-> Cukrána

Konečně jsem dorazila na vlakové nàdraží. Majitel cukrárny mi naštěstí řekl, jak se sem dostanu. Připadalo mi to divné, ale dostala jsem se tam. Chvíli povstupu na nástupiště 9 a 3/4 jsem ještě nějakou dobu strnule stala na místě. Byla jsem velice prekvapena, z toho, kde jsem se to ocitla. Bylo tu spousty mladych žáků, alespoň jsem si to odvodila podle toho, že všichni měli na sobě stejný hábit, jako já. Nakonec jsem jen zatrepala hlavou a posadila se na nejbližší lavičku. Nebyla jsem zrovna ten typ člověka, který se hned hnal, aby mohl každého poznat. Jak jsem tak mířila k lavičce, zamyslela jsem se až příliš a narazila jsem do Lavičky, na kterou jsem rázem spadla rovnou na obličej. Zasmála jsem se pro sebe a chytla kufr, který mi kamsi ujížděl a batoh, který mi vyletěl ze zad. NS takovhle věci jsem už byla zvyklá a měla jsem na to postřeh. Hned, jak jsem se usadila, vyndala jsem z batohu knížku o dějinách car a kouzel, bylo to velice zajímavé čtení, tedy, rozhodně zajímavější než to, co jsem probírala ve škole. Uslysela jsem hlasy a smích, podívala jsem se tím směrem a usmala se. Vždy mne povzbudilo' když jsem viděla smejici se lidi. Brzy jsem vsak na to zapomněla, jelikož jsem se začetla do téměř zajímavé knihy. Vyndala jsem sešit a začala si do něj kreslit nástupiště s lidmi, potřebovala jsem si zachovat vzpomínky.
Byla jsem ještě na začátku kresleni, když jsem zaslechla houkajici vlak. Vůbec jsem si ho nevsimla. Rychle jsem posbirala své věcí a na Poslední chvíli nastoupila.

Jak jsem nastoupila, ještě jsem se párkrát prerazila, ale už jsem si šla hledat volné místo a usadila se....

„Divil bych se, kdybys tu byl i bez dopisu...“ Pomyslel si pro sebe nahlas a s pohledem, který za tu chvíli stočil z okna na kluka a z kluka na podlahu, zabodnutým do země nic dalšího neříkal a zdálo se že uvažoval.
To by bylo sakra podivné kdyby tu neměl co dělat. Pomyslel si, nynní již potich uWinston a nadechl se. Patrickovi, jak se mu kluk představil taky do řeči moc nebylo i když se asi snažil vyptávat a koneckonců si Winston řekl, že by nebylo špatné se alespon´pro začátek s někým seznámit. Třeba by cesta plynula rychleji.

„Ne, nikdy jsem tam nebyl, jedu poprvé. A ani nevím jak to tam vypadá. Táta říkal že je to hrad, doufám že tam aspoń bude teplo.“ Načež vstal a vyhlédl do uličky jelikož očekával příjezd vozíku. Pomyslel si, že by se mohl rozejít dále třeba do vagónu B a podívat se jestli tam třeba není aby na něj vůbec něco zbylo. Poté se vrátil zpět a sedl si. Podíval se na Patricka a řekl.
„Nó, otec mi něco ukazoval a něco jsem si i přečetl, ale zatím jsem nekouzlil. Umím pouze mávat hůlkou. Ovše v těch knihách se píšou mnohdy velmi zajímavé věci.“ Usmál se a ukázal ke kufru, kde je měl uschované. „Už se vlastně nemůžu dočkat.“ Rozpovídal se Winston.
Netrvalo to však dlouho a když si uvědomil, že možná mluví víc než byl zvyklý stichl a rozpačitě se podíval na okno. Poté tižším hlasem řekl. „Ne-e. Radši se už mně na nic neptej, dost možná mám víc otázek jak ty.“ Poté nasadil na tváři neutrální výraz a povzdechl si. Strčil si ruce do kapes a otevřel dveře od kupé.

„Neviděl jsi vozík se sladkostmi? Mám docela chuť na čokoládové žabky.“ Řekl, když vyšel na chodbičku vagónu C a rozhlédl se. Vyčkal jestli se Patrick náhodou nezvedne a nepůjde s ním.

"To je všechno u vás pohyblivé nebo smrtelně nebezpečné?" Arsen se na tohle musel jen zašklíbit - nemohl přece za to, že si Joe vybrala jednu z těch nebezpečných fazolek! Třeba ta další bude lepší... při Joeině štěstí spíš možná horší. Pepřová byla taky pěkná rána do nosu. On sám měl docela cit pro to vybrat si ty dobré a neškodné.
Když byla pryč, snažil se sesbírat popadané hopsající lentilky, za což si vysloužil od paní s vozíkem dost příkrý pohled. Raději je nechal ležet a vmáčkl se do jednoho kupé, aby mohla paní project kolem.
To už se Joe vracela. Bůhvíproč se netvářila zrovna dvakrát unešeně, ale Arsen pochopil její výzvu ve dvou smyslech: přihmouřil oči, vítězně vytáhl ze sáčku jasně zelenou tečkanou fazolku a s přehnaným prožitkem si ji strčil do úst. "Kiwi," prohlásil s výrazem, který vyjadřoval přemrštěné potěšení z lahodné chuti. Pak zasvištěl do kupé (závěsy jen zavlály), kde na sebe spěšně natáhl školní hábit a ještě stačil vykouknout z okénka, jestli při setmění neuvidí siluetu Bradavic, nebo jestli se možná už nevrací Nefertiti s Rem.
Pak se dveřmi protáhl zpátky na chodbičku.
"Mám pocit, že už budeme blízko," převrátil v rukou svůj špičatý klobouk a narazil si do na hlavu. Zpod krempy na Joe šibalsky zamrkal a na oba se podíval, od límečku ke keckám. "Ujde," zhodnotil vkus bradavické uniformy. Taky by mohli mít předepsané špičaté boty s přezkami, ale současná kombinace se mu zdála docela sympatická, i když to mohlo mít hodně společného s tím, že byl z kouzelnické rodiny a byl na podobnou výstřední módu zvyklý. Neuvědomoval si, že pro Joe mohla být bradavická uniforma přinejmenším zvláštní.
"Zkus si tu klapku představit teď. Není to už moc černé?" zeptal se docela vážně, pak roztáhl rty v úsměvu, kterým zadržoval smích, a zamnul si ruce. Měl pocit, že se ochladilo, zvlášť tady na chodbě. "Tak jo. Pořád máme pár fazolek. Troufáš si? Ty ze země tam nejsou, přísahám." Natáhl sáček k Joe, jakou by si vybrala barvu tentokrát. Těch nebezpečných tam bylo málo, ale Arsen by se byl vsadill, že Joe si vybere zrovna ty.

_________________

"Já o tom taky něco četl.." přisvědčil váhavě. Na obličeji mu bylo doslova vidět, že těm řečem o kouzlech moc nevěří, a že by si to rád ověřil právě na Winstonovi. Zatvářil se trochu zklamaně a vzpomněl si na svou návštěvu Ollivandera.
Mávat hůlkou bych snad ještě zvládl.. ale co to ostatní? Ty zaklínadla jsou jak jazykolamy a skoro všechno je to latina.. tváří se mu mihl kyselý výraz, který pramenil ze vzpomínky na babičku, která do něj podobné staré věci s radostí cpala.
Potlačil chuť se začít Winstona vyptávat na kouzla, a místo toho chvíli nerozhodně zíral z okna. Ani on obyčejně nebyl zrovna na dlouhé řeči, ale teď by rád mluvil až moc.

"Neviděl," opověděl Winstonovi na otázku, ale ihned se zvedl. Podvědomě si při tom upravil oblek.
"Půjdeme se po něm poohlédnout?" vyšel na chodbičku za ním a také se rozhlédl.
Babička by mě asi přerazila, kdyby věděla, že hodlám poobědvat sladkosti, pomyslel si a bůhvíproč mu to na tváři vyvolalo mírný úsměv.

_________________

Ještě než Arsen vyrazil na dobrodružnou výpravu za školní uniformou, zašmátral po zbylých lentilkách a až přehnaně šťastně si jednu z nich vstrčil do úst. Vypadala jedovatě, tak pěkně zeleně, a ačkoli se nevyrovnala mým toxickým chilli papričkám, jen jsem vykulila oči po tom jediném slůvku, které Quinn vypustil ze spokojeně stažených úst. Kiwi?! Tahle hrůza a kiwi?
Snad mu došlo, že kapánek přestřelil, protože vyrazil do kupé svým oblíbeným stylem, jen aby se za chvíli vrátil bez sebemenšího náznaku provinilého výrazu.
Naštěstí pro něj tuhle malou scénku, kdy mi skoro vyhořely útroby pod návalem mexického ohně, nerozpitvával žádnými náznaky, a raději se začal vybavovat o délce cesty. To bylo fajn, a já se zmohla na drobný úsměv. Pak nás oba zhodnotil pohledem, což už tak moc fajn nebylo. "No, přinejmenším ty vypadáš... dobře," podotkla jsem podle pravdy, a ještě jednou si ho pro jistotu prohlédla. Zadívala jsem se na špičatou věc, co si před chvilkou narazil na hlavu, a při pohledu na její objemnost jsem se rozhodla, že ho napodobím co nejpozději to půjde. Přece jen se většina mudlů nepromenáduje po ulicích se špičatým kloboukem na hlavě.
"Černé... Můžeš si hrát na Zorra - mstitele," pokrčila jsem rameny a zasmála se. "Navíc, kdo říká, že všechny pirátské pásky musí být nutně černé? Smíš ji mít i ve své oblíbené barvě. Zdálo se mi, že ti zatím nejvíc byla sympatická růžová," uchechtla jsem se zlomyslně. To s těmi lentilkami jsem přece nemohla nechat jen tak!
"Vezmu si, když pak budu moct nějakou vybrat i tobě," navrhla jsem váhavě, a pohlédla jsem na mladého Quinna s nevinným výrazem ve tváři. Ne, já se od něho zabít nenechám. Pokud to funguje tak, že nebohá oběť, v tomhle případě já, vždycky vylosuje to nejhorší, na co může narazit, hezky si to mnou ještě užije.

„Tak dobře.“ Řekl a zavřel kupé za Patrickem, kterého nechal vyjít na chodbu a přitom doufal že budou příslušníci cestování vlakem natolik slušní že jim z kupé nepočórují věci.
Naštěstí se jeho předtuchy rychle rozplynuly a u vstupu do vagónu B se objevil chrastící vozík s úsměvavou čarodějkou, která vypadala starší jak Metuzalém.
Propána, tolik sladkostí neměli ani na Příčné ulici! Pomyslel si a v duchu se pomodlil aby jej z čokoládových žabek nebolely zuby.

Dřív než se z ostatních kupéček vyhrnuli další kouzelníci, byl již Winston u čarodějky s vozíkem, přičemž cestou popoháněl Patricka. „Pojď, než nám to rozprodaj.“ Načež stanul u vozíku a pozdravil s úsměvem na tváři, který se na té čarodějčině objevil až ve chvíli kdy zjistila že si jdou dva mladíci nakoupit. Nebo alespoń jeden z nich.
„Dobrý den. Jednu čokoládovou žabku.... Bertíkovy fazolky...“ Pomalu přemíal co si od úsměvavé prodavačky/čarodějky koupí. Nakonec se však rozhodl pro něco na zapití. „...a jednu kaštanovou limonádu.“ Poté se usmál a zalovil ve váčku s galeony a přesně si odměřil. Muselo mu přeci zbýt ještě na celý rok i když sám nevěděl za co by tak mohl utrácet na školních pozemcích.

„Budeš něco brát i ty?“ Zeptal se Patricka, přičemž už stichl a snažil se neplést se do cesty vozíku se sladkostmi, který začal jako houf komárů obklopovat mrak studentů Bradavické školy čar a kouzel, přičemž se rozešel ke kupéčku kde hodlal vychutnat vého "oběda" a převléct se a nakonec snad i vyčkat dojezdu do školy. Co se týkalo právě cesty, nemohl se již dočkat až poprvé stane před tím hradem a v hlavě se mu míhaly představy jak takový hrad mohl vypadat.

Celou cestu kráčel poněkud prkenně a snažil se necivět na všechny ostatní kolem. Teprve když míjeli kupé, ve kterém bylo celé osazenstvo převlečené do hábitu, si naplno uvědomil, že jede ve vlaku plném potencionálních kouzelníků, o nichž ví jen to, co si vyčetl z učebnic - a upřímně, toho moc toho nestihl.
Zajímalo by mě, jací asi budou.. a jak vůbec půjde život v Bradavicích.. a jak se postarám o tu pitomou kočku. Ach jo..
Překonal touhu vychrlit na Winstona svých milion otázek, a přidal do kroku. I tak za ním trochu zaostával, protože Winston chvílemi skoro popobíhal a na sladkosti se viditelně hodně těšil.

"Dobrý den," pozdravil Patrick ženu a co nejnenápadněji si jí začal prohlížet. Jestlipak je to taky čarodějka.. třeba by mi ukázala nějaké kouzlo, kdybych jí poprosil..?
Trochu potřásl hlavou. Žádat cizí lidi, aby mu ukazovali kouzla, bylo určitě hrozně neslušné.
Mezitím už si Winston začal objednávat a Patrick zvědavě sledoval věci naložené na vozíčku. Neměl ani ponětí, o jaké cukrovinky se jedná.

"Budu," odpověděl Winstonovi. "Klidně běž napřed," doplnil. Oči mu jezdily sem tam, a nakonec se odhodlal.
"Promiňte, co je tohle?" ukázal namátkou na něco, z čeho se později vyklubaly lékořicové hůlky. Čarodějka se na něj nejdřív lehce zamračila, když si ale to podivné neznámé 'cosi' koupil, ochotně mu původ většiny jídla vysvětlovala, zatímco jiní studenti kupovali další a další neznámé pochoutky.
Stejně jako on civěl na cukrovinky, někteří studenti civěli na něj. Když si toho Patrick všiml, začervenal se a s pár vzorky podivného jídla se dal skrz hlouček pomalu na ústup směrem k jeho a Winstonovu kupé.

_________________

Jakmile jsem se usadila a uložila si svou bagáž, vytáhla jsem si sešit a chvíli jsem si prohlizela začátek své Prace. Zavrtela jsem hlavou a rychle vytáhla gumu. Začala jsem usilovně gumovat, jak nejrychleji a nejefektivneji to šlo. Když byla stránka prázdná, smetla jsem par stop od gumy a začala odznova. Vytáhla jsem si svou tužku a otevřela dokořán dveře od Kupe, abych mela výhled na chodbu. Asi v polovině kresleni se mi do cesty pripletl jakýsi vozík, s čímsi a nějakou carodejkou. Automaticky jsem ji tam prikreslila, a jelikož tam stala dlouho a čekala, AZ si ji vsimnu, mela jsem tak dobrou příležitost ji nakreslit dobře. Plně jsem si ji všimla, až když si odkaslala, aby se ji dostalo pozornosti. Zmatené jsem se ohledla a zjistila, ze to co veze, jsou jakési sladkosti, jestli se tomu tak dá říkat, ,, Ehm, promiňte.." omluvila jsem se. ,,Konečně," oddychla si čarodějka ,,Chceš si něco koupit?" zeptala se. Vstala jsem a přešla k jejímu vozíku. Pořádně jsem si prohlidla na jeho obsah, a nakonec jsem ukazala na jakési hnědé žabky a v duchu doufala, ze budou čokoládové a ne něco jinejo s hnědou barvou. Koupila jsem si jich pět, a pak zaplatila ,,Děkuji..." podekovala jsem a usadila se zpatky. Když jsem se usadila a zakousla se do první žabky, oddychla jsem si, ze jsou opravdu čokoládové. Rychle jsem tech pět zabek sporadala a dal pokračovala v kresbě. Za nedlouho jsem mela obrázek hotovy, tak jsem neměla co dělat. Číst se mi nechtělo a nevěděla jsem, Vo bych dal kreslila, tak jsem si vše uklidila a podívala se k oknu. Viděla jsem krásnou ubihajici krajinu. Když jsem se podívala dopředějc, uviděla jsem jakýsi hrad, ale byl ještě daleko. I Pres to jsem usoudila, ze to jsou Bradabice, a ze tam brzy dorazime. Začala jsem kapanek nervozne. Bala jsem se, jestli vůbec zapadnu, vždyť jsem se ani nesnazila o zadny přátelský kontakt, jen jsem seděla a cmarala si do sešitu. Nakonec jsem se nějak uklidnila, ale zas tak o moc lepší to nebylo...

[Na chodbičce]
"Kdo je Zorro mstitel?" nakrčil Arsen bezradně obočí a zakabonil se. "To teda ne! Já mám rád modrou." Doslova se otřásl při představě růžové klapky na oko. Naštěstí nebyl v hovornosti natolik zběhlý, aby dál pokračoval v tématu oblečení, kterému beztak moc nerozuměl.
Následující návrh namísto jednoduché odpovědi ho dokonale zaskočil. Překvapeně mrkl a zvažoval výhody a nevýhody. Za risk by to stálo, byl totiž upřímně zvědavý, jestli se nemýlí, že Joe dokáže vybrat ty nejodpornější příchutě, co existují. Některé se dokonce vyskytovaly v méně jen jednom procentu veškerých sáčků...
"No dobře," přistoupil na to nakonec obezřetně, ale nevinnou tvářičkou se oklamat rozhodně nenechal. Tohle bylo něco, co by mudlová možná přirovnali ke kovbojské přestřelce, jen v tom bylo víc lentilek a míň kulek. Arsen nerozuměl principu zásobníku, ale pro tuhle událost by jistě zvolil téže přirovnání. Pomalu k ní natáhl sáček a s nedůvěřivě soustředěným pohledem se snažil nahlížet, jaké fazolky vytáhne a která bude určená pro něj.
Mezitím, co s napětím čekal, všiml si, že pojízdný minibar zaujal několik dalších dětí. V první řadě hubeného chlapce, kterého viděl při nastupování do vlaku, spolu s nějakým stejně malým a hubeným klukem se světlými vlasy, a za nimi drobná dívka s nápadně rusými vlasy. Všichni okamžitě mizeli zpátky do svých kupé. Chlapci si taky odnášeli Bertíkovy fazolky, ale Arsen si kromě té poslední osudové už šetřil místo v žaludku, protože od strejdy Bartyho už slyšel o povětných bradavických večeřích při příležitosti zahájení školního roku.
S klesající teplotou se na ni začínal upřímně těšit, zvlášť pokud tam budou horké brambory s omáčkou... Zatímco Joe vybírala fazolky, Arsenovi se možná po obličeji rozlil mírně nepřítomný výraz, kterému k perfekci zbývala už jen slina spouštějící se z pootevřené pusy.

_________________