„Jestli si to pokazíš, možná ještě budeš mít,“ opáčila Leah popichovačně, když si tak hezky teatrálně oddechl, protože ona byla schopná to vytáhnout zpátky na světlo světa kdykoliv se jí to bude hodit. Ale v plánu to tedy neměla, sama totiž na krmení masožravek chtěla rychle zapomenout, natož aby si to tímhle ještě připomínala.

| +

Nicméně, ať už myslela na cokoliv, pak velmi rychle myslet i přemýšlet přestala. Možná, že ji ten pomalý a nedobyvačný polibek od něj děsil daleko víc, než když se choval jako zvíře. Ne, že by jí byl nepříjemný, spíš naopak, ale to mrazení v zátylku, které ho doprovázelo, už tak příjemné nebylo. Pomalé, procítěné polibky byly... nebezpečné. Mrazení ale velmi rychle zmizelo, neboť se Marcus zase trochu rozvášnil a tím pádem bylo všechno zase v pořádku.
Když si opřel svoje čelo o její, Leah se spokojeně pousmála a nechala jeho hlas, aby se v ozvěně unášel hlavou mezi jejími myšlenkami. „A co máš ještě v plánu, hm?“ broukla podbízivě a zvědavě, ačkoliv jistou představu měla, jenže u Marcuse si jeden nemohl být nikdy jistý, co ho zrovna napadne. Byla to jedna z jeho vlastností, kterou na něm měla ráda, a možná to byl také tak trochu důvod, proč s ním s chutí trávila společný čas.

Mimo herně:
Pardon, já mám nějaký psací blok nebo co

_________________

_________________

_________________

_________________

_________________

| +

Nebylo žádným tajemstvím, že naše malá hra na kočku a myš mohla být trošku zmatečná, protože přiznejme si, někdy opravdu nebylo poznat, kdo je zrovna kočka a kdo myš... ale pravdou zůstává, že to bylo po většinu času naprosto jedno.
Dnešek měl ale něco do sebe, ať už to bylo tímhle místem a nebo faktem, že jsme své šelmě zcela podlehli. Bylo to prostě... jiné. Tedy, stejné jako vždycky a přesto svým způsobem jiné... lepší. Takže nebylo čemu se divit, že když ta věčně hladová šelma stáhla své spáry z mé mysli, tak se mi na tváři usadilo velice spokojené pousmání, zatímco jsem to celé rozdýchával a rozhodně se neměl k tomu, že bych se chtěl byť jen pohnout, natož se zvedat... vlastně jediné, na co jsem se zmohl bylo hození jedné ruky za hlavu a hluboké oddechnutí, doplněné o němý pohled směrem k Leah.
"Tahle pohoda mi bude v Bradavicích chybět" vypadlo ze mě po nutné chvíli, kdy se mi konečně povedlo zklidnit dech, o tepu ani nemluvě, ten ještě nějakou chvíli bude bubnovat, jak na koncertu rockové kapely, ehm.

"Ještě že tam bude jistá florecita, která to tam rozzáří" dodal jsem po chvíli, když jsem svůj pohled opět upřel na zapadající slunce, vydávající své poslední paprsky a tak laškovně se u toho usmál a v duchu si dodal, že nejen rozzáří, heh. A o tom, že tam vlastně těch florecit je víc asi ani netřeba mluvit, že. Ale to teď nebylo nijak podstatné.

Mimo herně:
Teď jsem měl pro změnu menší blok já

_________________

Kolik florecit na Marcuse ve škole vlastně čeká, bylo Leah srdečně ukradené. Pravda, kdyby v její přítomnosti dal přednost jiné, asi by to od něj nebyl zrovna rozumný tah, protože Leah se považovala za ten typ dívky, který se na druhou kolej prostě neodsunuje. Nikdy. Jakmile s ní totiž začal někdo jednat jako s druhořadým zbožím, stal se pro Leah zbožím naprosto postradatelným. Nicméně takovou chybu Marcus zatím neudělal, takže se v tuhle chvíli docela spokojeně uculovala. „Hmmm, ale florecita je teď poněkud unavená,“ podotkla lehce vyčítavým tónem, protože nehledě na nezapomenutelnost zážitku ji taková aktivita po vyčerpávajícím týdnu dorazila. Být doma, otočila by se prostě a jednoduše na druhý bok a usnula by, ale to tady nad městem andělů tak nějak nešlo.

_________________

Při jejích slovech mi po tváři přeběhl lehký šibalský úsměv, který ale hned v následující chvíli nahradilo menší ušklíbnutí, zatímco jsem pohled ze zapadajícího slunce stočil opět k ní. "Tak to abych si jí odnesl zpátky do doupěte, hmm?" uculil jsem se lišácky, zatímco jsem se posadil a tak podezřele si jí začal prohlížet a že z mého pohledu muselo být hned jasné, že mám něco nekalého v plánu. A přiznejme si, když já začnu něco plánovat, tak to většinou stojí za to, ehm. Proto, jakmile jsem se v duchu ujistil, že by to vyjít mohlo, ano mohlo, ne že to prostě vyjde... tak se mi na tváři usadil doslova ďábelský výraz, podtržený o opravdu široký úsměv, který nikdy neznačil nic dobrého a než se Leah nadála, tak jí má ruka chytla za tu její a v následující chvíli už jsme nebyli tam, kde jsme byli, nýbrž jsme se nacházeli na naší terase. Ano, přemisťování nebyla zrovna sranda, ale já se vždycky bavil dobře, i když mi sem tam chyběl kus oblečení, obočí nebo i pár vlasů, ale tohle nebyl ten případ! Tohle přemístění bylo čisté a prostě perfektně provedené! No dobře, objevili jsme se pár centimetru nad zemí, ale to už je přece detail, no ne?
"Hladké přistání!" vyhlásil jsem se spokojeným úsměvem naprosto ignorujíc onen pár centimetrový pád a ve skrytu duchu doufal, že ho přehlédla i Leah, i když ta bude asi trošku v šoku z náhlého přemisťování, ehm... ale pořád lepší, než se vracet motorkou, no ne? Řeklo se žádný další adrenalin. I když pro tu motorku se tam budu muset rozhodně zítra vrátit, ale tak ještě že máme v garáži auto, protože další přemisťování bych asi nepokoušel. Příště už bych o to obočí přijít mohl!

_________________