Abychom pravdu řekli, než tenkrát v knihkupectví Scarlet Attica pozvala do Glastonbury, tak snad ani žádný konkrétní výlet na tohle léto tak úplně neplánovala, rozhodně ne sama, nicméně tuhle příležitost si nehodlala nechat ujít. Plusem rozhodně bylo, že před dnešním výletem nebyla Scarlet už tak nervózní jako loni při výletu ke kamenným kruhům v Avebury, a i když loni se taktéž těšila, letos si to těšení mohla užívat o trochu více, protože si nemusela lámat hlavu tím, aby náhodou neřekla něco totálně špatně a od věci, a tím způsobem se tak ztrapnila.
Probudila se časně, jako by snad ani nemohla dospat (což dost možná ani nemohla), a protože přípravám nikdy moc nedala (riflové laclové kraťasy, bílé tričko a červené tenisky to jistily, vlasy beztak působily jako by právě vylezla z postele, ať už s nimi něco dělala nebo ne – ale hej, snažila se) a jakmile si přes rameno hodila poloprázdný batoh, jehož největší část stejně zabírala mikina na cokdybynáhodou, mohla vyrazit na místo setkání, které bylo pro přehlednost to stejné jako minulé, když už se jednou osvědčilo, že. (V žádném případě se to nedalo svádět na neochotu pisatelky vymýšlet něco nového, ne-e.)
Stejně jako loni Scarlet cestou koupila skořicové rolky, kterým jednoduše nešlo odolat, zvláště když byly čerstvé, a nemohla si pomoct, aby se do jedné hned potom nezakousla. Na tváři se jí objevil úsměv, který byl způsoben kombinací za A dobré snídaně, za B oblohou, která dnes slibovala pěkné počasí, za C tím, že se opět uvidí s Atticem, a za D také tím, že se konečně podívá do magického Glastonbury, aby si kolemjdoucí čtenář snad nemyslel, že dnešní cíl Scarlet zvolila naprosto náhodně a jen tak spatra. To ne, ona to měla na svém to-see-listu už nějakou dobu, ale koneckonců dobrá společnost dělala z dobrého výletu ještě lepší.

_________________

Atticus měl podobný problém jako Scarlet, a to sice, že nemohl dospat. Alasce nic nenalhával, s klidem jí oznámil, že se chystá na výlet se Scarlet, ale pak dodal i opatrnou otázku, jestli jí to nevadí. Necítil vinu, tedy určitě ne kvůli tomu, že hodlá strávit nějakou dobu se svou „milenkou“, která vlastně ani nebyla milenka, tedy určitě ne v tom pravém smyslu slova, jen doufal, že má Aljaška svůj vlastní program a nebude se nudit, zatímco on bude objevovat krásy… Glastonbury.
Společenské oblečení, které běžně nosil, protože se to od něj očekávalo, vyměnil za pohodlné béžové kraťasy a cihlově červené tričko, což doplnil o černé tenisky, které si beztak oblíbil díky Scarlet (a nikdy by jí neřekl, že je to jedna z jeho neoblíbenějších věcí na jejích outfitech), a do batohu narval mikinu, kdyby se ochladilo, což zřejmě nehrozilo, protože Británii to léto sužovalo neskutečné vedro. To už spíš počítal s tím, že kdyby narazili na vhodné místo, plácnou sebou do vody. A že to byla lákavá představa, nad kterou se Atticus při balení zasnil tak, že mu Alaska musela zaluskat prsty před obličejem, aby se vrátil zpátky do reality. Pro jistotu hodil do batohu i nějaké jídlo a zásobu vody a po krátkém rozloučení se ženou se odporoučel vstříc výletu, na který se z celého srdce těšil.
Atticus po cestě k místu jejich setkání koupil dvě ledové kávy a už z dálky se pokoušel Scarlet zahlédnout. Teď a tady nemusel moc předstírat, že k sobě nepatří, ale i přesto jeho bystrozorské smysly vnímaly každý drobný detail v okolí. Nechtěl ohrozit ani Scarlet, ani svou a její rodinu tím, že by se o nich někdo dozvěděl. Jeho úsměv, když se k dívce svého srdce přiblížil na dohled, by snad už nemohl být širší. „Dobré ráno,“ šeptl a natáhl se, aby ji políbil na tvář, načež jí podal jeden kelímek s kávou. Přes nos ho praštila důvěrně známá vůně skořicových rolek a v jeho očích se objevily pobavené jiskřičky štěstí.

_________________

Scarlet tu první skořicovou rolku schroustala naštěstí ještě předtím, než se jí v zorném poli objevil Atticus, a tak nemusela narychlo hltat a naopak ho mohla přivítat zářivým úsměvem, kterým by snad málem předčila sluníčko stoupající vzhůru po obloze a pomalu nabírající sílu. Trochu ji při pohledu na oblohu napadlo, že ta mikina v batohu je přece jen zbytečná, ale nakonec se dala použít aspoň jako podsedák, kdyby si třeba chtěli někde dřepnout na zemi, když už nic jiného.
„Dobré ráno,“ broukla nazpět na pozdrav a neubránila se mírnému zčervenání, když obdržela políbení na tvář. „Děkuju,“ uculila se, jakmile dostala do ruky kelímek s kávou. „A abys nepřišel zkrátka, taky jsem něco přinesla,“ a s těmi slovy natáhla k Atticovi ruku s papírovým sáčkem, který obsahoval ty vonící skořicové rolky, „dáš si, viď?“ Scarlet se totiž rozhodně neupejpala a ke kávě si dala druhou rolku, těm se totiž nedalo odolat. Podobně jako se nedalo odolat Atticovi, od něhož jednoduše nemohla odtrhnout pohled.
„Vyspal ses dobře? Těšíš se?“ vyzvídala Scarlet a povytáhla tázavě obočí. „Nevadí ti menší výšlap po ránu, že ne? Slyšela jsem, že na Glastonbury Tor je lepší jít hned po ránu, dokud se to tam na vrcholku nehemží lidmi, takže člověk má klid se tam rozhlédnout a vychutnat si pohled na okolí.“ I když co se Scarlet týkalo, dalo se předpokládat, že si dnes bude vychutnávat úplně jiný výhled, když má tu možnost strávit s Atticem celý den. Ale jinak dál předstírejme, že ji do Glastonbury táhla hlavně historie, žeano.

_________________

Atticus si s úsměvem a tichým poděkováním nabídl skořicovou rolku a mírně nostalgicky se zamyslel nad tím, jak tu podobně stáli před rokem. A jak moc mu ten výlet tehdy změnil život. „Vyspal jsem se dobře a těším se. Ale nejvíc jsem se těšil na tebe,“ přiznal bez obalu, když se ujistil, že tu není nikdo, kdo by takovou informaci mohl otočit proti nim. Byl by mnohem raději, kdyby tahle povinnost odpadla, ale nedalo se nic dělat. „Aspoň se rozhýbu. Ale jestli budeš těsně před cílem skuhrat, že nemůžeš…“ zadíval se na ni dlouze, jakoby ji tam mínil nechat, kdyby sotva pletla nohama, ale pak se uculil, „tak tě vezmu do náruče a ponesu.“ Asi by to byla fuška, ale Atticus se ani takového scénáře nebál.
Když dopil kávu a snědl druhou skořicovou rolku, kterou si od Scarlet vyprosil, zbavil se odpadků a vrátil se zpátky po Scarletin bok. „Pokud se ti nebude chtít večer domů, rád bych ti něco ukázal.“ Zamumlal tajuplně, ačkoliv žádné velké tajemství to vlastně nebylo. V ruinách loveckého zámečku se procházeli už loni, jen letos to tam vypadalo přece jen maličko jinak. A Atticus se chtěl pochlubit. „Vyrazíme?“

_________________

Scarlet se v očích roztančily jiskřičky štěstí, když Atticus prohlásil, že nejvíc se těšil na ni. „Mám to podobně,“ přiznala posléze a zvlnila rty do úsměvu. Při Atticových dalších slovech se Scarlet už málem začala tvářit dotčeně a málem by se chystala nahlas protestovat, že to u ní přece rozhodně nehrozí, aby skuhrala, že už dál nemůže, kdyby k tomu nedodal tu druhou část. I tak se ale neudržela, aby do něj zlehka nešťouchla loktem. „Nepopírám, že mě ten dodatek spíš nenalákal k tomu, abych před tím vrcholkem opravdu začala skuhrat, ale myslím, že to nebude potřeba,“ broukla pobaveně a spolkla slova, že po Atticově boku by klidně došla až na kraj světa.
Když se tak pěkně podělili o skořicové rolky, dopili kávu a samozřejmě po sobě uklidili, Scarlet se připravila k tomu, aby mohli vyrazit. „Vážně?“ naklonila zvědavě hlavu, když uslyšela, že by jí pak Atticus rád něco ukázal. „Myslím, že je bezpečné prohlásit, že se mi domů chtít určitě nebude,“ prohlásila a na chvíli vykouzlila na tváři dokonalou pokerface. „Určitě,“ přikývla Scarlet posléze na otázku, načež k Atticovi natáhla ruku, aby se společně – jen co na to najdou vhodné místečko – mohli přemístit do jejich dnešního cíle, Glastonbury.
Konkrétněji řečeno se objevili nedaleko úpatí Glastonbury Tor, k jejímuž vrcholku už se pár lidí loudalo, navzdory relativně čerstvé ranní hodině. Scarlet si vychutnávala ten první pohled – ačkoliv nejspíše nebyl tak fenomenální jako pohled na Tor buď z větší dálky nebo naopak rozhled do okolí z jejího vršku – ale pak stočila pohled k Atticovi, s nimž si teď beze strachu propletla prsty, zatímco vykročila k vyznačené cestě. „Vítej na ostrově jménem Avalon, jak praví legenda z dob, kdy se kolem kopce ještě nacházely mělké vody… Keltové věřívali, že se zde nacházela brána do podsvětí, a vzhledem k tomu, že se dnes předpokládá, že Glastonbury leží na spojnici ley lines, tak na tom možná bude i něco pravdy…“ Scarlet letmo představila kopec, na který se chystali vylézt, a na okamžik zastavila u začátku cestičky, zatímco na tváři se jí objevil potutelný úsměv. „Dala bych si s tebou závod nahoru, ale nechci, abys pak byl zoufalý z toho, až bys prohrál…“ zatvářila se jako svatoušek, na chvíli, než se pobaveně uculila.

_________________

Atticus se pousmál, když Scarlet prohlásila, že se jí domů chtít nebude, ale víc toho o svém plánu nevyzrazoval. Všechno hezky postupně a teď je čekal úplně jiný cíl než starý hrádek rodiny Ravensdaleů, takže se zachytil Scarletiny ruky a společně s ní se přemístil pryč.
Glastonbury Tor byl k Atticově nemalému překvapení holý kopec, na jehož vrcholku se tyčila k nebi osamělá věž. Chvilku si se zájmem obhlížel okolí, než ucítil Scarletiny prsty mezi svými, a automaticky jí stiskl ruku o vteřinku dřív, než k ní zabloudil i pohledem. „Jestli jsem někdy zmiňoval, že bych s tebou šel i do pekel, nemyslel jsem to až tak doslovně,“ podotkl v žertu, neboť pravda byla, že pokud by opravdu směřovali do podsvětí, Atticus by tam Scarlet bez váhání následoval. Když zmínila závod a jeho předpokládanou prohru, Atticus se zlomyslně ušklíbl, ale pak se k ní sklonil, aby ji něžně políbil. „Musela bys celý den poslouchat mé mužné kňourání o tom, jak jsem z toho závodu zdevastovaný, a to bys určitě nechtěla,“ přidal mrknutí, ale pak už se pomalu vydal ruku v ruce s ní k vrcholu. Byla tu sice spousta věcí, které Scarlet chtěl říct, a které jí hlavně musel říct, ale teď a tady se bál, že by ho nepochopila, a on by jí pokazil celý výlet, na který se dle svých slov těšila. Snažil se vyhnat chmury ze své tváře, ale protože se Scarlet svou masku odkládal, přece jen se něco z jeho obav do výrazu promítlo.

_________________

„Hmm…“ zabroukala Scarlet spokojeně, když se jí dostalo políbení, „to je fakt, že to zrovna lákavě nezní. Na druhou stranu by pro poraženého mohla být nějaká pěkná cena útěchy, což už by tak marné nebylo, hm?“ Nadhodila v žertu, protože ta představa sice úplně špatná nebyla, ale Scarlet by si přece jen raději užila klidnou procházku beze spěchu. A protože se Atticus očividně k žádnému závodu taky neměl, mohli se spolu loudavě vydat cestou k vrcholu.
Bylo trochu nezvyklé, že Scarlet mlčela, když loni byla s výkladem málem k nezastavení, ale nešlo o to, že by neměla v rukávu nějaké znalosti o Glastonbury, se kterými by se mohla vytasit. Na rozdíl od loňska ale tohle nebyl výlet, který plánovala úplně pečlivě, protože se těšila hlavně na to, až bude moct být s Atticem. Po krátké chvilce ticha se ale přece jen nadechla, aby poznamenala něco poučného, jenže v momentě, kdy zvedla pohled k Atticově tváři a jeho výrazu, tak zase pusu zaklapla a mírně svraštila obočí zamyšlením. Věděla, že mezi nimi viselo pár nevyjasněných otázek, ale nebyla si jistá, jestli by se měla ptát. Ne snad proto, že by se bála toho, co se dozví, ale nechtěla, aby to vypadalo, že na něj naléhá. „Atticu…?“ Scarlet to nakonec nevydržela a prolomila ticho, které se mezi nimi usadilo. „Doufám, že to víš, ale kdyby náhodou ne, tak… Jestli tě něco trápí, můžeš mi to říct, jsem tady pro tebe, hm?“ broukla a konejšivě mu přejela palcem po hřbetu ruky. Neměla v úmyslu ho nijak nutit, aby se jí svěřil, ale chtěla a potřebovala mu dát najevo, že kdyby potřeboval, vždycky se jí může vypovídat z čehokoliv a ona ho ráda vyslechne.

_________________

Když zaznělo to ujištění, že jí může říct víceméně cokoliv, co by ho trápilo, Atticus se nejistě pousmál. Nechtělo se mu trápit její hlavinku zbytečnými proslovy, ale kdy jindy jí to mohl říct beze svědků? Chvíli zvažoval i ševelissimo, ale nakonec si to rozmyslel. Kouzelné formule nikdy nebyly jeho silnou stránkou. „Jen mám strach, Scarlet, že až se dozvíš, co mě trápí, už tady pro mě nebudeš.“ Broukl tiše a stiskl její ruku ve své. Jestli ale byla jeho domněnka správná a její patron nabral podoby toho jeho… „Je to nebezpečné tajemství. Nechtěl bych, aby se ti něco stalo,“ šeptl posléze, zatímco pohled přesunul z její tváře ke svahu, do kterého pomalu stoupali. „Bystrozoři pořád netuší, kdo zabil mého otce na ministerstvu… já to vím. Já jsem tam u toho byl.“ Nebylo lehké přiznat už jen to, že se v tu dobu, kdy jeho otec zemřel, na ministerstvu vyskytoval i on sám. Jenže to nebyla celá pravda, a když už ji nakousl, a když už ji znala i Alaska a jeho bratr, Scarlet měla plné právo vědět, co se stalo. Jen některá jména hodlal vynechat, protože nechtěl ohrozit životy ostatních. „Když jsem s otcem vešel do jeho pracovny, překvapil nás jeden z rebelů, který tam něco hledal. Nevím co, neptal jsem se, a nezajímalo mě to. Byl jsem… byl jsem rozčílený na otce, protože řekl pár věcí, které se mi tak úplně nelíbily, a protože hodlal udělat něco, za co bych sám sebe i jeho musel nenávidět mnohem víc, než už jsem ho nenáviděl.“ O mrtvých jen v dobrém, však víme. „Toho rebela jsem znal. Otec… možná jsem vystudoval Kruval, Scarlet, ale velký fanda mučení jsem nikdy nebyl, takže když se celá situace ještě víc zamotala, připletli se tam další rebelové a nějací lidé z ministerstva…“ povzdechl si, protřel si prsty volné ruky čelo, a na okamžik se zamyslel, aby si utřídil myšlenky. „Chystal se toho rebela zabít. Mučil ho a…“ Následovalo jedno zamračení, protože Atticus nebyl schopný vyřknout ta slova, která by ho mohla ve Scarletiných očích nadosmrti označit za vraha. „Já jsem otce… za jeho smrt můžu já. Zabil jsem ho.“ Zašeptal sotva slyšitelně, zavřel oči a víceméně očekával, že vedle sebe zaslechne lupnutí, jak se Scarlet přemístí pryč.
Pokud ale nic nezaslechl, nedopřál si ten luxus, aby se ho zmocnila naděje, že Scarlet neodradil. „Proto jsem se ti neozýval, proto jsem se nikde neukazoval. Kdyby mě z ministerstva rebelové nepřesunuli pryč, skončil bych v Azkabanu, a ještě pořád tam skončit můžu,“ zamumlal a nakonec se odvážil na ni zadívat, aby zjistil, jak se tváří. Sám měl v očích slzy, ale že by se jí tam plánoval rozplakat jako malé děcko, to ne. To nebyl jeho styl. „Nechtěl jsem tě do toho zatahovat, stačí, že jsem do toho zatáhl část rodiny. Matka nic neví, myslí si, že to udělali rebelové.“ Další povzdechnutí a navrch ještě svěšení ramen v bezmocném gestu. „Můj život je v rukou frakce, která bojuje proti všemu, co jsem kdy považoval za privilegium. A já nevím, co mám dělat.“ S tím na Scarlet znovu pohlédl, hledaje jakýkoliv náznak znechucení nebo zděšení v jejím výrazu.

_________________

„Já tady pro tebe budu vždycky. V dobrém i ve zlém,“ ujistila Scarlet Attica a stiskla mu ruku na oplátku, aby dala najevo, že svá slova myslí smrtelně vážně, i přesto, že zatím neměla tušení, co se od něj může dozvědět. Jenže Atticus byl pro Scarlet momentálně ten nejbližší člověk, na kterém jí vyjma rodiny záleželo úplně nejvíce, a považovala za nepravděpodobné, aby se od něj odvrátila ve chvíli, kdy byl nějaký způsobem zranitelný. Zatvářila se tedy povzbudivě a pohledem ho pobídla k tomu, aby pokračoval.
Při zmínce o tom, že Atticus ví, kdo zabil jeho otce, ačkoliv bystrozorské oddělení ne, Scarlet svraštila obočí a nedokázala se ubránit tázavému pohledu. Nicméně mlčela a Attica nepřerušovala s pocitem, že by pak pro něj mohlo být těžší, aby se jí svěřil. Místo toho se tvářila trpělivě a na její tváři maximálně sem tam problesklo zamračení v důsledku obsahu slov, která od Attica vnímala. Když pak z jeho úst vyšla najevo pravda, Scarlet se chtě nechtě zarazila na místě. To byl… šok, přinejmenším. Možná se připravovala na cokoliv, ale tohle byla varianta, která ji tak úplně nenapadla a snad ani nikde v koutku mysli na ni nepomyslela. Jenže stejně tak ji v tuhle chvíli ani nenapadlo, aby se zatvářila znechuceně nebo zděšeně, protože pokud nic jiného – spíš ji hlavně mrzelo, že si tím vším musel Atticus projít a že si za to bude nést následky ještě hodně dlouho, ne-li do konce života. Čert vem zesnulého ministra, toho jí líto nebylo, ale zároveň ji také nenapadlo, aby prohlásila, že vlastně udělal dobrý skutek. Jak by mohl – jakkoliv ho nenáviděl, pořád to byl vlastní otec… „Atticu,“ broukla Scarlet potichu a pustila jeho ruku. Nikoliv však proto, aby se mohla přemístit pryč, ale proto, aby se mohla k němu přitisknout a pevně ho obejmout, aby mu tak mohla dát najevo, že se nikam nechystá, že se nehodlá od něj odvrátit. Možná že mu nedokázala poradit, co by měl dál dělat, ale mohla mu ukázat, že ho v tom nenechá samotného, ať se dál stane cokoliv. „Mrzí mě to,“ šeptla téměř neslyšně, zatímco mu prsty jedné ruky konejšivě prohrábla vlasy, „a kdybych ti mohla jakkoliv pomoct, tak to udělám a ráda. Nemysli si, že tě budu považovat za něco míň, za někoho zavrženíhodného. Jsi dobrý člověk.“ Scarlet sice hovořila polohlasem, ale dávala přitom důraz na každé slovo a ani na chvilku neodtrhla pohled od Atticových očí. Palcem mu přejela po tváři, na kterou mu pak vlípla i jemný motýlí polibek. „Každá bouře se někdy přežene…“ Asi to nepůsobilo tak povzbudivě, jak chtěla, protože pořád tu byla ta vyhlídka na Azkaban, kdyby se něco šeredně zepsulo, ale Scarlet věřila, že kvůli rebelům tam Atticus neskončí; vždyť už pár týdnů od té události uběhlo a zatím tu byl pořád s ní.

_________________