Atticus čekal všechno. Odmítnutí, náznak znechucení, opovržení, ale i to objetí a ujištění, že bude všechno v pořádku, protože ona tu pro něj bude. A byla. S úlevou, kdy mu část obav spadla z ramen jako tíha světa, k sobě Scarlet přivinul, a bylo mu jedno, kolik svědků u toho bude. „Nevím, jestli jsem dobrý člověk, Scarlet, ale díky tobě možná o něco lepší, než jsem býval.“ Zašeptal vděčně, ale jistý podíl na jeho chování měla i existence nevlastního bratra a Alasky, která mu byla oporou. Mohl si blahopřát k tomu, že byl obklopen lidmi, kteří ho nenechali na holičkách, když přišlo na nejhorší. „To doufám.“ Zamumlal pak a vážně si z duše přál, aby všechno okolo bývalého ministra utichlo co nejrychleji. Aby se na to zapomnělo, i když on si takový luxus dovolit nemohl.
Chvilku svíral svou milovanou v náruči, než se od ní odtáhl, a zadíval se jí do očí. „Možná bychom měli jít dál.“ Broukl tiše, neboť postávat na jednom místě a utápět se i nadále v bezmoci toho, co udělal, nebyl zrovna jeho styl. A nechtěl, aby Scarlet měla pocit, že to břímě musí nést celé s ním, kdyby se náhodou rozpovídal víc, než by bylo záhodno. Romulus byl mrtvý. Vrátit se to nedalo a Atticus měl podezření, že by se to Laviniovi ani nehodilo do karet. Možná proto se nevrtal v celé záležitosti hlouběji, aby zjistil celou pravdu. Všechno se svedlo na třídního nepřítele, on měl vymetenou cestičku k moci, a vlastně bylo jedno, kdo mu ji takhle zametl, hlavně, že se tak stalo.
Atticus setřásl z hlavy myšlenky na pochmurné věci, zachytil Scarletinu ruku ve své, a vydal se s ní dál směrem k vrcholu, aby z celého dne také něco měli. Něco hezkého.

_________________

„Kdybys to už neměl v sobě, tak by to z tebe nevytáhl nikdo,“ broukla Scarlet potichu, ačkoliv se samozřejmě nedalo popřít, že ji Atticova slova potěšila. Koho by taky ne, i přesto, že si na to nemohla nárokovat celou zásluhu. Scarlet neměla úplně ve zvyku plýtvat slovy tam, kde to nebylo potřeba, a zvláště pak v Atticově společnosti si byla jistá, že jí její milý rozumí i bez nich; jedno objetí dokáže říct kolikrát víc než tisíc slova. Třeba i teď. Atticus měl nicméně pravdu v tom, že by se mohli rozhoupat a pokračovat v cestě, do čehož se Scarlet sice zprvu nechtělo, ale dojemnou chvilku přece jen měli za sebou a s ohledem na to, že zatím toho teda ještě moc neviděli, se nezdálo příliš lákavé stát na jednom místě. Ještě než ale definitivně vykročili vpřed, Scarlet se k Atticovi natáhla a vlípla mu letmý polibek na tvář, než se opět usmála tím svým jiskřivým způsobem, načež ruku v ruce mohli vyrazit k vrcholku.
Netrvalo dlouho, než se tam ocitli, a po většinu času byla Scarlet potichu, spokojila se jen s mačkáním Atticovy packy. Ztracenou řeč našla ve chvíli, kdy stanuli před věží bez střechy, která jako jediná zbyla z kostela svatého Michaela. „Ten úplně nejpůvodnější kostel svatého Michaela byl ze dřeva a vydržel možná tak dvěstě let, než ho pobořilo zemětřesení. Místo toho tady pak postavili kostel z pískovce, ale ten byl zase zdemolován zhruba v půlce šestnáctého století při rušení anglických klášterů a zbyla jenom tahleta věž… Taky to je místo popravy posledního abbého glastonburského opatství. Takže jestli tu je nějaká energie, tak asi moc pozitivní nebude…“ Scarlet se neubránila ušklíbnutí, zatímco zakláněla hlavu, když procházeli pod onou věží, aby viděla nahoru. „Ale na druhou stranu…“ odmlčela se pak na chvilku, než došli k jakési provizorní vyhlídce, resp. jen takové ceduli, která naznačovala, co přesně je vidět tam někde v dálce před Glastonbury Tor, „výhled je tu fakt pěkný, viď že jo?“ Scarlet se na tváři na chvilku objevil zasněný úsměv a nepřítomný výraz, jak upřela pohled před sebe. Vzhledem k tomu, že bylo pěkné počasí a nebe bez mráčku, nebylo divu, že viditelnost byla vynikající a všechno bylo zřetelně rozeznatelné.

_________________