Peggy si nějakých pohledů moc nevšimla, protože byla stále trošku rozhozená z té málem srážky, takže jí nic zvláštního nepřišlo a neměla tendence soudit Ferguse pohledem. Místo toho se vesela usmívala, spokojená, že se tu takhle sešli. Dobře, mohli se vidět i normálně, ne do sebe málem narazit, ale co už. „Já jsem ráda, že to všechno skončilo,“ mávla rukou, aby obsáhla to všechno, co se dělo. „Ale jo, i do tý školy jedu ráda… táta se trochu zbláznil,“ zamumlala Peggy a otráveně to znělo jen trochu. Každopádně se výjimečně vážně těšila, až si od tatínka trochu odpočine a nebude ho mít věčně na dohled. Nebo spíš on ji.
Protože Harlee byla v Bradavicích, Peggy na Fergusův dotaz zavrtěla hlavou. „Nemám v plánu se s někým sejít, takže pokud ty nechceš za někým jiným, budu ráda, když pojedeme spolu.“ Fergus byl přece fajn. A tak. Vděčně se na něj usmála, když jí pomohl s kufrem, za což si opravdu připsal plusové body (i když ne že by je zrovna Fergus potřeboval), a pak už se mohli v klidu usadit v posledním kupé, třeba. „Ale přece jenom to je trochu zvláštní – vracet se, ne? Když jsme před těmi třemi měsíci odjížděli, člověk by si málem nedokázal představit, že se zase skutečně vrátí…“ Tenkrát to vypadalo všelijak a že měli možnost se vrátit takhle relativně rychle, to možná byl malý zázrak.

_________________

Monty o sobě dal vědět, i když mu to celkem trvalo. Ještě pořád totiž fungoval v jakémsi prázdninovém režimu a rozhodně to nevypadalo, že by měl bystrý mozek, jakým obvykle disponoval při většině vyučovacích hodin.
Když ale opodál zaznamenal známou tvář, začal fungovat přeci jen trochu rychleji. „Caitlyn!“ houkl na ní potěšeně, nicméně maličko se zarazil, když uviděl ten šroubovák v jejích vlasech. „Teda... asi spíš Caroline, co?“ dodal zmateně, ale stejně už mířil k ní, zřejmě rád, že má nějakou společnost. Konec konců, když oxidoval u nich doma, určitě se bavil i s Caroline, ne? Tak proč by neměl teď, že jo.
„Ups, to už to odjíždí?“ povytáhl obočí, když lokomotiva začala vypadat, že se co nevidět vydá na cestu. „To abychom si někam sedli... pokud ti tedy nebude vadit má společnost,“ pousmál se, popadl kufr a zaplul do nejbližšího vagónu (C). „Ségru máš kde?“ ptal se, zatímco se soukal uličkou.

Mimo herně:
Na víkend v tomhle universu hlásím sníženou aktivitu.

_________________

Fergus nemohl jinak, než s Peggy souhlasit, takže pokýval hlavou – i on byl rád, že všechno skončilo a měli to za sebou. Svět byl zase o něco příjemnějším místem. A úplně nejlepší na tom bylo, že i on osobně se za to zasloužil – bezvýznamný zrzek ze skotské Vysočiny. Ten pocit ho hřál kdesi hluboko v nitru a Fergus věděl, že bude hřát ještě hodně dlouho. „Jak jako zbláznil?“ zeptal se starostlivě, když mu Peggy sdělila, že se její otec zbláznil.
„Ne, naopak – budu rád za tvou společnost,“ ujistil spolužačku se zářivým úsměvem ve tváři. Dotáhli kufry dovnitř, zabrali poslední kupé a sotva dosedli, vlak se rozjel. Že se vzdaluje z nádraží a posléze i Londýna, to Fergus moc nevnímal, protože vnímal spíš Peggy a celou její maličkost. Tedy, ona to maličkost v některých ohledech úplně nebyla, ale chápeme se, že?
„Jo, je to takový divný,“ přitakal na její slova, protože naprosto přesně chápal, co tím myslela. „Ale ten návrat jsme si tvrdě vybojovali,“ pokrčil rameny a ani si neuvědomil, že se v řeči automaticky započítal mezi ty bojovníky za svobodu, „tak snad to bude stát za to. Jaký myslíš, že budou změny v profesorským sboru? Vsadím se, že ten kretén Thackerey sbalil svých pět švestek a vrátil se ke klokanům. A ten idiot Dragomirov k boršči a vodce.“ Fergus se opovržlivě zašklebil a v očích se mu zablesklo.

_________________
Tha mi ag iarraidh briosgaid!

Než se Monty ozval, Caroline stihla doběhnout k lokomotivě, pořádně si ji prohlédnout a překreslit některé její části do deníčku, dost možná si na něco i sáhla, a cestou zpátky tak byla ještě nadšenější. Ke třetímu vagónu, kde si jí Mexičan všiml, se nejspíš dostala jen díky tomu, že hledala sestru, jinak by zapadla už do béčka, každopádně ničeho nelitovala.
„Ahoj,“ uculila se a svou identitu nijak nevyvracela, protože jakkoliv ji pořád bavilo, když si ji lidé pletli se sestrou, a pořád ještě tomu aktivně pomáhala, věděla, že Monty má jasno.
„Jo, ty blesku,“ pousmála se nad jeho postřehem ohledně vlaku a na ten dodatek vlastně ani nečekala. Byla sice připravená ho do vagónu vytáhnout, kdyby se náhodou i nadále kochal kdoví čím, ale nebylo to potřeba a jeho společnost jí přirozeně nevadila.
„Hele, nemám páru,“ přiznala a pro jistotu se rozhlédla, jestli třeba Caitlyn nezahlédne v uličce jedním nebo druhým směrem, „ale někde tu bude, ta se do Bradavic klepala snad ještě víc než já. Ale zatím myslím, že ti budu stačit já. Povídej, přeháněj, jaké byly prodloužené prázdniny?“ Smála se, povídala, ptala se a celou tu dobu šla napřed uličkou, až spatřila jedno kupé, kde byl úplnou náhodou jeden jediný nebelvír. A ačkoliv jí pro změnu stačil jeden Monty, rozhodla se, že čím víc informací o prázdninách jiných lidí, tím líp, a bez okolků otevřela dveře.

„Ahoj, můžem se ti sem nacpat, že? Úplně vypadáš, že si potřebuješ povídat!“
Teprve pak začala přemýšlet, jestli toho kluka zná, každopádně to už byla vevnitř a nejspíš tam více či méně aktivně táhla i Montyho.

_________________

<< před odjezdem

Když se po perónu kodrcal i jeden Moriartovic vozík, už podle vznášející napjaté atmosféry a Charlesových pokusů chytit hrdě Kaila za ramena, bylo znát, že jeho syn tak trochu přišel k nástupišti jako slepý k houslím. "Ještě než tě zařadí, dostaneš tak strašnou zkoušnu, že nejmíň polovina studentů odjede zase zpátky prvním vlakem!" Rachel se do popichování moc nezapojovala, stejně však pyšně kráčela vedle nich, šťastně a s nepatrným zármutkem, který se jí vypsal do očí, což byla příjemná změna. Kdyby tak věděla, o tom, jak byl Kail blízko barikád a vyfrnkl učebnice z Krucánek...
"Vážně?" opáčil Kail ironicky. "No aspoň tam nezůstanou ti největší idioti," odfrkl si pohrdavě, ale v hlavě se mu rozjely složité myšlenkové pochody nanovo. Charlesovi to nesežral, ale zařazování už nemohl brát na lehkou váhu, co když se omylem dostane někam, kde bude naprosto k ničemu? Nebo ho šoupnou k neschopným telatům a on bude všem akorát pro smích. Rozmrzele se porozhlédl těsně před přepážkami 9 a 10 a po vzoru rodičů zastavil. "Říkali jste 9 a 3/4, ale tady nic takovýho neni," prskl nespokojeně halvně ke svému tátovi a dloubl prstem do chundelatého klubíčka v náručí, protože ten kocour už sakra něco vážil, a proč ho musí tahat sebou. Charles pokrčil nezaujatě rameny. "Uvidíš, sleduj," popíchl ho pobaveně a Kail měl vymalováno. Flaherty se svou cestovní taškou přidal do kroku a prošel zdí, jako by tam vůbec nebyla. Moriarty opařeně zůstal stát a zíral přitom, jako by ho někdo přetáhnul pánvičkou. "Prosím?" zatvářil se dotčeně. "Na tohle mě nikdo nepřipravil, ještě...." nestihl to doříct, protože ho matka objala a jemu se z toho zvedl žaludek. "Mami!" vyčetl jí, ale ona ho dál pevně tiskla. "Slib mi, že si neuděláš moc nepřátel," špitla. "To víš, že slíbit nemůžu," opáčil s pozvdechem a pokusil se vymanit ze sevření. "Snaž se," konečně se odtáhla a ten její smutný pohled, jako když tam nikdy nebyl. "Ale teď už běž," pousmála se a Kail se s protočenýma očima a lehkou nedůvěrou rozeběhl i s vozíčkem a kocourem v náručí vstříct Bradavickému expresu.

To, že se k bafající červené lokomotivě dostali málem pozdě, zjistil prakticky okamžitě, nicméně na dlouhé loučení už stejně nebyl čas a Rachel svůj moment měla za sebou, takže jako jeden z posledních naskočil, vlak sebou cukl a pomalu se rozjel. Rodiče mu sice ještě mávali na rozloučenou, on si jich ale už vůbec nevšímal a posunul lajdácky nohou kufr kousek dál od vchodu. Byl nervózní, ale zároveň se docela těšil a ze všeho nejvíc ho štvalo, že se teď sám v sobě nevyzná, pustil kocoura na vlastní nebezpečí prozkoumat vlak a sám se zatím zdržoval na chodbě ve vagónu C, pokud by ale někoho náhodou potkal, hodlal zapadnout do nejbližšího volného kupéčka.

_________________

<<< Před odjezdem vlaku

,,Tati honem! Kvůli tobě to nestihnu…“ Naříkala Jacqueline tlačíc před sebou vozík přes nádraží King’s Cross. Důvodem jejich zpoždění nebyl vlastně ani tolik její otec jako její kocour. On se jednoduše rozhodl, že do té klece nevleze, a tak docela dlouhou dobu utíkal před svými majiteli. Ale po úmorné půl hodině nakonec kocour podlehl na úkor brzkého příchodu k vlaku. ,,Jaké je to nástupiště?“ Zmateně hledala cedule s čísly visící na cihlových sloupech. Thomas s úsměvem ukázal na zeď mezi nástupišti devět a deset. ,,Je to 93/4.“ A kráčel si to ke stěně, mezitím co na něj Jacqueline zírala jak na blázna. Jako dítě, co vyrůstalo v kouzelnickém světě byla zvyklá na leccos, ale tohle? Opatrně s vozíkem zamířila za Thomasem, který během vteřiny prošel zdí. ,,Parfait.“ [Perfektní.] Moc se ji do toho nechtělo, vždyť to byla zeď, třeba to kouzlo přestane fungovat a ona si znovu zlomí nos…avšak pohled na hodiny zahnal všechny její obavy a bez rozmyšlení proběhla zdí. Před ní se objevilo nástupiště plné lidí a krásná parní lokomotiva s několika vagóny. ,,Měla by sis pospíšit.“ Thomas stál těsně u ní hrdě hledící na svou holčičku. ,,Hlavně tam nedělej žádný hlouposti.“ Věděl, že to říká úplně zbytečně a šibalský úsměv Jacqueline to jen potvrzoval. Už teď se připravoval na hromadu dopisů se stížnostmi ze školy. ,,Tati copak bych já někdy něco provedla?“ Skočila mu kolem krku a věnovala pevné objetí. Do školy se opravdu těšila, avšak jeho citování slavných spisovatelů u snídaně ji bude chybět, nebo pouliční bitky s Jackem, ze kterých vždy vyváznou jen tak tak. ,,Hlavně buď opatrná.“ Thomasovo sevření ještě zesílilo. Vlak zapískal na znamení odjezdu. Jacqueline naskočila do vagónu nejblíže ji, se slovy. ,,Aye, Aye, Captain!“ [Rozkaz, kapitáne!] Zamávala otci, dveře se za ní zavřely a vlak se dal do pohybu. ,,Tohle neskončí dobře…“ Pronesl si pro sebe Thomas sledujíc odjíždějící vlak.

Vagón, do kterého nastoupila byl plný pobíhajících studentů, všichni hledali kupé se svými přáteli, občas ji pod nohama proběhl nějaký ten zatoulaný mazlíček, jednoduše úžasná atmosféra. Díky své výšce dobře viděla přes ten dav v chodbičce a jala se hledat prázdné kupé. V hlavě myslela na to, jaká bude nová škola, jak tam budou učit, nebo proč tu sakra není žádný prázdný kupé! Přišlas pozdě, jako vždy. Hledání vzdala a raději sledovala krajinu míjející vlak.

_________________

Studenti zacpali uličku vagónu jako kamínky hrdlo láhve a Kail se tlačil mezi nimi s maximálně zhnuseným pohledem, který vrhl na kohokoliv, kdo se ho jen letmo dotkl nebo mu znemožnil další postup do volných kupéček; pokud Kail nesnášel něco víc než majonézu s chlebem a matčino objetí, pak to bylo zcela bezkonkurenčně mraveniště lidí tlačící se stejným a v ještě horším případě opačným směrem. Když už se vlak dal pomalu ale jistě do pohybu a polovina studentů už někam zapadla, Kail byl nejenže o několik drahocených procent klidnější a šťastnější, ještě si stihl všimnout toho, jak se mu Měsíc vytratil do uličky na druhé straně než tam, kde se do té chvíle ležérně opíral o své zavazadlo a pozoroval šachovnici ubíhající krajiny. Naježený kocour, jemuž lidstvo nejspíš taky moc nesedlo, se vydal za nejbližším kufrem jisté Jacqueline a ve snaze se uvelebit na jejím kufru, se nenápadně přikradl a vyskočil, teda pokud si rugbistka nevšimla jeho nenápadné akce a rozhodla se kufrem cuknout... nebo se do něj pustila její kočka. Kail sledoval pohledem kocourovi snahy a na tváři se mu uvelebil mírně škodolibý úsměv "Jacqueline, Jacqueline, tak pozdě! A jak vidím, ještě máš kocouří problémy, no přeju hodně štěstí," opáčil ironicky, nicméně nehodlal postávat celou cestu na chodbě a tak zalezl do C1, protože tam zatím bylo volno. Naštěstí. Musel ale uznat, že by nějakým menším rozptýlením na cestu vůbec nepohrdnul. Zhodnotil nakonec a vykoukl proto na chodbu, už jenom kvůli kocourovi. "To tam chceš celou cestu stát jako trubka?" ušklíbl se na francouzskou spolupachatelku.

_________________

Donnie vydržel z okna znuděně koukat tak tři pikosekundy, potom se začal nervózně ošívat a přerovnal si zavazadla. Navíc vytáhl Mickeyho, protože myšák začínal být v přepravce stejně nervní jako páníček. Mimo mazlíčka v kufru Kačer vylovil i balení Bertíkových fazolek, a tak s pohledem upřeným z okna a myší na klíně začal uzobávat. Jeho vnitřní radar ale okamžitě zaregistroval, že někdo stojí ve dveřích kupé, a to ještě dřív, než vcházející holka promluvila. Automaticky se v sedadle narovnal, ihned o něco méně rozmrzelý, a bleskově dívku i její doprovod přejel pohledem.
"Čau, jasně, pojďte dál," přikývl na souhlas. Když si přál společnost, přece ji hned z kupé nevyhodí. "A popovídám si rád, ehm," dodal s nejistě zamračeným obočím a znovu si příchozí prohlédl. "Ty seš Redmondová a ty Martínez, že jo? Jakože, famfrpálisti," zazubil se posléze, když je konečně zaškatulkoval. Sice se s cizími týmy nějak moc nebratřil a neznal, ale rozhodně věděl, o koho jde. Ale která Redmondová že je vlastně přítomná, za to už by ruku do ohně nedal. A kromě toho, že jsou oba stoprocentně starší než on, toho vlastně už moc nevěděl. Ale Mickey nevypadal, že by ho jejich spolucestující zneklidňovali, a tak se Donnnie rozhodl věřit jeho zvířecímu instinktu. Jakože jo, byl rád, že tu nedřepí sám, že jo.

_________________

Krajina plynule míjela vlak až se z ní stávala jen změť barev za okýnkem. Chodbička se trochu uvolnila, když už si většina lidí našla volné kupé, a tak tam se svým kufrem, na kterém ležérně polehával její kocour nepatrně vyčnívala. Kocoura z klece pustila hned jak nastoupila do vlaku, nějaký způsobem ji zvířata v klecích byla proti srsti. Možná to způsobila představa ji samotné v takové kleci, buď by se z toho zbláznila, nebo by zabila svého majitele dřív, než by klec jen otevřel. A jak to, tak vypadá její kocour na to měl stejný názor. Protože když ho vyndala nedříve prskal, ale nakonec jako vždy začal vrnět obmotaný okolo její nohy. Při pomyšlení na něj mrkla na svůj kufr, kde už nebyl pouze její kocour, odněkud se sem přikradl i jakýsi šedý kožich. Určitým způsobem jí byl ten kocour hrozně povědomý, jako by ho už někde viděla. To už slyšela známý hlas spolupachatele od Krucánků. Tak přeci jen jede do Bradavic. Měla obří radost, že v tomhle vlaku je někdo, koho zná, ale na venek se pořád jen nadřazeně usmívala. ,,Lepší pozdě než nikdy.“ Tu frázi už někde slyšela a v téhle chvíli sem i docela zapadla. Kail zalezl do jednoho kupé, ale svého kocoura nechal u ní. Vypadalo to, že mezi zvířaty panuje boj o místo na kufru. ,,Výborně.“ Po chvilce vzdala své snahy o ujednání příměří. ,,Ne nechci, jen jsem čekala až mě pozveš dál.“ Pobaveně vzala svůj kufr, ze kterého naštěstí její kocour stihl seskočit a vlezla do kupé C1. Nevěděla jak kupé uvnitř vypadají a svým interiérem ji mile překvapila, hodila si kufr do police nahoru a bez dalších okolků se svalila na sedačku naproti kanadskému zloději knih. ,,Takže tě po těch Krucáncích nedali do Azkabanu?“ Nadhodila s posměšným úšklebkem, když na to vzpomínala.

_________________

Pokud Jacqueline pojala Kailovu připomínku o trubce jako přizvání do kupé, pak se celkem rychle sžila s Moriartyho stylem a na to, aby s ním dokázala chvíli vydržet v jedné místnosti, tenhle základ byl opravdu nezbytný.
To ale nevylučovalo Kailovu otrávenou reakci, když nad ní protočil znuděně očima a doslova se propadl dozadu do sedačky u okna tak, že to z chodby vypadalo, jako když skáče do propasti pozadu a kufr si hodil do úložného prostoru nad hlavou.
Šedé chlupaté klubíčko se mezitím pralo o místo na kufru do poslední chvíle, a jakmile Jacqueline zaparkovala v kupéčku jeho pána, zakabonilo se ještě hůř než kapustňák a vyskočilo Kailovi do náruče.
"No když tam nejseš ani ty, proč bych měl zrovna já," poznamenal lehce povýšeně a pokusil se kradmo a nenápadně odstrkat Zvíře na vedlejší sedadlo. "Ale jak vidíš, zatím ne, mají určitě dost práce se sbíráním těch dýmových kabátníků," doplnil trpce. Smrtijedi se škatulkovali podle všech jeho známých kouzelnických příbuzných na stranu zla, která vraždila nečistokrevné, ale nejen to, prej. Kail si nebyl jist tím, co si o nich myslet už jenom proto, že je předcházely pomluvy a jak už je notoricky známo, ty v sobě nemusely mít ani špetku pravdy. Navíc ještě nikdy neviděl podobnou magickou válečnou show v praxi. Samozřejmě to byla vážná věc, a tak. "Možná kdyby odletěli z místa na těch směšnějch košťatech, třeba by měli větší šanci," dloubl do polospícího chundelatého tělíčka prstem, kocour přimhouřil žlutá očka a zasyčel, přitom se mu zoubky varovně zakousl do levé ruky. "Že tě vydědim," prskl varovně na kocoura. Vážně? Proč já...

_________________