Erasmovy obavy se po chvíli naplnily – vlak vážně začal zpomalovat, až zastavil úplně. Ery přidržoval Lei, aby nespadla, a neochotně jí pustil až ve chvíli, kdy expres zastavil na nástupišti devět a tři čtvrtě. Těknul očima k oknu, za nímž se na nástupišti již začali hemžit rodinní příslušníci a první vystupující studenti. Povzdechl si; zamrzelo ho totiž, že je tahle cesta u konce.
Vrátil se pohledem k Lorelei, věnoval jí letmý úsměv a vzápětí si uvědomil, že upadá do nepříjemných rozpaků. Neměl tušení, jak by se teď měl zachovat. Bylo jasné, že to, co se doposud odehrávalo v kupé, skončilo. Jak by se měl s Lei po tom všem rozloučit, navíc s vědomím, že už jí zřejmě nikdy neuvidí? S hrůzou si uvědomil, že neví, co říct. To u něj bylo velmi neobvyklé.
Pomalu se postavil, přelétl pohledem kupé, přičemž pohledem zavadil o svůj odznáček, jenž teď měla v držení Lorelei, a vzápětí se natáhl pro svůj doposud osamocený kanárkově žlutý župan. Zatím si ho ale neoblékl, jen ho držel v ruce. Přešlápl z nohy na nohu a ze všech sil se snažil vymyslet, co teď. A zároveň se snažil psychicky připravit na to, že se mu možná ještě „poštěstí“ potkat Mary. „Takže… Jsme v Londýně. Děkuju, žes mě pustila k sobě do kupéčka,“ pronesl po chvíli první blbost, co mu přišla na jazyk. A pod svou sukni, dodal v duchu. „Ta cesta se byla… fajn,“ soukal ze sebe pomalu, z rozpaků červený ve tvářích. Snad se líbila i tobě. „Ty teď asi zmizíš a už se neuvidíme, co?“ nadhodil pak váhavě a upřel na ní zkoumavý pohled. Nelíbilo se mu vědomí, že už si zřejmě nikdy tuhle muchlovačku nezopakují.
Ani on nikam nespěchal, snad jako by chtěl tu chvíli rozloučení odsunout co nejdále.

_________________

Jakmile se Ery odhodlal prolomit ticho jako první, přestala se tvářit, že ji v tuhle chvíli víc zajímá žvýkačka nalepená na odpadkovém koši. Otočila se po hlase a znovu se jí stáhlo hrdlo, jako když se naposledy ohlížela po Bradavickém hradě. Teď to ale byl Ery, komu patřil její smutný pohled. Ale kromě pohaslých jiskřiček v očích se tvářila vcelku vyrovnaně. „Jo, no, nemáš zač.“ pokrčila rameny, aby vyvolala dojem, že vlastně o nic nešlo, ačkoliv šlo, ale bylo pro ni hodně těžké se s tím smířit. Ignorovat to bylo také řešení, i když asi zřejmě ne zrovna dospělé a vhodné. „Moc fajn.“ Utekl jí drobný úsměv, načež si v rozpacích odkašlala a nasadila znovu onen netečný výraz. „Já nevím. Možná… na mistrovství? Jestli tam máš v plánu dorazit?“ Povytáhla obočí v náznaku zájmu o odpověď. Možná by byla schopná svoji averzi vůči takové zábavě i překousnout, kdyby mohli pokračovat v tom, co tady načali. Jenže to by se k ní musel na veřejnosti hlásit a Lorelei pochybovala, že by něco takového vůbec udělal. Vlastně až teprve teď jí došlo, jak hloupý ten její „návrh“ byl. Neurčitě se zamračila, přešlápla a navlékla si na sebe kabát. Na odznáček na límečku naprosto zapomněla, a to už před docela dlouhou dobou.

_________________

Ery nebyl nevšímavý, takže postřehl, že ačkoliv se Lorelei tváří celkem vyrovnaně, v očích má smutek. Jakkoliv to bylo absurdní, v hloubi duše ho to potěšilo. Znamenalo to minimálně to, že se jí jeho společnost zamlouvala. On se však nepokoušel tvářit vyrovnaně, nikdy moc neuměl nasazovat falešné masky, pokud mu zrovna extrémně nehrabalo. Jeho úsměv dávno povadl a jiskřičky v očích nenávratně pohasly.
Překvapilo ho, když sama Lei navrhla, že by se možná mohli vidět na mistrovství světa ve famfrpálu. Jeho pobočí na zlomek vteřiny poskočilo výš a pak zase kleslo zpět. Nějak si jí tam nedokázal představit. Pak ale souhlasně pokýval hlavou a zatvářil se potěšeně. "Určitě tam mám v plánu dorazit... Bylo by fajn, kdybychom se tam mohli vidět," přikývl. A nejen vidět? pronesl v duchu sám k sobě krapet váhavě.
Pomalu na sebe navlékl župan a poté se opět zadíval na svou společnici. "Přijde sem pro tebe uvítací výbor, nebo tě můžu někam doprovodit?" nadhodil pak váhavě a vyklenul levé obočí v tázavém výrazu.

_________________

Lorelei váhavě pokývala hlavou a pokrčila rameny. „Tak to bychom se tam asi vidět mohli.“ Oznámila mu jakoby mimochodem a po očku sledovala jeho reakci. Ještě v životě nenarazila na někoho takového jako je on. Neustále ji překvapoval a to hned i svou další otázkou. To už kamenný výraz neudržela a nevěřícně zamrkala. „Mě? Ty bys se mnou vážně šel mezi lidi? Dobrovolně?“ vyhrkla překvapeně a na chvíli se pokoušela přesvědčit sama sebe, že má halucinace. A to i v následující chvíli, kdy zavadila pohledem o nástupiště za oknem a neuviděla tam nikoho jiného, než svoji drahou babičku a bratra. Dnešek byl opravdu plný překvapení. „Panebože…“ uklouzlo jí polohlasně, ale to už si jí milá bábi skrz sklo všimla, upozornila Blainea a s širokým úsměvem začala mávat.
„Sice jsem si myslela, že tu nikdo čekat nebude, ale očividně jsem se spletla.“ Oznámila Erymu, aniž by příliš přemýšlela nad tím, že to možná vůbec nechtěla říkat nahlas. Když si to pak uvědomila, otočila se zpátky k němu, pohled jí sklouzl na jeho kanárkový úbor. Chtě nechtě se musela zasmát. „Od vlaku už to asi zvládnu sama, ale babičce by ses určitě strašně líbil.“

_________________

"Fajn, tak se tam uvidíme," prohlásil s úsměvem ve tváři, když Lei svůj návrh nijak nepopřela, jak se v koutku duše obával, a naopak ho potvrdila. Byl si téměř jistý, že tohle mistrovství bude první, na kterém nebude sledovat hru, ale bude se věnovat svojí společnici.
Jeho nabídka, že jí někam doprovodí, Lorelei zřejmě dost zaskočila. Překvapeně zamrkal nad její reakcí, načež pomalu přikývl a krapet nejistě se pousmál. "No jo, dobrovolně bych s tebou šel mezi lidi," odpověděl. Pokud ovšem zase nenasadíš tu svou ledovou masku, dodal v duchu. Trošku se obával, jak by tohle "chození mezi lidi" mohlo nakonec dopadnout a zda by ho většina studentů i ostatních osob nezavrhla, ale byl ochotný to risknout. Poznal Leinu jinou stránku, třeba by to zvládli i ostatní. I když to byla poněkud utopická představa. A byla otázka, jak se bude chovat samotná slečna McKayová. Pokud se z ní zase stane ledová královna, těžko by kohokoliv dokázal přesvědčit o tom, že se dokáže chovat i mnohem příjemněji. Nebo se tak chovala jen k němu? Těžko říct.
"Co-?" zahučel pak nechápavě, když zaslechl, jak se dovolává pána Boha, a ohlédl se tam, kam koukala i ona - k oknu. Právě ve chvíli, kdy Lei začala z nástupiště mávat babička. Zaraženě povytáhl levé obočí a ohlédl se zpět k Lorelei. "Takže tu máš uvítací výbor," zkonstatoval a znělo to trošku zklamaně. Asi vážně doufal, že jí bude moct někam doprovodit a třeba si ještě ukradne polibek na rozloučenou. "Myslím, že tvá babička by ze mně měla mrtvici," pronesl pak s pobaveným úšklebkem.

_________________

S úsměvem mu ohledně mistrovství přikývla, než jí došlo, že si s ním právě domluvila cosi jako rande. A ona si nikdy nedomlouvala rande. Nikdy. Buď někoho sladkými řečmi obalamutila tak, že s ní šel jako doprovod dobrovolně až trousil sliny po podlaze, nebo mu prostě s andělským úsměvem pohrozila. Ale neuvědomovala si, že by něco takového zkoušela i na Eryho. A on by s ní šel sám od sebe? To mu nestačilo, jak se na něj dívala Marjorie, když ho tady s ní načapala? Nešlo jí do hlavy, že by tohle byl někdo ochoten snášet zcela dobrovolně.
„Věř mi, tohle je ta lepší část výboru.“ Povzdechla si krátce a znovu se zadívala z okna na dvojici na nástupišti. Blaine se místo mávání sestře ale spíš rozhlížel po nástupišti a Lorelei se pobaveně ušklíbla. Velmi by se divila, kdyby tohle bratrovo pátrání nemělo předem jasný cíl v bývalé mrzimorské primusce. A zatímco Blaine vyhlížel svou famfrpálovou múzu, Leina babička zbystřila kanárkově žlutý župan a potutelně se uculila. A jéje, hrklo v Lei a jala se vystrkovat Erasma co nejrychleji z kupé na chodbičku, kam už babička tak dobrý výhled neměla. Tam se na okamžik zastavila, a když si byla jistá, že překáží naprosto všem, kteří se chystali vystoupit, natáhla se k Erymu pro zřejmě poslední polibek. „To neznáš moji babičku.“ Zadívala se pak na něj se zcela vážným výrazem ve tváři, než se společně s davem začala prodírat k východu.

_________________

Rande. Nepochybně si právě domluvili rande. Erasmus nerandil, většinou si nabrnknul nějakou naivku na jednorázovou muchlovačku a nic víc, na randění mu nezbýval čas. A navíc tvrdil, že není z čeho vybírat a koho na rande zvát. Jenže teď si ho domluvil. A aby toho nebylo málo, domluvil si ho s obávanou zmijozelskou McKayovou, ledovou královnou, mrchou a nejvíc nenáviděnou osobou v Bradavicích. Teď už ale nebyli v Bradavicích a Lorelei se doposud chovala jako vyměněná. Ery doufal, že jí tahle vyměněnost zůstane alespoň do toho mistrovství. Netušil, jak by randil s kouskem ledu.
Pobaveně se uculil, když Lei okomentovala rodinné příslušníky stojící na nástupišti, a krátce se k nim ohlédl. Pak si urovnal župan a vyšel společně s ní z kupé. Po jejím vzoru se zastavil a povytáhl obočí. Bylo mu jedno, že tak blokují celou chodbičku, kudy se na nástupiště nečekaně valily zástupy studentů. Naklonil se k Lei a dlouze jí políbil, rukou jí přitom zlehka pošimral na tváři. "Možná je to tak lepší," odvětil na její slova s úsměvem a pak jí nechal jít. Vykročil sice hned za ní, ale několik drzých prváčků, maximálně druháků, ho od ní oddělilo. A tak se procpával uličkou vpřed pár kroků za Lorelei a pohledem hypnotizoval její záda. Srdce mu lehce pokleslo, když si uvědomil, jak "dlouho" bude muset čekat, než jí znovu uvidí na mistrovství světa.
Přestal myslet negativně ve chvíli, kdy do něj nějaký prcek vrazil. "Hele, mladej, dávej bacha, kam šlapeš!" obořil se na něj, ale neznělo to nijak rozzlobeně. Pobaveně se zazubil. "Děckááá, uhněte z cesty! Nevidíte snad, že vlakem prochází Představený kultu Rowenina kakaa?!" zahalekal hlasitě. Což o to, že neměl odznáček. Každý, kdo měl alespoň trošku přehled, věděl, že právě on je hlavou tohohle podivného spolku.

_________________

Jakmile se s Arsenem nahrnuli k vozíku, začal Patrick okamžitě očima rentgenovat všechno, co tam bylo, a nabral si řádnou dávku všeho, v čem byl karamel. Kromě toho ale taky nakoupil i pár 'zdravějších' pochoutek, a pár slaných. Sice věděl, že Popelnice by s karamelem neměla nejmenší problém, ale přece jen bylo podle něj bezpečnější jí nabídnout dýňovou paštičku.
"Jo," přisvědčil Arsenovi a váhavě přikročil, že mu pomůže s kufrem nahoru. Při tom měl možnost zjistit, že nejspíš za ten rok vyrostl - když zdvihl ruce, bylo až žalostně vidět, že rukávy jsou mu krátké.
"Když ona se tak chová.." osvětlil pojmenování své kočky. Což bylo teď trochu nepřiměřené, protože popelnice většinou neměly ve zvyku se rvát jako lvi a působit všeobecný zmatek.
Patrick se rozhlédl po kupé. Přestože měl zvířata rád, na jeho vkus tam bylo tak trochu přesovováno, takže se začal s nákladem dobrůtek pro Popelnici sunout ke dveřím.
"Pohlídali byste mi to?" požádal a pokývl směrem k (bohužel) prázdnému košíku. Teď, když byl otevřený, bylo vidět, jak ho kočka zevnitř zdevastovala.
"Já ji zkusím najít, nevím, jak dlouho to bude trvat," oznámil a zabloudil očima po sovách. Nezbylo než doufat, že najedená, tudíž spokojená Popelnice bude spolupracovat a nepokusí se po nich vrhnout.
Vzápětí už se ztratil, a než za sebou zavřel dveře, bylo slyšet "či-čííí.. dobrůtka..."

_________________

Eryho měla za zády, takže ho sice neviděla, ale přeslechnout se nedal. Ještě naposledy se po panu Představeném s pobaveným uculením ohlédla, než málem zakopla o jednoho z těch pidižvíků z prvních ročníků. Vyděšeně se po ní chudák ohlédl a ona opět nasadila svůj obvyklý výraz „neznám tě a nelíbíš se mi“, takže se raději rychle otočil zpátky a mazal ke dveřím z vlaku.
Ani se jí moc nechtělo vystupovat, jak se jí v hlavě převalovaly všemožné scénáře, proč tu zrovna tihle dva jsou. Předtím Erymu říkala pravdu, vážně nikoho nečekala a z tohohle koukal podraz, obzvlášť jestli v tom měl prsty její bratr. Lhala by ale, kdyby tvrdila, že je nevidí ráda. Nechala kakaového boha za zády, a jakmile se její pohled střetl s pohledem její babičky, Lorelei se znovu šťastně usmála a popošla k ní, aby ji mohla obejmout. „Ahoj, babi Debb.“ Zamumlala polohlasně a sykla bolestí, když se jí babička pokusila svým objetím zpřelámat pár žeber.
„Nejsi nějaká hubená? A co to máš na sobě, neměníš se náhodou tak trochu v Natašu? Že si na těch stožárech nevyvrtneš kotník, Rory, nemám ti radši koupit tenisky?“ Spustila Debbie místo pozdravu a začala si kritickým okem vnučku měřit. „Blaine, přestaň se rozhlížet, máš tu sestru, nebo snad čekáš na někoho jiného? Podívej se na ni, jak je bledá, za to určitě může ta zmijozelská kobka. Vůbec, mít společenské místnosti v podzemí nemůže být zdraví prospěšné, hm? Věže jsou daleko lepší, věřte mi.“ Zadívala se na obě vnoučata v očekávání souhlasného přikývnutí, ale Blaine stále ještě pohledem přejížděl studenty vystupující z vlaku. Debbie zakoulela očima a zaluskala mu prsty před očima. „Prober se, tvoje sestra dorazila.“ Ještě do něj pro jistotu šťouchla a pak se znovu začala věnovat Lorelei. „Copak to bylo za mladíka s tebou v tom kupé?“ Povytáhla obočí a uculila se.
„Co? Rory má chlapa?“ probral se zničehonic rozhlížející se Blaine a konečně očima přistál také na své sestře. Stejně Mary nikde neviděl. Zato si ale všiml odznáčku na Leině límečku. „No to mě podrž, odkdy je z tebe představená toho kakaistickýho spolku?“
Lorelei na něj vytřeštila oči, a když na vysvětlenou cvrnkl do límečku jejích šatu, pohoršeně si odznak zakryla kabátem. „Co je ti do toho, Blaine, věnuj se své posedlosti morčecí princeznou a nech mě na pokoji.“
„Hahaha, tak co to bylo za kluka?“ zeptal se se škodolibým úšklebkem na tváři.
„Nik-“ Zarazila se, stiskla rty a věnovala svému bratrovi jeden obzvláště ledový pohled. „Andersen. Probírali jsme škodlivé účinky kakaa na mozek slabších jedinců. Uvedla jsem tě jako příklad.“
Blaine naoko popotáhl a chytil se teatrálně za srdce. „To bolelo, Rory.“
Debbie si jen krátce povzdechla a pak praštila staršího ze sourozenců kabelkou. „Jak malej. Co kdyby si raději sestře vysvětlil plán na příští měsíc. A pojďte, ať se za vás dva nemusím stydět.“
Blaine s Lorelei si vyměnili pohled plný vzájemného porozumění. „Říká někdo, kdo používá do vlasů místo mašlí papírky od vánočních bonbonů.“ Pronesli jednohlasně a vydali se ve stopách své babičky.

>> fuuč na prázdniny do Skotska vstříc zásadním rozhodnutím

_________________

Usmál se, když se k němu Lei naposledy ohlédla, a pak už si začal všímat ruchu kolem sebe. Neustále všem připomínal, že je Představený kultu Rowenina kakaa a měli by mu tedy dobrovolně uhnout z cesty. Někteří zmatení prváčci tak skutečně učinili (radši), jiní ho okázale ignorovali, což Eryho lehce popudilo.
Když se mu podařilo vysoukat z vlaku, zhluboka se nadech a rozhlédl se kolem sebe. Ještě naposledy zavadil pohledem o Lorelei a usmál se. A jeho úsměv se ještě rozšířil, když se na něj upřelo hned několik párů očí. Překvapené pohledy směřovaly samozřejmě k jeho krásně žluťoučkému županu. S tím rozcuchem na hlavě navíc musel Ery vypadat, že právě opustil postel. Popadl svůj kufr a zamířil nejkratší cestou pryč z nástupiště, zarazil ho však zvučný ženský hlas. "Erasme Andersene, kam si myslíš, že jdeš?"
Ohlédl se a nespatřil nikoho jiného, než svou matku a osmiletou sestru Ulu. Roztáhl rty do úsměvu a zamával jim, načež k nim nasměroval svoje kroky. "Nazdar, mami! Čau, Ulo! Co tu děláte? Myslel jsem, že jsi v posledním dopisu psala, že nemáte čas přijít na nástupiště," zamumlal zmateně, ale příjemně ho to překvapilo. "Eryyyy!" vypískla mezitím radostně Erasmova malá sestřička a vrhla se mu kolem pasu. Přátelsky jí poplácal po zádech. "Nazdar, prcku," mrknul na ní.
"Nakonec jsem si na tebe našla čas, ale táta merlinžel nemohl přijet. Víš, že si pohled na Bradavický expres nikdy nenechá ujít, ale tentokrát mu to vážně nevyšlo," zamumlala paní Andersenová omluvně. To už ho ale Ula tahala na lem županu. "Viděla jsem tě s nějakou holkou, Ery!" vyhrkla zvědavě. Ery se k ní hned sklonil a přiložil si ukazováček na rty. "Pššt, nic jsi neviděla, jasné?! Je to tajemství," pronesl k ní spiklenecky. Ula nadšeně přikývla a uculila se od ucha k uchu.
Chvíli si na nástupišti sdělovali novinky, protože paní Andersenová chtěla počkat, až se tu objeví Elliottovi, s nimiž se přátelila a dlouho je neviděla. Své potomstvo poslala napřed s tím, že se na oplátku postará o Eryho kufr.
To Erasmus nemohl odmítnout, a tak se spěšně vydal pryč. Doufal, že ho cestou někde nezastaví Mary, protože by to byl trapas století. Proto popoháněl svou sestru, aby odsud co nejrychleji zmizeli. V rychlosti se ještě rozloučil se svými přáteli a pak už odsud konečně zmizel.

>> fuč

_________________