Tenhle rok jsem neletěl na koštěti za vlakem, což znamenalo, že jsem ani neměl nějakou protivnou nemoc a mohl jsem tak dorazit na mistrovství. Nový Zéland zněl ostatně natolik exoticky, že bych kvůli němu byl ochotný zatajovat i ebolu. Navíc jsem si nedělal iluze o tom, že Maeve by mě roztrhla jako hádě, kdybych nepřijel tak, jak jsem jí slíbil.
Tatík sice nadával, že lístky stály celý majlant, ale tajně jsem ho podezíral z toho, že si mistrák užívá. Nebo to tak alespoň vypadalo, když mi v odpověď na můj prosík a psí oči docela ochotně pořídil skotskou šálu. Mamka na druhou stranu vypadala trochu zmateně, což ovšem nebyl vůbec nezvyklý stav.
Teď už jsem se davem proplétal sám, vzhledem k tomu, že jsem při stavění stanu byl spíš na obtíž a povedlo se mi na něj jednou spadnout, čímž jsem celou snahu naprosto zabil. Rozlícený rodič mne tedy vyslal do jámy lvové, doslovně pak „padej, Cassidy, jdi se podívat na košťata, pro mě za mě najdi někoho ze školy, ale hlavně se mi přestaň motat pod rukama“. Šel jsem za největším rozruchem, který prostě musel znamenat výstavu nových košťat – a taky jsem mohl a nemusel v davu zahlédnout Arsenovu hlavu.
Říct, že to, co jsem viděl, bylo Koště s velkým K, by možná bylo podcenění. Tardis totiž byla vážně nádherný výjev pro někoho, kdo projel školní famfrpálový pohár o jeden zápas. Obdivně jsem pískl a sjel koště pohledem, načež jsem zblýsknul celou moji partu stojící opodál. Nenechal jsem se dlouho pobízet k tomu, abych je šel pozdravit.
„Nazdar lidíí,“ zvolal jsem nadšeně, když jsem Arsenovi už tradičně skočil na záda. Měl jsem dojem, že by se kamarád touhle dobou snad i urazil, kdybych ho nevítal podobně rozjařeně. „Že je to ale kráska, co?“ zavrněl jsem, zálibně si prohlížejíc koště. A taky cenovku. No, bylo jasné, že za takovýhle kousek by si nemohli naúčtovat míň než půlku Gringottovic banky. „Vidíš tu cenu? Myslíš, že by něco takhle drahýho nechali bez ochranných kouzel? Tipoval bych, že tě to minimálně šlehne, když budeš mít velkou smůlu, tak i utrhne ruku, nebo něco takovýho,“ mínil jsem světácky a s křivým úsměvem mrknul na Tamsin.
„Leeeslieee,“ protáhnul jsem následně zhrzeně jméno své kamarádky, která nedaleko ode mě pochybovala o tom, jestli je tohle ultramegamoc drahé koště o tolik lepší než poslední model Nimbusu. „Koukni na to proutí! A na to, jak je ta násada vyvážená! Tohle je přeci minimálně čtyřikrát lepší než ty zmijozelský Nimbusy,“ hájil jsem Tardis srdnatě spolu s Mattem, který na něj evidentně taky nedal dopustit.

_________________

Bree byla nadšením bez sebe, když se s Killianem prodírali skrz dav kouzelníků a mudlů, aby se včas dostali k přepážce na sedmém nástupišti, kde se ukrývalo přenášedlo na Nový Zéland. Neustále poskakovala a kulila oči na všechny strany, aby viděla a slyšela cokoliv, co se jen mistrovství týkalo, zatímco její doprovod se i s partou kamarádů táhl v jejích stopách jako slimák těsně před smrtí. „Vážně si ji s sebou musel brát?“ Zazněla z úst jednoho Killianova kamaráda pichlavá otázka, na kterou mladý pan O’Malley nechtěl odpovídat, ale musel, protože ho probodávaly hned tři pár vyčítavých očí. „Hele, já ji nemohl nechat doma,“ začal se bránit a pohledem vyhledal to tekuté stříbro, co mu na chvilku zmizlo z dohledu. „Chápejte, po tom, co viděla. Rozprskla se vám snad někdy pracovnice ministerstva po obličeji? Naši do toho lístku vrazili snad všechny prachy, co měli, aby ji trochu rozptýlili.“ Zamumlal nakonec pochmurně, protože si dost dobře nedokázal představit, jak se jeho malá sestra mohla po takovém zážitku ještě usmívat. Bree si to prostě nepřipouštěla a vlastně celou tu záležitost ve svém dětském vědomí potlačila natolik, že si na ni nepamatovala. Jen v noci ji trápily děsivé noční můry, takže se často probouzela v posteli s rodiči, aniž by si uvědomovala, že ji tam někdo přestěhoval.
„Killi! Killi! Tady!“ Ozvalo se nástupištěm nadšeně a zrzavá dívenka započala poskakovat před cihlovou přepážkou jako hopík. „Až nás budeš hledat, budeme na pivu.“ Poplácal Killiana jeden z jeho kamarádů po zádech, než se mu ztratili z očí, protože s malou nezbednicí za zadkem se jim mistrovství trávit nechtělo. „Přestaň hulákat, Bree, ještě tě uvidí nějaký mudla.“ Napomenul zrzunku polohlasně, když se k ní přiblížil a zachytil děvčátko za ruku, aby společně s ní prošel skrz přepážku.
Přenášedlo je vykoplo ze vzdušného víru přímo mezi stánkaři, což Bree vzala jako pokyn k rozchodu, nebo spíše rozběhu, protože se hned v okamžiku dopadu na nohy vyprostila z Killiho ruky a zamířila k nejbližšímu stánku se suvenýry. „Jééé, Killi, tuhle mi koupíš, že jo? A Svenovi taky.“ Ukázala na poskakující miniovečku na své dlani a upřela na bratra psí oči, kterým nedokázal dlouho odolávat a sáhl do náprsní kapsy své bundy pro peněženku. O dvě minuty později byla Bree bohatší o dvě skotačící ovečky, skotskou šálu a modro-bílou mašli v drdolu, která byla skoro větší než Breeina hlava, ale to bylo to poslední, nad čím by si zrzunka zoufala. V kapuci huňaté mikiny s našitými sněhuláky jí pospával Olaf – tedy její potkan Olaf, ne Olaf Björksson, protože ten by se tam ani nevešel a Bree ho navíc ani neznala a zatím ani netušila, že někdo takový vůbec existuje – a čouhal mu jen dlouhý ocásek, který Bree šimral na krku, ale toho si děvčátko nevšímalo, protože toho kolem ní bylo tolik k vidění, že to musela ke Killiho nezměrné radosti neustále komentovat.

_________________

<<
Rodina Parkerova dorazila na mistrovství jako každý rok, na tak významné události přeci nemohli chybět. Cestu na nádraží si překonali s pomocí přemisťování, to správné nástupiště našli ještě rychleji než loni a teď byli tady, na Novém Zélandu, na místě, kde se konalo letošní finále. Tentokrát si ho nenechala ujít ani paní Parkerová, ač nebyla moc velkým fanouškem famfrpálu. Letos přeci hraje Skotsko, a to se nestává každý rok! Ani každé dva... Skoti vlastně naposledy postoupili do finále před třemi roky a kdoví, kdy se to přihodí zase. A tak se tu tentokrát sešla celá rodina Parkerových - Jane, Thomas i jejich dvě děti, Kath a Peter, které se teď o něčem vášnivě dohadovaly.
"To víš, že vyhraje Skotsko," mínil Peter, "víš přece, jak jsou dobří."
"Jisté to není," hádala se Kath, "Nový Zéland musí být taky dobrý, když je ve finále. Může se stát cokoli, třeba chytí zlatonku, a Skoti prohrají."
"Seš hroznej pesimista," obvinil svou sestru čtrnáctiletý chlapec. "Komu že to vlastně fandíš?"
Kath se zamračila. Věděla, kam Peter míří. "Skotsku, samozřejmě. Ale to ještě neznamená, že vyhrají."
"A takhle je to každý rok," povzdechl si pan Parker. Strávit finále mistrovství světa se dvěma dětmi bylo vždy o nervy, natož loni. Všichni přeci víme, jak to tenkrát dopadlo. Byl rád, že je tu letos jeho žena, ta to s nimi přeci jen umí líp.
"Dívejte na to koště!" zvolal z ničeho nic Peter a ukázal před sebe na hlouček lidí, kteří obdivovali to nejluxusnější a nejúžasnější koště, jaké kdy sourozenci Parkerovi viděli. "Tardis," přečetl Peter nahlas.
"A ty dívej na tu cenu," usměrnil ho pan Parker.
Kath zaostřila na cifru pod vystaveným modelem a vytřeštila oči. "Víš jistě, že je to cena? Není to třeba... Já nevím... Telefonní číslo?"
Peter vyprskl smíchy. Pan Parker věnoval své dceři smířlivý úsměv. "Obavám se, že v čistě kouzelnickém světě žádné telefony neexistují. Věř mi, na tohle koště nemáme, a nejsme sami. Vsaďte se, že tu zůstane až do konce mistrovství."
Tomu Kath lehko uvěřila. Raději se otočila a zamířila s rodinkou na prohlídku jiného vystaveného zboží.

_________________

| +

Za koláž a podpis děkuji Gweeny

I tento rok se objevila pětičlenná rodina Harrisových na nádraží King‘s Cross za účelem si opět užít Mistrovství světa ve famfrpálu, i když ten minulý ročník byl dosti mizerný. S panem Harrisem v čele se tlačili mezi ostatními kouzelníky na nástupiště 7 a 1/2. Jako minule na ně opět čekalo přenášedlo.
Aniyah bloudila očima po nástupišti a držela se v blízkosti rodiny, což bylo oproti minulému roku změna. Hlavně pro její matku, která se musela v minulosti pokaždé za ní ohánět a omlouvat za její neschopnost. „Doufám, že se zase nebude rozřazovat podle původu,“ nadhodil Wade, který pátral po přenášedlu.
„Jak jsem slyšel od tvé matky, tak ne,“ odpověděl pan Harris a s přimhouřenýma očima si syna prohlížel, „už ses konečně rozhodl?“ náhle na něj vyjel a snažil se mu podívat do očí. „Vždyť je ještě času dost!“ odsekl Wade. „Co se děje?“ zeptala se Aniyah a zvědavě klouzala očima z otce na Wadea. Otec ji rozcuchal vlasy a užuž se chystal jí odpovědět, když jej v tom momentu přerušila choť.
„Nechce toho drbání a chyťte se přenášedla!“ napomenula je ostře paní Harrisová, která se mezitím vecpala společně s Hayley mezi ostatními kouzelníky stojící kolem přenášedla. Aniyah se na poslední chvíli chytla přenášedla a ucítila ten známý a také nepříjemný pocit, z kterého se ji dělalo zle. Netrvalo dlouho a po chvilce dopadla nohama na tvrdou zem, což se neobešlo bez zapotácení. Instinktivně si objala paže, když se o její holou kůži otřel chladný vánek a rozhlédla se po okolí. Vyskytl se ji nádherný výhled, který by klidně celý den pozorovala.
„Pojď, Niyo!“ zahulákala na ní sestra, „chceš, aby ti ostatní rozmačkali? Věř mi, není to zrovna nepříjemnější zážitek.“ Aniyah se podívala nahoru a zahlédla nad sebou, jak se nad ní zhmotňují postavy. Nezaváhala a raději se rozeběhla k ostatním dřív, než z ní udělali palačinku. Připojila se ke sourozencům a společně s nimi vyrazila na prohlídku stánků.
„Holky, podívejte se,“ vydechl Wade, který zaujatě kulil oči na koště vystavené nedaleko od nich. Aniyah se nechápavě podívala stejným směrem a stejně jako její bratr vykulila oči. „Páni! To je…“ zarazila se a ohlédla se na sourozence, načež jim podstrčila paži, „štípnete mě!“ Hayley ji s pobaveným úsměvem uštědřila bolestivý štípanec, který byl doprovázen dívčím tlumeným jekotem. Když si dívka byla stoprocentně jistá, že neblouzní, společně s bratrem a se sestrou se rozeběhla ke koštěti.
„Tak to nám rodiče rozhodně nekoupí,“ povzdychl si Wade, když si zjistil cenu koštěte. „Proč ne? Mohli by nám přispět babička s dědečkem… I když vlastně ne,“ dodala spěšně Hayley, když na sebe přitáhla bratrovu pozornost. Všichni tři raději pokračovali v cestě a zastavili se u stánku, u něhož stáli jejich rodiče. Aniyah zaujala šála se skotskými barvami, kterou ji nakonec po dlouhém dohadování rodiče koupili. Nyní s omotanou šálou kolem krku se rozhlédla a čirou náhodou si všimla spolužačky z její koleje – Katherine. „Jé! Ahoj, Kath!“ zvolala, co nejhlasitěji a zamávala ji s úsměvem na tváři. Tázavě se podívala na rodiče. Oba dva současně přikývli a vyrazili společně s Aniyah k rodině Parkerových.

_________________

Na dnešek jsem se těšil celí rok. Trošku mě zklamalo, že ve finále není Francie, ale tak byla minulý rok. Snad jí to příště zase vyjde. Náladu mi dnes nemohlo zkazit ani to, že mi otec zatrhl koupi koštěte za moje provinění. Z Francie jsme se dostali na nádraží King's Cross a přenesli se pomocí veřejného přenášedla na Nový Záland. Normálně bysme se tam mohli dostat z domova, ale já neskutečně rád cestuji veřejně. Chandelle byla nadšená. Vždycky je, když jsme na nějakém famfrpálovém zápase. Jejím snem je být v týmu až se dostane do Bradavic. "Tati, říkal si, že mi nekoupíš koště, ale šály nám koupíš všem ne? zeptal jsem se s nadějí v hlase. "No dobře, ale jenom šály." zabručel otec a dal mi peníze. Došel jsem k stánku a řekl: "Dobrý den. Prosil bych čtyři šály skotského týmu." Dostal jsem je, zaplatil a šel zpátky k rodině. "Tady máte šály." prohlásil jsem a každému z nich jednu dal. Sám jsem si tu svojí omotal kolem krku. Přišla mi vhod. Byla zima. Procházeli jsme kolem košťat a já odvracel hlavu. Pak jsem si ale všiml velké skupinky bradavických studentů. Něco obdivovali, asi koště, ale neviděl jsem tam přes ně. Neodolal jsem a nakonec k nim vyrazil. Opravdu koukali na koště, ale jaké. "Páni." vydechl jsem. Na víc jsem se nezmohl. Jen jsem tam tak stál a koukal. To koště bylo neskutečně úžásné, drahé, aerodinamické. Jsem si jistý, že kdyby si táta sáhl hluboko do kapsy, zaplatil by ho, ale s tím mým "podfukem" mi ho nekoupí nikdy. Skoro mi z toho bylo do breku, a tak jsem rychle odkráčel pryč. Moje rodina si koště také prohlížela, ale mlčky, a jak jsem začal odcházet, šla pomalu za mnou. Všichni jsme mlčeli a vydali se blíž ke stadionu.

_________________

Darrel přemisťování nesnášel. Sotva se ocitl nohama pevně na novozélandské půdě, už byl v hlubokém předklonu a oddychoval skoro jako při porodu. "U merlina," huhlal s tváří bílou jako křída, "asi se pozvrac-" ani to nestihl doříct. Ne, že by to Darrelův žaludek opravdu nevydržel, to nehrozilo, akorát rád přeháněl, ale jeho dědeček - tak mu Darrel v životě neřekl, takže prostě Ethan mu vlepil menší pohlavek nad zátylek a ušklíbl se.
"Přestaň dělat slečinku. Jdeme," zavelel muž a pohlédl na svého vnuka, tudíž se opět nezapomněl pohoršeně zamračit nad jeho oblečením. Dávno byly ty časy, kdy rodiče Darrela do něčeho oblékli a on v tom zůstal. Poslední dobou se odmítal oblékat do společenských obleků, košil a kravat, alespoň ne o prázdninách. Dneska byl ve světlých, ošoupaných džínách, na nohou měl kecky a proužkované tričko s postaveným límečkem měl ve skotských barvách. Světlý svetr měl jen tak ledabyle přehozený přes záda a rukávy zavázané, aby mu nesklouzl. Krátké vlasy mu vykukovaly - spíš trčely z bílé kšiltovky. I když podle Ethana jeho vnuk vypadal jako nějaký ubohý měšťan (ve skutečnosti ho tituloval mnohem hůře), jedna věc se mu upřít nedala a tou byla alespoň sladěnost. Ale za to mohlo pár mávnutí babiččinou hůlkou, protože dle ní se na to jinak nedalo dívat. Tudíž, Darrel vedle svého zachmuřeného dědečka vypadal poněkud nevhodně, když Ethan Gall si to vykračoval v naleštěných polobotkách, perfektním obleku a nešlo si nevšimnout atmosféry, která se kolem nejstaršího Galla vznášela, zatímco u Darrela se vznášela maximálně tak moucha, kterou odehnal otráveně rukou a přežvýkl žvýkačku, než se rozhlédl kolem a hledal někoho známého, protože nehodlal s dědou strávit celý den. Nebyl blázen, i když pochopitelně měli místa ve VIP sekci, ale to bylo Darrelovi naprosto ukradené.
Měli namířeno ke stánkům, protože Ethan byl zapáleným fanouškem famfrpálu a sbíral šály jednotlivých národních týmů, pohybující kartičky, informační brožurky, vlaječky a dokonce i trička, která nikdy nenosil, to bylo pod jeho úroveň, ale rád měl věci pohromadě, takže se dalo očekávat, že u stánků se suvenýry nechá tak jednu výplatu průměrného nečistokrevného kouzelníka, ale tím se očividně vůbec netrápil. Doma měl speciální místnost, která byla pro takové věci vyhrazená a pokud se na Mistrovství nedostal, což bylo zřídka kdy, jeho syn vždy dostal seznam věcí, co má koupit. Letos k sobě bohužel vyfasoval i svého vnuka, s kterým se vídal opravdu velmi málo, takže určitá nezkušenost se projevila, když Darrelovi bez většího vzpírání dovolil jít se podívat na nové koště. Lepší se ho zbavit, než ho tahat všude sebou.
Darrel přiletěl k předváděnému Tardisu jako blesk, div mu kšiltovka nespadla z hlavy. Nečekal, že bude tak lehké se z dědových spárů vykroutit. "Hej, hustý. To je mazec!" vecpal se mezi skupinku mladších dětí, aby si koště mohl lépe prohlédnout, jelikož ho samozřejmě naprosto uchvátilo. Jistě, sice po neskutečně dlouhé době dostal Nimbus, ale tohle byla jiná liga. A v tom si všiml skupiny svých spolužáků, kteří byli přímo naproti němu. Maeve, Leslie, Cassidy, Arsen, Matt... Darrel na ně začal zběsile a nadšeně mávat, div nevrazil někomu blízko něho loktem, nebo si nevykloubil rameno. "Nazdáááár!" začal na ně hulákat přes celý ten prostor předváděného koštěte.

_________________

Leslie pobaveně protočila očima, když se do ní spolužáci pustili kvůli tomu, že je tohle koště určitě lepší, než starý Nimbus. Jasně, muselo být lepší, když stálo tolik peněz, navíc vypadalo fakt moc hezky a mělo dokonale aerodynamický tvar… Jenže Leslie prostě měla ráda Nimbusy. A to ho ani nevlastnila. „No jo, lepší asi bude, ale zase takovej zázrak, abych kvůli tomu prodávala barák nebo se prodala do otroctví, to určitě není,“ odvětila přesvědčeně, pokrčila rameny a pobaveně se ušklíbla Cassovým směrem. Na Maevina slova souhlasně pokývala hlavou. „Jasně, že to bude mít chyby, určitě to není dokonalý koště!“ přitakala a zvesela se zazubila. Tak, kluci, a máte to. Pak se ovšem zamračila. „Hele, Harringtonová měla při tom famfrpálu akorát šílený štěstí, nic víc. Jinak bysme Zmijozel s přehledem rozdrtili,“ pronesla bez sebemenšího zaváhání a v očích se jí nebezpečně zablesklo. Ta bojovnost ale celkem rychle opadla, když si uvědomila, že během dalšího školního roku nebude hrát v hlavní sestavě – chystala se nahlásit jen jako náhradnice, kdyby jí tým fakt moc potřeboval, o čemž pochybovala. Ginger jí ostatně několikrát dala najevo, že o ni v týmu nestojí. Nebo se tak přinejmenším chovala. A Leslie to nehodlala trpět. Navíc tam byl Ezra, ten prašivej zrádce, co se radši paktuje se Zmijozelama, než aby pomohl spolužačce z Nebelvíru. Zmetek. Ona si Ginger třeba uvědomí, že mě v tom týmu postrádá, až zase všechno projedou… Konec konců, Leslie byla hodně dobrá odrážečka a měla hodně slušné rány a zásahy. Talent prostě měla, to se popřít nedalo.
Když se u jejich skupinky objevil Darrel, Leslie ho sjela pohledem. Nebyla si jistá, jestli na něj má být naštvaná, nebo ne – poslední dobou jí totiž nevěnoval tolik pozornosti, kolik by si od dobrého kamaráda dle svého mínění zasloužila. Pár dopisů za celé prázdniny prostě nestačilo. „Čau, Dájo,“ broukla k němu nakonec a letmo se pousmála. Pohledem ještě na chvíli zabrousila k novému koštěti, aby se dostatečně pokochala, ale pak se podívala na svoje spolužáky. „Hele, komu vlastně fandíte? Doufám, že Skotsku. Myslíte, že hraje McKay? A McLarken?“ Leslie se pobaveně zašklebila. Sice fandila Skotsku, ale možná taky ve skrytu duše doufala, že McLarkena sejme potlouk a ukáže se, že není zdaleka tak dobrý chytač, za kterého se má.
Po chvilce dloubla loktem do Maeve. „Hele, nepůjdeme za chvíli někam, kde je trochu míň lidí na jednom místě? Asi mě za chvíli klepne z toho, jak se na mě všichni mačkají,“ zahučela a protočila očima. Na její vkus se u nového koštěte nacházelo příliš lidí na velmi malém plácku.

_________________

Propletli jsme se skupinou zasmušilejch chlapíků v šedejch oblecích a se zánovníma kufříkama v rukách, načež mě děda popad za límec mýho už tak dost vytahanýho svetru a nemilosrdně mnou smýkl do překvapivě průchodný přepážky mezi nástupištěma 7 a 8. Ne že bych mu to moh zazlívat - sám bych těma šutrákama dobrovolně neprošel, Mistrovství Nemistrovství. O přenášedlech se tradujou samý ošklivý historky a já, kterej jsem jima ještě nikdá necestoval, jsem se bál, že vyzvracím všecky ty moc dobrý rohlíky s marmeládou, co mi je máma naservírovala k snídani.
Bál jsem se oprávněně. Sotva nás přenášedlo vyplivlo na Novým Zélandu, už jsem si za libýho dědova smíchu utíral pusu od zvratků a nechával si poníženě pomoct na nohy - ale pak mi do oka padl naprosto bombastickej krámek s pohyblivejma figurkama famfrpálistů, nebo jak se těm polobohům říká, a já na nepříjemnej zážitek docela zapomněl. Taky mi váhavě zaškrundalo v břiše, což bylo určitě dobrý znamení. "Dědo, že mi koupíš toho skotskýho chytače?" zaškemral jsem nalíhavě a zatahal ho za rukáv, abych dodal svejm slovům patřičnou váhu.
Netrvalo dlouho a už jsem v dlani žmoulal figurku, která sebou usilovně cukala, leč marně, na svobodu se nedostala, výhled mi zastiňoval kšilt tématicky zbarvený kšiltovky a zrovna jsem se poohlížel po šále, když tu se k nám přidružil nějakej postarší maník, co měl tak dlouhý méno, že jsem ho zapomněl ještě dřív, než se dopředstavil. Velmi se měl k dědečkovi a z toho, co nám (značně zmateně) řekl, vyšlo najevo, že právě jemu vděčíme za lístky. Tím u dědy zřejmě vyvolal výčitky svědomí, protože ten ho pozval na pívo, což bylo fajn, poněvadž mi dal trochu kapesnýho, ať si koupím, co chci, a pak že mám v tolik a tolik přijít za nima do hospody, která je tam a tam.
Moc jsem ho neposlouchal, už jsem totiž v duchu slintal nad miniaturníma modýlkama košťat a představou ňáký místní specialitky, která by mi ukonejšila násilím vyprázdněnej žaludek.
Není proto divu, že jsem se nacpal, koupil si košťatko, chvilku očumoval opravdickej Tardis model, u kterýho jedinej proutek stál nejspíš víc než celej mámin půlroční plat, a nakonec vyrazil k určenýmu pijáckýmu stánku, abych zjistil, že jsem úplně a dokonale ztracenej.
Ňákou dobu jsem to zjištění jenom nešťastně vstřebával, pláč na krajíčku, ale pak jsem se vzchopil a udělal to jediný, co se v týhle situaci dělat dalo - přimotal jsem se k nějakýmu mladýmu hnědovlasýmu chlápkovi, co vypadal naprosto neškodně, páč mu doprovod dělala zrzavá holka asi mýho věku (Brianna). "Dobrý den," oslovil jsem pána roztřeseným hlasem a byl si jistej, že ví, že mi je do breku, "nevíte prosím, kde najdu stánek 'Černý pivo berana Billa?'"

Koště působila jako mucholapka na lidi a ještě víc na bradavické studenty. Během chviličky tam naběhla snad půlka lidí, které Tess ze školy znala, zvlášť pak ti, kteří hráli famfrpál.
Přiběhla nějaká dívčina, kterou Tess ze školy rozhodně znala a vzhledem k hyperaktivnímu nadšenému chování mrzimorská.
Ale to koště vypadalo úžasně. Kdyby si jen na něj mohla sáhnout... Ale jak říkal Arsen, nejspíš bude tak dobře zabezpečené, že by jí to odhodilo sotva by se k tomu jen přiblížila. "Radši bych na to nesahala," odpověděla Tamsin, i když se na ní ani nekoukla. Ale taky by si ráda sáhla. Úplně to svádělo. Pořád se snažila vstřebat všechny detaily koštěte.
Než se stačila představit, stihl to za ní Matt. Stáhla ruce z Arsena i Matta, protože, přiznejme si, že mít ruce ještě o chvíli déle nahoru, tak se jí odkrví.
Přihnali se i další a všichni říkali podobné věci. Prostě všichni automaticky to koště zbožňovali. Sotva ale Matt řekl, že je to koště rozhodně lepší než její Nimbus, mrskla po něm trochu ukřivděným pohledem. "Pochybuju. Nimbusy jsou hodně dobrá košťata a o tolik lepší tohle být nemůže." Až uvidí parametry koštěte a budou vážně tak dobré, tak uzná svou chybu. Když už začal koště bránit i Cassidy, Tess to vzdala. Jistě, že je to koště lepší. Ale zas o tolik lepší být snad nemůže! Nebo ano? Ne, rozhodně ne.
"Abychom si mohli kupit ty košťata, tak bychom museli nejdřív prodat Bradavice," prohodila směrem k Leslie. A mžná i pak by měl tyhle košťata je jeden famfrpálový tým.
Ne, že by zrovna chtěla bránit zmijozelský tým, ale tak velcí trotlové to nebyli. "Jen byli rychlejší, třeba proto měla Ariana větší šanci chytnout zlatonku." A proto ji určitě taky chytila. Zmijozelští nebyli úplná banda trotlů, jen lehce. Uměli hrát famfrpál stejně dobře jako ostatní, ale lepší košťata jim nahrávala. Ale Matt měl taky pravdu. Koště by mohlo být sebelepší, ale pokud je člověk na něm neschopný, tak to prostě nepomůže.
Koštěte se sice ještě úplně nenabažila, ale mačkalo se tu na ní moc lidí. "Nepůjdem někam jinam?" zeptala se pak trochu zamračeně Matta, když viděla všechny ty lidi. "Je tu strašně narváno," zavrčela pak, když jí někdo šlápl na nohu.

_________________

>>>

Ginger na Mistrovství světa ve famfrpálu jela s celou rodinou, která se sešla po celkem dlouhé době a ani tak nebylo jisté, že táta nebude muset v průběhu zápasu odjet zpět na Ministerstvo, kde teď měli spoustu práce, hlavně když se teď tolik kouzelníků seskupilo zde na Novém Zélandu, kolem kterého byly silné vzdušné proudy a některé sovy s nimi měly tak trochu problémy, takže se na Henrikovo oddělení stahovala spousta stížností.
"Stejně nechápu, jak mohli porazit Finsko, vždyť to vypadalo tak nadějně!" brblal Henrik Olsson, protože prohra severského státu jimi vždycky otřásla. Sice už několik let žili v Británii, ale pocházeli ze Švédska a jejich sympatie se automaticky vztahovaly i na ostatní severské státy.
"To už je jedno, tati, stejně ten zápas bude pecka - už jsem vám říkala, že ve skotským týmu hraje bratr naší profesorky a náš bejvalej Primus? On je to teda strašnej suchar a vůbec, navíc ex-Zmijozel, žejo, ale stejně..." hlásila Ginger a jejímu bratrovi i rodičům bylo naprosto jasné, jak to ve skutečnosti myslí. Když mohl on, tak ona se do národní reprezentace může dostat taky. Problém byl jenom v tom, že ačkoli bratr s tátou ji v jejím snu podporovali, mamka byla hodně proti.
Když úspěšně postavili stan, dohodla se Ginger s rodiči, že si je najde před nástupem na tribuny, a tentokrát se dokonce ani nemusela starat o Kalleho, protože toho vzali na obchůzku stánků rodiče spolu s rodinnými přáteli, kteří měli stejně starého syna, takže byl Kalle navýsost spokojený. O nesmírné spokojenosti Gingerině nemluvě. Samozřejmě, že se doslechla o tom novém koštěti, ale tušila, že kolem něj teď na začátku bude milion lidí, a vzhledem k tomu, že si ho hodlala pořádně prohlédnout, rozhodla se, že se ještě chvíli bude potloukat okolo a pořídí si nějaké suvenýry, a až potom se přesune k Tardis.

I když byla slušně nabalená z domova a zima jí nehrozila, skotské šále neodolala, a tak už s omotaným krkem zamířila ke stánku s pohyblivými miniaturami hráčů, protože se chtěla o něčem přesvědčit. A opravdu, za malou zlatonkou se tam se zarputilým výrazem honilo hned několik Salemů McLarkenů. "No to si děláte srandu!" prohlásila Ginger a k velkému údivu všech okolo se dala do hlasitého smíchu, až se za břicho popadala. Ne, že by Salema neobdivovala, že to dotáhl tak daleko a nefandila jemu a jeho týmu, ale jelikož ho znala ještě z jeho školních let...inu, prostě jí to přišlo strašně moc vtipné.

_________________