„Není to můj šálek kávy. Dřív jsem občas někam zašel, ale posledních pár let je ze mě náramně nespolečenský člověk,“ pousmál se Alec. Samozřejmě to souviselo s Lenny – dřív na podobných akcích byli spolu (ačkoliv hlavně proto, aby se pobavili nad těmi upjatými obličeji) a bez ní to pak už nemělo cenu, navíc by se kolem něj dřív či později nepochybně začal někdo motat, a o to tak úplně nestál.
Alec zavrtěl nesouhlasně hlavou, protože si nedokázal představit, že by litoval toho, že Artemis nabídl rameno na utěšení. „Pokud ti to pomůže a uleví, tak se nestane, že bych toho litoval,“ ujistil ji a dlouze se na ni zadíval, aby dal najevo, že to myslí vážně. Doufal, že si to vezme k srdci, a pokud by ji v noci opravdu trápily špatné sny, tak za ním přijde. „Náhodou, se čtením pohádek zkušenosti mám, to bych i zvládnout mohl,“ prohlásil přesvědčeně. Koneckonců nejednou hlídal své malé synovce, takže věděl, že čtení pohádek bylo bez problémů. Jen ty ukolébavky po něm vážně nikdo nemohl chtít…
„To nezní špatně,“ usoudil pak, když mu objasnila, co se skrývalo pod neznámým slovíčkem, a jakmile si měli objednat, rozhodl se vlastně pro to samé, co Artemis. Mohl začít zlehka, další experimenty mohly přijít později. Alec se na Artie po její otázce zadíval a v podstatě bez dlouhého přemýšlení přikývl. „Zatím se mi tu líbí moc. Je tu pěkně, je tu klid… a hlavně tu jsi ty.“ No, na to, jak rozvážně se Alec obvykle vyjadřoval, ta poslední část z něj vypadla, aniž by si to předem stihl rozmyslet. Zatvářil se tedy trochu nejistě, když si to uvědomil, ale co už – ne že by to snad chtěl vzít zpátky, zvlášť když to byla pravda.

_________________