že je vlak nebezpečný, čemuž bych se normálně smála, ale teď jsem raději koukla po Cari, která uraženě seděla nade mnou. A pak už se muselo mávat, jinak bych to nestihla a tak také ze smíchu nad bratrovou situací nebylo vůbec nic.
~Snad ano, ~ dodala jsem a sedla si, když bratr řekl, že to bude sranda. ~To je pravda. Jen – doufám, že nás nerozřadí každého do jiné koleje, ~ vyslovila jsem nakonec to, čeho jsem se bála nejvíce, ač za normálních okolností bych určitě něco takového neřekla za přítomnosti Catherine. Cath nám snad nerozumí, takže všechno můžu popřít, ne? Zeptala jsem se v duchu a pak se usmála, ač opravdu mě tento fakt tížil a já doufala, že rozřazovací slavnost za námi bude co nejdříve. Určitě se strachuji zbytečně, nakonec všechno dopadne skvěle a já se budu divit tomu, že jsem z toho měla takový strach, pomyslela jsem si a tím jsem se i uklidnila.
Ovšem pak jsem se raději obrátila zpět na mou sovičku – tedy jsem si div nevykroutila hlavu, jak jsem jí zaklonila. „Cari,“ řekla jsem, aby se na mě sovička otočila, ale ta byla nejspíše stále uražená za to, že s ní vlak drcnul. „Cari, nezlob. Víš přece, že tě mám ráda. Já za to, že vlak drncá, nemůžu!“ domlouvala jsem jí, ale Cari se rozhodla zůstat nahoře a tak jsem jí nechala na pokoji a otočila jsem se raději k lidské části osazenstva kupé.

[B16]

"Jo, to nesmíme, jenže pořád ještě jsi nenastoupila do Bradavic a takovým dětem se nechtěná kouzla odpouštějí, jen tě přitom nesmějí vidět mudlové," vysvětlil Arsen Joe, v čem je ten báječný trik, a oči mu zazářily. "Jenže," pohasly najednou, "to by taky chtělo nejdřív přijít, jak na to. Máma vždycky jen tak švihne hůlkou a nádobí se samo začne mýt."
Vtom sebou vlak cukl a už doopravdy vyjel, protože něco hlasitě zahvízdalo. Zdálo se mu, jako by mašina kdesi pod nimi ožívala, srovnávala si nožičky a chystala se jako obří stonožka vyrazit kupředu. Arsen se rychle chytil okýnka a na poslední chvíli ještě zuřivě mával. Expres jakoby se rozjížděl pomalu, aby měli všichni čas říct poslední sbohem, a takyže většina oken byla přecpaná, divže někdo nevypadl. Několik lidí se vyklánělo i ze dveří, než je průvodčí zahnal.
January šla podél perónu s vlakem, pak se rozběhla a nakonec viděl Arsen namísto mávajících rukou jen špendlíkové hlavičky, které spolkla velkolepá budova nádraží.

"Uf," oddechl si a konečně si klidně sedl, aniž by hned znovu vyskočil. "Tak ještě pan průvodčí s lístky. Dostal jsem od strejdy pár srpců, tak si třeba budeme moct něco koupit..."
Když se Joe zmínila o délkách hůlek a vytáhla tu svou, Arsen zvědavě natáhl krk a následně v souvislosti trochu zrudl.
"Nemáš krátkou," chlácholil ji neobratně. "To je úplně normální, devět až čtrnáct palců je takový průměr. Táta říká, že já si s ní vypíchnu oko, když si nedám pozor. Mamka má přibližně takovou, jako máš ty, a je s ní šikovnější na přesná, uhlazená kouzla. Teda, ne že bych měl v rodině hůlkaře, ale taťka říkal, že to vůbe nezáleží na hůlce, ale na tom, kdo je na jejím druhém konci. A - jak to myslíš, všichni?" Arsen se ocitl na rozpacích. Zašoupal nohama a promnul si bradu. "Stejně se to brzy všechno naučíme. Nemůžu se dočkat, až se dozvíme, v jaké budeme koleji - třeba skončíme v té samé!"
Měl pocit, že už toho řekl až dost, dokonce mu vyschlo v krku. Dřív neměl nikoho, s kým by si kdy tolik povídal. Pohled mu padl na jednorožce v dívčiných rukou. "Asi mi ho chtěla dát, ale vážně nevím, co si s ním počít. Pohřební hranice zní dobře," pokrčil rameny a znovu se mu připomněla suchá žízeň.
Tou dobou už chytrá Nefertiti přišla na to, jak obelstit klícku, a pařátky rázovala po mřížce, aby po chvilce slétla s poloroztaženými křídly dolů a žuchla Joe do klína. Nezdálo se, že by to Arsena vylekalo. "Klid, holka. Zapomněl jsem ji v noci pustit," přiznal se. "Najdeš nás pak, že ano?" Nefertiti zvedla k Joe žluté oči a zaklapala zobákem. Potom se kolébavě přesunula k druhé soví kleci a zaútočila na zámek, jestli taky nepůjde obelstít. Ať už se jí dílo zdařilo nebo ne, nakonec vyskočila na okno a nabrala vítr do křídel - byla pryč.
"Pojďme se podívat, jestli tu nenajdeme něco k pití," vyskočil najednou Arsen a v kapse mu zachrastily drobné.

[Ulička vagónu B]
V uličce bylo asi tolik místa, jako v kterémkoli jiném vlaku - moc ne. Arsen se trochu shrbeně vydal napříč a ze zvědavosti občas nahlédl do kupé, která míjel. Na druhém konci uličky uviděl zaparkovaný vozík naložený laskominkami. V duchu si zavýskl, ačkoli doufal, že tam nebudou jen sladkosti, zrovna když má žízeň. Přítomnost pojízdného vozíku vylučovala, že tu někde najde jídelní vůz, a tak cílevědomě zamířil přímo k němu. Už byl tak akorát čas oběda.

_________________

B, 5

Jakmile sestra Bliss vyslovila to, že na Cari nic nemá, škaredě jsem se zašklebil. "No, máš pravdu, na ni nic nemá... Samozřejmě až na mého krysáka Spikea!" zasmál jsem se a i nadále si stál za svým přesvědčením, že já jsem nejlepší, můj krysák je nejlepší, jeho jméno je nejlepší a prostě vše, co se mě týkalo, je nejlepší. Ale mám já nejlepší sestru? zeptal jsem se sám sebe a velice zvláštním a zadumaným pohledem jsem si prohlížel Bliss, která se starala o svou sovu, která zřejmě byla uražená z toho, jak s ní vlak praštil. "Ále, prosím tě... Spike neškrábe, on pouze ..." zamyslel jsem se. "On pouze lehtá!" usmál jsem se a chytil krysáka do ruky a posléze jej posadil vedle na sedačku, abych si mohl udělat lepší pohodlí a přitom jej nepřimáčknout, což by znamenalo nejen to, že bych přišel o domácího mazlíčka, ale také to, že bych na sobě měl jeho vnitřnosti, což bylo dosti nechutné.
~ Uvidíš, bude to tam fajn... Snad... No, kdo ví, kam nás zařadí... Jestli každého do jiné koleje, bude to... Blbé,~ zašklebil jsem se, stále se dorozumívajíc češtinou, které snad Cath nerozumněla. netušil jsem, odkud pochází, tedy jsem si nebyl jist. "Cath, odkud ty vlastně jsi, jeslti jsem se už neptal. Británie či jiná země?" zeptal jsem se a vůbec jsem si nebyl jist, jestli už jsem tuto otázku už nevyslovil.