Fróði taky nevěděl, ale neměl pocit, že by to bylo špatně. Ostatně oba se urychleně přesouvali k hřišti, což byl jednoznačně krok správným směrem. Přes stánek s rybami to tedy zatím nebrali, protože Fróði neměl hlad a mířil s jistotou k ledovému království malých dětí, ale do budoucna návštěvu občerstvovací stanice rozhodně neodmítal.
I on okázale ignoroval těch několik málo pohledů dětí, které nebyly dostatečně soustředěné na hru, a s názorem, že to vypadá suprově, souhlasil. Ani jejímu výběru první atrakce se nebránil, což dal najevo rázným přikývnutím.
Než ale začal mluvit nebo cokoliv vymýšlet, muselo proběhnout to seznámení, výměna jmen a dost unikátní podávání rukou, nicméně všechno dobře dopadlo. A o moc hůř by to nedopadlo ani v případě, že by to druhé jméno prozradila – Fróði totiž touhle dobou nejspíš ještě nic o gayích nevěděl a spíš by mu přišlo vtipné, že má někdo dvě jména. Jemu přece stačilo jedno, i to příjmení občas zapomínal…
„Jasně,“ přikývl pak na ten dotaz o nanuku, a protože mu tou dobou ještě malý kousek zbýval, jako slušně vychované prase jí nabídl ochutnávku. „Chceš si líznout?“ zeptal se, prozatím totálně bezelstně, a namířil na ni ten zbytek studené černé sladkosti. „Je to trochu divný, ale lepší než vanilková nebo tak něco.“
Pokud Caoimhe přehodnotila svůj názor na nanuky v téhle zimě, patrně pochopila tu část s divností. Ona zmrzlina s příchutí mustamakkara fakt nebyla z nejnormálnějších, nicméně Fróðimu vlastně docela chutnala, rozhodně tedy víc než zmíněná vanilka. Ať už ale zmrzlinu zlikvidoval sám nebo s pomocí, nakonec mohla přijít ta hlavní sranda, kdy vlítli na skluzavku.
Dětí kolem ní skutečně moc nebylo, ale bourák i těch pár se slovy „pozor, pozor, zatěžkávací zkouška“ šetrně odstrčil, aby měli prostor. A pak už… zkoušeli. Bez uvozovek, bez kašlání, protože byli na hřišti a ani jednomu ještě nebylo patnáct, žejo.
A protože bylo možné, že se k popojetí dostali až s avizovaným zpožděním, je patrně záhodno nastínit, že si to Fróði maximálně užíval. Samozřejmě nezůstal jen u skluzavky, která ho ale zpětně vzato bavila fakt nejvíc (asi že ji nejvíc schvalovalo jeho vnitřní zvíře), vyzkoušel i úplně všechno ostatní a snažil se při tom nešlápnout žádnému z těch hrozně malých dětí na nohu.
Než se nadál, mohl začínat zápas, mohl dostat hlad, někdo je mohl z hřiště vyhnat nebo třeba zaútočili Smrtijedi. Tak či tak, Fróði byl za chvíle strávené s dočista neznámou zrzkou fakt rád a dost možná by na nějaký famfrpál dočista zapomněl.

_________________

„Už bylo načase, co?“ zašklebil se Liam pobaveně. „Myslím aby nás pustili někam samotné,“ dodal, aby bylo jasno, co tím prohlášením měl na mysli. On osobně se považoval za dost starého a rozumného na to, aby mohl někde courat sám, takže se mu výrazně ulevilo, když i táta naznačil, že by mohl na mistrovství vyrazit sám, když ho ten famfrpál tak zajímá. Tina určitě taky nebyla proti, s jeho biologickou matkou by to určitě bylo horší a Lee tak nějak tušil, že jeho máma nemá tušení, kde se toulá a že se toulá sám. A popravdě ho to ani moc netrápilo.
Jakmile se řeč stočila na sourozence, Liam se začal šklebit a už nepřestal. „Jo, budu,“ přitakal nenadšeně. A to ještě netušil, že možná nebude mít sourozence tři, ale čtyři, ba dum tss. „Jsem docela rád, že jsem deset měsíců v roce ve škole...,“ podotkl maličko kysele. Ne, fakt se mu nechtělo znovu poslouchat křik malého mimina a starostlivé lamentování rodičů.
„No, to by mě taky zajímalo,“ podotkl na adresu nového kolejního ředitele Zmijozelu. „Mrzí mě, že už tu kolej nebude mít táta - a ne, fakt ne kvůli protekci. Jenom si prostě myslím, že byl dobrý kolejní, ať už si kdo chce co chce říká,“ usoudil a pokrčil rameny.
„Chudáku,“ zkonstatoval, když se Harlee přiznala, že je nucena do tréninků. „Ale aspoň budeš mít natrénováno a Havraspár určitě ten famfrpálovej pohár vyhraje znovu,“ prohlásil, přestože by byl radši, kdyby to tak nebylo a kdyby jednou taky konečně vyhrál něco Zmijozel. „Tak jdem,“ zavelel nakonec k přesunu do fronty u jednoho ze stánků, kde prodávali horké nápoje. Už se začínal těšit na horký čaj, protože čím déle v té zimě stál člověk na jednom místě, tím víc se začínal podobat ledové soše.

_________________

Na její otázku přišla krátká odpověď a Caoimhe na Fróðiho překvapeně zamrkala. Teď v zimě opravdu měl nanuk. Kdo to kdy viděl? Jasně, ona už si stihla u některých jedinců všimnout, že chodí v kraťasech když mrzne, ale že by si někdo k tomu dával zmrzlinu, to fakt ne. Na nabízený nanuk tak koukala trochu nejistě, protože měl divnou barvu, a i když to bylo lepší než vanilková (asi všechno bylo lepší, než vanilková), byl to prostě nanuk. "No já nevím," přiznala opatrně, ten zbytek černé věci si nejistě prohlédla a nakonec nad tím pokrčila rameny. "Ale tak zkusím to," nabízenému jídlu se přeci nemělo říkat ne. "Co to je za příchuť?" zeptala se ještě předtím, než se odhodlala ochutnat a nakonec Fróðimu musela dát za pravdu, protože ta příchuť fakt divná byla. Možná dokonce víc divná, než to, že jedli nanuk v zimě. Na začátku se toho bála, ale nakonec to tak hrozné nebylo a zima jí pak nebyla ani o moc větší.
Po tom zbytku jídla přišlo na řadu zkoušení prolézaček - dětem se Caoimhe vyhýbala opravdu dobře, protože už to měla naučené, takže nikomu na nohu nešlápla, spíše měla potíže s tím, že někdo párkrát na nohu šlápl jí.
Ta klouzačka, která byla vyzkoušena hned jako první, byla i pro ní úplně nejlepší, takže tam asi strávili nejvíc času, nicméně ten ubíhal až moc rychle a brzy už měl začínat zápas. Přitom si Caoimhe vzpomněla na dvě věci - že by v tuhle chvíli fakt chtěla tu pečenou rybu, a že vlastně měla stát u stánku se suvenýry, aby jí našel táta s tím čajem. Ten jí ale našel i na tom hřiště, ostatně ona s Fróðim trochu nad těmi prcky vyčnívali, že. "Koukám, že se dobře bavíš, Caoimhe, to je dobře," usmál se vřele na kluka, podal své dceři kelímek s horkým čajem a.. dvě pečené ryby, protože moc dobře věděl, že by si to nakonec stejně vyprosila. "Ale už půjdem, zápas za chviličku začne," mrkl pak na oba, přidal úsměv a otočil se na patě, jakože se odchází. Očividně se s ním moc hádat nedalo. "Ty tu jsi s někým? Jestli ne, tak můžeš jít s námi, pokud chceš," usmála se Caoimhe rychle a zeširoka se usmála. Pak jí ale došla jedna věc, a tak se mrkla na své jídlo, a pak na Fróðiho. "Dáš si?" o ryby se dělila málokdy, a pokud už to někomu nabídla, znamenalo to, že se jí celkem zamlouvá.
No a ať už se Fróði rozhodl jakkoliv (v obou případech), Caoimhe nakonec musela následovat svého otce, aby se mohli posadit na svá místa a sledovat ten zápas, že.

_________________

Jak se pan Ashwood pomalu ale jistě ztratil v dáli, ehm, vlastně davu kouzelníků, bylo ihned vidět, jak Oberon odhazuje i poslední dávku hry na slušného synka (ne že by jí tam už původně bylo nějak moc, že...), očička mu září víc než stowattová žárovka a on už se jen třese, aby to tu všechno pořádně prozkoumal, na všechno se vyptal a přijel do Bradavic s takovými informacemi, o kterých ty bábovky v prváku určitě nebudou mít ani potuchy. Proto ho Milův dotaz, zda si myslí, že by tu mohli být nějací další budoucí prváčci, poněkud zaskočil. "No," nasadil vážný, přemýšlící obličej, který ve spojení s tou čapkou s bambulí, zpod níž koukaly jeho rezaté vlasy, asi vypadal poněkud jako pěst na oko, "jako možný to je, ale řekni, který děcka mají tak božího taťku jako já, aby je vzal s sebou na Mistrák, i když nehraje Anglie?" Možná to znělo trochu namyšleně, ale Oberon byl přece děsně boží, a tak byl i jeho táta logicky děsně boží, ne? Aspoň tak to zrzkovi připadalo, a zatím se nikdy nenašel nikdo, kdo by mu to vymlouval.
"A kdo říká, že si něco teplýho nemůžeme dát k tomu prozkoumávání?" zakřenil se nad bratrancovým návrhem. Někde tady totiž cítil skořici, a byl rozhodnutý najít a sníst to, co tak hezky vonělo. Ne že by mu Milo dával tak jako tak na výběr, prostě s sebou Oba táhl, ať už chtěl nebo ne. Ale jelikož Ob chtěl, jak bylo zmíněno, není třeba z celé záležitosti dělat nějaký extra problém.
To, kam došli, se nakonec ukázalo být stánkem s horkými nápoji, a Oberon neváhal ani minutku, a objednal si hořkou horkou čokoládu s chilli papričkami. Sice to v životě neměl, ale znělo to tak děsně zajímavě, že bylo prakticky nemožné si to nedat, no ne? A ta skořice? Tu si prosím pěkně nechal nasypat nahoru, a když pak čekal na Mila, až/jestli si taky něco objedná, tvářil se proto jako sluníčko na hnoji. Co mohlo být lepšího, že? Byli v nějakém ledovém království (pozn., bez Elsy!), měli horkou čokoládu, a za chvíli začínalo finále Mistrovství světa ve famfrpálu!
Oprava. Právě začínalo finále Mistrovství světa ve famfrpálu. "Ježišimarja Milo, poběž nebo to ještě prošvihnem!" vřískl a následně předvedl tak ukázkový rychlorozběh z místa, že čokoláda v jeho ruce předvedla zase ukázkový šplích a šplouch na jeho novou bundu, zanechávajíc za sebou nepěknou hnědou skvrnu. Kdyby byl Oberon jen o několik let starší, zřejmě by dost peprně zaklel, nicméně v tuto chvíli akorát nafoukl tvářičky a byl by se zastavil a naštvaně začal podupávat nohou o zem, ale dav spěchajících ho (a pravděpodobně i bratrance, po jehož ruce Oby v záchvatu děsu, že přijde nejen o čokošku ale i o Milouška chmátl) nesl dál a dál směrem k hřišti. Kelímek se zbytkem čokolády zřejmě zůstal někde na zemi, ehm, ledu, udupán pod kopyty žížal. On měl pak Oberon na trucování stejně dost času, neb je někde cestou (k jeho překvapení, absolutně nečekaně) odchytil pan Ashwood, který si nad zacákanou bundou jen povzdechl a pomocí magie ji prostě zase vyčistil.
Pořádně zajímat o okolí se zrzek začal až v tom momentě, kdy mu tatínek od procházejícího obchodníka koupil novou čokoládu. Teď už si ji na sebe rozhodně nehodlal vylít. No a tak, vyzbrojeni všechnohledem (který pan Ahswood vzal jen jeden se slovy, že si ho prostě budou kluci muset půjčovat), si tak hezky čekal na začátek zápasu. Jejich místa nebyla ani špatná, ani extrémně dobrá, prostě zlatý střed, a ačkoliv to rozhodně nebyl Obe, kdo měl hrát (kluk malá ještě na koštěti nikdy neseděl!), měl zrzoun tak trochu nervy. Což si samozřejmě nemohl vynahrazovat jinak než pokusy o vtipy. "Tyjo, myslíte že jim ty divný jména dávají schválně?" prohodil v pauze mezi představováním jednotlivých týmů, ale jelikož mu otec věnoval opravdu nepěkný pohled, radši zmlkl, a domněnku o korupci a propagaci rodinných příslušníků v rámci řemesla si radši nechal pro sebe, když pak na hřiště nastoupil ten šestnáctiletý hráč. Kdo ví, třeba mu to půjde, ale upřímně, Ob o tom dost pochyboval. Vždyť byl určitě ještě ve škole, no ne? Tak či tak, zápas brzy začal, a tak se Obe okamžitě zmocnil zmiňovaného všechnohledu, rozhodnutý se ho nevzdat, dokud mu to nebude výslovně nařízeno.

_________________

Zatímco jsme s Obem zamířili ke stánku s čokoládou, přemýšlel jsem, jestli tady vážně žádní prvňáci kromě nás nejsou. „Tak třeba by to mohli být fanoušci jiných týmů, než toho našeho, ne?“ řekl jsem svou myšlenku nahlas a koukal kolem, jestli třeba někoho stejně starého neuvidím. Když jsem ale ucítil závan skořice, stočila se moje pozornost hned k tabuli s nabídkou horkých nápojů. Obův výběr jsem ani nekomentoval, jen jsem doufal, že mu z toho nebude moc zle. Já jsem vsadil na jistotu a koupil jsem si dvojitou horkou čokoládu s karamelovou příchutí a byl jsem moc rád, že tady vůbec něco tak obyčejného měli. Stejně jako bratránek jsem si nechal skořici nasypat navrch a protože si Obe všimnul, že zápas už začal a bleskově se rozběhnul, nezbývalo mi, než běžet taky. Naštěstí jsem nemusel moc spěchat, protože se Obe polil a to ho donutilo na chvíli zastavit. Tak tak jsem k němu stihnul dojít, než nás pohltil dav ostatních diváků, a kdyby mě Obe nechytil, udělal bych to já. Všimnul jsem si, že Obeho kelímek od čokolády zůstal ležet na zemi, ale než jsem mu stihnul vůbec nabídnout tu mou, odchytil nás strejda a netrvalo dlouho a Obe už měl novou. Trošku se mi zastesklo po taťkovi. Obe se má, že je strejda taky kouzelník a že můžou trávit tolik času spolu. Pochybuju, že já se s tátou na takový místo vůbec někdy podívám.
Moje myšlenky přerušil hlas komentátora a strejdovo popohánění na naše místa. Hřiště vypadalo super, bylo to úplně poprvé, co jsem něco takovýho viděl a už teď jsem věděl, že to bude skvělý. Mamka mi říkala, že se to hraje na košťatech a snažila se mi i vysvětlit pravidla, který bych nejspíš i pochopil, kdyby byla schopná mi je aspoň nějak normálně podat. I když ani přes všechnu snahu jsem si to pořád nedokázal moc představit, stejně jsem se neuvěřitelně těšil. Když začali na hřiště přilétat členové týmů, div mi oči nevypadly z důlků.
„Wow! Tohle je fakt super!“ vyskočil jsem nadšením ze sedadla, a kdybych už neměl obsah kelímku téměř celý v sobě, byl bych to pro změnu já, kdo se polil. Byl jsem si stoprocentně jistej, že budu fandit Dánům, protože jejich střelci byli super a chytač ještě suprovější. Když jsem viděl, co všechno na těch košťatech předváděli, chtěl jsem to taky zkusit. Obeho víc než hráči očividně zaujaly spíš jejich jména a na rozdíl od strejdy jsem se jeho poznámce zasmál. „Řekl bych, že v jejich zemi to budou úplně normální jména. Do třídy se mnou jedna holka s takovým divným jménem chodila a přišlo jí úplně v pohodě,“ pokrčil jsem ramena a oči dál upíral na hráče. Po představení finskýho týmu už jsem si favoritem nebyl vůbec jist. Modrobílý brankář a chytač byli taky super a navíc tam měli toho mladýho hráče! Jak to, že už může hrát? „Učí se v Bradavicích lítat? Taky to chci umět, vypadá to bezvadně, musí to být paráda.“ Šťouchnul jsem do Obeho, který už sledoval tím divným dalekohledem dění na hřišti. „Tys už zkoušel lítat, Obe? Umíš to? A co ty, strejdo? Ty určitě umíš lítat, že jo?“ Upřel jsem pohled na oba Ashwoody a čekal jsem, kdo z nich mi odpoví, vážně jsem to chtěl vědět.

_________________

Fróði Caoimhe přiznal, že vlastně neví a že si to slovo ani nepamatuje, ale že to prý snad mělo být nějaké maso. Moc nechápal, proč na něj kouká jako na exota, protože podle něj bylo jedení zmrzliny v zimě mnohem logičtější než v létě, kdy se kvůli vyšší teplotě vzduchu rozpouštěla až hrůza, ale moc se o to pochopení ani nesnažil. Společnými silami prostě nanuk s příchutí krvavého jelita zlikvidovali, jeho vzhledem k věku jich obou nenapadl ani jeden z hned několika dvoj a vícesmyslných komentářů, které se tak trochu nabízely, a i to blbnutí na dětském hřišti probíhalo tak nějak… fajnově.
Na zápas by možná byl úplně zapomněl, ale naštěstí zasáhl zrzčin doprovod a Fróði tak nakonec svůj lístek přeci jen využil. Zpočátku ho tedy přiměl se souběžně s pozdravem trochu kysele zašklebit, když to vypadalo, že mu Caoimhe nejen napojí a nakrmí, ale taky sebere, nicméně i tohle se naštěstí v dobré obrátilo, když mu navrhla, ať jde s nimi. A to dá rozum, že Fróði šel.
„To by bylo super, já jsem tu jinak sám,“ přikývl, protože on rozhodně neměl problém jít někam s neznámým chlápkem a jeho dcerou, když ta dcera byla pěkná, a kyselost pohledu byla ta tam. Dokonce ani nepočkal, jestli proti tomu nebude pan O‘Donnell něco mít, a rovnou se zařadil do procesí směrem na tribuny. A přesně tam se stala další děsně super věc.
„Dám,“ přikývl znovu, protože rybu by nejspíš neodmítl ani ve smrtelných křečích, a kdyby tušil, jakou poctu mu tím prokázala, usmál by se nejspíš ještě víc. Takhle to byl úsměv vysloveně standardní, věnovaný vesměs té rybě, kterou začal hned od hlavy ožírat a za kterou jen s mírným zpožděním a ne zas tak mírně plnou pusou děkoval.
Než však došli na příslušná místa na tribunách, bylo kromě snědení mořské pochoutky třeba vyřešit ještě jednu věc.
„Hele, a komu vy fandíte?“ zeptal se Fróði, jakmile měl v puse trochu víc místa, a děsně pečlivě poslouchal. Ne snad že by on měl nějakého favorita (ostatně je dost dobře možné, že vůbec netušil, proti komu domácí Finové hrají, ba dokonce ani to, že hrají zrovna Finové), ale rozhodně by asi bylo fajn se zavčas sesynchronizovat, aby náhodou nejásal ve špatnou chvíli, žejo...

_________________

"To rozhodně, jsem si s nimi vždycky připadala strašně blbě," ušklíbla jsem se pobaveně. Já své rodiče měla fakt moc ráda, ale to neznamenalo, že bych s nimi ráda někam chodila - dokázali totiž pěkně člověka ztrapnit před ostatními a to jsem fakt nepotřebovala. Navíc já se málokdy namočila do nějaké kraviny, i když byla pravda, že občas jsem trochu.. neuváženě jednala. Třeba jako v případě topení se po našem vyhraném zápase. Krom Froda a Peggy ale o tom naštěstí nikdo nevěděl.
"To chápu," uchechtla jsem se pobaveně a pokývala jsem důležitě hlavou. "Jsem za to taky ráda, Cameronovi už je sice pět, takže není tak otravný, ale předtím to byla fakt hrůza," protočila jsem očima v sloup. Své sourozence jsem taky zbožňovala, ale občas jsem rodiče nechápala, že si pořídili tolik dětí. I když jsem mohla být ráda, že nás není tolik, jako třeba u Manningů. "Já si taky myslím, že mu to šlo, ale tak je zase pochopitelný, že se chce víc věnovat rodině a ono to dá celkem dost práce, dělat kolejního. Učit ale ještě bude?" povytáhla jsem tázavě obočí a pousmála se. Byla jsem fakt zvědavá, kdo bude dělat kolejního ředitele Zmijozelu a to jsem ještě neměla tušení, že se bude měnit i nám.
"To jo, no, ale řekla bych, že by mohl zase vyhrát někdo jiný. Stejně jako školní pohár," krčila jsem rameny. Já byla spokojená, že jsme vyhráli ten famfrpálový (i když převážně díky Peggy) a zbytek už mi byl jedno. I ostatní koleje si totiž zasloužily vyhrát, no ne? Havraspár zatím minimálně v tom školním všechny válcoval.
Nákup horkého nápoje byl odsouhlasen, a tak jsme brzy svírali v ruce to, co jsme chtěli - čaj. No a protože chvíli na to už začínal zápas, mohli jsme se s Liamem vydat tam. "Celkem mě štve, že hraje Erkki proti Andersenovi, dlouho jsem váhala, komu mám fandit," ušklíbla jsem se pobaveně, jakmile jsme seděli na místech a já se dala do srkání čaje. Ještě víc mě ale štvalo, že se do finále nedostalo Skotsko. "Ale Finsko nakonec zvítězilo, přeci jen je to Erkkiho první zápas," broukla jsme pak s úsměvem a jakmile přilétali hráči týmů, skandovala jsem. Převážně tedy v té chvíli, kdy hlásili přílet kapitána havraspárského týmu, jak jinak taky.

_________________

Liam musel souhlasit - i on si po boku rodičů vždycky připadal hloupě, obzvlášť čím starší a víc v pubertě byl. Víc to ale nerozebíral, jen se souhlasně zašklebil a přikývl. Bylo vidět, že minimálně v tomhle byl s Harlee zajedno.
„Pět? To je stejně starej jako brácha,“ podotkl maličko překvapeně, protože neměl tušení, že má Harlee stejně starého sourozence, jako on sám. „Máš pravdu, teď už není tolik otravný, jako když byl mimino. Mimina pořád jenom brečí, hrůza,“ protočil očima. Co se táty a otázky na něj týkalo, Lee přikývl. „Učit bude, neříkal nic o tom, že by s tím chtěl seknout,“ pronesl souhlasně. Kdyby měl táta v úmyslu v Bradavicích skončit, určitě by mu to řekl.
„No jako s tím vyhráváním školního poháru už jste fakt trapný,“ dloubl Liam spolužačku do žeber a pobaveně se zašklebil. Vždyť měl Havraspár ten pohár pořád! Už by ho taky mohl předat někomu jinému, ne? „Ale Mrzimor vám tentokrát dost šlapal na paty, třeba příští školní rok vyhrajou. Nebo my,“ vyplázl jazyk a široce se usmál. Bylo by hezké, kdyby tentokrát taky něco vyhrál Zmijozel, ale Lee tomu raději moc nevěřil.
Jakmile si ti dva koupili čaj, Liam se prakticky hned napil a bylo mu jedno, jestli si spálí jazyk, nebo ne - byla mu zima a chtěl se zahřát. „Doufám, že mají ty kelímky očarované tak, že v nich ten čaj hned nevystydne,“ podotkl. Ale protože ani po chvilce čaj nebyl o moc chladnější, vypadalo to, že kelímky opravdu začarované jsou. No a protože to vypadalo, že bude zápas každou chvílí začínat, nezbývalo jim nic jiného, než vyrazit na stadion.
„Jo, to je docela těžká volba, taky jsem dlouho váhal... ale nakonec budu fandit Erkkimu,“ pokýval Lee souhlasně hlavou. „Havraspár má fakt štěstí, že má v týmu takovýho hráče... navíc že je to přímo kapitán,“ podotkl. „Je vidět, že ví, co dělá, když vás dovedl k vítězství.“ Určitě na tom něco bylo.
Začátek zápasu tu byl cobydup a Liam tleskal a hvízdal, co mu plíce stačily, ale dával si zapeklitý pozor, aby si nevylil čaj, kterého mu ještě troška zbývala.

Mimo herně:
Za případné nesrovnalosti se omlouvám, ale Lei vedle mě pluje s Geraltem na loďce a zpívá si Looooowlaaaands, loooowlaaands awaaaay....

_________________