Rodina Harrisových se úspěšně dostavila k Parkerovým, aniž by se Aniyah podařilo zakopnout o konec šály, která se jí při běhu zapeklitě motala kolem nohou. Na poslední chvíli se zastavila před Kath, kterou chtěla sevřít v medvědím objetí, ale dle situace si to promyslela. „Dobrý den,“ pozdravila zbytek Parkerových a vzápětí oplatila paní Parkerové úsměv.
Manželé Harrisovi chvílemi rozpačitě hleděli neznámo kam a jakoby náhle oživli, když na ně promluvil otec Katherine. Oba dva vykouzlili na tváři úsměv a potřásli si s ním rukou. Aniyah nevěřila svým očím, že právě viděla svojí matku se usmívat. Často se mračila a k úsměvu měla daleko. Pohlédla na sourozence, kteří byli očividně také překvapeni, ale podařilo se jim svůj úžas skrýt.
„Ano, fandíme. Vy také?“ odpověděl pan Harris na dotaz paní Parkerové. Když se mu dostalo odpovědi, pustil se společně s jeho manželkou do rozhovoru s Parkerovými. Aniyah obrátila pozornost zpět ke Kath a jejímu bratrovi. Když ji byl předložen dotaz ohledně šály, rozhlédla se a rozpřáhla ruku do neznáma. „No, bylo to někde… Kdeže to bylo?“ Podívala se na sourozence, kteří nakonec po dlouhém dohadování ukázali na správný stánek.
„První týden prázdnin byl nudnej a taky hroznej. Přišli k nám totiž další příbuzní z taťkovy strany. Mělas vidět, jak se tvářili, když viděli náš dům. Jakoby si mysleli, že bydlíme na smetišti,“ zamračila se při té vzpomínce. „Taky jsme byli v Řecku. Měla bys tam někdy s rodinou jet. Je tam hezky a je tam hodně památek,“ zavzpomínala si a zatoužilo se ji opět navštívit její rodné město. „Které si vlastně ani nechtěla vidět. Pořád nás otravovala, abychom šli do té cukrárny kvůli sušenkám,“ dodal s úšklebem Wade a šťouchl mladší sestru do paže. Vyčítavě se podívala na Wadea a si promnula paži. „A co ty, Kath? Bylas už někde? Máš ještě nějaké plány?“ otázala se Aniyah spolužačky a letmo se podívala na Petera, který zcela o něčem jiném.
„Myslíš všechnohledy? Ty budou někde tady poblíž,“ odpověděla Hayley Peterovi snažíc se zapojit do rozhovoru. Chystala se odpovědět na jeho druhou myšlenku, ale v tom zahlédla k nim přicházet další rodinu. Wade a ani Hayley je nepoznali, ale vzato Aniyah ano. Vlastně jenom jedinou osobu a to její další kamarádu, tentokrát z havrasparské koleje. „Ahoj, Gweeny!“ zamávala ji s úsměvem. „Dobrý den,“ pozdravila starší a dle jejího vzoru zbytek Harrisových přicházející rodinu pozdravili. „Jasně!“ přitakala Aniyah nad dotazem Gweeny a zamávala šálou ve skotských barvách. „Jaký jsi měla zatím prázdniny?“ otázala se jí ihned a na tváři ji stále pohrával úsměv.
Zatímco se Aniyah a sourozenci bavila s ostatními dětmi, manželé Harrisovi se představovali McGrathovým. „Těší mě. Já jsem Logan Harris a tohle je má žena Sophia.“ Sophia mírně pokývla hlavou na pozdrav. Panu Harrisovi došlo, že před ním stojí bývalá čistokrevná rodina McGrathových. Ovšem bylo mu to zcela jedno. Nebyl jako ostatní čistokrevní kouzelníci. To, že se oženil s ženou z čistokrevného rodu, toto tvrzení neutvrdilo.

_________________

Scotty se hrdě řadil přesně mezi ty skalní fanoušky, kteří na mistrovství světa ve famfrpálu přijeli jako první, a měli v plánu užít si ho na maximum. Společně s přáteli dopoledne postavil stan, protože pochyboval, že by byli schopní večerního návratu domů, a celý den se jen tak poflakoval mezi stánky a skupoval blbosti, které mu přišly užitečné – takže skotské šály, vlajky, věci, co dělají hrozný hluk, a tak dále. A pochopitelně rozdával podpisy, protože si ho (nečekaně) hodně lidí pletlo s jeho slavným bratrem, kterého on sám ani neznal, jen z velmi zkresleného vyprávění. A z novin. Pak se s přáteli lehce přiopil, aby létání nad stany soupeřových fanoušků mělo ten správný šmrnc, a poté už byl čas vylézt ze stanu, nasednout na koště a letět.
Scott se po stanovém městečku pochopitelně celou dobu pohyboval v kiltu – jak jinak lépe dokazovat národní hrdost, že? Při letu na koštěti to byl sice trošku handicap, ale jemu to nevadilo – blbě koukali jen ti, co zrovna vzhlédli, když letěl nad nimi. A to byla ostatně jejich chyba, tak co. Jako střela se společně s jedním svým kamarádem prohnal nad stany Zélanďanů a zatímco jeho drahý parťák dělal zvukovou kulisu zakoupenou trumpetkou, Scott se ochotně ujal role provokatéra. „Hej, ty trollí sople, vsadím se, že ani nevíš, na kterým konci koštěte se sedí, co?!“ zahulákal zvučnou skotskou angličtinou, provokativně se zazubil a zakroužil nad hromotlukem, kteréhož počastoval tím pěkným oslovením. Jenže hromotluk očividně věděl, na kterém konci koštěte sedět, protože přehodil nohu přes násadu své Komety, a vystartoval do vzduchu, aby si to s tím zrzavým skotským zmetkem vyřídil po svém. Scotty si skousnul spodní ret. „Ryane, zdrhej vole!“ houknul kamarádovým směrem, ačkoliv zrovna Ryan určitě nebyl tím, komu by ten Zélanďan moc rád zakroutil krkem. Jeho pohled totiž vraždil Scottyho, ne jeho plavovlasého kámoše.
Zrzoun se zazubil, protože vytušil, že teprve teď to bude ta pravá zábava. „Hele, soplíku, a jseš si jistej, že tě to koště udrží?“ zavlnil provokativně obočím, ale to už chlap jako hora seděl na koštěti a poměrně rychle stoupal, protože netoužil po ničem jiném, než pěkně tvrdě sejmout toho trotla v sukni z koštěte. „Se divím, že to vůbec letí, obzvlášť taková šunka,“ neodpustil si Scott poslední poznámku, načež se rozchechtal a na poslední chvíli vyrazil nad stanovým městečkem pryč, přičemž předvedl řadu moc hezkých kliček a manévrů (s kiltem to bylo téměř po vzoru Marylin Monroe), aby setřásl svého pronásledovatele. Nimbus 1001 byl naštěstí podstatně rychlejší, než starší Kometa, a tak se Zélanďana zrzek po chvíli zbavil. Se smíchem seskočil z koštěte, přehodil si jej přes rameno a rozhlédl se kolem sebe. Pohled mu padl na nedaleký stan, kde bylo předváděno nové koště z řady Tardis. Za tohle koště měl Scott v plánu vyhodit nekřesťanské peníze, jakmile opadne to největší nadšení. Popošel blíž a natáhl se, aby přes drobotinu, co se shromáždila kolem, dobře viděl. To koště vypadalo vážně luxusně, prostě láska na první pohled.

_________________

S rodinkou jsme se tento rok znovu vypravili na mistrovství světa ve famrfrpálu. Malý Kean jel tento rok jž po druhé, ale stejně byl natěšený jako malé dítě. Prohlédli jsme si košťata. Především to, pro čistokrevné kouzelníky bylo úžasné. Možná by na něj táta i měl, ale já jsem dvojí krve... Docela mi to bylo líto. Nikdo z rodiny na mě nepohlížel špatně, a dokonce mě asi budou chtít vdát za nějakého čistokrevného, až nadejde čas, ale otcova širší rodina (sestřenice, bratranci a jejich rodiče), na mě vždycky pohlíželi špatně, proto se s nimi otec přestal bavit. Velice ho za to obdivuji. Je to opravdu velice hodný otec. A myslím, že mě má opravdu rád.
"Tati, koupíme něco? Jako něco se Skotama? Jo a nechtěl by Kean kilt? To by byla sranda ne?" zeptala jsem se nadšeně. Pohlédla jsem na otce prosebně. "No, tak něco by jsme možná koupit mohli, ale nevím, jestli Keanovi udělá kilt radost. Co byste chtěli koupit? A co Kaene, chtěl bys kilt?" zeptal se otec mile. "Kup holkám šálku a mně vlajčičku. Zvládneš to zlato." řekla nevlastní matka a podívala se upřímně na svého manžela. "Já bych chtěl ten klit." prohlásil Kean. "Víš, že kilt je skautská sukně pro muže?" zeptal se otec Keana. "Skotská." opravila jsem otce. "To nevadí, sukně pro muže jsou určitě fajn." řekl s tím svým malým dětským úsměvem. Došli jsem tedy ke stánku se suvenýry a otec mně a sestře koupil šálku. Matka vyfasovala pořádné mávátko se skotskou vlajkou a Kean opravdu dostal kilt, který mu přímo v suvenýrech upravili na míru. Otec mu nedovolil nosit sukni na holé nohy, a tak si jí přetáhl přes kalhoty. Byla pořádná zima, takže se otcovu zákazu vůbec nedivím. Nicméně Kean vypadal vtipně i tak. Tak jsme se procházeli sem a tam a rozhlíželi se kolem. Na každého jsem se mile usmála.

_________________

O figurce jsem se sice dozvěděl velký kulový, ale nemoh jsem se za to na Bree zlobit, poněvadž mně to vynahradila jinačí informací. A jakou! Hnedle jsem přestal vejrat na maličký chundelatý přežvýkavce a rozjařeně k ní zved oči. "No nekecej! Ty znáš osobně Seana O'Callaghana?" osočil jsem Bree pohotově a samým rozrušením zrychlil krok, takže jsem Killianovi, kterej si to rázov vpředu, šláp na paty.
"O moc jsi nepřišla," podotk jsem nepřesvědčivě, protože kdo neviděl Tardis, ten jako by nežil, "stejně bys na ni přes všecky ty lidi nejspíš nedohlídla." Což byla náhodou úplná pravda, protože nejlepší koště světa přišla omrknout snad celá Británie a pár drobnějších států k tomu.
Však se taky bylo na co koukat.
Čímž jsem si moh bejt naprosto jistej, protože to jediný jsem s košťatama kdy dělal - šmíroval je jak ňákej úchylák. A, světe div se, byl jsem víc než ochotnej se k tomu Bree přiznat. "Ne, ono by mně stejnak k ničemu nebylo. Lítat neumím a beztak bych se nejspíš ani neudržel ve vzduchu. Ale zato ty vypadáš, že bys v tom mohla bejt dobrá. Nejseš náhodou v kolejním týmu?" zkusil jsem odvíst pozornost lichotkou, protože to prej na holky zabírá, a teprve pak se vůbec poprvé rozhlíd, kam nás to Killian vede. Připadalo mi to tu povědomý, ale to nebylo nic zvláštního, když jsem prve v zoufalství prosmejčil všecky možný i nemožný kouty, pročež jsem teda nic neřekl a nechal pána, ať dělá, co umí. Však on nejspíš bude šikovnej.
V ruce se mně najednou cosi zazmítalo a já polekaně uvolnil sevření. V dalším okamžiku na svobodu vystřelil chudák skotskej famfrpálista, co jsem ho až doteď žmoulal v dlani a úplně na něho zapomněl. Chvilku se jen tak zmateně motal ve vzdušnejch proudech, aby pak, celej zmagořelej, zamířil k Bree a rozverně jí začal poletovat kolem hlavy. Jednou nebo dvakrát ji dokonce na zkoušku zatahal za tu přerostlou mašli, co ji měla ve vlasech, a mě nenapadlo nic lepšejšího než se potichu chlámat a jednou docela potichoučku zavolat: "McKayi, ke mně!", což bylo samozřejmě prd platný.

Taren si klidně vykračoval novozélandskou krajinou, jako by se právě ocital někde uprostřed velkoměsta a kolem něho se pohybovali samí vznešení a čistokrevní, naprosto dokonalí kouzelníci, kteří se za své jméno, majetek a v neposlední řadě i samozřejmě původ nemuseli stydět. Naprosto ignoroval fakt, že jeho okolí je přesný opak, tudíž přeplněné existencemi mudlovského a smíšeného původu, kde byli čistokrevní spíše výjimkou. Snažil se tento fakt vsunout do pozadí své mysli a raději se soustředit na myšlenku, že je právě na prvotřídní kouzelnické akci - mistrovství světa ve famfrpálu, které uvidí z těch nejlepších míst, která vůbec stadión může poskytnout. Sice se Hartovi neřadili k těm nejbohatším čistokrevným rodinám, právě naopak se spíše společenským žebříčkem propadali, o čemž Taren neměl ani tušení, ale bylo samozřejmostí, že Taren chce mít ty nejlepší místa na stadionu. Naprosto ho nezajímal fakt, že ta místa budou stát spoustu peněz, které jeho rodina potřebuje na mnohem důležitější věci, než aby je vyhodila jen tak do povětří kvůli famfrpálu, jenž by si byl schopen vychutnat i z nějakého toho normálního - samosebou pro čistokrevné určeného místa. Navíc, nešlo pouze o peníze, pan Hart musel vyvinout opravdu velké úsilí na Ministerstvu a vzít si spoustu práce na víc, aby se mu těchto čestných a nejlepších vstupenek dostalo a syn neudělal doma zbytečnou scénu, že na žádné Mistrovství jet nehodlá, pokud nebude mít nejlepší výhled, nejměkčí sedačku a vlastnoruční podpis Salema McLarkena. Vše už bylo zařízeno, pak už to chtělo pouze ten podpis a o to se hodlal postarat Taren sám, otec byl víceméně budižkničemu a takový starý prošedivělý chlápek by asi neměl žádat o podpis tak prvotřídní hvězdu, kterou Salem byl. Ano, Taren se za svého otce styděl.
Každoroční mistrovství brali Hartovi jako takovou krátkou dovolenou, během které si odpočinuli od práce a užili si také davového nadšení. Ač se to nezdálo, Taren byl obrovským famfrpálovým nadšencem a rodiče tudíž museli být také. Laurel nechávali každoročně doma, což byla také příjemná změna, protože budoucí student Bradavic si mohl užívat pozornosti obou rodičů, kteří ho dvacet čtyři hodin denně obskakovali a plnili mu jeho požadavky a přání jako na běžícím páse. Stan už postavili nad ránem, otec s matkou zápolili s velkou lesklou stříbrnou plachtou, zatímco Taren posedával v plátěné židličce a upíjel z hrnečku čaj. Paní Hartová se po dostavení stanu někam vytratila, potkala svou starou známou a znáte ženy, když se dlouho nevidí. A tak to momentálně vypadalo na pánskou jízdu, když Taren s hrdě vystrčenou bradou vykračoval po zelené trávě a pohledem přelétával dav kouzelníků a desítky tyčících se stánků, zatímco pan Hart se držel za ním a při každém třetím kroku si nervózně upravoval ofinu prošedivělých vlasů.
Bylo docela chladno, a tak se Taren nesl v tenkém černém kabátě, pod kterým měl společenský oblek s bílou košilí a úzkou černou kravatu. Na stupidnosti typu trička, šály a čepice v národních barvách si nepotrpěl, navíc neměl potřebu někomu dávat najevo, komu fandí. Byla to čistě osobní věc a snad všichni museli vědět, že tým Novozélanďanů je tým bez šance. Kritickým pohledem se jednou za čas podíval ke svým perfektně vyleštěným polobotkám, na kterých sem tam utkvělo stéblo trávy nebo nějaká ta hlína, jak byla země vlhká, a zrovna v jednom takovém okamžiku Taren zapomněl, že se ocitá v davu lidí a měl by tudíž dávat pozor na cestu, a než během těch krátkých dvou vteřin stačil zvednout hlavu se svým pečlivě upraveným účesem, už prudce vrazil do nějakého chlapce, co šel přímo na proti němu a byl očividně zabrán do rozhovoru s nějakou zrzavou dívkou (Thomas a Brianna). Sotva stačil zalapat po dechu, už se do těch dvou provrtával pohledem a naprosto odignoroval fakt, že měli u sebe dospělý doprovod. Ostatně, ten měl Taren také, ale na svého otce se v životě nespoléhal. "Nemůžete zatraceně dávat pozor na cestu?" vyjel s úšklebkem na oba, pochopitelně si vybral tu více zranitelnější oběť - alespoň dle vlastního úsudku a provrtal Briannu nepříčetným pohledem, přičemž ona sama vlastně za nic nemohla, víceméně ani Thomas, ale právě s ním se Taren srazil. "Ještě, abych se vám vyhýbal. Mudlovská smetánka," brblal si naprosto znechuceně, jak jen rychle stihl ty dva zařadit do svého osobního žebříčku kouzelníků podle původu. Už se znovu nadechoval, jako kdyby takovou malou a nevinnou srážku nemohl přejít pouhou omluvou, ale v tom ho zaujala ta létající miniatura famfrpálového hráče. Zdálo se, že to Tarenovi na chvíli sebralo vítr z plachet, jako by zapomněl, co chtěl dodat a namísto toho se otočil ke svému otci. "Tu figurku chci mít, rozumíš?" zaklonil zamračeně hlavu ke svému otci, který se do té chvíle tvářil neviditelně a těkal pohledem všude kolem, než se na svého syna byl nucen zadívat a nepatrně přikývnout, také se pokusil shovívavě pousmát na Thomase s Briannou, ale to byla pramalá kompenzace, vzhledem k Tarenově chování. Ten si zrovna znechuceně otíral černý kabát, jako by se o Thomase ušpinil a mohl chytit nějakou nemoc.

_________________

„Byl to nebelvírský prefekt a komentoval famfrpálový zápasy, když zrovna nebyl sám na hřišti. A já ho teda neznám moc osobně, protože všechny holky, co ho znají osobně, se s ním pusinkovaly a já se s ním fakt pusinkovat nechtěla. Takže ho vlastně skoro neznám,“ zauvažovala nakonec Bree a mírně se zamračila, ale pak to hodila za hlavu, a znovu se zářivě usmála. Jen Killi, který jejich rozhovor poslouchal na půl ucha, a jemuž zrovna v tu chvíli Thomas šlápl na paty, se na ni otočil s šokovaným výrazem ve tváři. „Naše Colleen ho zná líp, půjde teď v Bradavicích do sedmáku,“ dodal k Seanovi, ale potrhlý nebelvířan ho moc nezajímal, dokud se s jeho mladšími sestrami nepusinkoval.
„Hm, to je fakt. Ale já bych se prodrala dopředu, kdybych ho chtěla vidět,“ prohlásila Bree sebevědomě ohledně koštěte, které sice neviděla, ale nijak ji to netrápilo, protože ji košťata celkově moc nezajímala. Tedy alespoň zatím a ne všechna. „V týmu nejsem, ale příští rok chci jít na nábor, protože to vypadá jako prča. Jenže do týmu chtěj skoro všichni, takže se tam dostanou jen ti úplně nejvíc nejlepší.“ Vysvětlila Tomovi stručně a pokrčila rameny, protože do týmu sice chtěla, ale dostat se tam, to nebylo nic jednoduchého. „Ale je fakt, že z koštěte jsem na hodině létání nespadla! A víš, co je úplně super? Lítání učí takovej mladej profesor, co hraje za Montroské straky!“ Prohlásila s nadšením sobě vlastním, protože mít profesora, co je profesionál v oboru, to přece bylo strašně super, nebo ne?
Když se z Tomovy ruky vyprostila figurka skotského hráče, Bree zazářila očka a pokusila se sledovat dráhu odvážného letce, jenže na svou mašli neviděla, takže se jí brzy ztratil z očí. „Hele!“ osopila se na něj ve chvíli, kdy ji začal za tu mašli tahat, ale pobaveně se při tom křenila, takže to rozhodně nemyslela ve zlém. Dokonce i Killian, který se v tu chvíli otočil, se musel zazubit, když pozoroval drzou figurku a jejího majitele, který se ji pokoušel přivolat. „McKay, jo? Ten taky chodil do Bradavic,“ nadhodil do prostoru další informaci, ale tu už do Thomase vrazilo nějaké děcko, kterému čistokrevnost čouhala z osobnosti stejně jako vidlákům sláma z bot. Kdyby s sebou neměl doprovod, Killian by si jistě neodpustil pěkných pár poznámek, ale takhle si všechnu zlost nechal pro sebe. Namyšlenej idiot, pomyslel si a stáhl sestru i Thomase stranou, protože Bree si všechny podobné poznámky brala hodně osobně a teď vypadala, že se tam brzy rozpláče. Tihle lidé jí vždycky dokázali připomenout, že jí ministerstvo rozvedlo rodiče jen proto, že tatínek byl mudla a maminka čarodějka, která ho měla moc ráda. „Pojďte děcka, myslím, že jsem viděl ten stánek s pivem někde támhle,“ zamumlal Killi zamračeně a na chvilku se zadíval na Tarena a jeho doprovod. Kdyby ego nadnášelo, Taren by dost možná objevoval netušená zákoutí vesmíru. „Nashledanou,“ broukla Bree k tomu pánovi, co se na ně pousmál, ale stejně jí ta věc s mudlovskou smetánkou nešla do hlavy.

_________________

To by bylo hodně podezřelé, kdyby se Morganovic rodinka na mistrovství světa ve famfrpálu neukázala. Summer nikdy nehrála famfrpál, ale díky otci viděla každý důležitý zápas odehraný v posledních jedenácti letech.
Celá rodina obcházela stánky se suvenýry až si Maxmillian všiml krásného koštěte. "Támhle mají to nejkrásnější koště, které jsem kdy viděl!" zakřičel nadšeně po návratu z chumlu lidí sklánějících se ke koštěti. Samozřejmě, že po té chvále se ke koštěti přiblížil i zbytek rodiny a nemohly s Maxmillianem nesouhlasit.
Summer bylo strašně líto, že žákům prvního ročníku není povoleno vlastnit košťata, ale musela se s tím smířit. Koneckonců Max už ho mít může, ale stejně mu pan Morgan to krásné odmítl koupit. Takže to žádná velká stráta není.
"Tati?" ozvala se Summer. "Koupíš nám alespoň šály?" Vytáhl z kapsy peníze a prohlásil "Nechceš si je koupit sama?" .Summer je vzala a už se nadechovala, aby mohla vyslovit otázku, ale odpověď přišla dříve než se stihla na cokoli zeptat. "Kup čtyři šály pro vás a dvě vlaječky pro mě a tatínka a když vám zbydou peníze klidně kupte i něco k jídlu." "Ano mami. Lee jdeš se mnou?" otočila se na malého brášku. "Jo" řekl nadšeně. Summer ho vzala za ruku a společně pochodovali ke stánku. Pak ještě slyšeli Charlotte křičící "Dej na něho pozor Summer a vraťte se brzy!"
"Dobrý den, prosila bych čtyři šály a dvě vlaječky v barvě skotského týmu." řekla Summer mile. Prodávající jí podal zboží a ona jemu peníze. Hned si jednu šálu ovázala kolem krku a nahla se k Leemu. Začala mu šálu omotávat kolem krku. Najednou se z ničeho nic rozesmál. "Čemu se sakra směješ?" Summer vstala a začala si prohlížet oblečení a upravovat vlasy, ale stále nepřicházela na původce Leeova záchvatu. "Neboj se Summer já se nesměju tobě, ale támhletomu klukovi." řekl a ukázal na roztomilého blížícího se chlapečka v kiltu přetaženém přes kalhoty.
Konečně se jí podařilo Leeho uklidnit. "Ahoj" pozdravila ho Summer, když přišel blíž. Chlapeček se otočil jejím směrem a nejistě pozdrav opětoval. "Ty si, ale roztomilí chlapeček." pokračovala Summer. Chlapeček se otočil na přicházející dívku s úsměvem ve tváři. Očividně jeho starší sestra.

_________________

Scotty se chvíli zdržel u Tardisu, aby se pokochal tím dokonale aerodynamickým tvarem. Už si představoval, jak to koště svírá v ruce, a usmyslel si, že mu nechá vyrobit tmavě modrou násadu. Když už rozhazovat peníze, tak pořádně. Papínek na to měl, takže nebylo co řešit – Scott toho hodlal jen podle využít. Kdyby totiž na tohle koště měl sám vydělávat, asi by si ho nepořídil ani ke stým narozeninám. Stálo fakt hrozně moc. Ale taky bylo hrozně moc nádherné a určitě létalo úplně bombově.
Jedinou chybu mělo – mačkalo se kolem něj moc lidí. Scotty si nespokojeně odfrknul, otočil se, přičemž se pokusil nesejmout násadou svého Nimbusu moc čumilů, a zamířil pryč, protože davové šílenství neměl rád. Až na fandění v kotli, to byla jiná. Ryan mu sice někam zmizel, ale Scotta to ani trošku netrápilo a napadlo ho, že najít stánek s whisky je daleko důležitější, než hledat kamaráda. Zastavil se kousek od dvojice špuntů (Bree a Thomase) a jejich dozoru a rozhlédl se kolem sebe. Kus odtud zahlédl pouze stánek s pivem a nealkoholickými nápoji, ale whisky nikde. Zamumlal si pod vousy nějakou peprnou nadávku v gaelštině a zamračil se.
Ve tváři se mu však objevil poťouchlý úsměv, když zaslechl svoje – nebo spíš bratrovo? – jméno. Ohlédl se k mladíkovi, co ho právě vyřkl, a vzápětí sklouznul očima k těm dvěma prckům, které doprovázel. Podle všeho té zrzce kolem hlavy kroužil jeho miniaturní bratr na svém miniaturním koštěti, což Scottymu přišlo ohromně vtipné. Koutky úst mu zacukaly pobavením, ale ovládl se a nerozesmál se. Místo toho se beze slov naklonil k figurce, tudíž i blíž k dětem, a kritickým pohledem si ji začínal prohlížet. „Moc se jim nepoved, co?“ pronesl s úšklebkem a povytáhl obočí. Jako by to snad mohl soudit – on svého bratra viděl jen občas na nějaké té fotce v novinách, nebo když naposledy hrálo Skotsko. Nemohl tvrdit, že ho zná, a už vůbec nemohl tvrdit, že zná detaily jeho obličeje.

_________________

Tam-Tam věnovala Ginger další přátelské pousmání, načež sjela pohledem ke skotské šále, kterou měla dívka omotanou kolem krku. „No jo, pěkná,“ pochválila dívce upřímně a vzápětí souhlasně přikývla na její další slova. „Taky jsem na něj zvědavá. A snažit by se rozhodně měl. I tak si ale myslím, že to bude naprosto bombastický zápas, hrozně se těším,“ prohlásila, sklonila se k figurce a s přimhouřenýma očima pozorovala Salemův výraz. „No jo, evidentně je to pořád náš starej dobrej zmijozelskej Primus,“ zabroukala s pobaveným úsměvem a bezděky si strčila ruce do kapes. „Já? No, popravdě řečeno, ještě jsem se úplně nerozhodla, komu budu fandit. Táta ale fandí Novému Zélandu, a tak máme nakoupený novozélandský šály,“ spustila na vysvětlenou a poukázala rukou na šálu, kterou si omotala kolem krku. „A musím říct, že se jim povedly. Sluší mi. Teda, aspoň doufám, že mi sluší,“ poznamenala ještě k tématu ‚Šály‘ a s úculem pokrčila rameny. Jakmile se Ginger začala vyptávat na bradavické spolužáky a na Tardis, Tamsin se rozšířily oči nadšením a pustila se do horlivého přikyvování, čímž dala rusovlásce najevo, že na obě dvě otázky může očekávat kladnou odpověď. „Jistěže viděla! Všichni jsou nasáčkování u Tardisu. Když jsem tam ještě byla, viděla jsem Arsena, Casse, Matta, Tess, Maeve, Leslie a… to je nejspíš všechno.“ Se zamyšleným výrazem ve tváři vypočítávala na prstech všechny známé tváře, které stihla zaznamenat. „Jo, a ještě si vzpomínám, že když jsem odcházela, zahlédla jsem toho vašeho odražeče. Darrel se jmenuje, že?“ pronesla k Ginger a nejistě vyklenula obočí vzhůru, když vyslovila Darrelovo jméno. Nebyla si totiž vůbec jistá, jestli si ho pamatuje správně. Nebylo se čemu divit, nikdy se s ním nebavila. Vlastně jednou, při tréninku s Nebelvírem, když sejmula Maeve, ale zrovna tohle setkání se jí příliš nezamlouvalo, a tak ho radši úplně vygumovala z hlavy. „A Tardis jsem teda logicky taky viděla. Vůbec nemá cenu o tom mluvit, protože na tohle koště slova nestačí. Je absolutně do-ko-na-lé. Představ si dokonale vyváženou násadu. Tak naleštěnou, že z toho přechází zrak. K tomu si představ precizně zastřižené proutí. Co ti vznikne? Tardis,“ zatrylkovala zasněně. „Kdybych nebyla člověk, ale koště, provdala bych se za právě za tohle. Ale musela bych být minimálně nejnovější model Nimbusu, abych Tardisu sahala aspoň po spodní část násady,“ zkonstatovala a vzápětí se její výraz změnil ze zasněného na zklamaný. „Podle toho se ale taky odvíjí ta cena. Pff, takových peněz bych za celý život nesplašila, ani kdybych se měla na hlavu stavět a ušima odpinkávat od země. A musela bych prodat dům, nejspíš," ušklíbla se nespokojeně a zakroutila hlavou.

_________________

| +

Kath byla tak ráda, že tu potkala někoho známého a že její rodiče konečně poznají někoho z jejích přátel. Manželé Parkerovi byli nadšení ze skutečnosti, že má jejich dcera opravdu tolik kamarádů, kolik tvrdí, a také z faktu, že si mají s kým popovídat.
"Ano, fandíme samozřejmě Skotsku," přikývl pan Parker a jeho manželka souhlasně pokývala hlavou. "Už máme koupené vlaječky, ještě bychom chtěli sehnat šály."
Děti zatím vedly velice důležitý rozhovor. "Víte to jistě?" Peter si zpytavě změřil stánek, na který mu trojice Harrisových po vzájemné dohodě ukázala.
Kath mezitím pozorně poslouchala svou kamarádku Aniyah. "Jo, do Řecka bych se ráda podívala. Ty se máš! Viděla jsi toho hodně?" Při poznámce o cukrárně se usmála. "Jsme mrzimorští. Sušenky jsou naše."
"Já? Byla jsem u bábí. Peče dobré buchty, používá na ně nějaké šikovné kouzlo, aby byly lehké a takové nadýchané. Jinak jsem byla doma. Ale chystám se na školní dřevárnu. Rytíři kulatého stolu," přiznala. Její léto nebylo ničím významné. Vlastně se (a nikdy by nečekala, že to kdy řekne) docela těšila do školy.
"Jo, všechnohledy, tak se tomu říká," rozzářil se Peter. "Já je někde najdu. Jsou skvělé."
To už k nim dorazili McGrathovi. "Ahoj, Gweeny!" Kath své kamarádce nadšeně zamávala už zdálky. Rodičům ani Peterovi ji a její rodinu nemusela představovat. Znali je z loňska, z mistrovství i z nádraží, když děti odjížděly do školy.
"Dobrý den," usmála se zdvořile paní Parkerová. "Ano, Skotsku. Asi jako všichni Britové. Nebo alespoň většina."
"Thomas Parker, těší mě. Tohle je má žena Jane," představil se pan Parker Gweenině babičce.
"Ahoj, Patricku," oplatil Peter Gweeninu bratrovi. "Jo, Peter. Hezký kilt," pochválil mu upřímně oblečení. Hrdý Skot. Skoti určitě vyhrají, musí. Ať si Kath říká, co chce. "Jo, Tardis jsme viděli. Krásný koště, vážně. Tvar, barva, proutky... A to jsem na něm neletěl! Určitě létá tisíckrát líp než nejnovější Nimbus. Tohle koště by určitě mohlo ostatní košťata létání učit!" Ano, Peter byl z Tardis nadšený. A všimněte si, že o té závratné ceně se ani nezmínil. Prostě ho nezajímala. Byl to snílek, stejně jako Kath.
Aniyah už se Gweeny zeptala na prázdniny, a jelikož Kath nenapadalo jiné vhodnější téma (mistrovství můžou probrat později), jen kamarádku pobídla. "Povídej."

_________________

| +

Za koláž a podpis děkuji Gweeny