Liam se o prázdninách docela nudil, takže mistrovství světa bylo rozhodně příjemným zpestřením té strašné spousty volného času, s kterým nevěděl, co dělat. Z táty vymámil lístky překvapivě snadno, a to včetně svolení, že může vyrazit sám. Konec konců, bylo mu už čtrnáct let a uměl se o sebe postarat. Netušil, že má táta na mistrovství nějaké své známé, kteří mu na syna v případě potřeby dohlédnou.
Když ho přenášedlo vyplivlo v té zimě, Lee se zamračil, protože takovou kosu opravdu nečekal, i když věděl, že se letos bude hrát ve Finsku a byl tudíž navlečený do teplého svetru, kabátu a dlouhých kalhot. Bylo léto, ale tady to vypadalo jak za severním pólem - možná se jim tu taky zbláznili počasomágové, kdo ví.
Jakmile se tedy Liam rozkoukal a uklidnil rozhoupaný žaludek, zamířil rovnou ke stánkům - aby si koupil něco teplého k pití a taky šálu a rukavice v barvě jednoho z týmů. Dlouho váhal nad tím, komu by měl fandit, ale protože znal Erkkiho, který měl dneska zřejmě hrát, rozhodl se pro Finsko a koupil tedy šálu bílomodrou a rukavice téže barvy. No a pak se pustil do okukování stánků a možná tak trochu doufal, že tu třeba potká někoho známého.

_________________

Apollo na takové události, jako bylo mistrovství světa ve famfrpálu, prostě nemohl chybět. Sice se mu ani trochu nezamlouvalo, že se finálový zápas odehrával v zatraceně zmrzlém Finsku, protože on měl v oblibě spíš teplé počasí, ale nedalo se nic dělat - počasí ho ještě nikdy od ničeho neodradilo.
Polly dorazil víceméně jen s lístky a několika drobnými po kapsách, ale za těch pár hodin, co tu od brzkého rána strávil, zvládl svoje mění docela slušně znásobit - vyhrál závod na košťatech s finskými fanoušky, nechal se pozvat na pár grogů, a protože přiopilý byl údajně hrozně roztomilý, dostal pořádného francouzáka od ještě roztomilejší plavovlasé Dánky. Zkrátka a dobře, od samého rána si řádně užíval - když si konec konců mohla jeho sestra užívat dovolenou v Řecku, mohl se on trochu vyřádit tady, ne?
Naštěstí se ale neopil moc, hladinku měl tak akorát, aby mu bylo teplo a aby mu svět přišel strašně báječný. Od svých nových finských kamarádů, kterým nerozuměl ani slovo, pokud se nepokusili o zkomolenou angličtinu, si půjčil koště, koupil si nějaké rachejtle, a nechal se znovu pohltit rozjásanou atmosférou stanového městečka, což víceméně znamenalo, že se na koštěti proháněl nad stany i stánky se suvenýry a jídlem, vyluzoval podivné zvuky, a rozhazoval konfety a rachejtle, které fanouškům praskaly kus nad hlavami. Že má přitom úplně zmrzlou hubu a na koštěti se tvoří námraza, to ho ani moc netrápilo. Zatím. Dokud se držel na koštěti a bylo mu teplo, nemuselo ho to trápit.

_________________

Poslat Fróðiho na mistrovství světa ve famfrpálu byla letos pro Finniana nutnost, jinak by ho totiž asi musel zabít. Od chvíle, co se vrátil ze čtrnáctidenní brigády na trajektu, s ním totiž nebylo k vydržení, jak chtěl pořád někam cestovat a něco dělat. Ani ten výlet do divočiny, tentokrát v okolí jakési hrozivé ruiny někde v Čečenskoslovensku, ho nedokázal dostatečně utahat, protože s sebou Finnian musel vzít i Fúsiho a náležitě kvůli němu snížit nároky. Takže to ve výsledku byla vlastně docela nuda. Následující dny ho Fróði takřka neustále prosil, ať se jdou podívat do Londýna nebo tak někam, kde by mohl potkat někoho ze školy, ale protože zrovna začali migrovat trollové, měl stínový ministr islandského životního prostředí tolik práce, že kolikrát ani nespal doma.
Když se navíc malému bourákovi v pravidelné korespondeci, když to projde, zmínila Caroline, že v hlavním městě pršeli slanečci, hrozilo, že z frustrace někam uteče nebo uspořádá závody sov. Vždyť to byla do nebe ložená nespravedlnost, že v Anglii padá jídlo z nebe a on musí sedět doma a hlídat, jestli se v okolí hospodářství nehýbou kameny, krucinálfagot!
Náčelník tedy pochopil, že puberta asi klepe na dveře, koupil synátorovi lístek a cestu do Finska mu schválil. Samotnému. Co by se tak mohlo stát, že? Pravda, Árný z toho nadšená nebyla, ale Finnian jí připomněl, že Flann byl v tomhle věku už na mistráku sám taky a nijak hrozně to nedopadlo, a Islanďanka najednou měla potřebu dokázat, že její syn to dokáže zrovna tak. A bylo.
Fróði dostal lístek, uzenou makrelu, nějaké to kapesné, doporučení, ať si vezme trochu delší kraťasy, a pak už vyrazil letaxem do Londýna a odtamtud přenášedlem do Finska. Špatně mu z toho bylo už jenom minimálně a souběžně s tím, jak se začal rozhlížet, to začal zajídat, protože to je na nevolnost nejlepší, žejo.
„Hustý,“ ujelo mu, když viděl tu krásu a ten rachejtlovokonfetový brajgl, a ačkoliv ani tady nepršeli slanečci, předpokládal, že to tady nějak přežije. Zejména najde-li nějakého toho známého, případně ještě lépe nějakou tu známou, případně úplně nejlépe nějakou tu roztomilou plavovlasou Dánku.

_________________

Teresa snad ještě nikdy mistrovství světa ve famfrpálu nevynechala, a tak nemohla chybět ani letos. Ovšem zatímco zpočátku jí dělali společnost otec s bratrem, poslední dva roky už vyrážela s přáteli. Byť letos jich trochu ubylo, protože do zimy se nikomu moc nechtělo… Resa je titulovala padavkami a podobnými názvy, ale když ji přenášedlo vyplivlo na druhém konci, musela uznat, že na jejich názoru něco bylo. Byla docela teple oblečená, ale rozhodně méně, než na co se původně připravila. No, ještě že tu na to byli očividně připravení, takže si Teresa mohla dokoupit šálu a rukavice… v dánských barvách, ačkoliv jí to ve výsledku bylo vlastně jedno, žádného vysloveného oblíbence nikde neměla. No a i když teplé oblečení bylo fajn, ještě lepší byla teplá medovina, takže tím směrem zamířila. Zařadila se do fronty a pak jí nezbylo nic jiného, než s úžasem pozorovat, jak se jí nad hlavou proletěl Apollo na koštěti. Dobře, že šlo o Apolla, to hned tak úplně nerozeznala, nicméně jí ty konfety a rachejtle přišly jako hrozně bezva nápad. „Ještě jednou!“ houkla nahlas na toho blázna na koštěti, aby to vzal obloučkem nad jejich frontou zase zpátky. Tomuhle se říkala ta pravá fanouškovská atmosféra, no ne?

_________________

<<<

Vlastně to Caoimhe vcelku štvalo, že se ty nákupy povedly tak rychle, ale zase je měla už za sebou a nemusela se tím moc trápit. Hůlka i hábit jí měla být poslána, takže nad tím už moc přemýšlet nemusela a mohla se zaměřit na to, že právě s otcem mířila na famfrpálové Mistrovství. Bylo to její první, protože o famfprál nikdy nejevila zájem, ale dle otce bylo na čase, aby se o tomto sportu taky něco dozvěděla. Zvlášť, když se v Bradavicích taky hrál. Sice nepředpokládal, že by ho jeho dcera začala hrát, ale jeden nikdy neví.
Jakmile se pak dostali k přenášedlu, tvářila se o to méně nadšeně, i když se snažila nahodit úsměv, protože tatínkovi nechtěla kazit radost. Očividně se na to fakt těšil.. takže bez sebemenšího protestu se společně s ním přenesla do Finska a byla fakt ráda za to, že jí tatínek předtím teple oblékl, jinak by tu asi zmrzla.
Sice jí to štvalo, ale musela seznat, že tohle je paráda. To, jak to tu vypadalo a tak podobně.. a být o něco mladší, dokonce i to hřiště z ledu by jí nadchlo. Tedy, ono ji nadchlo, ale protože tam byly především malé dětičky, bylo by trochu trapné, kdyby se tam míhala ona. I když by mezi ty malé děti možná i zapadla.
"Já si skočím pro nějaké pití, chceš něco? Můžeme se pak setkat támhle," Caoimhe poprosila o čaj, tatínek jí vtiskl několik mincí do ruky, a pak už osaměla. Z toho rozhodně nebyla nadšená, protože se to tu hemžilo lidmi, byla jí zima a navíc tu neviděla nikoho známého. Škoda, že se dopředu nedomluvila třeba s Lacey na takový výlet, alespoň by se měla s kým bavit. Všimla si totiž, že u stánku s pitím se dal otec do hovoru s nějakými pány, takže nehrozilo několik dobrých minut, že se k ní vrátí s tím čajem.

_________________

<<<

Letos se mi na Mistrovství zase tak moc nechtělo, ale když už jsem ten lístek od tety Shony dostala, odmítnout jsem nemohla. Udělalo jí obrovskou radost, že jsme vyhráli a že díky mě se Havraspár dostal do finále. Mně na tom nic moc super stále nepřišlo, když jsem to v tom finále nechytla, ale zase si díky tomu o něco víc oblíbila Peggy (i když už jí tak měla ráda až moc), protože té se povedlo vystřílet většinu toho týmu. Chudák.
K přenášedlu jsem šla letos sama, protože s nikým jsem se nedohodla a nikdo z rodiny neměl čas. Teta sice jít měla, ale nakonec onemocněla, chudák, a i když bych onemocněla nejradši taky, byla jsem tu. Připravená se tedy vydat do té zimy, do Finska. Tomu jsem ostatně hodlala i fandit, i když Dánsko bylo super. Hádala jsem, že tohle bude hodně těžký zápas.
Přenášedlo mě vyplivlo na místě a já měla co dělat, abych nevrhl snídani. Udržela jsem se, naštěstí, a jakmile jsem se trochu z toho všeho vzpamatovala, vydala jsem se najít nějaký stánek s pitím. Potřebovala jsem nutně čaj, protože zima tu byla fakt šílená, a to i když jsem byla navléknutá do teplého svetru, ještě teplejšího kabátu, čepice v havraspárských barvách a nechyběla ani šála a rukavice. Holt jsem hodlala dělat čest své koleji i tady, no. Stihla jsem si všimnout i nějakého kluka na koštěti (blázen), který nad námi rozhazoval konfety a rachejtle, ale zase tak moc jsem si toho nevšímala, protože jsem si všimla něčeho (tedy, někoho) zajímavějšího.
"Lee? Ahoj!" že bych tu potkala nějakou známou tvář, to se mi zdálo skoro nemožné, přeci jen tady bylo až moc lidí. Liama jsem ale viděla vždycky ráda. "Tak co prázdniny, jak si je užíváš? Jsi tu sám?" optala jsem se zvědavě a úšklebkem.

_________________

Když se Polly setkal s pozitivními ohlasy na své řádění, hezky zeširoka se zazubil a ten úsměv mu tak docela zmrznul ve tváři. Doslova. Prostě mu tak ztuhla huba, že nemohl jinak, než se usmívat i nadále, i kdyby třeba už nechtěl. Nicméně otočil koště, aby ještě jednou proletěl nad hlavami lidí stojících u stánků, hlavně tedy nad hlavou tmavovlásky, která volala o přídavek.
Oči mu kvůli mrazu a větru notně slzely, poněvadž neměl brýle, ale i přesto zvládl usoudit, že je mu ta dívka nějaká povědomá, takže když sletěl o něco níže a rozeznal Teresu, zatvářil se potěšeně. „Hola, señorita!” zvolal vesele. Dobře, byla to španělština, ale i snaha se cení, ne?
Nad stánky Polly opsal ještě pár koleček, načež o kus dál přistál, seskočil z koštěte a poté, co zapůjčený Zameták vzal do ruky, zamířil k místům, kde Resu předtím zahlédl. A skutečně, nemýlil se, byla to ona! „Snad jsi nepocítila touhu pořádně se ochladit, drahá Reso?“ zavolal na ni s úsměvem od ucha k uchu a když došel až k ní, prostě jí bez otálení objal. Jednak proto, že ji rád viděl, a jednak taky trochu proto, že byl maličko opilý. A to bylo dobře, jinak by tam nahoře určitě umrzl - stačilo, že měl rudý nos a namrzlé vousy i konečky vlasů, co mu čouhaly zpod žluté čepice.

_________________

Liam možná doufal, že tu potká někoho známého, ale moc tomu nevěřil - vždyť tu bylo tolik lidí... těžko mezi nimi mohl hledat nějakou známou tvář, že jo. Jenže brzy se ukázalo, že si známá tvář zvládne najít jeho - to když se kousek od něj ozval hlas patřící Harlee. Lee se otočil a překvapeně zamrkal, když opravdu spatřil svou spolužačku a kamarádku. „Harlee? Tě pic!“ oplatil pozdrav a pobaveně se zašklebil. „Jo, jsem tu sám... u nás v rodině famfrpál nikoho moc nezajímá,“ vysvětlil, „a táta usoudil, že už jsem dostatečně starý a rozumný na to, abych vyrazil sám. Ty jsi tu taky sama?“ povytáhl tázavě obočí a zapátral očima kolem. Neviděl nikoho, kdo by se k Harlee hlásil. „Prázdniny jsou docela nuda... víceméně se jenom tak poflakuju. Doma jsou všichni na prášky z toho, že je Tina - jako tátova žena - těhotná, zase. Hlavně táta je z toho na nervy, takže je lepší doma se moc nezdržovat,“ pronesl a nepřestával se přitom šklebit. Že Harlee možná netušila, že bude pan profesor Aldwinckle opět otec, to ho nijak netrápilo - táta neříkal, že by to mělo zůstat tajemstvím. „Dokonce kvůli tomu pověsil na hřebík ředitelování Zmijozelu.“ Konec protekce, o-ou.
„No a co ty, jak užíváš prázdnin? Doufám, že víc v klidu, než já,“ podotkl a tázavě se na Harlee zadíval. „A nedáš si něco teplýho k pití? Měl jsem zrovna v plánu vystát frontu na nealko punč,“ podotkl a kývl hlavou k jednomu z blízkých stánků.

_________________

A ještě na svatbu Fróði v tom svém úvodu zapomněl, tam byl taky na ránu, protože nedorazilo dost družiček a tak. Ale to už teď byla dávná minulost a on okouněl u stánků, dojedl makrelu, u jednoho z prodejců si koupil nanuka s mustamakkarovou příchutí a bylo mu dobře.
A jak tak lízal a koukal, kde co lítá (a že toho tam lítalo docela dost), všiml si ledového hřiště s prolézačkami a kde čím. Pravda, využívala ho právě hromada mrňat a on byl přeci jen, dle vlastního odborného soudu, už prakticky dospělý, takže se tam nerozeběhl hned, jako by to zcela jistě udělal ještě loni. Ale nedá se tak úplně říct, že by se zvládal dokonale ovládat a nevymýšlel kraviny. Dobrých pět minut tak pozoroval a záviděl, až se konečně rozhoupal a rozhodl se do svého problému zatáhnout taky někoho dalšího, protože to je vždycky dobrý nápad.
„Myslíš, že mě tam pustěj?“ oslovil anglicky nejbližší holku, shodou děsně nečekaných náhod právě Caoimhe, a ukázal k hřišti, na které vlastně koukala taky. Že ji vůbec neznal, to mu momentálně ani trochu nevadilo a někteří zlí jazykové by dokonce mohli říct, že ho naopak tím víc zajímala.
Přece jenom byl bourák, neasi.

_________________