"Eh... To je fuk," pokusila jsem se Zorra rychle zamluvit, ale pak mou pozornost zcela přitáhlo Arsenovo znechucené otřesení. "Mohla by být i modrá," odsouhlasila jsem mu výběr ledabyle, jako kdybychom už stáli v obchodě s klapkami a vybírali tu nejvhodnější. Samozřejmě za předpokladu, že takový obchod vůbec je.
Potěšeně jsem se zazubila, jak si Sen vsadil do loterie, jestli ho otrávím, nebo ne, a tak jsem co nejrychleji zašátrala v obalu, aby si to nestačil rozmyslet. Quinn vsadil na moji bezúhonnost, a já zase vsadila na "pokus omyl".
Nakonec jsem vytáhla ruku ven a zvědavě si prohlédla úlovek. Fazolka nalevo měla barvu borůvkové šťávy, ta napravo připomínala miniaturní a zploštělý kakaový bob. "Vyber si," broukla jsem znepokojeně, a uvažovala, jak velká je šance, že jedna má čokoládovou a druhá borůvkovou příchuť.
Váhavě jsem vzhlédla k zasněně vypadajícímu Arsenovi, a opatrně jsem dodala: "No, předem se moc omlouvám." Jakoby v reakci na moji lítost se vagónem rozlehl hlas, který nás vyzýval k převlečení do hábitů. Dovolila jsem si směrem ke kamarádovi drobný úsměv, a rychle jsem si do pusy vstrčila zbylou lentilku. Kupodivu nebyla zase až tak špatná. Vlastně měla nasládlou příchuť, ale ne přehnaně.
Nakonec vlak zastavil, a na chodbičku se vyrojilo tolik děcek, že jsem Quinna radši rychle chytla za ruku, aby se mi ještě neztratil. "Půjdeme?" zeptala jsem se ho, a aniž bych čekala na odpověď, následovala jsem dav.


Když jsme se konečně vypotáceli ven, zaslechla jsem hromový hlas, který svolával prvňáčky, a při pohledu na jeho majitele, jenž čněl nad mohutným davem, jsem jen udiveně vydechla. "Páni," zkontrolovala jsem si pohledem, jestli je pro Arsena normální i potkávat na ulici obry.
Nejspíš jsme byli zanedlouho všichni, protože nás obr odvedl k jezeru a loďkám. Jakmile jsme se všichni usadili, ukázal se mi další div magického světa - lodičky vyrazily samy.
Nadšeně jsem se rozhlížela po jezeře a spolužácích, co jeli všude kolem nás, a obdivovala temnotu krásně ladící s černou hladinou jezera. Tedy do té doby, než se obr zmínil o obří olihni. "Věříš tomu?" zeptala jsem se trošku vystrašeně Arsena, a pak už jen fascinovaně sledovala blížící se hrad, který celý rozsvícený vypadal... no, vypadal přímo kouzelně.

Arsen si za spousty ucukávání vzal hnědou fazolku a doufal, opravdu horoucně doufal, že to bude čokoláda. "Játra," zašklebil se, když fazolku krátce poválel na jazyku, a raději rychle polkl, protože to nebyla zrovna jeho oblíbená příchuť. Vzhledem k barvě to mohlo ale být i mnohem horší.
Nebylo to tak příšerné, aby si to na Joe zapamatoval a při první příležitosti jí to vracel.
Jakmile začala v uličce tlačenice a všichni se drali ke dveřím, aby vystoupili, Arsen se nechal chňapnout za ruku a klopýtavě vyrazil za Joe, i když měl kvůli hluku pichlavé podezření, že mu v kupé zatím spadl kufr. Naštěstí byl bytelný, ještě tátův, a pokud přežil taťku, musí přežít i syna.
Kdyby ho Joe nedržela, nejspíš by se od toho pod tlakem událostí odtrhli, ale naštěstí se zdálo, že venku větší část osazenstva vlaku zamířila někam jinam.
"Páni, ten je velký," uklouzlo Arsenovi tiše, když venku uviděli obrovského vlasatého chlapa. Trochu vystrašeně postoupil kupředu a spolu s ostatními prvňáky se vydal za obrem a jeho lucernou. Nevědomky stiskl Joeinu ruku pevněji. Všichni šli tak trochu jako hejno naivních housátek závislých na jediném světle, které vepředu viděli. Arsen jednou nebo dvakrát zakopl.
Dorazili k lodičkám. Arsenovi se zhoupl žaludek, protože hluboká voda se mu ve tmě zdála černá jako chřtán nějaké potvory. Kdyby se na hladině nezrcadlily tu a tam miriády vzdálených hvězdiček, nejspíš by ucouvl. I když lodičkám ani ujišťování moc nevěřil, odhodlal se aspoň nakouknout do lodiček a napočítal v každé tři místa.
"Vyber nějakou," vybídl Joe s lehoučce kousavým humorem, ale kupodivu také s nečekanou důvěrou. Jakmile seděli, váhavě chvíli čekal a sledoval, jak se usazují i ostatní. Váhavě mávl na rusovlásku, kterou viděl ve vlaku. "Nechceš k nám? Máme tu místo," zavolal co nejtišeji. Zdálo se, že lodičky vycházejí kapacitně tak tak, zvlášť když si obr zabral celou jednu pro sebe.

_________________

„Bolehlav plamatý, lat. Conium maculatum, je již odedávna velmi oblíbeným jedem jak v mudlovské, tak i v kouzelnické společnosti. Již v dobách antiky jej mudlové velmi rádi využívali například při popravách. Obzvláště si jej kvůli jeho snadné dostupnosti a spolehlivosti ovšem oblíbili traviči všeho druhu. Pro kouzelníky má zcela jiný význam. Představuje totiž hlavní složku většiny jedů i protijedů zároveň. To z něj činí v lektvarové magii jednu z...“
Do reality mne náhle vrátilo hřmotné skřípění kol, jak začal vlak prudce přibrzďovat. Zmateně jsem párkrát zamrkala a rozhlédla se po svém prázdném kupé. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, kde se to nalézám. Natolik jsem se zabrala do čtení, že jsem úplně přestala vnímat okolí. Sama nad sebou jsem zavrtěla hlavou a knihu, které jsem se doposud věnovala, jsem opatrně zavřela. Zašlá písmena na černé kožené vazbě šla jen stěží přečíst, ale já to nepotřebovala. Na Základní přísady lektvarů všeho druhu jsem v babiččině knihovně narážela celá léta. Byla to stará a proto i cenná kniha. Nesmírně mě tedy překvapilo, když mi ji babička před týdnem poslala s přáním úspěšného zahájení mého studia v Bradavicích.
Pomalu jsem vstala a uklidila knížku do jedné z prošoupaných tašek – té menší –, které jsem se neobtěžovala na jízdu uklidit do zavazadlového prostoru nad sedadly. Však jak bych to také mohla dokázat se svými proporcemi? Navíc jsem měla celé kupé jen a jen pro sebe... Zhluboka jsem se nadechla, přehodila si jeden popruh přes rameno a druhou tašku jsem vzala do ruky.
„Příští rok mámě zakážu balit mi ty hloupé sušenky,“ zamumlala jsem si nespokojeně s podmračenou tváří. „Tady se počítá každý gram...“
S tím jsem se konečně vydala do chodbičky. Než jsem se konečně prodrala všemi těmi studenty různých věkových kategorií k východu, několikrát jsem do někoho vrazila, podobně jako několikrát někdo vrazil do mně.
,Už abych byla venku,‘ pomyslela jsem si. Vzápětí se mé přání skutečně vyplnilo. Ocitla jsem se na nádraží. A tam už se dělo vše neskonale rychle. Muž, který měl postavu snad čtyřikrát vyšší a třikrát mohutnější než já, očividně svolával nás prváčky k sobě. I se svými zavazadly jsem se tedy vydala přímo jeho směrem a udiveně si ho prohlížela. Můj údiv ovšem dvakrát tak vzrostl, když jsem viděla, jak nastupuje do té zchátralé dřevěné lodičky. ,To ho přeci nemůže unést!‘ Nahlas jsem však nic neříkala. Sama jsem měla co dělat, abych se do jedné z lodiček spolu se svými budoucími spolužáky nasoukala.
Po celou dobu plavby jsem byla tichá jako pěna. Mísily se ve mně pocity jako radost, očekávání, nervozita a... Strach. Strach, který na mne plnou silou dolehl v okamžiku, kdy se má noha opět dotkla pevné země a kdy jsem směřovala spolu s celou skupinkou do hradu. To všechno ve mně umocnil i pohled na přísně vyhlížející ženu, která se podle slov toho obra měla brzy stát mou profesorkou. Nasucho jsem polkla a vydala se vstříc svému osudu do útrob hradu přímo za ní.
,Merlin při nás,‘ bylo to poslední, co jsem si v tu chvíli pomyslela, než jsem skutečně zmizela z dohledu.

_________________

Jen tak tak se stačil dostat do kupé a převléknout se do hábitu z kufru, který za jeho nepřítomnosti stihl spadnout. Cítil, jak se ho zmocňuje nervozita. Podivné sladkosti skončily v kufru na místě hábitu a Patrick doufal, že nebude muset lovit Bertíkovy lentilky z oblečení.
Kočka, které se během cesty nějakým záhadným způsobem povedlo usnout, teď zase hlasitě prskala. Patrick si jí nevšímal a s nadějí, že by se jí někdo mohl ujmout místo něj, se připojil k davu studentů v uličce. Snažil se držet blízko Winstona, kterého jediného znal, ale ve shluku studentů se mu to moc nedařilo.

Vydechl překvapením a napůl také zděšením, když zahlédl obra. Pod jeho hromovým hlasem se trochu přikrčil, ale poslušně ho následoval až k lodičkám.
"Ale ne.." zamumlal při pohledu na vratká plavidla, nicméně se poslušně nalodil a neklidně těkal po svých spolupasažérech. Když ale zahlédl věže hradu, neubránil se, jako mnoho dalších, hlasitému 'pááni..'.
Zbytek cesty jen zíral a obdivoval se hradu. Na souš se vpotácel jako jeden z posledních a chvíli mu trvalo, než se srovnal. Pak honem vyrazil za ostatními, upravuje si hábit, který se mu trochu pomačkal.

_________________

Raději jsem už nereagovala na bratrovy poznámky, jen se mírně usmívala, abych nabudila dojem té milé dívenky, kterou jsem jistojistě byla. Ovšem to už začal vlak pomalu přibrzďovat, což znamenalo skřípění kol a pak už také hlas nějakého kouzelníka, nejspíše ne moc starého. Oznamoval, ať se převlečeme do hábitů a všude kolem nastal zmatek. Sledovala jsem svého bratra, doufajíc, že pochopí, že první se převlékají dámy, a i kdyby nehodlal kupé opustit, vyšťouchla bych jej ven a zavřela za ním, abychom se mohly s Cath převléct. Ovšem až příliš brzy vlak zastavil úplně, a tak jsem si stihla jen s úšklebkem upravit sukni, která se mi moc nezamlouvala, ale dala se přežít.
Po nějaké době jsem se už však nějak dostala z vlaku, přičemž jsem za sebou táhla svůj obrovský plný kufr a na místě výstupu nás tak přivítal jakýsi moc velký muž, který svolával prváky a tak jsem se raději rozešla přímo k němu, abych se neztratila v záplavě ostatních kouzelníků. A tak jsme vyrazili kdesi k nějakému jezeru, u kterého čekaly lodičky, které však nevypadaly, že by splňovaly bezpečnostní předpisy. Sledovala jsem jednu z lodiček s nedůvěrou, ale nakonec jsem do ní nasedla a lekla jsem se, když jsem si uvědomila, že loďka se sama od sebe vydala dál od břehů. Sledovala jsem s úžasem hladinu, když muž – který byl dle všeho zdejším šafářem – mluvil o něčem, co dle něj v jezeře ukrývalo.
Po chvíli se už začaly objevovat světélka hradu. Rozzářila se mi očka, jak jsem sledovala dění před sebou, protože jsem byla nedočkavá jako malé dítě a tak jsem i zapomněla na všechno to, čeho jsem se obávala po cestě sem. Lodička, ve které jsem seděla stejně, jako se rozjela, zastavila u druhého břehu a já vyšla tedy ven z loďky a začala jsem se zvědavě rozhlížet kolem sebe. U jezera jsem si pak všimla ještě nějaké ženy, která však nebyla moc výrazná. Jen co však obrovský muž, který nás sem přivedl, zahuláká něco o tom, abychom se vydali za paní profesorkou, nezaváhám a rozejdu se směrem, kudy jde i ona žena.

Náš rozhovor zcela utichl a ač bych si kdy jindy myslel, že je to nepříjemné, popravdě ani nebylo. Cesta byla sice dlouhá, jak jsem také očekával, ale dala se nějak přetrpět, i když se žádné téma na konverzaci nenašlo po další zbytek cesty. Dokonce jsme se se sestrou ani nehádali, což nebylo vůbec, ale vůbec obvyklé.
Chvílemi jsem se příšerně nudil, chvílemi jsem zase přemýšlel o tom, jaká ta škola asi bude, jestli se v ní budu cítit dobře, či nikoliv. Hlavní téma mých myšlenek bylo asi jasné a to to, kam nás učitelé zařadí. Vlastně jsem ani nikdy nevěděl, jak se do kolejí zařazují. Nezajímal jsem se o to, jaká naše škola byla, neboť jsem měl na práci jiné skopičiny, než mě zavřou někam hodně daleko od toho, co jsem do té doby znal. Doufal jsem však, že budu v kojeli s Bliss a nejlépe také s Cath, jelikož jsem rozhodně nechtěl patřit někam, kde nikoho neznám. Přeci jen tady byla také ta věc s ochranou své sestry a s tím, že by ji neměl kdo provokovat, kdybychom spolu nebyli. Nesmí nás rozdělit! A kdyby, tak se budu vydávat za někoho jiného! usmál jsem se a byl jsem si jist, že já musím skončit se svou sestrou ve stejné koleji, ať už to byla jakákoli. Vůbec jsem nepočítal s tou možností, že bychom mohli patřit každý někam jinam, to bylo naprosto vyloučeno. Budeme spolu, usmál jsem se a věřil jsem tomu. Přeci jen jsme byli dvojčata, skoro stejní, ač tak jiní, nebylo žádné možnosti, že bychom každý šli jinam.
Když už jsem zase nevěděl, co mám dělat a přemýšlení mi už lezlo na mozek - ostatně jako vždy - přinutil jsem svého krysáka, aby se probral. Samozřejmě nějak nenápadně, jakože se vlak nějak zapotácel a já jej nenápadně šťouchl. "No vstávej, Spikeí!!" usmál jsem se začal jsem si s ním hrát, různě si s ním pohazovat, drbat ho, škádlit ho a v neposlední řadě také otravovat jeho samotného s jeho ocasem. Najednou však s sebou vlak nehorázně škubl, až málem opětovně spadl na zem, naštěstí jsem se však o něco zachytil a zůstal jsem na sedačce. "Zpropadený vlak! Zmrzačí mě!" zaklel jsem a stěžoval si svým spolujezdkyním, které zřejmě také byly pořádně zahloubány do svých myšlenek. Najednou jsem však zaslechl z uličky nějaký hlas, který hlásal, že tam za chvíli budeme a máme se převléct do svých hábitů. Už už jsem se chtěl začít převlíkat, zcela ignorujíc své dámské osazenstvo, když tu jsem zahlédl pohled Bliss. "Jaj," pronesl jsem jen s povzdechem a zamířil ven z našeho kupé na chodbu, kde se už všichni mačkali - ať už byli převlečení, či ne. Hezky a slušně jsem počkal, než se holky převlečou a vylezou z kupé, ale to už vlak s sebou trhl naposledy a zastavil. "Kruci!" zaklel jsem, rychle vběhl do kupé a hodil na sebe ve spěchu všechno oblečení, co jsem měl. Mohl jsem jen doufat, že v tom spěchu jsem si vzal všechny věci z vlaku. Zastavil jsem před Bliss, která už poslouchala výklad obrovského člověka, spíše obra, který shromažďoval veškeré prváky. "Tý jo!" pronesl jsem a prohlížel si ho. Vypadal by jako z nějakého pravěku, kdyby nenosil oblečení, které na sobě naneštěstí měl. Byl obrovský a zavalitý, jeho vlasy temně černé barvy byly delší než hříva kdejakého koně. Takového člověka jsem nikdy neviděl a i když by se z vyprávění zdálo, že vypadal děsivě, opak byl pravdou. On sám se totiž stále usmíval a jeho řeč byla milá a celkově vypadal velmi sympaticky. I s ním se všichni prváci vydali k jezeru, ale jakmile jsem ho uviděl, trochu jsem zkrabatil čelo. "A teď jako co? Budeme plavat?" zašklebil jsem se a ohlídl se po Bliss, když ta už byla nastoupena v nějaké děsivě vypadající loďce. "To myslí vážně? Vždyť se to potopí!" stěžoval jsem si a sledoval pochmurnou konstrukci něčeho, co spíše připomínalo vydlabaný kus dřeva než bezpečnou loďku. Nakonec jsem se přeci jen odvážil nastoupit dovnitř a loďka s sebou bez varování trhla a dala se do pohybu, až jsem málem přepadl ven. Bliss ze mě měla bezpochyby velikou radost a smála se každé věci, která se mi přihodila. Jakmile jsme však pluli nějakou tu dobu, spatřil jsem v dáli světýlka a má sestra také. Byla jimi uchvácena, kdežto já to bral jako pár blikaček na obzoru. Mnohem radši bych měl prohlídku hradu, která se blížila dost pomalým tempem, přesněji tím tempem, kterým pluly tyto ošemetné loďky.
Jakmile jsme zastavili u břehu, vyskočil jsem ven a prohlížel si zrejší areál. Ten velký obr ke mně a pár posledních ještě houkl, ať jdeme za učitelkou, kterou jsem si vůbec nevšiml - a také jsem ji až do konce vůbec neviděl, šel jsem za ostatními. Netušil jsem, kam míříme, ale mezi všemi těmi mladými kouzelníky jsem hledal svou sestru, dokud jsem ji nenašel a rychle se nepřipojil k jejímu nadšenému kroku.

Ty dva se samozřejmě ještě museli dohadovat nad tím, kde Česko leží a tak dále a tak dále… Jednoduše jsem se na ně dívala tím pohledem, zda jsem vůbec v pořádku, jelikož takhle to rozhodně nevypadalo. Poněvadž se mi zdál Thomas stále uražený, i když se obhájil, že ne a vyplázl na něj jazyk, jen jsem se zachechtala. Nakonec se Thomas taky začal smát a to mému nápadu rozbít okno. „Náhodou je to sranda!“ oplatila jsem mu vypláznutí jazyku. Bavilo mě dohadovat se. Když si pak Thomas vzal i žabičky a řekl, že je mi odpuštěno, jen jsem udělala uražený obličej. „To se tak snadno necháš zmanipulovat sladkostmi?“ zakroutila jsem nevěřícně hlavou a pak zaklonila hlavu. Konverzace nějak utichla a já začínala být unavená z toho všeho. Podívala jsem se na Tarju, která pokojně spala a já na chvilinku taky zavřela oči. Jen na okamžik a přemítala, jaké to vlastně bude, až vystoupíme. Připadalo mi podezřelé, že jsem z toho byla nesvá, místo toho, abych se těšila, jsem byla nervózní a říkala si, že doma by to bylo mnohem lepší, ale nechtěla jsem si to moc připustit. Pomalu mi ani nedocházelo, že do Bradavic jedu já. Hodlala jsem se uvolnit a na nic nemyslet, jenže z toho vyplynulo to, že jsem se nechala unést moc dlouho a jednoduše jsem se ponořila do říše snů a představ. Usnula jsem. A ani jsem nevěděla na jak dlouho. Zdál se mi podivuhodný sen, ze kterého jsem nebyla nadšená. Byla v něm babička, ještě živá a právě mě učila mluvit anglicky. Vrátila jsem se do minulosti, akorát s menšími nesrovnalostmi. Byla tam totiž i Tarja a Blliss s Thomasem. Celý ten sen působil divně, takže spaní nebylo příjemné. Nakonec mě probudil tvrdý náraz a došlo mi, že jsem na zemi. „Á! Konec světa!“ zapištěla jsem, ale když mi došlo, že vlak stojí a že Thomas taky upadl, nějak jsem si oddychla a ospale zívla. Pak mě opět přepadl hysterický šok, jestli Tarja žije. Ta se právě budila na zemi v rozsypané tašce. „Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se jí a něžně jí pohladila, sesbírala si tašku a posadila se zpátky, ale to už Thomas někam zmizel a Bliss se začínala převlékat. Ta rozespalost byla šílená. „Už?“ zamumlala jsem a vytáhla si věci, na kterých celou dobu Tarja spala a trochu je ometla a rychle na sebe všechno hodila. Tarja se na mě podívala kritickým okem a pak jen pohodila ocáskem. Musela jsem vypadat šíleně. Nakrčila jsem čelo a dál se prohlížela v okénku, ale došlo mi, že jsem v kupé sama. „Počkat!“ vykřikla jsem a hekticky posbírala všechny moje tašky a kufry, dala Tarju do tašky přes rameno a utíkala pryč z kupé, abych to vůbec stihla. V uličce byla šílená tlačenice, nedivila bych se, kdybych půlku věcí ztratila, ale nakonec jsem vypadla z vlaku. Eh, doslova. S hlasitým ÁÁÁ jsem přistála na kolenou v blátě, jak jsem vybíhala z vlaku. Vstala jsem, oprášila se a pak se opět zmateně rozhlížela kolem, zda neuvidím Bliss a Thomase. Ale spatřila jsem někoho jiného. Podivného chlápka s vousama a dlouhýma vlasama. Byl opravdu… obrovský. Na čele se mi zjevila vráska a já naklonila hlavu na stranu. Nejspíše křičel na nás. Každopádně mi připadal jako správňáckej týpek. Jakmile jsme se všichni shromáždili a já neustále hledala dvojčata, došli jsme k jezeru. Kriticky jsem si ho měřila. Nevypadalo to zrovna lákavě, ale jakmile jsem viděla, jak Bliss i s Thomasem nastupují do lodičky, okamžitě jsem k nim sprintem doběhla a rychle na loď hupsla. Zakymácela jsem se já, tisíce tašek a loď taky, ale nakonec jsem to zvládla a posadila se k dvojčatům. Byla jsem stále ještě vynervená, že jsem sotva slyšela příběh o jakési olihni. Srovnala jsem se, abych mohla v klidu dýchat a ruku měla položenou na Tarje, ať mi neskáče do jezera, kde by měla žít oliheň. Nakrčila jsem nos a přitáhla si Tarju k sobě. Ale ona by tam asi stejně neskočila. Jenže v tu ránu, jak jsem byla hezky uspořádaná, jsme měli vystoupit. Otráveně jsem vzdychla a zase si vše posbírala a vyrazila za dvojčaty a za jakousi paní profesorkou, které jsem si pomalu v tom spěchu nevšimla.

Ačkoliv vlak zastavoval pomalu, Lorelei to neočekávala, a nebýt toho, že ji Ery držel, asi by se neelegantně svezla k zemi či na protější sedačku. Nicméně ale jejich cesta byla u konce, takže se dalo říct, že bylo u konce i všechno ostatní, co se v tomhle kupé po cestě odehrálo.
Lorelei si zhluboka povzdechla, pousmála se na Eryho a rozpačitě si zastrčila pramen vlasů za ucho. Ač se jí vůbec nechtělo, pomalu se vyprostila z jeho sevření, postavila se a urovnala si pokrčenou sukni šatů. Normálně by asi sebrala lodičky a beze slova odkráčela z kupé, ale teď si přišla trochu trapně. Ale jen trochu. Mlčky si nasadila boty, přejela pohledem jejich kupé a zastavila se na Erasmovi, zřejmě s úmyslem mu něco říct, jenže z ní nevypadlo ani slovo. McKayové došla slova, událost roku, pomyslela si ironicky, zatímco se natahovala pro svůj kabát a přemýšlela, co by po tom všem mohla říct na rozloučenou, aby to nevyznělo příliš trapně nebo až moc jízlivě. Nikam nespěchala, protože nečekala, že by zrovna jí přišel někdo z rodiny naproti, to by se musel stát zázrak. A první se z vlaku stejně pohrnou nadšení prváci.

_________________